Příspěvky uživatele

A je pozdě. Zkonstatuje ona vysněná ozvěna matčina hlasu v jeho mysli a on se velmi nehezky zašklebí, protože tohle nebyla dobrá volba. Však vlci zardousili už tak téměř mrtvou srnu a nyní si ho začali daleko více všímat poté, co se ten kluk dal na útěk - ostatně tak, jak jej sám Nathaniel vyzval. A co teď budu dělat já? Ustoupí o krok dozadu do míst, kde původně chlapec ležel, ale nyní tam už není. Však jasně slyší, jak kdesi za ním v rychlém tempu dopadají podrážky malých bot a jak se dotyčný pro něj vlastně až neznámý vzdaluje, tak i tento vjem velmi rychle slábne. Mělce se nadechne a ustoupí o další dva kroky, jak se k němu vůdce smečky přibližuje s hlavou skloněnou. Tak teď bych měl utíkat já. Stačí si ještě pomyslet, ale snad i díky tomu pohledu do očí jako by onen vlk snad i odhadl možné záměry tohoto upíra a ještě před tím, než se Nathaniel stačí otočit a dát na útěk, tak zaútočí. Hned po něm taktéž učiní i jeden a posléze druhý vlk, kdy ostatní zůstávají u nyní jejich kořisti, ale i ti ji začínají obcházet. Lesem se rozlehne mužský výkřik. Co následuje, tak vlastně už toto vědomí neví. Jako by přepnul a propadl se do temnoty. K sobě přijde až těžko říci po jak dlouhé době s košilí roztrhanou docela na cáry, které jsou prosáklé klasicky upírsky čerkou krví, hladový a docela vyčerpaný ležící v mechu a mlází kdo ví jak daleko kdesi v lese.

Rty se mu zvlní do náznaku úsměvu, když vidí, že opravdu vlci míří rovnou ke zvířeti, které ulovil, ale teď je skutečně to poslední, co by jej zajímalo. Ucítí kořen, poví to nezbytné chlapci, kterého ani neví proč tady jednoduše nenechá vlastnímu osudu. Však se sám vyjádřil, že by už rád svou existenci ukončil. Proč to dělá? Protože jsem stále stejný idiot jako ten, co nás s matkou tehdy málem zabil. Jak bolestné zjistění, jak bolestné vědomí, jak bolestný úder pro ego, které si myslelo, že je už dál než tenkrát krátce po přeměně. Místo toho tady nastavuje krk kvůli naprosto neznámému upířímu dítěti, o kterém ani neví, jestli jej vzápětí kdesi nebodne tím supertupým nožem do zad. Ale i tak... Skloní se ke kořenu a na tři zabere vší silou, kterou v tu chvíli dokáže vyvinou a cítí i to, jak mu bylo od chlapce pomoženo. A že jde o dvojnásobnou sílu upírů, kteří ani jeden nejsou v neživotě žádnými nováčky (byť to o sobě zatím nevědí), tak kořen opravdu zapraská a pak se doslova vytrhne ze země. Odhodí ten kus čehosi stranou a mírně se přikrčí. Alfa vlčí smečky se zastavil a dál mu hledí do očí. Jeho vlastní se přivřou. Za ním se ostatní vlci sesypají na umírající laň a začnou ji rvát na kusy. "Běž." Hlesne tiše, ale sám se na útěk nedává. Zůstává na místě připravený... Nač? Bránit to dítě? Ach ty idiote... Vzdychne mu vysněný hlas matky v hlavě a on se tomu pousměje. Ano, je idiotem, ale jedno je také jisté... Pokud se dáme na útěk naráz, tak ti zbylí dva vlci vyrazí.

Ví naprosto přesně, co by mu nyní radila matka a také, co mu říká zdravý rozum. A i podle toho, kým by měl být, tak by měl jednat - tudíž tady nechat toho kluka i tu srnu a sám se klidit a zachránit si vlastní kůži, aby nebyla pokud možno vůbec poraněna. Jenže on tak nejedná... Ne, matka tady není. A možná se to už nikdy ani nedozví. Ustupuje ke straně směrem ke Gideonovi, jehož jméno samozřejmě zatím ještě ani nezná, s tím, že stále pozoruje vlka, kterého odhaduje jako toho, který je vůdčí a tudíž nejspíš zaútočí jako první. Neohlédne se na nic, co hoch poví. Však na to nemá čas. Ten pohled do očí je jedna z mála možností, jak alespoň odhadnout, kdy celá skupina vyrazí k útoku. "To si nech na jindy." Vysloví tiše, ale za to dost ostře, protože teď opravdu nemá zrovna náladu na nějaké rozhovory. Vzdaluje se od vyhasínajícího zvířete, které doufá, že bude vlky zajímat daleko více než dva upíři, kteří se od kořisti sami a dobrovolně vzdalují. Na bosém levém kotníku ucítí tlak a tak shlédne. Sehne se a uchopí kořen, který drží Gideonovu nohu. "Je tu ta srna. Pomoz mi. Na tři. Pak utíkej." Šeptá velmi tiše a svírá pevně onen kořen. Jinak klasicky pomalý tep chladného upířího srdce cítí až v hlavě v daleko rychlejším tempu. Periferním viděním se pokusí sledovat všechny členy smečky, kteří se k nim zvolna přibližují, vrčí, cení tesáky a opravdu nevypadají kdo ví jak přátelsky. "Jeden, dva...tři..." Na poslední slovo zabere vší silou za ten kořen v naději, že mu chlapec pomůže a možná se jim podaří uvolnit jeho uvězněnou nohu.

Viděl toho skutečně hodně, ale to co se snažil ten "chlapec" dělat s tou liškou mu přišlo opravdu úsměvné. A ačkoliv se opravdu snaží vždy držet většinu vnitřních pohnutek pod příkrovem masky chladu (pokud tedy něco nepoužitje cíleně a s nějakým důvodem), tak jakmile se začne ten dětský upír snažit očividně marně stáhnout zvíře z kůže, tak se dokonce krátce zasměje. Srna mu už začíná v náručí poněkud uvadat. Přeci jenom je slušně vyčerpaná a navíc jí už i ubral krve z už tak zraněními oslabeného oběhu. Zatím však zůstává živá, prudce oddechující a co chvíli s sebou škubne, protože vliv kousnutí opravdu odezněl docela rychle. Jedno však je naprosto jasné... Podle všeho jsem stále tuhle lekci nezvládl. Vlastně dokonale selhávám. Ano, cítí k tomu malému soucit. Je tu sám. Podle toho, jak vypadá, tak určitě nemá matku jako míval on, který by se o něj starala a zajímala, neumí si ani chytit živou potravu a co hůř... Jako by v něm viděl sám sebe - kdysi, v lidských dobách. Není mu ani kdo ví jak podobný, ale i tak... Jako malý Nath, co kradl na tržišti. Jako malý Nath, který tím otce znovu a znovu stále jenom zklamával. Snad mu unikne i pousmání, když chlapec posléze svolí k tomu, aby mu mohl poskytnout vlastní kořist, kterou si z lesa přivlastnil opravdu především pro pobavení, ukrácení dlouhé chvíle a radosti z lovu něčeho takto krásného a houževnatého. Jenže místo toho, aby se k němu ten malý přiblížil, tak cosi zaslechne. Pozvolna pootočí hlavu směrem, odkud zaslechl zavrčení a snad tichý krok několika kusů zvířat, které posléze okamžitě pozná. "Do háje." Unikne mu tiše. Očima těká po jednotlivých vlčích smečky, který se k nim zvolna přibližuje a podle rozestavění by odhadoval, že nejsou zrovna na procházce. "To je velmi nadneseně řečeno." Zvolna ze sebe sesune umírající zvíře a pak se čelem k vlkům ještě pomaleji postaví a vytáhne do své plné výšky. Zadívá se do očí nejbližšímu vlkovi, kterého odhaduje za vůdčího. Když poběžím, tak jim možná uniknu. A když ne, tak strom je stále útočiště. Úkosem pohlédne na chlapce. V hlavě se mu ozve cosi, co by sám označil za ozvěnu hlasu matky. Co je ti po něm. Slabý... Jeho problém. Vždy se starej hlavně sám o sebe, můj maličký. To je jediný způsob, jak přežít. Ano, něco podobného mu kdysi říkala. Jenže... Matka tu nyní není. A když ho tam tak vidí toho malého, jak je uvězněný podle všeho kořenem, tak nepřemýšlí. Není to často, aby jednal podle chvilkového vcítění se a nebo podle srdce, ale teď tomu tak je. Krok za krokem začne postupovat směrem ke Gideonovi. Během toho se snaží sledovat každého z ostatních vlků, kterých opravdu není zrovna málo. Během toho propne všechny prsty obou rukou, které jsou přeci jenom i dnes opatřeny jinak dlouhodobě pečlivě ostřenými na muže skutečně velmi dlouhými a mléčně bílými nehty.

Mlčí a hledí na to cosi, co je upír podle všech příznaků, které snad dokáže od pohledu, poslechu a ostatními náznaky určit. A ano... Lidsky mu srdce nebije. Kdo mohl? Kdo se dokázal dopustit takové stvůrnosti? Ptá se v duchu a pohne se v něm vlna zhnusení nad tím, že je někdo až takhle zvrácený. On tedy nikdy nepatřil mezi nějaké anděly a nebo ctnostné jedince - ani v lidských dobách a o to méně, když jeho zbytečná lidská existence vzala konečně za své a on mohl zažít svůj neživot. Jenže tohle... Stvořit něco tako malého a slabého... A když už, tak co tady dělá proboha sám? Nahlas to ovšem nepoví. Jednak mu do toho vlastně ani nic není a pokud by dal najevo nějakou dávku lítosti, která se v jeho nitru přeci jenom pohnula spolu se stínem vzteku na toho šílence, který si dovolil jednu z věcí, kterou vždy považoval za zakázanou, tak by dal najevo také slabost a lidskost, která je jednou z věcí, kterých mu vždy kázala matka, že je dobré se co nejdříve zbavit. Neřekne nic ani na to, když se zeptá, jestli by se měl bát. Další slova jím přímo otřesou. ...nebyl nikdo, kdo by mi mohl říct... Jak strašná kombinace slov, která jím přímo otřese, ale ani to najevo nedá. Tvář mu zůstane klidná a bez hnutí, protože jednoduše vše uvnitř tam zůstat má. Alespoň tak byl vychován. Mělce se nosem nadechne, když se dítě upír posadí a povytáhne obočí na ten nožík, kterým chce zdá se snad stahovat z kůže tu mrtvolu. Nyní už se poušklíbnout musí - jak nechutná představa pít mrtvou a ještě zvířecí krev. "No... Například se tu toulají šelmy. Daleko větší a silnější. A mnohdy takové jako jsme my dva nemají dva krát v lásce. Někteří vlkodlaci i zabíjejí upíry čistě jenom z nenávisti a nebo pocitu konkurence." Klesne hlasem a jemně zakroutí hlavou. "Máš hlad?" Položí po krátkém odmlčení tuto otázku. "Já ne. Ulovil jsem ji čistě z lásky na první pohled. Takže jestli chceš... Určitě to bude příjemnější než sát tu mršinu."

Stále zůstává nehybný a čeká, kdo se to k němu blíží. Však vítr je nyní otočen ne zrovna šťastným způsobem, takže nemá šanci mu donést z oné strany dokonale žádný pach. Neslyšet ty krátké kroky, určitě by se v něm pohnula obava, že se jedná o nějakého vlkodlaka a co hůř ne zrovna upíry milujícího vlkodlaka (jak je také docela časté, ačkoliv tady se mu to ještě nikdy nestalo). Zvíře v jeho náruší zvolna a zrychleně oddechuje. Ne, zatím ta srna není mrtva. Cítí jak jej hřeje do těla právě tím životem, který jí pro toto vyrušení nestačil ještě vzít. I tak je ovšem uvolněná. Bezmyšlenkovitě ji pohladí po místě, kde se jí jemná srst zdvihá v onom rychlém dechu. Dalo by se říci, že by čekal kde co, že vyleze z toho porostu, ale dítě... Dítě? Nyní zaváhá. Jako by zaslechl svou matku. A co, že je to dítě? Ten hlas se mu rozlehnne v mysli a tudíž v první chvíli docela přebije všechny ostatní smysly a vrátí jej na "správnou cestu", jak to právě matka nazývala. Potlačí v sobě tu pohnutku, tu známku lítosti, ten díl slabosti, který nechává docela ve svém nitru a usmívá se na toho... Kdo ani nezaváhá a jde ke mě? Následuje mírné zmatení a ochabnutí úsměvu. Však nezahlédl ani známku strachu, který by přeci takový malý mě. Ale ve srovnání s tou dívou, která okamžitě utekla... Chlapec se zastaví a on se mu dívá do očí nyní se zaujetím a jak velmi málokdy neskrývaným překvapením v očích. "Ty se nebojíš?" Zeptá se jej přímo, protože to je to, co jej na tom všem v tento moment nejvíce zaráží. Zahlédne onu lišku, kterou chlapec drží. Vlkodlaci ale takto malí ještě neloví. Jsou spíš jako lidské děti. Nebo ne? Tím si tedy jistý není. Však o nich zase tak hluboké znalosti nemá. "Už jsi někdy slyšel, že chodit sám po lese může být poněkud nebezpečné? Nikdy nevíš koho..." Zarazí se v řeči, protože si uvědomí, že tep srdce onoho chlapce jako u jiných dětí neslyší tak...jak je pro člověka běžné. Ale spíš jako by byl... Upír? V ten moment mu brada poněkud klesne a mírně se mu v onom zjištění pootevřou ústa. Zůstane pro změnu chvíli mlčenlivý. Jenom srna s sebou mírně cukne, tak si ji zase chytí. Podle všeho začíná trochu přicházet k sobě a touha po přežití může zase brzy převážit ten pocit, co jí dalo upíří kousnutí.

Sedí na zemi se srnou v náručí a čeká, až se ten kdosi, kdo se k němu přibližuje konečně objeví a opravdu - zahlédne dívku. Jenže k jeho nemalému zklamání jakmile se jejich pohledy střetnou, tak se dotyčná dá na útěk. No... Existují i lidské dívky, které nejsou zase až tak hloupé. Usmívá se dál a hladí ono vyčerpané zvíře ve svém pro něj naprosto jistě smrtelném a posledním obětí. Mohl by se za ní rozeběhnout... Mohl by ji stíhat jako tuto srnu a zajisté by byl požitek z takového lovu a dostihnutí daleko hlubší bez ohledu na to, jak znateně ona dívka kulhala, ale konec konců... Vykročil jsem cestou pokání. Takové kratochvíle už si nemůžu dovolit. No... Trochu mu to zkalí radost z dnešního lovu, ale jenom do chvíle, než s sebou jeho kořist zase poplašeně škubne. "Šššš... šš...šššš..." Našpulí rty a pevně ji chytí, aby se moc nezmítala. O kousek se skloní a pohlédne jí do temného oka. Už zase je potěšený. Však mít něco tak nádherného na sklonku divokého a plného života v náručí je pro něj jako pro upíra přímo naplňující. A že jestli je krásné zvíře, tak právě taková silná, mladá a zdravá srna. "Neboj se. Nejsem zase tak bezcitný. Samozřejmě bych tě tady nenechal. Však jsis získala můj obdiv. A jako jedna z těch mála si zasloužíš něco mnohem lepšího než pozvolna vyhasnout vyčerpáním dlouze a bolestivě tady kdesi docela sama. Budu ti dělat společnost. Učiníme to spolu. Ano?" Šeptá jí snad jako milence a ještě si povzdechne, protože jej to téměř až v náznaku dojímá. Pak doširoka roztáhne ústa. Doslova cítí, jak se mu tesáky protahují do plné délky a oči podlévající se krví zvíře poplaší tak, že ačkoliv vyčerpané se začne zmítat. Následuje prudký pohyb, kdy se jí zahryzne do ladného a útlého hrdla až zvíře zanaříká. Ještě dvojí kopnutí nohama a srna se mu v náručí docela uvolní. Cítí, jak ji naplňuje potěšení z tohoto konání, jak se přestává bránit, jak jako by upadala do sladkého pocitu, který míří vstříc smrtelnému snu, do něhož právě díky takovému kousnutí zajisté vplyne velmi zvolna a až extatitcky. Náhle ovšem přestane sát a dokonce ji pustí. I tak se zvíře ani nepohne a jenom zvolna uvolněně oddechuje teď už zcela bez známky potřeby úniku. Nathaniel se narovná v sedu a prudčeji otočí hlavou k pravé straně. Že by se ona dívka vrátila? Je to první, co jej napadne, ale pak se zaposlouchá do velmi tichých a i na ženu příliš krátkých kroků. Obočí se mu pohne k sobě. Zůstane tak s krví stékající mu od koutku úst, která posléze odkápne na už tak trochu zašpiněný límec kdysi bílé a docela drahé košile. Sedí bez hnutí a čeká, kdo se to k němu blíží.

Pozvolným krokem následuje po lesní cestě srnu, která co chvíli klopýtne a nebo zavrávorá, pohybuje se už opravdu velmi zvolna a hlasitě lapá po dechu. Dokonce ještě trochu zpomalí... Však si chce celou tu zábavu vychutnat až do poslední krůpěje, chce pozorovat každý z posledních kroků tohoto opravdu krásného a houževnatého stvoření, které svým urputným bojem o každý nádech, o každý okamžit života, zaslouží i v jeho očích nemalou dávku úcty. Povzdechne si a docela se zastaví, protože přijde poslední krůček zvířete, které se zasténáním padne kupředu a pak na bok, kde zůstanu ležet. Jen bok se jí prudce zdvihá v rychlém dechu. Ještě několik vteřin na ní ulpí pohledem, který by se dal nazvat skutečně až obdivným. Několika kroky zkrátí vzdálenost k místu, kde zůstala laň nehnutě ležet a zvolna si k ní přiklekne. „Málokomu se podaří získat si můj obdiv. Ale ty jej skutečně máš.“ Promluví k ní měkce, ale i tak s sebou zvíře poplašeně trhne, až dlouhé útlé nožky vyletí o kousek výš. I tak však zdá se není vyčerpané zvíře schopné dalšího pohybu. On se posune o kousek blíže a pak posadí přímo vedle srny, jíž podsune ruku pod hlavou a tím si ji přemístí na klín, kde jako by ji snad chtěl konejšit se nad ní sklání a dál na ni měkce mluví. „Lidé takoví nebývají. Ani já jsem nebyl, víš. Nemáme takovou touhu po životě. Člověk se velmi snadno vzdává. Musím ti poděkovat za dnešní opravdu moc hezký běh. Bude se mi po tobě stýskat.“ Hladí ji po hřbetu a dokonale nedbá na občasné záškuby očividně naprosto vyděšeného a bezmocného zvířete. Hlas má klidný a tichý, konejšivý – i tak je to však jasná známka trýznění srny, protože ta to asi těžko ocenní. „Možná bych tě mohl ještě chvíli...“ Zarazí se v řeči, protože zaslechne tichý zvuk. Povytáhne obočí. Vzápětí pozná lidské kroky ve snad ženském kratším taktu, než je ten mužský. Hned poté mu poryv vzduchu zanese lidský a opravdu charakteristicky ženský pach. Potěšeně se znovu usmívá. „Vidíš... Možná není ještě vší zábavě konec.“ Zašeptá lani ve svém náručí, kterou stále laská a tím ji vlastně znovu a znovu trýzní. Zůstane tak sedět aniž by ji přestal hladit a oči upíná směrem, odkud tuší brzký příchod kohosi, protože... Jsme skutečně dost hluboko v lese, takže si tady možná dovolím, co ve městě jinak nemohu.

Někdo by mohl namítnout, že někdo jako on, jež se sám stylizuje do pozy dokonalého šlechtice, tak nebude běhat po lese jako nějaký divoch. Jenže...proč si občas neudělat radost. Však jak naříká. Už je unavená. Už ztratila příliš mnoho krve. Ano, je to plýtvání... Nechat z pružného, krasného a ladného těla srny unikat krev z několika hlubších zranění, cítit pach zasychající životadárné tekutiny která jí lepí jemnou srst pod hrdlem, slyšet její nářek, pozorovat dokonale zoufalou snahu o záchranu sebe sama, ačkoliv sebemenší šanci nemá... Být hladový, asi by se takto nebavil, kdyby jej tak hluboce nejímala nuda, tak tohle asi taky nedělá a ani kdyby z toho neměl potěšení, tak se k takové surovosti nesníží, ale... Možná bych už s tím mohl přestat. Žene se za tím zvířetem nyní daleko pomaleji, než když tato pro Nathaniela hra před zhruba dvěma hodinami začala. Slunce relativně hřeje, ale on je tak potěšený a pobavený z tohoto konání, že je mu to dokonale jedno. Tiše se zasměje a zastaví, přiklekne na levé koleno na místě jenom zhruba tři metry od zvířete, které padlo kupředu, jak se mu přední nohy podlomily. "Ale no tak. Umíš to přeci lépe." Promluví vemlouvavě na tu, která mu neodpoví a přeci jenom se začne ztěžka zvedat znovu na nohy. S úsměvem srně opětuje dlouhý pohled, když se na něj ohlédne. Narovná se a čeká, až zase vyrazí. A tak se také stane. Nyní už spěchat nemusí. Je jasné, že teď to zvíře stačí pouze dorazit a bohužel bude mít zase po zábavě. Vykročí tedy jako by byl snad na procházce, ačkoliv dříve bílá košile je na rukávech potrhaná, místy zašpiněná od trávy, krve, hlíny či smoly a i tmavé kalhoty od pohledu původně patřící k nějakému drahému obleku nesou stopy dlouhého pronásledování kořisti lesním terénem. Boty jsou kdo ví kde. Však je bos. Následuje srnu, která vyběhla na lesní cestu a po ní se klopýtavě a na toto stvoření opravdu zvolna vydala na pomalý poslední pokus o únik.

Tiše se zasměje, ale zrak z ní stále nespouští, ačkoliv ona oční kontakt přeruší a on vlastně i moc dobře ví proč. Na tváří se mu mihne snad stín zvrácenosti, protože je to snad první skutečný záchvěv strachu, který na ní nejspíš zahlédl. "Nejsem natolik šílený, abych ti něco takového nabízel. Jsem jsem se ptal, zda tě ta představa nějak přitahuje. Chápu však, proč tomu tak není... Samozřejmě." V jeho případě to je něco jiného. Však něco takového je pro upíry velmi intenzivní prožitek, kdy jednoduše oběť patří jenom jim. Nejméně pro mne to tak často bylo. Jenže to už je nějaká doba. Prožíval to hlavně ve svých prvních letech upírství. Pak už si to nemohl dovolit a matku také pořád nebavilo po něm uklízet. "Ne, to není. To je pravda. Daleko lepší je, pokud se člověk stane pravidelným dárcem. Není to totiž potěcha jenom pro mne, ale i pro protistanu. Takový příjemný a pro obě strany příjemný a někdy až erotický prožitek může dvě osoby velmi sblížit. Možná až příliš, když se to s tím přehání." Prozradí jí jednu z věcí, které nejsem nejspíš až tak známé a nebo součástí všech těch fám, které se kolem existence či neexistence upírů proslýchají. "Jenže..." Pronese a spíš oklikou se k ní znovu začne přibližovat. Sice jí slíbil, že se o nic nepokusí, ale když ten náznak snad jejích obav a možná i toho, že začíná opravdu věřit v to, čím Nathaniel je, pro něj nyní představuje až moc velké lákadlo, takže jestli se něco nestane, nepochybně svůj slib přeci jenom poruší. A ani si to příliš vyčítat nebude. "Někdy je smrt v náruči upíra spíš dar než nějaké zlo, jak bývá prezentováno. Je to jeden z nejpříjemnějších způsobů jak sejít ze světa. A pokud někdo za života trpí... Pokud jsou jeho dny sečteny... Pokud už nemá žádnou jinou naději..." Krůček po krůčku podél zdi místnosti na opačné straně než je krb, se k ní velmi zvolna přibližuje a při tom se podivně usmívá. "Jde o úlevu, útěchu a poslední přívětivý okamžik, který dotyčný prožije." Jeho následující krok se však zastaví, když se prostorem rozlehne charakteristický zvuk dorazivší sms zprávy. Tentokrát mnohem svižněji přejde k místu, kde na zemi leží jeho kabát a skloní se, aby z kapsy vytáhl mobilní telefon. Displey se rozsvítí a po stisknutí několika kláves zůstane chvíli stát bez hnutí a jenom na mobil hledí. Vymáčne několik dalších kláves a přiloží drobný přístroj k uchu. Kamsi kupředu přejde několik dalších kroků a pak se otočí, udělá totéž, zastaví se. Telefon vymáčne palcem ruky, která jej svírá a znovu na něj hledí. V ten moment je pro něj veškerá atmosféra pryč. Tohle není dobré. To není vůbec dobré. Vzhlédne ještě k nahé dívce, která jej tak vábila a nyní je jasné, že z toho, co jí měl v úmyslu udělat, nebude dokonale nic. Nejméně nyní. "Victorie, omlouvám se, ale budu muset odjet. Hned." Dodá k tomu a usměje se na ni. Snaží se, aby ten úsměv byl uvolněně, ale i tak bude nejspíš poněkud křečovitý. "Pokud bys se mohla, prosím, obléknout. Samozřejmě tě odvezu domů. Ale pak musím někam jet." Někam. Jak banální mu ono slovo připadá. Pak už se svižněji vydá ke dveřím místnosti pro hosty. "Počkám na tebe před domem. Snad už přestal ten déšť." Poslední větu si šeptne spíš pro sebe a zmizí v nitru domu. Po nějaké chvíli se ozvou halou kroky a pak zazní charakteristický zvuk startující motorky kdesi vně domu.

No... Mohl bych to případně popřít a nebo říci, že jsem si to vymyslel. Odpije vína a opře se zády o ten kus nábytku, kam odložil prázdou lahev. Polkne další doušek a samozřejmě si všimne toho, jak se začíná i ta její clona vlasů bortit a odhaluje další kousek z jejího těla. Až má chuť k ní jít a jednoduše ty vlasy odhrnout. Nicméně další jí své slovo... Ale to bych měl někdy třeba také dodržet, že ano. Jako šlechtic přeci. Olízne si spodní ret a usměje se na ni s tváří mírně skloněnou. To nutkání zbourat poslední bariéru, kterou si kolem sebe staví byť jenom nyní vlasy, začne znovu sílit. "Zvrácenosti umí být velmi zajímavé." Pronese se zvláštní intonací hlasu. Snad by někdo mohl zahlédnout na jeho tváří stín právě toho, co naznačila nahá dívka sama - zvrácenost, krutost, pobavení a touhu po ochutnání tohoto opojného "nápoje", který mu vždy přinášel tolik radosti. "Nevím. Z počátku několik ano. Později již ne tak často. Za poslední dobu jenom pár." Odpoví jí neurčitě a přeci pro člověka možná velmi zdrcujícím způsobem. Bez přerušení očního kontaktu si zavdá další doušek, ale daleko větší než ty dřívější. "Líbí se ti snad ta představa? Jak držím nahé tělo v náručí a zvolna z něj táhnu život, jak v rozkoši srdce zpomaluje svůj tlukot až v posledním jemném vzdechu umklne docela?" Dopije víno a po slepu se zbaví sklenice kousek od prázdné lahve. "Ačkoliv zabít není nezbytné. Někdy stačí jenom to potěšení. Nebo snad cítíš pokušení ukojit zvědavost daleko silněji?"

Pozoruje jemné tahy štětcem, které opravdu mistrovky dokázaly zachytit krásu matky, která jej stvořila ve všech ohledech, v jakých snad někoho stvořit jde a u které čeká každý jeden den jakoukoliv zprávu a nebo pozvání do své společnosti. Nicméně již je to velmi dlouho, co čeká zatím marně. Naděje se ovšem nevzdává, ačkoliv i ta postupem času pozvolna slábne, jak se vtírají do jeho mysli pochybnosti a otázky, které není možné navždy ignorovat a zahánět kde jakým povyražením. Zamrká, když zaslechne zvuk zakapnutí zápisníku a poněkud překvapeně a snad i "probuzeně" se zadívá na Victorii. Ta otázka jej ovšem docela vykolejí. Uvolní rty a mírně vtáhne vzduch. Zvuk ovšem z jeho hrdla nevyjde. "Kolik?" Zopakuje po ní, jako by nechápal dotaz, ale samozřejmě dobře ví, nač se ptá. Rty znovu volně sevře a hledí na ni upřeně. Mám vůbec odpovídat? Sice chce, aby uvěřila tomu, kým je, ale na druhou stranu... Mohlo by to být riskantní. Zase v dnešní době není záhodno jen tak zabíjet pro rozkoš a potěšení na potkání. Dnes musí být upír opatrný. Místo odpovědi se zdvihne z křesla a vydá se ke sklenici, jíž nechal stát na římse. Dopije zbytek rudé tekutiny, která zůstala na dně a vydá se k lahvi, na kterou skutečně zapomněl, ale nyní mu to poskytne několik okamžiků ke zvážení pro a proti. "Záleží na tom?" Pokračuje otázkou, když dolévá zbytek lahve do své sklenice. Jakmile je nádoba ze zeleného skla prázdná, tak skrze stěnu nahlédne dovnitř a odloží ji na původní místo. "Proč se na to vlastně ptáš?"

Je to opravdu zajímavá situace. Prohlíží si ji velmi pečlivě a vlastně mu to i pomáhá pokračovat ve do značné míry lži, kterou ji tady krmí, protože pravda je poněkud jiná a mnohem méně poetická, než jak se jí chce jevit. Však kdo by rád vyprávěl ženě, které se mu zalíbila a nakonec se před ním sama obnažila, že byl zloděj, násilník a opilec, který mířil vstříc velmi nehezké budoucnosti buď někde v base a nebo pomstě některého z pasáků, kterému zmlátil opilý některou prostitutku. "Kairu?" Optá se, ačkoliv je jasné, koho má na mysli. Vzhlédne k jejímu vypodobnění, které je právě tak statické jako vždy. Však i jemu musí být nad slunce jasné, že ta malba se nepohne a jde jenom o jakýsi dojem, který si sám sobě chce vytvářet. "Vlastně ani nevím, kde jsem ji, nebo lépe řečeno ona mne, potkala... Podle všeho mne nějakou dobu pozorovala, než si pro mne přišla. Ani si nepamatuji, jak se tak vůbec stalo. Jen vím, že jeden večer jsem se trochu více bavil a pil. Druhý den ráno už jsem se probudil v jejím domě." Toto nemá důvod jakkoliv skrývat. Samozřejmě detajly jako to, kde se probudil, jak malá byla jeho cela v podzemí a nebo co všechno následovalo, jak jej učila již jako člověka a podobně, tak si nechá zajisté docela pro sebe. "Vybrala si mne a prostě si pro mne přišla. Měl jsem tehdy problémy. Občas se muž s někým v některé nálevně nepohodne." Zvlášť, když se v něčem nechá trochu unést a ještě té couře ani nezaplatí. Pousměje se té vzpomínce.

Zatím je s tímto výhledem relativně spokojen, ačkoliv určitou část zahalení si v jistém slova smyslu ponechala. Ale to chce jenom čas. "1882" Odpoví jí tedy na tu otázku a jemně si nad tím povzdechne. "Mnoho se od té doby změnilo. Tehdy jsem to nevnímal, ale nyní to cítím velmi znatelně. Je to tak dávno. Když na to vzpomínám, tak mi to tak ovšem ani zdaleka nepřijde." Překříží levou nohu s pravou v mírném posunutí se v sedu kupředu a bradou poklesne na prostor mezi ukazovákem a palcem levice, jíž opře loktem o područku křesla. Během toho nespouští zrak z jejícho opravdu slušně ucházejícího těla, které jej v žádném ohledu nezklamalo ve své kráse a unikátnosti. Jen vidět i nyní skryté části. Zůstane však klidný a stále se tváří, jako by na jejich rozhovoru nebylo dokonale nic nezvyklého dokonce i na tuto dobu.

"Kde jsem to byl? Ach ano, ukončil jsem někdy ve třetím ročníku základní školu, abycho pomáhal otci s naší obživou. Zrovna mne to nepotěšilo, ale měl jsem otce ve velké úctě, takže jsem si vybral to důležitější." V ten moment ovšem nepatrně trhne hlavou ke straně, protože se mu v uších ozve vzpomínka nebo spíš ozvěna hlasu rozezleného otce, který na něj křičí, že ho bude poslouchat, že škola počká, že na tohle nemá čas a ani peníze. Na vteřinu mu klesnou víčka při další ozvěně tentokrát silné rány opaskem. Skryje to za úsměv a pokračuje dál bez změny intonace hlasu s pohledem znovu zakotveným tentokrát na jejích dlouhých nohách, které se mu tak slastně naskýtají k prohlédnutí. "Léta plynula a já se stal celkem slušným obchodníkem. Vlastně jsem otci pomáhal i rád. A jak stárnul, tak jsem přebíral stále více z jeho povinností." Pokračuje ve svém vyprávění a ignoruje další vzpomínku toho, jak zanedbaný obchod s nemytou podlahou poklízí jeho hrbící se nyní už dost starý otec a on se v té chvíli vpotácí či lépe řečeno vpadně slušně opilý a neupravený jako vše kolem do nitra tohoto pro něj od dětství nenáviděného prostoru. Potlačí onu vizi. "Ale jak to bývá, tak ve všem si otec se synem nerozumí. Jedenkráte mezi námi došlo k menší rozmíšce a po ní jsme se s otcem domluvili, že pro mne už v jeho vetešnictví není nejlepší místo pro můj další růst a zkušenosti." Vypadni! Už nejsi můj syn. Bože, nikdy jsi nebyl... Jak jenom tohle můžeš dělat? Táhni mi z očí. Táhni a už se nikdy nevracej! Duní mu otcův hlas v uších, ale i tak se usmívá stále. "Nediktuji příšli rychle?"

Začne se smát, protože vlastně mu o to jde, ale copak jí to může jen tak otevřeně říci? "Já mluvil pouze o kabátu. Nicméně pokud chceš spolu s ním odložit i zábrany, tak bych se tomu nejspíš příliš nebránil." Melodičtější intonace hlasu zajisté napoví o míře jeho pobavení. Dívá se jí do tváře a jako by v ní viděl určitý vnitřní boj, který se v dívce odehrává. Však jí nenabízí zase tak málo - téměř nikdo nezná celý jeho příběh... A ani ty nebudeš znát docela vše. Byť budeš vědět mnohem více, než téměř všichni. Jakmile ucítí, jak se mu snaží vymanit ze sevření, tak ji jednoduš propustí. Provází jí očima, jak se blíží ke křeslu a pak s potěšením pozoruje i to, jak se z ní kabát sveze směrem k podlaze. S potěšením si ji naprosto otevřeně prohlédne a znovu se opře o římsu krbu, kde stál na téměř identickém místě už před chvílí. Klouže jí očima po těle, pozoruje každý pohyb, když si sedá do křesla, ale i tak se tváří, že snad ani nahá není a nebo, že je tato situace docela běžná. I tak ovšem pocítí nárůst napětí, které ovšem dokáža zatím velmi dobře skrývat pod svou maskou naprostého klidu.

"Tak kde bych měl začít? Ach ano, vlastně od začátku, že ano." Vysloví zvolna a přejde místnost k psacímu stolu, odkud z jednoho ze šuplíků vytáhne středně velký linkovaný zápisník a propisovací pero. "Nebude toho málo... Možná přijde toto vhod?" Pokročí k místu, kde nyní docela nahá dívka sedí a pokud bude chtít, tak jí předá zápisník i s perem. Pak se sám odebere do křesla, kde seděl prve a tím mezi nimi vytovří prostor dostatečně velký pro její pocit "bezpečí" stejně jako pro sebe dostatečně na dohled pro všechny drobnosti, kterými se na ní chce kochat. "Narodil jsem se v Londýně. Můj otec..." Na moment se odmlčí a stiskne rty, jako by to pro něj nebylo příjemné slovo. Pak ovšem zamrká a nadechne se k pokračování. "Byl prostý muž, starší než otcové mých vrstevníků. Měli jsme malé vetešnictví v jedné zapadlé londýnské uličce. Moje lidská matka... Ani nevím, jak se jmenovala a otec o ní nikdy mluvit nechtěl. Už sešel ze světa, takže se o ní už ani nic nedozvím. Vlastně je mi to už i docela jedno. Žili jsme poněkud nuzně. Brzy jsem přestal i navštěvovat školu, protože jednoduše nebyly peníze. Ale navzdory tomu nebyl nikdy důvod k tomu si na cokoliv stěžovat."