Příspěvky uživatele

Žije se mi tak dobře? Otázka k zamyšlení. "No, nikdy se mi díkybohu nestalo nic, co bych sama nezvládla vyřešit, takže ano, žije se mi takhle dobře, jsem s tím spokojená. Ono je fajn si vše doma řídit tak, jak chci já sama. Asi víš, jak to myslím," pousmála jsem se. Bylo fajn bydlet sama, člověk se spoustu věcem přiučí a získá nové zkušenosti, což je skvělé. Přikývla jsem na jeho další slova. "Ano, řekla bych že ano," měla jsem z toho domu takový příjemný pocit, asi to byli šťastní lidé.
Usměji se na něj. "To mě fakt těší. Na mě se také samozřejmě můžeš kdykoli obrátit," položím mu ruku na rameno a usměji se. "Jo, určitě... takže: 606 426 345," nadiktuji mu číslo a čekám, než mě prozvoní, abych se jeho číslo mohla uložit také. Bylo pěkné mít pocit, konečně, že se mám na koho obrátit, na někoho, kdo mi je ochotný kdykoli pomoct.
Přikyvovala jsem na jeho slova. "Jo?" zeptám se trochu překvapeně a přemýšlím nad tím, co by jej mohlo děsit. Ano, je pravda, že to místo je takové jiné, ale nikdy mě nijak moc neděsilo, možná večer, když jsem šla domu. Na jeho další slova jsem stále přikyvovala, ale poté se zarazila. Upíři? Vlkodlaci? Nějak jsem tomu nemohla uvěřit, vždycky jsem těmito stvořeními byla fascinována, ale nikdy jsem si nebyla jistá, zda je to pravda. Nikdy jsem se s tím nesetkala, nikde po internetu není psán oficiální výskyt těchto bytostí. "Co-cože?" zeptala jsem se zaskočeně. "Že si jen děláš srandu?" řekla jsem s doufáním v hlase.

V pohodě a jako předmět prosím lektvar lásky a náklonnosti :)

Zdravím,
hledám rodinné příslušníky z Elliini rodiny. Budu ráda, když se někoho ujmete. Její rodina je celkem rozrostlá, myslím, že je dost na výběr.

Jako první mohu nabídnout její rodiče. Jde o Julii Summers (35 let) a Lucase Summers (36 let). Oba jsou lidé. Matka pracuje jako zdravotní sestra a otec jako doktor. S Ellie mají oba dva dobrý vztah. Oba by měli být hodní, většinově kladné postavy.

Pak tu mám několik sourozenců. Dvojče Ellie, Annie Summers, narozená 16. 8. 1999. Měla by být člověk. Vztah kladný. Měla by to být milá a přátelská dívka.

Jeremy Summers, člověk, 22 let. Velmi kladný vztah s Ellie. Je jediná, kdo Jeremyho umí uklidnit. Má výkyvy nálad. Impulzivní.

Nicole Summers, nevlastní sestra, 14 let (momentálně už 16), člověk, z otcovy strany. Ellie a Annie mají k Nicole poměrně kladný vztah, Jeremy ji nemusí. Otec se na večírku vyspal s kolegyní.

Tayler Oakwood, nevlastní bratr, 23 let (momentálně 25 let), člověk z matčiny strany. Z předchozího vztahu matky. Povahově víceméně na vás. S rodinou by měl mít kladnější vztah.

Michael Lewis, strýc, 28 let (již 30), člověk, (bratr matky). Povaha pevně daná není.

Natalia Davis, teta, 32 let (věk zastaven), vlkodlak, (sestra matky). Povaha pevně daná není.

Johnatan Davis, strýc, 36 let (věk zastaven), vlkodlak, (švagr matky). Manžel Natalii. Povaha pevně daná není.

Emily Davis, sestřenice, 16 let (momentálně 18 let, věk zastaven okolo 20 let), vlkodlak, (neteř matky). Povaha pevně daná není. Dcera Natalii a Johnatana.

Jasmine Summers, teta, 25 let (momentálně 27 let), člověk, (sestra otce). Povaha není pevěn stanovena.

Na základě domluvy se můžeme domluvit na změně rasy a povahy. Jména bych ráda zachovala, ale případně se také můžeme domluvit.
V případě zájmu mě kontaktujte ve VZKAZECH.

Sledovala jsem Darryla a jemně se usmívala. Sem tam jsem se rozhlédla po náměstí a stále prázdno. Možná jsou ostatní někde jinde, možná je tu fakt takové pusto a mě to nejde z hlavy. Mám potřebu nad tím pořád přemýšlet a snažit se zjistit, co se vlastně stalo a proč je to tu takové opuštěné.
"Pravda pravdoucí. Já? No moji prarodiče tu měli dům, tedy pořád tady je. No a já jsem chtěla vyzkoušet žít na vlastní pěst, tak jsem se vydala do domu. Bohužel jsem je nikdy nepoznala," pověděla jsem a povzdechla si. Žila jsem v jejich domku, ale nikdy jsem je nepoznala. Ale už jsem si za těch devatenáct let zvykla, že jsem je nepoznala a nikdy nepoznám.
"To určitě ano, jen mě občas štve, že jsem taková. Prostě že jsem děsný introvert. Bylo by fajn mít přátele, na které se kdykoli mohu obrátit," ale jak jsem se snažila, prostě jsem byla taková a asi se to už nikdy nezmění. Co nadělám. "Mno jo, někdy se takové věci dějí. A proč sis to vůbec myslel? Město mi přijde fajn a lidi jsou také fajn, alespoň si to myslím," zahihňala jsem se a sledovala ho. "Mno já nevím, žádné o tomhle městě nevím, ale věřím tomu, že je tady něco tajemného a výjimečného, než někde jinde. Co myslíš?" optala jsem se zvědavě a udělala pár kroků dál od lavičky. "Vážně? A to jsem si myslela, že ty lidi jsou tady dobří," řekla jsem překvapeně a zalomila ruce, které jsem si upřela o svůj hrudník. "Tak to mě mrzí," odvětila jsem se vší upřímností. Kam tedy? Přemýšlela jsem, kam bychom mohli jít a nakonec jsem se rozhodla. "Nádraží!" zasmála jsem se a čekala na jeho vyjádření.

Přikývla jsem s úsměvem. "To tedy ano, nějak se mi tomu nechce věřit," zadumaně jsme odpověděla a rozhlížela se po náměstí, které bylo stále prázdné. Zvláštní, ale co se dalo dělat. Město se mi tady líbí, ještě ke všemu, když tady žila moje babička s dědou. Kdo ví, co se sem vůbec táhlo a proč si zrovna vybrali Shadowhill, ale bylo tu pěkně, sic momentálně prázdno a mrtvolno. Ale co, třeba se zase tady někdo z lidí objeví.
Ano. Byla jsem odjakživa introvert a trvá mi, než se s někým začnu více bavit. Straním se větší společnosti, ale to jsem prostě celá já. "To chápu zas já. Ne v každé společnosti se člověk musí cítit dobře, ne každý mu sedne, že?" pousměji se.
"Čtyři? No páni! To je už dlouho," vyhrkla jsem ze sebe nadšeně. "To tady musíš znát hodně lidí a nějaká shadowhillská tajemství, ne?" nevinně jsem se zahihňala. Každé město má nějaké tajemství, které neví všichni. Nebo snad je nějaké místo, které je zcela normální? Třeba ano. Přesto má každé město nějakou minulost a s tím souvisí určitá tajemství.
Jet někam? Pryč? "Asi proč ne, budu ráda, když s někam zase podívám," pousměji se. "Jo, můžeme. Určitě by to bylo fajn," v mém hlase bylo slyšet nadšení. "Určitě ano, někdy se někam vydám," odpovím a hned přemýšlím, kam bych se někdy v bližší době mohla vydat.

Dobrá otázka. No. Jak dlouho tady vlastně už jsem? Nakonec jsem se dopočítala. "Letos v létě to budou dva roky. A ano, to máš pravdu, několik měsíců už to bude. A jo no... myslím si,že je to mou introvertností," pokrčila jsem rameny a prohrábla si vlasy. "A jak dlouho tu žiješ ty vůbec?" se zájmem jsem se optala. Možná za ty dva roky bych měl znát více lidí, ale co už.
Usmála jsem se. "No páni! To zní skvěle!" nadšeně jsem ze sebe vyhrkla. "Tak to sis užil ne? Také bych se ráda podívala někam do zahraničí," pronesla jsem a přemýšlela, kam bych se vůbec chtěla podívat, určitě by se toho našlo dost.
Přikývla jsem a zvedla se z lavičky, už to chtělo protáhnout nohy. "Hm, tak třeba se můžeme jít podívat k těm vodopádům," tam jsem stejně nebyla, tak bude fajn se tam mrknout, celkově jsem toho taky tady tolik neprošla, kolik bych měla.

// pardon za zdržení

"Nene, nečekám. Upřímně tady skoro nikoho neznám, takže vlastně ani nemám na koho čekat," odpověděla jsem pravdivě a pousmála se. Asi to nebylo zrovna veselé, když tady nikoho nemám, ale netrápilo mě to až moc tolik.
Hlavu jsem zvedla k nebi, svítilo trochu slunce a bylo poměrně teplo, což bylo fajn. Nerada bych trávila čas někde zalezlá, ačkoli je někdy dobré být zašitý a urovnávat si myšlenky nebo se věnovat některým koníčkům, třeba jako já, malování. Bych to plátno taky někdy zas mohla vytáhnout. Je to celkem dlouho, co jsem něco namalovala a už mi to začínalo chybět.
Přikývla jsem. "také jsem byla u rodiny. A kam jsi cestoval?" optala jsem se, aby nestála řeč, třeba mě to k něčemu inspiruje. "Pravda, pravda," souhlasila jsem a téma, co se tady stalo, jsem nechala být, bude lepší se k tomu asi moc nevracet. "Ale jo, proč ne," pousměji se a zvednu se z lavičky. "Nějaký návrh? Každopádně bych byla spíše venku," dodala jsem. Když je pěkně, proč toho nevyužít, že ano.

Přátelsky jsem se pousmála. "V pohodě," řekla jsem na jeho omluvu a rozhlédla se opět po náměstí. Očividně na mě ta zamyšlenost nebyla až tak vidět, ale byla jsem do těch myšlenek ponořená dost. Posadil se vedle mne a já se trochu posunula, aby měl místo. "Vážně? Zajímavé. Každopádně ano, je to divné a samotnou mě to dost překvapuje," pronesu s překvapením v hlase. Absolutně jsem neměla páru, proč najednou všichni zmizeli. To je snad starosta vyhnal? Nebo se jim to nelíbilo? Ale tolika lidem. Netuším, co bylo příčinou. "Ach ták. Já jsem byla také pryč, za rodinou, ale stejně jsem si nevšimla, že by se tu něco dělo. Ani o žádné akci nevím," také jsem si všimla hallowenského létaku, který ležel na zemi. Tahle akce už je také dávno pryč. Že by je snad někdo sežral? Nebo snad tady byl nějaký psychopat o Halloweeu, že to lidi dohnalo k opuštění Shadowhillu? Kdoví.
"Jo, to máš pravdu. Vážně divné," rozhodila jsem rukama a pohlédla na něj. Také o tom nevěděl vůbec nic, jako já. A to začínalo být divné. Možná bych neměla vymýšlet teorie, co se událo, ale prostě to nechat být a třeba se to vysvětlí samo. "Doufám, že ne. A kdyby ano, tak co by to mohlo být? Město je vlastně nedotknuté, jediné co, tak že tu nejsou lidi. Ani žádný zápach, známky požáru, nic," zavrtěla jsem hlavou.

Upřímně netuším, jak dlouho jsem byla ponořená do vlastních myšlenek o tom, co budu dělat, kam půjdu. Přemýšlela jsem snad nad vším možným a nemožným. Co si budeme říkat, někdy je fajn se pořádně zamyslet, probrat si myšlenky v hlavě a všechno si uspořádat tak, abychom byli spokojení.
Z mého jakéhosi transu mě probudil hlas. Trhla jsem hlavou a pozvedla ji výš. Stál tam mladý muž, kterého jsem již znala, alespoň trochu. Mile jsem se pousmála. Bylo fajn potkat někoho, koho trochu znám. "Ahoj, jo, jasně. Posaď se," pobídla jsem jej a ukázala prstem na lavičku. "Zvláštní to prázdno tady," pronesla jsem z ničeho nic a pohlédla na Darryla. "Nevíš, kde jsou všichni?" vypadalo to tady jako po nějaké apokalypse, kde všichni obyvatelé zmizí pryč. Avšak já nic neobvyklého nezaregistrovala a nemyslím si, že by se něco závažného stalo, pač by to bylo v novinách, v televizi a nebo na internetu.
Když jsem tak přemýšlela, kdy jsme se viděli naposledy, vybavil se mi ten Benátský ples, asi. Ale je možné, že se pletu, přeci jen je to nějaká doba.

Pomalou chůzí jsem došla na náměstí a rozhlédla se. Nikdo tady moc nebyl. Jen jsem zahlédla pár lidí, kteří se zde procházeli nebo zašli do kavárny či restaurace. Bylo to zvláštní, obvykle tady někdo byl a teď je tu dost prázdno. Lehce jsem pokrčila rameny a pokračovala v chůzi dál ke kašně.
Rukou jsem jemně hrábla do vody a hned jsem ji opět vytáhla. Neměla jsem žádné plány, což mě celkem štvalo, něco bych ráda podnikla. Ale co? Projít se někam do lesa, třeba? Napadlo mě a přitom jsem se stále rozhlížela po malém náměstí.
Nakonec jsem se posadila na lavičku u kašny, dala nohu přes nohu a sledovala dění okolo a že bylo toho tolik sledovat.
Jsem tu docela dlouho a přitom jsem se s nikým pořádně neseznámila. Děsivé. Ale co čekám s mojí povahou. Možná bych se někdy měla prostě sebrat a jít někam a dát se s někým do řeči. Tímhle způsobem tady budu prostě sama bez přátel a to si nemyslím, že jen nejlepší nápad. Anebo bych mohla třeba zajít do kina nebo tak. Což vlastně trochu souvisí s těmi přáteli, nejsem si jistá, zda bych chtěla jít sama do kina. Vážně jsem děsný introvert. Měla bych s tím něco dělat, ale ono je to dost těžký, když mám problém se seznamovat. Asi by mě musel nakopnout nějaký ten alkohol, třeba bych byla otevřenější novým lidem. Kdoví. Přemýšlela jsem dost dlouho a přestala vnímat okolí a jen zamyšleně hleděla přes náměstí.

Taktéž a prosím číslo 28 :)

Prohrábla jsem si své dlouhé hnědé vlasy a podívala se na čas. Nikam jsem nechvátala, nic jsem neměla domluveného, pač jsem tady vlastně nikoho neznala. Po telefonátu mi přišla esemeska. Vzala jsem mobil a otevřela si ji. Bráška mi poslal fotku štěněte, které si pořídili. Bylo nádherné. Ihned jsem odepsala a pousmála se. Taky jsem uvažovala nad nějakým pejskem, jen jsem nevěděla, zda si zajít do útulku nebo si nějakého koupit. Každopádně ještě uvidím.
Mladík, který mi zacláněl se omluvil a poodstoupil. "Uh, v pořádku a děkuji," pousmála jsem se a sledovala opět tu fontánu. Vypadalo stále pěkně, ale z ničeho nic se zvedl větřík, který byl poměrně i chladný a dokonce na mě začalo kapat. Pozvedla jsem hlavu a nemohla si nevšimnout toho šedého mraku, který se nad parkem nacházel. Byla jsem nemile překvapena. Celkově mi i začínalo být chladno, jelikož jsem tady byla jen v lehkých šatech, neměla jsem ani kapsu, kam bych si mohla dát mobil a nebo uschovat foťák. Pomalu jsem se začala zvedat.

// pardon za zdržení :)