Příspěvky uživatele

To jak reaguje na jeho dům, který je opravdu tak trochu zmenšeninou sídla, kde velmi dlouho pobýval, jej přiměje k tomu, aby se tomu jednoduše usmál. I on reagoval podobně na domovské sídlo rodu Kairy - tedy v době, když se dostal z podzemí, kde strávil podlední dva roky svého nicotného lidského života. Před očima se mu mihne několik obrazů z oné noci, kdy jej poprvé matka vyvedla nahoru a pak nechala celý den rozmýšlet, jestli přijme její nabídku k neživotu. Tehdy byl už i ta rozhodnutý a naprosto uchvácený vším, co mu do té chvíle dokázala vyjevit.

Celkově jej tato dívka nutí stále častěji k úsměvu a nebo dokonce smíchu. Je to tak úlevné, když je žena i něco víc než jenom prázdná nádoby ochotná dávat ze sebe možná až příliš mnoho. I ten její stud, který není v této době opravdu vůbec nic běžného... Dívky se dobrovolně nahé jenom v miniaturních kalhotkách vlní kolem tyčí v pochybných podnicích, v podobných jsou dokonce svolné mnohdy i zadarma s kýmkoliv ke kde jakému povyražení a nebo to stojí maximálně večeři. Kde jsou doby dlouhého dvoření se a poznávání v rámci etikety a společensky vyžadovaného žargonu. Naopak...z čím vyšší společnosti nyní žena pochází, o to více je mnohdy svolná. Doba se velmi změnila. Nasměruje ji do salonu pro hosty, ačkoliv na ní jasně vidí, že by se nejraději vydala na průzkum domu. Jenže z jistých důvodů jí zde volný pohyb jednoduše dovolit nemůže. Ne do doby, než zamknu příslušných několik dveří.

Jak by mohl nevidět, jak se stále více dívka chvěje. Proto otevře dveře salonu pro hosty a nechá ji projít jako první. Ačkoliv by to dělat neměl, tak se jí podívá na tělo, které odhaluje pod mokrým oblečením opravdu daleko více, než by asi dívka ráda. Očima na moment zavadí o její poprsí, kde se jasně rýsuje celý jeho tvar pod vlhkým svetříkem a pravý koutek se mu podivně přizvedne vzhůru. Je to krásná dívka a co víc i do vzhledu a charakteru opravdu osobitá. Pokud vešla, tak za nimi nechá dveře pootevřené a otočením spínače rozzáří plynové osvětlení i v této místnosti. "Za chvíli ti bude mnohem tepleji. Měla bys si svléci to mokré oblečení. Zkusím ti tu najít něco, než ti to trochu oschne." Představu toho, že by tu zůstala bez šatů raději zažene. Dnes má spíš náladu na rozhovor, ačkoliv kdo ví, co se ještě může stát, že ano. Přiklekne ke krbu v centru místnosti, nad nímž visí portrét jeho matky, která hledí směrem ke vchodu. Otevře skleněná vitrážová dvířka krbu a seskládá do nich několik kusů po jeho pravé střaně uložených polen. "Ani nevím, jestli ten krb táhne. Zatím jsem tu zatopit nezkoušel." Hlas se mu zachvěje, ale i tak uchopí rozměrné krbové zápalky. Trochu se chvějící rukou vytáhne jednu sirku a škrtne hlavičkou o úzkou stranu krabičky. Hned jakmile zazní klasický praskavý zvuk, tak sirku prudčeji odhodí do nitra krbu a dveře o něco rychleji zavře. Zapraská to, když troud chytí a za sklem se objeví slabá záře plamínku, který začne troud stravovat.

Zamkne za nimi bránu a pak od ní odstoupí. Očima ještě chvíli těká po prostoru za nimi a snad i naslouchá, ale pak se k bráně otočí zády a vydá se po kamennou dlažbou pokryté cestě spolu s Victorií směrem k domu. Cesta se mírně stáčí ke straně, ale brzy se před nimi objeví rozlehlá budova sídla, které před nějakým časem zakoupil. Victorie jde za ním, vítr mu co chvíli pohodí vlasy, které už začíná slušně zkrápět voda, která na ně dopadá z těžkých mraků vlastně dnes docela zakrývajících jak hvězdy, tak i měsíc, takže okolní zahrada působí ještě temnější, než se zdá. Projdou i prostranstvím a kolem vyschlé fontány pokryté značně různými druhy lišejníků a na svém dně i mechem a kde jakým navátým nepořádkem. Polonahá dívka držící kamenný džbán v jejím středu upíná svůj statický pohled kamsi do dálky. Jenom po její paži přeběhne velký černý pavouk, který se skryje do nitra onoho kamenného džbánu. "No, po pravdě ne. Ale uvnitř mohu zatopit v jednom z krbů. Pak ti bude určitě lépe." Až se zachvěje při té představě. Skousne zuby, odemkne hlavní vchod jedním z klíčů na onom svazku a vejde do temného prostoru. Přímo za dveřmi otočí spínačem a halu ozáří mdlé světlo kulovitých plynových svítidel. Nejprve je ono světlo velmi slabé, ale postupně stále více sílí až odhalý plně celý prostor s širokým kamenným schodištěm vedoucím z haly do dalšího patra. Ta je kruhovitého tvaru a po jejím obvodu je mnoho dveří. Po levici a pravici pak pokračují do další dlouhé chodby směrem do obou křídel domu. "A to jsi ještě neviděla knihovnu. Ale na to bude čas. Potřebuješ se zahřát." Pokyne rukou k pravé straně k jedněm dveřím vedoucím do salonu pro hosty.

Opravdu... Počasí se začíná velmi rychle kazit. Ano, určitě bude zábava. Ozve se znovu onen hlas, ale je spíš jako záchvěv čehosi velmi vzdáleného a uvězněného na jistém místě, odkud nemá šanci a ani vůli odejít. I tak se ovšem Nathaniel zachvěje a pručeji odhlédne na dívku, která jej chytí za ruku. Na čelo mu dopadne několik dalších kapek. Je pozdě poslat ji zpět. Ještě obrátí pohled k místu, kde už mizí zadní světla taxíku. Ujistí sám sebe, že se nic neděje a pak se trochu nuceně usměje na Victorii. "Ano, je to nádherná stavba. Proto jsem jednoduše neodolal. Je to velmi podobné našemu starému sídlu. Líbilo se mi tu od prvního pohledu. Počkej, až uvidíš, jak to vypadá uvnitř." Sevře jí ruku ve své, kterou od jejího tepla kůže dělí rukavice od jeho chladu a vykročí k bráně. Jemným pohybem se jí snaží vést blíže k místu, které musí přeci jenom odemknout. Obrátí se k ní čelem a znovu sáhne do kapsy svého kabátu (tentokrát levé vnější), která snad má stále Victorie na sobě oblečený. Odsud vytáhne menší svazek klíčů, kdy vybere ten největší a nejmasivnější. Jím odemkne rozměrný visací zámek, řetěz zachrastí a pak panty jednoho z křídel širokých vrat hlasitě zavrzají. Do toho k nim z dálky zazní první zatím jemné zadunění hromu. Občasný dopad kapek se zdá se začíná měnit v zatím pozvolný déšť, ale vítr je stále silnější. "Měli bychom si pospíšit. Nebo zmokneme." Zasměje se a vejde. Vyčká, jestli tak učiní i Victorie a pokud ano, tak vrata zase zavře, upevní na ně zpět řetěz a zajistí jej docvaknutím onoho masivního visacího zámku.

Vůz několik minut projíždí městem, pak mijí budovu knihovny, ale stále pokračuje dál až do míst, které od pohledu docela k městu nenáleží. Světlomety auta dopadají na ztemnělou vozovku, kteoru z obou stran míjejí kmeny stromů stále více houstnoucího lesa. "Ano, ještě dál. Ne, nejsme tady špatně." Promluví chladně s jistou známkou ostrosti k řidiči, který měl tu drzost se otočit na ně, co sedí na zadním sedadle. Victorie se k němu přitiskla a jasně cítí, jak se chvěje. Někdy bych znovu hřál rád. Ano, musí to být pro ni nepříjemné, když se k někomu tiskne, ale i tak z něj žádné fyzické teplo nepřichází. Však je to už nějaká chvíle, co pil teplou krev, která alespoň trochu rozehřeje na čas jeho ne tak docela živé tělo, které nikdo ani pořádně neví, jak může takto vlastně po vlastní smrti existovat dál. Rukou přilehlou jí k tělu projde zvolna pod jejími zády a obejme jí paží, protože když se k němu tiskne, tak by tak nejspíš učinit měl. "Již jsme skoro tam. Ano, je to přímo před námi." Přímo mezi stromy světla taxíku ozáří vysoký živý plot, který jako by vyrůstal ze země v naprosto absurdním místě vprostřed zalesněného prostoru. Po několika vteřinách konečně vůz zastaví u široké slušně zrezivělé tepané brány zajištěné řetězem a velkým visacím zámkem. "Dovolíš?" Sice se optá, ale neváhá a sáhne dívce do svého kabátu, odkud z vnitřní kapsy vytáhne blíček bankovek sepnutých jednoduchou stříbřitou sponou s vyrytým znakem do kruhu stočeného hada požírajícího si svůj vlastní ocas. Z balíčku odebere jednu bankovku nemalé hodnoti a řidiči ji předá. "Zbytek si nechte." Hlesne pouze a peníze tentokrát skryje do kapsy kalhot. Jen se po očku podívá po Victorii, kterou kdo ví, jestli tím nevyvedl trochu z míry, protože kdo ví čeho všeho se během toho dotkl. Bez dalšího otálení vystoupí z vozu, obejde jej a otevře dveře na opačné straně, aby mohl pomoci své spolujezdkyni vystoupit. "Začíná pršet. Myslím, že se brzy strhne pořádný... Jak se to říká? Slejvák? Nějak tak? Možná i něco silnějšího." Vzhlédne vzhůru a do tváře mu dopadne několik nemalých kapek. Navíc i vítr zesílil, takže se mu opírá s chladem do látky košile i mu slušně cuchá vlasy.

"Ano, to je také pravda..." Vysloví v návaznosti na její slova, ačkoliv... Spíš mám dojem, že přeci jenom trochu váháš. A vlastně se ti ani vůbec nedivím. To si ovšem nechá pro sebe. Však tím, že vstoupí do jeho domu, tak se sama dává jemu všanc. A navíc na tak odlehlém místě by se pomoci nejspíš nedovolala. Že by byla zábava? Zazní mu ona slova přicházející odkudsi v mysli a on poněkud zvážní. Nic dalšího ovšem nenásleduje jenom ticho, kterému několik vteřin "naslouchá". Pak jí znovu nabídne rámě a pokud jej dívka přijme, tak vykročí znovu kupředu a tentokrát směrem k okraji parku. "To není žádná zhýčkanost. Začíná se měnit tlak vzduchu. Možná přijde déšť a nebo něco i bouřka. Odvoz bude určitě příhodnější." Docela pomine, že se mu dívka znovu omluvila. Někteří lidé takoví asi bývají a tak to jednoduše nechá být. Jakmile vyjdou z parku, tak po pár krocích zastavím mávnutím ruky zrovna projíždějící vůz taxi, do kterého nechá nejprve nastoupit ji a pak tak učiní i on sám a dveře za sebou zabouchne. "Jeďte směrem k městské knihovně. Dál už vás budu navádět." Promluví k taxikáři a usadí se uvolněně, jakmile se automobil rozjede kupředu.

---> Nathanielův dům

Jen pravý koutek úst se mu pohne mírně vzhůru, když se tak možná i trefně sama specifikuje. Povytáhne obočí a pohne hlavou ke straně v neurčitém gestu. Zarděla se. Zůstane při tom na ní několik vteřin hledět bez toho, aby na sobě dal cokoliv ze svých vnitřních ponutek a reakci na tento pohled znát. Přehodí jí plášť přes ramena. Ovine jí i šálu kolem hrdla a ruce z ní docela stáhne. "To je maličkost a vlastně i povinnost, když vidím, že se chvěješ chladem. Mě chlad nevadí." Ještě se uchechtne na to, že se znovu ptá, jestli to pozvání platí. O malý kousek se k ní přikloní a hlas mírně ztiší. "Victorie, když něco povím, tak to platí. Nikdy nemluvím jenom tak do větru. Pozval jsem tě již onen večer ve tvé chatce. Od té doby je to pozvání platné." Uvedu věci snad na pravou míru a tentokrát pokroutím hlavou daleko obšírněji. "Neměl jsem v plánu nic. Vlastně něco ano, ale to počká, protože to na mne počká vždy. Spíš bych dnes strávil noc znovu o samotě. Budu rád, když mi uděláš společnost a možná tě i můj dům inspiruje pro psaní tvé další knihy. Pak ovšem očekávám jedno z prvních vydání a to s velmi hezkým věnováním. Když bude moje skromné sídlo jeho inspirací." Rty se mu rozezní znovu do širokého úsměvu a snad se mu na moment i víčka slabě přivřela, jako by jej cosi napadlo... Ale pak to zdá se zaplaší. "Půjdeme tedy? Možná bych mohl zavolat nějaký odvoz. Přeci jenom to není zase tak blízko. Můj dům je docela na okraji města."

Nyní se jednoduše zasmát musí. To jak se chová - se zaujetím. Opravdu mu to lichotí a je to tak příjemné...všechny ty její náznaky, na které by okamžitě reagoval. Před třiceti či čtyřiceti lety. Tedy pokud by v té době nebyl docela uchvácený svou matkou, která naprosto naplňovala celý jeho svět. A pak se jednoduše rozhodla, že bude lepší, pokud se od ní odpoutá a on po tu dobu kráčí sám. Jak by mohl být ochotný o tom mluvit, když to bylo tak bolestné. Někdo, kdo byl středobodem celého jeho vesmíru ještě před tím, než mu darovala neživot a ukončila naprosto fatálně prázdný lidský život, tak jej poslal pryč. Někdy dokonce přemýšlí, jestli ji jednoduše nepřestal bavit. Ale pak se ihned začne přesvědčovat, že šlo o poslední lekci, jak říkala - naučit se žít sám. Tiše si hlesne a jemně pokývne hlavou. "V tom případě ano. Nejspíš takový je, jak potřebuješ pro svou knihu." Dá jí za pravdu a snaží se zahnat ten pocit, co současné myšlenky v něm opět vyvolaly a z většiny je zahání jak určitými prostředky, tak i vyhledáváním jakékoliv formy zábavy a nebo povyražení, což se mu většinou vlastně i daří. Zaznamená, jak se zachvěla. Ano, vítr vane, noc není tak teplá, aby se pouze ve svetříku nechvěla. Mě se nic takového nedotýká. Odspodu začne rozepínat plášť a při tom ji dále naslouchá. "Victorie, jestli něčeho mám skutečně dostatek, tak je to čas. O nic mne neobíráš a ani mne v žádném ohledu nenudíš. Naopak jsem rád, že jsem měl tu čest tě potkat." Pokusí se jí vyvrátit, co si zdá se o sobě myslí a stáhne si kabát z ramen, aby jej posléze přehodil dívce bez ohledu na její možné protesty přes ramena. Není vyhřátý. Spíš jako by visel kdesi v průvahu, protože Nathanielovo tělo jednoduše nehřeje jako to lidské. Dokonce si stáhne i šálu a pokusí se ji dívce jemně a zlehka ovinout kolem hrdla. Svoje poslední slova Victorie nedomluví a on se nad tím pozastaví. Jak se na mne dívá. Určitá část jeho já jako by jej začala varovat a bít na poplach, že by se měl vzdálit, nechat ji jejímu lidskému životu a již se k ní nepřibližovat, ale jiná část tomu začne velmi silně odporovat. A on chce naslouchat oné odporující části, protože si je jistý, že tentokrát se mu to z rukou už nevymkne. "To jsi vůbec nemusela. Ačkoliv to víno bylo opravdu dobré. Chtěl jsem ti nechat uchystat večeři, láhev portského již mám připravenou... Ale na to možná dojde později. Ono víno na tebe u mne doma už čeká." Pokud se nechala obléci, tak ruce stáhne z látky, která ji snad uchrání okolímu chladu a sám zůstane tak stát pouze v černé košili nedopnuté u krku na jeden knoflíček a v obdobné barvě vyvedených i kalhotách, které podle všeho původně patří k nějakému obleku.

Zatarasí mu cestu tím, že si stoupne před něj a tak se zastaví a pohlédne jí do očí. Neuhýbá... Nemá k tomu důvod. Po těch desetiletích a původním velmi tvrdé výuce od své matky má jistotu, že jen tak někdo jeho masky neprohlédne. Nepohne se ani, když mu položí dlaň na tvář. Naslouchá jí a ani na to nic neříká. Samota je daleko bezpečnější. Jak pro mne, ale hlavně pro ty ostatní. Čím blíže k sobě někoho pustím, tím blíže jej pouštím k dravci v sobě. Ale to nevysloví. Však ano, opravdu jí říká jenom to, co chce zdá se dívka slyšet a nebo to, co by jej teoreticky neohrozilo a nebo nemohlo nějak znejistit, kdyby vyznělo nahlas. Navíc... Opravdu ji nezná. A při své nedávné zkušenosti je v současnoti rozhodnutý, že si už nikoho takto blízko nepustí. Jenže kdo ví, jestli tak skutečně jedná, byť je sám v sobě přesvědčený. Už tím, že s ní takto rozmlouvá, že si nehledá jenom zdroje krve a přeci se snaží narušit svou samotu, kam se po svém posledním a fatálním selhání sám uvěznil, rozrušit přítomností někoho. Dívka sklopí hlavu a prohrábne si vlasy. Pak začne mluvit o svých knihách. To si také s klidem vepsaným do tváře vyslechne. Pousměje se až na to, jak se pláce přes ústa. "Nenudíš mne." Odpoví jí prostě. "Opravdu si myslíš, že můj dům bude působit takovým hororovým způsobem? Je to jenom stavba a dlouho neudržovaná. Poslední majitel před lety zemřel a spravoval jej jenom jeden hlídač. Podle toho to tam také vypadá. Ale pokud bys chtěla, mohl bych ti nabídnout své pohostinství již dnes večer. Jenom nemám připraveno nic z toho, co jsem chtěl připravit na tvou návštěvu." Klesne hlasem. Posléze pokrčí rameny. "Většinou historickou literaturu z Beletrie a nebo literaturu faktu. Nicméně pokud se jedná o zajímavý titul a nebo zajímavého spisovatele s originálním stylem psaní a slohem, tak ani tolik na žánr nehledím. Ale je to už dlouho, co mne nějaká kniha skutečně zaujala."

Zaznamená, že se znovu zachvěla a zpomalí krok aniž by se zatím zastavil. Do té chvíle sledoval cestičku parku, která je vede kamsi a ani pro něj není důležité kam. Otočí na ni tvář a pozoruje nyní to, jak si olízla rty. Vydechne s náznakem smíchu, ale to je jediné, co na sobě dá znát, byť má pocit, že je z něj dívka stále více nervozdní. Následuje po jeho otázce chvilka ticha, jako by se rozmýšlela o tom, jestli mu odpovědět a nebo ne. "Ach tak." Odpoví jí prostě, byť ta slova jsou zdá se podle něj dostatečně vypovídající a mlčí, aby ji nechal dopovědět, co má na srdci. Znovu se zaměří na prostor před nimi. "Možná je svět daleko temnější a tajemnější místo, než si umíš představit. Většina lidí žije v iluzi. I já jsem v ní dlouho žil, než jsem pochopil pravdu." Tiše si hlesne na poslední otázku a také na malou chvíli mlčky snad rozmýšlí, jak to zformulovat, jestli vůbec říci pravdu a nebo si vymyslet nějakou lež, která by se jí líbila. Pak se skrze pootevřené rty mělce nadechne. "Nevyrovnávám." Odpoví jí po pravdě. "Už jsem se smířil s tím, že je mi samota přirozená. Matka to říkala, ale já jí to vůbec nevěřil. Ale po těch letech, co jsem opravdu sám... Je to o lidskosti. Člověk dlouho osamocenost nevydrží a upír se musí naučit lidskost potlačit do té míry, aby mu samota skýtala útočiště a nepředstavovala vězení." Volnou dlaň jí položí na paži, kterou je mu zavěšená v druhé ruce a znovu na ni otočí tvář. "Nyní píšeš nějakou knihu? Napsala jsi již nějaké další? Velmi rád bych si něco z tvé tvorby přečetl. Jestli něco miluji, tak jsou to knihy."

S potěšením nechá její ručku vklouznout do svého rámě a ještě chvíli stojí a dívá se jí do tváře. Také jí zlehka pokývne hlavou, jak by se také nejspíš mělo a vlastně je jejím jednáním i důvěrou velmi potěšen - do té míry, že v něm začne pomalu ustupovat pocit onoho znechucení, který v něm vzbudila ona společnost, co dokázala neustále jenom brebentit o tak zoufale povrchních tématech, že i dávné rozmluvy ve velmi strojené spolelčnosti dávných společenských akcí uzavřené šlechtické smetánky, byly daleko záživnější a také podnětnější. "Hm..." Protáhne trochu zamyšleně při tom, co mu říká následně a zvolna vykročí pravicí kupředu prostě někam vlastně opačným směrem, než měl původně v úmyslu. Miloval... Jak patetické mu to slovo přijde opravdu v kontextu s lichocením. A s onou vážeností... Už nedávno docela ztratil a byla to pro něj opravdu citelná ztráta, která jej vyhnala z míst, kde pobýval opravdu rád a dokonce si tam připadal téměř jako doma. Ale to je vzdálené už několik měsíců a nemalým množstvím mil, za rozlehlým mořem v docela jiné zemi. "Ano, to působím. Také jsem se to velmi dlouho učil, než mi to přešlo do krve." Nijak jí neodporuje v tomto jejím dojmu. Nad oním výrazem, jak poznamenala, se na pár vteřin zamyslí. Že by má ostražitost už nebyla tak ostrá jako dříve? Možná bych si na to měl dávat trochu větší pozor. Však jedna z věcí, na které si vždy zakládal, bylo jeho sebeovládání - tak dlouho a bolestně učené matkou v dobách, kdy jej začínala učit. A že to byla tvrdá, naprosto nezbytná a také dlouho trvající výuka, která ovšem snad přinesla kýžené ovoce v podobě toho, jak působí, jak jedná, jak se chová a především nedává znát nic z toho vnějšímu pozorovateli, co se v něm jinak odehrává. Ale ano...nedávné události jím opravdu otřásly. Je zvláštní co všechno může mít za následek jediná hloupá chyba. Dívka jej poklepe na předloktí a on jako by se vrátil zase do reality ze svého světa zamyšlení, kam občas upadá, který jako by existoval paralelně s tímto světem skutečným. "Otázka zní v jakém slova smyslu vnímáš onu vzdálenost. Jestli jde o cosi metaforického a neuchopitelné, nebo vzdálenost v čase do minulosti či do budoucnosti, či snad vzdálenost mezi jednotlivými místy. Ale máš pravdu. Samota toto opravdu dokáže. Umí být stejně tak svazující jako osvobozující." Pokračuje v načatém rozhovoru, když nechá nahlas vyznít jednu ze svých poněkud filozofičtějších myšlenek a pokračuje pomalu kupředu tak, aby mu Victorie dobře stačila v kroku. "Ale to pro vás lidské bytosti nebývá příznačné. Myslím, že většina z vás žije v neustálé společnosti. Nebo pociťuještě někdy hlad po čemsi vzdáleném a onen neklid, jak jsi sama řekla?"

Zůstane na ni na moment hledět s naprosto neurčitým výrazem, když prohlásí, že nevěří, že by jí dokázal ublížit. Až v něm zatrne. Toto už slyšel... Kdybys jenom tušila. To ovšem zazní jenom v jeho mysli a nijak to na sobě nedá znát. Móda a styl oblékání se od jeho časů lidství opravdu velmi změnilo - především u žen. Ale toto se mu opravdu docela líbí a hlavně ten svetřík, kterému přechází prsty po pletenině. Zaznamená, že se zachvěla. Zvláštně jej to potěší. Snad je to opravdu tím, že není tato žena jenom prázdná nádoba (nebo tak na něj alespoň působí), že tomu tak je. A opravdu mu to přijde velmi osvěžující, že ji tady dnes v noci potkal. Už zase se směje. Jak často se mu toto stává? "Znuděný aristokrat? Opravdu tak působím?" A přitom jsem takovému aristokratu velmi vzdálený. Ale jak bys něco takového mohla vědět. Však posledním rozeným členem rodu Farense byla právě jeho matka a už od dob, kdy přijala neživot, tak se dá onen rod považován nejen za vymřelý po meči, ale jako docela zaniklý. Znovu se ani nepohne, když se začne dotýkat jeho šály, kterou nosí vysloveně rád. Vlastně ani neví, proč si občas takové doplňky oděvu vybírá - snad jde opravdu o určitý vzdor, protože... Matka by z toho nadšená nebyla. Ta upřednostňuje opravdu hlavně temné tóny. "Nemusíš mi nabízet nic. Stačí tvá společnost, protože jestli je někdy něco skutečně temné a hluboké, tak to je běh věčnosti." Nemá důvod cokoliv skrývat a ano, samota je mnohdy tak tíživá jako pro upíra velmi vyhledávaná. Ve svém rozporu pozůstatků lidskosti a upíří přirozenosti, v ambivalentním životě osamoceného dravce a lidského srdce stále toužícího po přítomnosti blízké osoby, má někdy pocit, jako by mu neustále něco scházelo. Nebo někdo. Ale ona je nyní velmi daleko a dlouho. "Ale mohli bychom se projít. Noc je opravdu překrásná. Tedy pokud ti stále nepřijde mužský doprovod jako nutný." Praví s úsměvem a stáhne své prsty ze svetříku s tím, že jí nabídne podle starých zvyků rámě v naději, že se do něj možná zavěsí.

Povytáhne obočí znovu. No ano, tohle slýchá často. Ono takové to lísání se, pochlebování a vtírání se je mnohdy ženskému pokolení vlastní. Jenže... Myslím, že ty nejsi jenom prázdná nádoba. Alespoň tak na něj zapůsobila během onoho rozhovoru, který si tak trochu uloupil v její chatce, když si do ní našel pro ni v neočekávanou dobu cestu. Na její další slova se krátce zasměje a úsměv mu na tváři zůstane s tím, že tentokrát už to opravdu jenom hnutí mimických svalů není. "A jsi si tím opravdu jistá? Možná je o to nebezpečnější potkat v takovém ztemnělém parku osamocená zrovna mne." Promlouvá k ní klidně o něco melodičtější intonací hlasu vypovídající snad dostatečně o tom, že to nemyslíš až tak vážně... Ale kdo ví, že ano. Po jejím úsměvu mu o to více zůstává důvod i k jeho úsměvu. Ani se nehne, když k němu přistoupí a klidně jí dál shlíží do tváře snad ještě více zaujatý a možná i zvědavý, co udělá dívka dál. "K službám... To říkají spíš muži ženám, ale ano. Za ni budu velmi rád." Odpoví naprosto samovolně - jak jej to napadne nechá ta slova zaznít i nahlas aniž by zvažoval to či ono, protože opravdu se mu ta její vůně líbí jako tehdy a zase na něj začíná mít podobné účinky. Navíc, jak se dnes oblékla. A že se mi obdobné novodobé styly oblékání žen jindy nelíbí. Posléze se však musí zasmát už opravdu od svého (jak by sám řekl) chladného, černého srdce. "Jak? Velmi snadno, Victorie." A když už se k němu takto dobrovolně přiblížila, tak zdvihne pravici a hřbety prstů jí přejde po jemné pletenině svetříku v oblasti nadloktí levé ruky. Samozřejmě jej přes rukavici cítit nemůže, ale jako by nemohl najednou jinak. "Po jisté době se kde co zají. Mnohdy i věci, které se zpočátku jevily jako zábavné vždy. Když přejde pár desetiletí, tak už tě jen tak něco nezaujme." Učiní totéž (pokud jej dívka neodehnala) a znovu přejde hřbety prstů po svetříku v tomže místě, ale v opačném směru. "O to více je osvěžující, pokud se tak čas od času stane."

Sám povytáhne obočí, když tak učiní ona a na chvíli mlčí a neodpovídá jí. Shlédne sám k sobě, aby si prohlédnul svůj zevnějšek, dokonce pohlédne i do dlaní skrytých pod černými koženými rukavicemi a znovu je svěsí podél těla při současném vrácení hlavy do původní pozice a nasměrování pohledu zpět na Victorii. "Copak? Něco špatně?" Optá se raději. A když si jej tak problédla, tak si naprosto otevřeně prohlédne i on ji. Závan větru, který se stačil otočit, k němu přivane vůni jasmínu, a to mu alespoň trochu zvedne náladu - jak to také v jeho současném stavu katatonie, kam ho uvrhla ta nedůvtipná ale skupinou AB negativní oplívající blondýna, uvrhla. "Tak co vím, parky jsou především v noci pro ženy velmi nebezpečné místo. Ve velkoměstech se do nich neosmělí jít ani dospělí muži v tuto hodinu. Ale tady to je asi přeci jenom jiné, než nač jsem byl zvyklý." To slovo "asi" mu přijde až absurdní, protože to tu skutečně jiné je. Na moment zavadí pohledem i o její rty, ale pak oči odvratí stranou, jako by si snad dovoloval až příliš mnoho. "Vlastně jenom procházím. Mám za sebou... No, trochu méně záživný večer. Ale to se možná změní. Nebo možná určitě?" Snad je onen úsměv díky tomu, jak dnes opravdu zajímavě vyhlížející dívku tu oděnou nejen do jemného svetříku jakoby nemravně vyzývajícího k doteku a jasmínového parfému tu potkal, není jenom hnutím mimických svalů, jak je pro něj v tomto katatonickém stavu vlastně typické. "Tedy pokud zrovna někam nespěcháš." Dodá k tomu posléze a odmlčí se. Trochu povzbuzení stran příjemného (a na rozdíl od probléhlého před hodinou) a inteligentního rozhovoru by mu přišlo opravdu vhod.

Opravdu by přísahal, že slyšel hlas matky. Vlastně tomu ani moc nevěří, že tu skutečně někdo je - tedy je si tím téměř jistý, dokud nezaslechne v blízkosti tlukot srdce. Opravdu? Povytáhne obočí, protože je naprosto nelogické, aby matka byla tady zvlášť, když ani neví, kam se to vlastně uklidil. Bylo by příliš riskantní vzhledem k čerstvosti jisté události, aby jí posílal zprávu. Však toho kdosi o něm věděl až příliš mnoho a díky tomu mu dal sám Nathaniel dostatek informací k tomu, aby mu mohl pořádně znepříjemnit život. *Kam vede důvěra?* Vítr jde stále ze špatné strany, takže po pachu nic identifikovat nemá šanci.

Začne se otáčet kolem svojí osy, naslouchá tomu tlukotu a nyní už i pro něj slyšitelné melodii dechu, když náhle kdosi vystoupí zpoza stromu, až to s ním škubne a div neukročí o krok. Vlastně měl pocit, jako by mu jeho zvolna tlukoucí chladné srdce chtělo z toho úleku vyskočit z krku. "Victorie..." Vysloví poněkud dušeně, vytáhne ruce z kapes a ztěžka si povzdechne. Jistě, že to není Kaira. Už opravdu blázníš, stíne. Vysloví mu v mysli myšlenka. "Asi ano..." Spíš se mu pohnou nezvučně rty v oněch slovech a posléze je sevře do úsměvu s nímž pohlédne na dívku, jíž ji vlastně těší tady potkávat, byť čekal někoho trochu jiného - najivně. "Dobrý večer i tobě. Ačkoliv velmi pokročilý. Dost pozdní hodina. Nebojíš se sama tady v parku?"

No stříbřená svitem měsíce, který dokáže někdy celé hodiny pozorovat, mu dnes opravdu po tom pobytu v přítomnosti nedůvtipné opravdu moc na náladě nepřidává. Slabý vítr se mu opírá z pravé strany do boku, takže nemá šanci přivát pach kohokoliv, kdo se zrovna pohybuje po parku v tuto pozdní hodinu jako on. Vlastně by tomu asi ani moc pozornosti nevěnoval, protože právě v tomto stavu tak velmi podobném katatonii, kdy velmi zřetelně vnímá, že už nepatří do světa živých, který kolem něj podobně jako kolem kamene protákající voda řeky jednoduše jenom plyne. Mělce se nadechne a dlouze vydechne vědom si toho, že i dýchání je pouhý pozůstatek jeho dávné lidskosti. Stejně nebyla k ničemu. Snad by se mu brzy v mysli rozeběhly nostalgické vzpomínky spojené se svou matkou, kterou už neměl šanci potkat velmi dlouho, byť by mu znovu matka oponovala, protože podle jejích slov... Čas pro nás neexistuje.. Jenže pak se zarazí a zastaví. Ohlédne se na levou stranu, odkud zaslechl vyslovené svoje jméno. Očima chvíli těká po okolí a trochu se zamračí. "Už začínám bláznit?" Jako by slyšel hlas svojí matky. Ještě pomkrne a vydá se oním směrem, byť si je téměř jistý, že nikoho určitě nepotká.