Příspěvky uživatele

Znovu jsem se na ni pousmál, kývl na rozloučenou a teď už vážně zmizel.

--> Dům Alexe

Kývnu na rozloučenou na Kelldera a sám hodlám, co nejrychleji vypadnout také. "No tak úkol je splněn, snad jsme tě dovedli v pořádku...a kdybychom se náhodou ještě někdy potkali, jmenuju se Alex" pousmál jsem se. Přece jsem nemohl odejít s tím, že ona nebude vědět, s kým vlastně měla tu čest. Ještě jsem počkal, jestli už zmizí v nemocnici nebo mi na to ještě něco řekne a pak jsem už vážně měl v plánu odejít.

"Nejsi jediná, kdo zrovna nemá v lásce nemocnice" konstatoval jsem. Pořád jsem nechápal, že to chce vážně riskovat a jít do nemocnice, ale čistě teoreticky, mě to mohlo být jedno, mě si přece doktoři všímat nebudou. Místo slov jako třeba "nemáš zač" jsem se na ni jen pousmál. Nechtěl jsem být protivný,ale zas taková zdvořilost, slušnost a milost být taky nemusí.

--> Nemocnice

Ani jsem pořádně nevěděl, jak jsem se do této pozice dostal, ale nějak jsem to ani neřešil. Ještě jsem spěšně mávl na Ver a otočil se ke zbývajícím členům naší skupinky. "To neřeš, jsem si jistý, že ona to bez nás nějak přežije" pousmál jsem se na Lucy. "I když to asi bude těžký.." dodal jsem s nepatrným úšklebkem.
Až nyní jsem si všiml jedné zajímavé skutečnosti. Lucy nebyla jako Ver či Kell, ona byla upír. Teď jsem chápal ještě míň, proč dělá tolik povyku kolem jednoho pádu, ale po chvilkovém přemlouvání jsem se rozhodl nechat to prozatím bez komentáře. Rozhodně jsem také neměl v plánu se o ni nějak přehnaně starat. Prostě půjdu s nimi, příležitostně možná s něčím pomůžu a když tak se můžu kdykoli odpojit.

Než jsem se stihl vymotat ze svých myšlenek a vymyslet vhodnou odpověď, Verity se rozběhla pomoci nějaké dívce. Jasně, jakožto správný gentleman, bych se měl zvednout já a jít ji pomoct první, ale je tu jedna malá drobnost. Já nejsem gentleman. Zatím jsem pozoroval, jak se to bude vyvíjet, pak za nimi možná zajdu, ať to nevypadá moc blbě.
Nakonec jsem vstal trochu dřív, než bylo původně v plánu a přešel jsem tu vzdálenost, co nás dělila. "Co to tu vyvádíš, zapomněla jsi, jak se chodí?" podíval jsem se na tu červenovlásku. Já jsem rozhodně neměl tyto záchranářské sklony, kterými disponovala Ver a nedělal, bych kvůli tomu takovou paniku. Má jediná otázka by byla, jestli je v pohodě, ale ani na tu jsem se nyní ptát nemusel.

No Kellder samozřejmě nezklamal a postavil se na pomyslnou stranu k Verity. Ach kdyby jste jen věděli, že největší nebezpečí ve skutečnosti číhá ve mně... pomyslel jsem si zatímco jsem poslouchal, jak ze sebe oba snaží udělat alespoň trochu něco děsivého.
Jen jsem se pobaveně pousmál nad Veritinými přirovnáními. "No vzhledem k tomu, jak dlouho už tu jsem, tak už stejně z domluveného místa odešla a co se týká tý párty...ten útes je vážně skvělý nápad, ostatně sama jsi ho navrhla" ušklíbl jsem se. Já si sice vůbec nejsem jistý, že pořádání párty je dobrý nápad, ale ani nevím, kde by to mělo být. I když ten útes je vážně docela dobrý nápad...alespoň na případné zbavení se nežádoucích hostů. Bohužel ani nevím, jestli tu vůbec něco takového je, ale nejspíš ne.
Z přemýšlení mě vytrhne Kellova otázka. Matně si vybavím, co to je vůbec za obchod. "No sice nevím, jestli se ptáš toho správného, co se týče těhle typů obchodů, ale myslím, že ne." odvětil jsem. Ne, vážně jsem tu tenhle obchod nikdy neviděl, ale taky jsem ho nikdy nevyhledával, takže co já vím, možná tu je.

,,No já si nejsem jistý, že ti můžu věřit. Fakt ji nechci vyděsit" ušklíbl jsem se a s nadějí se podíval na Kella. Co kdyby řekl něco ve smyslu, že je to moje věc a já už to pak nemusel řešit. No dobře, to je asi malá pravděpodobnost. ,,Tak to je samozřejmý, jaká jiná by měla být" ušklíbl jsem se na Ver.

"A to se vážně musíš měnit v příšeru? Na ty se totiž špatně dívá" namísto smíchu jsem se jen provokativně usmál. Chvíli jsem uvažoval nad něčím naprosto šíleným. Jistě by pro mne nebyl zas až takový problém jít a narychlo sehnat nějakou holku. Dokonce by to mohla být i zábava, ale nějak se mi do toho prozatím nechtělo. "No to asi nebude dobrý nápad. Ona se totiž bojí čarodějnic víš?" ušklíbl jsem se.

"Jo tak čarodějnice..to bych se měl možná začít bát co?" vyzývavě jsem se na ni podíval. "I když to ne, ty bys mi určitě neublížila, že ne" ušklíbl jsem se vzápětí.
Jako odpověď na její otázku mě hned něco napadne, ale rozmyslím si to. Přijde mi, že to by na ně možná bylo příliš. "No to víš, šel jsem na rande, ale nakonec jsem dal přednost vám" nevině jsem se usmál. Bože, já a rande. V životě jsem neměl rande, kterých bych myslel alespoň z poloviny vážně.

"No jasně" ve skutečnosti měli do toho nejlepšího hodně daleko. Pomyslné body jim ubírala už jen skutečnost, že jsou to lidi. "Jak jsi to uhodla? To byl můj geniální nápad a ty mi na něj přijdeš." zasmál jsem se.
Znovu jsem se podíval na Kelldera. Bůhví proč jsem tentokrát neměl chuť říkat žádnou narážku na jakékoli jeho emoce. Na to jsem byl nějak moc líný.

Tázavě jsem se podíval na Kella. Co se tu dělo? To ho Ver dokonce dokázala rozbrečet?pomyslel jsem si pobaveně. "No jasně, neznám lepší společnost než vás dva" ironicky se ušklíbnu a po chvilkovém, téměř neznatelném váhání jsem se posadil vedle nich. Plány se opět trochu mění. "Původně jsem tudy chtěl jen projít a samozřejmě jít připravovat místo na párty-moje priorita číslo 1." odvětil jsem s dalším ironickým úšklebkem. Neměl jsem však v plánu se jim nějak hloubkově svěřovat. Mohli by se znovu začít ptát na minulost a to by nemuselo dopadnout dobře. Co bych jim asi řekl?

Pomalu jsem k nim došel. "To ale máme na sebe štěstí, co?" ušklíbl jsem se a na oba se podíval. Ok, říkat tomu štěstí, no nevim. Na chvíli jsem se zastavil a přemýšlel, zda-li mám zůstat nebo se zase spěšně rozloučit a odejít, neboť pokud opět domlouvají tu práci, tak se stejně nemohu moc vyjadřovat. Jasně, při nejhorším bych se taky mohl přidat k hledání, ale to bych asi nemohl být úplně při smyslech. Za střízlivého stavu bych s nimi rozhodně nevydržel obíhat všechny možné nabídky, navíc by mohla být má přítomnost všem včetně mě jen na obtíž tak proč si to zbytečně komplikovat.

Cestou jsem si dal ruce do kapes a poměrně pomalým a líným krokem jsem tiše procházel parkem. Občas jsem se kolem rozhlédl, ale to bylo spíš výjimečně. I přesto, že jsem byl zabraný do svých myšlenek, jsem si nemohl nevšimnout, že kousek po cestě přede mnou sedí na lavičce Verity a Kellder. Přičemž Ver si mě očividně všimla taky. Je tolik míst, kam mohli jít, to vážně museli zrovna sem? Nebo spíš to jsem tudy vážně musel chodit já? pomyslel jsem si. No ok, byla to shoda náhod, ale stejně. Stále stejným klidným krokem jsem se k nim blížil.

<-- Fast Food
Od Fast Foodu jsem nešel dál kamsi do města, ale nejprve jsem se vracel stejnou cestou zpět. Tedy parkem. Tentokrát jsem měl v plánu ho jen nějakým způsobem přejít. Neříkám, že to měl být ten nejkratší způsob, ale zatím jsem neměl v plánu se s někým zdržovat. Občas mi mé myšlenky znovu zabloudili na téma párty. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím menší mi to dávalo smysl. Bylo by s tím příliš zbytečných starostí a taky jsem nemohl zapomínat na jednu maličkost. Já jsem upír a ti všichni ostatní jsou lidé, což výrazně komplikuje celou situaci. Vlastně byl holý nesmysl, abych zrovna já pořádal párty, ale na druhou stranu jsem je měl rád.

Docela mě překvapilo, že to i ostatní začali brát nějak moc vážně. Z pouhého vtipu se pomalu začíná vyvíjet skutečnost a já si nejsem jistý, že se mi takovýto vývoj událostí líbí. Jasně, já miluju párty, ale většinou jsem byl na seznamu hostů, ne organizátorů. No..možná bych vážně něco mohl uspořádat..kdyby se mi chtělo uvažoval jsem.
Pak jsem si uvědomil, že už tu možná u jedný coly s pořád těmi samými lidmi sedím nějak moc dlouho. Všichni se pomalu začali zvedat a odcházet, tak jsem se rozloučil a i já zmizel kamsi do ulic.