Příspěvky uživatele

To se mi líbí

Zatváří se jako neviňátko a omluvně zároveň. Nechce, aby si myslela, že ji považuje za hloupou, jen se bránil, nemyslel to tak docela vážně. Podle jejího výrazu usoudí, že by měl mlčet a to taky udělá, poslechne ji, už se k tomu nevyjadřuje, bylo by hloupé, kdyby ano, když vidí, že je z toho akorát rozladěná, nechce kazit zábavu. To ovšem neznamená, že ji už nikdy nepopíchne, nedokáže být zase tak uťápnutý, i když na své okolí může působit jinak.
Nevšimne si, že se Erin směje a už vůbec ne toho, že se směje jemu, ale její poznámka mu neujde. "Ještě chvíli a začnu si myslet, že ti tu snad vadím.." Zní pobaveně, jelikož tuší, že to tak opravdu je, což mu prostě připadá vtipné. Ano, pixie má štěstí, že ho to nemůže urazit, protože si za ní nevlezl kvůli sbližování, i když.. ne, kvůli tomu tu není.
Pohoršených rodičů okolo si nevšímá, ne proto, že by mu bylo jedno, co si myslí o jejich společné jízdě, jen se jednoduše soustředí na úplně jiné věci, jako třeba na dámu sedící před ním a její vlasy, které ho občas trochu šlehnou, naštěstí jde jen o jemné pramínky, takže to nebolí, jen šimrá. Když ho ovšem otravují moc dlouho, snaží se je odehnat nebo srovnat. V další chvíli s tím přestane a zase se trochu nakloní do strany, když vidí, že se k němu snaží natočit a odpovědět, vyjde jí vstříc, je tak hodný, což se o ní říct nedá, jelikož z ní vypadne jen další provokace. Pootevře pusu, že jí na to něco řekne, jak on to má ve zvyku, pak ji však zavře a přikývne, po krátkém zamyšlení došel k závěru, že má pravdu. "Řekl bych, že hádáš správně." Zasměje se, víc než slova ho teď ale pobaví to, jak se Erin tváří. Je zlá a ani se to nesnaží skrývat.
Vidí na ní, že jí jeho odpověď na téma holky nestačí, vidí, že se v tom chystá dál nimrat a nelíbí se mu to, hrozně nerad se baví o svých mizerných zkušenostech, než mu však stačí říct cokoliv dalšího, kolotoč se zastaví, což Erin vyruší. To musel zasáhnout vesmír, vysvobodil ho, anebo možná ne. Chystá se slézt stejně jako ona, ale zarazí se, když se k němu otočí, přičemž skloní hlavu, aby se jí mohl dívat do obličeje, jelikož je teď pixie ještě menší než normálně [oproti němu]. Vyslechne si objasnění její předchozí myšlenky a značně se uvolní, když se ukáže, že ji zajímá jen to, jestli už byl někdy na rande. Byl, jenže to nikdy neklaplo, což je zřejmé, jinak by se tu s ní nepotuloval, než jí to však stačí sdělit, vydá se od něj pryč. No tohle? Rychle sleze, než se ho někdo pokusí vyhodit nebo než se kolotoč zase rozjede a zamíří za ní. Sejde schod a zbytek přeskočí, aby ji dohnal, i když si není jistý, jestli chce, aby za ní šel.
Na malý okamžik se zastaví, když mu dojde, kam její kroky míří. Ví, co následuje nebo to spíš tuší, mohla si to třeba rozmyslet, to by bylo fajn. Nebuď posera.. Napomene se v duchu a přiměje své nohy k chůzi. Proplete se mezi kolemjdoucími a usměje se na tu malou potvoru, když si všimne, že se na něj dívá. "Doufám, že jsi tolik nespěchala, aby ses mě zbavila.." Promluví, když už je blíž a může ho slyšet. "..ale proto, že už se nemůžeš dočkat, až mě uvidíš bez trika." Zasměje se, protože je jistě vtipný a tak nějak se tím chce ujistit, že jdou vážně do vody. Přimhouří oči. "A pokud jde o tvou otázku.." Naváže tam, kde na kolotoči skončili, i když to téma nemá rád, nemůže to nechat nedořešené, když už se s tím začalo. "Na rande jsem už byl.. překvapivě." Ani ho nenapadne se jí ptát na to samé, předpokládá, že je mnohem zkušenější než on, domnívá se tedy, že tuší, jaká by byla její odpověď. Shodí si batoh ze zad a položí ho do písku, kde si i předtím hezky hověl a nikdo ho neukradl.

Toto se líbí Kyle Hawkes

Go, bro, go!

Vyjde z cukrárny, kde měl ještě před chvílí schůzku s Katherine, která se ovšem nezdržela moc dlouho, a tak jak rychle to začalo, tak to taky rychle skončilo. Nerozumí tomu, když ho sem vytáhla, mohla se zdržet déle, nebo asi spíš ne. Nejspíš musí chápat, že toho má hodně, to však neznamená, že si to nemohla promyslet trochu lépe. Střepe ze sebe to podráždění a zamíří domů. Nakonec už je to jedno. Ve chvíli, kdy zahne za roh jedné z budov, se ozve mobil. Čeká, že na displayi uvidí číslo uložené pod "máma", nebo "táta". Ukáže se, že to není ani jeden z nich, volá mu stará knihovnice, což nikdy neznamená nic dobrého, nejradši by to nezvedal, jenže svědomí za něj rozhodne jinak, takže už má mobil u ucha, do kterého mu začne křičet, jako by byl on ten hluchý. Žádá ho o to, aby se stavil v knihovně už dneska, že má na programu něco osobního, co je nutné neprodleně vyřešit. Nevěří jí ani slovo, beztak spěchá na Bingo, avšak souhlasí s tím, že přijde, nedovolil by si ji odmítnout, snad jen, kdyby měl něco lepšího na práci, jenže to on nemá, a tak proč nakonec ne, že? Po domluvě zavěsí a strčí mobil zpátky do kapsy od kalhot. Změní směr, což znamená, že musí přeběhnout přes cestu, nejdřív však dá přednost projíždějícímu autu.
Dojde do knihovny. Jen se objeví ve dveřích, knihovnice už na něj mává, přitom si sbírá svých pár švestek, aby mohla co nejrychleji utéct. V rychlosti mu poví, co je nutné udělat a odejde.
Svleče si bundu, přesněji bombera, nosí to teď každý, až se to zdá otravné, jenže nemůže říct, že by se mu to nelíbilo, a tak proč by to nemohl nosit? Pod ním má šedé triko, doplněné černými kalhotami, prostě obyčejné oblečení. Jako první se postará o návštěvníka, který si již vybral knihy a rád by si je odnesl domů. Vše to pečlivě uloží u správného jména v pc a tak dále, poté už jen přisune knihy k novému dočasnému majiteli s přáním hezkého dne. Jakmile dotyčný odejde, popadne vozík, kde jsou naskládané vrácené knihy a vyrazí do terénu. Pár jich po cestě vyskládá do nízkých polic, problém nastane až u těch, které patří do vyšších polic, takže je potřeba, aby vyšplhal po žebříku. Chvíli jen tak kouká nahoru a přemýšlí, jak to udělat, aby tam nemusel lézt. Mohl by požádat někoho z kolegů, jenže nikoho z nich ještě nepotkal, usuzuje tedy, že je tu sám. Koukne kamsi do strany, když zaznamená pohyb a všimne si jakési blondýnky. V hlavě mu to udělá pomyslné cvak a už má nápad. Odkašle si, aby na sebe upozornil. "Ehm.. můžu nějak pomoct?" Začne nenápadně. "Hledáš něco konkrétního?" Zaksichtí se. "Chci říct.. hledáte.." Opraví se. Neznají se, měl by vykat, ovšem u mladých lidí je to takové.. zvláštní.

- in love..

Přes básničky moc nejsem a jak vidíte, tak ani grafiku, ale snaha byla!

Přeju webu i adminům, aby fungovali ještě dlouho, jste skvělí! Hlavně děkuju za vaši práci, je výjimečná, s obdivuhodnými detaily...:)

Hráčům zase přeju, aby se tu ještě hodně dlouho bavili! Nesmím zapomenout zmínit, jak úžasné je vaše přijetí nováčků..:)

Love, díky za rady! <3

Mon, tobě děkuju za diamant..:D

♥♥

- celebrating this great day..

Nahodí psí oči, když z ní vypadne to jedno jediné slovo a tím je "fajn". Co to znamená? Jasně, blbá otázka, jak se může vůbec ptát, znamená to jediné, že knize odzvonilo. Hodí ji do vody, skončí rozmočená, protože on pro ní rozhodně skákat nebude. Bylo nejspíš dost naivní doufat, že jeho knihu ušetří, ale může si za to nakonec sám, vybídl ji k tomu. Už přemýšlí, kolik asi tak mohla stát, kolik bude muset knihovně zaplatit nebo v knihkupectví, kde ji koupí a přinese do knihovny. Složité. Proč mu tohle dělá?! Koukne někam jinam, aby se na tu pohromu nemusel dívat, přitom ze sebe sype další poznámky, které se mu během toho utvořily v jeho bystré hlavince. Zavře oči, alespoň to bylo v plánu, jenže jedno z nich začne protestovat, otevře se a zabloudí k rarachovi. Jelikož má jedno oko zavřené s pevně stisknutým víčkem a druhé otevřené, zkřiví mu to obličej v jakýsi škleb. Přestane s tím, když knihu zavře a vydá se k němu místo toho, aby ji hodila do vody. Zbystří a narovná se, skoro mu to vyčaruje úsměv na tváři, ale zabrání si v tom, mohla by si to rozmyslet, kdyby viděla jeho radost z rozhodnutí, které nakonec učinila. Rád by věděl, co přesně ji přimělo změnit názor, ale raději se neptá. "Nějak tomu nevěřím.." Plácne první věc, která ho napadne, nejspíš už jen proto, aby jí odporoval. Rychle si od ní vezme knihu, nehodlá ji nechat v jejich rukou ani o minutu déle, stiskne v dlani hřbet vazby, paži poté spustí podél těla, tím si knihu přitiskne k boku stehna. Když je kniha v bezpečí, usměje se na tu divoženku před sebou. "Zdá se, že jsi ve skutečnosti docela měkká.." Neodpustí si poznámku, teď už může. Koukne někam za její záda, rozhodne se, že to s tím mostem vzdá, stejně se už začíná smrákat, příliš se tu zdržel s touhle.. rozhodně ne kamarádkou. Kývne na ní ve snaze rozloučit se, nakonec se otočí a zamíří zpátky do města. "Řekl bych, že jsem tě rád poznal, ale to bych lhal.." Zavolá za ní ještě a mávne, aby to tak nějak zakončil, pak už jen přidá do kroku a mizí.

Vůbec netuší, čím si zasloužil tyhle její pohrdavé pohledy. Vůbec ji nezná a ona nezná jeho, tak co má za problém? Má snad špatný účes [který nevidí, protože má čepici], vadí jí knížky nebo.. je prostě protivná jen tak a úplně na všechny, neměl by si to tedy brát osobně? Dobře, brečet kvůli tomu doma určitě nebude, ale právě teď je mu to nepříjemné. Komu by to taky bylo příjemné, nikdo se nechce cítit jako odpad světa a přesně to ona v lidech vyvolává, nebo alespoň v něm. Ještě jeden takový pohled a nejspíš se překoná, po tom mostě přejde a vážně ji kopne, nebo si to může v duchu nalhávat, což taky docela pomáhá. Přestane přemílat o důvodech, proč je tahle slečna jako osina v zadku, když se musí soustředit na to, co si má představit a posléze na to, co jí odpoví, nakonec z něj něco taky vypadne. Je si svou odpovědí dost jistý, nejspíš je to tím, že nepřemýšlí jako cornish pixie, když někomu ublíží a uvědomí si to, je schopný se omluvit přímo a bez vytáček. Možná by do toho zasadil trochu humoru, ale zdá se, že je to pořád lepší, než to, co má v plánu ona, i když kdyby měla nějaký plán, neptala by se jeho. Složitá situace. Protáhne obličej, když se ukáže, že jí jeho odpověď nevyhovuje. Proč se ho ptá, když po něm chce, aby to upravil tak, jak se jí to hodí? To přece nedává smysl. Spíš to pak vypadá, jako by potřebovala něčí svolení k tomu, chovat se k té osobě, se kterou má problém, hnusně. Zavře protaženou pusu a protočí oči, když vidí její zamyšlený výraz, poté raději odvrátí pohled a čeká, co vymyslí. Po tom, co řekne, musí přehodnotit svou odpověď, ne že by to bylo dobrovolné, pořád má jeho knihu jako rukojmí. Má chuť říct, aby si to strčila někam a nejspíš to i brzy řekne, jestli ho bude dál vydírat, přece si to nenechá líbit. Možná mu ta kniha není ukradená, ale jeho hrdost je důležitější. "Budeš to tam muset hodit.." Koukne na vodu a nepatrně polkne. "Protože si stojím za svou odpovědí.." Zvedne bradu, aby vypadal odhodlaně. "Měla by ses omluvit.." Zarazí se. "Chci říct, já bych se té holce omluvil.. až by mi odpustila, mohl bych pokračovat v provokování, ovšem v takovém, co by mi ji zase neodloudilo." To dá rozum.

Přehnaně mile se na ní usměje a v očích se mu zaleskne pobavení, když mu ironicky poděkuje, přitom mávne rukou, čímž chce říct, že mu nemusí děkovat. To vše je samozřejmě jen provokace, moc dobře ví, že mu není nijak vděčná, proč by taky byla, že? Nakonec toho ksichtění nechá, přejde k zábradlí, o které se opře, sdělí jí svůj odhad ohledně hry, kterou podle něj s největší pravděpodobností vymyslela za pochodu, aby ho mohla trápit, taky si neodpustí kousavou poznámku o nakopnutí, a pak už jen čeká, co mu na to poví. Nejdřív pokývá hlavou, když mu odsouhlasí správnost jeho odhadu, posléze se zamračí, když ho vyzve k tomu, aby ji nakopl. Moc dobře ví, že ona ví, že se bojí vstoupit na most, ten fakt by unikl snad jen slepému. Natočí se k ní, skoro to vypadá, že její výzvu přijme, ale pak se prostě jen opře bokem o zábradlí. Nikam nejde a to ne jen, protože je mu nepříjemná už jen ta myšlenka, že by tam vstoupil, ale taky protože do holek nekope, vlastně nerad kope do čehokoliv živého. Když ho upozorní, že by si měl dávat pozor na to, co řekne, zamele rukou, což je takové to gesto, kterým jí chce naznačit, že má nechat těch keců okolo a říct mu, co by si měl představit, aby to měli rychle za sebou. Pozorně poslouchá, aby mu nic neuniklo a představuje si situaci, kterou mu předkládá. Jako první ho napadne, že by si nikdy z nikoho takhle neutahoval, jenže tohle není to, co ji zajímá, proto si to nechá pro sebe a znovu se zkouší vžít do situace, když se mu to napoprvé nepovedlo. Tváří se zamyšleně, odvrátí hlavu jiným směrem, než stojí divoženka, pohled na ní ho jen rozptyluje, když mu před nosem mává s knížkou a připomíná mu tak, co mu hrozí. "Čistě hypoteticky.." Začne se svou odpovědí s pohledem upřeným někam v dál. Třídí si myšlenky, aby se vyjádřil správně a srozumitelně. "..kdybych se k ní choval jako pitomec, ale ve skutečnosti mi na ní záleželo, prostě bych se omluvil, požádal o druhou šanci a tu bych využil, jak nejlépe bych uměl, získal zpět ztracenou důvěru, a pokud bych věděl, že se budu chovat jako pitomec i v budoucnu, řekl bych jí, aby to se mnou nevzdávala, protože.. mám své důvody k tomu, proč se chovám jako blbec?" Konečně se na ní podívá, přitom pozvedne obočí. Docela by ho zajímalo, jestli má pixie nějaký důvod k tomu, proč se k lidem chová, jako by byli její hračky. "A pokud se jako blbec chovám bezdůvodně, pak bych tu holku nenutil, aby se mnou ztrácela čas.." Poslední větou dá najevo, že je mistrem dedukce. Ví, že je řeč o reálné situaci, která se pravděpodobně stala právě jí. Dost mu napověděla zmínka o jezeře a prvním setkání. Ve vymyšlené story by to byl nepodstatný a úplně zbytečný detail, ale jelikož to není vymyšlené, znamená to, že je to pro ní důležitý detail, a proto se o něm zmínila. Dobře, možná by to došlo i pitomečkovi, ale on bude dělat, že je velmi bystrý a nikdo ho nepřesvědčí o opaku.

Není to tak, že by skočil do vody, kdyby tam tu knihu hodila, na to má moc rád své neomrzlé nohy, ale ani trochu by ho to nepotěšilo, už jen protože je to kniha z knihovny, kde pracuje. Musel by to zaplatit a jemu se nechtějí vyhazovat peníze tam, kde by vůbec nemusel. Nakrčí nos, když ohodnotí jeho pokus o ironii, ale ani trochu laškovně, spíš jako by ho nad ní ohrnoval, když se k němu chová takhle chladně. Jasně, nečeká od ní, že mu bude skákat kolem krku, ale příjemnější by být mohla, přece jí nic neudělal, to ona jemu, on by měl být studený, jak psí čumák. Nejspíš se bude muset smířit s tím, že to nemá v povaze. Samozřejmě to neznamená, že se neumí naštvat, když je něčí chování za hranicí únosnosti, ovšem tady se nic takového zatím nestalo. Pokud se nepočítá to, že se až moc naklání nad vodou, alespoň podle něj. Zaprvé se mu nelíbí, jak výhružně to vypadá, zadruhé by se mohlo uvolnit zábradlí a divoženka skončit ve vodě. Je sice zlá, ale nepřál by jí to. Nebo.. že by přál? Není si jistý. Uvidí postupem času. A ano, uvědomuje si, že se mu hlavou opět honí "hororové" scénáře, nemůže si pomoct. Cokoliv, co zahrnuje výšku v něm tohle vyvolává. Zamračí se na ní, když ignoruje, co říká, dokonce i jeho nataženou ruku, kterou nakonec zase stáhne. Strčí si ruce do kapes od bundy a poslouchá, co má slečna na srdci, ne že by měl moc na vybranou. Kdyby měl, vzal by si knihu a šel pryč, daleko od ní. Možná je pěkná, ale to mu nějak nestačí na to, aby chtěl zůstat v její blízkosti a nechal si ... na hlavu. Moc se mu nelíbí, kam její slova směřují. Jaká sakra hra? Nechce nic hrát. A už vůbec v ruce nedrží divnou knížku. "Pes baskervillský.." Opraví ji automaticky. Je to jeho blbý zvyk, nesnaží se z ní udělat pitomce, i když by si to jistě zasloužila. "..se tam.. píše.." Zatváří se spokojeně. Dobře, trochu se z ní pitomce snaží udělat, hlavně negramotnou. Podívá se na ní vzdorně, když se ona podívá na něj. Ví, že je to k ničemu, ale pořád se mu to zdá lepší, než jí na vše naivně přikyvovat a dělat, že je celá tahle situace v pořádku. Nadechne se, aby řekla, že to rozhodně neplatí, ale to ona už pokračuje v té své řeči, a tak pusu zase zavře. Když divoženka domluví, rozhodí rukama, které mezitím zase vytáhl z kapes a přejde k zábradlí, které trochu vyčuhuje, takže nemusí stoupat na most a opře se s poraženým výdechem. "Okay.. hádám, že já si budu představovat?" Nemyslí si, že by ho nechala začít. Je to hra, kterou vymyslela ona, takže ji povede, je mu to naprosto jasné. Prohlédne si líně tekoucí vodu. "Nebo si chceš ty představovat, jak tě nakopnu?" Nejspíš by to neudělal, ale může si to myslet.

Koukne letmo po Šťouchalce, poté těkne pohledem někam do strany, ale zase se k ní vrátí, když si uvědomí, že na něj mává a přitom se zvedne na nožky. Přimhouří oči a nevěřícně pootevře pusu. Její výraz a celkové chování mu něco připomíná. Školu. Přesněji střední školu, kde je vždy tenhle typ lidí, kteří rádi trápí druhé. Pokoušeli se tam trápit i jeho, ale naštěstí je to vždy přestalo bavit, když jim došlo, že se jimi nenechá rozhodit, někdy ve třeťáku toho nechali úplně. Takže ne, ani touhle divoženkou se nenechá vytočit. Tedy spíš doufá, že nenechá. Popravdě si tím není úplně jistý po tom, co uslyší svůj příkrý tón hlasu při položení otázky, která byla spíš řečnická, proto nečeká, až mu odpoví a už věnuje svou pozornost knize na mostě, přesto špicluje uši, kdyby mu snad chtěla odpovědět. Ukáže se, že chce. Strojeně se uchechtne, aniž by se na ní podíval, aby jí došlo, co si tak asi o jejím výzkumu myslí a hlavně o tom vtipu. Jindy by možná uznal, že to v sobě má jistý vtip, ale teď to rozhodně neuzná holce, co se tváří jako člen bullies klubu. Během hraného pochechtávání přemýšlí, jak se dostane ke knize, aniž by se z toho zbláznil. Dobře, je to asi trochu přeháňka, ale.. prostě přemýšlí. Rozhlédne se okolo sebe, jestli se tam náhodou neválí nějaká dlouhá větev, kterou by si knihu přitáhl k sobě, jenže nic nevidí. Zarazí se, tím pádem také upustí od hledání právě, když kolem něj dívka projde a mrkne. Co tohle znamená? Určitě s ním neflirtuje, to je mu jasné. Vše mu secvakne, když vidí, že se blíží k ke knize. Napne se. Je to jako by chytla pod krkem jeho nejlepšího kamaráda. Bojí se, co když ji hodí do vody? Vůbec by ho to nepřekvapilo a ano, dovolí si to tvrdit, i když ji ani nezná, stačilo mu těch pár minut, aby věděl, že to nebude roztomilá ženština, přestože roztomile vypadá, pokud se nepočítá ten její pokřivený úsměv. Snaží se na sobě nedat znát, že ho znervózňuje, co před sebou vidí. Nechce ji povzbudit k tomu, aby knihu jakkoliv poškodila, ovšem už nedokáže zabránit tomu, aby z pusy vypustil ironii, je to něco, čeho se nedokáže zbavit. "Ne, rád přenáším knihy z jednoho konce mostu na druhý.." Lituje toho hned, jak tu větu vysloví. Copak nemůže být zticha? Nemůže přece provokovat zákeřné holky, co rády strkají do lidí a drží v ruce jeho oblíbenou věc, ale taky si to nechce nechat líbit. Není slaboch. Možná nevypadá jako kulturista nebo tvrďák, ale není slaboch, takže nakonec je vlastně rád, že nebyl ticho, ovšem bojí se toho, že bude litovat. "Díky, že.. mi ji podáš.." Natáhne k ní ruku, může to vypadat jako naivní gesto, ale není, počítá se vším.

Pro lidstvo to může být malý krůček, pro něj však velký krok. Ať žije překrucování slavných hlášek. Každá buňka v těle mu napovídá, že je opravdu špatný nápad vstupovat na dřevěný most, tolik věcí se může zvrtnout. Může se propadnout prknem a skončit ve vodě, může dopadnout opravdu ošklivě a něco si zlomit, může se bouchnout do hlavy a utopit. Ačkoliv by se to mohlo někomu zdát přehnané, jeho to naprosto ochromuje. Jde nejspíš o jakési trauma z dětství, kdy spadl z velké výšky a byl na tom špatně. Takové věci si ta dětská část v člověku zapamatuje a pak ho brzdí v dospělosti. On je zářným příkladem. Další důvod proč se vyhýbá místům, které ho děsí, nerad si připadá jako mentál, ale když je sám, snad mu neuškodí s tím pocitem zabojovat.
Už už se chystá udělat další krok, když za sebou uslyší kroky, ovšem dost pozdě, a tak taky pozdě zareaguje, nestihne se plně otočit, když do něj narazí čísi ruce a on na základě toho zavrávorá a napůl spadne. Asi takto - jednou paží se zachytí o zábradlí, aby zbrzdil pád, jenže se mu podivně zamotají nohy, a tak se na to zábradlí vyvalí celou levou polovinou těla a skončí v pokleku. Kniha mu vypadne z ruky a dopadne na mostě o kousek dál. Na hlavu se mu líně svalí kapuce, takže vypadá jako ztracený eskymák. "Kruci!" Zamračeně a zároveň vyplašeně se ohlédne, přičemž shodí kapuci, aby zjistil, co to mělo sakra znamenat. Ještě zmateněji vypadá, když uvidí holku, kterou v životě nepotkal. Pochopil by, kdyby si z něj utahoval někdo známý, ale cizí.. a ještě k tomu holka? Neměly by být, no, rozumné? "Děláš tohle často ve svém volném čase?" Sjede ji pohledem, musí se ujistit, že se do něj nerozhodne kopat, to by bylo nepříjemné. Třeba je to nějaká slečna z ulice, co ráda napadá lidi. To se může stát, viděl to v televizi. Pomalu se začne zase stavět, přitom upře pohled na knihu, která se válí na zemi. "Skvělé.." Zahuhlá si pro sebe, když si uvědomí, kde se nachází, a že jemu se pro ní nechce.

Zaklapne notebook, zavře oči a s výdechem se opře, pěstičkami si zatlačí na unavené oči a asi po sté sám sebe přesvědčuje o tom, že se školou šlehnout nemůže, ovšem napadne ho, že by na chvíli mohl šlehnout s tímhle úkolem a vypadnout ven. Ten nápad mu vyčaruje úsměv na tváři. Přestane si mnout oči a koukne k oknu, přes které do pokoje svítí unavené slunce, alespoň jemu to tak v tomhle ročním období připadá. V hlavince se mu začne utvářet plán - vidí sám sebe s knížkou na jakémsi opuštěném místě. V jeho hlavě to vypadá jako dobrý relax, když opomene, že je tam zima, což už se mu tak pohodlné nezdá. Přimhouří zamyšleně oči a našpulí rty. Musí se rozhodnout, jestli mu to stojí za to tam zmrzat. Usoudí, že za to nic nedá, kdyžtak půjde prostě zase domů.
Vstane ze židle, dojde ke komínku z knih, který stojí vedle úzké, ale docela vysoké knihovničky, popadne jednu z knih a přečte si název, aby se ujistil, že na ní má náladu. Stojí tam - Pes baskervillský. Detektivky má rád, vždycky se snaží uhodnout, kdo by mohl být vrahem, a tak proč se do toho nepustit i teď, že? Vezme si knihu sebou do malé předsíně, kde si ji odloží na stolek vedle misky na klíče. Nazuje si botky, nasadí si čepici, protože proč prostě ne a oblékne si přiměřeně teplou, dlouhou, tmavě zelenou bundu s kapucí, teď se to tak nosí a on musí uznat, že se mu to líbí. Nasadí si rukavice bez prstů, takže jsou vlastně dost k ničemu, ale jemu to tak připadá pohodlnější, třeba když manipuluje s mobilem, což taky hned udělá, zkontroluje, jestli mu někdo nevolal, než si strčí mobil do kapsy od bundy. Zdá se, že po něm nikdo netouží, ne, že by ho to překvapovalo, s rodiči už dneska mluvil a přátele, kterých není moc, nemají čas, stejně jako by ho neměl mít on, ale.. pff, je rebel. Nakonec popadne knihu, klíče a vypadne ven.
Nožky ho zavedou k mostu, který vede přes řeku, a za kterým se nachází jeho oblíbené místo. Problém je v tom, že má s tím mostem.. no, problém. Jeden by řekl, že není moc vysoko postavený, jenže on výšku vnímá trochu jinak. Když si na něj stoupne, má pocit, že stojí na mrakodrapu ze stovky pater. Prostě se bojí. Stydí se za to, ale je to tak a neví, co s tím dělat, snad jen s tím bojovat, proto zastaví na okraji mostu a přemlouvá se k tomu, aby po něm přešel. V létě nemá problém se dostat na druhou stranu, vždy si zuje boty a jde přes vodu, ale v zimě se mu do vody nechce, to jistě dává smysl. Chytne se zábradlí a šoupne nohu na první desky mostu. Po těle se mu rozběhne mráz, který není způsobený zimou. Ztuhne. Zvládneš to, zvládneš..

Vezme si od ní s úsměvem mobil, do kterého rychle naťuká své číslo a podá jí ho zpátky, aby si to mohla uložit, přičemž se trochu zarazí, když je zmíněno slovíčko "rande" a ještě se tomu Katie směje. Neví, jestli je to tedy vtip nebo se směje, protože je stejně nejistá jako on. Holky jsou složité a on se bojí, že zareaguje špatně a všechno se to pokazí. Nakonec se rozhodne prostě uchechtnout, přitom pokývá hlavou. "Budu se těšit.." Když už má volné ruce, opře se loktem o jeden z regálů, snad aby vypadal víc uvolněně, ovšem dojde mu, že spíš asi vypadá jako blbec, proto si zajede rukou do vlasů na zátylku a hned na to ji spustí podél těla. Pousměje se nad jejím upozorněním. "Jasně, vyškrtnu pár.." Zasekne se uprostřed věty a zaksichtí se. "..to bych nejdřív musel mít zápisník.." Zasměje se, ale hned na to zase lehce zvážní, aby si nemyslela, že je jen plný blbých vtipů. "Myslím, že budu schopný přehodit pár plánů na jindy.." Už jen protože se většinou jeho plány týkají jen školy nebo knihovny, občas si zajde s přáteli do klubu. Nikdy nad tím moc nepřemýšlel, protože se cítí pořád zaměstnaný, ale když se nad tím teď tak zamyslí, nemá moc vzrušující život. Měl by to napravit, ale teď snad bude stačit to, že byl schopný domluvit si schůzku a ztrapnit se přitom jen trochu. "Ehm.. takže.. rád jsem tě poznal, ale.." Ohlédne se kamsi do prostoru a mávne rukou, aby naznačil, že se musí vrátit ke své práci. "..budu teď muset dodělat.." Otočí se s nádechem zpět k ní. "..tu práci." Zaťuká pak ještě na knihu. "Doufám, že tě nebude nudit.." Stejně jako doufá, že až nastane čas schůzky, nebude on nudit ji. Začne pomalu couvat, ještě mávne a zamíří zpět mezi regály, kde se ztratí.