Příspěvky uživatele

Trochu si prohlédnu děvče, které jsem tady potkal. Vlastně se mnou rozhostí až jistá dávka překvapení nad tím, koho tu takto potkávám. A ani nevím, proč zrovna v takto prázdném městě bych čekal, že potkám spíš někoho jiného, než drobné děvče působící ve své mladické nevinnosti až křehce navzdory tomu pachu vlkodlaka, kterého si jednoduše také nejde nevšimnout. Ale v jisté ještě přetrvávající ne úplné probuzenosti zatím většina mých běžných vnitřních pohnutek zůstává utlumena. Vlastně... Vyslovím klidně, ale ještě na okamžik se odmlčím, když v ní začnu číst téměř jako v kině. To cosi ve mě, co většinu času dlí kdesi v hloubce kobky mého domu vycítí její tendenci se podřídit. A snad i díky tomu se jindy běžná tendence vnímat vlkodlaka jako přirozeného nepřítele snad zatím neozve. Jen bych chtěl vědět. Co se stalo s tímto městem? Povytáhn otočí, jak k ní shlížím vlastně bez hnutí jako by se ve mě čas i prostor zastavil a v upřenosti pohledu bylo cosi dlouho neživého. Od doby, co jsem se probudil jste první živá bytost, kterou jsem tu potkal. Nepočítám-li divokou zvěř v lesích.

Naslouchám okolnímu klidu města, které se během mého spánku téměř docela vylidnilo. A právě to ještě více přispívá k mé zmatenosti, která stále ještě přetvává vlivem opakovaného upadání do torporu. Náhle však zvuk. Ohlédnu se tím směrem a chvíli naslouchám. Ano, zdá se, že se jedná o čísi kroky, které se ke mě blíží z jedné z uliček. Ještě několik okamžiků věnuji nasloucháním tomu zvuku, ale pak se pohnu směrem právě oním směrem v ústrety první živé bytosti, kterou od probuzení v tomto městě možná potkám. Netrvá to dlouho a zahlédnu nevysokou postavu jakési dívky, která si to šine ke mě s čímsi tisknoucím si k hrudi. Nezpomaluji, nezrychluji, jednoduše samovolným způsobem pokračuji až dokud se k sobě dostatečně nepřiblížíme. Dobrý den. Vyslovím klidně a můj vlastní hlas je mi najednou trochu cizí. Však jak dlouho jsem nepromluvil.

Je to již několik dní od chvíle, kdy jsem se probudil ze svého hlubokého spánku. A je to stejné jako vždy – zmatenost, nejistota, co byl jenom sen a co krůpěj zbytku toho, co jsem zažil, než jsem se pohroužil do své téměř smrti v temnotě kobky pod deskou rakve, jež je mi po tak dlouhou dobu více reálná než den či noc, než běh času mimo mou snovou realitu. A jak se začíná skutečnost stále více vykreslovat, i tak zůstává ten tichý odraz vědomí toho, že mě matka jednoduše opustila. V hloubce prázdnoty existence trvám i tak dál. Stíny noci již dávno ztratily svůj tvar a vystřídaly je stíny dne, ale já nepociťuji únavu – tedy tu fyzickou, byť ta jiná, vnitřní nejspíš již nikdy neopadne. A co dělám? Toulám se ulicemi města a snažím se pochopit poslední sen, jež mne vytrhl s neexistence a vrhl zpět sem. No noha nohu mine mířím kamsi. Život ve stínu, každý další krok tímtéž. Měl bych se vrátit. Vyslovím k sobě a zastavím se na křižovatce dvou ulic. Zůstávám tak stát. Vzhlédnu k pošmourně zamračenému nebi co okamžik hrozícímu těžko říci, jak silným deštěm. Tak pro mě charakteristicky oděný v černém, jen levý rukáv košile nese stopu prachu. Docela podvědomě sevřu v dlani hnědý váček s trochou hlíny z místa svého zrodu jednou a provždy mi visící na krku na stejně tak černém řemínku.

Kdyby jen Lena alespoň trochu blíže znala Nathaniela, sotva by jej byť v duchu nazvala zrovna slovem „úctyhodný“. Pravdou je, že naprosto netuší, koho to našla v lese a především si vede do svého vlastního domu. Mátožně pomalu pohybující a stále se mrtvole trochu podobající se upír shlédne na své nohy, kam jak zaznamenal periferním viděním, směřuje i pohled té drobné dívky, co tuto polomrtvolu podepírá. „Budu ti velmi vděčný. Omlouvám se za své vzezření... Tohle se mi zatím ještě nestalo. Zatím jsem se pokaždé probudil obyčejně ve svém domě – byť jsem psal třeba i několik týdnů a nebo měsíc v kuse.“ Vlastně jej to děsí. Co když se nejdřív probudil on a proto si nic nepamatuju? Vykřikne mu v mysli naprosto zděšená myšlenka. Představa, že příkaz matky opravdu docela vyprchal by však znamenala jediné... Je mrtvá. Jiným způsobem by se pouto nezlomilo. Nebo ano? A náhle neví, která z možných variant je horší – že jej opustila a nebo již není na světě. A aby zahnal chmurné myšlenky, které by jej znovu mohly začít stahovat do hlubin melancholie, zaměří svou mysl na současnost. A na mlčenlivé střídání nohou v té pomalé chůzi směrem, kterým mu ona Lena (neznámá a vlídná dívka) udává směrem k jejímu domu.

--> Lenin dům

Navzdory mému současnému stavu a skutečně pořádné melancholii, co mne na pěkných pár měsíců uvrhla dokonce do torporu, se jednoduše musím při té její upřímné a naprosto nevinné reakci usmát. A že tedy v tuto dobu a především současném myšlenkovém rozpoložení se jedná o téměř malý zázrak. „Pochopitelně...“ Doprovodím její slova a prohlížím si ji, jak se tak vyplašeně div nestydí za to, že něco vůbec řekla. Asi vypadám sakra zle. Velmi se mi uleví, když odezní ten pocit, že skrze společné zřítelnice pohlíží někdo další – nevítaný. Je pořád dole. Byl to jenom dojem. Rozhodnu se tomu věřit a i představě, že ten smích v uších byl jenom další dozvuk snu, kterých jsem přeci jenom zažil po porobuzení skutečně nemálo. Nyní při poslouchání jejího velmi reálného hlasu začínám konečně chápat rozdíl mezi ozvěnou snění a realitou. To všechno mne nakonec přiměje k tomu, že ji otevřeně požádám o pomoc – jako že v běžném stavu by mi něco takového mé ego jen tak nedovolilo. A nejen ono – také obava z možného, které však teď musím jenom doufat, že se neudá. Nicméně to, co mi přišlo jako nejshůdnější řešení, mi ona dívka docela překazí. Povytáhnu obočí a na propadlé tváři mi snad bude možné vyčíst překvapení. „Nejsem si jistý, jestli to je vhodné.“ Začnu nejprve, když mi Lena začne nabízet to, že mne vezme dokonce k sobě domů. Přeci jenom přijmout pozvání od ženy... A co ti na tom vadí? Není ti dobře a v tomhle stavu se tě asi ani obávat nemusí. Je to jedna možnost. Druhá je zkusit štěstí s možným davem s pochodněmi. Dlouze si vydechnu a mlčky dovyslechnu vše, co mi tato dívka ve své ochotě a dobrotě srdce nabízí. Je mi i jasné, jak riskantní krok zrovna teď dělá. „Je to bohužel důsledek této doby, že většina z nás musí pít zvířecí krev. Tudíž není vůbec nezbytné jakkoliv se mi omlouvat za to, že bys mi ji nabídla. Naopak na místě je to, abych za to poděkoval.“ Znovu se na ni pousměji – pro někoho slabě, pro sebe silně, protože po vší té temnotě a chladu ve mně dokázala tato drobná upírka vyvolat alespoň slabou pohnutku pozitivní emoce. „Lidská krev je v současné době velmi drahá. Zvířecí skutečně stačí. Sám jsem ji měl doma v zásobách.“ Ještě několik okamžiků váhám, když vstane a natáhne ke mně dlaň v jasném gestu ochoty pomoci mi vstát. Ale pak prostě zvednu ruku a tu její sevřu. Jsem chladný – pochopitelně. Nedržím se silně a při přidržení se kmene stromu se mi posléze podaří vstát. „Myslím, že jít by mi mělo jít.“ Utrousím a napnu všechny síly. Učiním nejistý krok a pak druhý. Je to pomalé, ale i tak se relativně stabilně pohybuji. Ani jsem si však nevšiml, že jsem její ruku nepustil – či jsem tak neučinil podvědomě? A jelikož opravdu nemám moc na vybranou, tak se nechám ochotné vést a nebo si i pomoci. Jindy hrdý Nathaniel by se styděl – ale ten se zatím ještě nestačil dát dostatečně dohromady.

Kůra stromu je opravdu velmi hrubá a mírně mne poškrábe na dlani. Já to ovšem téměř necítím. Vždyť jsem přeci těsně po probuzení ze spánku co velmi se smrti podobá, že ano. Svezu se k zemi a na chvíli se mi hlava zatočí. Cítím z ní jasné známky strachu... A to to dravé vě mě poněkud provokuje. Sice to po většinu času dokáži skrývat, ovládat a nejsilnější část z toho je zavřená po vůli matky v podzemí mého domu... Trhnu s sebou při doteku. Prudce se na ni podívám. To její stažení se... Měla bys se přestat bát, teď nejsem tak silný. Nahlas ji však neupozorním. To cosi je totiž až příliš pobavné představou toho, že jej neudržím, takže při mém současném oslabení mi nedovolí hnout rty. Vlastně po té možnosti prahne a ona by byla skutečně první na ráně. Zůstanu na ní upřeně hledět. Je mi jasné, že hezky nevypadám a ona je mladinká... „Jsem dál, než jsem si myslel. Otázka zní, jak dlouho se tu po lesích vlastně toulám.“ Raději si nechci představovat to, jak jsem se s podobností spíš mrtvole než čemukoliv živého či životu podobného pohyboval po lesích, kde co či kde koho vyděsil k smrti.. V uších se mi rozlehne smích. Ne, to není matka. Až se zachvěji, protože ten smích je až příliš známý. „Já jsem Nathaniel Leno. Rád tě poznávám, byť v současné chvíli k tomu nejsou ty nejpříhodnější podmínky. Byl bych vstal a uklonil se ti, ale jistá únava mi v tom v současné chvíli brání.“ Hlas mám slabý. Dívám se na ní a přemýšlím, jestli je dobrý nápad žádat ji o pomoc. Možná bych ji měl raději poslat pryč, protože jestli ho neudržím... „Ano, potřebuji.“ Odpovím jí docela po pravdě samovolně a stále ji pozoruji – ba co víc, vnímám, že už tak nečíním sám. Není možné, aby se dostal ven. Ne, navzdory její vůli. Jenže... Pokud jsem uvěřil, že mne opravdu opustila.. Opřu se zády o kmen stromu po němž jsem se svezl k zemi a zjišťuji, jak těžké mám údy. Navzdory tomu pokud jsem se dostal až sem, jistě budu nějakého byť pozvolného pohybu schopen. A logická část mého já mi v tom musí dát jenom za pravdu. „Do mého domu. Měl jsem tam zásoby. I když kdo ví, jestli se během mého spánku všechno v té chladící skříni nezkazilo. Pro krásu noci, já vůbec netuším jak dlouho jsem v té rakvi vůbec ležel. Asi nejdéle co kdy dříve.“ Opravdu, takto zle mi tedy ještě nikdy nebylo. „Potřebuji pomoc. Pomůžeš mi, Leno? Je to daleko, nedojdu sám.“ Rozhodnu se nakonec vystavit ji riziku pobytu v mé přítomnosti v tomto stavu. Na druhou stranu zdá se nemám na vybranou – buď tu zůstanu a pak podlehnu dříve či později znovu rudému hladu a nebo budu riskovat. A představa, že co možná už nevěří ve vůli matky vyjde na světlo světa je daleko horší.

Myslím, že se mi to znovu jenom zdá. Přemýšlím si nad tím, co mi ulpělo na rukou a vlastně i na stále ještě dost zesláblém a ztuhlém chladném těle, jehož teplota stoupla dost na to, aby se mi mohlo vracet vědomí, ale i tak nedostatečně na to, abych se dokázal docela probudit. Otočím jednu dlaň, kterou zdobí odrostlé a mírně zubaté olámané nehty. Možná nešlo víko hned oteřít. Před očima se mi mihne jen na vteřinu nástin paniky, kterou jsem ve své rakvi prožil. Div při něm nevykřiknu. Místo toho ztuhnu. Dolehne ke mně výkřik. Nathanieli, už jdou. Jdou s pochodněmi. Ach, můj...cos to jenom učinil? Ženský důvěrný hlas mi šeptá v ozvěně vzpomínky v uších a ve mně se začíná přelévat hrůza. Je až šokující, když místo davu ozářeného v temnotě noci pochodněmi se mezi stromy za denního světla objeví nevysoká drobná dívka. Jsem konsternovaný z toho, že mé očekávání nebylo vyplněno. „Cože?“ Vypravím ze sebe tiše. Ruce svěsím podél těla. Při její další větě, která je tak skutečná, až mne to div neuhodí do tváře, během vteřiny všechny dozvuky snění jako by padly s podobností právě jakési podivné oponě. „Cože?“ Zopakuji podruhé a o krok ustoupím. „Kde to jsem. Co se stalo?“ Pokračuji v otázkách. „Tohle nejsou pozemky mého sídla.“ Následuje uvědomění si, že ta dívka je jako já upír, ale ne tak docela – je velmi mladinká, je drobná a je... Ona by opravdu hrozba být neměla. Usoudí logická část mého já, která se i díky slovů neznámé dokázala konečně probrat. To není dobré. Takhle daleko bych být neměl. Slabost v údech mne docela přemůže do té míry, že se opřu paží o jeden ze stromů a zvolna se sesudu do sedu. Oddechnu si a uvědomím, že v tomhle stavu se budu dostávat do domu opravdu velmi špatně. A kde si mám opatřit dost krve na to, abych se po spánku zregeneroval než tak, že zvednu telefon a jednoduše si krev nechám přivést? „Kolikátého je dnes? Jak se jmenuješ?“ Pokračuji v otázkách. Dívka vypadá mile. Navíc je jedna z našich. Možná mám štěstí v neštěstí. Jestli se víko rakve zaseklo a mě popadl běs, měl bych odsud co nejdříve zmizet. Pokud jsem někde nezadávil zvíře, mohlo by se opakovat... Raději nechci ani domýšlet. Na druhou stranu mi to je zvláštně jedno – i kdyby přišli, i kdyby se to opakovalo. Však co zbylo. Jen chladná a trvající prázdnota věčnosti. „Nevím, jestli se dokáži dostat zpátky.“ Vyslovím naprosto náhle a spíš sám pro sebe než pro ni, byť nahlas vyřčené samozřejmě slyší každý, kdo se v okolí nachází, že ano.

-->Z domu
V jednotvárné neměnnosti opakování se dne a noci jako by světlá a temná část dvaceti čtyř hodin ztratila jakýkoliv význam či dokonce protiklad a rozdílnost. Jak hluboká dokáže být melancholie stále více stahující mysl upíra do více a více hluboké temnoty, jíž by člověk skutečně málokdy dokázal nějak blíže rozeznat. Však jak vysvětlit vjem, který někdo nikdy nepoznal a ani mu to dáno nebude. Klesání... Hlouběji, tiše, zvolna, bez možnosti úniku a současně ochoty se jakkoliv bránit. Takové to bylo. A já jsem posléze pocítil únavu – jako by mne celý svět drtil už pouhou svou přítomností, existencí. Bytostně jsem zatoužil po úlevě a té se mi dostalo, když jsem jednoho večera stál nad rakví, jíž jsem nechal skrytou v hlubinách svého domu a netknutou po tolik let. Ulpělo na ní mnoho prachu, že když jsem jí zvedal víko, zanechalo to na ní jasně patrné temnější stopy. Tiché klapnutí dřeva, když jsem jej posléze nad sebou dovřel. A pak – tma – jiná, barevnější. Klid – byť chvilkový. Nebo to trvalo celé tisíciletí? A pak sny. Děsivé, každý trvající prchavý okamžik. Stále se okapující tváře, ozvěny hlasů, někdy části rozhovorů, které se odehrály kdysi, nebo ani ne tak přesně, či jinak, v náznaku. Někde jsem ztratil nit. Uvědomím si náhle, když shlížím na své dlaně pokryté krví. Kdy jsem zabil? Co? Koho? Nevím, je to zmatené, zastřené, nepochopitelné. Ohlédnu se za sebe. „Mohla bys se konečně už přestat smát?“ Křiknu mezi stromy, kde mám snad dojem, že jsem zahlédl stín jednoho ze snových výjevů, té sladkého obrazu, který se mi přeci ztratil kdesi ve světě a již se nikdy nevrátí. Nic mi neodpoví – ani smích, kterých bych z její strany v takovém případě očekával. Jak by také mohl... Vždyť ona tu není. Poslední a první myšlenka před a po temnotě nehybného trvání v oné rakvi.

Pohyb kupředu. Krok za krokem zvolna se pohybuji. Vnímám slabost v údech, které ani přísun čerstvé a horké krve nezmírnil dost na to, abych se cítil jako dříve. Jak dlouho jsem spal? Kde to jsem? Rozhlížím se a snažím zorientovat. Nicméně se mi to vůbec nedaří. Slunce pálí skrze větve stromů a zapichuje i do zornic i kůže ohnivé jehly, až mi to vhání slzy do očí a ještě více ztěžuje jakýkoliv pokus o pochopení místa, kde s to vůbec nacházím. Zaslechnu zurčení vody. Nejspíš bych se měl umýt. Místo toho se však zastavím. Hrdlo a bradu mám pokrytou krví čehosi, co jsem nejspíš v běsném hladu těsně po probuzení z několikaměsíčního spánku zadávil. A ta mi přímo září na bělostné pokožce s černými kruhy pod očima a mírně propadlými tvářemi. A to slunce pálí... Nebyla noc, když jsem vstal? Uvědomím si, že rukávy původně černé košile jsou do cárů potrhané a tmavé kalhoty na tom nejsou na levé nohavici o nic lépe. Na boty jsem zdá se zapomněl. Stojím (znovu?) na místě a doslova fascinovaně si prohlížím své ruce – vprostřed stromů, kdesi v lese, stále ještě napůl ve snu, který jako by nedokázal skončit. A stále mi vůbec nedochází... Co se to vlastně stalo?

Vezmu si rád upíří skládačku a také měděný dílek. :)

Dlouze si vydechne a dál se baví pohledem na tu skutečně a očividně velmi rozčílenou dívku, která tu tak prská, jako by kopala kolem sebe. Jakýkoliv pokus o vtip a nebo cokoliv... Inu, jak je jenom libo. "Možná bys se divila, o kolik lepší. Nejen vzhledem." Ano, to říká docela upřímně. Hned v první chvíli urážky, hned v první chvíli napadání a přitom - co jí udělal? Nic. Jenom má cestu kolem. "Bát se tě... Ach, holka, holka... Kdybys ty jenom tušila jaké to je tančit s ďáblem. Tohle bys nikdy neřekla. A jak úchvatné to umí být." Vysloví ta slova poněkud zasněně, byť si začíná poslední dobou uvědomovat, že jeho modla se už možná nikdy nevrátí - že jej opustila, nebo možná ani nežije. Vlastně se s tím začíná i sžívat a pomalu si to připouštět, smiřovat se s tím a nebo to zase jindy docela nevnímat. Jednoduše tu matka není. Jen pokroutí hlavou a prohrábne si prsty pravé ruky slušně mokré vlasy, až mu trochu vody steče pod právě tak promáčenou košili. "Ano, sbohem." Pronese s úsměvem a se značnou dávkou netečnosti a stálé pobavenosti v hlase. Ano, tohle všechno po něm stéká jako ta voda. Vlastně to má až očistný charakter. Ještě si hlesne a pak se jednoduše vydá směrem do lesa, kde brzy zmizí mezi kmen stromů. Ani se neohlédne. Však během chvíle na tohle setkání docela zapomněl.

Na slovo "broučku" se mu rty rozezní do širokého úsměvu, kde také zůstanou. Však dotyčná vypadá nějak pobouřeně, celkově rozčíleně a rozladěně, prudce a ke všemu tak roztomile bojovně, že jak by mohl odolat trochu potrápit "kobru bosou nohou"... Na všechny její urážky neřekne dokonale nic. V takovém rozpoložení mívá ženy rád - tedy rád je škádlí a nebo i hůř. Jenže tady je na cestě pokání, takže si nic z toho "hůř" a pro sebe "lépe" zatím dovolit nemůže. Navíc zrovna tahle je upíra a ta není zase tak snadno poddajná jako lidské dívky, které opravdu příliš možností na ubránění se nemívaly. Až slovo "demence" jej přiměje zastavit zhruba dva metry od ní a hlasitě se rozesměje. Opravdu - nemůže si pomoci. To jak prská... Roztomilá. Znovu povytáhne obočí a úsměvem sleduje, jak vyskočila jako čertík z krabičky a jak se na něj dívá, jako by se ho snažila vykoukat. "Klid... Klid..." Vysloví pomalu a přizvedne ruce, jako by dával najevo, že je beze zbraně a neškodný - což není, ale pro tuhle chvíli ho tahle hra nezměrně baví. "Zato ty vypadáš ještě lépe zblízka než z dálky. I když jsem toho z dálky viděl dost. Sice už jsem viděl lepší, ale tak... Proč se nepodívat na něco hezkého." Hlas má melodický odrážející smích, který v něm bublá a opravdu jej tohle všechno nezměrně baví. O to více se baví představou, jak bude asi ta holka vyvádět daleko více po tom, co jí poví. "Ale žádný strach." Pokročí k ní o malý krůček a stále nechává ruce v pozici, jako by se snažil chytit zdivočelého psa či co. "Já ti neublížím." Pokračuje velmlouvavě a velmi pozvolna. "Jsem docela neškodný tulák. Nemusíš se mě bát."

Ani neví proč to dělá? Vůbec ji nezná, naprosto ho ta holka nezajímá a navíc ani jiné věci jej nenapadají. Snad se na ni chce podívat alespoň trochu blíže, když už viděl kde co, co na jiných zase tak snadné vidět není. Krok za krokem si to pomalu po břehu šine v dešti, kdy mu voda stéká pod látku slušně promoklé košile a cítí, jak mu odkapává i z vlasů. Hřbetem pravice si otře čelo, protože i tady cítí pohyb vody, kterou je docela promáčený. Posléze se však zastaví na to, co mu dotyčná řekne. Ať vás ani nenapadne... V jeho případě jako by se jednalo naopak spíš o pozvání. A ten tón jaký to řekla... Bude zábava. Nechá jí říci to další, ale jako by to po něm steklo podobně jako ta voda, jednoduše se dá zase do pohybu a pak pokračuje dál směrem ke stromu, kam se ta ostře hovořící před chvílí téměř nahá dívka nachází. "Říká ta, co se v bouřce koupe v jezeře. Ty budeš nejspíš bezdomovec. Copak opravdu nemáš koupelnu?" On se s nějakým vykáním opravdu nijak neobtěžuje. Poněkud samolibě se usměje. "To jestli něco chytíš, tak je čistě tvůj problém. Ale u upírů bych o tom pochyboval... I když kdo ví, jak to je se slabšími jedinci našeho druhu." Povytáhne obočí a už je jenom pár kroků od ní. Vlastně je i zvědavý, jak se dotyčná zachová, pokud nepoleví a jednoduše se rozhodne dostat do její blízkosti.

Podle všeho je dotyčné dokonale ukradené, že ji někdo při tom jejím večerním koupání v jezeře a za bouře pozoruje. Oblohu proklá rozeklaný blesk a po několika vteřinách mu uši zalehnou od hromu. On se ovšem ani nehne. Naopak se tomu usměje a zamrká, protože mu zůstalo několik málo mžitek před očima díky prudkému světlu blesku. I tak nepřestává pozorovat neznámou ve vodě. Však co jiného má na práci? Zvolna si zívne, protože se jí ani moc z vody nechce a dokonce zvažuje, že navzdory značné nechuti k prázdnému prostoru sídla, které si koupil hlavně kvůli podobnosti s tím domovským, byť je toto daleko daleko menší, tak začne zvažovat přeci jenom návrat. Ještě než se stačí či odhodlá k tomu se zvednout, tak se začne dotyčná blížit ke břehu, kam posléze vystoupí. "Hm..." Hlesne si, když bílé cosi na horní části těla ze sebe svlékne. Není zase tak blízko, ale i tak bylo jasně vidět vše, co tím bylo odhaleno. Provází ji pohledem i během oblékání a při tom, tak se posadí pod jeden ze stromů. Ani příliš nepřemýšlí... Po pravdě do prázdné temnoty prázdnoty sídla se mu nechce a tak se prostě zvedne a zamíří směrem k ní. Jak si tak jde po břehu, tak se mu bosá chodidla boří do měkkého podloží a spolu s občasnými poryvy větru a hlasem hromu a vlastně i tím deštěm jej to udržuje v opravdu dobré náladě.

Ach matka...ta kdyby ho viděla, co v poslední době vyvádí a hlavně co nedělá. Ta by zrovna nadšená nebyla. Jenže matka tady není... Po svém setkání s malým upířím dítětem a pak následném ještě bližším seznámení s vlčí smečkou, kterou naprosto neví jak se mu podařilo přežít, protože si to ani nepamatuje, tak se zařekl, že se začne chovat znovu jako kultivovaný upír. Jenže... Jak temné a nedozírné jsou hlubiny nudy. Takže dnes už časně z rána opustil svůj dům a právě tak, jak by jej za to naprosto určitě matka ztrestala a to velmi krutě, znovu vyrazil do okolních lesů oděný jenom do šedé pomuchlané košile a tmavých kalhot. Ani boty si znovu nevzal. Brzy po opuštění jeho nemovitosti, kde tak jako tak žije stejně naprosto sám, jej zastihla bouřka. Ale že by se vracel? To tedy v žádném případě. Však každý úder hromu, každé zablesknutí na obloze jako by v něm rozeznívali cosi - to něco, co mu minule v lese zachránilo život a tak dlouho dlelo po příkazu matky v temnotách kdesi daleko v kobce, kam to bylo uzamčeno. Ale nyní...jako by to začínal cítit, jak se k němu přibližuje co každý úder hromu. Vlastně vůbec neřeší, kam jej nohy nesou. Vyjde z prostoru mezi stromy a před ním rozevře pohled na rozlehlé jezero. Nezastavuje a zvolna se vydá k jeho břehu. Z dálky mu ovšem cosi bílého blískne do oka periferním viděním. Déšť sumí, jak dopadají kapky na vodní hladinu, trávy, do lístí okolních stromů. Sice to není hned jasné, ale jakmile se to cosi vydá k vodě a pak do ní skočí, tak mu to dojde. Ale, ale... Copak? Tomu říkám dobré povyražení. Usadí se na břehu v místech, které mu dá dobrý výhled na tu, která se rozhodla v této době koupat.

Přetočí se na záda a zadívá do korun stromů nad sebou. Stále ještě jako by jeho vědomí dlelo někde na pomezí mezi jím a tím druhým, který je stále přesvědčen, že bude bez ohledu na délku odloučení ctít vůli a příkaz matky - ostatně jak tomu bylo po celou dobu. Tohle se mu nestává často, ale dnes... Dobře tomu tak. Však je jasné, co asi proběhlo. A ono vědomí, které má stále velmi silně nakročeno ke zpětnému pádu do temnoty podněcuje o to více hlad, který samozřejmě cítí, protože se serval s vlky a těžko říci jak dlouho utíkal a nebo bloumal po lese, kde to nyní tedy dokonale nepoznává. Víčka se mu začnou klížit, protože je samozřejmě i vyčerpaný, když oči znovu prudce otevře, jakmile uslyší hlas. Ne, nevšiml si, že se k němu někdo blíží. Zase blázním? Ta myšlenka je klidná - spíš oznamovacího charakteru. Však se to občas stává, když se ten druhý ozve. Tu první větu ženského hlasu ovšem následuje další a to daleko delší. To jej usvědčí, že se mu to skutečně nezdá a pootočí tím směrem hlavu. Ještě na vteřin oči zavře a zase otevře. Neblázním. Snad je i trochu zklamaný, že tomu tak není... Zapře se rukama o mech pod sebou a vytáhne se zvolna do sedu. Zranění už jsou téměř zahojená - byť košile to podle všeho už nepřežije a zbytek poničeného oděvu také ne. "Ne, nejsem." Odpoví jí docela po pravdě, protože tady a teď opravdu není místo na lži. Doslova cítí jak se v něm ona "bestie" vzpíná a naráží do pomyslné bariéry, která ji jindy drží hluboko v nitru. Jako by zakolísal nad propastí "stojíce na hraně nože". "Nejsem si jistý, jestli víte kdo jsem..." Upřeně na ni hledí vědom si toho, že k pádu stačí už jenom drobnost. "Nerad bych udělal něco, čeho bych mohl litovat." Je to prosté sdělení, varování a také zkonstatování sám k sobě. Přeci jenom jakmile se upír dostane do určité fáze hladu, je mu jedno, kdo padne za oběť. A tak se s menšími problémy vyhrabe na nohy s pomocí zapření se o kmen stromu a pak se vydá kamsi do lesa pokud možno co nejdále od oné ženy. Tak trochu zvažuje, jestli se mu spíš nezdála. Ale pak to vyžene z mysli. Snaží se zorientovat a rozhoduje se, kudy se vydá snad směrem ke svému domu. Však vůbec neví, kam se to vůbec zatoulal.

>>>Kamsi do lesa

//Omlouvám se, ale musím jít. Irelia nebyla online. :) Tudíž tuto hru bohužel ukončuji, protože jsem chtěl na zítra Nathaniela uvolněného. Každopádně zahraju rád s tímto NPC klidně i domluvenou hru jindy. :)