http://imrdsoacha.gov.co/silvitra-120mg-qrms

Všechno, co chtěla, bylo jen najít toho lékaře. To byla její jediná starost v momentální chvíli a ani ve snu by jí nenapadlo, že by se z toho všeho mohlo vyrojit něco úplně jiného, když se pouze zeptá na směr příjemně vypadajícího muže, procházejícího po chodbě. To, že vypadal příjemně, si ale zase rychle rozmyslela, když k ní promlouval, ne moc pěkným způsobem a ještě neustále drtil její zápěstí a poté i rameno. Takové chování jí nebylo ani trochu příjemné a ještě k tomu od muže, na což nebyla vůbec zvyklá. No, neměla být tak naivní a myslet si, že jí tu jen tak bez problémů odpoví na tu prostou otázku, kde se onen lékař nachází. Teď pro ní bylo nejdůležitější jediné - dostat se z téhle pochybné společnosti a naopak, dostat se k tomu lékaři, odevzdat všechny záznamy a rychle se vydat zpět domů s doufáním, že tohohle muže už nepotká. Ani neznala jeho jméno a ani on její, přesto na tykání po chvíli přistoupila také, i když jí to u někoho takového bylo proti srsti.
Netušila, co to mělo být, když z ní tak znenadání vypadlo to jediné slovíčko, které vyjadřovalo emoce uvnitř něj. Nebo alespoň ty nejzákladnější, ovšem nic jiného už nepřicházelo, ani když se do jeho očí podívala znovu, nic. Alespoň ji na to kladně odpověděl a tak nezůstala v tom, že mohla vyslovit úplnou hloupost. A co se stalo pak? Zasmál se její nabídce ohledně bufetu. Ona si ale nedělala legraci. Možná by tím zachránila situaci, kdyby přijal a vydal se s ní do patra níže, jídlo dokázalo spravit hodně věcí ne? Především, kdyby se tam posadili v klidu k jednomu stolu a on by jí už nedržel za rameno, které jí snad za chvíli upadne z toho, jak silně ho svíral. Ale pak? Pustil ho. Wren z jeho rtů vyčetla ta slova o tom, že má zmizet, ale taktéž o dezertu. Co? To měla být nějaká hloupá metafora? Napadlo jí a zmateně mu pohlédla do obličeje. Z myšlenek jí ale vytrhlo až to jeho počítání. Sakriš, on to myslel vážně. Takže teď se podle jeho podmínek měla dát na útek. Možná to pověděl jen tak, aby odtamtud prostě měla možnost zmizet, ale měl příliš hrdosti na to, aby jí pustil jen tak.
Strach uvnitř ní se pomalu začal zmenšovat, když konečně mohla dát své nohy do pohybu a využít otevřeného výtahu, který se zrovna zastavil na tomhle patře. Mohla tak rychle vklouznout do prázdného prostoru a snad 5x za sebou zmáčknout přízemí a zády se natisknout na zadní stěnu výtahu, svírajíc složku s novinami v obou rukách a tisknouc si ji k hrudi. Teprve, až když se dveře výtahu začaly zavírat, tak pohlédla ven, jestli tam stále stojí, nebo jestli už zmizel, ale žádný dlouhý pohled mu nevěnovala. Její prioritou bylo odtamtud rychle vypadnout. Neměla už v plánu jít za nějakým doktorem, ne, teď jen toužila projít hlavním vchodem ven a rychlými kroky se vrátit k sobě domů. Pohlédla na číslo, které odpočítávalo patra, ale jí v hlavě zněla daleko jiná čísla, odpočítávala společně s ním, tak velký strach měla. 5, 6, 7... První patro. 8, 9, 10... Přízemí. Teď už nestála v pozadí výtahu, nýbrž přímo u dveří, připravená z nich co nejrychleji vyjít ven a zamířit k hlavnímu vchodu, jež byl hned naproti nim.

→ do parku

Wren byla přesně tím naivním typem člověka, co se vždy snažil najít dobré ve špatném, světlo ve tmě. Ve vrahovi trochu laskavosti a soucitu. Ve špatném dni něco, co jí přeci jen udělá radost a ve špatných zkušenostech poučení. Především se o to však snažila u běžných lidí, které potkávala a musela si jejich činy nějak vysvětlit. Právě tak tomu bylo i teď, když zastoupila cestu tomuhle muži, který se na první pohled usmíval, ale na jeho rukou byla krev, jak se v následující chvíli dozvěděla. Naštěstí snad jen obrazně a ne skutečně, i když kdo ví. Neměla teď prostor na kontrolovaní jeho dlaní, jestli na nich opravdu nenajde nějakou krev. Zdálo se, že jedna z jeho rukou je o něco méně zdravá, než ta druhá, ale to se jí opravdu mohlo jen zdát, protože nemohla pozorovat jeho ruce, nýbrž jeho rty, aby věděla, co jí říká. To bylo v tu chvíli nejdůležitější. Nevěděla, jak reagovat na to, že jí jen tak nepustí, tohle přeci nemohl. Ona se teď musela dostat k tomu praktickému lékaři a pak odsud zmizet domů. I tam měla něco na práci a rozhodně by se nezdržovala na policejní stanici, přestože to byla správná věc. Dokázala se řídit slovy ostatních, neměla odvahu na to se mu postavit a například začít křičet nebo jeho činy rovnou při odchodu z nemocnice někomu nahlásit. A ani nemohla nikomu zavolat. Rozbitý mobil jí ležel v kapse černé bundy připravený jít rovnou do opravny, kolem které Wren vždy prochází, když míří k sobě domů přes náměstí. Teď jí ale byl k ničemu. Nemohla nikomu zavolat, mobil nefungoval. Takže v tuhle chvíli byla naprosto bezbranná. Muž měl daleko větší sílu, než ona, toho si stihla všimnout, ale to měl skoro každý, protože Wren ani trochu svaly zrovna neoplývala. „Věřte mi, že já do ničeho zapletená nejsem. A nechci být,“ poví a chce znovu rukou cuknout, když v tom jí pustí a místo toho jí chytne za rameno. Ten silný stisk jí překvapí a možná se i trochu nepohodlně zavrtí a zamračí se, ale nic víc asi v tuhle chvíli nevzmůže. Pokud se má bránit, tak jí zbývají jedině slova, proto poslušně odezírala z jeho rtů, aby jí nic neuteklo. Na jinou část jeho obličeje se ani nepodívala, jen na rty. Na tu otázku ohledně rodičů ani neodpoví. Pověděli jí snad někdy něco takového, když ještě žili? Ne, to už si nepamatuje. Je ráda, že si vůbec vzpomněla na to, jak vypadali a na jejich jména. Bála se ho, to bylo hned na první pohled zřejmé, ale i tak se jeho slov chtěla nějak chytit. Převrátit je, říct mu na ně dobrou odpověď, která ho donutí přemýšlet o tom, co dělá, ale popravdě? Do podobné situace se ještě nedostala, takže bez zkušeností nemohla reagovat tak dobře, jak by se jí hodilo. „Nemám na co doplácet,“ zavrtí hlavou a tentokrát mu alespoň na krátkou chvíli pohlédne do očí, ve snaze v nich vidět něco dobrého, jak už bylo zmíněno na začátku. Místo toho ale uvidí něco daleko jiné, co se jí dříve nestalo. Zase zapracuje ta lahvička, kterou si tenkrát vylila do čaje, její magie, o které nemá nejmenší ponětí. „Radost,“ vypadne z ní nahlas naprosto nevědomky. Jakmile to přišlo na její mysl, musela to povědět. Rychle zase semkne rty k sobě při vědomí toho, že to opravdu pověděla nahlas. Měl z toho radost? Že jí tady drží a očividně jí chce ublížit? Chce jí snad udělat to samé, co předtím těm v pokoji? „Mně je jedno... Teda... Není mi to jedno, co se tam stalo, ale nikomu to neřeknu, vážně ne,“ zavrtí hlavou. No, jasně, Wren. Ten ti to tak bude věřit, jen tak. „Prostě mě pusť,“ pípne a pohlédne mu do obličeje. Nevěděla, jak se z téhle situace dostat, ale že by přeci jen trochu povolil? Napadlo jí, když vyslovit to ohledně hladu. Kdo nejdřív někomu vyhrožuje a pak se jen tak zmíní, že má zase hlad? Bylo to zvláštní, ale nad tím teď nebyl čas přemýšlet. „Fakt? Já taky,“ Ale vážně, Wren neobědvala. „V prvním patře je myslím bufet,“ řekne v rychlosti a už-už se chce rozejít k výtahu, ale jeho stisk ji zadrží a jí se trochu zkřiví obličej od bolesti, a tak automaticky popadne jeho ruku, ve snaze jí odstrčit pryč. „Pusť mě,“ zamumlá ještě jednou, tentokrát už mnohem zoufaleji.

Novinový článek v ní zanechal spoustu nezodpovězených otázek a také spoustu pocitů nedůvěry k těm, kteří něco takového do novin píší. Pokud něco takového nemělo být pojato úplně vážně, ale jen chtěli novináři upoutat, jak to u tisku bylo, zrovna dvakrát se jí to nelíbilo. Kdyby toho nebyla součástí a nic se předchozí noc nestalo, nejspíše by to jen tak přehlédla a ani by se o to nestarala. Teď si ale právě ty noviny vzala sebou, aby si je cestou k dalšímu doktorovi mohla lépe pročíst. Celkově tyhle noviny snad nikdy neměla v ruce, protože zas tolik v obraze být nepotřebovala, ale tentokrát ano, tentokrát se to mohlo týkat jí samotné. Mohli hledat svědky nebo kohokoliv, kdo o tomhle věděl a pověděl by jim více informací, i když ona už všechno pověděla policistům přímo před svým domem. K dalšímu doktorovi se ale nedostala. Doufala, že by se zde mohla někoho slušně zeptat, aby nemusela chodit po schodech sem a tam nebo jezdit výtahem z jednoho patra do druhého ve snaze najít toho správného lékaře, se kterým byla domluvená, i když ne na dnešní den. S nadějí, že jí tenhle mladý muž, který nemohl být o moc starší ani mladší než ona, pomůže, ho oslovila s otázkou, kterou však přerušilo cosi, co zahlédla za ním. Neviděla mu úplně přes rameno, protože byl daleko vyšší, než ona. Protože u něj ale nestála nijak blízko, dění za jeho zády mohla na chvíli pozorovat a vypadalo to, že i on se tím směrem na malou chvíli ohlíží a dokonce si povšimla, že se jeho rty hýbou. Ovšem co pověděl? To netušila. Musel by se dívat na ní, aby mu ta slova ze rtů mohla vyčíst a ne se čelem otáčet za sebe. Nevinila ho, nemohl to věděl, ale nejspíše ho její instinkty vinily z něčeho jiného. Přišel odtamtud a mohl to klidně způsobit on. Všechen ten zmatek. Neměla nejmenší tušení, co se v tom nemocničním pokoji stalo, ale nevypadalo to nejlépe a vzbudilo to v ní silnou nedůvěru k člověku, který stál před ní. Nesoudila lidi rychle, ale pokud se chtěla vyhnout malérům, reagovala rychle. Stejně jako teď, když už se otáčela a chtěla odtamtud pro jistotu zmizet. Náhlý dotek jí však zastaví a jí hned docvakne, že to musel být ona. Nikdo jiný tam ani nebyl. Pokusí se mu hned tu chvíli vytrhnout, ale to už jí prudce otočí tak, aby k němu byla čelem. Jeho stisk byl silný a začínal být i trochu bolestivý. Wrenina síla nikdy nebyla velká. Spíše žádná a tak věděla, že nemá cenu se pokoušet ruku vytrhnout. Možná kdyby někdy chodila na kurzy sebeobrany, tak by to dokázala, ale bohužel. Místo toho, aby sledovala, co se dalšího děje v pozadí chodby, se zadívala na jeho rty. Ani neměla jinou možnost, pokud chtěla vědět, co říká a hned svou hluchotu neprozradit, jak tomu dělala vlastně vždycky. „Nerada bych se připletla do něčeho, s čím nemám nic společného,“ poví poměrně potichu jak se snaží, aby se její hlas netřásl. Nemohla však slyšet, jestli se jí to povedlo nebo ne, to mohl slyšet jen on. „Potřebuji tohle odnést, o nic jiného mi nejde. Vždyť... Nejde vůbec o nic, tak mě prosím pusťte,“ snaží se o trochu něco jiného. I kdyby s tím, co se stalo v tom pokoji, měl co dělat on, nechala by to být. Teď měla v hlavě dost vlastních problémů a nechtěla si přidělávat další jen kvůli tomu, že by neuměla držet jazyk za zuby. Možná to nebylo správné a mohlo se to zdát trochu sobecké, ovšem pro její pohodlí to byla teď asi ta nejlepší možnost a nejlepší krok, který mohla udělat. „Hledám doktora Smitha, praktického lékaře,“ dopoví svou otázku, z níž jí tamto dění předtím vyrušilo. Strach v ní ale stále zůstával. Byl jí vidět v očích, ale nejen tam. Její tělo se chvělo, stejně tak její hlas a tlukot srdce se ne a ne uklidnit do normálu.

Když přišla domů, nečekala jí tam jen spousta povinností, ale také to, co předpokládala a brala to jako tu lepší možnost. Policejní auta a záchranka přímo v ulici a před jejím domem kvůli mrtvému muži v lese, kterého měla možnost spatřit na své vlastní oči, roztrhaného na kusy. Pověděla jim, co všechno se stalo a co viděla, taktéž, kde doteď byla a víc už jí nikdo z těch lidí nezdržoval. Snad jako kdyby to nebyl jediný případ, ale naopak to vypadalo, že tuší, co se mohlo stát. Copak ten vlk napadl ještě někoho dalšího? Napadlo jí, ale nezeptala se, do toho jí nic nebylo. Umyla se, převlékla, popadla co potřebovala a už se vydala na cestu do nemocnice, kam měla už od včerejška namířeno. Jen doufala, že tam nejde zbytečně, ale oba doktoři budou přítomni. Měla na ně sice kontakt, ale její mobil byl po tom večeru, co strávil venku na ulici poměrně dost mimo a Wren pochybovala, že vůbec bude ještě fungovat, když přes pavučinu na displeji ani nemohla nic vidět. Zachránila alespoň SIM kartu, ale ta se zdála docela k ničemu, když ji neměla do čeho jiného dát. Na vlastní pěst a bez předem oznámeného příchodu se tedy vydala rovnou do nemocnice. Nejdříve se jí podařilo nalézt ušní, ale když hledala praktického lékaře, její hledací schopnosti poměrně rychle selhaly a tak skončila někde u odběrů krve.
Podle novinového článku si dokázala odpovědět na svou předchozí otázku - ten muž nebyl jediný, komu se to stalo. Ale aby město vypouštělo jen tak nějakou informaci ohledně vlkodlaků, kteří ani neexistovali? To bylo hodně urážející pro rodiny těch, co za tu noc o někoho přišli. Zapadalo to do sebe. Ten úplněk, jež viděla oknem u Scotta a zkrátka i ten samotný vlk, který jí honil, do toho zapadal. Wren ale nevěřila v nic, jako by mohli být vlkodlaci? Co to vůbec přesně bylo? Určitě to už v nějaké souvislosti slyšela, ale nedokázala si pod tím nic konkrétního představit. Do tohohle světa nebyla zasvěcená snad nikdy a tak nebylo divu, že nic netušila. Kolem ní a s ní se dělo pár zvláštních věcí. Třeba, když jí Sebastien pověděl, že jsou ve městě špatní lidé. Zamračeně hleděla do novin, než jí z rukou vypadla ta složka. Sakra, teď to bude muset skládat podle toho, jak to bylo seřazené předtím. A taky se o to hned pokusila, když papíry zpět do složky vracela. Když měla hotovo, vyskočila zpět na nohy. No, vyskočila, to asi ne. Zkrátka se zpět postavila a teď už si dávala daleko větší pozor na to, aby jí složka znovu z rukou nevypadla. Také se rozhodla odtamtud zase rychle zmizet, ale ještě předtím popadla ze stolku právě ty noviny a zamířila teď už opravdu hledat toho praktického lékaře. Do hlavy jí trkla myšlenka, že by se třeba mohla někoho zeptat. No, jasně, že jí to nenapadlo dřív. Pozorně se tedy rozhlédla po chodbě, kde se právě nacházela. Byla tam spousta důchodců, ale těm se ze rtů odezíralo velice špatně a nějaké rodiny s dětmi zase na druhou stranu nechtěla rušit nebo rovnou ostatní doktory, kteří vypadali, že mají vždy někam naspěch. Nestihla ale ani udělat pár kroků a zrovna v chodbě naproti zahlédla muže. Usmíval se a připadal jí jako správný člověk, kterého by se v tento moment mohla zeptat. To ale netušila, proč se usmívá. I ona tedy povytáhla rty do úsměvu a přistoupila k němu. Nebo mu spíše tak nějak zastoupila cestu, aby na sebe upoutala pozornost. „Můžu se jen zeptat, nevíte, kde se nachází-,“ ani to nedopoví a její oči upoutá cosi přímo za jeho ramenem. Nemohla slyšet, co se děje, ale to ani nebylo potřeba, protože to viděla. Do jednoho s pokojů se najednou seběhlo spoustu doktorů a sester a následně kamsi dál do chodby, odváželi na lehátku právě jednu sestru, která vypadala nepěkně zraněná na krku. Všichni z nich se rozhlíželi, někoho hledali. Copak to udělal někdo právě teď? Někdo, kdo... Pohled jí padne na muže, kterému právě zastoupila cestu. Na první pohled možná vypadala v klidu, ale srdce se jí roztlouklo jako kdyby běžela maraton. Ustoupila od něj. „Nějak si poradím,“ pípne, snažíc se na tváři udržet úsměv a následně se už i otočila k odchodu.

← od sebe z domku

Po dnešním pozdním probuzení u Scotta doma, jí trochu tlačil čas. Musela se s ním proto zběžně rozloučit a zamířit si to rovnou k sobě domů, aby splnila to, co měla v plánu. Už jí napadla možnost, že by se na to mohla vykašlat a zkrátka to přeložit na jindy, ale právě to Wren nechtěla. Pokud už se k něčemu takovému měla dokopat, nechtěla to odkládat na později. Pak by se velice snadno mohlo stát, že by zrovna tyhle povinnosti přeložila na tak dlouhou domu, v níž by je už nikdy nesplnila a to nebylo správné vzhledem k jejímu zdraví. Její fyzická stránka byla v pořádku až na ta odřená kolena a škrábanec zezadu na lýtku z předešlé noci, ale teď zamířila do nemocnice především z daleko jiného důvodu. Přeci jen s jednou věcí, jež jí tu fyzičku trochu narušovala, byla její hluchota. A právě o tu tady šlo, o tu šlo v těch složkách, které v náruči nesla městem až k samotné nemocnici poté, co úspěšně dorazila od Scotta domů, dala si rychlou sprchu a převlékla se. Právě o jejích uších pojednávaly záznamy v jedné složce, která byla sice nebyla úplně plná, ale ani prázdná. Po všech těch operacích, testech a vyšetřeních, se jí toho nashromáždilo opravdu dost. Přeci jen se té složce ale nedokázala vyrovnat ta, která mířila za praktickým lékařem, v níž nebyly jen záznamy ohledně uší, ale taktéž o všem ostatním, co se jí za těch 22 let jejího života, stalo. Většinou to byly starší záznamy z jejího dětství, ale i tak se tam našly některé, co byly jen pár let staré. Kvůli změně bydliště musela změnit i doktory, aby nemusela daleko dojíždět za těmi předchozími a k tomu jí měla posloužit právě shadowhillská nemocnice, kam jí nohy zanesly. Nebylo těžké se tam zorientovat, takže už po chvíli pihatá dívka procházela chodbami a mířila si to přímo k ordinaci ušního lékaře, aby se s ním alespoň rychle seznámila a předala mu tu méně naplněnou složku. Dlouho se ale nezdržovala a pustila se do hledání druhého doktora. To už bylo o něco složitější, takže nebylo divu, když se Wren zatoulala například na dětské oddělení, na oddělení, kde se prováděla chemoterapie, ale dokonce i tam, kde probíhaly odběry krve. Až tam to dívka na chvíli vzdala a na malý moment zůstala jen tak beznadějně stát uprostřed chodby, rozhlížeje se kolem. Něco její pohled ale upoutalo daleko více, než nějaká cedulka praktického lékaře v dálce, ne. Přímo naproti ní, kde byla dvě volná křesla a malý stolek, ležely místní noviny. Nejspíše tam byly jen aby si čekající zkrátili dlouhou chvíli a mohli si z nich něco přečíst, ale Wren zaujal titulek na hlavní stránce. Existují vlkodlaci? Normálně by to nechala být, ale díky tomu, co se jí včerejší noc stalo, se snažila novinami dál listovat, aby našla další informace o tom, co se to ten minulý večer vlastně dělo. Vlkodlaci neexistovali, musel to být jen nějaký slovní převrat. Bylo docela obtížně listovat novinami a zároveň držet v rukou tu přeplněnou složku a k její smůle jí právě ta vyletěla z rukou. Ani když se jí pokusila ve vzduchu zachytit, nepodařilo se jí to a záznamy z ní se rozletěly po podlaze v její blízkosti. „Do háje...“ zamručí si nespokojeně sama pro sebe a hned se k tomu všemu sehne, aby to rychle schovala zpět do světle modré složky se štítkem s jejím jménem a rodným číslem. No jo, kdyby sis to všechno srovnala do fólií a připnula to dovnitř. Ozval se jí v hlavě její vlastní hlas, když musela odložit noviny, nechávaje je otevřené (v podstatě zavřené) na té hlavní stránce, zpět na stolek. Ani se raději nerozhlížela, jestli jí někdo neviděl, protože její nešikovnost by snad pobavila kdekoho, o níž už svědčily její rozbitá kolena.

Chápala, že Jade není obeznámena s tím, že se upír může narodit. Popravdě bych tomu taky nevěřila, kdybych byla proměněný upír. Pořád ještě totiž existuje nějaká logika a ani mně nejde do hlavy, jak může nemrtvý porodit, ale to je nejspíše dané tím, že jeden z rodičů je vždycky (nebo většinou), živý. Vždyť moji dva bratři se také narodili, jenže oni byli jen dva slaboučcí človíčkové. Teď už dávno byli pohřbeni v rodinné hrobce, jelikož já jediná jsem měla to štěstí, že jsme zdědila upíří geny. A byla jsem na to právem hrdá.
Jade se divila, že jsem nikdy neměla žádnou zpátečku. Zamyšleně jsem se zamračila a zatahala si za pramen ebenově černých vlasů. "Víš, Jade, je toho ještě hodně, co o mně nevíš. Měla jsem hodně temnou minulost, na kterou nejsem pyšná. Udělala jsem spoustu špatných věcí, kterých lituju. A můžeš mi věřit, když říkám, že jsem žádnou zpátečku neměla. Nebylo mi jich líto, užívala jsem si to. Nepřemýšlela jsem nad následky," přiznala jsem se jí s povzdechem a odvrátila jsem hlavu. Nechtěla jsem vidět, jak se na mě teď bude dívat. Pravděpodobně dost ošklivě, ale ovlivnit jsem to nemohla. Alespoň jsem k ní byla upřímná, když už nic jiného.
"Ani já bych nechtěla být člověkem. Teda... já nechtěla nikdy, ale po těch letech vůbec nechci. Být upírem je skvělé, i se spoustou zodpovědnosti, co se k tomu váže. Lidé jsou slabí a k ničemu. Díky bohu za upíří geny," uchechtla jsem se, načež jsem se protáhla a zakroutila jsem rameny, protože jsem v nich cítila podivný tlak. Už dlouho jsem nic nedělala, asi bych měla. Sice jsem jako upírka neměla možnost ztloustnou nějak rapidně, ale tohle dokonalý tělo si taky udržím jen tak. Když jsem cestovala, bylo to jednoduché, ale teď, když jsem se tu zabydlela, jsem lína ke všemu. Asi jsem za tu dobu nějak zlenivěla. A změkla, připomněla jsem si s pobouřeným odfrknutím a protočila jsem oči.
Poznamenala jsem, že bychom se měly vytratit a Jade mi dala za pravdu. Vyvalila oči, když jsem jí prozradila, že pro ni mám překvapení. Vítězoslavně jsem se zazubila. "Správně a vím na tuty, že z něj budeš nadšená," zhodnotila jsem to a potom jsem se zarazila, "ale nejdřív musíš hrát se mnou." S tím jsem zapnula kabelku, urovnala si doktorský plášť a odemkla dveře. Vykoukla jsem do chodby, kde se nikdo nenacházel a mávla jsem na Jade.
Společně jsme vylezly z úschovny a pečlivě za sebou zavřely. Zkontrolovala jsem si v přenosném zrcátku jak vypadám a poté jsem si prohrábla vlasy, byly nějaké zplihlé. Posunkem jsem Jade naznačila, ať mě následuje a těsně za rohem u recepce, jsem se k ní otočila a konejšivě jí položila ruku na rameno. "Jak jsem řekla, nemusíte mít strach, slečno Nevillová, Váš bratr je u nás v těch nejlepších rukách," pronesla jsem, přičemž jsem ji obdařila povzbudivým úsměvem. Nadechla jsem se a pokračovala jsem: "Nicméně, samozřejmě se zde můžete zastavit v návštěvních hodinách, osobně zařídím, abyste k bratrovi měla kdykoliv přístup. Tady Ryan Vás kdykoliv pustí dovnitř," prohlásila jsem. Otočila jsem se na muže za recepčním pultem, který mě prvně nechtěl pustit a odzbrojila jsem ho úsměvem. "Nemám pravdu, Ryane?" dotázala jsem se a zamrkala jsem řasami. Ohryzek mu poskočil při polknutí a on horlivě přikývl. "Tak vidíte, nemusíte mít žádné obavy. Váš bratr bude brzy zase v pořádku," zakončila jsem a nenápadně jsem dloubla do Jade, aby se dala k odchodu. Poté jsem se otočila na zmíněného recepčního a pohlédla jsem do svých poznámek. "No nic, Ryane, dneska mám padla. Uvidíme se příště," rozloučila jsem se s ním a doktorský plášť jsem pověsila na věšák.
"Naschle, doktorko O'Brienová," zahuhlal a sklopil rozpačitě pohled ke své práci. Rozverně jsem mu zamávala a zmizela jsem v tom sněhovém počasí. Zahákla jsem se za Jade a zářivě se usmála. "No vidíš, lhát není vůbec těžké, viď?" Mé kroky směřovaly ke mně domů, kde bylo ukryto překvapení. Strašně jsem se těšila, až si Jade svůj dárek k Vánocům rozbalí. Byla jsem z toho úplně unešená.

>> Ke Grace

Bylo jí Grace líto. Nevěděla, že se už jako upír narodila. Ona vlastně ani nevěděla, že to je možné. A jak se jí tu tak Grace rozpovídávala čím dál tím více celkově o upírství, tak zjistila, že toho neví poměrně dost. ,,Nevěděla jsem, že se jako upír můžeš i narodit. Myslela jsem, že to jde pouze přes proměnu," přiznala svou nevědomost a mírně se nad tím ušklíbla. ,,Asi nejsem dostatečně zaučená," zamumlala si pod nosem a stáhla rty do rovné linky. Sice už byla upírem zhruba 15 let, no i přesto si připadala jako naprostý nováček. Obzvláště teď, v přítomnosti Grace. ,,Jak jsi říkala, že jsi nikdy neměla žádnou zpátečku.. to jsi nikdy nepomyslela na to, že ti lidí za nic nemůžou? Vždyť tě tahle myšlenka musela držet zpátky," řekla Jade zamyšleně, přičemž svraštila obočí. Možná za to mohlo opravdu to, že Grace nikdy nepocítila jaké to je být člověkem. Ovšem Jade to ne a ne pochopit.
Hypnotizovala Grace pohledem, když k ní vykročila, načež jí pohled sklouzl k její ruce, která se dotkla jejího ramene. Vážně byla z jejích slov vyděšená a pravda že tohle jí alespoň trochu uklidnilo. Opravdové uklidnění však přišlo až po jejích slovech, která Jade příjemně zahřála u srdíčka. Věřila tomu, že by nikdy nic takového nedokázala, jen ji tedy bylo líto, že taková nedokáže být ani Grace. ,,Mně se sice nelíbí, že musím pít krev a že celkově celá ma existence záleží jen na té blbé krvi, ale nevím jestli bych chtěla být opět člověkem. Mám pocit, že teď, když už vím, co všechno upíři nebo vlkodlaci dokážou, bych byla jako člověk zranitelná. Tedy to jsem byla i předtím, ale to jsem o tom nevěděla. A nevědomost je v tomto případě asi nejlepší," dostala ze sebe s těžkým vydechnutím a mile se na Grace usmála. Přeci jen.. být člověkem taky není žádná sláva. Zprvu jí bylo líto, že se stala upírem, protože plánovala mít velkou rodinu a zemřít se svou celoživotní láskou ruku v ruce. Kdyby se v ní alespoň ta naivita ztratila, no ona bohužel stále přetrvávala a Jade si myslela, že na ní někde ve světě její láska opravdu čeká. Jen ji musela najít.
,,Když nad tím tak přemýšlím, tak možná určitě," zazubila se na ni a opět trochu vyděšeně pohlédla směrem ke dveřím. Přestaň se tam pořád dívat! Jade nikdy nechápala, proč je někdy kvůli takovým blbostem vystrašená. V určitých situacích bývala velmi statečná, no v něčem tak obyčejném jako bylo tohle.. to byla obrovskej strašpytel. Přitom kdyby je tu načapali, tak si byla více než jistá, že by je z toho Grace nějakým způsobem dostala. Sama přeci řekla, že jí to lhaní šlo. Když se ke Grace přiblížila na blízkou vzdálenost, tak zaregistrovala její ucuknutí. Jí nikdy nevadilo být u někoho tak moc blízko, ona byla konec konců velmi přátelská a tak byla moc ráda ve společnosti. Ovšem i přesto se trochu polekala toho, jak na ní Grace po jejích slovech pohlédla. Sakra! Řekla jsem snad něco špatně?! Ztěžka polkla a upřeně na Grace hleděla čekajíc, jestli ze sebe dostane nějaká ta slova nebo od ní uteče. Jo, nad takovou možností také přemýšlela. Jenže to Grace neudělala.. naštěstí. ,,Ale jo.. budu," řekla jen, avšak zcela přesvědčeným tónem hlasu. Jade totiž ještě nepoznala, jak moc dokáže být svět krutý. Pravda, nevyrůstala zrovna ve skvělém prostředí, už jen kvůli své neustále opilé matce, avšak to přeci jen nebyla úplně ta nejhorší věc na světě. Bylo jich víc, mnohem víc než si vůbec dokázala představit. Avšak i přesto o tom neměla vůbec ponětí. Možná proto byla tak moc nabitá optimismem. Koukala na Grace jak hledí do země a usilovně se snažila přijít na to jestli přeci jen neřekla něco špatně. Avšak bála se zeptat, možná by to tím pokazila ještě víc. A tak od ní pohled odvrátila a různě těkala pohledem po místnosti.
Jade byla vážně moc přecitlivělá a dokázalo jí rozbrečet cokoliv. Dokonce se jednou rozbrečela u toho, když viděla jak někdo rozšlápnul šneka. Navíc.. tak hezká slova ji nikdy nikdo neřekl, a tak bylo jasné, že jí to tak dojme. A Grace z toho vypadala... zmateně? Asi ano. Možná by z toho Jade měla i jisté výčitky svědomí, naštěstí se však Grace začala smát jejím slovům a to celou atmosféru příjemně uvolnilo. No její následně objemutí se jí asi taky moc nelíbilo. Za to Jade z toho byla úplně nadšená, že vůbec někoho může objímat. Dokonce se u toho i potěšeně usmívala, což však Grace bohužel nemohla vidět. A když jí Grace nakonec to jejímu obejmutí opětovala, tak se jí úsmev rozšířil. Zasmála se nad jejími následnými slovy a i ona se tedy od ní odtáhla. ,,No.. beru tě za slovo," řekla s vážnou tváří, i přesto, že si dělala jen srandu a nevinně nad tím pokrčila rameny. Věděla o sobě, že je na 100% hetero, ale i tak musela uznat, že Grace byla nádherná.
Nertvalo dlouho a Grace zavelela, že už měly jít. S tím Jade naprosto souhlasila a upřímně se už i těšila až odtud vypadnou. Alespoň se nebude muset strachovat tak zbytečnými věcmi. Proto jen přikývla hlavou na znamení souhlasu a stejně jako Grace seskočila dolů, ovšem mnohem opatrněji. Přitáhla si k sobě svou kabelku, kterou zkontrolovala jestl ije dobře zapnutá - jelikož vážně nestála o to, aby někdo byť jen na moment zahlédl její obsah - načež svou pozornost obrátila zpátky na Grace. ,,Překvapení?" obočí jí vylétlo o několik milimetrů výše samotným překvapením a opatrně přicupitala za Grace. Raději nechala ji ať vyjde první, protože se bála, aby něco nepokazila. I když to byl jen blbý odchod ze zasobárny s krví.