Příspěvky uživatele

Pozorujíc Victorii

Opře se bokem o bar a zůstane tak stále s očima upřenýma na tu dívku, která tančila docela sama jeden z jeho nejoblíbenějších tanců, který by zajisté poznal od prvního pohledu kdekoliv. A že ten pohled má nač se dívat. Současně ji poslouchá, když mu oči kloužou po křivkách jejích bělostných saténových šatů jinak docela cudně obepínající její já právě v tom smyslu, jaký je na jednu stranu naprosto společensky únosný a na druhou právě tak provokativní. A jak sladce dokáží kapky stékající ještě horké krve znehodnocovat těžkou látku saténu takových ve své jednoduchosti naprosto dokonale ženských šatů? Dlouze si nosem povzdechne, když očima pokračuje níže po celém její já vychutnávaje si naprosto bezostyšně každý okamžik tohoto vizuálního vjemu. Snad aby nevypadal až tak otevřeně se kochající pohledem na neznámou ženskou osobu, tak si upije trochu toho pro něj stále podle úsměvu velmi zábavného vína, ale to neznamená, že by byť jenom mrknu a nebo se zajímal o cokoliv jiného, než nač se právě zaměřil. V pozadí měl podle všeho někdo nějakou řeč, ale ani to jej zdá se nezaujalo.

Vstup do sálu

Ještě než vstoupí do budovy, kde se má konat jak mu bylo sděleno jakási slavnost, tak se s posledním klapnutím své vycházkové hole zastaví a vzhlédne vzhůru k onomu domu. Chvíli těká očima po jednotlivých oknech, ale pak se jednoduše pohne kupředu a znovu s pravidelným poťukáváním hrotu jeho společníka na vlastně všechny vycházky projde prvními dveřmi. Zakoupí si lístek a pak jej nechá vzápětí znehodnostit, aby se vydal do šatny, kde ponechá právě onu hůl a také černý dlouhý kabát, který měl do té chvíle pouze přehozený rozepnutý přes ramena. Oděn do dokonale padnoucího tmavošehého obleku, který by se snad dal nazvat nadčasovým ačkoliv v současné společnosti může působit trochu dávným stylem, s bílým škrobeným límcem upnutým až do posledního knoflíku a pečlivě uvázanou o odstín tmavší než je oblek vázankou si to jednoduše vykročí do prostoru plného těl a tlukotů srdcí hostů, kteří sem byli stejně jako on přilákáni na jakousi akci. A pro jednou je dobré vyrazit do společnosti. Ač si někdo jako já zvykl na pro mne dříve tak nezvyklý klid, co ve velkoměstě tedy nebýá niky. Ano, je vlastně spokojený, což naznačuje mírný úsměv zdobící mu tvář, když pohledem přechází po přítomných. Cestou si z tácu jakéhosi čišníka vezme jednu ze sklenic s kdo ví jakým vínem. Ale snad mu jeho možná nekvalita opravdu pro dobrou náladu ani nevadí. Krok za krokem míří prostě kupředu mezi těly a pak se jedoduše zastaví. Poprvé upije onoho moku a po prvním vjemu se tiše uchechtne. "Mohlo by to být horší." Zkonstatuje si šeptem a podruhé přiblíží hranu sklenice ke rtům, když se mu do zorného pole dostane dívka tančící docela sama kousek od něj naprosto jasně podle kroku wals. Povytáhne na to obočí a zůstane na ní viset očima současně snad stále pobaveně usrkávaje ono víno, které ho snad i podruhé svou kvalitou vysloveně pobaví. Po celou dobu, co tak činí, tak ji pozoruje i při dalším pohybu směrem k baru. Ještě pár vteřin poté zůstane na místě a pak se zvolna jako by se spíš blížil ke kořisti s úsměvem na rtech začne přibližovat o oné dívce, kterou jsi před momentem všiml.

Dalo by se říci, že má ten chlapec štěstí v neštěstí, že je kým je, protože po reakci na to, jak se jej dotkl, tak by si na něj počkal naprosto určitě. Už jenom pro ten prožitek hrůzy osoby, která podle všeho vykazuje jisté známky chování, které naprosto jasně o čemsi vypovídají. Však běžný muž by reagoval spíš agresivně, než odtažitě. Je v tom sebezapření. A i kdyby nebylo... Ta jeho dětská očka jsou docela zajímavá a velmi rád by je viděl vyděšeně vytřeštěná bez možnosti byť jenom vykřiknout. Ale jde o vlkodlaka a to mu naprosto jistě zachránilo nejméně mysl, jíž by s největší radostí tento upír tak rád pošpinil. Stejně se té představě široce usmívá. Seskládá list papíru do původního formátu a pak se otočí, aby jej skryl do vnitřní kapsy kabátu přehozeného stále přes tu vysokou stoličku, na níž sedí. "Kdybyste si to rozmyslel..." Sáhne pro změnu do prsní kapsy košile pod sakem a vytáhne vizitku z křídového silného papíru se zdobným očividně ručně napsaným jménem a telefonním číslem vyhotoveným obojí tmavorudým inkoustem. "Případně kdyby mi Alexander chtěl vzkázat něco velmi akutně. A nebojte se. Kontakt na mne má i Elen. Ale ta tu není stále, že ano." Klesnu hlasem. Z balíčku bankovek sepnuté širokou zlatou sponou s vyobrazením hada stočeného do kruhu a požírajícího svůj vlastní osas do té chvíle ukryté v kapse oddělí dvě bankovky nemalé hodnoty - daleko větší než je cena oné lahve toho strašného vína. "Myslím, že už půjdu. Děkuji za doručení vzkazu. Tady máte za útratu. A tohle je na to víno na utopení žalu. Příjemný večer, hochu." Dodá k tomu následně a nechá sklenku stát na stole i s lahví. Ne, opravdu nemá chuť to pít. Asi se přecenil. Přeci jenom chuťové buňky upírů jsou ještě citlivější než ty lidské a tohle co mu bylo nalito není vůbec jeho styl a už vůbec ne něco k chuti. Jen si přehodí kabát přes ramena, vezme svou vycházkovou hůl a ještě krátce mrkne jedním okem na mladíka, aby posléze zvolna opustil bar. Toto město je malé a neskýtá to, nač býval jindy zvyklý. Ale na nějaký čas se ukrýt opravdu je na místě. A tak se vydá znovu do ulic a pak nejspíš do hotelu, kde dodnes pobývá a dále asi bude.

Sleduje jeho pohyby a tudíž mu nemůže uniknout známka nervozity a nejistoty. To jak se podrbal v zátylku, jak uhýbá očima, jak se jakoby ošívá. Jestli tedy něco zná, tak to je řeč lidského - nyní tedy vlkodlačího těla. Znovu se zasměje při té jeho poznámce o tom, že by kvůli tomu mohl být vyhozen. Prozatím jenom stiskne rty v úsměvu a neodpoví na žádnou z vět, které od něj zazní. Nechá jej aby se vzdálil a během toho upíjí patoku, co si tu objednal a dostal naprosto mylně. Během toho jednoduše hledí před sebe a pak se pootočí v sedu, aby viděl do prostoru kolem baru. Není to nic až tak záživného. Jednoduše pár zpitků, dvě prostitutky, dvě skupinky cosi slavících mladíků a pár párů. Po chvíli se zase trochu znechuceně obrátí zpět a to zrovna včas, aby si mohl všimnout vracejícího se čišníka. Zahlédne list papíru a tiše si hlesne. "Vida. Ano, to jsem já." Natáhne ruku a uchopí onen vzkaz a během toho jakoby omylem přejde prsty po hřbetu dlaně chlapce. Je to vlkodlak - nic co by mu šlo k chuti. Ale to jeho chování... Inu jak by mohl odolat, zvlášť při tak dobré náladě. "Jak to tak vypadá, tak jsem vám zajistil bod k dobru." Rozloží list papíru a přeběhne očima text. Je to běžná zpráva o tom, že si může zboží vyzvednout a to je přeci jenom potěšitelné. "Ale ta vaše neznalost vín je opravdu nezáviděníhodná. Ale není to nic nenapravitelného. Možná bych vám v tom mohl někdy pomoci. Trochu... Měl-li byste zájem." Pocukne obočím vzhůru a aby skryl široký úsměv, tak se napije a přes hranu sklenice jej pozoruje. Podle toho jak se chová, tak je mu jasné, jak zareaguje. Ale pokud se nabízí nějaká zábava - byl by hřích toho nevyužít. Jako že slovo hřích má pro něj docela jiný význam než pro běžného člověka.

Pozoruje onoho mladíčka a možná i trochu lituje, že je rasy které je, protože být to člověk, tak by dnešní večer mohl být daleko zajímavější. Byť třeba jenom tím, že by si na něj počkal, až by odcházel ze směny a trochu si z něj ukousnul. Protože takové oči... Inu je schopný kde jaké zvrácenosti, která ho dokáže vytrhnout z nudy a jednotvárnosti neživota, kam je tak snadné pro staletého upíra upadnout. A také to je to nejhorší, do čeho každý z této rasy pozvolna upadne. Ale jemu se zatím daří držet si "svěží" pohled na svět a alespoň z části zůstává takový jako před staletím. Koutky mu pocuknou a pak se už opravdu ovládat nedokáže a začne se tlumeně smát. Hlava se mu rozpohybuje ze strany na stranu aniž by z něj spustil oči. Co neudělá dobrá náladu dokonce i s takovou osobou jako je on sám. "Utopíte žal. Tak zle snad ještě nebude. A co neznáte jistě se snadno naučíte, hochu." Dodá k tomu a rty stiskne v náznaku úsměvu. Není to často, aby se takto smál, ale tahle reakce ho jednoduše pobavila. "Nebyl? Ale to je zvláštní. Zrovna Alexander bývá velmi důsledný." V ten moment mu ovšem úsměv z tváře zmizí a on se slabě zamračí. Zvažuje, co tedy bude dělat dál. Možná se něco stalo, možná se obchod nezdařil a on svou dodávku nedostane. A to je něco, co mu trochu zkalí dnešní opravdu příjemný večer. "Jste si jistý? Zatím se ještě nikdy takto nezpozdil...když měl přijít." Optá se raději ještě jednou a napije se trochu toho patoku, který když už nic nebude jistě až tak drahé, než jak je zvyklý na víno běžně platit. "Elen tu dnes není? Většinou zprávy nechává u ní. Myslím, že tu nebudete dlouho. Nebo se mýlím?" Ne, tím si je jistý. Už tu párkrát byl a takového hocha by si všiml určitě, protože občas jednoduše upír narazí na takové jedince, které osud tak nějak vyřadil z našeho potravního řetězce a toho je na místě jednoduše politovat.

Pozoruje onoho mladíka, který si zdá se nevšiml, že patří ke konkurenčnímu predátorskému druhu. Inu není ani divu. Toto město nepatří mezi ta, kde by byl jak někdo jeho, tak i chlapcovat druhu tak vzácný. Až je občas problém najít vhodný objekt k utišení hladu. I tento bar je plný pachů kde čeho. Ale tak na nějakou dobu se tu rozhodl zabydlet a dnes má až moc dobrou náladu na to, aby ho něco takto drobného rozčilovalo. Neopustí mladíka ani když odejde a v duchu se usmívá. Asi za ní bude muset zajít v blízké době. Byla docela vynalézavá. "Hledej suché." Pronese šeptem pobaveně. Řekl to naschvál takto, aby se ta dotyčném mohl také trochu pobavit. A právě tak sleduje, jak dotyčný váhá nad výběrem, pak dokonce studuje etiketu. Není to žádný vinař. To je naprosto jasné. Počká dokud se nevárátí a nechá si od něj nalít. Nosem prudčeji vdechne vzduch, když mu nenalije nejprve jenom po dně sklenky na ochutnání, jestli není víno zkyslé - což by v tomto teplém prostředí nebylo vůbec divu. Ani brou ovšem nehne a sáhne tedy po sklenici, jíž uchopí za nožku a aniž by od barmana odvrátil pohled, tak dlouze přivoní. Má chuť se začít hlasitěji smát, protože je už jenom podle toho pachu polosladké, ale pak usrkne, převalí v ústech a zase žasne nad tím, co se tu či onde pije za patoky. "Není to až tak tragické." Pronese nyní už se smíchem opravdu otisknutým v hlase. "Ale z toho si nic nedělejte. Už jsem pil kde co. Tu lahev tu samozřejmě nechte. Přeci otevřete dalšímu hostu novou, nebo ne?" Optá se trochu překvapeně, ale žádnou další výtku si nedovolí. Je jiná doba a mladíček za barem mu přijde trochu vyplašený. Odloží raději nádobu, kterou bude asi usrkávat hezkou chvíli a pak poklepe prsty pravé ruky stále skryté v kožené rukavici na desku baru. "Vlastně ano. Na někoho tady čekám. Je to starší muž. Dobře oblečený s tváří bledou jako já. Mluví s ruským přízvukem. Nenechal mi u vás nějaký vzkaz?" Povytáhne obočí a odmlčí se. Sice nemusí, ale i tak má nějaké ty obchody, které mu slouží spíš k ukrácení času a zábavě než výdělku. I když peněz není asi nikdy málo, jak jej matka kdysi sama učila.

Očima přeběhne lahve s různorodým pitím, které jsou vystavěné na policích za barem. Ještě se jimi zastaví na svítícím neonovém nápisu značící reklamu na nějaký ten patok, který je v této době tak oblíbený. Jemně si povzdechne. Zasteskne se mu po Paříži, po dávné vinárně, kterou už odnesl čas, kam občas zašel, jako by cítil vůni onoho města, které jako by tepalo krví, která ještě nebyla vypita a jenom čekala s rukou nataženou v nevyslovené výzvě. Snad by s sebou cuknul, kdyby byl kdysi dávným člověkem, když na něj promluví obsluha. Ještě než se na něj podívá, okamžitě jej do nosu udeří ten psí pach, až má co dělat, aby se mu nos nenakrčil a ve tváři nepocukly ve znechucení svaly. Pak se ovšem ovládne a dokáže tak udržet "ledovou" masku svého neurčitého výrazu, jíž nosí vlastně neustále. "Jistě. Máte portské? Nebo rulantské ročník 1869?" Úsměv se stisknutými rty ovšem opravdu už zastavit nedokáže. Je to až patetické očekávat, že by mu tu snad opravdu nalili víno, které by si skutečně rád dal. "A nebo červené. Jednoduše červené a ať to není alespoň slazené. To byste mohli mít nebo ne?" Zazní mu v hlase určitá dávka arogance. Sjede mladíka očima a pak se mu do nich zadívá. Ačkoliv vlkodlak, tak se ovšem nemůže než pozastavit. Slabě přivře víčka. "Nebo byste mi něco doporučil? Tedy krom piva. To opravdu raději ne." Dopadne to poslední slovo oné věty v důrazu a dokonce se na něj pousměje. Ačkoliv jde o rasu, jíž zrovna nemusí hlavně kvůli tomu pachu, přeci jenom má svoje vychování. Žargon je na místě udržet stále. Byť tomu doba tak jako tak vůbec nepřeje.

Život umí být navýsost plný zábavy a povyražení. A o to více neživot někoho, kdo se jej naučil pít až do dna a vychutnat si každou kapku jeho rudé a slastné esence spojené s kde jakou radostí, která se k tomu naskýtá. A právě takový večer prožil dnes Nathaniel. Není důvod mít jakékoliv výčitky. Však vztah matky a jeho byl vždy velmi volný a podobné výstřelky si dopřávali oba bez ohledu na to, že žili bok po boku. Mezi nimi to bylo jiné. Láska se jim stala spíš intelektuální záležitostí z většiny prosté fyzična, protože tak jako tak má upír jiné vnímání světa. Zvlášť ten, který prožil jedno a nebo i více století. A ona byla opravdu velmi příjemnou chvilkou. Tak příjemnou, že ji nechal žít a rozhodl se, že si ji ještě na chvíli nechá. Nyní kráčí po ulici. Zvolna krok za krokem za pravidelných rytmických dopadů hrotu jeho vycházkové hole - která jako jeho oděv poněkud vyšel z módy, ale to mu opravdu nikdy nevadilo. Zastaví se a zadívá na dveře baru, který se mi tak trochu připletl do cesty. Na bledé tváři se mu nepohne ani sval, který by vypovídal o čemkoliv co se mi prohnalo hlavou. Jednoduše stiskne kliku pravou dlaní oděnou do černé kožené rukavice a vejde. Dveře se za ním zaklapnou a vzápětí sejme z hlavy široký pánský klobouk, aby poté tiše pozdravil. "Dobrý večer." Ani se nepodiví, že se nikdo ani nehlédl, neodpověděl. Čas se pohnul a doba změnila. Až se u zasteskne po dobách, kdy to bývalo jiné. Ale to není na místě řešit. Vydá se k baru. Obejde stůl se skupinou jakýchsi snad fotbalistů, co se hlasitě smějí a prolévají si hrdlo tím nechutným jantarovým mokem s bílou pěnou, jíž nikdy na chuť asi nepřijde. Zastaví se u baru a ještě jednou očima přelétne místnost. Opře hůl o dřevo baru a pak stáhne plášť, který přehodí přes stoličku. V dokonale padnoucím šedočerném obleku sem moc nezapadá, ale proč by to řešil. Jednoduše se posadí na to vysoké cosi, co je teď tak moderní. Zauvažuje,jestli tu víno bude vůbec za něco stát. Sám si pokroutěním hlavy odpoví a musí se tomu usmát. Dnes má tak dobrou náladu, že je mu to vlastně i jedno.

Ruce založím za zády a prohlížím si onu dívku, do které bych opravdu neřekl, že by mohla něco takového jako téměř zapomenutý latinský jazyk ovládat do té míry, aby dokázala plynule číst latinsky psaný text. Fakticky je nyní ta kniha naprosto druhotná. Jsem velmi vybíravý na volbu společnosti - ale co také od více než stoletého upíra očekávat, když už prožil tolik. Nicméně až jakmile se vítr, který mi do této chvíle vanul do zad, otočí a ke mě dovane pach, který je naprosto nezaměnitelný, tak si uvědomím s kým mám tady tu čest. Onen odér je naprosto charakteristický pro vlkodlaka. Slabě pocuknu v obličeji svaly, ale to je asi tak to jediné. Sice určitá má část přirozenosti se okamžitě napne a začne mne nutit k ostražitosti, nicméně naučený takt mi nedovolí dát tuto svou pohnutku jakkoliv najevo. Tudíž mi tvář zůstává naprosto klidná jako vytesaná z kamene - jak je pro mne také konec konců typické, dokud mne něco nedonutí k opaku. "Hm..." Protáhnu toto zamručení a snažím se ignorovat onen pach, který mi přeci jenom pod nos nepůjde jako upírovi nikdy. Však krom toho je to docela hezká a možná i zajímavá dívka, tak proč pro jednou nedat najevo dobré vychování. "To je ovšem opravdu možné... V dobách, kdy se tímto jazykem psalo, tak nebyly tisknuty knihy jako na běžícím pásu. Také byla literatura o něčem víc, než mnohdy ty strašné braky, které plný pulty knihkupectví. Někdy se divím, že to vůbec někdo čte." Vyslovím nahlas jednu ze svých úvah - jako že myšlenky si nechávám především pro sebe. Prsty rukou založených za zády skrytých černými koženými rukavicemi propletu v prstech. Stojím klidně. Krom toho docela bez hnutí a také stejně tak bez mrknutí ji pozoruji. "Máte zvláštní výběr knih. Často nepotkávám takové, kdo sbírají podobné skvosty. Zvláště originály, které nemají obdobu." Stisknu rty v náznaku úsměvu a nebýt to vlkodlak, nejspíš bych to mohl brát jako pozvání - a možná i na večeři. Však takové krásné dívky jsou velmi příjemné osvěžení po dlouhé dni a ještě lepší lék na nepříjemné sny.

Kdybych mohl zachytit její myšlenky, nejspíš bych se podivil i tomu, že se vůbec dívka jako malá musela v této době učit latině. Však je to již dlouho, kdy se přestalo na vysokých školách vyučovat výhradně latinsky. A pokud se latině někdo vyučuje, tak jenom v rámci své budoucí profese. Nicméně toto zachytit nedokáži, tak se mohu jenom mlčky trochu podivovat, že tu někdo něco takového čte. "Ach, tak..." Vyslovím a pak umlknu. Prohlížím si plavovlasou dívku, která na mne upírá ty své zelené oči. Není ošklivá. Naopak. Je krásná. A zrovna blondýnky jsem míval rád a i nyní mívám - byť ne jako dříve, ale píš jako zdroj občerstvení. Tato mne ovšem vytrhla ze zamyšlení a dokonce se díky tomu mé myšlenky stočily jiným směrem než kudy se ubírají poslední dobou stále častěji. Zvláštní... Tuto knihu ovšem neznám a myslel jsem si, že jsem už většinu toho, co bylo ještě v tomto jazyce kdysi napsáno, už četl. O čem pojednává?" Zeptám se tedy. Sice bych asi neměl takhle vyzvídat a ani oslovovat osamocené a mladé dívky někde v parku. Nicméně o tom v současnosti příliš nepřemýšlím. Však jak dlouho jsem s nikým pořádně nepromluvil a ačkoliv nečlověk, i tak ve mě vždy něco lidského asi zůstane - bez ohledu na to, co se ze mne po přeměně stalo.

Ačkoliv jsem slyšel, že park je zrovna místo, kde se nachází velké množství lidí v téměř každou denní hodinu, tak dnes mi přijde, že je tu klid. Neslyším nikde lidské hlasy a ani kroky. Ne že by mi ruch ulic nějak chyběl. Vlastně mi zdejší klid docela vyhovuje. Davům se tak jako tak stejně vyhýbám. Pokračuji dál a na první křižovatce podvědomně odbočím vpravo. Klobouk mi dobře stíní tvář a ani se kolem sebe příbliž nerozhlížím. Kousek od sebe zahlédnu jakousi plavovlasou dívku, ale nevěnuji jí pozornost. Hledím před sebe a zvažuji, jestli by nebylo záhodno od rána udělat také něco konstruktivního, přečíst si nějakou knihu, večer zajít do divadla a nebo cokoliv, co by mne vytrhlo ze stále se opakujícího cyklu nočního života upíra. Stejně mne to uvrhuje do stále hlubší melancholie a dokonce začínám zvažovat, že ještě před uplynutím smluveného času, se vydám do Paříže, abych se pokusil Kairu najít. Náhle ovšem zaslechnu dvě slova - sice je ten hlas tichý, ale i tak velmi zřetelně poznám jazyk, ve kterém byl vysloven. A ten se v této době běžně na ulici opravdu nepoužívá. To mne přiměje se zastavit a ohlédnout po té, která ta slova podle všeho vyslovila. Zběžně si ji prohlédnu. Dokonce se trochu zachmuřím a po několikavteřinovém postávání vykročím přímo k lavičce, kde tato dívka sedí. "Quid - multum verba?" Promluvím tedy tak, jak se mi už nepoštěstilo velmi dlouho a odmlčím se. Stojím zhruba dva metry od její lavičky a jsem docela zvědav, jak na toto zareaguje.

Svět je naše zahrada. Někdo by mohl říci, že bytost do značné míry tak moc odlišná od člověka nebude mít sny, ale opak je mnohdy pravdou. Bez ohledu na hloubku spánku tolik podobnému poslednímu spočinutí, sny máme a občas velmi živé a barvité, odrážející vzpomínky, obavy a nebo někdy i naděje a touhy. A právě takový sen mne dnes vzbudil daleko dříve, než pro mne bývá obvyklé. A co víc... Vyhnal mne do ulic, do prosluněného dne, který mi jinak není vůbec domovem. Však patřím noci, temnotě, bolesti a tichu, kde ve víru myšlenek a hloubce životní filozofie převzaté od matky, trvám dál a dál na břehu řeky života, do kterého již velmi dlouho nepatřím a přeci z něj mohu kdykoliv pít až do dna. Ale ten neklid... Je to už příliš dlouho, kdy se naše kroky s matkou rozdělily. Jediné co mi po ní zbylo je malý váček s kouskem domova visící mi na krku pod látkou košile a vzpomínka na její tvář, na její dech, na její hlas, na její úsměv, na její přítomnost...která je tak zoufale vzdálená, až to bolí. Toto se mi nestává často. Stezk nepatří mezi pohnutky tohoto upíra, který nyní se širokým pánským kloboukem vraženým do čela a v elegantním tmavošedém kabátu přesně střiženém na jeho útlou a vysokou postavu za pravidelného zvuku dopadu hrotu vycházkové hole střídá levou nohu s pravou aniž by řešil kam to vůbec jde. Myšlenkami jsem docela jinde - jindy - s kýmsi - kdesi... Kde jsi? Stisknu rty a zastavím se. Konečně vzhlédnu a rozhlédnu se kolem sebe. Obočí mi povyskočí o kousek výš. Jak dlouho to tímto městem bloumám? Nevím a ani mne to vlastně nezajímá. Čas pro mne není, jako bych existoval paralelně s ním. Chvíli tak postávám, ale pak se znovu pohnu kupředu. Však se znovu začíná přibližovat doba, kdy bych měl najít něco či někoho, kdo by mi dal díl svého života v podobě krve, jíž bych uhasil svůj znovu se ozývající hlad.