Bar
Colin hleděl na jeho společnost a přitom mu běželi v hlavě nejhorší myšlenky, ovšem rozhodně neměl v plánu odcházet ze Shadowhillu. Magie a nadpřirozeno byl jeho živel. A teď mě příležitost využít zase možnost proroctví, co se určitě jednou naučí. "Jak byste to tedy pojmenovala vy? jak byste to vysvětlila?" Zeptá se a čeká na její odpověď. On si sice není jistý, co se tu stalo a co se ještě stane, ale nic dobrého to určitě nebude. Mohl se objevit lovec a pokusit se vyhubit Shadowhill, proč by tu zůstalo tak málo osob? Jistě, přímo vedle něj sedí vlkodlak, který je naživu a lovec ji očividně nedostal. Mohla mít štěstí, mohla být na cestách a ne doma, mohl ji přehlédnou a nebo nechodí moc často ven. Je spoustu možností. "Jistě, že věřím!" Řekne vážně. Však existují upíři a vlkodlaci, tak proč ne další strašidla? "I vlkodlak se dá používat za strašidlo. Však nás vámi i upíry v domově strašili." Dalo by se říci, že jim vtloukli do hlavy, že upíři i vlkodlaci jsou zlý. Naštěstí ale šel svou vlastní cestou a zjistil, že je to jako s lidmi. Každá nadpřirozená bytost je individuální a má svou originální osobnost. Freya se nezdá, jako bestie, ovšem také se může mýlit. CO se může stát, až budou sami.
"Jaké patálie máte na mysli?" Zajímá se. Zajímá ho historie tohoto města, však ještě ani nezjistil, jak se sem dostali upíří a vlkodlaci. A každé město má svá tajemství a ona by mohla vědět něco víc. Něco ze vnitru města.
Potom si už podají ruce a představí se. Má na tváři úsměv a je rád, že ji nevylekal, ještě aby jo, však je to vlkodlak. Pravděpodobně je ten správný čas začít se chovat normálně, ale to se uvidí podle toho, jaká tajemství z ní vypadnou. "Mě jen tak nic nevyleká!" Řekne rázně. Však on sám jde naproti věcem, kterým jiní ani nevěří a on toto nebezpečí dokonce vyhledává.
"Noooo..." zamyslí se a napije se svého drinku. "S každým asi úplně ne, většinou se snažím být normální, ale na první pohled jsem si říkal, že tobě by můj životní styl vadit nemusel." Však od začátku ví, že je to vlkodlak a který vlkdolak by se bál takových řečí od chudáka, jako je on. Ale on se to jednou naučí. A to bude koukat i ona. "Myslím, že bychom mohli začít od začátku, aby sis nemyslela, jaký to jsem podivín." Freya se mu celkem líbí a dost pravděpodobně to tím jeho vystupováním zkazil. On ví, proč to v práci i v jiné společnosti drží na uzdě. "Ahoj, já jsem Colin, mohu tě pozvat na nějaký drink?"
"Jaké patálie máte na mysli?" Zajímá se. Zajímá ho historie tohoto města, však ještě ani nezjistil, jak se sem dostali upíří a vlkodlaci. A každé město má svá tajemství a ona by mohla vědět něco víc. Něco ze vnitru města.
Potom si už podají ruce a představí se. Má na tváři úsměv a je rád, že ji nevylekal, ještě aby jo, však je to vlkodlak. Pravděpodobně je ten správný čas začít se chovat normálně, ale to se uvidí podle toho, jaká tajemství z ní vypadnou. "Mě jen tak nic nevyleká!" Řekne rázně. Však on sám jde naproti věcem, kterým jiní ani nevěří a on toto nebezpečí dokonce vyhledává.
"Noooo..." zamyslí se a napije se svého drinku. "S každým asi úplně ne, většinou se snažím být normální, ale na první pohled jsem si říkal, že tobě by můj životní styl vadit nemusel." Však od začátku ví, že je to vlkodlak a který vlkdolak by se bál takových řečí od chudáka, jako je on. Ale on se to jednou naučí. A to bude koukat i ona. "Myslím, že bychom mohli začít od začátku, aby sis nemyslela, jaký to jsem podivín." Freya se mu celkem líbí a dost pravděpodobně to tím jeho vystupováním zkazil. On ví, proč to v práci i v jiné společnosti drží na uzdě. "Ahoj, já jsem Colin, mohu tě pozvat na nějaký drink?"
Zrzka zpozorněla a zaujatě se na muže vedle sebe podívala, načež jej letmo sjela pohledem a přeměřila si jej. Zkáza? Ale jděte. pronesla si pro sebe v hlavě, ale nadále zaujatě hleděla na muže, neboť jeho další slova byla velmi zajímavá. Nezabránila ani tomu, aby se usmála a jemně zavrtěla hlavou. "Ale jděte!" zlehka mávla do vzduchu rukou, aby dala najevo, že mu právě tohle moc nevěří.
"Hm, zlého říkáte? Tomu se mi nechce věřit," zavrtí nesouhlasně hlavou a pousměje se. "Přeci nevěříte na strašidla. Něco se tu jistě děje, ale žádná zkáza to nebude, tohle město už bylo ve větších patáliích," zazubí se, jen tak letmo si vzpomene na její poslední úplněk, který nedopadl zrovna svatě, ale to tu přeci nebude rozebírat s člověkem.
Stiskne muži proti sobě ruku a usměje se. "Ráda Tě poznávám, Coline! A vylekal? Mě? Haha, prosím tebe, víc bych věřila, že bych vylekala já tebe, než naopak." zasměje se, bezstarostná jako vždy, navíc ji přišel tenhle mladík docela zajímavý už jen tím netradičním vystupováním. "Takže... Takhle tajemně se seznamuješ s každým?" zeptá se, aby rozvedla řeč a se zájmem na něj pohlédne.
"Hm, zlého říkáte? Tomu se mi nechce věřit," zavrtí nesouhlasně hlavou a pousměje se. "Přeci nevěříte na strašidla. Něco se tu jistě děje, ale žádná zkáza to nebude, tohle město už bylo ve větších patáliích," zazubí se, jen tak letmo si vzpomene na její poslední úplněk, který nedopadl zrovna svatě, ale to tu přeci nebude rozebírat s člověkem.
Stiskne muži proti sobě ruku a usměje se. "Ráda Tě poznávám, Coline! A vylekal? Mě? Haha, prosím tebe, víc bych věřila, že bych vylekala já tebe, než naopak." zasměje se, bezstarostná jako vždy, navíc ji přišel tenhle mladík docela zajímavý už jen tím netradičním vystupováním. "Takže... Takhle tajemně se seznamuješ s každým?" zeptá se, aby rozvedla řeč a se zájmem na něj pohlédne.
Colin si moc nevšímal toho, co se děje okolo něj. Jen své mysli, tužky, papíru a svého pití, co pomalu upíjel. Ani si nevšiml, že do baru přišla mladá slečna. Přisedla si k němu. Jen ji kývl na pozdrav a moc ji nějak nevnímal, spíše se otočil tak, aby neviděla, co píše. však toto proroctví je zatím jen jeho v hlavě. Nemusí ho zatím nikdo znát. Kolikrát se mu už stalo, že vyřkl budoucnost a nic z toho, akorát si připadal jako blázen, ale on se to jednoho dne jistě naučí ovládat. Na její otázku, zda nevadí, že si přisedla, jen zakýval, že nevadí, ale zatím z něj nevyšla ani hláska. Letmo si ji prohlédne. Sympatická. To ho ale nemůže odradit od jeho práce. Pohled od papíru zvedne v tu dobu, co se zeptá, co se tu stalo a zadívá se ji do očí. Nebydlí tu tak dlouho a vlastně pořádně neví, co se stalo, ale na to se právě snaží přijít. "Zkáza." Zašeptá jen a napije se. Hodil do sebe whisku a poprosil o další. Nakloní se k ní a šeptem pokračuje. "Nevím, zda jsem vhodný kandidát vám to říkat, ale děje se tu něco zlého." Zase se odkloní a doufá, že ho neslyšela barmanka. O Freye ví už od první chvíle, že to není člověk, na tohle má přeci jen čich. Vlkodlaky i upíry má už zmáknuté a jejich vůni taktéž. Natáhne k ní ruku, když se představí a sebevědomě ji stiskne. "Colin, ahoj, snad jsem tě nevylekal." Jakoby se omlouval za špatnou zprávu, co ji řekl. Snad neuteče a nebude si o něm myslet, že je blázen, což on tak trochu je. V tuto dobu přišel čas na jeho normální tvář, kdy si o něm budou myslet normální věci, ikdyž u Freyi na to už je asi pozdě, ale třeba to zachrání a třeba se o to Freya bude zajímat.
Žít stranou mimo ruch města a mimo oči lidí začínalo lézt zrzce pomalu, ale jistě na mozek. Šílela z nudy a možná právě proto vyrazila do míst, která navštěvovala jen nerada a spíše zřídka kdy. Dveře se s lehkým zavrzáním pantů otevřeli a její pohled padl na dvojici přítomných, čekala zde více lidí, ale už když procházela městem si všimla, že jsou ulice takřka liduprázdné. Krátce zavzpomínala na doby, kdy v tomto baru pracoval Peter, kde je tomu prostořekému člověku konec, věděli jen všichni podsvědští... Zamířila k baru, ve tváři přátelský úsměv a zvědavá zelená očka si prohlížela barmanku i s jejím, prozatím jediným, zákazníkem.
Zrzka se automaticky usadila vedle může, jež cosi čmáral do bloku a zazubila se. Potřebovala obnovit svůj sociální života komunikovat takés někým jiným, než byl Chundeláč. "Zdravíčko! Snad nevadí že jsem se sem tak přifařila, je tu jaksi liduprázdno, že?" bez zaváhání začne nenucený rozhovor s mužem, kterého snad nevyděsí její zbrklé jednání. "Kdyby to vadilo, nebo na někoho čekáte klidně se posunu... A vás rovnou poprosím Morgena s colou," jednoduchá objednávka, která brzy smíchaná ve whiskovce spočne přímo před zrzkou. Komunikace ji nečinila problém nikdy, ani tentokrát ne a tak se ihned dala do zvědavého vyslíchání. "Vy tu asi nějakou dobu budete, že? Netušíte, co se tu stalo? Byla jsem nějakou dobu mimo město a pořádně to tu ani nepoznávám, jaký je tu najednou klid..." zašveholila, zajímalo ji co se ve městě stalo a tento muž by ji to mohl říci. Kde jsou všichni vlkodlaci? A všichni upíři? Jako by se spousta lidí jen tak propadla do země. "Um, no jo, žvaním a ani se ne představím! Jsem Freya!" napřáhne k muži ruku a pokud tak učiníi on, ruku mu náležitě stiskne, žádné letmé stisknutí.
Zrzka se automaticky usadila vedle může, jež cosi čmáral do bloku a zazubila se. Potřebovala obnovit svůj sociální života komunikovat takés někým jiným, než byl Chundeláč. "Zdravíčko! Snad nevadí že jsem se sem tak přifařila, je tu jaksi liduprázdno, že?" bez zaváhání začne nenucený rozhovor s mužem, kterého snad nevyděsí její zbrklé jednání. "Kdyby to vadilo, nebo na někoho čekáte klidně se posunu... A vás rovnou poprosím Morgena s colou," jednoduchá objednávka, která brzy smíchaná ve whiskovce spočne přímo před zrzkou. Komunikace ji nečinila problém nikdy, ani tentokrát ne a tak se ihned dala do zvědavého vyslíchání. "Vy tu asi nějakou dobu budete, že? Netušíte, co se tu stalo? Byla jsem nějakou dobu mimo město a pořádně to tu ani nepoznávám, jaký je tu najednou klid..." zašveholila, zajímalo ji co se ve městě stalo a tento muž by ji to mohl říci. Kde jsou všichni vlkodlaci? A všichni upíři? Jako by se spousta lidí jen tak propadla do země. "Um, no jo, žvaním a ani se ne představím! Jsem Freya!" napřáhne k muži ruku a pokud tak učiníi on, ruku mu náležitě stiskne, žádné letmé stisknutí.
I přes to, že bylo teprve brzké odpoledne, Colin před chvílí odešel z práce a bar před pár minutami otevřel, Colin už měl objednanou svou wisku s ledem a čekal na baru, až se mu donese. V obleku a s pracovní taškou. Byl tu zatím jen sám s barmankou, se kterou se ale příliš dlouho nebavil, prohodili spolu jen pár slov a ona se poté věnovala své práci. Když ji viděl leštit skleničky, přemýšlel nad tím, jaký má asi život a jaká je. Rozhodně má napsaný nějaký osud, o kterém neví, ale on na to třeba přijde. Jen čekal na jeho "vidinu" budoucnosti a nebo proroctví. Ze své brašny vytáhl poznámkový blok a propisku. Začal psát něco jako "Shadowhill brzy opustí, proroctví se naplní, tma ho pohltí .....". Jak už bylo zvykem, čekal na nějaké proroctví, které uslyší ve své mysli a vyplní se. Všichni ho považují za blázna, ale je to jen jeho koníček. V práci normální člověk, ale poté magor do nadpřirozena. Po této větě, co napsal, se jeho mysl úplně ztišila. Díval se na repráky, ze kterých vycházela hudba, ale nic neslyšel, jen tlouct své srdce. Popíjel i toho whisky a díval se u toho na led, který se velmi pomalu rozpouští. Zapálil si cigaretu a díval se, jak hoří. Slyšel to. Čekal na zázrak.
Díky jejím myšlenkám si nestihla všimnout příchozího Killa. Normálně má na takové lidi čuch, ale dnes byla prostě mimo. Až, když promluvil, tak na něj otočila hlavu. Na tváři se jí rozlil úsměv. Minule se s ním pobavila, byl to jeden z těch fajn upírů, které ráda vidí znovu. ,,Killiane. Příště si kvůli tobě dám rudou, to by jsi ale musel ohlásit svou návštěvu, abych byla připravená" Zazubí se na něj a odloží skleničku, kterou dokonale vyleštila. Je poctivá, její práci miluje a o dokáže ze sebe vydat opravdu maximum. ,,Tak nějak normálně, Killiane. Přežívám. Co ty? Máš pravdu, jsem teď nějaká rozlítaná, ale však víš, kde mě najít, dnes se ti to povedlo" Nemá cenu mu tady vykládat všechny její problémy. Lidi to stejně nezajímá a ty, které ho, tak ti z toho mají jen dobrý pocit. Ne že by odsuzovala jeho. Je fajn, samozřejmě. ,,To jsi tady nebyl před hodinou, nezastavila jsem se" Zasmála se, když si vzpomněla, kolik toho bylo a jak moc proklínala vedoucího, že jí na tu nejhorší hodinu dal samotnou. Na jeho pozvání mu hned chtěla odpovědět, že jí čeká ještě pár hodin v práci, ale než to vůbec stihla, tak už měl mobil u ucha a volal. Zhrozila se. Kde sakra vzal číslo na Viktora? Nevěřícně sledovala jeho rozhovor. Při vyslovení jejího jména se na něj jen ušklíbla a zavrtěla hlavou. Ten člověk si opravdu vždy získá vše, co jen chce. Kladná odpověď Viktora jí donutila se zasmát. Jakmile Killian odložil mobil, tak si jen povzdechla. ,,Killiane, ty zlobivý kluku" Zasmála se a pomalu si sundávala zástěru. Zamířila do zadního prostoru baru, kde zástěru pověsila do skříňky a obula si své lodičky. S kabelkou se pak vydala za Killem. ,,Tak můžeme" Usmála se. Stejně jí doma čekaly asi jen čtyři stěny a ticho. Jakmile vyšla ven společně s Killem, tak se podívala na jeho auto a pak na něj. ,,Vadilo by ti, kdyby jsme se prošli?" Snad nebude odporovat. Přece jen byla poměrně hezká noc. Nechtělo se jí kdoví proč nastupovat do auta a jezdit.
>>Park
>>Park
<<< Z domu
Killian jezdil po městě notnou chvíli. Nevadilo mu to, řízení měl rád. Svým způsobem ho to uklidňovalo. Ovšem, pokud se před ním neobjevila nějaká sračka, co jela až příliš pomalu. To byl rudý vzteky. Projížděl Shadowhillem už po několikáté, a pak jeho oči padly na mu již dobře známou budovu místního baru. Killian zaparkoval před barem a zamířil dovnitř. Nemohl si ji nevšimnout jak pobíhala mezi stoly. Tu práci měla ráda, bylo to na ní vidět. Ale také si nemohl nevšimnout její šťastné masky. Killian měl na takové věci čuch. Něco ji trápilo, tím si byl jistý. Ještě chvíli ji pozoroval jak leštila skleničky a zamířil k baru. Byla tak pohlcená do svých myšlenek, že si ho ani nevšimla. Nejraději by přišel až k ní a broukl jí něco neslušného do ucha, aby ji trochu pobouřil. Dělil je však dlouhý bar a Killian ho přeskakovat nechtěl. „Bílá ti samozřejmě sluší, ale červená je na tobě božská“ prohodil svůdným hlasem načež se na ni zakřenil. Když se potkali naposledy, Charlotte na sobě měla vskutku dobře vypadající rudé šaty, které obkreslovaly její půvabnou postavu. „Jak se ti daří, má drahá Charlotte? Dlouho jsme se neviděli...“ Charlotte byla jednou z mála, které v Shadowhillu dokázal vystát. Sice byla v některých věcech až moc upjatá, ale kupodivu mu to nevadilo. Měla svoji hlavu, což respektoval. V hlavě se mu pomalu, ale jistě rodil plán. „Vypadá to tu, že je tu pěkná nuda“ rozhlédl se po místnosti, kde sedělo jen pár věrných štangastů. „Co takhle vypadnout a zajít ke mě na kulečník. Ve vší počestnosti samozřejmě“ ušklíbl se na ni. Než však začala něco namítat ohledně toho, že ještě nemá padla, umlčel ji pozdviženou dlaní. Vydoloval si telefon z kapsy a vytočil číslo jejího šéfa. Před několika týdny s ním měl nějaké obchodní jednání a ten mu teď dlužil laskavost. Telefon několikrát zazvonil a pak uslyšel jeho hlas. „Viktore, zdravím tě, jak se ti daří?“ zeptal se Killian a vzápětí mrkl na Charlotte. „Mám na tebe takovou prosbu, víš jak u tebe v baru pracuje ta roztomilá blondýnka Charlotte?“ Viktor moc dobře věděl o kom Killian mluvil, nedokázal totiž o ní přestat žvanit. „Potřebuji ji na jednu akci dnes večer, doufám, že ti nebude vadit, když skončí o něco dříve“ řekl nesmlouvavým hlasem. Pak Killian naklonil telefon směrem k Charlotte, aby i ona slyšela jeho kladnou odpověď. Killian položil telefon a domýšlivě se na ni usmál. „Tak co kdyby ses šla přezout?“ Pobídl ji k akci a slovo ne nepřicházelo v žádné případě k úvahu.
Killian jezdil po městě notnou chvíli. Nevadilo mu to, řízení měl rád. Svým způsobem ho to uklidňovalo. Ovšem, pokud se před ním neobjevila nějaká sračka, co jela až příliš pomalu. To byl rudý vzteky. Projížděl Shadowhillem už po několikáté, a pak jeho oči padly na mu již dobře známou budovu místního baru. Killian zaparkoval před barem a zamířil dovnitř. Nemohl si ji nevšimnout jak pobíhala mezi stoly. Tu práci měla ráda, bylo to na ní vidět. Ale také si nemohl nevšimnout její šťastné masky. Killian měl na takové věci čuch. Něco ji trápilo, tím si byl jistý. Ještě chvíli ji pozoroval jak leštila skleničky a zamířil k baru. Byla tak pohlcená do svých myšlenek, že si ho ani nevšimla. Nejraději by přišel až k ní a broukl jí něco neslušného do ucha, aby ji trochu pobouřil. Dělil je však dlouhý bar a Killian ho přeskakovat nechtěl. „Bílá ti samozřejmě sluší, ale červená je na tobě božská“ prohodil svůdným hlasem načež se na ni zakřenil. Když se potkali naposledy, Charlotte na sobě měla vskutku dobře vypadající rudé šaty, které obkreslovaly její půvabnou postavu. „Jak se ti daří, má drahá Charlotte? Dlouho jsme se neviděli...“ Charlotte byla jednou z mála, které v Shadowhillu dokázal vystát. Sice byla v některých věcech až moc upjatá, ale kupodivu mu to nevadilo. Měla svoji hlavu, což respektoval. V hlavě se mu pomalu, ale jistě rodil plán. „Vypadá to tu, že je tu pěkná nuda“ rozhlédl se po místnosti, kde sedělo jen pár věrných štangastů. „Co takhle vypadnout a zajít ke mě na kulečník. Ve vší počestnosti samozřejmě“ ušklíbl se na ni. Než však začala něco namítat ohledně toho, že ještě nemá padla, umlčel ji pozdviženou dlaní. Vydoloval si telefon z kapsy a vytočil číslo jejího šéfa. Před několika týdny s ním měl nějaké obchodní jednání a ten mu teď dlužil laskavost. Telefon několikrát zazvonil a pak uslyšel jeho hlas. „Viktore, zdravím tě, jak se ti daří?“ zeptal se Killian a vzápětí mrkl na Charlotte. „Mám na tebe takovou prosbu, víš jak u tebe v baru pracuje ta roztomilá blondýnka Charlotte?“ Viktor moc dobře věděl o kom Killian mluvil, nedokázal totiž o ní přestat žvanit. „Potřebuji ji na jednu akci dnes večer, doufám, že ti nebude vadit, když skončí o něco dříve“ řekl nesmlouvavým hlasem. Pak Killian naklonil telefon směrem k Charlotte, aby i ona slyšela jeho kladnou odpověď. Killian položil telefon a domýšlivě se na ni usmál. „Tak co kdyby ses šla přezout?“ Pobídl ji k akci a slovo ne nepřicházelo v žádné případě k úvahu.
<<Z domova
Přišel jeden z těch dní, kdy musela jít do práce. Nevadilo jí to, svou práci nadevše miluje. Její Alex to ani trochu nechápe. Je sice doma, ale kolikrát je to, jako by ani nebyl. Míjejí se a Lottce to začíná lézt na mozek. Trápí jí a bolí to, jak je odstrkovaná. Chtěla by nejraději trávit co nejvíce času s ním. Do toho jí trápí Sebastian. Zdá se, že má v sobě všechnu tu dobrotu, jakou mě, když se setkali. Až jí to chvilkami děsí, jak moc jí připomíná tu osobu, do které se zamilovala a které dala své mládí. Jsou věci, které se vrátit nedají. Už jen to, že jí zabil rodiče. Nejspíše vždy by to měla před očima, chtě nechtě. i přesto, že byla trochu smutná, tak se chtěla líbit a proto si oblékla bílé upnuté šaty. Na nohy samozřejmě podpatky, které pak v práci přezuje za balerínky, aby se jí lépe běhalo mezi stoly. Oznámila jejich psovi, že jde do práce, jak by také mohla Alexovi, když tam opět nebyl. Ztratila i snahu mu psát, aby si pro ní přišel, jako to dělával dříve. Raději se pak projde sama a utřídí si myšlenky. Do práce se dostane během dalších pár minut a nezabere jí dlouho ani chystání, kdy si dá vlasy do culíku, přezuje se a přes bílé šaty si přehodí zástěru. Dnes se dokonce hezky namalovala, trochu výrazněji, než obvykle, ale ne jako kurva. Sluší jí to. Za barem opět rozdává úsměvy. Bolest nebolest, pro zákazníky chce být tou nejlepší pacantkou. Chce jim dát pocit, že jsou tady vítaní a že se mají s radostí vracet. Jde na ní vidět, že jí ta práce opravdu baví. Po půlce večera už je nalétaná, dnes je docela frmol. Objeví se tam druhá barmanka, takže si trochu oddychne a na chvíli se i zastaví, aby se mohla napít. Jako mávnutím proutku je najednou klid. Jak vtipné. V téhle chvíli pobere prázdné sklenky ze stolů a za barem je začne umývat. Snaží se nemyslet na to, co jí v poslední době dělá šťastnou. Její myšlenky zalétávají už i k mrtvým rodičům. Co by teď na její život řekli? Byli by pyšní na svojí dceru, která je upírkou? Zasekla se v Shadowhillu, s naprosto nespolehlivým přítelem, který jí podvádí, v práci, která jí sice baví, ale není nějak extra prestižní. Nejspíše by na ně moc dojem neudělala. Nebo právě naopak by byli šťastní, že i přesto, že je upírem, v ní zůstala ta milost.
Přišel jeden z těch dní, kdy musela jít do práce. Nevadilo jí to, svou práci nadevše miluje. Její Alex to ani trochu nechápe. Je sice doma, ale kolikrát je to, jako by ani nebyl. Míjejí se a Lottce to začíná lézt na mozek. Trápí jí a bolí to, jak je odstrkovaná. Chtěla by nejraději trávit co nejvíce času s ním. Do toho jí trápí Sebastian. Zdá se, že má v sobě všechnu tu dobrotu, jakou mě, když se setkali. Až jí to chvilkami děsí, jak moc jí připomíná tu osobu, do které se zamilovala a které dala své mládí. Jsou věci, které se vrátit nedají. Už jen to, že jí zabil rodiče. Nejspíše vždy by to měla před očima, chtě nechtě. i přesto, že byla trochu smutná, tak se chtěla líbit a proto si oblékla bílé upnuté šaty. Na nohy samozřejmě podpatky, které pak v práci přezuje za balerínky, aby se jí lépe běhalo mezi stoly. Oznámila jejich psovi, že jde do práce, jak by také mohla Alexovi, když tam opět nebyl. Ztratila i snahu mu psát, aby si pro ní přišel, jako to dělával dříve. Raději se pak projde sama a utřídí si myšlenky. Do práce se dostane během dalších pár minut a nezabere jí dlouho ani chystání, kdy si dá vlasy do culíku, přezuje se a přes bílé šaty si přehodí zástěru. Dnes se dokonce hezky namalovala, trochu výrazněji, než obvykle, ale ne jako kurva. Sluší jí to. Za barem opět rozdává úsměvy. Bolest nebolest, pro zákazníky chce být tou nejlepší pacantkou. Chce jim dát pocit, že jsou tady vítaní a že se mají s radostí vracet. Jde na ní vidět, že jí ta práce opravdu baví. Po půlce večera už je nalétaná, dnes je docela frmol. Objeví se tam druhá barmanka, takže si trochu oddychne a na chvíli se i zastaví, aby se mohla napít. Jako mávnutím proutku je najednou klid. Jak vtipné. V téhle chvíli pobere prázdné sklenky ze stolů a za barem je začne umývat. Snaží se nemyslet na to, co jí v poslední době dělá šťastnou. Její myšlenky zalétávají už i k mrtvým rodičům. Co by teď na její život řekli? Byli by pyšní na svojí dceru, která je upírkou? Zasekla se v Shadowhillu, s naprosto nespolehlivým přítelem, který jí podvádí, v práci, která jí sice baví, ale není nějak extra prestižní. Nejspíše by na ně moc dojem neudělala. Nebo právě naopak by byli šťastní, že i přesto, že je upírem, v ní zůstala ta milost.
Aaron
Když pronesl, že to tu vypadá jinak, než obvykle, tak se usměji. ,,Já tu bohužel ještě nebyla, takže to nemůžu posoudit. Ale věřím, že i normálně to tu vypadá..útulně" Na bary, noční kluby jsem zatím ještě nebyla, ale nutno dodat, že takový noční klub mě i láká. Já, jakožto tanečnice bych tam nemusela vypadat tak špatně. Na parketě bych si určitě neudělala žádný trapas. Možná se tam půjdu někdy podívat. Při jeho dalších slovech mu dám za pravdu. Nevypadá to přeplácaně. Poté už reaguji na kostými, kterými se to tu hemží a Aaron mi odpoví sice jinak, než jsem čekala, ale i to je pro mě postačující. ,,I já v těhle šatech se bojím, abych se někde neskřípla. Natož tak mít něco komplikovanějšího." Je pravda, že i tyhle šaty jsou na můj vkus docela..velké. Trochu důvěrněji se nakloním k Aaronovi. ,,Zachytíš mě, kdybych snad padala, že ano?" Když se pak odtahuji, může na mých rtech vidět úsměv. Je pravda, že tu můžu škobrtnout o cokoliv a být na zemi během chvíle. Snad se mi to ale nestane. ,,Určitě je. Ale i přesto bych nedokázala mít něco přes celou hlavu celý večer" Reaguji na jeho slova o klimatizaci. Při představě, že mám celou hlavu zakrytou mi je vlastně špatně. Tahle škraboška stačí. Mimochodem to byla láska na první pohled, když jsem jí šla kupovat. Navrhnu se přesunout k baru a Aaron souhlasí, za což jsem mu opravdu vděčná a proto ho i odměním úsměvem. Ještě zaklesnutá do něj se vydám společně s ním k baru. Až tam ho teprve pustím. Poprosím ho, jestli by mi neobjednal víno. Sleduji ho, jak objednává sobě i mě a usmívám se. Takováhle akce se mi vážně líbí. Měla bych teď chodit ven častěji. Snad se takové věci pořádají častěji. Když se ke mě Aaron nakloní, zvednu k němu oči. ,,Možná proto, že nejsem?" Řeknu tišeji, aby to doléhlo jen k jeho uším. ,,Nemusíš se ale bát, jedna sklenka mě určitě nezabije" Hlavně, když jsme upíři, ale to nechci říkat nahlas. Je tady spoustu uší, které by nás mohly slyšet a to nechci. Na jeho další slova se vděčně usměji. ,,V tom případě je další runda na mě" Určím si pravidla. Víno si dám ovšem jen jedno, nechci pít, chci ho pouze ochutnat. Abych nemusela psaníčko stále držet, tak ho odložím na bar. ,,A děkuji" Dodám ještě, když mě tedy zve. Nevšimla jsem si posouvané skleničky jen proto, že můj pohled upoutal muž, který stál s ženou opodál. Nechtěla jsem u něj ale setrvávat dlouze a proto jsem se rychle vrátila pohledem ke své společnosti a trochu omluvně se pousmála. ,,Vůbec ne. Jsem jsem někoho zahlédla, ale to není podstatné" Ujistím ho a vezmu si skleničku, kterou ke mě pošoupl. ,,Na dnešní večer" Připiji si s ním a poté smočím rty ve vínu. Popravdě jsem to čekala mnohem horší, ale zachutnalo mi to. Napila jsem se jen trochu a skleničku vrátila na bar. ,,Dokážu si představit, jak by se to tady rodičům líbilo. Máma by si dokázala pro sebe ukrást všechnu pozornost" Pronesu s úsměvem. Už nemám nutkání brečet, jsem na ně pyšná. ,,Byl jsi už na spoustu takových akcích? Je nějaká, kterou si pamatuješ do dnes?" Zeptám se ho, přece jen jich prožil určitě více, než já a ani to nemuselo být tady v Shadowhillu.
Když pronesl, že to tu vypadá jinak, než obvykle, tak se usměji. ,,Já tu bohužel ještě nebyla, takže to nemůžu posoudit. Ale věřím, že i normálně to tu vypadá..útulně" Na bary, noční kluby jsem zatím ještě nebyla, ale nutno dodat, že takový noční klub mě i láká. Já, jakožto tanečnice bych tam nemusela vypadat tak špatně. Na parketě bych si určitě neudělala žádný trapas. Možná se tam půjdu někdy podívat. Při jeho dalších slovech mu dám za pravdu. Nevypadá to přeplácaně. Poté už reaguji na kostými, kterými se to tu hemží a Aaron mi odpoví sice jinak, než jsem čekala, ale i to je pro mě postačující. ,,I já v těhle šatech se bojím, abych se někde neskřípla. Natož tak mít něco komplikovanějšího." Je pravda, že i tyhle šaty jsou na můj vkus docela..velké. Trochu důvěrněji se nakloním k Aaronovi. ,,Zachytíš mě, kdybych snad padala, že ano?" Když se pak odtahuji, může na mých rtech vidět úsměv. Je pravda, že tu můžu škobrtnout o cokoliv a být na zemi během chvíle. Snad se mi to ale nestane. ,,Určitě je. Ale i přesto bych nedokázala mít něco přes celou hlavu celý večer" Reaguji na jeho slova o klimatizaci. Při představě, že mám celou hlavu zakrytou mi je vlastně špatně. Tahle škraboška stačí. Mimochodem to byla láska na první pohled, když jsem jí šla kupovat. Navrhnu se přesunout k baru a Aaron souhlasí, za což jsem mu opravdu vděčná a proto ho i odměním úsměvem. Ještě zaklesnutá do něj se vydám společně s ním k baru. Až tam ho teprve pustím. Poprosím ho, jestli by mi neobjednal víno. Sleduji ho, jak objednává sobě i mě a usmívám se. Takováhle akce se mi vážně líbí. Měla bych teď chodit ven častěji. Snad se takové věci pořádají častěji. Když se ke mě Aaron nakloní, zvednu k němu oči. ,,Možná proto, že nejsem?" Řeknu tišeji, aby to doléhlo jen k jeho uším. ,,Nemusíš se ale bát, jedna sklenka mě určitě nezabije" Hlavně, když jsme upíři, ale to nechci říkat nahlas. Je tady spoustu uší, které by nás mohly slyšet a to nechci. Na jeho další slova se vděčně usměji. ,,V tom případě je další runda na mě" Určím si pravidla. Víno si dám ovšem jen jedno, nechci pít, chci ho pouze ochutnat. Abych nemusela psaníčko stále držet, tak ho odložím na bar. ,,A děkuji" Dodám ještě, když mě tedy zve. Nevšimla jsem si posouvané skleničky jen proto, že můj pohled upoutal muž, který stál s ženou opodál. Nechtěla jsem u něj ale setrvávat dlouze a proto jsem se rychle vrátila pohledem ke své společnosti a trochu omluvně se pousmála. ,,Vůbec ne. Jsem jsem někoho zahlédla, ale to není podstatné" Ujistím ho a vezmu si skleničku, kterou ke mě pošoupl. ,,Na dnešní večer" Připiji si s ním a poté smočím rty ve vínu. Popravdě jsem to čekala mnohem horší, ale zachutnalo mi to. Napila jsem se jen trochu a skleničku vrátila na bar. ,,Dokážu si představit, jak by se to tady rodičům líbilo. Máma by si dokázala pro sebe ukrást všechnu pozornost" Pronesu s úsměvem. Už nemám nutkání brečet, jsem na ně pyšná. ,,Byl jsi už na spoustu takových akcích? Je nějaká, kterou si pamatuješ do dnes?" Zeptám se ho, přece jen jich prožil určitě více, než já a ani to nemuselo být tady v Shadowhillu.
<< Z domu
Zatím sám samotinký sameček
Občas vás napadaj dobrý nápady. A občas taky ty trochu... nedobrý. Lehce šáhlý a v žádným případě ty, co by se měly realizovat. Asi vám dojde, že přijít sem a dokonce i v kostýmu patří do té druhé skupiny nápadů. Na druhou stranu, proč zase ne? Mohla by to bejt sranda, můžu si vybrat šílenej obleček a nikdo se tam nad tím nepozastavím. A taky kdy jsem naposledy byl takhle někde na akci? V salonu toho bylo pořád moc a nedalo se to, až teď to bylo trochu volnější, tak toho můžu hned využít. Dobrý, odhodlání jsem teda měl, to by šlo. Další podstatnou částí bylo to oblečení. Chtěl jsem něco, co by se týkalo tématu a zároveň v tom nebyl každej. Problémek tady ale byl - sežeňte něco ideálního na moji výšku a vyzáblinu. Blbý, co? Komplikace, samý komplikace. Naštěstí jsem o tom věděl dopředu, takže jsem mohl projet internetový obchody a nakonec se mi povedlo najít něco ideálního. Potkat někoho v tomhle v noci, asi se podělám. S takovýma kreaturama moc nesympatizuju. Další fáze příprav přišla až v ten den. Musel jsem se do té věci nasoukat, pobrat všechny propriety a konečně vyrazit. Pěšo, jak jinak. Diar tu jednu noc beze mě prostě přežít musí, jsem ho uplatil jeho oblíbenýma broukama.
Rozešel jsem se teda k baru a tam už bylo poměrně narváno, až jsem celkem valil oči na všechny ty masky. Od zvířat přes ty typické benátské až po jednoduché šaty a škrabošky. Noo a spoustě lidem ani nešlo vidět do obličeje, paráda. Nevím, jestli to bylo spíš plus nebo mínus, ale snažil jsem se tím moc nezabývat. Už jsem se těšil. Prolezl jsem dovnitř s novým módním doplňkem v podobě náramku a se spokojeným chvěním jsem se vmísil mezi lidi. Ještě štěstí, že pod maskou nešlo vidět, jak na některý masky neslušně čumím. Automaticky jsem zamířil k baru a až skoro u něho mi došlo, že v tý masce bude pití pěkně debilní. Měla sice malé otvory na nosní dírky a samozřejmě na oči, ale mezi rty byla jen úzká skulina. Procpu tam brčko? No, bude to buď anebo. Sakra, i to chlastání bude náročný. Zatím jsem si vystačil jenom s křídly, vodka a energeťák, to nebyl hřích pít brčkem. Stoupl jsem si kus od baru a začal se děsně soustředěně dobývat brčkem pod masku.
Zatím sám samotinký sameček
Občas vás napadaj dobrý nápady. A občas taky ty trochu... nedobrý. Lehce šáhlý a v žádným případě ty, co by se měly realizovat. Asi vám dojde, že přijít sem a dokonce i v kostýmu patří do té druhé skupiny nápadů. Na druhou stranu, proč zase ne? Mohla by to bejt sranda, můžu si vybrat šílenej obleček a nikdo se tam nad tím nepozastavím. A taky kdy jsem naposledy byl takhle někde na akci? V salonu toho bylo pořád moc a nedalo se to, až teď to bylo trochu volnější, tak toho můžu hned využít. Dobrý, odhodlání jsem teda měl, to by šlo. Další podstatnou částí bylo to oblečení. Chtěl jsem něco, co by se týkalo tématu a zároveň v tom nebyl každej. Problémek tady ale byl - sežeňte něco ideálního na moji výšku a vyzáblinu. Blbý, co? Komplikace, samý komplikace. Naštěstí jsem o tom věděl dopředu, takže jsem mohl projet internetový obchody a nakonec se mi povedlo najít něco ideálního. Potkat někoho v tomhle v noci, asi se podělám. S takovýma kreaturama moc nesympatizuju. Další fáze příprav přišla až v ten den. Musel jsem se do té věci nasoukat, pobrat všechny propriety a konečně vyrazit. Pěšo, jak jinak. Diar tu jednu noc beze mě prostě přežít musí, jsem ho uplatil jeho oblíbenýma broukama.
Rozešel jsem se teda k baru a tam už bylo poměrně narváno, až jsem celkem valil oči na všechny ty masky. Od zvířat přes ty typické benátské až po jednoduché šaty a škrabošky. Noo a spoustě lidem ani nešlo vidět do obličeje, paráda. Nevím, jestli to bylo spíš plus nebo mínus, ale snažil jsem se tím moc nezabývat. Už jsem se těšil. Prolezl jsem dovnitř s novým módním doplňkem v podobě náramku a se spokojeným chvěním jsem se vmísil mezi lidi. Ještě štěstí, že pod maskou nešlo vidět, jak na některý masky neslušně čumím. Automaticky jsem zamířil k baru a až skoro u něho mi došlo, že v tý masce bude pití pěkně debilní. Měla sice malé otvory na nosní dírky a samozřejmě na oči, ale mezi rty byla jen úzká skulina. Procpu tam brčko? No, bude to buď anebo. Sakra, i to chlastání bude náročný. Zatím jsem si vystačil jenom s křídly, vodka a energeťák, to nebyl hřích pít brčkem. Stoupl jsem si kus od baru a začal se děsně soustředěně dobývat brčkem pod masku.
Rosie
Po vstupu jsem musel uznat, že bar vypadá úplně jinak než obvykle. Ožil. Bylo tu daleko více mladých lidí. Tahle akce zřejmě pro starší štamgasty moc nebyla. Hudba hrála snad stejně nahlas jako vždycky a musel jsem si na ni nějakou dobu zvyknout, protože jsem ji slyšel daleko intenzivněji než obyčejní lidé. Rosie byla stále zaklesnutá za mé rámě. Líbilo se jí tu. To bylo důležité. „Vypadá to tu úplně jinak než obvykle," poznamenal jsem a ještě jednou se rozhlédl. Ne že by byla fialová má nejoblíbenější barva, ale nijak mě neprudila. „A ani nijak přeplácaně to na mě nepůsobí," dodal jsem, přičemž jsem pohledem konečně zakotvil na Rosie.
Některé masky se mi zdály docela prostorově náročné. Až tu bude více lidí, nebude tu k hnutí. Nebo snad měli organizátoři danou nějakou kapacitu? Těžko říct. Svou společnici jsem poslouchal a musel se drobně pousmát. „Určitě ne. Při mé smůle bych si kostým roztrhl o roh nějakého stolu," uchechtl jsem se. Anebo bych si nějaký jeho cíp přišlápl a roztrhl bych si ho sám. To by bylo ještě smutnější. Jenže ona asi poukazovala na to, že těm lidem musí být horko. „Třeba je tu klimatizace," pokrčil jsem rameny. Bylo to pravděpodobné. Jaký podnik v dnešní době nemá klimatizaci, že ano. Mně tedy bylo příjemně, a to jsem myslel, že venku ještě umřu horkem. Teď to bylo daleko lepší.
Zeptala se mě, zda nepůjdeme k baru. „Nevadilo, vlastně bych si rád taky něco dal," zakroutil jsem hlavou a vykročil tím směrem. Prakticky jsem tam byl už jako doma, že ano. Cestou jsem se pořád snažil rozpoznat jakýkoliv pach, ale nijak se mi to nedařilo. Bohužel. Anebo všichni mí známí na tyto akce nebyli. Škoda. Když jsme tedy došli k baru, podíval jsem se na nabídku alkoholu. Skotská whiskey, ano, tu bych si klidně rád dal. Naposledy jsem ji tu pil s Erin a byla z toho docela zábava. Tedy, pro mě. Natočil jsem hlavu k Rosie a musel se pobaveně ušklíbnout a přivolal si k sobě barmana. Vyřkl jsem svou objednávku a pak se sklonil ke své společnici. „Nezmiňovala ses, že už jsi plnoletá," pronesl jsem provokativně, ale pak jsem se musel zasmát. Já rozhodně nejsem ten, kdo by ji měl o něčem poučovat. V jejích letech jsem jako člověk dělal daleko horší věci. „A platím," mrkl jsem na ni. S jinou možností jsem ani nehodlal počítat. Žádná jiná nepřiházela v úvahu. Navíc se to ode mě, jako od muže, očekávalo.
Barman před nás postavil jednu skleničku vína a pak panáka skotské whiskey. Nakonec jsem tedy neodolal. Vděčně jsem se na něj usmál a jednu z nich popošoupl směrem k Rosie, která se dívala někam do davu. A tak jsem mlčky čekal, než mi zase věnuje svou pozornost. Netrvalo to dlouho. „Děje se něco?" zeptal jsem se hned nato a trochu naklonil hlavu na stranu. Možná tu jen někoho rozpoznala, na rozdíl ode mě.
Po vstupu jsem musel uznat, že bar vypadá úplně jinak než obvykle. Ožil. Bylo tu daleko více mladých lidí. Tahle akce zřejmě pro starší štamgasty moc nebyla. Hudba hrála snad stejně nahlas jako vždycky a musel jsem si na ni nějakou dobu zvyknout, protože jsem ji slyšel daleko intenzivněji než obyčejní lidé. Rosie byla stále zaklesnutá za mé rámě. Líbilo se jí tu. To bylo důležité. „Vypadá to tu úplně jinak než obvykle," poznamenal jsem a ještě jednou se rozhlédl. Ne že by byla fialová má nejoblíbenější barva, ale nijak mě neprudila. „A ani nijak přeplácaně to na mě nepůsobí," dodal jsem, přičemž jsem pohledem konečně zakotvil na Rosie.
Některé masky se mi zdály docela prostorově náročné. Až tu bude více lidí, nebude tu k hnutí. Nebo snad měli organizátoři danou nějakou kapacitu? Těžko říct. Svou společnici jsem poslouchal a musel se drobně pousmát. „Určitě ne. Při mé smůle bych si kostým roztrhl o roh nějakého stolu," uchechtl jsem se. Anebo bych si nějaký jeho cíp přišlápl a roztrhl bych si ho sám. To by bylo ještě smutnější. Jenže ona asi poukazovala na to, že těm lidem musí být horko. „Třeba je tu klimatizace," pokrčil jsem rameny. Bylo to pravděpodobné. Jaký podnik v dnešní době nemá klimatizaci, že ano. Mně tedy bylo příjemně, a to jsem myslel, že venku ještě umřu horkem. Teď to bylo daleko lepší.
Zeptala se mě, zda nepůjdeme k baru. „Nevadilo, vlastně bych si rád taky něco dal," zakroutil jsem hlavou a vykročil tím směrem. Prakticky jsem tam byl už jako doma, že ano. Cestou jsem se pořád snažil rozpoznat jakýkoliv pach, ale nijak se mi to nedařilo. Bohužel. Anebo všichni mí známí na tyto akce nebyli. Škoda. Když jsme tedy došli k baru, podíval jsem se na nabídku alkoholu. Skotská whiskey, ano, tu bych si klidně rád dal. Naposledy jsem ji tu pil s Erin a byla z toho docela zábava. Tedy, pro mě. Natočil jsem hlavu k Rosie a musel se pobaveně ušklíbnout a přivolal si k sobě barmana. Vyřkl jsem svou objednávku a pak se sklonil ke své společnici. „Nezmiňovala ses, že už jsi plnoletá," pronesl jsem provokativně, ale pak jsem se musel zasmát. Já rozhodně nejsem ten, kdo by ji měl o něčem poučovat. V jejích letech jsem jako člověk dělal daleko horší věci. „A platím," mrkl jsem na ni. S jinou možností jsem ani nehodlal počítat. Žádná jiná nepřiházela v úvahu. Navíc se to ode mě, jako od muže, očekávalo.
Barman před nás postavil jednu skleničku vína a pak panáka skotské whiskey. Nakonec jsem tedy neodolal. Vděčně jsem se na něj usmál a jednu z nich popošoupl směrem k Rosie, která se dívala někam do davu. A tak jsem mlčky čekal, než mi zase věnuje svou pozornost. Netrvalo to dlouho. „Děje se něco?" zeptal jsem se hned nato a trochu naklonil hlavu na stranu. Možná tu jen někoho rozpoznala, na rozdíl ode mě.
Na to, že je dobře, že se ji daří, jen přikývl a potom do sebe už hodil panáka a vytáhl Lyru na parket. Tohle dlouho nezažili. Dělali kraviny a tančili, vráželi do lidí, omlouvali se a smáli se. Bylo to fajn, ale po několika tanečních kreacích na několik písniček vzal Lyru a vyrazil s ní zpátky k boxu, kde seděli, hodil do sebe druhého panáka a napil se piva. Měl žízeň. Servírka už mezitím donesla další 4 panáky rumu. Poděkoval. A objednal si pivo, které dopil, jelikož byl zadýchaný a měl žízeň. "Teda, ty mi dáváš". Zasměje se s vydechne. Vydýchá se. "Takže co, ještě posedíme, pak se půjdeme vyspat a odpočinout si a ráno vylezeme na vyhlídku? mohli bychom si dát nějaký celodenní výlet, co ty na to? Lili může s námi" usměje se. Myslí i na jejího mazlíčka, terého má rád. A pokud ji vezmou misku a vodu, jistě vy to zvládla ušlapat stejně, jako oni, možná lépe. Vezme do ruky panáka a natáhne se, aby si přiťukla, vypije ho. Dnes se asi opojí. A jak to bude všechno dál? To asi všimni moc dobře víme :D.
Důvod její přítomnosti byl stejně nevinný jako ona sama, podobně, jako její křišťálově čisté úmysly. Táhla ji sem jen loajálnost vůči jediné osobě, která s ní udržela delší kontakt a nemávla nad ní rukou s tím, že je to jen nějaká zatrpklá puťka. Ono... nebyli zas tak daleko od pravdy, nakonec, co očekávat od holky, která vám začne uprostřed konverzace o počasí vyprávět o tom, jakou poslední knihu Shakespeara četla a jaký na ni udělala dojem? Nálepka na čele "divná", jí zůstala až do dneška. A pravděpodobně se na ni ještě nějaký čas udrží. Musel by se stát zázrak, aby se to změnilo.
A nebyla by to ona, kdyby se po dlouhé době neudál zase pořádný trapas. Z přesvědčení o tom, že naproti ní opravdu sedí její kamarádka a smrká do kapesníku, kterými je celá obležená, se stala pěkně peprná situace. Proti ní totiž neseděla Eleanor, nýbrž nějaký mladík, který se tvářil jako kostka ledu. Vůbec ne přívětivě. A tím svým příchodem to asi nezachránila. Ach jo, ty vážně víš, jak udělat dobrý první dojem, povzdechla si sama nad sebou v duchu a mírně našpulila rty, než se její tváře opět rozhořely rudou barvou. "Ne, teď už... ne. Omlouvám se, hledám svou kamarádku Eleanor, jež zezadu vypadá asi stejně, jako vy. A nebo už mám halucinace z těch výparů a puchu všude okolo," zamumlala a sklopila svoje oči do klína. "Ona... má taky hnědé vlasy, na krátko střižené, takže... uhm... tak," snažila se ze sebe vydolovat nějakou kloudnou větu, ale ve výsledku to bylo vážně hodně špatné. Vypadala jako totální idiot. A tak se i cítila. Jen litovala, že raději nezůstala doma, mohla by se ušetřit nepříjemností. Navíc ještě, když ji mladík polil ledovou sprškou svých dalších slov.
"Ne, já... neměla jsem v úmyslu se s Vámi seznámit. Tedy... ne, že byste nevypadal sympaticky a já se vždy ráda seznámím s novými lidmi, ale tohle... ježiši, to je trapas," klesl ji hlas do ztracena a ona se posunula na okraj sedačky, aby měla únikovou cestu na dosah. Tvářila se jako lovená zvěř, upírala své zmatené laní oči na mladíka před sebou a nevěděla, co by mu ještě měla říct. Veškeré její pokusy o vysvětlení dopadly katastrofálně. Dokonce přemýšlela, že by se beze slova zvedla a ztratila se na dámských záchodcích, kde by setrvala až do doby, než by mladík opustil bar. Ale chůze momentálně nepřicházela v úvahu, proto se jen ostražitě rozhlédla a tvářila se, jakože usilovně hledá svou kamarádku.
Už se jen modlila, aby k ní nepromluvil ani slovem, nejraději by byla, kdyby se tvářil, že neexistuje, ale nestalo se tak. Krev jí tepala ve spáncích a ona nevěděla kam s rukama, kam s očima, nic. A tomu ani nepomohla jeho další slova. Jistě, každý jiný by to vzal jako kompliment, na nějž se sluší odpovědět nějakým chytrým způsobem a co nejlépe z něj vybruslit, ale na to byla až moc rozhozená. Prostě jen semkla rty do úzké čárky a sklopila oči ke svým sepnutým dlaním v klíně. "Já do baru normálně nechodím," pípla a zrzavý pramen vlasů jí spadl do tváře, jak skláněla hlavu.
A nebyla by to ona, kdyby se po dlouhé době neudál zase pořádný trapas. Z přesvědčení o tom, že naproti ní opravdu sedí její kamarádka a smrká do kapesníku, kterými je celá obležená, se stala pěkně peprná situace. Proti ní totiž neseděla Eleanor, nýbrž nějaký mladík, který se tvářil jako kostka ledu. Vůbec ne přívětivě. A tím svým příchodem to asi nezachránila. Ach jo, ty vážně víš, jak udělat dobrý první dojem, povzdechla si sama nad sebou v duchu a mírně našpulila rty, než se její tváře opět rozhořely rudou barvou. "Ne, teď už... ne. Omlouvám se, hledám svou kamarádku Eleanor, jež zezadu vypadá asi stejně, jako vy. A nebo už mám halucinace z těch výparů a puchu všude okolo," zamumlala a sklopila svoje oči do klína. "Ona... má taky hnědé vlasy, na krátko střižené, takže... uhm... tak," snažila se ze sebe vydolovat nějakou kloudnou větu, ale ve výsledku to bylo vážně hodně špatné. Vypadala jako totální idiot. A tak se i cítila. Jen litovala, že raději nezůstala doma, mohla by se ušetřit nepříjemností. Navíc ještě, když ji mladík polil ledovou sprškou svých dalších slov.
"Ne, já... neměla jsem v úmyslu se s Vámi seznámit. Tedy... ne, že byste nevypadal sympaticky a já se vždy ráda seznámím s novými lidmi, ale tohle... ježiši, to je trapas," klesl ji hlas do ztracena a ona se posunula na okraj sedačky, aby měla únikovou cestu na dosah. Tvářila se jako lovená zvěř, upírala své zmatené laní oči na mladíka před sebou a nevěděla, co by mu ještě měla říct. Veškeré její pokusy o vysvětlení dopadly katastrofálně. Dokonce přemýšlela, že by se beze slova zvedla a ztratila se na dámských záchodcích, kde by setrvala až do doby, než by mladík opustil bar. Ale chůze momentálně nepřicházela v úvahu, proto se jen ostražitě rozhlédla a tvářila se, jakože usilovně hledá svou kamarádku.
Už se jen modlila, aby k ní nepromluvil ani slovem, nejraději by byla, kdyby se tvářil, že neexistuje, ale nestalo se tak. Krev jí tepala ve spáncích a ona nevěděla kam s rukama, kam s očima, nic. A tomu ani nepomohla jeho další slova. Jistě, každý jiný by to vzal jako kompliment, na nějž se sluší odpovědět nějakým chytrým způsobem a co nejlépe z něj vybruslit, ale na to byla až moc rozhozená. Prostě jen semkla rty do úzké čárky a sklopila oči ke svým sepnutým dlaním v klíně. "Já do baru normálně nechodím," pípla a zrzavý pramen vlasů jí spadl do tváře, jak skláněla hlavu.
Nikdy to nepočítala a vlastně jí to ani nenapadlo. Když si tak vzpomíná, nějaké lidi tu už zažila. Vlastně ne jen tak nějaké, bylo jich více. Ta blondýnka, Luc se jmenovala, asi. Další slečna, kterou vyděsila u sebe doma, na jméno si rozhodně nevzpomene, jen ví, že měla nějaké problémy s drogama. Další člověk tu byl.. ehm něco na S? Opravdu si nevzpomene, měl bláznivé vlasy, ale dobře se z něj napila. I když nejen to, že.. Pak nedávno se bavila s mužem taky tady, v baru.. Na jméno si opět nevzpomene. Ne, že by měla děravou hlavu, jen jí to prostě nezajímalo, jedním uchem tam, druhým ven. Pamatovala si jen důležité jména a věci, díky kterým by měla nějaký prospěch. Sobec jak vyšitý no. Nedá se. ,,Pokud člověk není zvyklý pít, tak ano" Potvrdí mu s přikývnutím. V tomhle měl opravdu pravdu, alkohol nebo krev, není to jedno? Díky alkoholu se dá dobře zapomenout na krev kolikrát. Ale jakmile pak alkohol leze do hlavy, to už je pak problém. Připijí si na tenhle večer a Sof nedá spát, proč si jen tak chodí do baru na džus. Při slovech o zdejší atmosféře se pousměje. Má pravdu, i ona to tady má ráda, je tu poměrně často. ,,Nedivím se, je tu poměrně klid a příjemná obsluha a tím nemyslím tu blondýnku, která tu právě není" Zlehka se zasměje. Ovšem co se sakra stalo s Peterem? Toho už neviděla pěkně dlouho. Nedá se říct, že by jí vyloženě chyběl, prostě jen.. Ne, nedá se to popsat, ale byl jejím oblíbeným barmanem a možná jí svým způsobem chybí. Jako barman, nebo snad milenec? Kdoví. Je to ale po dlouhé době, co si na něj vůbec vzpomněla. Ohledně blondýnky myslí Charlotte, ta holka jí nikdy nepřiroste k srdci, je až moc optimistická a bože, hodná upírka? Dělá všem ostudu tím, jak je milá a navíc, jak se do ní sakra mohl Alex zamilovat? Kde nechal oči? Vždyť to býval tak skvělý predátor, který zabíjel pro radost a teď? Další zamilovaný chlap, který se pomalu mění. S těmi muži přestává být legrace. Když si to tak uvědomí, není nenávist svým způsobem i závidění? Ale co by jí tak mohla závidět.. Ne, to si ona nikdy nepřizná.
,,Samozřejmě" Potvrdí mu, aby nezklamala, jistě, že má štěstí, každý v její přítomnost má štěstí. A on má ještě k tomu dvojnásobné, protože je na své poměry až moc příjemná tentokrát. Stále měla nohu přes nohu, jednu ruku na stehnu a druhou na baru, kde jí měla buď jen tak položenou a nebo si hrála s drinkem. Seděla rovně, jako obvykle a jakoby povýšeně, jako by byla nad všemi, kteří jsou v baru. ,,Někdy je samota uklidňující, ale nesmí být příliš dlouho" Pokrčí nad tím rameny, byla doba, kdy chtěla být sama, ale pak i ta, kdy nechtěla a to bylo horší, to pak už šla do společnosti a dělala ty své blbosti. ,,Chutná ti?" Kývne k Whiskey a sama si vezme svůj drink, aby se opět napila. Jí jeden nikdy nestačí, má alkohol ráda. ,,Čím se živíš Aarone? Nebo ses živil?" Poupraví otázku, přece jen není v Shadowhillu zase tak dlouho, co je zpět a třeba si ještě práci nenašel.
,,Samozřejmě" Potvrdí mu, aby nezklamala, jistě, že má štěstí, každý v její přítomnost má štěstí. A on má ještě k tomu dvojnásobné, protože je na své poměry až moc příjemná tentokrát. Stále měla nohu přes nohu, jednu ruku na stehnu a druhou na baru, kde jí měla buď jen tak položenou a nebo si hrála s drinkem. Seděla rovně, jako obvykle a jakoby povýšeně, jako by byla nad všemi, kteří jsou v baru. ,,Někdy je samota uklidňující, ale nesmí být příliš dlouho" Pokrčí nad tím rameny, byla doba, kdy chtěla být sama, ale pak i ta, kdy nechtěla a to bylo horší, to pak už šla do společnosti a dělala ty své blbosti. ,,Chutná ti?" Kývne k Whiskey a sama si vezme svůj drink, aby se opět napila. Jí jeden nikdy nestačí, má alkohol ráda. ,,Čím se živíš Aarone? Nebo ses živil?" Poupraví otázku, přece jen není v Shadowhillu zase tak dlouho, co je zpět a třeba si ještě práci nenašel.
Neviem ako pokračovať. Nechcela som aby debata stála. Znova som si odpila z vodky a spýtam sa : ,,Žiješ tu už dlho?,, neviem či to nie je zlá otázka ale nevdela som akú otázku položiť. Zrazu už som vedela ďalšie otázky. Otázky v rámci kreslenia čítania kníh alebo len hrania na hudobný nástroj.