Příspěvky uživatele

Jeho prvotní reakce byla docela instinktivní. Však má s ohněm nemalé zkušenosti a ti velmi fyzické a naštěstí díky péči jeho matky téměř bez fyzických důsledků, které by byly na první pohled patrné. Nicméně i na něm si tento živel vybral svou daň, protože bez ohledu na reganerační schopnost upírů, i tak dokáží jistá zranění zanechat stopy. Zejména ve tváři však může být rád, že nebylo popálení až tak rozsáhlé. Nějak není schopen odpovědět, dokud oheň nezačne polevovat. Vlastně se až podiví, že nezareagoval daleko intenzivněji. Už je to pár desetiletí. Ozve se mu v mysli v logickém sledu myšlenka. Dívna na něj promluví, ale nejprve se snad tváří, jako by jí ani nerozuměl. Pak mu konečně dojde význam oněch slov a ačkoliv se stáhne kousek ke straně, protože je mu přítomnost plamene v takové blízkosti velmi nepříjemná, i tak se přemůže a zůstane na místě, protože se zdá, že jej oheň zatím až tak neohrožuje. "Neodpověděl." Dá jí jednoslovně za pravdu. "Jestli jste tohle udělala vy, tak byste měla být opatrnější. Někdo by mohl přijít k úrazu." Jako by spíš zasyčel ona slova a zraky nespouští z oné lampy, která vzplála podle všeho naprostým nedopatřením a neznalostí kontrolovat svou schopnost od této... Upírky. Uvědomí si a vlastně je do značné míry zklamaný. Však myslel v první chvíli, že jde o smrtelníka a mohl si přijít trochu na své - byť si je vědom, že zde to není vůbec záhodno a také to je silně riskantní. "Omlouvám se. Myslím, že má reakce by se dala nazvat čistě podmíněnou." Odmlčí se a pohlédne na tu, která nakonec nebude příhodnou večeří, protože chladná krev není rozhodně tak lahodná jako horká a živoucí - navíc stran upírů to je daleko soukromější. Takže následuje zase mírná dávka rozladění.

Dopadne před dívku a snad očekává, že se tím pádem zastaví, ale místo toho do něj v razanci své chůze vrazí, až sám musí udělat krok dozadu. Je poněkud překvapen tímto faktem, tak se ji ani nepokusí zachytit, aby neupadla na zem. Pak se ovšem stane něco, co čeká ještě méně. Lampa hned vedle něj vzplane. Jeho rekce je okamžitá při přítomnosti tohoto živlu v jeho bezprostřední přítomnosti. Oči se mu rozšíří, zuby vycení a hlasitě zasyčí a to v jeden ráz. Současně se prudce pohne dozadu až zády narazí do zdi v očividné naprosté hrůze z tohoto živlu. Až se celý po těle roztřese a upřeně hledí na oheň, který schvátil onen kus pouličního osvětlení. Nějak není schopen slova. Jen zuby cení a při tom vydává tichý nelidský zvuk, jak jej to nutí dostat se od případné hrozby co nejdále to jde. Trvá to několi vteřin, než je schopen se vrátit do reality a uvědomit si, že právě nyní dává naprosto najevo kým a co vlastně je. Skryje zuby, uvolní tvář, ale i tak zůstává ve stínu přitisknutý ke zdi a bojuje s nutkáním dát se okamžitě na ústup daleko dále od onoho ohně. "Podpalujete často tohle město?" Hlas má poněkud přiškrcený, je stále napjatý a třes těla zatím ne a ne odeznít.

Je poněkud zamyšlen. Navíc nemá zrovna dobrou náladu. Musel se snížit k tomu, co nemá vysloveně rád a to pít chladnou krev z toho strašného pytlíku, které má uskladné v oné chladící skříni ve svém domě. Jak potupné. Navíc jej stále ještě hlodá ona událost, kdy mu dívka v bílém nakonec nešla na ruku a nepřijala jeho nabídku na popití trochu lepšího vína v nedalekém baru. Samozřejmě to chápe, ale na druhou stranu... Nech to být. Napomene sám sebe, ale i tak je jasné, že jej to jen tak nepřejde. Sevře levou dlaň skrytou do čerké kožené rukavice do pěsti, až zaslechne charakteristický zvuk, který při tom vydá. Pak se ovšem zarazí. Zpomalí, až docela zastaví a zaposlouchá se do okolního ticha.

"Ale kdopak...?" Spíš se mu pouze pohnou rty, než by promluvil. Ještě několik vteřin a skutečně si tím je jistý. Pak o tom ani moc nepřemýšlí a jednoduše se pohne daleko rychleji směrem, odkud ty zvuky kroků přicházejí. Pohybuje se skutečně tiše a rychle vzhledem k tomu, že je již dlouho docela sžitý se svou upíří přirozeností. S podobností kočce se posléze rozeběhne. Jasně rozezná, že délka je ryze ženská a při tom se potutelně usměje. Zůstává ve stínu při zdi domu. Zahlédne záblesk osoby v mdlé záři poblikávající lampy a ještě více zrychlí. V jeden moment se odrazí a a chytí spodní části jedné terasy, na kterou se vyhoupne a pak z jedné přeskočí na druhou a pak na další na vedlejším domě. Při dalším skoku mu jako záchytný bod poslouží nefungující lampa pouličního osvětlení, kdy se jí zachytí jednou rukou a obloukem seskočí na ulici tak, aby tak zatarasil prchající možná dnešní oběti a možná i první lidské kořisti po tak dlouhé době trasu.

Naslouchá onomu zvuku, který se pro něj rozléhá klidem ulice. Je to tiché a pravidelné odkapávání vody kde si daleko před ním, nicméně on to vnímá docela zřetelně a jasně. Je to až hypnotický zvuk. Stojí na ulici. Je klid. Okolní svět se ponořil do spánku, ale pro něj je tato doba domovem. S rukama skryma v kapsách černého pláště s tmavorudou šálou umě ovinutou a uvázanou na hrdle se prostě kochá tím, co mu noc znovu ve své dokonalosti a kráse nabízí. Vzhlédne vzhůru a zadívá se na mírně podmračenou oblohu, kdy zvolna přeházející mraky čas od času odkryjí dnes i tak jasně svítící měsíc a nebo mezi nimi občas probleskne několik mdlých a v čase tak vzdálených hvězd. Co asi děláš? Kde asi jsi? Ozve se naprosto jasná myšlenka, kterou směřuje k jedné jediné osobě, jíž tak dlouho neviděl a přeci si je dodnes docela jistý, že se jejich cesty jednou znovu střetnou. Nicméně stezku se jednoduše ubránit nedokáže. A v takových chvílích, kdy se vzpomínky prostě ozvou, tak je ten pocit ještě intenzivnější a jako by jej naplňoval po okraj prázdnotou, která ve skutečnosti nic neobsahuje.

Dlouze vdechne chladný noční vzduch a vykročí prostě kupředu. Přestane zírat na měsíc, protože jej to dostává do stále hlubší melancholie. Nyní má docela jiné problémy, byť prázdné srdce je pro upíra také slušný problém a o to větší samota, která je na druhou stranu stejně tak přirozená pro upíří druh, jako naprosto ničivá. Kde asi jsi? Co asi děláš? Stále se mu opakuje v mysli, když si zvolna kráčí ulicí kamsi. Ta dlouhá absence lovu ve městech, chuti adrenalínem nabité lidské horké krve, napětí z vyčkávání na kořist jíž si dávno před úderem vyvolil...i to mu začíná značně chybět. A vzpomínka na matku tak dlouho neviděnou tomu opravdu vůbec nepomáhá.

Victorie

Takoví jednoduše je - jen tak se nevzdává a proto si ji chytí a pokusí přitáhnout zpět k sobě. Snad je to příliš smělé, snad jí tím ubírá prostor, snad se chová až moc cílevědomě. Jenže takový byl vždy a ještě více k tomu byl matkou podněcován. Nepouští ji a dívá se jí do tváře s tím, že jí stále ještě dává možnost si to rozmyslet.

Samozřejmě vnímá i všechny náznaky toho, co v ní svým náhlým vpádem vyvolal. Nicméně na jeho vlastním výrazu se to nijak nepodepíše. Někdo by snad mohl říci, že je podobný v této situaci spíš tváři sochy vytesané z mramoru. Následuje její další odmítnutí a to má již za následek, že ji pustí a ruku zpět svěsí podél těla. Je uražený. Ano je, byť by to nepřiznal. Ale na druhou stranu... Dalo se to čekat. Není důvod mít jí to za zlé. Jenže ego je ego a právě to ego, které v jeho případě samozřejmě není zrovna malé, když je stoletým upírem, tak to nese značně nelibě.

"Dobrá, budu respektovat vaše rozhodnutí." Praví pojednou poněkud chladně a až jakoby mechanicky, protože se snaží onu uraženost mírnit. Posléze však přijde něco ještě více nečekaného, že jej to dokonale zmate. Dívka se postaví na špičky a líbne jej na tvář. Vlastně to v prvním okamžiku působí spíš jako políček, který jej znejistí do té míry, že mu dokonale spadne maska klidu a na tváři se mu rozhostí docela překvapený výraz.

"I vám?" Hlesne pouze a ano, zní ta slova spíš jako otázka. Jednoduše ji nechá jít a pak ukročí dva kroky pozadu, aby se až poté otočil čelem vzad a vydal mezi hosty směrem k šatně a pak dál ven z tohoto mumraje. Jen maska klidu se mu navrátí na tvář díky čemuž by asi sotva kdo dokázal rozpoznat cokoliv z jeho vnitřních pochodů.

Victorie

Trochu znejistí při tom jejím upřeném pohledu. Snad si to ani neuvědomuje, že když se nehlídá, tak nemluví docela jako obyčejný člověk, kterým konec konců už velmi velmi dlouho není - byť na poměry své rasy je stále ještě relativně dost mladý. Oproti matce mu je pouhé století. Vysloví své pozvání a pak se odmlčí. Proč vlastně čeká, že to dívka jenom tak přijme? Však se už od první chvíle chovala jako jedna z těch ctnostných, kterým není tak snadno dostat se do slabin a nebo si je dokonce otočit kolem prstu. Posléze je ovšem odmítnut a tak zůstane tak stát a mlčky na ni jenom hledí s docela nečitelným výrazem ve tváři. Nechá ji i se poklonit a při tom se sám nikterak nepohne. Vyčká až do chvíle, než se dívka začne ohlížet podle všeho po svých přátelích a v ten moment mu vyletí ruka vzhůru a jemně ji chytí za paži. Pokročí k ní o malý krůček a zadoufá, že jeho vliv je dostatečný na to, aby přeci jenom změnila názor.

"Však neodejdete. Jenom se na chvíli vzdálíte a pak byste se mohla vrátit. To není opuštění přátel... Jen malá procházka po krásách noci a klidný rozhovor, než vás znovu doprovodím zpět." Pokusím se ještě jednou, jako bych se jen tak nebyl ochotný nechat se odbýt a nepouštím ji. Oči mi zabrousí k těm dvěma, kteří mi jednou již pokazili plány a podle všeho to dělají znovu a to nás ani neslyší, ani netuší o mém pozvání.

Victorie

Pohybem svého těla se jí pokusí přimět v tanečním kroku pokračovat mírně k pravé straně, protože zahrozilo, že by se mohli opět srazit s dalším párem, který dával do svého tance poněkud silnější razanci. Hudba se opravdu chýlí ke konci. Pak se přižene ona neznámá dívka, která jeho kroky zastaví ještě dříve než dozní poslední tóny skladby. Vzápětí se tak ovšem stane a tím pádem už nemá smysl znovu se vzájemně chytit do taneční pozice. Jeho konsternace oním vpádem zatím stále trvá, byť se to snad úspěšně snaží stále skrývat pod maskou onoho klidu, který většinou ve společnosti nosí.

Krátce vydechn a ruce svěsí podél těla, jakmile znovu osamí, jak je to vůbec možné v sále plném lidí, kteří ovšem jako by pro něj kolem byli a současně ne, byť naplňují celý okolní prostor tlukotem srdcí a pachovými stopami své fyzické přítomnosti. "Mám obavy jako každý jiný. V tom nejsem zase až tak nepodobný lidem... Ostatně jako každý z nás." Hlava se mu pohne ze strany na stranu a pak se zastaví s tím, že následuje zaujatý pohled, když vysloví onu větu, že ví, jak by jí mohl lépe poděkovat.

"Ale jistě. Samozřejmě chápu. Vztahy mezi lidmi jsou v této době daleko volnější, než tomu bývalo dříve. Možná se s touto změnou světa jednou vyrovnám." Posléze ovšem rozezní rty do širokého úsměvu, protože toto je něco, v co snad ani nedoufal... A skýtá to šanci. Pootočí se ke straně a vyhledá ty, kdo mu před několika okamžiky nezmožnili na chvíli přístup k objektu jeho zájmu, který jej tu od pohledu zaujal. Obrátí se k nim zády a zeslabí hlas, protože byť v tomto hluku, i tak by jeho slova mohla ona upíra zachytit.

"Takovou nabídku samozřejmě neodmítnu. Velmi rád si s vámi dám sklenku vína a třeba bychom si mohli pohovořit, ale abych byl upřímný, tak pro mne je tu příliš ruchu. Nicméně vám mohu navrhnout svou společnost při procházce směrem k nedalekému baru, kde jsem již byl a víno tam mají daleko lepší, než jaké jsem okusil tady. Bude tam i daleko méně lidí, taková více komorní atmosféra. Tedy pokud by vám nevadilo změnit podnik. Však tady již bylo několik vyrušení." Na pár okamžiků se odmlčím a oči z ní nezpouštím v očekávání toho, jestli opravdu neodmítne.

Victorie

Tento večer se nakonec opravdu začíná projevovat jako velmi příjemný, jako že v tomto smyslu mu už dlouho se žádnou lidskou ženou nebylo. Snad je to tou atmosférou, snad tím, že si ji musel určitým způsobem vybojovat a vlastně zvítězil, snad díky tomu jak na něj dívka v bílém reaguje a současně i jejím tanečním uměním. Ano, tohle má rád - když je žena dostatečně jistá v podpadcích a současně i tvárná k tomu, aby mohl mít hlavní slovo a jednoduše vézt. Však toto u něj neplatí zdaleka jenom v tanci, ale v životě celkově... V mém případě již neživotě.

Její slova mu vysloveně zalichotí a doslova mu polechtají ego, že mu je ještě o to příjemněji. Povytáhne na to ovšem přeci jenom obočí a s náznakem úsměvu pohne hlavou ze strany na stranu. Pak už tě nic nezachrání. Nahlas to ovšem samozřejmě nepoví, protože by to nebylo na místě a mohlo by ji to vyplašit - což samozřejmě nechce, když to vypadá, že Victorie je jedna z oněch dívek, které mu možná jednou půjdou velmi rády na ruku. Sice již má dvě dobrovolné dárkyně krve, protože ze zvířecí se mu dělá zle a pít chladnou krev z pytlíku mu přijde až potupné... Takže čím víc, tím lépe.

"Obávám se, že mne příliš přeceňujete. Každopádně mi nezbývá, než vám poděkovat za váš pohled na mou maličkost." Pronese od poslechu spíš skromně, ale i tak se uvnitř přímo dme a naparuje, jak jej takový zájem vysloveně těší. Kroky kopíruje hudbu a nyní si ji drží blízko těla a jako by si toho snad ani nevšiml, tak si ji přitiskne k sobě v poněkud volném smyslu, ale i tak, aby se jí mohl takto dotýkat. Stále jasně cítí její žár života, který mu byl pro intervenci jejích přátel vlastně odepřen.

Dívka se mu podívá do očí, které z ní ani na chvíli neuhnuly a pak si navlhčí rty a ten spodní si přikousne. Sladce nejistá. Jak rád by věděl, jestli je taková sladká i v jiných ohledech. "Opravdu si to myslíte?" Vlastně to není až tak docela pravda, protože mnoho žen je daleko chytřejších, než by jiný muž odhadoval a velmi pečlivě si hlídají svoje hrdla - a to ať vědí čím je a nebo mají pouze určité podvědomé tušení, které nepochybně i tuto dívku přimělo v prvním okamžiku k pokusu o útěk z jeho dosahu.

"Ctnost žen byla přeci vždy ve všech dobách..." Začne další větu, ale je v její půlce přerušen. Zastaví i svůj krok a šokovaně se zadívá na tu, která se na Victorii doslova vrhla. Dokonce ji i pustí z tanečního držení a ruce svěsí podél těla. Mlčky zůstane tak naprosto zmaten a také konsternován, že je někdo takto poněkud netaktně přerušil. Jakmile dotyčná zase odběhne, tak ji provází očima. "Některé aspekty této doby asi nikdy nepochopím." Vysloví zamyšleně a na moment jako by byl někde jinde.

Victorie a okrajově William a Diana

Hledí jí do tváře a drží v tanečním postoji. Ale ačkoliv se snaží zaměřit jenom na ni, tak i tak samozřejmě vnímá periferním viděním a ostatními smysly okolní ruch. Nemůže mu tudíž uniknout, že ti dva si šeptají a snad zachytil i část šepotu oné upírky, které se zdá se dokonale nelíbí. Tomu se říká mít pech. Poznamená v duchu, což se mu na výrazu tváře samozřejmě nijak nepodepíše.

Victorie se pohybuje naprosto přirozeně během tance, který je jedním z těch, které samozřejmě patří k jeho repertoáru, takže se docela synchronizovaně s ní pohybuje mezi jinými tančícími páry a úspěšně se vyhýbá tím, jak se ji snaží vést, všem párům, které by jim mohly zkřížit trasu. Současně se odmlčí a nechá dívku, aby řekla vše, co má na srdci. Jen si tiše hlesne při tom, jak se začne značně podceňovat, protože on to tak rozhodně nevidí. Není zase tak snadné zaujmout stoletého upíra, který přeci jenom potkal už opravdu slušnou řádku žen a s mnoha z nich měl tu čest daleko více než si jenom zatančit.

"Také si myslím." Odvětí zatím jenom na její poslední větu a učiní o něco delší krok, aby se vyhnuli dalšímu páru, čímž se také její tělo uvězněné do těch necudně cudných a pro něj provokativně bílých šatů dotkne jeho do obleku oděné hrudi. V duchu jako by se znovu potutelně zasmál. "Nemyslím si, že bych byl až tak strhující. Jsem jenom prostý muž, který se vydal na místní slavnost. Možná brzy uznáte, že jsem dokonale nezajímavý." Pronáší s jasnou nadlehčeností a pustí ji v pase, aby mohl svou paži natáhnout a pak si ji zase zlehka prudším pohybem pokusit přitáhnout zase blíže a ve zrychleném kroku s ní učinit jeden a půl otočku kolem jejich osy.

"Jenom vás ctí, že váš takový můj asi opravdu otevřený pohled a zájem znejistil. Však... Ano, bylo to z mojí strany poněkud nevhodné, ale jednoduše jsem si nedokázal pomoci." Zeslabí hlas do hlasitějšího šepotu snad i kvůli tomu, aby ta slova zněla o něco důvěrněji - byť kdo ví, co tím vlastně myslí, že ano.

Victorie

Vznešeně. Zopakuje se mu v mysli ono jedno slovo, které právě vyslovila. Sice k tomu byl vyučován - přesně dotažené pohyby, výrazy tváře, volená slova, tanec, vzdělání, jazyky, historie... I tak si ovšem mnohdy připadá stále tím stejným, kým kdysi byl a nebo alespoň částí toho původního opravdu nijak vznešeně nepůsobícího muže, co klouzal ve svém lidském nenáviděném životě velmi rychle směrem ke skutečně nehezkému konci. V docela nacvičených pohybech, které se mu opakováním staly tak zažitými, že je činí automaticky, si ji dovede do tanečního prostoru a přitáhne jemně a zvolna do tanečního postoje. Jasně cítí jak její tělo sálá právě tím žárem, který mu bude už navždy odepřen. Stejně tak vnímá daleko rychlejší melodii tepu horkého lidského srdce jenom malý kousek od jeho tak chladně a pozvolna až hypnosticky odměřujícího jeden úder po druhém.

Zazní první tóny následné skladby a on se musí potutelně pousmát. Dívka se do něj zavěsí a on si ji dotekem levé dlaně vprostřed zad pokusí o trochu blíže přitáhnout ke svému poněkud chladnějšímu tělu.

"Učarovala jste mi již od prvního pohledu. A když jste chtěla odejít... Prostě jsem vás musel zastavit." Melodičtější intonace hlasu snad napoví, že je velmi potěšen tím, jak se mu to podařilo a to bez ohledu na nesrovnalosti, které se vyskytly. Možná bude přeci jenom večer ještě zajímavý.

"Jistě." Hlesne a vyčká na první tóny a pak správný okamžik, kdy zvolna vykročí kupředu v tanečním kroku, který přesně kopíruje hudbu pro tanec tanga a po překroku ke straně mírně zrychlí, jak to také je pro tento tanec tak typické. "Vlastně jsem sem ani nechtěl jít, ale nyní jsem velmi rád, že jsem si to rozmyslel." Promlouvá tlumeně hledíc jí do tváře.

Victorie, okrajově Diana a William

Věnuje ještě jeden z oněch dvorných úsměvů, které jsou spíš výsledkem cíleného pohybu mimických svalů, oné upírce, která se mu také představila a jednoduše ji obejde. Pravdou však je, že je stále trochu rozladěný. Však měl docela jiné zájmy... Kdyby dívka vyběhla ze sálu alespoň někam na chodbu a nebo dokonce na ulici, mohl být pro Nathaniela tento večer velmi příjemně ještě zábavnějším než jindy. Nicméně nyní je opravdu prozrazený a tím dívce možná její přítelkyně a přítel opravdu zachránili kůže - neřku-li možná i život, protože fakt, že tu v tomto městě musí být na pozoru a nemůže si dovolit jen tak lovit v ulicích, jako tomu bylo v některých velkoměstech, muž u pomalu ale jistě začíná pořádně vadit.

Nicméně nyní se mu ne až tak neznale, jak by v této době očekával, dívka v bílém představená mu jako Victorie ukloní a vloží mu ručku do jeho, která je stejně jako ta druhá krytá černou koženou rukavicí, která snad dokáže dostatečně zakrýt jeho fyzický chlad, jež je přeci jenom především starším upírům docela typickým. Uchopí ji jemně, až jakoby náznakem a ještě pohlédne na lidského chlapce, jež prokázal tak nemalý kus odvahy a charakteru, že to musí alespoň v duchu uznat i Nathaniel sám. Jenže to zůstane skryto v jeho mysli za maskou neutrálního výrazu nevypovídající o jakékoliv vnitřní emoci tohoto upíra.

"Ano, toho jsem si skutečně všiml. Musím tedy poznamenat, že máte opravdu překrásné šaty ve své vkusnosti a jednoduchosti docela neobyčejné. Záříte jako bílá perla. Snad vás neurazím tímto přirovnáním, ale prostě jsem si nemohl nevšimnout." Na moment se mu víčka přivřou. Ano, ta bílá prostě přitahuje jeho pohled a zvlášť i druh oné látky, která odráží slabé a mdlé odlesky okolních umělých světel, že by to dokázal pochopit přesněji jenom některý z jeho rasy. Vykročí do prostoru mezi další tančící muže a ženy a pozvolným pohybem ruky, jíž její stále zlehka dřímá, se jí pokusí přimět, aby naproti němu zaujala taneční pozici. Pokud se tak skutečně stane zaměří se na její tvář, která je také docela netypická pro současnou dobu vzývaných dívenek ala jakási plastiková panna, která se mi tedy nikdy ani za mák nelíbila.

"Victorie..." Vysloví pozvolna a jako by to jméno poprvé ochutnával, tak se následně usměje a jsou-li oba připravení k tanci, tak přizvedne pravici ve vyčkávání toho, jestli se do něj dívka v bílém sama zavěsí. "Velmi prastaré jméno s překrásným významem. Znamená vítězství. Jméno královen." Pokračuji v načatém rozhovoru v duchu toho, jak jsem byl učen konverzaci.

Diana, William a Victorie

Docela nenadále se ozve samotná dívka, která jej přímo vyzve, aby o tanec požádal přímo ji. Díky tomu se mu na rtech objeví až vítězoslavný úsměv, protože tím vlastně sama všechny dohady odsunula do roviny naprosté nepodstatnosti. V první chvíli jí nijak jinak neodpoví, protože právě teď na prvním místě hovoří s jinou stejné rasy jako je jeho a navíc... Na slova bude času ještě dosti. Opravdu má pocit, že v současné chvíli vysloveně vyhrál. Posléze zazní i kladná slova stran Williama, jak se mladík sám představí a tím je vše v jeho očích dokonale uzavřeno. Hlavou mu pokývne na znamení, že jeho představení se a také souhlas bere v potaz a vlastně za něj i děkuje a ještě se vrátí pozornstí k upírce.

"Doufám, že je již celá situace vyjasněna. Nyní pokud mne omluvíte... Rád jsem vás poznal, madame." Ještě jednou jí hlavou naznačí poklonu, byť v o něco mírnější podobě a stále s úsměvem upírku jednoduše obejde a přistoupí konečně k dívce v bílém - byť po tom všem už není sebemenší šance, aby si krom tance nyní dovolil cokoliv jiného. A nejspíš i do budoucna. Přeci jenom jsem poznán. Ne, to se mu moc nezamlouvá. Nicméně jak se k Victorii přiblíží, tak si uvědomí, že by mu to bylo i líto. Však růže kvetou nejkrásněji, dokud nejsou utrženy.

Skryje levou ruku za zády a pravou napřáhne v náznaku výzvy právě k dívce v bílém, která jej stále tou barvou šatů provokuje - ať se snaží tváři, jak jenom chce. Jednoduše se mu představa těch kapek krve na sněžném saténu stále a stále tlačí do mysli. I tak se to pokusí zahnat, protože teď už na to prostor nebude. "Pokud byste byla tak laskava, byl bych velmi potěšen, věnovala-li byste mi jeden tanec. Doufám, že vám tím dokáži vynahradit všechny nepříjemnosti, které zde z mého přičinění nepatřičně vznikly." Stočí vinu za to všechno čistě na sebe - jak by se podle všeho podle žargonu také stran muže mělo a nebo to tak byl alespoň učen. Zůstane tak stát vyčkávaje na její následující rozhodnutí.

Victorie, William a Diana

Nemůže si nevšimnout, jak na něj hledí ten mladík, co se snad až ochranitelsky chopil té, které si tu tak příjemně povšiml a svou přítomností dokázala rozčeřit jinak pro něj tak časté a hluboké nudy. Bez jediného zaváhání pohlédne do očí i jemu a ačkoliv by si to jindy nebýt tak rozčílen tak snadno nedovolil, tak se mu pravý koutek úst pohne vzhůru v poněkud pokřiveném úsměvu vypovídajícím spolu s mírným přizvednutím brady o další dávce pobavení nad chováním onoho hocha. Odvážné jako i tak patetické. Nicméně to je to jediné. Vzápětí se totiž zaměří na tu, která mu chtěla uniknout a teď se velmi tiše optá kdo je. Následuje jenom pomrknutí levým okem a již je slovy upírky až příliš blízko jeho maličkosti nucen věnovat pozornost právě jí. O malý krůček ustoupí, protože mu zdá se tak blízká přítomnost jiného upíra není zrovna po chuti.

"Není nutné se omlouvat. Omluva by byla na místě spíš stran mne samotného vzhledem k tomu, že jsem se také při prvních slovech nechoval zrovna tak, jak by si konvence žádala. Nicméně vás musím upozornit, že nic nekalého jsem opravdu neměl v úmyslu. Jenom mne svým vzezřením a způsobem pohybu zaujala jistá dívka, kteoru jsem chtěl požádat o tanec. A vypadalo to, že se chce vzdálit a tím by mi možnost požádat ji o tanec byla dokonale odepřena. Je od vás samozřejmě šlechetné, že se zajímáte o blaho svojí přítelkyně, nicméně i tak si můžete být jista, že její zdraví by bylo samozřejmě zachováno. Nebo vám přijdu jako někdo neznalý chování a sebeovládání?" Na moment se odmlčí snad aby uklidnil svůj hlas, který by nejméně pro sluch upíra mohl znít poněkud roztřeseně se známkami rozčilení, které se v sobě snaží mírnit.

"Ale abych se raději představil." Pronese po chvilkovém mlčení a pohledem uhne k té, která se jej šeptem ptala jako by tím snad chtěl naznačit, že ta slova jsou určená především jí. "Mé jméno jest Nicolas Bonneli.j" Hlavou pokývnout je však nucen právě k upírce, které se má od pohledu představovat, ačkoliv mu oči stále ujíždějí k dívce v bílém. "A pokud byste dovolila, rád bych vaši přítelkyni požádal o tanec. Přijde-li vám to ovšem vhodné a také..." Přesune se pozorností k tomu mladíkovi a tentokrát mu tvář zůstane klidná bez jediného pohnutí bez ohledu na jakoukoliv emoci, kterou v něm jeho pohled vyvolává. "...bych rád učinil co jsem chtěl. Tedy pokud by vám to nebylo proti mysli." Pokračuje plynule ve slovech teď snad směřujících k ochraniteli dívky v bílém.

Diana

Ohromně se baví - jako že je mu podobná spíš nuda. Ale tohle je prostě zábavné. Pozoruje dívku, která nejspíš podvědomě velmi jasně vycítila kdo je a vydala se sama na okamžitý ústup. Pak se ovšem zastaví, protože se jí chopí jakýsi mladík - což jej kdo ví jak nepotěší podle okamžité reakce mírného přizvednutí horního rtu, že má co dělat, aby jistá část jeho chrupu zůstala skryta. A to není vše. Hned poté se před něj postaví kdosi, jehož tělo nesálá oním charakteristickým žárem živého lidského tvora a má tu drzost, že mu zamává dlaní přes tváří. Ano, to má za následek přerušení očního kontaktu kořist - dravec. Shlédne dolů a velmi zřetelně se zamračí, jako by mu i oči zaplály náhlým výbuchem hnevu, který se jím prožene, ale i tak se krom toho ani nepohne. Vzápětí mu naopak obočí vyjede vzhůru a zůstane na jak odhaduje podle všeho upírku jako on pár vteřin naprosto šokovaně zírat.

"Prosím, madame?" Zdůrazní ona dvě slova a zase se odmlčí při pevném sevření rtů. "Pominu-li onu velmi silnou nezdvořilost nehodící se k našemu stavu, který vypovídá o tom, že se dokonale neznáme, tak z čeho usuzujete, že je pro mne jídlo? Jídla mám dost. A pokud vím, tak jsem se k ní ani nepřiblížil." No, docela pravda to není. Byť dokonale hledový není... Ale nebýt tady, nedít se toto vše okolo... Asi by dnes neodolal. To ovšem neznamená, že jej to pořádně nenamíchlo.

V patách dívce v bílém

Vlastně jako by si byl jistý, že se jeho poled s tím dívčiným jednoduše setká. Hledí na ni a v mysli ji k tomu vlastně vyzývá. Nemá důvod jakkoliv skrývat svůj pohled, kterým ji častuje a na rozdíl od toho zábavného vína, které tu dostal, tak si ten pohled očividně přímo užívá - a s ním i onu představu toho, co by se dělo s oněmi šaty. Vlastně by se dalo říci, že jej svou bělostí až provokují. A zvlášť na těle takové ladí dívky, jejíž srdce jasně vnímá až sem bít v jeden moment daleko silněji a rychleji, jako by se snad bála, jako by se její tělo napínalo pod náporem adrenalinu a tím jí ještě více rozpalovalo kůži tak cudně skrytou pod ve skutečnosti dokonale necudnými šaty odhalujícími všechno a nic. Na onoho poustevníka tudíž nemá chut očima ani zavadit. Ještě několik vteřin, poslední představa barvy hlasu výkřiku této dívky, kdyby si byl dovolil - jako že tady ještě ani jednou a až mu to začíná trochu chybět.. A nebo dost. ...a konečně se stane tak, jak celou dobu očekával. S klidem se jí podívá do očí a i přes tu vzdálenost i on sám cítí ono napětí, které vždy mezi lovcem a kořistí je. Jak vždy právě tuhle chvíli miloval - když si kořist uvědomí, že je šelmou sledována, když se snaží uniknout a současně je v tom ono silné zaujetí, které vidí podle drobných známek její podvědomé řeči těla i nyní.

V téměř identickém okamžiku, kdy se dívka pokusí ztratit v davu, tak postaví téměř dopitou sklenku na bar a vydá se za ní. Prochází mezi těli, které každé tepe svou vlastní melodií tlukotu srdce, ale i tak jasně vnímá právě to jedno, které na chvíli velmi bedlivě poslouchal. Ačkoliv jeho zorné pole přerušují procházející hosté, tak i tak ji stále nespouští z dohledu a jak ji tak stále sleduje, tak by někdo mohl říci, že kolem ní snad opravdu s podobností šelmy až krouží.