Nemocnice -

Nemocnice

Malá nemocnice se nachází na dobře dosažitelném místě, jezdí zde tramvaje i autobusy. Personál není moc velký, ale je velmi šikovný a příjemný, dobře spolu spolupracují, nemusíte se bát, že byste zde přišli o život. Pracují pohotově a rychle. Nepanikaří. Jsou zde základní ambulance a provádí se zde základní operace. Po složitější operaci, nebo úrazu se pacienti převáží do větší nemocnice, kde mají lepší techniku. Pokud vejdete do nemocnice, která není zrovna veliká, nejdříve budete v malé místnosti, kde potkáte sestru, která vám řekne co a jak. V další místnosti se nachází postele a různé léčebné pomůcky. Je zde vystavěna i místnost, kam normálně nemáte právo vkročit, vstup zakázán, klíče mají jen sestry a lékaři. Je to místnost, kde se nachází krevní transfuze, léky a podobně. Pak je tu místnost, kde se provádí převazy, léčebné výplachy, koupele.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 18
, zXiZHFAHwYVnI odpovědět
avatar
http://imrdsoacha.gov.co/silvitra-120mg-qrms
, - odpovědět
Trevis Reed
Sice mohl Trevis vypadat jako příjemný muž, ale bohužel. kdyby ho potkala v jiné situaci, asi by si s ní zkusil i flirtovat, ale potkala ho teď, v nemocnici a ne zrovna v moc dobrém stavu. Nevadí, chybama se člověk učí. Teď si je ale na 100% jistý, že pokud tuhle holku ještě někdy potká, nebude to takové jako kdyby ji poprvé potkal třeba v baru. Nedá se nic dělat. S tykáním on neměl moc problém. Buď někomu tykal, nebo vykal. Každý to má hold jinak. Neviděl žádný důvod, proč zrovna týhle holce vykat. Byla mladší než on, o dost let, i když vzhledově na tom byli stejně. Ona spíš by měla vykat jemu, ale tykání zrovna v téhle situaci byl ten nejmenší detail, kterým se nemuseli ani zabývat.
Už se opravdu viděl, jak si jde pro jídlo do bufetu. Tahle holka nejspíš neměla ani nejmenší šajnu o tom, co on zrovna myslí. Ano myslel na její krev, která ji proudí v žilách, která by mohla být velice chutná. Tohle ji nejspíš nedocházelo, proto aby na to přišla sama ji dal menší nápovědu a to takovou, aby zmizela, nebo si dá jako předkrm přímo ji. Stačilo napočítat poté do tří a měl by ji opět v rukou přímo před tesáky její krček, do kterého se mohl zakousnut, na druhou stranu se mu líbilo, když mu jídlo utíkalo a on si ji tak mohl chytit a zasloužit si to. Ano, je to velice špatný "člověk". On to o sobě ví a vůbec mu to nevadí.
To počítání ho docela bavilo, k tomu všemu sledovat jak utíká od něho pryč. Nejspíš ho už pochopila a vzala to tak, že to on myslí opravdu vážně. Přeci jen v tomhle by si srandu nedělal. Stál tam pořád na místě, přestal počítat, jelikož ona to už slyšet nemohla a mohla si to odpočítávat pouze v hlavě a teprve potom když slyšel díky upířímu sluchu, zavření výtahu a jak sjíždí dolů, musel se usmát a s rukama v kapsách od kalhot, se vydal do nižšího patra. Nějak moc nepospíchal. Nakonec opět zaslechl zvonek výtahu a to se ji dveře otevřeli. Nechal ji ještě chvíli, aby si mohla jen chvilinku myslet, že ji to prošlo a teprve potom co vyšla z výtahu a mířila si to k hlavním dveřím, byla od nich necelý dva metry, se před dveřmi objevil a usmíval se od ucha k uchu. "Musíš být rychlejší." řekl se zasmátím, chytil ji a upíří rychlostí se s ní přemístil mimo nemocnici. Rovnou do části parku, kde moc lidí nechodí.

-> Park
, - odpovědět
avatar
Všechno, co chtěla, bylo jen najít toho lékaře. To byla její jediná starost v momentální chvíli a ani ve snu by jí nenapadlo, že by se z toho všeho mohlo vyrojit něco úplně jiného, když se pouze zeptá na směr příjemně vypadajícího muže, procházejícího po chodbě. To, že vypadal příjemně, si ale zase rychle rozmyslela, když k ní promlouval, ne moc pěkným způsobem a ještě neustále drtil její zápěstí a poté i rameno. Takové chování jí nebylo ani trochu příjemné a ještě k tomu od muže, na což nebyla vůbec zvyklá. No, neměla být tak naivní a myslet si, že jí tu jen tak bez problémů odpoví na tu prostou otázku, kde se onen lékař nachází. Teď pro ní bylo nejdůležitější jediné - dostat se z téhle pochybné společnosti a naopak, dostat se k tomu lékaři, odevzdat všechny záznamy a rychle se vydat zpět domů s doufáním, že tohohle muže už nepotká. Ani neznala jeho jméno a ani on její, přesto na tykání po chvíli přistoupila také, i když jí to u někoho takového bylo proti srsti.
Netušila, co to mělo být, když z ní tak znenadání vypadlo to jediné slovíčko, které vyjadřovalo emoce uvnitř něj. Nebo alespoň ty nejzákladnější, ovšem nic jiného už nepřicházelo, ani když se do jeho očí podívala znovu, nic. Alespoň ji na to kladně odpověděl a tak nezůstala v tom, že mohla vyslovit úplnou hloupost. A co se stalo pak? Zasmál se její nabídce ohledně bufetu. Ona si ale nedělala legraci. Možná by tím zachránila situaci, kdyby přijal a vydal se s ní do patra níže, jídlo dokázalo spravit hodně věcí ne? Především, kdyby se tam posadili v klidu k jednomu stolu a on by jí už nedržel za rameno, které jí snad za chvíli upadne z toho, jak silně ho svíral. Ale pak? Pustil ho. Wren z jeho rtů vyčetla ta slova o tom, že má zmizet, ale taktéž o dezertu. Co? To měla být nějaká hloupá metafora? Napadlo jí a zmateně mu pohlédla do obličeje. Z myšlenek jí ale vytrhlo až to jeho počítání. Sakriš, on to myslel vážně. Takže teď se podle jeho podmínek měla dát na útek. Možná to pověděl jen tak, aby odtamtud prostě měla možnost zmizet, ale měl příliš hrdosti na to, aby jí pustil jen tak.
Strach uvnitř ní se pomalu začal zmenšovat, když konečně mohla dát své nohy do pohybu a využít otevřeného výtahu, který se zrovna zastavil na tomhle patře. Mohla tak rychle vklouznout do prázdného prostoru a snad 5x za sebou zmáčknout přízemí a zády se natisknout na zadní stěnu výtahu, svírajíc složku s novinami v obou rukách a tisknouc si ji k hrudi. Teprve, až když se dveře výtahu začaly zavírat, tak pohlédla ven, jestli tam stále stojí, nebo jestli už zmizel, ale žádný dlouhý pohled mu nevěnovala. Její prioritou bylo odtamtud rychle vypadnout. Neměla už v plánu jít za nějakým doktorem, ne, teď jen toužila projít hlavním vchodem ven a rychlými kroky se vrátit k sobě domů. Pohlédla na číslo, které odpočítávalo patra, ale jí v hlavě zněla daleko jiná čísla, odpočítávala společně s ním, tak velký strach měla. 5, 6, 7... První patro. 8, 9, 10... Přízemí. Teď už nestála v pozadí výtahu, nýbrž přímo u dveří, připravená z nich co nejrychleji vyjít ven a zamířit k hlavnímu vchodu, jež byl hned naproti nim.

→ do parku
, - odpovědět
Trevis Reed
Trevis se nikdy nesnažil vidět v druhých pravý opak toho, co jsou zač. Bral každého tak jaký je, přesně to chtěl i po ostatních. Aby se nesnažili napravovat a brali ho jaký je. Přeci jen nemůže za svoji povahu. Když se člověk na něho podívá, tak k němu ta jeho povaha krásně jde. Možná, že se někdy někomu povede, změnit ho, změnit ho k lepšímu, ale nějakou tu věčnost by to trvalo.
Kdy ho však zastavila tahle holka, která měla tu drzost připravit o o pár minut, vlastně ji ty minuty věnovat, nebyl z toho moc nadšenej, ale na povrchu to nebylo vidět. Místo toho se usmíval jako blbec a poté co slyšel to dění za sebou, byl na 100% spokojenej. Nějak ho nezajímalo, že má ona nějaký plány, neměla ho zastavovat a měla si rovnou zajít za někým, kdo tomuhle opravdu rozumí a doktory zná v téhle nemocnici. On sem v životě nešel, když se mu něco stalo, zahojilo se mu to. Jediné co zde vždycky dělal, bral si krve, aby naplnil ledničku. Hlavně neřešil, jestli někomu řekne, že si myslí, že za tu věc, co se stala na pokoji může on. Sama určitě ví, že by si s tím zavařila. Určitě tak blbá nebude. Ale přeci jen je teď trochu v tranzu a myslí pouze na jednu věc. Sílu měl díky tomu, že byl upír. Ohledně síly si nemohl stěžovat. To nejlepší co ho mohlo potkat. Narodit se jako upír. To, že je hluchá, na to jaksi nepřišel a hlavně to nebylo viditelný.
Možná ona měla štěstí na rodiče, který on si moc nepamatuje. Pamatuje si je jenom z fotek, které mu zůstali a které jsou velice hluboko jeho "baráku" schovaný. Vidět je, nedělalo by mu to dobře. Možná by se pak vše vrátilo a to by pro něho nebyla žádná šťastná chvilka. Bylo to pro něho jenom trápení a vracení se do minulosti, kterou je tak těžké zapomenout. Držel ji za rameno, díval se na ni s blbým úsměvem na tváři, který by možná naháněl i strach malému dítěti. V jeho očích nemohla nic jiného najít, než malého ďáblíka, který mu napovídá samé ošklivé věci, které by s tou holkou měl udělat. Slova ji moc nepomůžou. "To by se taky dalo říct." zasmál se. Měla pravdu. Měl radost z toho, že se najedl ze dvou lidí a vyšlo mu to přesně tak jak chtěl. Možná, že ona bude další. Jak ji tak pozoroval, nešlo si nevšimnout, toho strachu. Ano, kdo by z něho neměl strach. Ohledně bufetu se musel zasmát. Jo určitě on půjde do bufetu a dá si tam bagetu a kafe. Ta představa je dosti vtipná. Její škubnutí ho donutilo stisk trochu zesílit, ale i přes to ji nepouštěl. "Pustím a máš deset vteřin na to, aby jsi zmizela, jinak si dám jako dezert tebe." řekl se šibalským, ale zároveň dábelským úsměvem a pustil ji. "..1..2.." začal odpočítávat pomalu. Bylo jedno jak rychle mohla utíkat, on by ji do vteřiny chytil, ale i tak se mu bude líbit jak nešťastně před ním utíká. "..ťik ťak.. usmíval se a podíval se na svoje hodinky, které měl přidělené k levé ruce.
, - odpovědět
avatar
Wren byla přesně tím naivním typem člověka, co se vždy snažil najít dobré ve špatném, světlo ve tmě. Ve vrahovi trochu laskavosti a soucitu. Ve špatném dni něco, co jí přeci jen udělá radost a ve špatných zkušenostech poučení. Především se o to však snažila u běžných lidí, které potkávala a musela si jejich činy nějak vysvětlit. Právě tak tomu bylo i teď, když zastoupila cestu tomuhle muži, který se na první pohled usmíval, ale na jeho rukou byla krev, jak se v následující chvíli dozvěděla. Naštěstí snad jen obrazně a ne skutečně, i když kdo ví. Neměla teď prostor na kontrolovaní jeho dlaní, jestli na nich opravdu nenajde nějakou krev. Zdálo se, že jedna z jeho rukou je o něco méně zdravá, než ta druhá, ale to se jí opravdu mohlo jen zdát, protože nemohla pozorovat jeho ruce, nýbrž jeho rty, aby věděla, co jí říká. To bylo v tu chvíli nejdůležitější. Nevěděla, jak reagovat na to, že jí jen tak nepustí, tohle přeci nemohl. Ona se teď musela dostat k tomu praktickému lékaři a pak odsud zmizet domů. I tam měla něco na práci a rozhodně by se nezdržovala na policejní stanici, přestože to byla správná věc. Dokázala se řídit slovy ostatních, neměla odvahu na to se mu postavit a například začít křičet nebo jeho činy rovnou při odchodu z nemocnice někomu nahlásit. A ani nemohla nikomu zavolat. Rozbitý mobil jí ležel v kapse černé bundy připravený jít rovnou do opravny, kolem které Wren vždy prochází, když míří k sobě domů přes náměstí. Teď jí ale byl k ničemu. Nemohla nikomu zavolat, mobil nefungoval. Takže v tuhle chvíli byla naprosto bezbranná. Muž měl daleko větší sílu, než ona, toho si stihla všimnout, ale to měl skoro každý, protože Wren ani trochu svaly zrovna neoplývala. „Věřte mi, že já do ničeho zapletená nejsem. A nechci být,“ poví a chce znovu rukou cuknout, když v tom jí pustí a místo toho jí chytne za rameno. Ten silný stisk jí překvapí a možná se i trochu nepohodlně zavrtí a zamračí se, ale nic víc asi v tuhle chvíli nevzmůže. Pokud se má bránit, tak jí zbývají jedině slova, proto poslušně odezírala z jeho rtů, aby jí nic neuteklo. Na jinou část jeho obličeje se ani nepodívala, jen na rty. Na tu otázku ohledně rodičů ani neodpoví. Pověděli jí snad někdy něco takového, když ještě žili? Ne, to už si nepamatuje. Je ráda, že si vůbec vzpomněla na to, jak vypadali a na jejich jména. Bála se ho, to bylo hned na první pohled zřejmé, ale i tak se jeho slov chtěla nějak chytit. Převrátit je, říct mu na ně dobrou odpověď, která ho donutí přemýšlet o tom, co dělá, ale popravdě? Do podobné situace se ještě nedostala, takže bez zkušeností nemohla reagovat tak dobře, jak by se jí hodilo. „Nemám na co doplácet,“ zavrtí hlavou a tentokrát mu alespoň na krátkou chvíli pohlédne do očí, ve snaze v nich vidět něco dobrého, jak už bylo zmíněno na začátku. Místo toho ale uvidí něco daleko jiné, co se jí dříve nestalo. Zase zapracuje ta lahvička, kterou si tenkrát vylila do čaje, její magie, o které nemá nejmenší ponětí. „Radost,“ vypadne z ní nahlas naprosto nevědomky. Jakmile to přišlo na její mysl, musela to povědět. Rychle zase semkne rty k sobě při vědomí toho, že to opravdu pověděla nahlas. Měl z toho radost? Že jí tady drží a očividně jí chce ublížit? Chce jí snad udělat to samé, co předtím těm v pokoji? „Mně je jedno... Teda... Není mi to jedno, co se tam stalo, ale nikomu to neřeknu, vážně ne,“ zavrtí hlavou. No, jasně, Wren. Ten ti to tak bude věřit, jen tak. „Prostě mě pusť,“ pípne a pohlédne mu do obličeje. Nevěděla, jak se z téhle situace dostat, ale že by přeci jen trochu povolil? Napadlo jí, když vyslovit to ohledně hladu. Kdo nejdřív někomu vyhrožuje a pak se jen tak zmíní, že má zase hlad? Bylo to zvláštní, ale nad tím teď nebyl čas přemýšlet. „Fakt? Já taky,“ Ale vážně, Wren neobědvala. „V prvním patře je myslím bufet,“ řekne v rychlosti a už-už se chce rozejít k výtahu, ale jeho stisk ji zadrží a jí se trochu zkřiví obličej od bolesti, a tak automaticky popadne jeho ruku, ve snaze jí odstrčit pryč. „Pusť mě,“ zamumlá ještě jednou, tentokrát už mnohem zoufaleji.
, - odpovědět
Trevis Reed
Jediné co ho v tomhle městě mohlo překvapit, byli lidi, kteří nevěděli o nadpřirozenu. Každý rodič vypráví pohádky o nadpřirozených věcech svým dětem před spaním. Malé děti tomu věří, ale přeci jen ti, co zde bydlí už několik let, nebo od úplného začátku svého života, museli si všimnout, že toto město není normální a nedějí se zde normální věci. Lidi co o upírech a vlkodlacích nevěděli jho dokázalo vždy překvapit a kor, když lidi pochází z tohohle města. Všichni by měl vědět, co je tohle místo zač a co se tu všechno děje. Pak nebude tolik mrtvol a nebude se tu pořád něco vyšetřoval. Lidi by si dávali bacha. I tahle holka, která ho oslovila otázkou, kterou on vůbec nevnímal. Byl v jakém si transu ve kterém myslel pouze na krev a na to, jak se opět někoho napije. Jediné co potřeboval, dostat se z toho. Když se poté podíval směrem, kde se všechno bouřilo a doktoři našli pár mrtvých těl, musel se nad tím usmát. Ano, jeho skvěle odvedené práce, která by chtěla odměnu. Ano, byl to on. odvedl prostě skvělou práci a když už se rozhodl jít domů, zastavila ho nějaká holka, s menší výškou než má on, ale když se na ni tak zakoukal, zas tak špatná nebyla - vzhledově. Než stačilo k čemukoliv dojít, než stačila ona odejít. Už ji měl otočenou k sobě a držel ji pořád za zápěstí. "Každý je do něčeho zapletený, i ty." řekl ji přičemž se na ni díval. Jakmile začala mluvit o věcech, které potřebuje někomu dát, podíval se na ty věci, ale nevěnoval tomu dlouho pozornost. Nakonec ji pustil, hned poté co domluvila. Místo toho, svoji ruku přesunul na její rameno, které stiskl a zadíval se ji do očí. "Já si myslím, že to tak snadno nepůjde, má drahá." řekl se svým ďábelským pohledem. "Copak ti rodiče nikdy neříkali, nemluv s cizími lidmi?" Každý rodič tohle svému dítěti říká. Pokud ona hledala nějakého doktora, měla se zeptat sestry, nebo jiného doktora, ale zeptala se Trevise, cizího člověka. "Nikdy nevíš, kdy doplatíš.." zasmál se, narovnal se a trochu si prokřupal krk, přitom ji však pořád držel za rameno. Díky jeho upíří síle, ji mohl prudký pohyb těla zabolet. Má silný stisk. "Sakra...začínám mít zase hlad." řekl a i přes to, že z ní ruku nedával dolů se podíval kolem sebe. Pohledem nakonec zase zakotvil na ni s úsměvem na tváři.
, - odpovědět
avatar
Novinový článek v ní zanechal spoustu nezodpovězených otázek a také spoustu pocitů nedůvěry k těm, kteří něco takového do novin píší. Pokud něco takového nemělo být pojato úplně vážně, ale jen chtěli novináři upoutat, jak to u tisku bylo, zrovna dvakrát se jí to nelíbilo. Kdyby toho nebyla součástí a nic se předchozí noc nestalo, nejspíše by to jen tak přehlédla a ani by se o to nestarala. Teď si ale právě ty noviny vzala sebou, aby si je cestou k dalšímu doktorovi mohla lépe pročíst. Celkově tyhle noviny snad nikdy neměla v ruce, protože zas tolik v obraze být nepotřebovala, ale tentokrát ano, tentokrát se to mohlo týkat jí samotné. Mohli hledat svědky nebo kohokoliv, kdo o tomhle věděl a pověděl by jim více informací, i když ona už všechno pověděla policistům přímo před svým domem. K dalšímu doktorovi se ale nedostala. Doufala, že by se zde mohla někoho slušně zeptat, aby nemusela chodit po schodech sem a tam nebo jezdit výtahem z jednoho patra do druhého ve snaze najít toho správného lékaře, se kterým byla domluvená, i když ne na dnešní den. S nadějí, že jí tenhle mladý muž, který nemohl být o moc starší ani mladší než ona, pomůže, ho oslovila s otázkou, kterou však přerušilo cosi, co zahlédla za ním. Neviděla mu úplně přes rameno, protože byl daleko vyšší, než ona. Protože u něj ale nestála nijak blízko, dění za jeho zády mohla na chvíli pozorovat a vypadalo to, že i on se tím směrem na malou chvíli ohlíží a dokonce si povšimla, že se jeho rty hýbou. Ovšem co pověděl? To netušila. Musel by se dívat na ní, aby mu ta slova ze rtů mohla vyčíst a ne se čelem otáčet za sebe. Nevinila ho, nemohl to věděl, ale nejspíše ho její instinkty vinily z něčeho jiného. Přišel odtamtud a mohl to klidně způsobit on. Všechen ten zmatek. Neměla nejmenší tušení, co se v tom nemocničním pokoji stalo, ale nevypadalo to nejlépe a vzbudilo to v ní silnou nedůvěru k člověku, který stál před ní. Nesoudila lidi rychle, ale pokud se chtěla vyhnout malérům, reagovala rychle. Stejně jako teď, když už se otáčela a chtěla odtamtud pro jistotu zmizet. Náhlý dotek jí však zastaví a jí hned docvakne, že to musel být ona. Nikdo jiný tam ani nebyl. Pokusí se mu hned tu chvíli vytrhnout, ale to už jí prudce otočí tak, aby k němu byla čelem. Jeho stisk byl silný a začínal být i trochu bolestivý. Wrenina síla nikdy nebyla velká. Spíše žádná a tak věděla, že nemá cenu se pokoušet ruku vytrhnout. Možná kdyby někdy chodila na kurzy sebeobrany, tak by to dokázala, ale bohužel. Místo toho, aby sledovala, co se dalšího děje v pozadí chodby, se zadívala na jeho rty. Ani neměla jinou možnost, pokud chtěla vědět, co říká a hned svou hluchotu neprozradit, jak tomu dělala vlastně vždycky. „Nerada bych se připletla do něčeho, s čím nemám nic společného,“ poví poměrně potichu jak se snaží, aby se její hlas netřásl. Nemohla však slyšet, jestli se jí to povedlo nebo ne, to mohl slyšet jen on. „Potřebuji tohle odnést, o nic jiného mi nejde. Vždyť... Nejde vůbec o nic, tak mě prosím pusťte,“ snaží se o trochu něco jiného. I kdyby s tím, co se stalo v tom pokoji, měl co dělat on, nechala by to být. Teď měla v hlavě dost vlastních problémů a nechtěla si přidělávat další jen kvůli tomu, že by neuměla držet jazyk za zuby. Možná to nebylo správné a mohlo se to zdát trochu sobecké, ovšem pro její pohodlí to byla teď asi ta nejlepší možnost a nejlepší krok, který mohla udělat. „Hledám doktora Smitha, praktického lékaře,“ dopoví svou otázku, z níž jí tamto dění předtím vyrušilo. Strach v ní ale stále zůstával. Byl jí vidět v očích, ale nejen tam. Její tělo se chvělo, stejně tak její hlas a tlukot srdce se ne a ne uklidnit do normálu.
, - odpovědět
Trevis Reed
Vůbec mu nevadilo, že způsobil zmatek v nemocnici a teď se bude všechno řešit, co se vůbec stalo, kdo to udělal...Vždy, když se hodně napil lidské krve (čerstvé), neovládal se. Měl poté problémy s ovládnutím, bylo mu všechno jedno, zabil by kohokoliv a nebral by moc ohledy. To je ta jeho druhá část, kterou né moc často lidi vidí. Vždy se snaží nějak ovládnout se, jelikož poté je velice těžké vrátit se do původního stavu. Kdyby tam byl ještě nějaký člověk, napil by se z něho taky. Cestou z nemocničního pokoje si pořád ještě vychutnával tu krev, která pořád zůstávala na jazyku. Byli obě velice dobré a chutné. Nejspíš to bude tím, že byli ještě mladé a né žádné staré babky. Starý lidi jsou horší, nejsou tak chutné a ta jejich krev je fuj fuj, za to ty mladý holky, to je mňamka. Z nich by mohl pít celý den. V to vychutnáváním, posledních kapek krve na jazyku, ho vyrušila dívčina, z které žádné nadpřirozeno necítil. Člověk a věřil, že opravdu chutný. Jeho pohled se přesunul z jejích očí na její krk, kde slyšel jak koluje její určitě moc chutná krev. Lehce si olízl jazykem rty a znovu se podíval do jejích očí. Ta její drzost ho donutila zastavit a věnovat ji kousek svého času. Její slova skoro nevnímal, slyšel kolovat v žilách její krev a nemohl se toho zbavit. Protáhl si pomalu krček, aby na chvíli na to nemyslel a poté se podíval za sebe. "Měli by si to tu víc hlídat." zasmál se. Samozřejmě to bylo směřované k té holce, ale jakmile se otočil, viděl už jen její záda a jak pomalu od něho jde. Zamračil se, jelikož se mu to vůbec nelíbilo. Ona ho donutí věnovat ji kousek svého času, pořádně neřekne co chce a teď si jen tak odejde.? Za ní se táhl strach, který on vycítil a musel toho využít. Než stačila dojít od něho dál, chytil ji v rychlosti za ruku a trochu silněji než kdy jindy chytá. Omlouvá ho to, že se bohužel moc neovládá a za to může, ta chlupatá koule. Samozřejmě měl tu jednu stranu pořád bolavou a proto ji chytil druhou rukou hezky za zápěstí, zesílil trochu ten stisk a otočil v rychlosti k sobě. "Ale ale, přece neodcházíme. A tak brzo..." uchechtl se a pozvedl pobaveně jedno obočí, přičemž ji pořád sledoval. Měl takovou chuť se do ní zakousnout, i když by ji možná způsobil trauma. Aby se udržel raději se kousl do spodního rtu.
, - odpovědět
avatar
Když přišla domů, nečekala jí tam jen spousta povinností, ale také to, co předpokládala a brala to jako tu lepší možnost. Policejní auta a záchranka přímo v ulici a před jejím domem kvůli mrtvému muži v lese, kterého měla možnost spatřit na své vlastní oči, roztrhaného na kusy. Pověděla jim, co všechno se stalo a co viděla, taktéž, kde doteď byla a víc už jí nikdo z těch lidí nezdržoval. Snad jako kdyby to nebyl jediný případ, ale naopak to vypadalo, že tuší, co se mohlo stát. Copak ten vlk napadl ještě někoho dalšího? Napadlo jí, ale nezeptala se, do toho jí nic nebylo. Umyla se, převlékla, popadla co potřebovala a už se vydala na cestu do nemocnice, kam měla už od včerejška namířeno. Jen doufala, že tam nejde zbytečně, ale oba doktoři budou přítomni. Měla na ně sice kontakt, ale její mobil byl po tom večeru, co strávil venku na ulici poměrně dost mimo a Wren pochybovala, že vůbec bude ještě fungovat, když přes pavučinu na displeji ani nemohla nic vidět. Zachránila alespoň SIM kartu, ale ta se zdála docela k ničemu, když ji neměla do čeho jiného dát. Na vlastní pěst a bez předem oznámeného příchodu se tedy vydala rovnou do nemocnice. Nejdříve se jí podařilo nalézt ušní, ale když hledala praktického lékaře, její hledací schopnosti poměrně rychle selhaly a tak skončila někde u odběrů krve.
Podle novinového článku si dokázala odpovědět na svou předchozí otázku - ten muž nebyl jediný, komu se to stalo. Ale aby město vypouštělo jen tak nějakou informaci ohledně vlkodlaků, kteří ani neexistovali? To bylo hodně urážející pro rodiny těch, co za tu noc o někoho přišli. Zapadalo to do sebe. Ten úplněk, jež viděla oknem u Scotta a zkrátka i ten samotný vlk, který jí honil, do toho zapadal. Wren ale nevěřila v nic, jako by mohli být vlkodlaci? Co to vůbec přesně bylo? Určitě to už v nějaké souvislosti slyšela, ale nedokázala si pod tím nic konkrétního představit. Do tohohle světa nebyla zasvěcená snad nikdy a tak nebylo divu, že nic netušila. Kolem ní a s ní se dělo pár zvláštních věcí. Třeba, když jí Sebastien pověděl, že jsou ve městě špatní lidé. Zamračeně hleděla do novin, než jí z rukou vypadla ta složka. Sakra, teď to bude muset skládat podle toho, jak to bylo seřazené předtím. A taky se o to hned pokusila, když papíry zpět do složky vracela. Když měla hotovo, vyskočila zpět na nohy. No, vyskočila, to asi ne. Zkrátka se zpět postavila a teď už si dávala daleko větší pozor na to, aby jí složka znovu z rukou nevypadla. Také se rozhodla odtamtud zase rychle zmizet, ale ještě předtím popadla ze stolku právě ty noviny a zamířila teď už opravdu hledat toho praktického lékaře. Do hlavy jí trkla myšlenka, že by se třeba mohla někoho zeptat. No, jasně, že jí to nenapadlo dřív. Pozorně se tedy rozhlédla po chodbě, kde se právě nacházela. Byla tam spousta důchodců, ale těm se ze rtů odezíralo velice špatně a nějaké rodiny s dětmi zase na druhou stranu nechtěla rušit nebo rovnou ostatní doktory, kteří vypadali, že mají vždy někam naspěch. Nestihla ale ani udělat pár kroků a zrovna v chodbě naproti zahlédla muže. Usmíval se a připadal jí jako správný člověk, kterého by se v tento moment mohla zeptat. To ale netušila, proč se usmívá. I ona tedy povytáhla rty do úsměvu a přistoupila k němu. Nebo mu spíše tak nějak zastoupila cestu, aby na sebe upoutala pozornost. „Můžu se jen zeptat, nevíte, kde se nachází-,“ ani to nedopoví a její oči upoutá cosi přímo za jeho ramenem. Nemohla slyšet, co se děje, ale to ani nebylo potřeba, protože to viděla. Do jednoho s pokojů se najednou seběhlo spoustu doktorů a sester a následně kamsi dál do chodby, odváželi na lehátku právě jednu sestru, která vypadala nepěkně zraněná na krku. Všichni z nich se rozhlíželi, někoho hledali. Copak to udělal někdo právě teď? Někdo, kdo... Pohled jí padne na muže, kterému právě zastoupila cestu. Na první pohled možná vypadala v klidu, ale srdce se jí roztlouklo jako kdyby běžela maraton. Ustoupila od něj. „Nějak si poradím,“ pípne, snažíc se na tváři udržet úsměv a následně se už i otočila k odchodu.
, - odpovědět
Trevis Reed
<- Les.

Dlouho se mu nestalo, aby ho někdo dostal do takového stavu. Vždycky zvítězil on, ale to co se stalo v lese, u toho neměl šanci. O nějaké úplňkové noci, která velice působí na vlkodlaky nevěděl, jak by taky mohl. Není moc velký kamarád s nějakým vlkodlakem. Cestou z lesa, sám pořádně nevěděl kam šel, chtěl se najíst, co nejdříve se zahojit, jelikož to co se mu stalo, jeho rameno, kosti ... to se nebude hojit hodinu. Proto ho nohy zavedly, aniž by věděl důvod, do nemocnice. Mohl si cestou z lesa někoho zastavit a vypít ho do poslední kapky krve. Jaksi mu to tam nahoře nepřáli a žádného človíčka, který na světě už nechce být nenašel. Jako by se po lidech slezla zem. Možná to bude taky tím, že si vybral nějakou cestu, kde moc lidí nechodí. Jeho cesta trvala docela dlouho než obvykle. Nějaký ten čas to zabralo, dostat se vlastně do nemocnice. Kde se mohl rozhodnout, bud si dá k jídlu někoho skoro mrtvého, kterému doktoři prodlužují jenom život, přitom zbytečně, nebo si zajde do části nemocnice, .kde odebírají krev. Ovšem se mu víc zamlouvala první varianta. Proto jakmile otevřel dveře do nemocnice, snažil se dělat, že ho nic nebolí i když to bylo právě naopak. Sice se to hojilo, ale opravdu pomalu. Prošel si tou dlouho chodbou a díky cedulkám, které byly vystaveny v nemocnici se dostal až k části nemocnice, kde leželi lidi skoro mrtvý. Vešel do jednoho pokoje, kde ležela dívka (která rozhodně bude čerstvá) určitě s nějakou nemocí. V těhlech pokojích nikdo jiný neleží. Než však stačil cokoliv udělat, vešla do pokoje sestřička. Krásná brunetka s dobrým tělem a pěkným obličejem. Začala mu v klidu říkat, co tady chce a ať raději odejde, když v tom se Trevisovi změnil obličej. Z normálního na upíří a tesáky samozřejmě nechyběly a vyšly na povrch taky. Leknutím začala řvát, ale to už Trevis upíří rychlostí zavřel dveře a zakousl se do ní. Držel si ji pořádně jenom jednou rukou, druhá nebyl moc k použití. Cítil jak jeho tělo nabírá sílu, ale zároveň cítil, jak se mu to hojí. Samozřejmě pořád to bude chvíli trvat ale naštěstí to nebude tak bolavé. Další dobrá věc na tom krmení, zahojí se mu i jiné rány, co mu ta obluda chlupatá udělala.
Trvalo to jenom chvilku, měl opravdu hlad a proto ji vypil skoro do poslední kapky. Rukou ji pustil a nechal ji spadnout na zem jako by to byl nějaký odpad, který někdo přijde potom sebrat. Hlavu otočil zpět k té nemocné holce, pusu měl celou od krve té sestřičky a jeho upíří část si žádala víc. Proto neváhal ani chviličku a už byl znovu zakouslej, ale tentokrát v jiném krku. Zakousl se do té holky, kterou vypil a urychlil ak její trápení. Stroj na kterém byla připojená začal pípat, což ho přerušil v obědu. Pomalu se od té holky odtáhl a s úsměvem na tváři se k mrtvolám otočil zády a šel z pokoje. Samozřejmě to musel stihnout, než přijdou doktoři. Nemůže si dovolit aby ho někdo našel, jako upíra. V momentě, kdy vylezl z pokoje, obličej byl opět normální, tesáky měl schované a pouze si jazykem utíral krev ze rtů. Poupravil si koženou bundu a šel dál po chodbě. Za sebou poté slyšel jak se tam doktoři i sestřičky sbíhají, tomu se musel pouze zasmát.
, - odpovědět
avatar
← od sebe z domku

Po dnešním pozdním probuzení u Scotta doma, jí trochu tlačil čas. Musela se s ním proto zběžně rozloučit a zamířit si to rovnou k sobě domů, aby splnila to, co měla v plánu. Už jí napadla možnost, že by se na to mohla vykašlat a zkrátka to přeložit na jindy, ale právě to Wren nechtěla. Pokud už se k něčemu takovému měla dokopat, nechtěla to odkládat na později. Pak by se velice snadno mohlo stát, že by zrovna tyhle povinnosti přeložila na tak dlouhou domu, v níž by je už nikdy nesplnila a to nebylo správné vzhledem k jejímu zdraví. Její fyzická stránka byla v pořádku až na ta odřená kolena a škrábanec zezadu na lýtku z předešlé noci, ale teď zamířila do nemocnice především z daleko jiného důvodu. Přeci jen s jednou věcí, jež jí tu fyzičku trochu narušovala, byla její hluchota. A právě o tu tady šlo, o tu šlo v těch složkách, které v náruči nesla městem až k samotné nemocnici poté, co úspěšně dorazila od Scotta domů, dala si rychlou sprchu a převlékla se. Právě o jejích uších pojednávaly záznamy v jedné složce, která byla sice nebyla úplně plná, ale ani prázdná. Po všech těch operacích, testech a vyšetřeních, se jí toho nashromáždilo opravdu dost. Přeci jen se té složce ale nedokázala vyrovnat ta, která mířila za praktickým lékařem, v níž nebyly jen záznamy ohledně uší, ale taktéž o všem ostatním, co se jí za těch 22 let jejího života, stalo. Většinou to byly starší záznamy z jejího dětství, ale i tak se tam našly některé, co byly jen pár let staré. Kvůli změně bydliště musela změnit i doktory, aby nemusela daleko dojíždět za těmi předchozími a k tomu jí měla posloužit právě shadowhillská nemocnice, kam jí nohy zanesly. Nebylo těžké se tam zorientovat, takže už po chvíli pihatá dívka procházela chodbami a mířila si to přímo k ordinaci ušního lékaře, aby se s ním alespoň rychle seznámila a předala mu tu méně naplněnou složku. Dlouho se ale nezdržovala a pustila se do hledání druhého doktora. To už bylo o něco složitější, takže nebylo divu, když se Wren zatoulala například na dětské oddělení, na oddělení, kde se prováděla chemoterapie, ale dokonce i tam, kde probíhaly odběry krve. Až tam to dívka na chvíli vzdala a na malý moment zůstala jen tak beznadějně stát uprostřed chodby, rozhlížeje se kolem. Něco její pohled ale upoutalo daleko více, než nějaká cedulka praktického lékaře v dálce, ne. Přímo naproti ní, kde byla dvě volná křesla a malý stolek, ležely místní noviny. Nejspíše tam byly jen aby si čekající zkrátili dlouhou chvíli a mohli si z nich něco přečíst, ale Wren zaujal titulek na hlavní stránce. Existují vlkodlaci? Normálně by to nechala být, ale díky tomu, co se jí včerejší noc stalo, se snažila novinami dál listovat, aby našla další informace o tom, co se to ten minulý večer vlastně dělo. Vlkodlaci neexistovali, musel to být jen nějaký slovní převrat. Bylo docela obtížně listovat novinami a zároveň držet v rukou tu přeplněnou složku a k její smůle jí právě ta vyletěla z rukou. Ani když se jí pokusila ve vzduchu zachytit, nepodařilo se jí to a záznamy z ní se rozletěly po podlaze v její blízkosti. „Do háje...“ zamručí si nespokojeně sama pro sebe a hned se k tomu všemu sehne, aby to rychle schovala zpět do světle modré složky se štítkem s jejím jménem a rodným číslem. No jo, kdyby sis to všechno srovnala do fólií a připnula to dovnitř. Ozval se jí v hlavě její vlastní hlas, když musela odložit noviny, nechávaje je otevřené (v podstatě zavřené) na té hlavní stránce, zpět na stolek. Ani se raději nerozhlížela, jestli jí někdo neviděl, protože její nešikovnost by snad pobavila kdekoho, o níž už svědčily její rozbitá kolena.
, - odpovědět
Jade Conley
Zklamaně si povzdychla, když jí Grace prozradila, že jí jejích obětí nebylo vůbec líto a také, že si vysávání užívala. To nebyla ta Grace, kterou znala. Vlastně jí ani takovou znát nechtěla, protože se jí ta představa dost hnusila. Jenže minulost byla minulostí a pro Jade byla přeci jen nejdůležitější přítomnost a stejně tak i budoucnost. Dlouho trvalo než Jade, která upřela zrak do země, promluvila, jelikož si v hlavě dávala všechno dohromady a přemýšlela nad tím, co by měla udělat. Nesnášela právě tyto typy upírů, vždycky to tak bylo a vždycky tomu tak bude. Jenže u Grace to i byla schopná přehlédnout, jelikož - jak sama řekla - to byla její temná minulost, teď už pila krev jen ze sáčků. Tedy.. v to Jade alespoň doufala. No chtěla tomu věřit. ,,A teď ti jich je líto? Když přemýšlíš nad tím, co všechno jsi provedla, tak cítíš nějakou lítost? Alespoň malou?" promluvila do hrobového ticha, které se mezi nimi rozhostilo a zpátky na ni upřela své modré oči. Doufala v kladnou odpověď, jelikož ta negativní by mohla trochu zamíchat s názory, které na Grace doposud měla.
Kývla hlavou na znamení souhlasu a koutky úst ji zacukaly do úsměvu. Byla ráda, že si alespoň vyzkoušela jaké to je být člověkem. Ale nikdy by se k tomu už nevrátila. Líbilo se jí být upírem. Obzvláště takovým, který se dokáže ovládat - co se tedy krve týče. ,,Já právě myslela, že když se jako upír narodíš, tak máš touhu si vyzkoušet jaké to je být tím zranitelným človíčkem.." přimhouřila nad tím oči, jelikož si až teď uvědomila, jaká je to hloupost. Vždyť upíři společně s vlkodlaky byli v podstatě na vrcholku potravního řetězce, tak proč by to měli měnit? To jsi ze sebe zase dostala něco chytrého.. ,,Nebo.. ono to je vlastně jedno.." dodala nakonec a mávla nad tím ledabyle rukou.
Na překvapení od Grace se velmi těšila, jen tedy netušila, co by to asi tak mohlo být. Říkala vůbec Grace o tom, co má ráda a naopak nemá? Od jejich setkání už to totiž byla poněkud dlouhá doba a jelikož tady Jade neměla moc dobrého pamatováka, tak ty vedlejší věci pravděpodobně zapomněla.. To byla celá ona. No po jejích slovech se snad rozzářila ještě více. Ona Jade byla vlastně stále tak trochu dítětem a tak z takových věcí byla nesmírně nadšená vždy. Ovšem už dlouho se jí nestalo, že by pro ní měl někdo něco jako překvapení. Na její následná slova jen přikývla, načež zkontrolovala, jestli jí z kabelky nic nevyčuhuje. Po zjištění, že je vše v pořádku si ztěžka oddechla a následovala Grace na chodbu.
Nejistě se kolem sebe rozhlédla, když se společně s Grace vyskytly na chodbě. Co když je někdo uviděl?! Za to Grace vypadala velmi klidně. Nervózně přenesla váhu z jedné nohy na druhou a pozorovala ji, jak se upravuje. Jade bylo momentálně úplně jedno, jak vypadá, hlavně už se odsud chtěla dostat pryč. Naštěstí ji o pár sekund později naznačila ať jí následuje, což také udělala. Věřila, že se odtud s pomocí Grace dostanou hladce. Zastavila se a nejdříve na Grace vyděšeně vykulila oči, protože netušila, co to dělá. No nakonec pochopila a tak nasadila vážnou tvář a velmi pomalu přikyvovala na její slova. Chtělo se jí smát, a to docela dost, ovšem byla si vědoma rizika ve kterém se nacházely a tak naštěstí svou vážnou tvář udržela. ,,Děkuji Vám, aspoň, že tu jsou i schopní lidé," koutky úst jí zacukaly do milého úsměvu, načež tomu chlapovi u recepce věnovala zamračený pohled. ,,To je dobře.." úlevně si vydechla a zamyslela se nad tím, co by měla udělat dál. Nebo jestli taky nedělat nic, že ano.. No naštěstí tu byla Grace, která ji naznačila ať se dá již k odchodu. ,,Na shledanou tedy.." zamumlala nepřítomně a rychlým krokem se vydala směrem k východu, načež z nemocnice vyšla. Venku samozřejmě počkala na Grace, která se co nevidět objevila u ní. Usmála se na ní a společně s ní zamířila bůh ví kam. Tedy spíše Grace ví kam. ,,Hmm.. myslím, že by jsi mě mohla naučit lhát trochu lépe," zazubila se na ní a volnou rukou si prohrábla své blonďaté vlasy. ,,Kam máme vůbec namířeno?" zeptala se a zvědavě na ní pohlédla.

>>Ke Grace
, - odpovědět
avatar
Chápala, že Jade není obeznámena s tím, že se upír může narodit. Popravdě bych tomu taky nevěřila, kdybych byla proměněný upír. Pořád ještě totiž existuje nějaká logika a ani mně nejde do hlavy, jak může nemrtvý porodit, ale to je nejspíše dané tím, že jeden z rodičů je vždycky (nebo většinou), živý. Vždyť moji dva bratři se také narodili, jenže oni byli jen dva slaboučcí človíčkové. Teď už dávno byli pohřbeni v rodinné hrobce, jelikož já jediná jsem měla to štěstí, že jsme zdědila upíří geny. A byla jsem na to právem hrdá.
Jade se divila, že jsem nikdy neměla žádnou zpátečku. Zamyšleně jsem se zamračila a zatahala si za pramen ebenově černých vlasů. "Víš, Jade, je toho ještě hodně, co o mně nevíš. Měla jsem hodně temnou minulost, na kterou nejsem pyšná. Udělala jsem spoustu špatných věcí, kterých lituju. A můžeš mi věřit, když říkám, že jsem žádnou zpátečku neměla. Nebylo mi jich líto, užívala jsem si to. Nepřemýšlela jsem nad následky," přiznala jsem se jí s povzdechem a odvrátila jsem hlavu. Nechtěla jsem vidět, jak se na mě teď bude dívat. Pravděpodobně dost ošklivě, ale ovlivnit jsem to nemohla. Alespoň jsem k ní byla upřímná, když už nic jiného.
"Ani já bych nechtěla být člověkem. Teda... já nechtěla nikdy, ale po těch letech vůbec nechci. Být upírem je skvělé, i se spoustou zodpovědnosti, co se k tomu váže. Lidé jsou slabí a k ničemu. Díky bohu za upíří geny," uchechtla jsem se, načež jsem se protáhla a zakroutila jsem rameny, protože jsem v nich cítila podivný tlak. Už dlouho jsem nic nedělala, asi bych měla. Sice jsem jako upírka neměla možnost ztloustnou nějak rapidně, ale tohle dokonalý tělo si taky udržím jen tak. Když jsem cestovala, bylo to jednoduché, ale teď, když jsem se tu zabydlela, jsem lína ke všemu. Asi jsem za tu dobu nějak zlenivěla. A změkla, připomněla jsem si s pobouřeným odfrknutím a protočila jsem oči.
Poznamenala jsem, že bychom se měly vytratit a Jade mi dala za pravdu. Vyvalila oči, když jsem jí prozradila, že pro ni mám překvapení. Vítězoslavně jsem se zazubila. "Správně a vím na tuty, že z něj budeš nadšená," zhodnotila jsem to a potom jsem se zarazila, "ale nejdřív musíš hrát se mnou." S tím jsem zapnula kabelku, urovnala si doktorský plášť a odemkla dveře. Vykoukla jsem do chodby, kde se nikdo nenacházel a mávla jsem na Jade.
Společně jsme vylezly z úschovny a pečlivě za sebou zavřely. Zkontrolovala jsem si v přenosném zrcátku jak vypadám a poté jsem si prohrábla vlasy, byly nějaké zplihlé. Posunkem jsem Jade naznačila, ať mě následuje a těsně za rohem u recepce, jsem se k ní otočila a konejšivě jí položila ruku na rameno. "Jak jsem řekla, nemusíte mít strach, slečno Nevillová, Váš bratr je u nás v těch nejlepších rukách," pronesla jsem, přičemž jsem ji obdařila povzbudivým úsměvem. Nadechla jsem se a pokračovala jsem: "Nicméně, samozřejmě se zde můžete zastavit v návštěvních hodinách, osobně zařídím, abyste k bratrovi měla kdykoliv přístup. Tady Ryan Vás kdykoliv pustí dovnitř," prohlásila jsem. Otočila jsem se na muže za recepčním pultem, který mě prvně nechtěl pustit a odzbrojila jsem ho úsměvem. "Nemám pravdu, Ryane?" dotázala jsem se a zamrkala jsem řasami. Ohryzek mu poskočil při polknutí a on horlivě přikývl. "Tak vidíte, nemusíte mít žádné obavy. Váš bratr bude brzy zase v pořádku," zakončila jsem a nenápadně jsem dloubla do Jade, aby se dala k odchodu. Poté jsem se otočila na zmíněného recepčního a pohlédla jsem do svých poznámek. "No nic, Ryane, dneska mám padla. Uvidíme se příště," rozloučila jsem se s ním a doktorský plášť jsem pověsila na věšák.
"Naschle, doktorko O'Brienová," zahuhlal a sklopil rozpačitě pohled ke své práci. Rozverně jsem mu zamávala a zmizela jsem v tom sněhovém počasí. Zahákla jsem se za Jade a zářivě se usmála. "No vidíš, lhát není vůbec těžké, viď?" Mé kroky směřovaly ke mně domů, kde bylo ukryto překvapení. Strašně jsem se těšila, až si Jade svůj dárek k Vánocům rozbalí. Byla jsem z toho úplně unešená.

>> Ke Grace
, - odpovědět
avatar
Jak jen se dokáže během dne člověku změnit život. Stačí jedna minuta a vše je jinak a tady se to ukázalo. Jedna minuta a autonehoda a pak už to bylo. Bohužel se s tím nedalo nic dělat a ještě, že měla v sobě Nateovu krev, jinak by v jedné minutě přišel jak o dítě, tak i o ženu a to už by nemusel přežít. Určitě by se z něj stalo jen krvelačné monstrum. Ale takhle. Někdo jim dal druhou šanci, i když zvráceným způsobem, tak dal. A i přesto, že život jako upír nenávidí, Nathaniela miluje, takže se to nějak vzájemně vyruší a nakonec budou spokojeni. Musí. Všechno jde, když se chce. Ale tak každý čekal, jaké to zezačátku bude. Nikdy se nezrodí hodný upír, který o krvi nechce ani slyšet, to je prostě blbost. A tak si tím musí projít, aby se dostali pak k výsledku a bylo vše jako dřív. ,,Ale ano, měl! Podívej co dělám. Měl by jsi na mě být naštvaný, že jsem chtěla někoho zabít. Že jsem se toho někoho dotýkala.." Schválně to zdůrazní, že se někoho dotýkala, jako by snad čekala to, že se na ní bude zlobit, taky to potřebuje. Nechce jen, aby jí říkal, že vše dělá dobře a že není monstrum a že bude vše dobré. Sice to pomáhá, ale nemůže toho být tolik. Najednou cítí, že potřebuje být sama a tak mu to řekne. Nebo jen chce slyšet, že jí nechá samotnou? Ujistí ji, že jí věří a kde ho může najít. Najednou se cítí sama snad ještě více, vše se uvnitř ní sevře. Ale potřebuje to, jejich vztah to potřebuje, aby se vše konečně vzpamatovalo, nemůžou spolu být dvacet čtyři hodin denně. ,,Slibuji, že se brzo vrátím, jen se potřebuji projít a uspořádat si myšlenky" Usměje se na něj a ještě ho pevně obejme. ,,Miluju tě" Zašeptá a pak už pomalými kroky mizí z márnice. Teď si opravdu může zkusit být chvíli sama a konečně ne hladová. Díky tomu, jaká byla, málem zabila člověka. Je jí z toho vážně blbě. Možná by mohla do baru na skleničku, třeba tak přebije chuť na krev. A nebo se jen tak projít. Kdoví, kam jí nohy zanesou.

-->> Pryč
, - odpovědět
Jade Conley
Bylo jí Grace líto. Nevěděla, že se už jako upír narodila. Ona vlastně ani nevěděla, že to je možné. A jak se jí tu tak Grace rozpovídávala čím dál tím více celkově o upírství, tak zjistila, že toho neví poměrně dost. ,,Nevěděla jsem, že se jako upír můžeš i narodit. Myslela jsem, že to jde pouze přes proměnu," přiznala svou nevědomost a mírně se nad tím ušklíbla. ,,Asi nejsem dostatečně zaučená," zamumlala si pod nosem a stáhla rty do rovné linky. Sice už byla upírem zhruba 15 let, no i přesto si připadala jako naprostý nováček. Obzvláště teď, v přítomnosti Grace. ,,Jak jsi říkala, že jsi nikdy neměla žádnou zpátečku.. to jsi nikdy nepomyslela na to, že ti lidí za nic nemůžou? Vždyť tě tahle myšlenka musela držet zpátky," řekla Jade zamyšleně, přičemž svraštila obočí. Možná za to mohlo opravdu to, že Grace nikdy nepocítila jaké to je být člověkem. Ovšem Jade to ne a ne pochopit.
Hypnotizovala Grace pohledem, když k ní vykročila, načež jí pohled sklouzl k její ruce, která se dotkla jejího ramene. Vážně byla z jejích slov vyděšená a pravda že tohle jí alespoň trochu uklidnilo. Opravdové uklidnění však přišlo až po jejích slovech, která Jade příjemně zahřála u srdíčka. Věřila tomu, že by nikdy nic takového nedokázala, jen ji tedy bylo líto, že taková nedokáže být ani Grace. ,,Mně se sice nelíbí, že musím pít krev a že celkově celá ma existence záleží jen na té blbé krvi, ale nevím jestli bych chtěla být opět člověkem. Mám pocit, že teď, když už vím, co všechno upíři nebo vlkodlaci dokážou, bych byla jako člověk zranitelná. Tedy to jsem byla i předtím, ale to jsem o tom nevěděla. A nevědomost je v tomto případě asi nejlepší," dostala ze sebe s těžkým vydechnutím a mile se na Grace usmála. Přeci jen.. být člověkem taky není žádná sláva. Zprvu jí bylo líto, že se stala upírem, protože plánovala mít velkou rodinu a zemřít se svou celoživotní láskou ruku v ruce. Kdyby se v ní alespoň ta naivita ztratila, no ona bohužel stále přetrvávala a Jade si myslela, že na ní někde ve světě její láska opravdu čeká. Jen ji musela najít.
,,Když nad tím tak přemýšlím, tak možná určitě," zazubila se na ni a opět trochu vyděšeně pohlédla směrem ke dveřím. Přestaň se tam pořád dívat! Jade nikdy nechápala, proč je někdy kvůli takovým blbostem vystrašená. V určitých situacích bývala velmi statečná, no v něčem tak obyčejném jako bylo tohle.. to byla obrovskej strašpytel. Přitom kdyby je tu načapali, tak si byla více než jistá, že by je z toho Grace nějakým způsobem dostala. Sama přeci řekla, že jí to lhaní šlo. Když se ke Grace přiblížila na blízkou vzdálenost, tak zaregistrovala její ucuknutí. Jí nikdy nevadilo být u někoho tak moc blízko, ona byla konec konců velmi přátelská a tak byla moc ráda ve společnosti. Ovšem i přesto se trochu polekala toho, jak na ní Grace po jejích slovech pohlédla. Sakra! Řekla jsem snad něco špatně?! Ztěžka polkla a upřeně na Grace hleděla čekajíc, jestli ze sebe dostane nějaká ta slova nebo od ní uteče. Jo, nad takovou možností také přemýšlela. Jenže to Grace neudělala.. naštěstí. ,,Ale jo.. budu," řekla jen, avšak zcela přesvědčeným tónem hlasu. Jade totiž ještě nepoznala, jak moc dokáže být svět krutý. Pravda, nevyrůstala zrovna ve skvělém prostředí, už jen kvůli své neustále opilé matce, avšak to přeci jen nebyla úplně ta nejhorší věc na světě. Bylo jich víc, mnohem víc než si vůbec dokázala představit. Avšak i přesto o tom neměla vůbec ponětí. Možná proto byla tak moc nabitá optimismem. Koukala na Grace jak hledí do země a usilovně se snažila přijít na to jestli přeci jen neřekla něco špatně. Avšak bála se zeptat, možná by to tím pokazila ještě víc. A tak od ní pohled odvrátila a různě těkala pohledem po místnosti.
Jade byla vážně moc přecitlivělá a dokázalo jí rozbrečet cokoliv. Dokonce se jednou rozbrečela u toho, když viděla jak někdo rozšlápnul šneka. Navíc.. tak hezká slova ji nikdy nikdo neřekl, a tak bylo jasné, že jí to tak dojme. A Grace z toho vypadala... zmateně? Asi ano. Možná by z toho Jade měla i jisté výčitky svědomí, naštěstí se však Grace začala smát jejím slovům a to celou atmosféru příjemně uvolnilo. No její následně objemutí se jí asi taky moc nelíbilo. Za to Jade z toho byla úplně nadšená, že vůbec někoho může objímat. Dokonce se u toho i potěšeně usmívala, což však Grace bohužel nemohla vidět. A když jí Grace nakonec to jejímu obejmutí opětovala, tak se jí úsmev rozšířil. Zasmála se nad jejími následnými slovy a i ona se tedy od ní odtáhla. ,,No.. beru tě za slovo," řekla s vážnou tváří, i přesto, že si dělala jen srandu a nevinně nad tím pokrčila rameny. Věděla o sobě, že je na 100% hetero, ale i tak musela uznat, že Grace byla nádherná.
Nertvalo dlouho a Grace zavelela, že už měly jít. S tím Jade naprosto souhlasila a upřímně se už i těšila až odtud vypadnou. Alespoň se nebude muset strachovat tak zbytečnými věcmi. Proto jen přikývla hlavou na znamení souhlasu a stejně jako Grace seskočila dolů, ovšem mnohem opatrněji. Přitáhla si k sobě svou kabelku, kterou zkontrolovala jestl ije dobře zapnutá - jelikož vážně nestála o to, aby někdo byť jen na moment zahlédl její obsah - načež svou pozornost obrátila zpátky na Grace. ,,Překvapení?" obočí jí vylétlo o několik milimetrů výše samotným překvapením a opatrně přicupitala za Grace. Raději nechala ji ať vyjde první, protože se bála, aby něco nepokazila. I když to byl jen blbý odchod ze zasobárny s krví.

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 18