Příspěvky uživatele

Ahojky, zapisuju se, klidně bych pomohla... sem tam jsem taky na kempech nebo na výletě, ale delší dovolenou neplánuji, takže...:)

<<Kavárna

Taxíkem přijedu až před nemocnici. Tam opatrně vystoupím, zaplatím ne zrovna příjemnému taxikáři a vrávoravě dojdu až ke vchodu. "Prosím... sestru... rodím," dostanu ze sebe jen přes hlasité nádechy a výdechy. Okamžitě se ke mně nahrne spousta setřiček a doktor. Posadí mě do křesla a odvezou mě na sál. Upíří rychlostí ze sebe strhnu oblečení a lehnu si na lehátko. Doktor mi začne dávat instrukce co a jak mám dělat a já ho uposlechnu. Zhruba v půlce někdo ze strany pevně stiskne mou ruku a já přesně vím, kdo to je. Cítím ho. Nemusím ani otevřít oči, abych si byla jistá, že je to Caeles. Vykřiknu bolestí, ale doktor mi cosi bodne do ruky, takže všechna ta bolest zmizí. Odletí, prostě už tu není. Možná to je tím, že se mi zrychlil metabolismus.

Po nějaké době otevřu oči. Spala jsem. Kolem mě jsou jen hnusně bílé zdi, okna a nemocniční blbosti. Caeles sedí v křesle a spí. Pousměju se a kouknu na doktora. "Dobrý den. Takže, komplikace nemáte žádné," začne a já se musím usmát. Ještě aby ne, jsem upírka. Ale stejně se mi ulevilo. "Máte syna. Zdravý, velký a krásný. Hned vám ho přinesou. Jak se bude jmenovat?" zeptá se doktor zvědavě a já se otočím na Cala váhavě, hned poté zpátky na doktora. "Thomas..." šeptnu. "A příjmení?" "No... ještě jsme se s přítelem nevzali a ani... No, Conrat," přikývnu mu. Něco si tam zapíše a odejde. Podívám se na svou ruku, na malíčku mám stále ten prstýnek od Caelese. Lehnu si na polštář a vydechnu.
Po chvíli čekání konečně spatřím za dveřmi sestřičku, jak veze vozíček a v něm malé děťátko. Otevřou se dveře a ona vjede do mého pokoje. Podá mi to dítě a usměje se. Já to už ale dávno nevnímám - můj zrak spočívá jen a jen na tom malém uzlíčku štěstí, který je teď ještě celý rudý. Spokojeně si cumlá prstík, oči má přivřené. Skousnu si ret a po tváři mi skápne slza štěstí. Thomas Conrat, můj syn.

Usměju se a kývnu. "Naprosto v pohodě. Ráda pomůžu," zakřením se mile a prohlížím si onen zmatený jízdní řád. Moc se v něm nevyznám, ale nějakou záhadou najdu ulici a čas, kdy by bus měl jet, a sdělím to Janette. Bohužel je to až za hodinu... asi by bylo moudré si někam zajít, třeba na kafe nebo tak, napadne mě.
Pak se ovšem otočím za imaginárním bludem, který mě vyděsí. Prohrábnu si vlasy a otočím se zpátky. Co to bylo? Tohle se mi stává už delší dobu a asi před ostatními vypadám jak ustrašné pako... no co.
"Rychlý kafe zní dobře, stejně jako..." Zamyslím se. Co vlastně můžu pít? Kafe ne, čaj ne, alkohol ne. Vodu. Hm. "Tak.. jdeme?" uchechtnu se. "Kavárna? Cukrárna? Čajovna?" zeptám se s milým úsměvem a kouknu tím směrem. "Určitě se přidám. Stejně jsem to měla v plánu," pokrčím rameny. Já bych nepochybně na usrkávání martini v nějakém luxusním klubu s koženými sedačkami a herci taky měla, ale teď vrazím hodně peněz do dítěte a vybavování domu, takže zase nebudeme přehánět. Naše podniky v Shadowhillu mi bohatě stačí, vlastně tu není tolik lidí a je tu příjemná atmosféra...
Vyrazím tedy směrem k podniku, který Janette navrhla, a cestou na ni poočku koukám. "Vidím, že vezeš kufry a nemohla jsem si nevšimnout toho přízvuku... Jedeš z Francie?" zeptám se tak, aby to neznělo, že se chci nezdvořile vyptávat nebo ji obtěžovat. Jen jsem zvídavý typ...

Dívka se ohradí, že se s ní nemusím trmácet až k autobusové zastávce, ale není to až tak daleko a mě pohyb jen prospěje. Neměla bych jen tak zbytečně sedět, a i když prší, tak se na chvíli provětrám, večeři si můžu najít pak, ne?
Mimochodem jsem si také u oné dívky všimla toho nepřehlédnutelného přízvuku- jasný, ostrý, no prostě nezaměnitelný francouzský přízvuk, který mám u lidí už odmalička ráda, přijde mi takový vznešený a elegantní. Tahle dívka tak moc nevypadá, ale nejspíš má za sebou dlouhou cestu a kdo jsem, abych ji soudila podle jednoho setkání? To já přeci nedělám.
Usměju se na ni, když řekne, že jsem hodná. "Děkuji, ale je to přece maličkost, je to kousek a nic za to nedám," opáčím. Na tváři mi celou dobu pohrává úsměv a napadá mě opravdu jen jedna osoba, která by ho dokázala zase rychle setřít pryč. Na to ale teď myslet nebudu, chci se spřátelit tady s... vlkodlačicí jménem Janette, jak o chvíli později zjistím. "Těší mě," pokývnu a možná bych i ze srandy udělala pukrle, ale nejsem si jistá, jestli by to vypadalo tak, jak bych chtěla, takže se na to vykašlu. Možná příště, až nebudu mít břicho jak zeměkouli.
S elánem, který se ze mě snad nikdy nevytratí, dojdu k zastávce a začnu zkoumat jízdní řád. Dlouho jsem autobusem nejela, ale jak jinak, nezklamalo mě to, bordel je v tom pořád stejný. Alespoň nebudu jediná, kdo se v tom nevyzná, hehe. "Koukej, Janette. Tady jede jeden až k tobě domů..." Kouknu na hodinky. "Ale až za hodinu," zasměju se. "Dřív tu bohužel nic není," rozhodím rukama a pousměju se na ni.
Prudce se otočím za sebe, zase jsem měla pocit, že tam někdo stojí a sleduje mě. Bože, měla bych se uklidnit, byl to jenom pocit, nikdo tam nestojí... S těhotenstvím jako by se to utlumilo, ale začíná se to vracet a to se mi nelíbí. Kouknu zpátky na Janette, která si teď asi myslí, že jsem blázen. "Promiň, já... eh," pokrčím nevinně rameny a prohrábnu si vlasy.

Nějakou chvíli jen tak sedím na lavičce a vnímám kopání mého děťátka, které se rozhodlo dát o sobě vědět. "No zlatíčko... ty už budeš brzy na světě, viď? No, já i tatínek se moc těšíme.." S úsměvem na něj mluvím, protože už mě slyší a reaguje kopáním. Občas mi to připadá, jakobych v břiše měla toho boxera Rockyho, protože ty rány jsou dost silné. Docela si to ale užívám, přeci jen, tohle jsem chtěla celý život.
Na náměstí se rozezní drkotání koleček kufru po kamenném dláždění. Otočím se směrem, odkud přichází ten ne zrovna příjemný zvuk, a musím se pousmát, když uvidím tu vlkodlačici. Zdvořile se na ni pousměju a kývnu.
"Ano?" opáčím a čekám, na co se zeptá. Vypadá docela mile, ale mám pocit, že jsem ji tu neviděla. Asi tu dlouho nebyla... Sdělí mi, že by ráda autobusovou linku do nějaké ulice. Zamyslím se a kývnu. "Jo, linky tu prodloužili, mořná budete mít štěstí," usměju se a vstanu. "Půjdu se s vámi podívat na zastávku," nabídnu a vydám se směrem k autobusové zastávce.
Cestou se na ni otočím. "Můžeme si tykat, ne? Jsem Malia," usměju se a natáhnu k ní ruku. Vykání mi moc nevyhovuje, možná tak s úředníky, ale proč si neudělat nové přátele, když už je možnost, že?

Upíří skládačku a začala bych bronzovým dílkem:-)

<<Málinky&Caelův domek

Vyjdu z domu na ulici a rozhlédnu se. Rozhodnu se dojít na náměstí, tam si pak vyberu nějaký z podniků. Zamířím tedy tím směrem, spokojeně se rozhlížím a šlapu si to k náměstí. Bohužel se ale zatáhne a začne pršet. To není moc fajn. Povzdychnu si a zastavím se. Ruku si položím na bříško, je to něco jako reflex. No, taky na mě dost lidí kouká, holka, která je těhotná ale vypadá maximálně na 19.. ono to břicho na konci 7. měsíce není moc nenápadné. Prohrábnu si vlasy a jdu si na chvíli sednout na lavičku. Bolí mě klouby, takže odpočívám věčně a lavička je blíž. Posadím se a začnu vyhlížet nějakou oběť, nehezky řečeno, která by mi dala napít trochu čerstvé krve. Ta je totiž pro dítě lepší. Nevšímám si ani lidí, ani ostatních bytostí kolem, teda jen tak podvědomě, hlavní pozornost má teď děťátko, které se rozhodlo, že bude kopat.

Celé je to takové zvláštní. Jsem teoreticky mrtvá, ale i přesto teď čekám dítě. Jsem asi nejšťastnější holka na světě. Jen ten Logan mě trápí.
Začnu zvracet a Caeles mi hbitě.chytí vlasy. Pak mi přišoupne židli a já se posadím. Spláchnu a poprosím o skleničku krve. Moc dobře vím, že je vlkodlak a není mu příjemné koukat, jak se krmím krví, natož mi to připravovat, ale sakra, bude z něj otec, tak aspoň tohle udělat může, ne?
On ale bez komentáře přiběhne zpátky i se sklenicí krve a podá mi ji. "Díky," usměju se a hladově začnu pít. Oči mi zčernají jako vždy, když se krmím. Dopiju a skleničku odložím, jdu si umýt pusu. Pohladím Cala po tváři, ale pak zamířím do ložnice. Začnu se oblékat. "Lásko, jdu na chvíli ven, jen nakoupit a nadýchat se čerstvého vzduchu. Budu brzy zpátky, tak můžeš jít lovit... nebo jak chceš," usměju se a políbím ho. Seběhnu dolů, tam se obuju, vezmu kabelku a zamířím do města.

>>Náměstí

Nechám ho poslouchat naše dítě a usmívám se, sama se Caelovi hrabu ve vlasech. Líbá mě na břiše a Tomovi se to líbí, tak o sobě dává vědět. Roste rychle, takže už teď nás slyší. Usměju se a zabalím se do ručníku. Přejdu k zrcadlu a zapojím fén, začnu si sušit vlasy. Caeles mě ale nenechá, zbaví mě ručnìku a začne mě sám po celém těle utírat. Usmívám se a fénuji si vlasy. Mám jich dost, takže to trvá, ale whatever.
Otočím se k němu a dám mu ruce kolem krku, usměju se. Políbím ho dlouze na rty a zatahám ho za vlasy na zátylku. Jsem neskutečně šťastná, teď se mi vlastně plní sen. Svatba asi nebude, s tím už jsem se smířila a ani to nepotřebuju. Chytím se za bok a vydechnu. "Promiň, já... bolí mě klouby," pousměju se a pustím ho. To jsem ale neměla dělat. Hned se otočím k záchodu a znovu tam vyklopím část obsahu svého žaludku. A romantika je tatam. "Prosím... podej mi krev z lednice,"poprosím Cala a jdu si umýt pusu.

Ležím ve vaně a popravdě mám chuť na víno, Ale nemůžu si to dovolit. Kdo ví, co by to udělalo dítěti. Vědět to ani nechci, prostě budu radši opatrná. Otočím hlavu a kouknu na Caela, když vejde. Cuknu s potutelným úsměvem obočím a zajedu hloub do vody.
Caeles se vysprchuje rychle a já se na něj usměju, když vyleze. Sama vylezu z vany a nechám ji vypouštět. Otočím se k němu a skousnu si ret. Břicho mám už dost velké, skoro konec pátého měsíce, řekla bych. To znamená, že už kope a cítí doteky, často se hýbe a už má sílu. Zrovna se rozhodne kopat, takže si přiložím ruce na břicho a sleduji je. Voda mi dál stéká po těle, ještě jsem se neutřela. Jdu blíž k Calovi a položím mu ruce na mé břicho. "Brzy už začne vnímat zvuky..." No, dobře, přečetla jsem toho opravdu dost. Všude se válí knížky o těhotenství, dietách a tak. Zabalím se do ručníku a začnu si fénovat vlasy.

<<Ulice

"Je to... jenom občas, nemusíš se bát, kontroluju se... Ale to dítě by po zvířecí nebylo dostatečně silné," pokrčím rameny. Tedy, to je moje domněnka. Samozřejmě, že se můžu mýlit. Ale bohužel, nikdo ještě nesepsal příručku pro matky upírky, abych věděla, co je správné. Budu se prostě řídit instinktem.
Podrbu ho za ušima a vstanu. Vydám se směrem k mému domu. Ano, to, co mi řekl bylo pěkné, ale nezáleží na slovech, záleží na činech. To je všechno. Sladké řečičky mi prostě už dlouho nestačí a tomu malému už tuplem ne. I když, v Caelovu výhodu musím přiznat, že to s tím domem mě mile překvapilo. Stejně se potřebujeme přestěhovat, tenhle dům je jednak malý a jednak tu je prostě moc minulosti, kterou za sebou tahat nechci. Je čas na změnu.
Dojdu k domu a odemknu. Nechám vlka vběhnout dovnitř a pak vejdu sama. Zaklapnu dveře, zuju se a kabelku pověsím na věšák. Rovnou si stáhnu tričko a mířím do koupelny, protože, přiznejme si, krev ve vlasech a po celém těle není až tak sexy, jak to v amerických filmech vypadá. Vlastně to vůbec není sexy, vypadá to děsivě a to, že se tvářím dost unaveně, tomu moc nepřidává. Napustím vodu do vany a svléknu zbytek oblečení, vlezu si tam. Vlasy si rozpustím, abych si je mohla umýt. Dveře od koupelny jsou jako vždy odemknuté, takže se sem Caeles dostane. Spokojeně se opřu o kraj vany a zavřu oči. Nesmím to s tou teplotou vody zas přehánět, mě to nevadí, ale co dítě?

Políbí mě na kloubky prstů a já se pousměju. Jednou rukou ho pohladím po tváři a druhou najdu jeho ruku, propletu si s ním prsty. Zasměju se tomu, co řekne, a zavrtí pobaveně hlavou. "Ty jsi ale pako," šeptnu s úsměvem.
Políbí mě na čelo a pak na břicho. Prohrábnu mu vlasy. Břicho mi docela povyrostlo, teď to bude tak půlka třetího měsíce. On si klekne na zem úplně, a v tu chvíli už je přede mnou jen vlk. Nádherný vlk se zlatavýma očima, které vypadají jako malé sluníčka.
"Ještě... Chci se ti omluvit. Byla jsem na tebe hnusná, ale mrzelo mě, že Logan zmizel... a navíc mám teď emocionální horskou dráhu, což doufám chápeš. A taky se víc krmím lidskou krví, než zvířecí. Myslím čerstvou," dodám opatrně. Podrbu ho za ušima, a pak už se vydám domů.

>>Domek Mal

Dívám se na něj a pokývnu. "Dobře, tak povídej," přikývnu a čekám, co mi poví tak důležitého. Položím si ruku n břicho, instinktivně, abych dítě chránila. Z jeho strany postřehnu nějakou reakci - jako by si uvědomil, že to dítě je i jeho. Zvládla bych se o něj postarat i sama, to bezpochyby, ale přeci jen... když tu má Caeles jen sestru, která mimochodem bude prý pyšná teta, a já tu nemám nikoho... Rodina by byla fajn pohromadě.
Vysype na mě všechny informace ohledně toho dědictví, domu, a všeho dalšího. Zahrne tam i Logana, což mě potěší. "Jsi si jistý, že chceš zůstat? Že to zvládeš?" zeptám se a na ruce si při tom pohrávám s prstenem od něj, co mi už docela dávno dal. Na krku mi visí i náhrdelník klanu, jako obvykle, ale to teď není důležité. Kouknu na něj, když mi dá ruku na tvář, a kousnu se do rtu. "Já budu jen ráda, když zůstaneš, ale... Jsem náladová, často zvracím a..." Rozmáchnu rukama.

Chystám se mu vytáhnout kulky z ramene, ty dřevěné, samozřejmě. Jemu by to nemělo ublížit nějak víc, ještě že neměli stříbrné. Pousměju se a začnu mu ty kulky vytahovat. Všimla jsem si, že se kousnul, ale co se dá dělat. Stejně se mu to hned zahojí, ne?
Mířím si to ke svému domu a upířím sluchem slyším, jak se zvedá. Najednou mě ale překvapí to, že ho cítím v lidské podobě. Zastavím se a otočím se. Ano, Stojí tam nahý Caeles, uprostřed ulice a nejspíše chce vést nějaký hodně filozofický a vážný rozhovotr, jinak by počkal až domů. "No?" řeknu nejistě a pomalu se k němu vracím. Je pokousaný, ale moje krev mu nepomůže, jeho tělo se brzy zregeneruje samo a ta krev na něm, ta se opláchne. Nic mu teď už bezprostředně nehrozí, stejně jako mě a Thomasovi.
"Proč nepočkáš domů?" zeptám se a zavrtím jemně hlavou nad tím, že se přeměnil uprostřed ulice. "Co když někdo půjde, ty trdlo..." Radši ani nepřemýšlím nad tm, co chce říct, protože bych se jen trápila. Dokud to neřekne sám, nemá smysl přemýšlet a zatěžovat se tím. Prckovi to nedělá dobře. Jednu ruku si instinktivně položím na břicho, ale stále koukám Caelovi do očí. Zajímá mě, co řekne, jak se rozhodl. Protože teď právě drží v rukou nejen osud toho nevinného drobečka, ale i část mého.

Postřehnu, že poslední upír na mě už sám nezaútočí a jen se chce vzdálit do bezpečí. Rozstřesenýma rukama hodím pistoli na zem a chvíli se za ním dívám, abych se ujistila, že se opravdu nevrátí a neudeří ve chvilce mé nepozornosti. To by mohlo být pro nás dva osudné. Když už jsem si jistá, že je dostatečně daleko, odšourám se ke zdi.
Hned poté, co přestanu zvracet krev, která cáká všude kolem, se narovnám. Z ramene si vytáhnu kulku a hodím ji na zem, nespokojeně syknu. Docela to bolí, i když to hned zarostlo. Zkontroluji si břicho, které je naštěstí v pořádku, bez jediného škrábance či rány. Oddychnu si a prohrábnu si vlasy. Tak takhle jsem si to nepředstavovala...
Podívám se na toho vlka a otočím se, že jdu pryč, ale to jeho kňučení... Nemůžu ho tu přeci nechat, pokárám sama sebe. Ale on tebe nechal, řekne protihlásek. Nadechnu se a rychlým krokem dojdu k Caelovi. Nevím, jak se rozhodl, každopádně se mě ani nesnažil zastavit. To ale nic neznamená, třeba jen váhal.
Kleknu si k němu a žďuchnutím ho povalím na zem. Podrbu ho na břiše a na pár sekund se mu zadívám do očí. Pak pohled odvrátím a skousnu si ret. Nemůžu ho ztratit, je moje všechno... Opatrně mu z ramene začnu vytahovat ty příšerně otravné kulky. Snažím se, aby ho to nebolelo, ale těžko říct, jak se mi to daří. Hodím je stranou a rozhlédnu se. Na zemi leží zpacifikovaní upíři, kulky, zbraně a krev, která zasychá. "Musíme zmizet," šeptnu a zvednu se. Kouknu kolem, jestli tu nikdo není, a pak na vlka. Bez dalšího komentáře se otočím a vyrazím směrem k mému domu. Musím se umýt a převléct.