Příspěvky uživatele

Zamračím se na tebe, "nemusim se nic snažit převracet. Tvůj názor je mi ukradený." Dodala jsem a vzpomněla jsi, za co jsem mu to vlastně to žebro zlomila. "Pokud mě tím však nenaštveš." Stále jsem se chladně mračila.
"Budu si na tebe dávat pozor, i když jsi člověk. Nelíbíš se mi. Tvé názory na upíry.. bůj ví, co si myslíš o vlcích. Ještě se tu kvůli tobě začnou vraždit navzájem." Mluvila jsem tak chladně a neodtrhla jsem pohled od tvých očí. Jako kdybych se ti dostávala pod kůži, stejně jako ten chlad. Začne ti být trochu zima.

Pokrčím rameny. Je to takový uvítací ceremoniál" dělám si z něj legraci a zasměju se. Znovu se svým obvyklým způsobem napiju. Měla jsem štěstí, že vedle mě je člověk a ne upír, měla bych co dělat abych před ním tvář skryla.
"Jen když se chovají jako idioti." Dodala jsem a v klidu na tebe koukala. Bar se vrátil zase do svého normálního šumu a už na nás tolik lidí nekoukalo.

Koutek se mi zvedl v úsměv a vrásky kolem očí to nasvědčovali.
"Arria Reisser." Jakmile jsem to řekla, musela mu jistě naskočit starostovo jméno, jelikož se starostou se jistě při příjezdu viděl.
"Žejo, taky s mi to líbí." A zasmála sem se nahlas.

Zasměju se nahlas, "věřil bys, že já taky nemám ráda hádanky, skoro vždy neuhádnu správně". Odfrkla jsem si a sledovala tě pohledem, bar jsem dál stále ignorovala a jen se na tebe dívala.
"Noo, přihořívá' a zablýskne se mi v očích. Když se mě zeptáš na jméno, najednou mi nedělá problém odpovědět.
"Arria. Ale představit by ses měl nejdřív ty." Znovu jsem odfrkla a otočila jsem se na tebe celým tělem, ne jen bokem.

Dívala jsem se na tebe jako na někoho, koho znám roky, což bylo dost neobvyklé. Ty lidi, co si tam něco šeptají absolutně ignoruju.
Míchám ve skleničce tekutinu brčkem, ale ještě jsem se nenapila. "Kdo jsem?" A pozvedla jsem obočí. Barem se ozval smích, zlým pohledem jsem všechny spražila a zase bylo ticho.
"Zkus hádat." A opatrně jsem si na druhé straně od tebe odkryla masku, abych pod ní strčila brzy. Pohyb to byl však tak rychlí, že jsi ho jako člověk skoro nezaznamenal. Normálně bych to neudělala, ale nechci riskovat, že se na mě vrhneš a pokusíš se mi sundat masku před celým barem.

Seděla jsme na stoličce a dívala se na tebe. Šátek,který jsem měla na sobě vypadal jako rozvinutý rolák mého tílka, až na to, že to mělo jistou úpravu.
Trochu pozvednu obočí nad poznámkou, že ti mám co vysvětlovat.
"Já myslím, že ti nemusím nic vysvětlovat" a lidi okolo nás si tebe i mě prohlíží a něco si šeptají.
Nad otázkou co si dám jen pozvednu obočí a přede mnou od barmama přistane sklenička s tekutinou medové barvy. "Spíš co si dáš ty" a sáhnu si za bar pro brčko.

"Mmm, to se mi nechce. Po dlouhé době se bavím" odpověděla jsem mu a už jsem kráčela po cestičce k baru.
"Nemůžu tě nechat být, seš teď můj pacient." A všimnu si, jak jdeš pomalu. "Jestli tě ještě bolí nohy, tak ně můžu nést." Pobaveně, protože vím, že by na to nikdy nepřistoupil. Prostě jsem ho škádlila a to se mi líbilo.
Poté jsem zatáhla za vchodové dveře do baru a pustila tě dovnitř. Tady mě nikdo nezdravil, spíš se všichni začali krčit a něco si šeptat. Hned přejdu k baru a usednu na barovou židličku. Sundám si plášť a ty si můžeš všimnou jemný jizev na mých rukách, jelikož mám tílko.

Kdybych neměla šátek, mohl by jsi vidět, jak jsem se zeširoka zazubila.
"Copak, však si říkal, že se mě nebojíš, ne?" Zavtipkovala jsem a šla poslušně za tebou jako ocásek. Nevím, prostě jsem tak nějak měla chuť ho prudit.. a třeba mu zase jednu ubalit.
Zamyslela jsem se a pak odpověděla, "já nevím. Třeba se mi tě podaří naštvat." Uchechtnu se vesele a pořád za tebou jdu.

//> kam se přesuneme teď?

Zastavila jsem se, abych se podívala, že tě mám stála ze sebou, Překvapilo mě, že jsi nezdrhl.
"A já si myslela, že vezmeš čáru... přece se bojíš zlých lidí, ne?" Pozvedla jsem obočí a snažila se zadržet smích. Poté jsem vlezla dovnitř do nemocnice.
Personál mě zdravil na každím kroku, dcera starosty se pozná hned... podle oblečení a toho modrého oka. Došla jsem až na ambulanci, kde seděla řada pacientů, ale já přešla ke dveřím a zaťukala na ně. Otevřela mi sestřička a té se na tváři rozzářil úsměv.
"Vedu jednoho pacienta." A ukázala jsem palcem ruky na tebe. Sestřička k tobě okamžitě přešla a ukázala, ať jdeš dovnitř.

Jak sis myslel, měl jsi jedno ošklivě naštípnuté žebro. Doktor ti hrudník pevně obvázal a nařídil ti spíše ležet, než chodit, běhat či cokoliv jiného, zvláštní, ani se neptal, jak se ti to stalo. Jakmile jsi vylezl z ordinace, ještě jsem tam stála

Trochu jsme sebou trhla. Ne, nepřijde mi to normální, normálně to nedělám, ale ty si o to vyloženě říkal. Moje myšlenky však byli v rozporu s odpovědí.
"Jo, přijde." A začala jsem si bezvýznamně prohlížet nehty. Když jsem vzhlédla, všimla jsem si, jak v sobě dusíš bolest z toho žebra. Nejspíš tě to někde píchalo. Povzdechla jsem a vzala tě za límec trička.
"Tak pojď prosimtě" a táhla jsme tě za sebou jako kus hadru místo člověka. Přeci jenom jsem upír.

//-> směr nemocnice. Piš už tam, zareaguju po tobě

Nohu jsem měla na tvém těla už jen tak lehce položenou, spíše to bylo gesto - hni se a zabiju tě.
"Tyjo, vážně sis nečetl pravidla vesnice, že?" Ušklíbla jsem se jedovatě, ale ty jsi to stejně nemohl pod mou maskou vidět.
Poté jsi mi odhodil nohu stranou a já od tebe kousek podstoupila, aby ses mohl posadit. Znovu jsme si založila ruce do kapes a jen se na tebe zamračeně dívala.
"Ať už tu potkáš jakéhokoliv upíra, nikdy zde nesmí smočit rty v lidské krvi." Dodala jsem mu na vysvětlenou. Ale k životu ji potřebujem.. sakra, přehnala jsem to. Začínaj se mi klepat kolena. Kruci. "A když už to nějaký upít nemůže vydržet, nemocnice je dostatečně zásobená krví v pytlíku." Stále jsem tam stála jako socha. Snažila jsem se potlačit to, kolik sil jsem na tobě vypotřebovala. I já bych si po těch letech měla jeden pytlík vzít. Fuj..

"Tak by sis na ty pravidla měl začít zvykat. Jinak budeš mít problém se mnou." Odpověděla jsem mu a mírně řetěz přitáhla, V očích mi plápolal oheň nenávisti a odhodlání, jako vždy, když někdo poruší pravidla vesnice. Ať už je to člověk, upír nebo vlkodlak.
Dotek na ruce, tedy spíše stisk jsem vůbec nevnímala, přišel mi bezvýznamný a už jsem mu chtěla povolit obojek a pustit ho. Jenže on si rýpavou poznámku neodpustil.
Řetěz sice povolil, ale kopnutím jsem ho povalila na zem a došlápla na hrudník, až jsem cítila, jak jednu žebro prasklo. Zavrčela jsem na něj, takže jsem mu jeho myšlenku potvrdila.
"Lidskou krev nepiju, ale v tvém případě bych možná udělala vyjímku, človíčku." Byla jsem opravdu dost naštvaná a trochu jsem si s ním zahrávala. Lidské krve bych se nikdy nedotkla, ať je ten člověk sebevíc odporný.

Jakmile spustil o pití krve, zabíjení a podobných věcech, zvážněla jsem ještě víc, než jsem byla teď. V ruce se mi zhmotnil řetěz z oceli, který vystřelil ke krku toho muže a přitáhla jsem si ho k sobě, takže skončil na kolenou přede mnou. Jednou rukou jsem mu stiskla hrdlo, které mu ovíjel ledový řětěz a řezal ho na kůži.
"Tak podívej, já nejsem někdo, před kým můžeš timhle stylem mluvit. Pokud jsi nečetl pravidla města, mohu je to do tebe natlouct." Nevěděla jsem, jestli je ten muž opravdu jen člověk nebo jestli používá nějakou magii, ale mluvil o zabíjení, jako by to byla jeho denní rutina. Budu si na tebe dávat set-sakramenstký pozor, chlapečku.
"Zníš, jakoby to bylo tvou denní rutinou", sklonila jsem se k tobě blíž.

"Možná ano.. možná ne. Kdo ví." Skoro jako kdybych mluvila v hádankách. I sama sobě jsem si připadala divně záhadná. Prostě mi šátek přes obličej přišel jako ochrana. Navíc spousta lidí soudí dle vzhledu. To u mě nemohou, maximálně dle očí.
Nad poznámkou o tom samém ksichtu se jen zasměju, ale nekomentuju to. Další jeho věta mě však zarazí, skoro až mě zamrazí v zádech. Okamžitě se zamračím a tvrdým hlasem spustím, "a tím myslíš co?" Hned mě napadli vraždy, krádeže, drogy, alkohol..

Kývnu mu, "přesně tak. Tváře odhalují mnohé a mnohé to také ovlivňuje." Nijak dál jsem se k tomu nevyjadřovala. Ten kluk mě zajímal. I když to byl trochu idiot.
"No, když se rád koukáš na něco hezkého, divím se, že před sebou neustále nenosíš zrcadlo." Pokrčila jsem rameny a teprve pak mi došlo, co jsem mu tím naznačila. Že se mi líbí. Tož jako vzhledově nebyl špatný, to ne... ale. No to je fuk.
"Kouření, odporný zvyk." Ušklíbla jsem se pod maskou a zachumlala se do kabátu, když foukl vítr.