Příspěvky uživatele

<<Dům Mal

Posadím tedy Toma do kočárku a vyrazíme. Zamknu za námi dveře a tlačím před sebou kočárek, rozhodla jsem se pro park. Moc lidí tam nechodí, tráva je pěkná a Thomas bude ve společnosti, může si zvykat. Cestou koukám kolem, jestli nepotkám někoho známého, spíš se ale setkávám jen s nepříjemnými pohledy od lidí, kteří mě neznají. No jo, vypadám na 17 a už mám dítě.. ale tak to není ani v nejmenším, můj věk už přesáhl cifru 150 a dítě si teda asi zasloužím. Stejně jako přítele, který nebude zdrhat, pomyslím si kysele...
Po chvíli chůze dorazíme do parku. Je tam více lidí, než jsem čekala, ale tak co. Zaparkuju kočárek pod strom a kriticky si prohlédnu mraky na nebi. Čekala jsem lepší počasí, no, kdyžtak se holt přesuneme třeba do kavárny. Rozložím deku na zem, dám tam Thomasovi pár hraček a pak tam položím samotného Thoma. Políbím ho na čelíčko a sednu si k němu. "Tak co, Tome? Líbí se ti tu?" zeptám se a zapnu mu mikinku, kterou měl přehozenou přes bodičko, protože fouká. Položím mu ruku na bříško a hladím ho, zahřeji vzduch kolem nás, aby bylo příjemněji, a usměju se. Rozhlédnu se kolem, ale periferním viděním stále kontroluji Thomase a kočárek.

Obuju Thomasovi botky, které jsem kupovala, a oddychnu si, že velikost sedí, protože roste pekelně rychle a vybírat pro něj oblečení bude ještě sranda. "Koukám, že jsi nadšený," usměju se od ucha k uchu, když vidím, že je spokojený. Do tašky samozřejmě přibalím plenky, kojeneckou výživu, lahvičku s mlékem, dudlík a pár hraček, nesmíme zapomenout na deku, protože bych si chtěla někde na chvíli sednout a odpočinout. Thomas pozná okolí a já se uklidním. Večer jdu na tu párty, tak si můžu i vymyslet, co si obléknu.
Posadím ho tedy do kočárku a vyrazíme. Zamknu za námi dveře a tlačím před sebou kočárek, rozhodla jsem se pro park. Moc lidí tam nechodí, tráva je pěkná a Thomas bude ve společnosti, může si zvykat. Cestou koukám kolem, jestli nepotkám někoho známého, spíš se ale setkávám jen s nepříjemnými pohledy od lidí, kteří mě neznají. No jo, vypadám na 17 a už mám dítě.. ale tak to není ani v nejmenším, můj věk už přesáhl cifru 150 a dítě si teda asi zasloužím. Stejně jako přítele, který nebude zdrhat, pomyslím si kysele...

>>Park

//moc, moc, moc se omlouvám, že až teď, ale je toho hodně a navíc jsem prostě věčně unavený a vyčerpaná:( ale to je jedno..

Začnu Thomase navlékat do bodyčka a on překvapivě spolupracuje. Nečekala jsem, že by toho byl schopný, ale opravdu to vypadalo, že se na mě usmívá a rozumí, co má dělat, protože se vždycky jeho končetiny nachomýtly na ty správná místa, abych s oblékáním neměla tolik práce. Zatím jsem spokojená, vyvíjí se rychle, ale není opožděný. Ještě nemluví, ale na to je času dost.
S drobkem v náručí vyrazím do kuchyně, kde ho položím s hračkami na koberec a nechám ho hrát si. Sama se jdu nakrmit a najíst. Zbylé palačinky uklidím do lednice a posadím se k Tomovi. Povídám si s ním, ukazuji mu hračky a usmívám se. Pak řekne Nana. Pohladím ho po tvářičce a uculím se. "Nana? Nejsem nana, jsem máma, zlato," usměju se a začnu ho lechtat na bříšku a nožkách, samozřejmě opatrně, aby se něco nestalo.
Vezmu ho zase do náruče a postavím se. "Co bychom řekli procházce? Co, škvrně?" uchechtnu se a jdu mu obout mini botičky. Posadím ho do kočárku a sama se připravím a pak už vyrazíme ven na menší procházku, jenom ulicí a kousek do města, nijak dlouhá túra, je to spíš, aby si Thom zvykal na ostatní lidi.

Sevřu toho malého drobka v náručí. "Tak co Tome? Co ti dneska oblečeme?" usměju se a i s tím uzlíčkem štěstí dojdu ke skříni, kde začnu vybírat nějaké dupačky, co by mu byly. Thomas roste velice rychle, takže mu stačí jedny dupačky na jedno období, haha. S úsměvem to procházím a nakonec natrefím na jedny, které by mu měly padnout. Odložím ho na postel, vyměním plenu a nasoukám ho do oněch dupaček. Naštěstí docela spolupracuje, takže to není žádný velký boj.
Vyrazíme spolu do kuchyně, kde ho položím na koberec, k němu pár hraček a jdu si udělat snídani, v mém podání sklenička krve a palačinky. Pár jich tu nechám i pro Caelese, ale jak se vsadím, zase půjde lovit a nebude je jíst. Nechám je v lednici a sama si ve stoje začnu jíst ty své, ke kterým průběžně upíjím krev. Nespouštím oči z Thomase, nechci, aby se mu něco stalo.
Když dojím, uklidím nádobí a sednu si k němu na koberec. Vložím mu do malinkých ručiček plyšáka a usměju se. "Koukej, tohle je méďa," řeknu s úsměvem a pohladím ho po tváři. "Ty jsi Tom, já jsem máma a tohle je méďa," usmívám se a postupně na všechny tři ukazuji. "Ale táta tu není," povzdychnu si, ale nedávám na sobě smutek znát, vzápětí se už zase směju, když ho lechtám.

"Tak jsem to nemyslela," usměji se a položím jí ruku na rameno. "Vím, že teď svým způsobem do vaší rodiny patřím taky.. jenže jsem nikdy reálně rodinu neměla a moc v tom chodit neumím.. tedy.. asi nějaký instinkt... ale chápeš.." Nadechnu se a věnuji jí úsměv. "Jsem moc ráda, že ty a Caeles jste součástí našeho.. mého života. Bez vás... nevím, co bych dělala. Nejspíš bych pořád brečela nad mým bývalým, který utekl," pousměju se nevesele. "Ale to jsem odbočila od tématu. Myslela jsem to tak, že pokud se neobjeví, budeme mu dostačující rodinou."
Povím jí to o Loganovi, ale pak rychle přejdu k dalšímu tématu. Přeci jen Logan není první a poslední, kdo ode mě utekl. Nemůžu se tím zabývat, mám teď důležitější věci na práci. "Jsem tak vděčná, že má Caeles tak skvělou ségru," zakřením se a obejmu ji, samozřejmě opatrně, abych na nás nevylila onen džus.
"Teď asi ne," pokrčím rameny, když se odtáhnu. "Chci ho mít teď u sebe. Určitě ti ho ale brzy půjčím, abychom mohli s Caelem někam jít," pousměju se a zívnu. Prohrábnu si vlasy a rozpustím je. Můj pohled směřuje na hodiny. "Hele, je ještě relativně brzy, ale já jsem úplně mrtvá," uchechtnu se nad tou ironií, "tak si půjdu lehnout. Děkuju za návštěvu, zase se brzy stav." Zdvořile ji vyprovodím, rozloučíme se a já zamířím do postele. Thoma z postýlky vytáhnu a položím ho vedle sebe. Pak zavřu oči a pomalu usnu.
Ráno vstanu relativně brzo a musím se pousmát. Thomas mě probudil svým brekem. Vzala jsem si ho na klín a nakojila ho, měl velký hlad. Pak jsem ho odložila do postýlky a udělala hygienu. Převlékla jsem se a s Thomasem v náručí sešla dolů, udělat si snídani.

"Já myslím, že mu dáme tolik lásky, že další rodinu potřebovat nebude," pousměju se a vydechnu spokojeně. Po tom těhotenství je docela příjemná změna, když nezvracím a ovládám své emoce. Posadím se na židli a prohlédnu si obývák, visí tam pár starých fotek a obrazů, co jsem malovala, ale brzy tam dám nové. Nebo takhle, brzy se budeme stěhovat, takže nové půjdou až do nového domku. Přestanu uvažovat o bydlení a pousměju se na Viu, které se zeptám, co chce k pití.
Poručí si džus a já kývnu, ten je tady vždy, na to je spoleh. Vyndám dvě skleničky, pro sebe i Vii a do obou naliju džus. Podám jí Vianne a sama se napiju. "Hele, to už je dávno za námi. Hlídala sis bráchu, chápu to," zasměju se a znovu si loknu. Zeptá se na bydlení a "druhého vlka", sklopím pohled k zemi. "Jistěže je to tu malé, původně zařízené maximálně pro dva... ale na tom nesejde, stejně se budeme stěhovat," pokrčím rameny a v ruce si pohrávám se sklenkou. "Druhého vlka... asi myslíš Logana, že?" Odfrknu si a pak na ni kouknu. "Byl podrážděný, ale krotil se. Jenže Logan to neustál a utekl z města. Jen tak prostě, v nemocnici mi nechal dopis, ani se nerozloučil.." Stoupnu si a jdu k oknu, kde se zadívám na přírodu venku. "Na tom ale nesejde, teď mám Thoma a o toho se chci starat co nejlépe to půjde," usmála jsem a podívala se na Vii. "A byla bych ráda, kdybys mi s tím pomáhala ty.." řeknu směrem k ní a dopiju svou skleničku.

"Za to se neděkuje, měla bych děkovat já za Caela, díky němu mám konečně dítě," usměju se a prohlížím si je. Podoba je tam vidět, navíc jsou spolu sladcí. "Já vím, ale chápeš, mám potřebu se stále ujiěťovat, že je v bezpečí," pokrčím rameny a zakřením se. "Věřím ti, že bys mu nic neudělala ani ho nenechala spadnout... Já nikdy malé sourozence neměla, takže tohle je vlastně... poprvé, co se starám o dítě," pokrčím rameny a pousměju se.
"Jsem ráda, že Cal má tak fajn sestru. Budu ráda, když ho občas pohlídáš, jsi přeci jen taky jeho rodina," usměju se a pohladím spícího Toma po ručce. "No nic, odnesu ho do postýlky, ať se prospí v pohodlí," řeknu a přeberu si ho od Vii zpátky. Dojdu s ním nahoru do ložnice, kde ho opatrně položím do postýlky, dám mu tam plyšáčky a přikryji ho dečkou. Dám tam taky to dětské odposlouchávadlo, abych věděla, kdyby náhodou brečel. Vrátím se dolů a kouknu na Viu. "Dáš si něco k pití nebo k jídlu?" zeptám se a jdu do kuchyně.

Nadzvednu maličkého, který není zas až tak drobný, jak mimča bývají, a natisknu ho na sebe. Políbím ho na hlavičku a chvilku ho chovám, metizím si stihnu povídat i s Viou. Nabídnu jí, aby si Thomase pochovala, přeci jen mu hned po mě a Calovi bude nejbližší. Usměju se a kývnu. "Jistě... jsi jeho teta, kdyby se nám něco stalo, budeš se o něj starat ty," usměju se a pohladím ho po hlavičce. Pak přejdu blíž k Vianne a opatrně jí ho dám do náruče. Ještě se ujistím, že ho drží pořádně, a až když si jsem jistá, že nic nehrozí, pustím ho. "Promiň.. jsem v tomhle strašně paranoidní," uchechtnu se a vytáhnu z kapsy telefon. "Vyfotím si vás..." Jak řeknu, tak udělám. Na tapetě mám už takhle vyfoceného Caela. Pak otevřu zprávy a přečtu si, co mi poslala Jam. Jen info, že se z Thajska už vrací a brzy se uvidíme. No ještě aby ne, už jsem tu zrzku neviděla dost dlouho. "No... jsem ráda, že jsme v pohodě," usměju se a telefon schovám.

Jasně, celý dům smrděl vlkem, ale mým vlkem. Pak jsem tu taky byla cítit já a Thomas, pro neznalého člověka směsice pachů těžko rozeznatelná, pro zkušenou bytost naprosto bijící do očí. Přeci jen, dva upíři v domě žijící s vlkem? Ani si nedokážu představit, jak Caelovi je. Má syna, ale není to vlk... Bude prostě jiný. Caeles ale nevypadal, že by mu to vadilo, spíš byl nadmíru spokojený. Stejně tak já.
Stáli jsme u zdi v obýváku v objetí, zaklesnutí do sebe, a usmívali se. Byli jsmě oba moc štastní. Přejela jsem mu rukou po tváři a dlouze Caela políbila na rty. "Jdu Thomase přesunout do postýlky, ať je v pohodlí," zašeptám a odtáhnu se. Jdu do obýváku, kde toho drobečka vyndám z postýlky a ochranitelsky ho přitisknu na svou hruď. "Jdeme spinkat do postýlky," zašeptám.
Vtom ale klapnou dveře a dovnitř neomaleně vejde další vlk. Je mi hned jasné, kdo to je, jak podle pachu, tak podle hlasu, který se vzápětí ozval. "Jistě, pojď... jsi tady vždy vítaná," usměju se a kouknu na Caelese, který někam jde, asi nás chce nechat o samotě. "Chceš si Thoma pochovat?" zeptám se, stále mluvím tlumeným hlasem, abych broučka neprobudila..

Malia Accola, Noel Meyers, Dean McLaren

Propracovaný

Moc dobře slyším a cítím na svém krku, jak je jeho dech zrychlený, to ale nemění nic na tom, že se stejně odtáhnu. Podívám se mu do očí a pak zamířím do kuchyně, abych se mohla konečně nakrmit. V té nemocnici to byla docela bída, takže jsem se nemohla dočkat, až budu doma. Cestou jsem si všimla skleničky na stolku. Vypiji ji na ex, ale chutná nějak zvláštně. Neztrácím tím čas a jdu dál, hlad mě už skoro ovládá.
Jeden po druhém, sáček po sáčku vypiji až do počtu 7. Caeles se v půlce přemístil na linku ke mě, kde se posadil a propichoval mě pohledem. Nakláněl se k mému krku a dýchal mi a na něj, musela jsem se ušklíbnout, dokázala jsem odtušit, jak se tváří. Dopiju poslední pytlík a odložím ho stranou. "Jsem rychlá, no," odpovím s úšklebkem na jeho hlodavou poznámku a vyhodím všechny pytlíky. Umyju si ruce a pusu ve dřezu a vydechnu. Opřu se zády o linku a můj pohled směřuje ke spokojeně spícímu Thomasovi.
"Ještě, že jsem mu stihla koupit alespoň tu postýlku..." uchechtnu se a ruku dám Caelovi kolem pasu. Hlavu si opřu o jeho rameno. "Je tak sladkej, když spí... ani si nedovedu představit, že už za chvíli nebude takhle malinký... bude růst rychle... chtěla bych ho mít u sebe dlouho." Vydechnu a zakloním hlavu, abych se mohla podívat Calovi do očí.

Jdu k němu a pevně ho obejmu, ruce mu dám za krk. On si mě přivine co nejblíž to jde a já zabořím hlavu do jeho ramene. Trochu mě ale rozptyluje vůně jeho krve, sice je vlkodlačí, ale i tak by mě nakrmila... Stop! Nech toho! Uklidním své vnitřní já a vydechnu. Pousměju se a vdechnu jeho vůni.
Zadívám se mu do očí a pousměju se. "Díky, Cale. Já jsem zase moc pyšná na tebe, že jsi to se mnou vydržel," zasměju se a zakroutím pobaveně hlavou. "Ale teď vážně. Jsem vděčná za tebe, protože jsi nejen skvělý přítel, ale taky jsi mi konečně dal mé vymodlené dítě... Myslela jsem si, že to nikdy nepůjde, a málem to vyšlo s Loganem, ale.. Thomas je moje největší životní splněné přání," pousměju se a prohrábnu mu vlasy.
"Miluji tě," zašeptám a začnu ho líbat, svůj jazyk propletu s tím jeho. Jednou rukou mu cuchám vlasy na zátylku a tou druhou mu vjedu do kapsy na zadku. Pak se ale neovládnu a v sekundě ho přitisknu na zeď na druhé straně pokoje. "Eh.. promiň.." Odtáhnu se a uchichtnu se. "Musím se nakrmit." Otočím se a na stolku spatřím tu sklenici. Popadnu ji do rukou a na ex ji vypiju, spokojeně si olíznu rty. BOhužel to nestačí, takže zamířím k lednici, kterou začnu 'vysávat'. Beru jeden pytlík po druhém a nakonec skončím na čísle 7. Utřu si pusu a vyhodím prázdné pytlíky do koše, vydechnu. "Konečně.."

<<Nemocnice

Vyšla jsem z nemocnice. Na tváři mě pošimralo sluneční světlo, které se vzápětí odrazilo i od náhrdelníku a prstenu, který mám od Calea. V ruce jsem držela vajíčko, ve kterém ležel Thomas a chrupkal. Sem tam hýbnul ručičkou nebo rtíky, ale jinak ležel klidně. Pohladila jsem ho po tváři a pěšky vyrazila směrem domů. Neměla jsem už tak velké břicho, takže se mi šlo lépe.
Rozhlédla jsem se kolem, když jsem došla k naší ulici. Dlouho jsem ji neviděla, tak jsem se jen podvědomě usmála a zamířila ke dveřím. Strčila jsem do zámku klíček a cvakla s ním. "Tak... poprvé jdeš domů, zlato," šeptla jsem s úsměvem Thomasovi a překročila práh. "Vítej, drobku." Odložila jsem vajíčko stranou, zaklapla tiše dveře a políbila ho na čelo. Zula jsem si boty, pověsila bundu i kabelku a se sedačkou v ruce šla do obýváku. Tam jsem viděla Caelese. Usmála jsem se. "Jsme tady, taťko..." šeptla jsem. Odložila jsem Thomase na gauč (stále ve vajíčku, samozřejmě), aby se prospal. Přešla jsem k Calovi a dala mu ruce kolem krku. Usmála jsem se a políbila ho na rty. Nevěděla jsem, jestli mu říct, že Logan odešel, nebo ne, ale nechám si to na později. Nechci to pokazit.

//Omlouvám se, ale dítě se musí vyvíjet, jak víte, a Caeles nemá čas, takže chci hrát s někým jiným, aby prostě Thomas nebyl jako novorozenec seklý až do září...

Ležela jsem na nemocničním lůžku a přemýšlela. Thomase jsem držela v náručí a na rtech mi pohrával úsměv, byla jsem tak moc šťastná. Něčeho jsem si ale všimla. Na chvíli jsem předtím usnula, když Thoma hlídal Caeles, a zjevně jsem propásla něčí návštěvu. Ve váze na nočním stolku bylo totiž o růži víc a na stole ležel dopis.
Váhavě jsem se zvedla a odložila Thomase do jeho postýlky, spinkal, takže se ani neozval pláč na protest. Došla jsem ke stolku a podívala se na dopis. Pro Mal, stálo na obálce a já se nadechla. Proč si se mnou ten, kdo ho psal, nepromluvil? Mohl mě vzbudit... Písmo bylo mě neznámé, takže jsem z toho nemohla odhadnout, kdo ho napsal. Pomalu jsem se dostala dovnitř a vytáhla papír, který byl zmačkaný a trošku špinavý. Asi si to ten někdo hodně rozmýšlel, než sem ten dopis donesl... Posadila jsem se na kraj a pustila se do čtení.
Ahoj Mal. Mrzí mě to, co se stalo, ale asi to tak mělo být. Nechtěl jsem narušovat váš vztah a tak jsem odešel z města. Doufám, že budete všichni tři v pohodě. Zapomeň na mě a dobře se starej o Thomase. Logan
Papír mi vypadl z rukou na zem a já začala brečet. Normálně nejsem smutná, ale tohle... nechtěla jsem ztratit ani jednoho z nich a on si to všechno vyložil špatně. Ani jsem se nemohla rozloučit, naposledy ho obejmout a popřát mu štěstí, prostě mi tyhle možnosti sebral a jen tak si zmizel. Podívala jsem se na růži ve váze a utřela si slzy z tváře. Asi to tak mělo být... Došla jsem zpátky k Thomasovi a on mě chytil za prst. "Doufám, že mě nikdy neopustíš, protože já tu pro tebe budu vždy," zašeptala jsem a skousla si ret, pousmála jsem se.
Další ráno za mnou přišla sestřička, že jsem v pořádku a můžu jít domů. Teda, tak to nebylo, ale já si to vyprosila. Po dlouhých dohadech mi to povolila a já tedy s Thomasem v přepravce vyrazila směrem domů, abych se konečně mohla sbalit a přestěhovat věci do nového domu...

>>pryč

Ležím v posteli, zavřené oči a čekám, až mi přinesou mého syna. To malé děťátko, malý uzlíček štěstí, kvůli kterému jsem si měsíc odpírala kafe a další dobré věci. Ale dělala jsem to ráda. S láskou. Kdo by taky ne? Mám dítě po víc jak 150 letech života. To je dost. Nadechnu se a rukou se chytím matrace. Všude kolem tak strašně moc voní krev a mě ten porod dost vysílil... Chvíli přemýšlím nad tím, jak bych se k té krvi mohla dostat, ale usoudím, že to nechám na večer nebo na doma.
Na chodbě, zatím daleko odsud, se ozve šoupání koleček kovové vozíku po dlaždičkách nemocnice. Nadechnu se a můj zrak se zaměří na dveře. Cítím, že se blíží můj syn. Nevím jak, ale prostě to poznám. Něco jako radar, hehe. Konečně se šoupnou dveře a sestřička s vozíkem vjede dovnitř. Podá mi malého do náruče a já ho k sobě opatrně přitisknu. Spokojeně si cumlá prstík a... bože, vypadá tak roztomile... Usměju se a hladím ho na tváři. Otočím se na Caelese, který přišel, a opřu si o něj hlavu. Spokojeně vydechnu, když vtom se doktor Cala zeptá, jestli nosí kontaktní čočky. Podívám se Calovi do očí a pochopím to - jsou zase nádherně žluté. Sklopím pohled na Thomase. Jeho oči mě teď zkoumají a malinkými prstíčky mě osahává. Co mě ale zaujme, jsou ty oči. Zjevně to neovládá, protože jsou nejdřív černé, pak chvíli mají modrou barvu, jako každý nevinný novorozenec.
Podívám se na Caelese a jednou rukou najdu tu jeho. Propletu si s ním prsty a vydechnu. "Miluju tě," zašeptám skoro neslyšně, ale vím, že jeho uši to slyší. Vlastně to není určené jenom jemu, ale i malému. "Chceš si ho pochovat, taťko?" zeptám se tiše s úsměvem. Pomalu si Thoma přechytnu tak, abych ho mohla předat Caelovi, a pak mu ho pomalu podám.