Příspěvky uživatele

Povytáhne obočí, když zahlédne jakýsi záblesk v jejích očích a poté zvolna pokývne spolu s úsměvem, který si prostě nedokáže odpustit. "Přesně tak... Odhalení za odhalení." Klesne hlasem a stejně tak očima ke svému kabátu, který má naději, že si možná dívka opravdu nakonec sama svlékne a tím mu dá možnost vidět to, co tak útlocitně chce skrývat. Však je to pro něj i velmi líbivá představa, že on jí říká, co sám chce do míry, kam mu to vyhovuje s výjimkou jistých detajlů, které by jí nepochybně nepřipadaly dostatečně romatické a příjemné... A kdyby se vyděsila... Žádné pokračování by být nemuselo. Přikloní se k ní maličko blíž, když si stoupne na špičky a ucítí její teplý dech na svém ušním boltci. "Tvých?" Zopakuje po ní šeptem a pak si vyslechne, co mu navrhnuje. Jazykem zamlaská o horní patro a pootočí hlavu, aby jí mohl pohlédnout z této blízkosti do tváře. Trochu silněji ji ovine ruku kolem pasu a tím si ji vlastně k sobě přitiskne. "Jenže popsat takové století nebude trvat zase tak krátce. Tvé odhalení je daleko rychlejší záležitost. Na část tvých podmínek mile rád přistoupím, ale budu mít také svoje podmínky. Pokud tedy dovolíš. Pak budeme jistě spokojeni oba." Na moment se odmlčí jako by si přímo užíval to, co zrovna nyní vysloví. "Budu ti vyprávět vše..." Téměř. To však dodá jenom ve své mysli. "Když se odhalíš hned a všechno si to vyslechneš odhalená. Však já vynáším na "světlo světa" daleko více ze svého nitra a jistě se tím budeš kochat po celou dobu. Chci mít také tu možnost"

Velmi zvolna, byť ne tak rozsáhle, aby se nedostal z jejích zad do jiné části těla ve svém náručí, jí dlaní přejde po zádech a tiše si mlaskne, než se táhle nadechne skrze pootevřené rty. Pak je ovšem sevře a pokračí rameny. "Tak dobrá... Tohle mi zdá se nevyšlo." Uzná spoléze a na chvíli se odmlčí, jak se jí dívá do tváře. Nechá ji říci všechno, co má na srdci a na pár vteřin se nad tím zamyslí. V hlavě se mu ovšem zrodí určitá představa a nebo ještě lépe říci jistý plán, který mu svou náhlostí a líbivostí doslova vžene zpět úsměv do tváře. Její ručku pustí a aniž by jí stáhl dlaň z oblasti beder, tak jí druhou položí velmi zlehka na bok. "Ale já nikdy neřekl, že krutý nebývám nikdy." Klesne hlasem a pohledlem sklouzne níž na to, co zakrývá onen kabát a co stále více podněcuje jeho zvědavost. Tohle jej začíná opravdu bavit. Drží si ji tady, docela ve své moci a přitom jí nechává dojem toho, že má ona sama nad něčím moc. Vlastně jí tu moc chce ponechat. "Ano, jsme skutečně v patové situaci. Oba toužíme po tom, aby ten druhý něco odhalil. A oboum přijde velmi kruté, že se toho zdá se nedočkáme. Nicméně jedna možnost by tady byla a to dát si navzájem to, co by každý z nás chtěl." Zvedne pohled k jejímu, pokud očima neuhnula. "Můžeme se pro sebe odhalit tak jak oba navzájem chceme. Tá ti odhalím svou duši a ty odložíš onen kabát. Má představivost bude ukojena a stejně tak já ukojím tu tvou." Mírně přikloní hlavu k pravému rameni, jak jí zkoumá pohledem každý rys opravdu zajímavé tváře vymykající se do značné míry v současné sobě raženému trendu krásek, kdy je právě onou odlišností velmi v jeho očích převyšuje. "Mohl bych ti říci svůj příběh. Ozřejmit ti, kdo je Nathaniel Bonneli, jak se stal čím je a kým skutečně byl. Chtěla jsi inspiraci pro svou knihu a pokud bys chtěla, tak ti ji mile rád dám. Tedy pokud se nebojíš mého pohledu..." O kousek se k ní přikloní. "Pouze pohledu... Nyní ti rád dám své slovo, že nic jiného žádat nebudu." Zatím... Dokud si neřekneš docela sama. "Myslím, že by to mohl být pro obě strany velmi příhodný obchod." Vysloví o něco tišeji a odmlčí se. Tato představa se mu opravdu velmi zamlouvá. Možná pak dívka snáze uvěří, možná konečně pochopí s kým tu je. A on? Snad i má tu potřebu něco více konečně někomu říci o svém životě i neživotě. A k tomu jak by pro něj mohlo být nelichotivé být opravdu byť se změnou jména a drobností v ději hlavním hrdinou knihy této ženy, která se mu přeci jenom od začátku jevila velmi zajímavou.

Jenom pravý koutek úst se mu přizvedne v náznaku úsměvu. Jsi ochotna uvěřit? To ovšem znamená, že tomu stále nevěříš. Doprovodí její slova pouze myšlenkou a vykročí k ní, natáhne k ní ruku v naději, že přeci jenom ještě neodejde. Však zábava ještě ani nezačala. A oč stojí? Oč stojím? Vždyť to pořádně ani sám neví. Určitě by rád viděl její tělo, které tak nezvykle na tuto dobu útlocitně skrývá pod látkou jeho kabátu, který je již nyní jejím fyzickým pachem přímo prosycen a dlouho v něm nejméně pro něj zůstane. Ale dal? A záleží na tom? Ne, fakticky mu na tom vůbec nesejde. Jednoduše je tady, je mu její přítomnost příjemná a navíc v něm vyvolává stále silnější dávku zvědavosti, když se tak sama zdráhá a na to skutečně není vůbec zvyklý. Sevře její hřejivou ručku svou a pokročí ještě o krůček a současně si ji pokusí slabýt zatáhnutím přitáhnout blíže k sobě. "Ale já se toho kabátu také nevzdám. Pak jsme ovšem v poněkud patové situaci." Pokroutí hlavou a pokud mu dovolila, aby se přiblížil, tak jí druhou paží chytí kolem pasu a ještě více přitáhne k sobě do určité taneční pozice, která je spíš podle všeho snahou dostat se jí mnohem blíže k tomu, co skrývá pod tím kabátem. "Musíš se pokusit pochopit ovšem ty mne. Copak nevidíš, jak mne provokuješ?" Začne k ní vemlouvavě. Samozřejmě kdyby chtěl, tak stačí jednoduchý pohyb a bude všechno. Jenže představa její naprosto vědomé povolnosti je tak lákavá, že se mu chce ještě chvíli se o toto pokoušet. "Víš, jak to zkouší mužskou představivost, když má ve svém domě vlastně nahou krásnou ženu, která se chvěje při každém doteku, kouše si spodní ret, dívá se mu hluboce do očí...?" Poněkud unaveně si povzdechne, byť to samozřejmě hraje a ani to neskrývá. Posléze se na ni široce usměje. "Nechá mne okusit ji. Zahlédnout její bledá ramena, pozorovat její krok a vlnění látky vlastního kusu oděvu, kterého jako by se nechtěla vzdát už proto, že byl v kontaktu s jeho tělem. Neříkala jsi, že umíš být takto krutá." Poslední větu řekne až s rozkoší, protože tomu tak skutečně je.

Aby bylo učiněno slušnosti za dost. Ale co když ještě nebylo učiněno za dost neslušnosti? Vnucuje se mu ta myšlenka, když ji tak pozoruje, jak si tiskne kabát k tělu a opravdu, kdyby se nezeptala na matku, tak by to z ní už šel asi klidně i násilím svléknout. Odstupuje od něj, čímž si snaží zdá se udělat prostor, ale faktem je, že takové počínání je vzhledem ke všem skutečnostem poněkud banální. Na to, že by se měla obléknout neřekne vůbec nic. Jen obočí povytáhne vzhůru, když prohlásí to o oné lásce. "Zdrcující... Takto jsem o tom nikdy nepřemýšlel." Musí jí však dát za pravdu. Ve své absolutní oddanosti matce to tak skutečně mnohdy cítil. Když jeden miluje víc... Tak tato slova jako by jej řízla přímo do srdce, až stiskne rty. Já bych ji nikdy pryč neposlal. Nikdy. Kvůli ničemu. Tím si je jistý a ano, už mnohdy přemýšlel nad tím, jestli jednoduše Kairu nepřestal bavit. Po pravdě si to nikdy nepřipustil, protože... Proč jinak dál trvat? Tudíž skutečnost, že jej jednoduše matka opustila, neustále odmítá byť si je této skutečnosti vědom. A snad i kvůli tomu se pokusil... Byla to najivita. Ne osamělost. Napomene sám sebe a zvolna vstane z křesla, když se kolem sebe začne dívka až poplašeně a bezradně rozhlížet. "Opravdu chceš už odejít? Zatím jsme neměli šanci dopít ani to víno." Vykročí směrem k ní a nějak to nevypadá, že by jí byl ochotný ukázat, kde je tady koupelna. Možná jej to teprve začíná bavit a hlavně řekla až příliš mnoho pravdivého, co se jej až příliš dotklo, než aby ji snad byl ochotný nechat jenom tak odejít. "Myslím, že to docela ještě suché nebude. Snad by potřeboval trochu proschnout i ten kabát." Ještě stále cítí na jazyku krůpěje chuti její krve, kterou jí s náznakem bezohlednosti vzal a najednou cítí silnou potřebu vzít si daleko více. "Navíc jsi ještě jistě plně neuvěřila..." Dodá k tomu a usměje se. Pokročí k ní o další krok a zdvihnu ruku, kterou jako by jí zatím ještě vlídně nabízel, aby přijala. Faktem je, že nyní ani sám neví, co vlastně udělá a nebo ne.

Doslova si vychutnává všechny její fyzické projevy toho, že konečně snad s jistotou zjišťuje, jak se s ním věci mají. Však hodně lidí má existenci jeho rasy za pouhou smyšlenku a nebo jeden z témat hororových či občas až povrchně kýčovitýh filmů plných vzdechů a velmi najivní romatické představy o dravci jako je on. Někdo by podle jeho chování mohl říci, že takový možná i je, jenže to je pouhý klam a velmi cíleně naučené chování, které ve skutečnosti skrývá něco docela jiného. Dívka se chvěje. Jasně to vnímá, když ji tak drží za zápěstí, prudce dýchá a stejně tak rychle a silně jí bije srdce. Dokonce i tělesný pach jako by se jí změnil a dostal se do něj jakýsi nádech čehosi velmi podobnému vůni strachu či adrenalinu, který vždy dokáže tak sladce ochutit už tak lahnodnou horkost oné životadárné tekutiny. Jako by znovu slyšel svou matku... Chuť krve dokáží nejvíce ovlivnit tři prožitky oběti. Strach, vzrušení a bolest. Bolest nejvíce. Jenže, když se tak na ni dívá, tak se mu jí zatím ubližovat nechce. Je to opravdu dlouho, co si naposledy trochu lépe s někým pohovořil a zvlášť v kombinaci s faktem, že je nahá, tak jej od takové pohnutky velmi odrazuje. Nechá jí vytáhnout dlaň ze svého sevření a zuby skryje za náznak úsměvu, který by dříve kde kdo ozačil jako dvorný. "Ano, dovolím ti to." Jemně pokývne hlavou a usmívá se o to více plně, protože zrovna tato věta jej velmi těší. Stejně jako to, že si i sama uvědomuje, že jí to nyní opravdu přímo dovoluje. "Ne, zatím neudělám. V tom máš pravdu." Slovo "zatím" bylo řečeno ve stejné intenzitě jako ostatní slova, ale pro něj má zvláštní význam. Zatím jej totiž tato hra baví, stejně jako ona dívka, která je zábavně hrdinná stejně jako naprosto lidsky vyděšená a postavená před možnost skutečné existence čehosi, co tolik lidských bytostí děsi. Když Victorie vstane, tak jí kabát mírně sjede z ramen. Samozřejmě z ní stále zrak bez mrknutí nespouští a o trochu více se mu rty rozlinou v úsměvu. Už má tendenci vstát a jít z ní ten kabát jednoduše stáhnout, protože jako by si o to říkala, ale pak zazní její otázka stran matky. V tu chvíli mu úsměv ze rtů zmizí. Nemusí se ani ohlížet po obrazu. "Ano, velmi." Odpoví jí vlastně vzápětí po tom, co se zeptá, docela automaticky a samovolně, protože to tak skutečně je. "Zachránila mne, učila mne, milovala mne už v době, kdy jsem já nic takového nedokázal." Na chvíli se odmlčí. "Zde je tvá odpověď, jestli upíři dokáží milovat. Milují více než lidé. Daleko hlouběji, mnohem čistěji na úrovni mysli bez ohledu na fyzické slasti. Miluji i ve smrti, i po ní... Stále. Pro nic jiného nežijí."

S tím, že jsem šťoura a nebo s tím s těmi zprávami? :D

Jo, šťoura jsem. Strašnej a omlouvám se za to. xD A jestli moc, tak toho nechám... :D Jenom zase maličkost. Když chodí zprávy, tak nová zpráva je vždy dole a okénko pro novou zprávu je nahoře. Ono kdyby byla nová zpráva pod tím okénkem nahoře, tak by to bylo taky trochu pohodlnější. xD

Skutečně s rozkoší ochutná první krůpěj a nespouští z ní oči. Vlastně ani nemrká a dívá se jí do očí. Snaží se zachytit každý záchvěv všech jejích emocí, které se jí ve tváři objeví a především jakoukoliv známku byť počínajícího strachu. Toto je pro něj velmi opojný okamžik. S tichým mlasknutím vytáhne hrot nehtu z úst. "Ztráta lidskosti je k uzoufání dlouhý proces." Až smutně si povzdechne. "Mám před sebou opravdu ještě dlouhou cestu." Jemně pokroutí hlavou a stále si dává dobrý pozor, aby nepřišel o sebemenší mimický záchvěv tváře této dívky, která je tu skutečně v jeho moci daleko více, než si dokáže představit. Naslouchá i melodii jejího dechu a tepu, takže jejich změnu naprosto jasně zaznamená. Jak jej to jenom potěší... Skutečně velmi. A ačkoliv není hladový po krví, o to více pocítí hlad po jejím strachu a troše povyražení, které mu možná Victorie umožní. Na rozechvělý úsměv jí odpoví svým, který zatím skrývá to, co jej s naprostou jistotou prozradí. Přivře trochu víčka, aby si snad nevšimla ihned tomu, jak se mu krví začínají podlévat oči, protože ačkoliv se ovládá, tak toto se docela ovládat nedá asi nikdy.

"Bylo mi zhruba třicet let, když jsem zemřel." Odvětí jí a sám čelo nakrčí. Vlastně to ani přesně neví... Jak dlouho jsem byl vůbec v podzemí? Vlastně mu to je i dokonale a naprosto jedno. Nezáleží na tom jako na naprosto ničem, co bylo v době jeho naprosto zbytečného lidského života. "Ale kolik mi je opravdu let... Přesně to nevím. Přestal jsem to sledovat před mnoha lety. Něco kolem sta let." Zatím ji drží pevně ačkoliv snad nebolestivě, takže by se mu asi neměla vytrhnout. Pokusí se zdvihnout její ručku k ústům, jak se současně posadí na područku toho velkého křesla vedle ní a pokud se mu to podaří, tak jí znovu s velkým potěšením rty slízne, co skanulo rudého po tom drobném zranění, které se lidem zase tak rychle nehojí. To vše aniž by přerušil oční kontakt byť jenom mrknutím. "Záleží na tom?" Pokračuje zvolna a na vnitřní stranu zápěstí jí vtiskne krátký polibek. "Čas pro nás neexistuje..." Dodá k tomu a jenom o trochu uvolní sevření její ručky - ano i kvůli tomu, aby jí dal možnost se mu případně v prvním leknutí vytrhnout a jak má drobné ženské zápěstí u svých úst, tak je otevře a odhalí zaostřené dlouhé tesáky s tím, že se mírně pohne v náznaku toho, že se jí chce do ruky právě teď zakousnout.

Pozoruje ji velmi bedlivě. Vlastně se mu zdá, že je "jako na jehlách". Čím déle si tu s ní povídá, tak jako by v ní stále více narůstalo napětí a možná se jí i vtírala představa skutečného nebezpečí, které kdyby si to dovolil, tak by tu pro ni skutečně bylo. Vyslechne si její velmi poetické zpodobnění sebe sama. Poslouchá se to opravdu velmi dobře, ačkoliv... Pravda zase tak poetická není. Spíš poněkud brutální. Jak sladce to slovo zní v jeho mysli, jak jej to zašimrá kdesi v nitru těla a touha uvolnit trochu to, co si zapověděl a označil za příliš riskantní, o to více vzroste. Zvolna odpije ze sklenice a poslouchá dál aniž by ji měl potřebu přerušit. Olízne si po oddálení hrany sklenice od úst spodní ret a krátce vydechne s náznakem smíchu. "Někdy se dá i ztrátou získat a ziskem ztratit. Všechno je na světě relativní." Nadhodí tuto filozofičtější myšlenku. Odloží sklenici na římsu krbu a nechá ji tam stát. Zdvihne oči s mírným pootočením hlavy na obraz své matky a najednou má pocit, že se snad pohnuly její koutky v tom jejím typickém poněkud krutém úsměvu, který od jisté doby vždy přímo miloval. Jako by jej vyzývala už jenom svým statickým upřeným pohledem, který vzhledem ke způsobu malby působí, jako by pozorovala neustále každého v místnosti. "Zatím neplánuji." Odpoví jí tiše a byť se obraz neusmál skutečně, ale jenom v jeho jisté představě, tak tomu "úsměvu" svým odpoví a shlédne k dívce schoulené v obrovském křesle u krbu. "Údajné upírství..." Vysloví pozvolna a pokročí kupředu, aby obešel křeslo a stanul na opačné straně trochu dál od krbu v místech, kde má volnou ruku, po které natáhne tu svoji a pokusí se ji jemně chytit za zápěstí a ruku dvihnout tak, aby rukáv jeho kabátu po útlém předloktí sklouznul blíže k lokti. "Ono není údajné." Pronese zůrazně dívaje se jí do oči. Jestli mu ruku již nevytrhla, tak jí ručku otočí dlaní vzhůru a po místě, kde tepe pod kůží pro něj jasně viditelně krev obíhající jí v těle hroty nehtů jemně přejde, kdy v poslední chvíli hruba pět centimentrů od jejího zápěstí kůži prorazí do té míry, aby uniklo několik kapek krve. "Už bys tomu měla uvěřit." Zní ona slova jako varování? Vlastně ano. Svou nedůvěrou jej velmi provokuje. Vloží si mezi rty hrot nehtu, kterým ji snad poranil a olízne první krůpěj toho, co od začátku chtěl. Oči se mu mírně přivřou a snad by vnější pozorovatel mohl v jeho tváři zaznamenat známku krutosti spojenou s úsměvem, který v něm toto vyvolalo.

A rozhodně ne nahá sama v jeho domě. Dodá v duchu a předá jí sklenici. Pozoruje jak přejde prstem po okraji sklenice a pak upíjí. "V tom souhlasím. Riskovat a něco prožít a nebo neriskovat a neprožít raději nic? To je velké dilema." Nyní je naprosto jasné, že jej dívka provokuje. Tudíž je znovu vystaven právě tomuto dilema... Riskovat a něco prožít a nebo neriskovat a neprožít raději nic? Ano, nutkání na chvíli odsunout tu svou dvornou roli stranou a znovu si trochu užít krutosti a své přirozenosti je tak silné. Navíc si je vědom, že by se jí to možná i líbilo - a i kdyby ne hned, tak po čase určitě. Však už to zažíval před mnoha lety na vlastní kůži, kdy se vlastní matky tak dlouho děsil, pak ji nenáviděl a nakonec se na ní stal vysloveně závislý v naprosté oddanosti a lásce, kterou si u něj vybudovala, když jej věznila po více než dva roky v podzemí svého sídla a po tom všem, co mu vyjevila. "Nevím, jestli posiluje, ale určitě to je lekce." Jemně pokrčí rameny. Sám upije ze sklenice aniž by zatím zamířil ke křeslu, které si dnes vybral jako své místo. Však mu Victorie pohla právě s tím, ze kterého tu chodí hledět někdy i hodiny na obraz matky. V první chvíli si toho skutečně všiml, ale poté se rozhodl, že to najevo nedá a jednoduše si jej pak vrátí na původní místo. "Já už neriskuji. Riskování bylo za posledních pár let více než dost. Vlastně jsem se rozhodl, že budu docela obyčejný člověk, který se chová tak jak má, jak se od něj očekává a nedělá dokonale žádné problémy. A riskování přenechám jiným, kteří to ještě vyhledávají." Pronese vlastně po pravdě poté, co převalí sladkou letitou rudou tekutinu po jazyku a po polknutí dvě vteřiny vychutnává plnou chuť tohoto nápoje. "Tedy... Člověk samozřejmě ne, i když to málokdo ví, kým jsem. A ani ty tomu stále ještě nevěříš, že ano." Krátce se zasměje a opře bokem o krb v dostatečné vzdálenosti od skla dělícího jej od plamene v nitru krbu tak, aby jej to nerozrušovalo do té míry, aby tak nedokázal vydržet.

Usměvem doprovodí její poznámku o jeho možném zvyku na přítomnost spoře či nijak oděných žen a její nezvyk na neovládající se muže. "Momentálně se neovládajících se mužů obávat nemusíš." Dodá k tomu jakoby mimoděk s tím, že na slovo "momentálně" důraz nedal, ale je pro něj tím ztěžejním. A vzhledem k jistým příkazům matky se toho ani dívka bát nemusí - tedy pokud se nestane něco neočekávaného. A to se od doby, kdy mu dala ony příkazy zatím ani jedenkrát nestalo. To je už velmi dlouho. Přejde ke druhému křeslu, kam se usadí a po odstranění vosku z vrcholu lahve začne vnořovat závit vývrtky do korku vinné lahve. "Všecho má určitá rizika. Ačkoliv zrovna u mne jisté věci asi příliš nehrozí a jiná jsem velmi nepravděpodobná. Otázka zní o jakých rizicích tu přesněji mluvíme. Neexistuji v rámci svého neživota zase tak krátce, abych se nedokázal ovládat a v jiných ohledech..." Na moment se odmlčí a k tomu krátce zasměje. Zatáhne za vývrtku a zazní tichý zvuk lupnutí, když lahev otevře. Odloží korek k oním nástrojem na stolek a nasměruje hrdlo lahve nad jednu sklenku, kam nechá zvolna kanout tmavorudou tekutinu portského vína, které si tu pro ni už před několika dny připravil. "Jednoduše jistá rizika ani být nemohou." Klesne hlasem. Doplní jednu skleněnou nádobu na vysoké nožce do poloviny jejího těla a pokračuje u druhé s tímtéž. "Myslím, že by ti mohlo toto víno chutnat. Když jsem jej koupil... To víno i já jsme byli velmi mladí." Odloží lahev vedle vývrtky s korkem a vstane s tím, že před tím obě sklenky zdvihne. Pokročí k ní a pohled mu přeci jenom zabloudí k její šíji, jíž mu snad naschvál vystavuje na odiv. Jak by se mohl nepodívat - byť je sytý. Kdyby byl hladový, asi by tento večer probíhal trochu jinak. Jednu ruku se sklenkou k ní natáhne a při tom se usměje. "Pustil bych nám k rozhovoru i nějakou hudbu, ale bohužel sem není ještě zavedená elektřina. A v této době bez ní nefunguje v podsatě téměř nic."

"Vlastně ano. Mimo jiné..." Odpoví jí poněkud neurčitě, protože kdo ví, jestli by dokázala pochopit právě kratochvíle, kterými zaháněl nudu kdesi, kdysi...byť ne tak vzdálené v čase jako spíše v prostoru. Před očima se mu mihne několik obrazů jistých bujarých velmi nekonvenčních večírků navštěvovaných jak takovými jako je on, tak i lidmi dobře obeznámenými do nejmenšího detajlu o existenci upíří rasy i jiných temných zákoutí tohoto světa. Usměje se té vzpomínce. To byly kratochvíle. Jenže to je to jediné, co dá samozřejmě znát. Takové věci se neříkají, také věci se nepopisují, takové věci se konají byť ve skupině "přátel", kteří stejně tak o něčem takovém mluvit ze stejných důvodů nebudou. "Ne, nepřijdeš mi laciná. Po pravdě laciné ženy potkávám často. A ty k nim nepatříš naprosto určitě." Nejprve jí přejde hroty nehtů po kůži a pak neodolá a dotkne se jí i svou chladnou dlaní. Kůži má jemnou a hřejivou - právě tak příjemně lidskou a živoucí jako mívá rád. Už se zase široce usmívá po tom, jak si přitáhla plášť pevně k tělu. "Myslíš, že jsem natolik nezkušený, abych se nedokázal ovládat v přítomnosti nahé krásné ženy?" Optá se jí naprosto klidně jako by zrovna mluvil o počasí a ještě prsty pokračuje na její hrdlo, které ovšem nestiskne a jenom jej pozvolným jemným pohybem na dvě vteřiny sevře v dlani. "Ano, to je opravdu velmi zajímavá otázka." Praví o něco tišeji a jednoduše ji pustí s tím, že přejde místnost k jedné ze skříní, kde jsou charakteristicky uspořádané police pro uložení lahví vína. Stane k ní bokem a vytáhne jednu z lahví, které podle zaprášení a zažloutlosti etikety jeví známky značného stáří. "Ale život je až příliš plný všech možných potěšení na to, aby si je člověk a nebo klidně i upír neustále odpíral. K čemu by bylo žít, kdyby nikdy nepodlehl?" Navede rozhovor do trochu filozofičtějšího duchu a vrátí lahev zpátky. Vytáhne jinou, pohlédne na etiketu a podrží ji na moment v rukou. Hledí na zdobné očividně ještě perem vyvedené písmo na zažloutlém kusu papíru. Na moment našpulí rty, ale pak otevře skříňku a z ní vyjme dvě sklenice na vyské nožce, které když chytí společně mezi prsty volné ruky, tak tiše zacinkají. Prsty druhé ruky dřímající lahev ještě vezme vývrtku. Skříňku zavře lotkem a vydá se k druhému křeslu umístěnému kousek od místa, kam si přitáhla Victorie jedno z nich. "Nevím jestli existuje větší potěcha, než konečně podlehnout tomu, co tě láká a dlouho si to zapovídáš. Možná ani ne tak dlouho." Postaví sklenky na stolek u křesla a nehtem odřízne vosk, kterým je korek v lahvi zalitý. "Svět je naše zahrada... Proč nevychutnat každou kapku, každou radost, kterou nám poskytuje?" Obrátí pohled na Victorii a zapíchne hrot vývrtky do korku a pak velmi pomalu krouživým ji začne vpravovat do měkkého materiálu, který těžko říci jak dlouho uzavírá tuto nádobu s rudou tekutinou uvnitř.

Zasměje se tiše. Snad je ten smích trochu potutelný, ale z větší části pobavený. Přivedl si prvního člověka do svého domu - vlastně do té doby neměl ještě žádnou návštěvu, a už tu sedí ona dívka vlastně nahá oděná jenom do jeho pláště. Je to zvláštní situace, která je opravdu hodně mimo konvence, ale... Bylo jí chladno. Vlastně to dává jejich případnému filozofickému rozhovoru docela jiný rozměr a dimenzi. "Dobrá. Pokud ti to je takto příjemnější..." Jemně pokrčí rameny, ale svoje místo neopouští. Na její rozhořčenou reakci stran toho, jestli má být přítomen jejímu převlékání se může zase jak jinak než smát. Jak to dělá? Diví se vlastně i sám sobě, že se tak často usmívá v její přítomnosti, protože to se mu skutečně příliš často nestává. Očima jí sklouzne na bělostnou šíji a ačkoliv je sytý, tak se v něm pohne určitá touha konečně okusit tuto dívku, která jej snad i nevědomky neustále provokuje, a to hlavně jeho upíří část, ve kterou stále podle všeho tak docela nevěří. Ale možná by konečně mohla uvěřit. Jenže zatím nechce utínat tento příjemný večer. Byť není připraveno docela nic z toho, co chtěl, až ji do domu poprvé pozve. Nicméně představa toho, jak před ním utíká jenom v tom kabátu a nebo možná i bez něj v prvotní hrůze z toho, že opravdu upírem je, v něm ono napětí jenom posílí. "Striptýz opravdu nepatří mezi moje oblíbené kratochvíle. Takže nejsem nijak zklamaný. V tom mít obavy nemusíš." Popotažením za jednotlivé prsty rukavice na pravé ruce si dopomůže k tomu, aby si ji stáhnul a poté totéž udělá i s druhou. Spíš je odhodí na jeden z kusů nábytku kousek od místa, kde zrovna stanul. "Ačkoliv si nemyslím, že lascivnost rovná se lacinost. Byť jsou si ta slova jinak velmi podobná." Jednoduše neodolá a jemně dívce přejde špičkami nehtů pravice zatím tak, aby ji nijak neporanil po bělostném rameni, které odhalil plášť a tím mu dala na srozumněnou, že opravdu nemá na sobě krom toho kusu oděvu nic. "I tato situace je do značné míry lascivní, nemyslíš? Ale i tak mi lacině vůbec nepřipadáš." Hroty vybroušených nehtů sjedou po její kůži a vydají snad jenom pro upíra velmi tichý charakteristický zvuk. "Ani bych netvrdil, že musí vždy lascivnost znamenat podlehnutí někomu. Ačkoliv jisté pokušení to je. V tom mi snad za pravdu dáš." Klesne hlasem a táhlým pohybem jí nyní dlaní téže ruky sklouzne po rameni. Jeho dotek již bude asi zase tak chladný. Vždyť horkou krev pil již naposledy před několika hodinami.

Vyjde ze salonu pro hosty a jako by stále cítil pohled svojí matky v zádech. Nebuď blázen. Jenže pravdou je, že si je vědom všeho, co s ním je... Však nebýt příkazů jeho matky, kdo ví co by se dělo. Takto je alespoň to špatné zavřené tam kde má, byť občas vnímá, jak se snaží to cosi dostat ven. Jenže vůle matky byla jasná a žádná jeho část nemá potřebu jít proti tomu, co mu přikázala. To jej trochu uklidní. Však hlad uhasil. Vlastně si dnes už vybil i to, co občas jednoduše potřebuje - určitou dávku krutosti a bezcitnosti. A vlastně by do té plavovlasé jinak intelektem ploché dívky nikdo neřekl, že nebude vůbec proti. Dlouze si vydechne. Má chuť se ohlédnout, ale nakonec to neudělá. Jednoduše projde halou a vejde do jedněch dveří. Po chvíli vyjde s velkou osuškou přehozenou spolu s tmavomodrým županem přes předloktí pravé ruky. Zmizí v jiné místnosti, kde stráví ještě více času. Když odsud vyjde, tak ovšem nic dalšího nenese. Zůstane tak stát za posledními dveřmi, které minul a tiše je za sebou dovře. Pak pokrčí rameny a jednoduše se vrátí zpět do salonu pro hosty. Když vejde, tak rovnou vzhlédne a rozhlédne se po místnosti velmi důsledně míjejíc obraz matky, která i tak má pocit, že jej pozoruje na každém kroku. "Bohužel tu opravdu žádné dámské oblečení nemám. Musel bych ti dát něco své..." Zarazí se v kroku a i v řeči, když zahlédne co všechno je rozložené u krbu. Zvolna mu obočí vystoupá vzhůru, ale pak vydechne s náznakem smíchu a konečně vyhledá Victorii schoulenou v jednom z velkých křesel salonu v jeho plášti. Podle všeho jen v tom plášti. Není vidět samozřejmě nic, ale i tak už jenom to vědomí. Sice se mu toto opravdu příliš často nestává, ale zaznamená v sobě známku napětí už jenom z tohoto zjištění a nemůže si odpustit představu toho, že by možná mohla v tom křesle sedět dokonce i bez toho pláště. "Vidím, že jsis udělala už pohodlí. Doufám, že už je ti daleko tepleji." Pronese s podivným úsměvem a osušku spolu s županem přehodí přes křeslo, kde dívka sedí u krbu. "Doufám, že ti zatím postačí toto. Tedy pokud ti není můj kabát příjemnější." Položí dlaň na horní část zádové opěrky onoho křesla, když stojí z části po jeho pravé a zadní části. Shlédne k té, která se dobrovolně rozhodla vejít do jeho domu a tím se mu fakticky dala všanc a navíc nyní tu je v podstatě nahá. Znovu to zachvění. Ale no tak, Nathanieli. Chovej se podle svého věku. Napomene sám sebe, protože není logické, aby takto reagoval - zvlášť pokud je dívka hostem. "Mám jít vedle, abys se mohla převléknout?" Optá se jí. Nicméně pak s podivným úsměvem jako by nemohl nedodat... "Nebo mám raději zůstat?"

Slyšel za zády její kroky a také tichý zvuk, který vydala látka pláště, který ze sebe dívka svlékla. Vstane od krbu a ustoupí o krok. Upřeně pozoruje plameny skryté za skleněnou bariérou a teprve jakmile Victorie promluví o obraze, tak se na ni ohlédne. Pohled přesune na vypodobnění svojí matky, které je jedno z nejzdařilejších a proto si tento obraz také vzal s sebou, když odjížděl z "rodného" domu. Až zbožně k obrazu vzhlédne...http://i.nahraj.to/f/1qYL.gif a zůstane tak na onen portrét několik vteřin hledět. "Moje matka. Karaina di Farense. Poslední rodilý člen tohoto velmi dlouho vymřelého rodu." Pronese s nemalým obdivem a jako by nemohl oči od jejího vypodobnění odtrhnout. Usměje se - je to zvláštně smutný úsměv, protože se v něm jak jinak než pohne stezk a také obava z toho, že se s ní už nikdy nesetká. Stále jsem se to nenaučil. Ale jak by také mohl? Vždyť jak si jej k sobě připoutala a stále tomu tak je. Byť ze své pošetilosti krevní pouto přerušil kvůli tomu, aby mohl dokonale selhat. Sklopí zrak, jako by se i před tímto obrazem styděl na svoje absolutní selhání, z něhož se ještě docela navzpamatoval. "Asi pro tebe půjdu najít nějaké ošacení." Již se do tváře nepodívá oné ženě, která shlíží ve své pro někoho možná upjaté pozici vypovídající o tom, že během malování na sobě měla pod temně rudými šaty s hlubokým výstřihem odkrývající dmoucí se bělostné poprsí stejně porcelánového vzhledu jako je i její tvář velmi pevně upnutý korzet a někdo by mohl říci, že i způsobem malby jako by každého v místnosti pozorovala. Obrátí se k výjevu zády. Najednou se ani Victorii do očí nedívá a uhýbá svými ke straně. "Za moment se vrátím. Mám obavu, že dámské šaty tu v domě žádné nebudou. Ale podívám se." Klesne hlasem a rychlým krokem se vychá ke dveřím, jimiž projde a zmizí v hlubinách domu. Nechá dívku po tu dobu samotnou v tichu, které zde panuje, v místnosti zařízené starožitným nábytkem z těžkého černého leštěného dřeva a několika vyřezávanými polstrovanými křesly s tmavorudým potahem, bez přítomnosti jediného okna.