Příspěvky uživatele

Uložím se pohodlně na záda, když na tom tak trvala a s jasnou znamkou zvědavosti čekám, co tedy bude dělat. Při mém více než stoletém neživotě si dovolím myslet, že znám již téměř všechno a nebo i všechno stran toho zvráceného, co se může při sexu dít. Přeci jenom... Byly to divoké roky ty první, po mé přeměně. Tiše se uchechtnu tomu jejímu "ať je sranda". Aby se pak nebavila až moc, maličká. Ale nahlas to nevyslovím. Tiše hlesnu, jak na mě skočí a pak ji nechám s nepatrným zakloněním hlavu, aby teda konala rty to, co se jí chce. Doteky rtů mi začnou klesat tělem na klíční kost, dále na hrudník, a dál. Podepřu si jednou rukou hlavu a shlížím k ní, docela klidně a vyrovnaně jednak vnímám a také pozoruji, jak si se mnou začíná hrát. Ano, nějaké to vzrušení se ozve, musel bych být z kamene, aby tomu tak nebylo. A z kamene nejsem, byť ne živý. Musím se pousmát, jak se to prchavě mladinké mládě snaží dát mi potěšení, které by nejspíš u běžného muže stačilo v podobě líbání kůže po těle. Jakmile se přiblíží mému mužství, je mi okamžitě jasné, co tím myslela. Jemně si povzdechnu. Tím si buď jistá, že by se tak stalo. S klidem ji dál sleduji, jak mi dlaní vjede do rozkroku, kde jej uchopí a jazykem začne s tím, co je z toho všeho asi opravdu jedna z těch nejpříjemnějších věcí. Snad pro její radost si tiše vzdychnu a přeci jenom se mi svaly na břiše napnou, když jej začne ne zrovna neznalým způsobem dráždit. Mohl bych si odpustit přeci jenom podivení se nad tím, jak mladinké dívky jsou v této době už takto znalé? Jakmile jej ucítím již v jejích ústech, tak přeci jenom znovu zesílí mé vzrušení a trochu jím pohnu v jejím sevření. Ztěžka vydechnu nyní upřímně a tiše syknu, ale s úsměvem, když ke rtům a jazyku přidá i zoubky. Dobře. Můžeš být i důraznější. Hlas mám stále stejně klidný a pohled upřený a bez zaváhání - jako bych na toto byl dávno pradávno zvyklý. Volnou rukou jí prsty vjedu do vlasů a několik okamžiků ji v nich výskám za opakovaného zatínání těla přeci jenom odpovídajícího na její počínání.

Co ty zkoušíš? Vykřikne mi v mysli myšlenka, když si dovolí mi velet a dokonce má tu drzost, že sleze z postele. Pocítím pohyb v nitru sebe s podobností ovíjejícímu se hadu, který co moment více objímá mé běžně vystupující já. Přikloním hlavu nepatrně kupředu s pohledem upřeným na tu, která si myslí, že mi teď má šanci zkoušet jakkoliv unikat a podivný úsměv se mi dere na rty, jak vnímám čiré potěšení z toho, jak se to brutální ve mě začíná stále více vpíjet do mě. Bez mrknutí pozoruji, jak se znovu kouše do rtu, jako již tolikrát a pocítím intenzivní potřebu ji takto kousnout sám. Jsem Nathaniel. Hlesnu tiše s podivným podtonem hlasu. V rychlosti tak docela typické pro většinu příslušníků mého druhu se pohnu k ní, až mé já působí na vteřinu rozmazaným obrysem. A v oné rychlosti téměř ve stejný okamžik na zem dopadnou jak zbytky mého ošacení, tak stejně tak to její. Někdo by řekl, že vše proběhlo ve stejnou setinu vteřiny, když se s ní ocitnu znovu na posteli, tentokrát si ji držíc velmi pevně, aby se mi znovu nevysmekla. Chceš se mi vzpírat? Přikousnu jí ret tedy nyní já, ale ne zrovna jemně, o něco silněji, až jí sám spustím několik kapek krve, které jí ze rtů pohybem jazyka sdola vzhůru slíznu a položím se tedy na záda, když si to tolik přála. Ale tak tedy dobře. Konej, maličká. Dlouze si nosem vydechnu a byť se mi zrovna nechce, tak uvolním stisk a dám jí tím možnost dělat, co tedy bude chtít ona sama.

Kdyby jen tušila, že to její o něco drsnější jednání bylo spíš v pořádku. Jak se má přirozenost začíná rozeznívat v mých žilách a co chvíli mi začíná vzdor vší původní od pohledu nezajímavosti být čím dál tím zajímavější, čím dál tím větší hádankou a snad i očekáváním, můj chtíč po ní roste do té míry, že jej nejspíš velmi brzy ucítí jak fyzicky, tak i já jej vnímám v postupném narůstání horkosti a to tedy docela fyzické, jak se mé tělo začíná rozehřívat zrychleným tepem srdce, co mívá toto jednání vždy za důsledek. A jak se na ní dívám a pozoruji první známky toho, jaká je, je mi stále jasnější, že z ní brzy ty šaty nejspíš strhám. O něco dobrého. Zopaují se mi v mysli ta slova a ve mě se probudí něco také velmi dlouhou spícího pod příkrovem nudy - zvědavost. A její vzdechy, jež od ní ke mě přicházejí po několika dotecích, které ještě zmírňují kožené rukavice... Zuby si popotáhnu jejich kůži z prostředníku levé ruky a pak rukavici stáhnu a odhodím, vzápětí obdobně i tu druhou. Mlčky z ní pohled nespouštím bez mrknutí a vše jako by bylo "ztraceno", jakmile se o mě začne třít a dokonce zaprosí. Tehdy jako by se ve mě něco vzedmulo. Prudce se po ní vrhnu, její polonahé tělo uvězním v objetí a téměř se jí zakousnu do rtů v dravém polibku za současného natisknutí se na ní. Ta vlna mi vžene krev do oběhu o to silněji, až mám pocit, že vzplanu, jak se má teplota prudce zvedne. Tiše zavrčím coby důsledek splývání omou mých částí já v momentální potřebě si ji vzít. Zazní zvuk trhající se látky, jak z ní strhávám horní díl spodního prádla a pak s ní spíš mrštím na záda na postel. Jedním trhnutím odtrhám knoflíčky košile z níž se začnu snažit dostat - byť do ní tak trochu zamotaný.

Dolehnu na záda a vyzvu ji k tomu, aby se svlékla, jak jsem byl zvyklý u většiny žen, které se mnou takto kdy byly - a většina z nich opravdu poslouchala do posledního slova. A byť si odepne jedno ramínko kalhot a stáhne si tričko, které odhodí stranou a zůstane nade mnou jen v horní části těla v podprsence... Jaké je mé překvapení, když na mě dosedne důrazněji, než bych očekával a hlavně... To jak se po mě posune a tím způsobí velmi silné přiblížení našich slabin mnou až trhne a s nasátím vzduchu pootevřenými ústy se zdvihnu v lehu do téměřného polosedu. Ruce mi vystřelí vzhůru a chytí ji za boky, až kůže rukavic trochu zapraská. Ten možná pozdě... Znovu to udělá, až na ní trochu vytřeštím oči a pevně ji stisknu a tím i já právě takto pevně přitlačím k sobě, až mi unikne syčivý zvuk skrze stisknutí zuby. Posledních téměř padesát let jsem prospal. Netuším, co ten termín znamená. Hlas mám nějak pozbývající síly z překvapení divokosti té holky, do které bych to tedy rozhodně neřekl. Zapřu se paží za zády a když mě tedy vyzvala, stáhnu jí jedno a posléze i druhé ramínko podprsenky a pak ji jedním pohybem stáhnu níže téměř k pasu. Špičkami prstů zatím stále v rukavicích se jí dotknu levé bradavky při současném prohlížení si jí. Ten dotek obrkouží její prs. Klidně konej zatím sama. Pokud se ti to tak líbí, maličká. Rozhodnu se posléze a vyčkávám, co tedy bude chtít dělat, protože opravdu netuším o čem to mluvila.

Nacházíme se v ne až tak velké místnosti, kde jsou zdi pokryty tmavorudou textilní tapetou s motivem karmínových květů, vybavené starožitně vyhlížejícím nábytkem narudlé barvy. Okna jsou zacloněna těžkým závěsem o odstín temnější karmínové barvy. V centru toho stojí široká postel ze stejného vyřezávaného a leštěného dřeva opatřená v červené látce potaženými nemálem polšťářů a poduše s právě tak karmínovými nebesy nad nimi. Je naprosto jasné, že se bude jednat o červený salonek. Prostor je osvětlován mdlou září čtyř kulových luceren plynového dávného osvětlení.

Signore. Zopakuji po ní v mysli, poté, co se naše rty rozpojily, ale to neznamená, že jsem si ji přestal držet. Dívám se jí do tváře - té dívky či holky, na které není vlastně vůbec nic až tak zvláštního, alespoň od pohledu. Žádná kdo ví jaká kráska, které mi dříve dělávaly společnost v dobách, kdy jsem o ní měl ještě vůbec pořádný zájem. Ani upírka, dokonce rasy, která mi nikdy nebyla kdo ví jak blízká. A přeci... Ještě jsem tě trýznit nezačal. Uvědomím si, že do hlasu se mi začíná vtírat chtíč, jež ve mě dokázala až nepochopitelně pro mě probudit. Ale kdo ví... Možná je to i tím mým dlouhým spánkem. Pokročím kupředu a jednoduše si ji položím na postel. Kolenem levé nohy se zapřu o její okraj a přesunu se nad ní se současným přesouváním se nad ní zapřený pažemi posléze po stranách její hlavy. Jmenuji se Nathaniel. Prozradím jí tedy konečně své jméno. Skloním se a znovu se jí vpiji do rtů, svými zachytím posléze ten její spodní a opět jej jemně přikousnu. Víčka se mi pouze přivírají a rovnou si ji chytím a převalením se ji pokusím dostat nad sebe s tím, že má šanci na mě dosednout. A pokud se mi to podaří, tak klidně v lehu na zádech vyslovím. Svlékni se.

Jako by čas i prostor přestal jak pro mne, tak pro ní existovat. Jediné, co zůstává v záplavě chladné mlhy je moje a její vědomí, které se spolu s nabělalým oparem pohybuje se nemalou rychlostí při zemi ulic a poté zamíří v zavíření směrem k mému sídlu, kde se protáhne mřížovím vrat a pak napříč neudržovanou zahradou, až se protáhne pod zavřenými dveřmi domu. Jen mé vědomí vnímá směr a veškeré překážky, které tak jako tak v podobě mlhy obtékáme. Zazní můj dech. Jen bílá prostěradla překrývající většinu nábytku v temných dlouho nepoužívaných místnostech se coby odpověď na naši přítomnost pohnou. Mlha plazící se po schodišti do prvního patra si to zamíří dlouhou neosvětlenou chodbou a znovu se protáhne pode dveřmi jedné z ložnic. V jejím centru se pomalu až mazlivě začne onen opar formovat do nejprve dvou obrysů "lidských" těle, která co moment nabírají jak na hmotě, tak i na vědomí reality a to především pro ní. Několik okamžiků a zhmotnění je docela dokončeno, když s ní stojím v náruší stále ještě rty přitisknutý k jejím. Levou paží jí podložím hýždě a trochu si ji přizvednu bez ochoty ji nyní pustit ze své moci.

Mlčky ji poslouchám i to její lamentování ohledně té knihy, která mi nyní připadá naprosto nedůležitá. Jak jen ty si zasloužíš za vyučenou. Probleskne mi myslí velmi zvráceně znějící myšlenka a uvědomím si, že se právě tak zvrhle a podivně usmívám, jak vnímám, že se mi to běžně zavřené začíná znovu natahovat žilami, ale nyní z docela jiného a daleko pro ni jistě příjemnějšího důvodu. Tisknu ji k chladné zdi stejně tak svým chladným tělem a vnímám, jak skrze její a moje ošacení ke mě doznívá její fyzická horkost. Co na tom, že jde o vlkodlaka. Dokázala to, co již dlouho nikdo nedokázal - vzbudit ve mě zájem, možná i něco jako radost a dokonce nyní i chtíč, jež se mi rozlévá s krví v žilách a šíří s podobností chladnému plameni, kterým začínám zvolna plát. Jako v ráji řekla zatracenci uvěžněnému v pekle. Rty jí přejdu po hrdle v místech, kde tepá krev v krkavici, ale pak jimi vytoupám vzhůru po tváři při současném zachycení ušního lalůčku, kam tiše zašeptám. Jak si tedy přeješ. Brzy se přesunu k jejím rtům, které zajmu do polibku provázeného letmým přikousnutím zuby. Cosi ve mě se zachvěje při uvědomění si náznaku chuti krve z ranek, které si sama způsobila vlastním přičiněním. Náhlá vlna chtíče mnou projde s až pradávnou silou, když jí jazykem vniknu do úst. Hned v zápětí nás zahalím do víru chladné mlhy, v němž se co setinu vteřiny začne rozpadat jak má, tak její postava, až docela zmizí v nabělalém oparu, jež se zavíří a pak po rozpadnutí dolehne na zem. Jako by zavál silný vítr onen opar se pohne směrem k mému sídlu.

Je vůbec možné se nesmát její marné snaze působit silně a neohroženě, když vnímám, jak se mi pod dotekem chvěje? Ale no tak, Nathanieli, takhle zlobit takové pískle? Zeptám se sám sebe, ale vzápětí si odpovím právě tím smíchem, jež se mi dere ze rtů a znovu (jako již několikrát) tomu dám průchod. Drobný záchvěv emoce velmi vzdáleně připomínající radost se mnou rozezní jako tiché slovo hlubokým černým prostorem temné jeskyně a jako by se odrážel v ozvěnách od stěn. Pokud zájem nemáš, stačí říct a já si půjdu vlastní cestou. Pokrčím jemně rameny a jak ji držím za bok přistoupím o kousek blíž tak, aby se mě mohla dlaní dotknout v centru hrudi, ale během okamžiku se jí zapřu do těla a dalším krokem se jí pokusím přitlačit ke zdi a tím uvěznit mezi mým tělem a právě onou stěnou. Dovoluješ si odhadovat, jakou mám duši? Zašeptám jí velmi tiše, když se přiblížím i tváří, ale jen v provokativně velké vzdálenosti tak, abych ji zlobit o to víc. Vzala jsi v úvahu, že bych duši ani nemusel mít. Chytím docela náhle tu knihu a silou, která je skutečně větší než její, jí ji vytrhnu ruky a nechám ji spadnout stranou na zem, kde rozevřená stránkami dolů dopadne. Hned poté ji dost nevybíravě skutečně tělem přitlačím ke zdi, takže nás již nic nedělí. Rychlý pohyb, jak jí prsty volné ruky vpletu do vlasů a jak ji chytím, rovnou za ně zatáhnu a tím se jí pokusím zvrátit hlavu vzad. Tak to bys mi chtěla dělat? Jaká zvrhlost na pouhé setkání. Koleno pravé nohy se mi posune po zdi a plochou stehna se jí zapře do slabin. Opatrně maličká. Když tančíš s ďáblem, čekej, že přijde peklo.

Mlčky ji pozoruji a poslouchám. Jen nepatrně se jí dotknu na tváři, ale to je celé a byť jsem porušil její osobní prostor, i tak zůstávám stejně klidný - ba dalo by se říci chladný právě tak, jak studená je má krev už před několika hodinami přiživená krví čerstvě zabité srny v lesích. Obočí mi povyskočí výše, když mě nazve tupým. Vyčkávám do posledního okamžiku toho, co mi chce sama říci - čímž mě jenom utvrzuje v tom, co jsem přeci jenom sám dávno věděl. Ale že bych hnul brvou, když ke mě nyní ona přistoupí? Ne, však jako téměř nikdy vůbec nic se ve mě nepohnulo. Domácí zvířátka nepěstuji. Pohnu hlavou ze strany na stranu. Zvolna ji chytím dlaní zatím docela jemně za čelist. Ale já neřekl, že se nabízím. Pokračuji docela stejnou intonací hlasu bez sebemenšího zabarvení nějakého vzrušení či čehokoliv podobného. Dlaní v rukavici jí zvolna sklouznu na hrdlo, kde se má ruka zastaví a hlava se přikloní kousek k pravé straně. Navíc naprosto netušíš, co si vůbec přeješ. Druhý den bys mě nenáviděla. Dočkala-li bys se jej. Pokračuji v tom doteku po jejím hrdle níže k dekoltu a pak do místa, kde cítím pod látkou klíční kost. Podařilo by se mi to. A to ze dvou důvodu. Jednak bys to chtěla a navíc jsem silnější. Můj dotek je stále velice letmý a přímo padá po jejím boku jedno žebro po druhém k boku, kde se zastaví položením dlaně. Přemohl jsem daleko starší a silnější vlkodlaky než jsi ty, maličká. Ani nevím, proč vůbec v této hře pokračuji, proč to dělám, když je přeci jenom rasy, která mi nikdy nebyla po chuti. Ale nuda je snad ta nejhorší věc, která mě sužuje. A ona mě zatím stále ještě baví.

Jak zábavné pro mne dokáží tyto hry být. Pokročím o malý krůček k ní způsobem, kterým by se dalo nazvat porušení jistého jejího osobního prostoru - dost blízko, abych k ní shlížel, dost daleko, abych se nedotýkal a současně mohl lépe vnímat všechny signály, které ke mě ta prchavě mladinká a přeci tvrdohlavá dívenka vysílá. Nemusím se ptát. Nemusím hádat a vůbec se snažit. Mluvím k ní stále tak tiše a vemlouvavě prohlížejíc si drobnou tvářičku umíněné vlkodlačky, co mě stíhá s podobností kotěte, co se shlédlo v novém pánovi. Protože slyším... Tep tvého srdce, jak se mění, když se na mě podíváš, když se k tobě přiblížím... Na moment se odmlčím a nepatrně se přikloním blíž. Protože vidím... Jak se rdíš v jasné formě nevinnosti, která evidentně zatím nevzala za své. Pravice se mi zvedne a špičkami prstů skrytými v černé kožené rukavici se jí pokusím jenom velmi nepatrným dotekem pohladit po tváři. Protože cítím... Co to s tebou dělá. Je to velmi zřetelná vůně, která je typická jenom pro ženy, když mají touhu. Ruku stáhnu a mimoděk sklouznu očima po jejím těle. Jak dlouho už jsem nebyl pořádně zvrácený? Zda-li si uvědomuje, jak velmi tady riskuje. A nebýt velmi silně znějícího stezku po matce, po pro mne jediné skutečné ženě, která mne opustila... Jako by mne cosi bodlo u mého malého černého srdce, až se mi tělem prožene silná dávka bolesti, která se ovšem na výrazu mé tváře stále nesoucí náznak úsměvu neprojeví. Kdybych tě tu nyní opřel o zeď a dal ti co chceš, naprosto jistě bys se nebránila. Dodám k tomu se silnou dávkou pobavení.

Skutečně není časté, aby mne někdo a nebo třeba i něco dokázalo zaujmout do té míry, že si získá mou pozornost. Nicméně tohle malé škvrně... Je docela zábavné. Shlížím k ní a poslouchám to její lamentování, které je tak pateticky irelevantní. Pár. Zopakuji si to slovo v mysli a povytáhnu obočí při tom dalším, co vykřikuje. Náhle se však opět hlasitě rozesměji, když se mě zeptá, jestli jsem gay. No to snad nemůže být ani možné. Směji se dál, protože něco takového - to se mi tedy ještě nepřihodilo a abych byl označen za sodomitu, to bych vskutnu nečekal od nikoho. Takže ty bys chtěla splnit jedno přání. Víčka očí, které během toho stačily pozbýt většinu zarudlosti se přivřou při vědomí toho, jak to divoké a ještě brutálnější než jsem já se znovu stáhlo za pomyslnou bariéru, kam je povinnováno zůstat z vůle naší matky. Nechám ji ještě chvilku se čertit hluboko pode mnou. Ale tak tedy dobře. Pomyslím si a prostě sklouznu ze střechy. Po několikavteřinovém pádu dopadnu však téměř neslyšně s naprostou samozřejmostí na nohy malý kousek od místa, kde stojí. Stále s tím úsměvem se jí podívám do tváře. A co bys si přála? Optám se jí s jasným zaujetím a snad momentální potřebou rozrušit svůj neustálý a táhlý pocit nudy. Mluvím k ní měkce až vemlouvavě, hledím jí do očí a přistoupím o malý krůček blíže tak, abych jí byl na dosah. Hlava se mi přikloní kousek k pravému rameni a nyní si ji skutečně bedlivě prohlížím. Možná ti to splním i bez boje. Co ty víš. Zašeptám poslední dvě slova a odmlčím se v naději toho, že mi to skutečně prozradí.

Podrážky mých bot zachrastí na střeše toho domu, když dopadnu do podřepu na tašky domu. Do látky košile se mi opře chladný ranní vzduch, až si musím slastně vydechnout a ohlédnu se k východu, kde slunce začíná co okamžik hrozit tím, že se vyhoupne nad obzor. A byť z ukazováku pravé ruky nikdy nesnímám svůj rodový prsten vyhotovený ze zlatého kovu s rudou rytinou do kruhu stočeného draka požírajícího si svůj vlastní ocas, není mi takový stav zrovna po chuti. Vykročím si tedy znovu kupředu a již se po ní neohlížím. Sice za sebou zaslechnu její zlostný výkřik. Až po přikročení k hraně střechy toho domu, kdy je nutné, abych se přemístil na další budovu, tak si uvědomím, že mě to škvrně snad i sleduje. Odrazím se a přelevituji na další střechu na druhou stranu ulice a pak rovnou dalším skokem na další. Ona si snad opravdu myslí, že mě tímto urazí? Ona a žena? Žena je pro mě jen jedna. Ještě několik okamžiků se pohybuji prostě za nosem, ale pak se zastavím a ohlédnu. Shlédnu k ní na zem a znovu mám tendenci začít se smát a opravdu - úsměv se mi dere na rty a tak jej nechám se široce rozeznít. Proč bych s něčím takovým ztrácel čas? Promluvím opět klidně jak k ní tak shlížím z výšky vědom si toho, že mě jistě dobře uslyší. Pozvolna se posadím na kraj střechy a levou nohu svěsím dolů s tím, že druhu pokrčenou zapřu o okap a o koleno téže nohy si opřu jednu nataženou paži. Prsty stejné ruky se mi promnou v nutkavé potřebě, tak dlouho neuspokojené, tak dlouho neukojené, tak dlouho nezbrocené horkou krví oběti. Je jak kotě, co si vybralo pála a řve a utíká za ním. Usmívám se dál, ale ne - proč by se mi chtělo domů. Ale na chvíli to její vřískání trochu rozruší věčnou nudu v níž lpím už tak dlouhou předlouhou řádku let. A nejsi snad maličká? Neodpustím si tu otázku evidentně si vědom, co to asi vyvolá.

Vlastně se začínám docela i bavit. Prohlížím si to patetické tak proti mě mladinké stvoření, co zatím dokonale nic proti mě nezažilo. Vlastně mě tím svým zápalem dokonce dokáže i trochu zaujmout - což pro někoho tak letitého a znuděného existencí skutečně není nic až tak snadného. Ve tváři se mi ani sval nepohne a oči mi zůstanou podlité krví, jak se mé pravé já snaží stále drát na povrch, ale při pohledu na ní... Nestojí mi ani za to, abych si sejmul rukavice. Dokonce ji nechám se přiblížit a místo toho, abych jí udeřil a nebo jakkoliv cokoliv udělal (jak jsem dříve tak rád tolika bytostem), mám chuť se začít smát a to takovou, až se mi z hrdla skutečně vydere smích, který se docela upřímným způsobem rozezní prostorem klidné ulice. Stáhl bych tě z kůže, maličká. Zašeptám jí téměř způsobem, jako bych milence vyznával lásku a jen při té představě jejího křiku, který se zařezává do kůže s podobností nože, jež by stahoval tu její kousek po kousku, jež bych nechal dopadat na zem, kde by se její krev vpíjela do hlíny z mé domoviny, jíž jsem si sem nechal do kobky přivést... Křičela bys. Ne hodinu, ne den. Udržoval bych tě živou, abych si s tebou hrál velice dlouho. Jako s tobě podobnými. Často i daleko mladšími než jsi sama. Pokračuji v onom šeptání a olíznu si spodní let. Víčka mi na moment poklesnou při vzpomínce na tu poslední - což je tak zoufale dávno. Ale dnes... Zakroutím hlavou. Na to nemám náladu. Hlas mí hrubne a při jednom kroku se odrazím od země a se současným zdvižením paží do úrovně pasu se vznesu vzhůru. Není to dlouhý levitační let, když dopadnu podrážkami bot docela samozřejmě na terasu jednoho ze ztichlých domů a pak znovu na jeho střechu. Stejně tak klidně jako jsem kráčel po ulici vykročím znovu kamsi tentokrát po střeše té budovy.

Samozřejmě ji celou dobu vnímám periferním viděním včetně řeči těla. Jak by mi tedy mohlo uniknout, že začíná být ona mladá vlkodlačka čímsi podrážděná, ale pravdou je, že nyní mě to docela nezajímá. Však mám pocit, že... Zdálo se mi to nebo ne? Nakrčením čelo a stojím bez hnutí s podobností téměř soše i tak vzdor svému "zamyšlení" schopný okamžitě uhnout a nebo zaútočit na to malé pískle, co si myslí, že je víc než já. Až po drahné chvíli pootočím tvář a zaměřím se pozorností na ní, když se toho tolik dožaduje. Slečno? Kolik vám je let? Optám se jí docela klidně. A naprosto evidentně mě její rozhořčení nijak nezasáhlo, naopak, jako by to po mě steklo a nijak se netklo. Takové jako vy jsem lovil již v dobách, kdy jsem byl pouhých pár let po přeměně. Nic o mě nevíte a věřte tomu, že jsem gentleman. A nechtějte pocítit, když jím nejsem. Během posledních slov pocítím, jak se mi protahují tesáky a oči podlévají krví, jak to běžně zavřené v kobce silně udeří o pomyslné dveře v mé mysli a začne se natahovat mými žilami s počátečním zatím tichým dunění zrychleného jinak až hypnoticky pomalého tepu krve. Odhalím zuby a hlasitě zasyčím s podobností hadu či kočce.

Aha. Vypravím ze sebe polohlasně. Jak dlouho, že jsem vlastně skutečně vzhůru? Vnímání času se mi začíná jevit značně nejasné. Zaznamenám z její řeči těla cosi o nejistotě, ale není to to, co by mě nyní zajímalo. Omlouvám se, moje chyba. Prsty pravice skrytými v černých kožených rukavicích si promnu čelo při současném mírném předklonění hlavy kupředu. Proč by mělo? Ani nevím, proč se na to ptám, když mi tak trochu podsouvá, že by mi měla nějak coby náhodný kolemjdoucí vadi. Zvednu hlavu a znovu jí shlédnu do tváře, když se mi představi. Tereza. Těší mě. Vyslovím poněkud suše a zadívám se kamsi za ní do ulice. Mě těší taky. Hlas se mi nepatrně zeslabí, když mám pocit, že... Jsem zrovna na této ulici stál a viděl jsem ji, že se vrátila. Šla na opačnou stranu... Byla tu a nebo ne? Nebo tam je? Pohnu hlavou ze strany na stranu a zdá se, že na malou chvíli vypadám nepřítomně a byť bledý, div jsem ještě více nepobledl, bylo-li by to ještě vůbec možné.