Příspěvky uživatele

Alex

"Mě to bylo celou dobu jasné, příště si raději hleďte svého pití" usměje se sladce a sleduje jeho výraz, který byl hloubavý, teď určitě přemýšlí, jestli se mu chce tančit, nebo ne. Bije se to v něm, to jde na první pohled vidět. Je nadmíru zvědavá, která z těch možností zvítězí, už už očekává, že se nějak vymluví, ovšem když vstane z barové židličky a řekne tu klasickou větu smím prosit, tak překvapeně natočí hlavu na stranu, než se usměje. Na tohle nemá cenu ani nic odpovídat, sice by se hodilo něco ve smyslu jistě, nebo bude mi potěšením či nějaká sebevědomá věta, pro vaše potěšení, nebo něco takového, ale obejde to mlčky, pomalu a ladně vstane z barové židličky a vloží svojí ruku do jeho, aby se mohla nechat vést na parket. Tanec prostě miluje, asi jako každá dívka. Tak tohle je další jejich poprvé, za což je jen vděčná, každým dnem se poznávají blíž a blíž, za což je moc ráda.

Alex

"Sedím už u baru nějakou dobu, takže jste ode mě tu společnost určitě odkoukal" poškádlí ho lehce, přece jen bourbon je jejich nejoblíbenější pití a kdoví kdo ho měl dřív rád, ovšem neprohádala by, kdyby řekla, že Alex. Při další větě se znovu pousměje. "No skvělé, takže jde vidět, že gentlemani ještě nevymřeli, což je hodně potěšující věc. Ovšem zdvořilost je vzít dámu na taneční parket" lehce pokyne rukou a zadívá se mu do očí. Tak Alexi, teď se ukáže, jestli jsi dokonalý ve všem, pokuď se teda na něco nevymluvíš a na ten parket mě nevezmeš, pokuď ale zůstaneš u té zdvořilé hry, nic jiného ti nezbývá pomyslí si a sleduje ho docela zaujatě a čeká na odpověď, tohle jí opravdu baví, tak nějak se v posledních dnech k němu upnula a je zvláštní, že jí ještě neomrzel, snad tomu tak nebude v nejbližší době.

Alex

Při první větě se pousmála, zatím bylo jasné, že nějak moc neví která bije, i když to jen možná tak dobře schovával. Když pak zmínil její oči, musela se už vyloženě usmát. "To jsem spokojená, doufám, že vás nezklamu, všimla jsem si, že tady sedíte tak sám, tak jsem musela přijít" nezkazí hru, je pěkné dělat chvíli, že se i neznají, má to tak nějak kouzlo, možná je to i tím maškarním, že se lidé převlékají do různých věcí, aby nebyli poznat. "Mám stejného společníka jako vy a musím uznat, že mi dnes večer chutná" lehce pozdvihne skleničku, než se napije. Oči jí zajedou na chvíli na parket, než se vrátí k němu, aby si ho mohla ještě jednou prohlídnout. "Zajímavě zvolený kostým, měla bych mít strach, že do mě vstřelíte kulku?" nadzvihne jedno obočí.

Alex

Rozhlížela se po celém sále, seděla na baru a popíjela bourbon, když otočila hlavu, všimla si hodně povědomé postavy, jeho kostým pistolníka ho moc neschová, vezme si svojí skleničku, vstane a přisedne si k němu, vykoukne na něj zpod své masky a pousměje se. "Dobrý večer pane, bavíte se?" zeptá se mile, přece jen, měl by jí poznat, i když kdoví. Její kostým černé labutě, který je složený z šatů a škrabošky jí také moc neschová, zadívá se mu do očí a tak nějak ho testuje, jestli si vzpomene na jejich poslední konverzaci, u toho dopije svojí skleničku a mávne na barmana, čímž si objedná ještě jednu. Ona ho poznala podle rysů, už i podle toho jak seděl, strávila s ním dost času na to, aby věděla, jak se pohybuje, jak sedí. Teď jde ovšem o to, jak moc vnímavý je on. I ton hlasu, kterým na něj mluvila lehce pozměnila, aby to neměl tak jednoduché. Nejhorší je na tom to, že blondýn zná spoustu, takže se uvidí.

Otočila se na něj a čekala, až to sejde, šel sebevědomě bez zaškobrtnutí, jak jinak. Když došel, tak se pousmála a přiblížila se k němu. "Jistě, že mě poznáš, oči budou vidět a ty prostě nepřehlédneš." pošeptá mu, než ho ještě obejme kolem krku a vtiskne mu na rty jemný polibek. "Tak brzy Alexi" rozloučila se s ním a zamířila domů se chystat, prošla celým lesem, až konečně vyšla a pak už zamířila přímo domů přes město, netrvalo jí to moc dlouho, už se stačilo jen nachystat a vyrazit na ples.

--> Domek Charlotte a následně hned Taneční sál

Nechtěla rušit to ticho, ale tak nějak musela, jinak by tam takhle seděli ještě bůhví jak dlouho. Musí ale uznat, že tenhle den byl jak to říct, asi v posledních letech jeden z jejích nejhezčích dnů, aspoň trochu doufá, že to Alex prožil stejně jako ona a i když by ho nerada rušila, tak musí. "Alexi nejspíš by jsme měli jít domů a přichystat se na ten ples. Nechce se mi tam, ale je to akce města, tak by byla slušnost se ukázat" ne že by se jí tam nechtělo, jen se jí prostě nechce od něj. Pomalu se od něj odtáhne, vstane a zamíří opět dolů, dává si velký pozor, aby jí nepodklouzla noha, nebo něco takového, proto našlapuje opatrně a když je dole, tak konečně vydechne. "Takže se uvidíme tam?" zeptá se s úsměvem, teď už jen zamíří domů, aby se mohla nachystat a vyrazit.

Jeho odpověď jí překvapila, zamžikala očima a chvíli nevěděla co odpovědět, až se vzmohla pouze na "Aha" uhnula pohledem a dívala se opět do průzračné vody. Znovu měla tisíce myšlenek. Proč mi nechce pomoct? To mu za to nestojím? Nechce se mnou trávit příliš času? přemýšlela, než to nakonec hodila za hlavu, přece se nebude tady zaobírat něčím, co nemá cenu. No tak se to naučí sama, už teď jí to docela šlo, takže se bude prostě jen držet. Za tu chvilku co tu sedí se o něm dozvěděla pár věcí, za což je ráda. Pomalu se k němu přisunula, aby si na něj mohla položit hlavu, konkrétně na jeho rameno a znovu na chvíli zavřít oči a jen přemýšlet a nebo od všeho upustit. Poslouchala šumění vodopádu, různé zvuky zvířat, které vycházely z lesa. Ale hlavně byla v jeho blízkosti. Za což byla teď nejradši.

Zaujatě ho sledovala a hltala každé slovo jeho příběhu, na jednu stranu jí příjde odvážné, že se vydal hledat vraha, ale na druhou tak hloupé, přece mu muselo být jasné, jak to dopadne. Ale tohle jsou muži, většinou si rádi hrají na hrdiny. V téhle době může být vděčná té slečně, sestře vraha, že přeměnila Alexe, jinak by nikdy neměla šanci ho poznat. Když řekl konec pohádky lehce svraštila obočí. "A jak ses naučil ovládat? Šlo ti to hned? Protože já jsem upírem teprve nedlouho, pár let a s ovládáním mám zatím strašné problémy. Možná, by jsi mi mohl pomoct?" pohlédne na něj s nadějí. Potřebovala by někoho, kdo se jí bude věnovat, aby neměla chuť se pokaždé do někoho zakousnout, ještě k tomu, když pracuje s lidma, ale naštěstí na druhé straně baru, takže k nim většinou nemá tak blízko jak se zdá. Měla další otázky, ale nechtěla ho bombardovat, už to, že se otevřel a promluvil o tom, jak se stal upírem je pro ní teď dostatečné. Je to na dobré cestě, aby se o něm dozvěděla vše, ovšem nejde to hned tak naráz, nesmí ho vystrašit, ale nebojí se, že by se to jednoho dne nedozvěděla, přece jen ho nehodlá hned tak opustit.

I to ničím nerušené ticho mělo kouzlo. Byl opravdu krásný večer. Ale co teď? To vede sebe budou sedět jak cizí? Přece jen po nějaké chvice musí promluvit, jinak by jí z toho ticha hráblo, ještě k tomu, když se jí v hlavě honí tolik otázek, na které nezná odpověď, ale touží po tom. "Alexi, řekneš mi vůbec něco o své minulosti? Jak ses stal třeba upírem?" zeptá se ho na otázku, kterou mu chtěla položit už tolikrát, ale nenašla k tomu odvahu. Ovšem teď jí přišla dobrá příležitost, i když tak nějak tuší, že se odpovědi nedočká a Alex se z toho vykecá. Při tom by moc ráda věděla něco o jeho minulosti, cokoliv. Zdá se být tajemný a moc o sobě nemluví, což jí docela znervozňuje. Podívá se mu na přímo do očí a povzbudivě se usměje, buď jí odpoví, nebo to zakecá, nebo jí shodí do vody, ta třetí možnost je snad nemožná, ovšem stát se může cokoliv.

Jeho odpověď jí značně překvapila. Opravdu tě měním? Opravdu si to myslíš? vrtá se jí v hlavě, přemýšlí, zda je to pravda, Alex to řekl nahlas, což bylo nejvíce k neuvěření, on si to sám přiznal. Stále měla zavřené oči a když jí přejel rukou po tváři, lehce pootevřela ústa, aby se nadechla, byl to krásný pocit, který jí prostoupil do celého těla. Pak už jí políbil. Další věc, které nemohla uvěřit, možná ho opravdu mění. Polibek mu opětovala a ještě ho prohloubila, u toho hodně malátněla, nebylo to dobře, seděli na kamenech a každou chvíli mohli spadnout a že by se jí chtělo v téhle chvíli do vody se opravdu říct nedá. Ovšem odtáhnout se od něj? To je druhá nemyslitelná věc, ovšem když se lehce zavrtí, musí se opravdu odtáhnout, nebo skončí dole. Lehce si o něj opře čelo, než se mu podívá do očí a nadechne se. Nechce rušit tuhle chvíli mluvením. Musí se spokojit se svýma myšlenkama. Pro Alexe to musí být něco nového a teď by opravdu dala všechno za to, aby věděla na co myslí, ale takové schopnosti bohužel nejsou, proto se mu to snaží vyčíst jen z očí.I když je večer, docela se zatahuje, vypadá to, že se přižene nějaká hrůza, což by mohlo být nadmíru vzrušující, miluje déšť, stejně tak i blesky a vše s tím spojené.

Jeho odpověď jí hodně překvapila. Zadívala se mu do očí, jakoby z nich chtěla vyčíst, jestli to myslel vážně, nebo jestli se jen snažil nějak obejít tu její větu. Vlastně se vůbec divila, že promluvil, čekala jen nějaké strohé usmátí a ticho. Proto se lehce nadechla, než promluvila znovu. "Alexi já tě nechci měnit. Rozhodně nechci, aby ses se mnou cítil špatně, právě naopak. Chci pro tebe jen to nejlepší." O bože, kde se to v tobě bere Lott? pomyslí si. Opravdu nechce, aby se měnil, musela mu to říct, někdy vedle ní vypadal rozpačitě a věděla, že v nějakých případech neví jak odpovědět, určitě ještě neměl vztah. Ona mu ten čas chce dopřát, jen pokuď o to bude stát Když sjede pohledem na jeho rty, má chuť jej políbit, ale neudělá to. Stále dělá první krok jen ona. Je na řadě i on, i když neví, jestli se vlastně někdy dočká. Raději od něj odlepí zrak, na chvíli lehce zakloní hlavu a zavře oči, kdyby to bylo opravdu kouzelné místo, něco by si i přála, ovšem není malá holka, aby na takové věci věřila. Proto jen sedí a vychutnává si ten vzduch. Není nic lepšího než čerstvý vzduch vody a lesa v jednom.

Lehce si poposedla, ale opatrně, přece jen nechce zahučet do vody, kdoví co se v ní ukrývá, je nějak moc nepřirozeně průzračná. Když jí Alex odpoví, tak jen přikývne, než se začne dívat kolem. "Nevěřila jsem, že takové místo existuje" promluví tiše. Je krásná noc a jí příjde, jakoby ten vodopád snad i zářil. Podívá se na své šaty a tak nějak doufá, že si je neroztrhá, přece jen chce pokračovat do města, nejlépe někam do klubu, dlouho nebyla tančit. Když odtrhnula pohled od svých šatů, začala se dívat kolem. Les vypadal snad tmavěji než kdy předtím. Až by se člověk i bál, ona už však strach nepociťuje několik let, respektivě od té doby co se stala upírem, jak nečekané. I když věří, že se tam pohybují i horší stvůry než je ona. Pohledem nakonec skončí u Alexe. "Jsem ráda, že jsem na takovém místě stebou" řekne nakonec. Bože Lott, to bylo pěkně trapné, vykládej tady panu narcisovi své pocity, ho to určitě zajímá křičí na ní podvědomí, je jí naprosto jasné, že Alex je určitě ta poslední osoba na světě co by byla romantická. Ovšem nemohla se prostě udržet, je jí v jeho přítomnosti moc dobře, i přes to, jak se někdy chová.

Po nějaké chvíli co sledovala vodopád dokonce zapomněla, že je tu i Alex. Přišlo jí, jakoby všechny problémy šly kolem ní. Krásné kouzelné místo. Litovala, že ho nenašla dříve, je to skvělé místo na odpočívání, nebo jen přemýšlení, čí únikem z reality. Po chvíli jí ze snění vytrhne Alexův hlas. Otočí na něj hlavu a pousměje se. Šli tak dlouho lesem, že už je večer, ovšem je docela teplo, až jí to překvapuje. "Půjdeme si sednout na kameny?" zeptá se ho a vlastně rovnou vykročí, i když to vypadá hodně nebezpečně, nebojí se toho. Pomalu se vyšplhá, ale ne moc vysoko a sedne si na jeden z balvanů. Od vodopádu jde docela chladno, ale to jí nějak nevadí. Svůj pohled obrátí na Alexe. "Víš, jsme spolu už docela dlouho v kuse. Klidně se pak naše cesty od vodopádu můžou rozdělit" řekne mu poměrně tiše, ale tak, aby to slyšel. Překvapuje jí, jak se cítí najednou prázdná, že by šla sama do klubu, nebo domů či kamkoliv, strašně si na něj zvykla a to jí snad děsí ještě více. Zadívá se mu na přímo do očí, ale obává se, že on má jiný názor, že si vlastně rád odpočine od její společnosti.

Když pomalu dorazili k vodopádu, mohlo jim to trvat poměrně tak dlouho, jako když procházeli celé město, její orientační smysl byl opět dobrý, vrátila se k předešlému tématu, jestli se někdy unaví. "Vlastně ani ne" pousměje se, "Proto je pro mě práce v baru tím nejlepším, co může být" je pravda, že tam se vůbec nezastaví a právě i proto jí to baví. Docela se i těší na další svojí směnu, nebere si jich teď moc, ale možná to změní. Celou cestu ho držela za ruku, vlastně to ani nevnímala, ale když tam přišli, tak ho pustila, aby se mohla na vodopád podívat. "Páni" vyšlo jí z úst a v očích jí šlo vidět nadšení, bylo to opravdu kouzelné místo. "Tak nějak jsem si to představovala" pousmála se na něj. Její myšlenky se honily jen kolem vodopádu, netouží po ničem jiném, než jít blíže. Ta průzračná voda je skvělá.

Jakmile jí objal, určitě aby nespadla, tak se spokojeně usmála, opravdu byl pohodlnější než pařez a té myšlence se musela lehce zasmát, než začala sledovat jeho tvář, která se kroutila pod tím, jak se snažil mermomocí něco vymyslet, když z něj pak něco vypadlo, musela uznat, že je to dobrý nápad. "Pokusila bych se najít ten vodopád, u jezera jsem už byla, ale vodopád.." na chvíli se zasní, opravdu touží po tom ho vidět. "Přece mám dobrý orientační smysl, no ne?" řekla sebevědomě, nebude to zase tak těžké, prostě půjdou za nosem a za vůní vody a to prostě nemůžou přehlédnout. I když je si rozhodně jistá, že to bude přes celý les, ale to vůbec nevadí. "Tak jdeme" pronese opět akčně a vstane, vezme za ruku i Alexe a tím ho donutí vstát a vydá se přímo za nosem. Je to prostě akční holka a neusedí na místě, snad jí za to nebude Alex moc nenávidět a bude právě naopak rád, že se vlastně nikdy nenudí.

--> Vodopád