Příspěvky uživatele

Malia se pousmála a pokývla. "Dnes je všechny spolu nestihneme, ale určitě bychom mohly zajít na drink, co ty na to? V baru to není nic moc, celkem nuda, takže to asi můžeme přeskočit a podíváš se tam někdy jindy. V nočním klubu... egh, tam to taky není nic moc, i když je to tam živější. No a pak je tu bar Fangtasia a klub Pitiful Princess, to je strip club a ten bar Fangtasia je jen pro nadpřirozené bytosti. Tam by to mohla být docela sranda, nemyslíš?" pousmála se po svém menším monologu. "Ovšem pokud ti ani jedna možnost nevyhovuje, můžeme se jít podívat někam k vodě nebo do lesa. Já mám osobně vody po všem tom dešti a bouřích dost, ale je to na tobě, ráda tě provedu kdekoliv," mrkla na ni a dala si kabelku na rameno. Myslela, že zápis do deníku stihne dokončit, ale když se jí naskytla šance seznámit se s novou upírkou, kdo by odolal?

//zkus se víc rozepisovat, nemám téměř na co odpovídat.

Mal si vyslechla odpověď na svou otázku a pousmála se. Lže jí, nebo to fakt byla jen náhoda? Nehodlala se tím moc zabývat. "To je dost možné, kouzel je to tu opravdu plné," zasmála se a přikývla. "Jen s milými lidmi a upíry a vlkodlaky, co? Na ty si dávej opravdu pozor, znám tu pár, co se opravdu neumí ovládat a jelikož mám ráda svou hlavu na svém krku, o úplňku se jim vyhýbám sakra velkým obloukem," poznamenala pobaveně.
"Pěkných míst je to tu plné. Tak třeba vodopád, v letním slunečním světle je to úchvatné místo na koupání a relaxaci, moc lidí tam nechodí. Nebo třeba jízdárna, pokud máš ráda koně, tak to určitě stojí za návštěvu," navrhla s úsměvem. "Louka a les jsou taky velice pěkné, stejně jako jezero s přístavem. No a pokud chceš tip na něco v noci, tak je tu bar, noční klub a klub, doporučuji navštívit," mrkla na ni. "Ostatně, pokud nemáš nic na práci, můžeme se někam jít podívat spolu.."

Malia chvíli psala do deníku i přesto, že kolem pršelo. Ona byla suchá a každá kapka, co spadla na její deník, se zase vmžiku vypařila, neboť z něj sálalo teplo. Inkoust na něm ale držel spolehlivě, naštěstí. Psala tak dlouho, než zvládla dopsat den předtím, to už ji ale kdosi vyrušil, dožadujíc se její pozornosti. Zvedla hlavu a usmála se. "Ahoj," pokývla na dívky pozdrav a posunula se po lavičce, aby si mohla také sednout. "Posaď se. Já jsem Malia," představila se na oplátku zase ona a zaklapla deník. Vzápětí ho i s perem strčila do kabelky, opravdu nechtěla, aby si někdo cizí četl její zážitky. Vždyť je nedala číst ani svým partnerům, ani Thomasovi!
"To ano, Shadowhill je opravdu krásné místo pro život. Je to tu vcelku klidné a lidé jsou milí, až na výjimky, ale jak se říká - výjimka potvrzuje pravidlo, no ne?" usmála se a založila si ruce na klíně. Moc nevěděla, co dál říct. "Proč jsi se sem rozhodla přistěhovat?" zeptala se zvědavě, zatímco její prsty putovaly po lemu jejího volnějšího trička. Bříško už dávno vidět nebylo, ale za dobu těhotenství si na volnější oblečení zvykla a přišlo jí pohodlné.

Cítí se rošťácky

Modelka jak vyšitá

"Začnu na tom pracovat co nejdřív. Mám spoustu volného času, takže.." zasměju se a pokrčím rameny. "Autogram a věnování nebude chybět, neboj se," prohrábnu mu laškovně vlasy. Nabídnu mu půjčení deníků a on přitvrdí, že by byl spokojený, takže mu rovnou tenhle vtisknu do ruky, aby si ho vzal s sebou a početl si.
"Neotravuješ mě, jen vím, jaké máš potřeby," pousměju se a taky si stoupnu. "Jasně, běž se vyspat, teď už budou všichni vlci pryč," konstatuji, když neslyším žádné vlčí vytí. Pomalu, ale jistě se začíná rozednívat a vlci se přeměňují zpět. Nechám ho vzít si deník a pokývnu. "Jistě, ale dávej na něj prosím pozor," pokývnu a usměju se. "Budu ráda, když se zase někdy stavíš. Třeba poznáš i Thomase," pokrčím rameny s úsměvem. Obejmu ho a trošku se začervenám, když mě políbí na tvář, a zamávám mu. "Měj se," vydechnu a sleduji, jak odjíždí. Pak se vrátím dovnitř, schovám svůj foťák a všechno, co jsme vytáhli. Pak si dám rychlou sprchu a zalezu do postele.
Vzbudím se až ráno okolo sedmé. Vypravím Thomase, pak se převléknu a vyrazím do města, ani nevím kam, prostě abych neseděla doma.

>Pryč

"Já vím, že bych to tam nemusela psát, ale.. stejně. Nechci být slavná. Lidi by se ptali, psalo by se o mě a.. ne, já opravdu nejsem ten typ, co by si slávu užíval. Radši mám kolem sebe jen pár lidí, kterým věřím a mám je ráda," pousměju se a pokrčím rameny. Přikývnu. "Třeba to zveřejní, těžko říct. Jenže on je introvert, pro něj by sláva byla noční můra. Užívá si samotu, focení, to víš," pohladím ho po ruce. Pak se zasměju a nakloním hlavu na stranu. "Koupil by sis všechny díly? Vždyť by to bylo delší než Lidská komedie a všechno by to bylo o jedné malé, naivní holce," ušklíbnu se. "Každopádně pokud se ti moje deníky líbí, můžu ti je půjčovat na čtení," zakřením se nevinně.

"Ale nedám ti je, je to má minulost a ráda si ji uchovávám. Třeba na narození Thomase budu vzpomínat velice ráda," pousměji se zasněně. "Opravdu, Thomas je ukázkový příklad vymodleného dítěte. Važ si svého lidského života, najdi si věrnou partnerku a využij toho, že můžete mít děti kdykoliv si zamanete. Ne každému se to poštěstí," vydechnu a zavřu oči, stále se k němu tulím. "Ale pokud bys chtěl, můžu ti třeba vybrat tvé nejoblíbenější pasáže, ručně je přepsat a pak ti to věnovat," pohladím ho po tváři s úsměvem a zadívám se mu do jeho nádherných očí. Proč jsem tak naivní? Já vím. Vidím v každém jen to nejlepší a proto jsem lehce využitelná. Ugh..
"Je docela brzo ráno, nechceš si alespoň na chvíli zdřímnout a odpočinout? Abych tě tu nenudila, zatímco se ti klíží oči," poznamenám pobaveně. Nevypadá unaveně, ale je člověk a ti potřebují spát. Spali by pořád, to já třeba nechápu. I přestože je mi tolik, spím málo, abych mohla vidět více věcí, vážím si každého momentu, ale lidé jsou líní a spokojení ve svém stereotypu. To by mě zabilo.

"Mojí kočce jsem vymýšlela jméno já. Jmenuje se právě podle Kolovy matky," pousměju se a prohrábnu jí jemnou srst. Kolovy matky jsem si velice vážila, byla to hodná a shovívavá žena. Právě proto mě tak bolelo u srdce, když jsem je tam našla rozcupované. Jakoby to bylo včera, ale přitom tak dávno..
"Děkuju," pousměju se, když mi pochválí styl psaní. "Takhle kostrbatě dřív psali všichni, ještě jsem ti tam nějaké fráze upravila, abys jim rozuměl," vysvětlím a přivřu oči, když mě pohladí. "Nebyli to mí praví rodiče, byli to pěstouni, každopádně mě to neskutečně zasáhlo. Milovala jsem je a oni mne," kouknu mu do očí a vydechnu. Právě Kolova rodina se o mě nejvíc starala, když jsem to potřebovala. "Mí praví rodiče mě prostě dali pryč, byla jsem nechtěné dítě, nikdy jsem je nepoznala..." kouknu stranou. Nejsou to moc příjemné vzpomínky, ale vím, jak jsem kolovala mezi pěstouny.
"Zveřejnit? No, já nevím, jestli chci někomu takhle otevřeně ukazovat svou minulost. Kniha by z toho byla možná pěkná, ale radši to schovám a nechám to pro další generace. Třeba to zveřejní někdo z nich, až tu nebudu, a vydělá si na tom, víš? Já tohle nepotřebuji," pokrčím jemně rameny a zase deník odložím stranou. Přitulím se do jeho náruče. "Ale děkuji za lichotku, jsem ráda, že se ti líbí, jak píšu," hladím ho po ruce.
"No, upíří sex je docela lákavý, ale vzhledem k tomu, že mám smůlu na partnery vlkodlaky, tak do moc nešlo, zabili by mne kousnutím," zasměju se pobaveně. Opravdu, já nevím jak a proč, ale vždycky si vyberu vlka. Tomu se říká prostě čuch. Napříště by to chtělo upíra a nebo alespoň člověka. "Navíc, nerada se krmím čerstvou lidskou krví. Sice je to pro oba požitek, ale.. stejně," pokrčím rameny.

"Moc dlouho jsem jako člověk nežila, takže nemůžu soudit. Jako člověk jsi zranitelnější, pomalejší a snadněji onemocníš.. ale upíra si jde lehko znepřátelit, žije vlastně věčně, taky může být zrůda zabíjející lidi.." pousměju se a vydechnu. "Ale já nezabíjím lidi, využívám své výhody pro ostatní a snažím se pomáhat. No a pak tu jsou takové malé plusy, jako třeba upíří sex," zakřením se nevinně a kousnu se do rtu. "Abys pochopil, tohle je pro nás víc než obyčejný sex. Když si dva lidi navzájem doslova pijí krev, tak je to prostě.. spojení, které překoná naprosto všechno."
"1881?" pousměju se a přikývnu. Rok mé přeměny, no proč ne. "Dobře. Hned tu budu." Vydám se pro deník z roku 1881 a ve chvilce jsem zase zpátky. Byl sice zahrabaný dole, ale mám je dobře zorganizované a tak nebylo vůbec těžké ho najít. Uvelebím se znovu vedle něj, opřu se a nechám si nalistovat stránku, kterou by chtěl přečíst. "Já a tvůj kocour?" uchechtnu se. "Roztomilé," pokývnu a hladím ho po ruce. Pak se k nám přisádlí kočka Freya a já se uculím. "No už jen Elliot a asi se sem nevejdem," zasměju se. "Jmenuje se Freya a je naprosto sladká, i když mrška," ušklíbnu se a drbu ji. Pak si od něj převezmu zpátky deník a začnu číst zápis ze dne, kdy jsem se přeměnila.

"25. října roku 1881, Atlanta
Dnešek je vcelku slunný, až mne to překvapilo. Očekávala jsem zamračené a pochmurné počasí, naštěstí mi však vyšlo vstříc. Ráno jsem se rozloučila s Kolem a rodiči a nechala je doma, rozhodla jsem se totiž podívat na jednu z atlantských univerzit. Jméno si stále nepamatuji a ani nedoufám, že bych se tam dostala, ovšem naskytla se mi možnost se tam podívat díky hezkému muži jménem Alfie. Pomohla jsem mu v lese, když byl ztracený, a on mi za to nabídl návštěvu univerzity. Nevím, jestli si to zasloužím, ale přijala jsem a tak tu sedím na lavičce před rozlehlou budovou a čekám, až se Alfie zjeví a provede mne touhle budovou, o které nic nevím a nejspíše se tam nikdy znovu nepodívám.

Alfie mne provedl celou školou a musím říci, cítila jsem se opravdu poníženě a trapně, když jsem viděla všechny ty bohaté děti, jak se nosí v drahých šatech a konverzují o tématech, o který já nemám nejmenší tušení. Můj průvodce se choval trošku divně, snad jakoby mne chtěl sníst. Poděkovala jsem mu a slušně odešla. Moc se mi uvnitř líbilo, všechno je honosné, vznešené, uklizené a vyperličkované, prostě jako z budoucnosti. Kdybych měla možnost tam studovat, okamžitě bych ji bez rozmýšlení přijala. Teď se jen kochám přírodou, potřebovala jsem si tuhle vzpomínku zanést, i když vím, že i po letech bude v mé paměti stále jako živá a bude mne mučit, protože vím, že takhle vznešená a vzdělaná nikdy nebudu."

"Přiznám ti, že v tu chvíli jsem neměla nejmenší tušení, jak moc pravdivá tahle věta byla," zasměju se tiše a hladím ho po ruce. S nádechem se zadívám stranou. "Pamatuju si přesně ty šaty, co jsem na sobě měla, do detailu bych ti je mohla popsat, stejně tak jako Alfieho nebo počasí v ten den.." nakrčím čelo a zase obrátím zrak k deníku, pokračuji ve čtení.

"Vrátila jsem se tedy zpět domů, abych s nadšením vše svým pěstounům vypověděla a nechala jim též nahlédnout do vznešenější vrstvy, láme mi srdce, že musíme žít poskrovnu. Nepostrádám lásky ani jídla, ovšem šat není nejhezčí a příbytkem se také chlubit nedá. Nenašla jsem je ale vevnitř, tak se jen převléknu a vyrazím je hledat ven, abych se mohla pochlubit svou novou známostí."

Až do téhle chvíle bylo všechno psáno krasopisně, s kudrlinkami a naprosto správně, další odstavec se ovšem pod vlivem slaných slz a nečitelného písma téměř celý rozpil a kdybych si nepamatovala slovo od slova, nejspíše bych to musela převyprávět sama.

"Našla jsem rodiče asi po půl hodině hledání, ovšem ne tak, aby mne to potěšilo. Jejich těla se válí rozcupovaná a zkrvavená uprostřed lesa. Mám strach, nechci zemřít, vždyť jsem mladá, tolik mne toho s Kolem ještě čeká! Skrývám se na menší mýtince v lese a modlím se k Bohu, svému Pánovi, aby mne vrah nenašel a zanechal mou duši neposkvrněnou a čistou, připravenou sloužit a pomáhat---"

Zbytek odstavce byl nečitelný, přeskočím tedy tuto nepodstatnou část k pokračování, kde už je jasné, co se stalo. Je to psané mírně roztřesenou rukou, pamatuji se, že jsem v tu chvíli byla nejistá, ale potřebovala jsem se deníku svěřit.

"Nejen, že jsem našla své rodiče mrtvé, ale dobrovolně jsem svou duši upsala zatracené bytosti, ďáblu, jen abych mohla žít se svým milovaným Kolem. Nikdy jsem pravou rodinu nepoznala, ale i tak mě jejich ztráta poznamenala. Jsem si jistá jedním. Kol je ten, který mne učiní šťastnou, poskytne mi vše, co budu kdy potřebovat, a zařídí, abych už nikdy toto nemusela prožít znovu. O, pane, odpusť mé nebohé duši, že jsem zhřešila a přijala smrt a hříchy za své sestry, ale já musela, musela jsem, dohnalo mě k tomu vědomí toho, že matkou i otcem jsem byla nechtěná a teď se konečně naskytl někdo, kdo mne vidí jinak. Kdybys mohl jen na chvíli sestoupit na zem a vidět jeho pohled...! Ten způsob, jakým se na mne dívá, vypadá, jakoby se snad modlil k mým zelenkavým očím a blonďatým loknám, obdivoval mou krásu jako vrchol dokonalosti a považoval mou existenci za největší životní štěstí! Ah, pane, já vím, že s ním nezhřeším, protože i když je stvůra, je tím nejhodnějším člověkem, kterého jsem kdy poznala!"

Musím se pousmát. Ano, opravdu se mě díval jako na svatý obrázek, prokazoval mi lásku vším, co dělal, a při přeměně přísahal, že takhle spolu zůstaneme navždy, budeme si žít bok po boku, rovni jako partneři i lidé. Chybí mi ti jeho nádherné mandlové oči, hebká tvář a delší upravené vlasy, od té doby jsem nikoho, kým bych si byla tak jistá, nepotkala. Nikdo mě už neobdivoval jako naprostou bohyni - byla jsem buď holka na pár dní, nebo mne opustili. "Omlouvám se, vím, že je to psané velice zvláštním stylem, ale to víš.." pokrčím rameny. V té době, kdy jsem to celá zmatená zapisovala, jsem opravdu neměla čaj rozjímat nad každým slovem. "Každopádně, to je vše. Víc z toho dne už nemám," zadívám se mu do očí. "Taková jsem byla, takhle jsem prožívala den, který naprosto zásadně ovlivnil můj život.. Nejprve nic netušící bláhová dívka, poté nejistá, bláznivě zamilovaná upírka."

"Ano, dobrovolně," pousměju se. Byla jsem v tu dobu naivní, myslela jsem si, že nám to vydrží navždy a že všechno bude sluníčkové. Možná by i vydrželo, kdyby ho nezabili, tomu věřím. "Kdyby nebyl, tak ne. Chtěla bych s ním mít lidský život, děti, stárnout.." pokrčím rameny. "Ale kdyby mě opustil, asi bych to natruc udělala," zasměju se. Nevím, jak bych se zachovala, ale nemá cenu to řešit.
"Nějaký deník? Hmm.. Koneckonců, proč ne. Řekni rok a já pro něj doběhnu," pousměju se. Chápu, že ho zajímá, co se v té době dělo a co jsem všechno zažila. "No, nějaké osobní věci tam jsou, ale vzhledem k tomu, že je to naprosto neaktuální, ani mi to nevadí," zakřením se a pokrčím rameny. Pak už čekám, jaký rok si nadiktuje, abych mohla pro deník dojít a něco mu z něj přečíst. Upíří rychlostí pro něj tedy odběhnu a pak se vrátím.
Lehnu si zpátky do jeho náruče a pousměju se. "To jsem ráda, vážně. Je to nějaký mazlíček? Pes? Kočka? Miluju domácí zvířátka." Jako na povel přijde Freya a lehne si mi na nohy, nechá se drbat a spokojeně vrní. Podám mu do ruky deník. "Tak si nalistuj stránku a podej mi to, přečtu ti to," usměju se a podám mu oprášenou knihu, ručně podepsanou s nadepsaným datem.

"Ne, nenarodila jsem se tak," zavrtím hlavou. "Také jsem byla člověk, znám všechny ty potřeby a tak," pousměju se a pokrčím rameny, vydechnu. "I když ne dlouho, bylo mi 17, když jsem zjistila, že nadpřirozeno existuje a nechala se dobrovolně přeměnit, abych mohla být se svým přítelem.. který záhy poté zemřel." Pokrčím rameny. Dlouho mě to trápilo, ale už jsem se přes to přenesla. "Jo, narodila jsem se roku 1864," uchechtnu se. "Mám všechno zapsané v denících a tak podobně, opravdu jsem si dávala záležet na tom, abych to všechno archivovala. Víš, kdyby bylo potřeba," zakřením se.
"Jsem si tím jistá. Přeneseš se přes to a budeš jen šťastný," pokývnu a opřená o jeho hruď sleduju fotky na televizi. Taky jsem s Caelem byla šťastná, i když ne dlouho. Jsem pitomá. Pro ostatní bych se rozkrájela a oni mě bez vysvětlení opustí. To se prostě nedělá. "Jednou to přijde samo," ujistím ho. Zeptala bych se na rodinu, ale nejspíš žádnou nemá a už vůbec ne tady, v Shadowhillu. Je mi líto, co si zažil, a chtěla bych mu být oporou, aby věděl, že na to není sám. "Víš, najdeš člověka, který ti s tím vším pomůže, zapomeneš na to a budeš si užívat přítomnost," kousnu se do rtu. Mě nejvíc pomáhá Thomas a taky zčásti Maya, ten fakt, že mám sestru, i když nevlastní, je příjemný.

Usměju se, když mi zalichotí, a trošku se začervenám. Stále jsem přece jen holka, která chce najít toho pravého, a lichotky si mě získávají, i když už jsem si kolikrát zakázala se červenat a pookřát, když mi muži něco takového říkají. "Děkuji moc, i když mám pocit, že se spíše podobá na otce," pokrčím jemně rameny. Netěší mě to, ale mou lásku k Thomasovi to neovlivní.
Zeptám se na jeho minulost a stále nechám naše ruce spojené, už nic moc víc nezjistím, ale chci mu dopřát podporu. Poslouchám ho a smutně se pousměju, hladím ho palcem po ruce. Vydechnu a druhou ruku mu položím na tvář. "Tolik mě to mrzí, Dylane.. ale vím, že jsi skvělý, že i přesto, co sis zažil, ses nezměnil a zůstal hodný.. a toho si vážím, opravdu moc..." Pousměju se a stisknu jeho ruku.
"Abych ti teda taky o sobě něco prozradila, tak.. moje pravá matka mě dala k adopci. Měla jsem dvě pěstounské matky a pak rodinu, tam jsem ale nebyla nic víc než služka, ne pro macechu. Otec byl skvělý, ale musela jsem utéct. Pak jsem se zamilovala, kvůli lásce jsem se zblbnutá nechala přeměnit.. no a oni ho zabili. Od té doby žiju tak nějak sama, sem tam někoho mám, ale nikdy nebyly zásnuby ani dítě, až teď Thomas po..." nadechnu se. Svěřil se mi, já musím taky. "160ti letech, přibližně," pokrčím rameny a stáhnu ruku z jeho tváře. "Každopádně v tom nejsi sám, neztrácej naději. Jednou budeš šťastný a na své dětství myslet nebudeš, to ti slibuju." Opřu si o něj hlavu a stále držím jeho ruku, propletu si s ním prsty a pozoruji fotky, které běží na obrazovce.

Hlásím Malii, popřípadě Noela, kdyby se vám chtělo vybírat. :)

"Jo, asi zvládla, ale víc si rozumíme, když jsme stejné rasy a máme stejnou potřebu, chápeš," pokrčím rameny a pousměju se. Thomas je tak jako tak úžasný, ať už je jakákoliv rasa a má jakýkoliv názor. Téma otec už nekomentuju, tohle byla prostě chyba, věřit mu, jen to teď způsobuje Thomovi bolest. "No, byl by fit i tak, jde spíš o to, aby nebyl moc rozházenej z toho, že je tu někdo, koho nezná. Nepochybně tě ucítí, ale kdyby s tebou mluvil, bude nad tím moc přemýšlet a to by nedělalo dobrotu." Pokrčím rameny.
Jdeme si sednout do obýváku a já čekám, co Dylan vybere. Když se mu ale nezamlouvá nic, skloním se k televizi a zapojím do ní foťák. Zapnu tam galerii fotek. Jsem tam já v těhotenství s Caelem a pak s malým miminkem v náruči, postupně tam jde vidět, jak Thomas stárne, zatímco mě se mění jen makeup a oblečení, jinak vypadám pořád stejně. Zvednu se a jdu si do lednice pro krev, mám hlad a tlukot jeho srdce mě trošku znervózňuje. Plně se ovládám, ale jistota je jistota.
Napiju se a vrátím se zpátky k němu, mám teď trošku červenější rty. "Půjč mi prosím na chvíli svou dlaň," pousměju se a chytím ho za ruku. Zavřu oči a s výdechem se začnu soustředit na to, jaký je. Kousnu se do rtu a pak oči otevřu. "Co se ti dělo dřív, pokud se smím zeptat?" Stisknu jeho ruku trošku pevněji a zahřívám ho svou magií ohně. Cítím, že se mu dělo něco špatného, ale vím, že za to on nemohl. "Pokud se o tom nechceš bavit, stačí říct," pousměju se a pohladím ho.

"Teď? Vždyť je noc, nechceš to nechat na jindy?" zeptám se pobaveně a také se napiju džusu ze své sklenky. Oběma nám doliju a pousměju se. "No, možná vypadám talentovaně, ale nenech se zmást. Já a pečení jde dohromady snad ještě míň než já a vaření," zasměju se. Už kolikrát jsem to zkoušela, ale zrodila se z toho většinou jen spousta kouře a černé, nepoživatelné karbonové placky, jen v pár případech se to dalo pozřít. Proto mám radši kupované.
Peníze nechám naprosto bez povšimnutí ležet na stole, nehodlám si je vzít. Pak přejdeme k tématu Thomas a já se pousměju. "Ano, to je. Bála jsem se, že bude vlk po otci, ale není. Proti vlkům teda nic nemám, ale vychovávat syna vlka by pro mě bylo asi těžké," pokrčím rameny. "Ale i tak, dítě si zaslouží žít v úplné rodině, vždyť to není vůbec jeho chyba a takhle se jen trápí," dodám nakonec. Jeho otce už nehodlám s nikým rozebírat, jsem přeci jen stále plná dohadů sama se sebou, jestli chci, aby se za Thomasem vrátil, nebo aby se už nikdy nevracel a neměl nárok ho vidět, když tak zbaběle utekl.
"Jo, to vím, Thomas je opravdu úžasný, přála bych každé ženě mít takové hodné dítě," usměju se a když Dylan dojí sušenky, talíř odnesu. "Seznámila bych vás, ale teď spí a ráno musí do školy," pokrčím rameny a vrátím se ke stolu. "Nechceš se třeba podívat na film? Domů tě teď nepustím, však víš, takové ty čtyřnohé chlupaté potvory," zasměju se tiše, abych malého nevzbudila. Přesunu se do obýváku a pustím televizi, dám mu ovladač, aby si vybral, na co chce koukat.

"Já vím, proto je mám taky doma," zakřením se a přikývnu. "To by bylo fajn, pokud si někdy najdeš čas," pousměju se. Ráda bych uměla péct, zvlášť pro Thomase, tomu sladké jede a přeci jen od maminky s láskou potěší víc, než koupené. Většinou.
"Nezvyšuj na mě hlas," ušklíbnu se a peníze mu vrátím do peněženky. "Opravdu. Máš to na účet podniku za pomoc barmance před nebezpečím," zasměju se. "Notak. Nebuď paličatý, hm?" Mrknu na něj a dojdu mu pro další sušenky a džus. "Jo, syn," potvrdím a pak nakrčím čelo. "Chodí do školy, ale roste tak rychle, že by měl slavit narozeniny nejmíň každé dva týdny," zasměju se a pokrčím rameny. "Teď je mu tak osm, ale mentálně je hodně vyspělý, opravdu, takhle úžasné dítě jsem ještě neviděla," pousměju se. Přeci jen je syn vlka a upírky, takže..
"Nemám strach, že nedostane. Je to šikula a bojovník, zvládnem to i sami," usměju se a posadím se. "Ale vím, jak mu chybí, jak si přeje, aby mu mohl otec večer číst pohádku a aby s ním hrál fotbal a venčil psa.. a je kvůli tomu i hodně introvertní, je z něj cítit, že se bojí, že ho další lidi opustí.. a právě proto chci udělat cokoliv, aby byl šťastný. V pár věcech mě to ovlivňuje, už si nemůžu dělat co chci, řídí se to víc jeho nápady, taky si teď nikoho na vztah nehledám, ublížilo mi to," pousměju se smutně. "On si vinu přebírá na sebe a cítí můj smutek, jenže to já nechci, takže se vyhýbám všemu, co mě dělá smutnou a dělám vše, co mám ráda, navíc jeho výchova je radost. Je poslušný, talentovaný a chápavý, nedělá scény a moje slovo je pro něj skoro zákon," zasměju se. Jestli o sobě vydržím mluvit dlouho, tak o něm bych mohla mluvit pořád.