Příspěvky uživatele

Opět zopakoval MŮJ DRAHY SPOLEČNÍKU jak vtipné to slova, skutečně nečekal, že tohle někoho jen tak napotkaní napadne, však to by nebyla pak mladá šílená dívenka, která připomínal nadměrně veselého kokříka, spíš naopak byla věrohodnou kopii čím dál tím více, co říc má fantazie šrotuje na plné obrátky. Nu v tom na chvíli utichla. *Je něco špatně?* pomyslel jsem si vduchu, protože tan intenzivně hleděla na svůj prázdný kelímek, až mě to poněkud nerůznilo, ale nakonec se opět rozzářila a se slovy, počkej odběhla svůj kelímek vyhodit do koše, když v tom vesel „přihopsala“ zpět.
Jeji následující slova měla nějakou tu pravdu, ano vskutku jsem to nečekal, ale ano měla pravdu. To i já bych musel přemýšlet nad slovy, co vypustím z úst jako o tom psovi, za tohle by mě nespíš normální slečně praštila a odešla s uraženou pýchou pryč. Nom tahle doba mě nepřestane udivovat, byla zvláštní, ale zajímavá zároveň. Její náhlí smích mě přiměje se zmateně zatvářit. „Copak je na tom vtipného.“ Odfrkne si naoko uraženě a k tomu dát. „Ne říkej, že zním jak stařík, nebo ti to neodpustím“ varuje ji, ale podtón hlasu, byl pobaven. Je jí chtěl trochu pozlobit. Ale stalo se nazval ho tak, škubnul sebou jako,by chtěl spadnout na zem a chytil se na místo, kde je srdíčko. „Ow , ow to bolí, pukne mi mé slabé srdíčko neunese tuhle krutou zprávu.“ V tom se tiše rozesmál. Ano, mysl pro dramatiku mi opravdu nechyběla.
Opravdu řekla, že se právě rozhoupal k tomu, aby jí sdělil své jméno? Spíš se konečně uráčil se představit, však v tom zmatku si ani neuvědomil že se nepředstavit, obvykle by to udělal už na začátku, ale tak nějak asi zapomněl. Kam se mé vychovaní podělo! „Hmm .. co tak třeba někam jit, než tu uprostřed zimi, stát a mrznout hmm?“ vybídnu ji mile, musela opravdu mrznout, mě osobně zima nebyla, ale i tak. Asi netušila co je zač, proto to tak hodlal i nechat.

Zašklebil jsem se poněkud kysele jako by mi právě dala citron do úst, však jsem si ten výraz nemohl odpustit, už jen proto, jak její slova jsou neopatrná. "Ehm.. myslím, že slovo společník má mnoho významů ma drahá." pozlobí ji trošku nemile, ale na to hned jí obdaří pobaveným úsměvem. Zatím to pro ní vypadalo slibně, i když to bylo asi protože tu neměl svůj skic, který by mu mohla vzít a prohlížet si ho. Jedna z věcí, kterou nesnáší a dovolí jen jedné osobě, protože ví, že i sebe víc by se mohl zlobit a i přesto by neodolal tomu pohledu dítěte, kterému berete hračku z rukou. A přeci jen si nemohl dovolit si rozzlobit múzu, že? Co by pak kreslil? Je to vtipné, že ny vždy dosáhnou, čeho chtějí na to my muži jsme moc krátcí, i když také umíme docílit toho, co chceme jen, trošku jinak.
" Copak mám Vám snad říkat děvenko?" uchechtl se, však bylo mnoho výrazů jak by jí mohl nazývat, ale polovina z nich mohla znít poněkud kýčovitě. Mé jméno? Jak jsme mohl zapomenout.
Imaginárně smeknu klobouk a lehce se ukloním. "Caleb Iwee, těší mě slečno." usmívá se jako sluníčko, však tento úsměv se ukrýval pod šálou. Možná krapet dramatický, ale to on už byl odjakživa.
Lehce se na ní zamyšleně díval a zkusil si to představit. "Ano vskutku, věrohodná podoba psa, věrný, naivní pejsek, čekajici vesele na pna." však to nebylo myšleno nijak, zle jen si trošku rýpal, protože ona sam mu to dovolila.

Musel jsem se lehce pousmát nad tím, jak s ní srší energie, je jako oheň, který se sfouknutím snažíte uhasit, ale místo toho,aby plamen pohasl se jen dočkáte většího a silnějšího plamene. Jak zajímavé. Nečekal bych, že to někdy řeknu, ale jsme rád, že mám tu čest poznávat, ženy jako ony. Dělají čest svým ohnivým vlasům, jak se patří. Ptáte se proč právě v tento okamžik si myslím tohle? Je to snadné, každý člověk má přednosti a co víc, oči a někdy i vlasy vám řeknou víc o člověku než jejich slova. Nebo jsem se prostě nechával unášet moc fantazii, ale to opravdu je u mě zcela běžná věc. Umělec lapen ve své vlastní hlavě. „Společník? Hmm zní to jako bych byl váš sluha lady.“ Usmál jsem se na ní skoro, až škodolibě a s provokací se lehce ukloním, nemohl jsem si pomoci, ale tak trošku si naběhla sama.
Nikoliv ve zlem slova smyslu spíš naopak je to po dlouhé době se zabit zcela normálně, ne že by má předchozí společnost byla nějak zlá to vůbec ne ,ale aspoň na okamžik jsem mohl zapomenout, co jsem za poslední dobu zvoral, když mě to mrzelo. Měl jsem pocit, že Frey a stejně tak Dianě * Omluvím se jim ,až je příště potkám*[/i] pomyslím si, nebylo nic neobvyklého, že jsem dokázal naštvat lidi, když se přiblížili k mé minulosti příliš blízko, každý měl hranice a já též jímž byl ten prokletý obraz, kterého se nedokážu zbavit. Nemělo smysl se snažit utéc před realitou, obzvláště ted když ke mně promlouvá a zaslouží si mou pozornost. „Překrásné jméno a obvlášt jeho význam je velice vystihující, pro milou lady jako ty.“ Vždy byl galantní a co víc lichotil ženám rád, už jen protože je chtěl vidět se více usmívat.
Musel jsem si zachovat chladnou tvář nad svou obhajobou, ale ta nějak padla, když zaštěkala a o to víc jsem si šálu přitáhl ke rtům,aby nemohla vidět ted rozpačitý úsměv, jež se pod ní ukrývá. „Copak, čekáš, že tě poplácám po hlavně se slovy hodný holka?“

Mohla být kdo chce, ale jeho chovaní se lehce mohlo splést s tím lidským, už jen protože se o své tělo staral jako by se mohlo nachladit nebo se podchladit jako to lidské,však to byl jen zlozvyk, který byl občas k užitku, už jen protože měl aspoň občas pocit, že tohle všechno není jen pouhý sen. Tak dlouho na tomto světě, už pomalu ztrácí pojem o čase, jak smutné.
Ale v tento okamžik bylo poněkud jedno už jen protože přede mnou stála další zvláštní dívka. Nevím proč, ale má slabost pro zrzky byl znatelný už jen protože se mi zdála zajímavá jejich divoká povaha, Frey byla opravdu divoká a nesměla jako jeji vlasy, ale tahle mlada dáma, byla plná života a v očích jí záři ohen, ale však něco jako, těžko popsat temného, ale i veselého zároveň.
"Jak se zdá, jsi skutečná nezmizela si a lid se na mě nedívají jako na blázna" zakření se pobavena založí ruce na prsou.
Však když se zmíní o kokršpanělovi nebo jej spíš začne hledat dusím se smíchy, byl jsme rád, že ji to nedošlo, ale když se optá ukážu na ní se slovy. "Jednoho vidím před sebou. Je plný života." usmál se, ano rád škádlil lidi, ale nikoliv neurážel. Neměl duvod.

Náměstí pomalu a jistě zdobila Vánoční výzdoba, neměl jsem moc Vánoce v lásce, neslavil jsem je. Možná vlastním způsobem ano, ale od doby, co bydlím sám jsem nikdy stromeček nestrojil, naposledy s rodinou, ale to bylo dávno. Ale za to jsem si užíval tradic a především zimy, v tomto období se mi nejlépe kreslilo. Nic mě netáhlo ven, abych hledal krasné vybarvená místa, ale abych kreslil to co mám ve vlastní hlavě a aspoň na chvíli odpočinul od pestrosti světa. Bíla,modrá černá, to byli barvy zimy, ale také zelená ,která se ukrývá pod vrstvou sněhu, však sníh tu nebyl, ale chtěl bych nakreslit tohle náměstí zahalené sněhem.
Ale ted jsem se musel vrátit do reality k malé nehodě s čokoládou, jejíž pár doušku spočinulo na zemi. "Jaká škoda.." pronesu tiše.
Dost mě překvapí veselost one dívky a tak se zničeho nic prstem tonu její tváře. "Jsi skutečná?" optá se s lehkým pobavením. Jistě, že byla skutečná, ale její přehnaná radost ne, jako by byla odjinud.
*Člověk.* pomyslím si, ano vskutku byla člověk, žijici nevědomosti, před tvory jako já.
Pozoruji každičký její pohyb, když nahnula hlavu na stranu nevědomě pronesu. "Kokršpaněl." ano v tuhle chvíli mi připomínala tohoto roztomilého psíka, když si uvědomím že to pronesu na hlas promnu si kořen nosu. "Udělal jsem to zas." povzdechl jsem si.
Jak jsem mohl něco tak nezdvořilého říc tak milé slečně.

Les -->

I když je to hodně dávno, když jsem byl člověkem, zlozvyk starat se o své tělo mi zůstalo. Ptáte se jak jako člověkem, když jsem se jako upír narodil je to snadné do svých asi 10 let jsem neměl ponětí, že jsem upír, proměnil jsem ze dne na den. Jako vlkodlak, akorát má proměna nebyla zpětná, nemohl jsem si vybrat,že budu člověk a pak upír. Tahle chyba vznikla,asi díky tomu, že můj otec přeměnil v období těhotenství, nevěděla, že je těhotná. Nemám jí to za zlé, spíš naopak jsem mohl poznat, čím bývala a o to víc jsme měli k sobě i tak blízko. I přesto, že jsem tak krátce ochutnal, co je to být normální, tak se to stalo mým zlozvykem. Pořádně se obléci, i když vím, že by mi zima jen tak nebyla.
Černý kabát, a šála vínové barvy, kterou jsem si lehce povytáhl k ústům, aby je skryla.
Nakonec mě nohy nezavedli domů, ale zpět do města, přesněji na náměstí, které nebylo tak tiché jako cestička podél lesa. Žilo to tu. Jak se tak snažím dostat přes menší hlouček lidi omylem do někoho vrazím ramenem. Přesněji si dívky, jejíž vlasy byli zrzavé, trošku jsem se zarazil."Omlouvám se, moje chyba." omluvím se hned, poté, co odhrnu zrak od jejich vlasů.
Oproti zrzavým vlasům, co připomínali divoký ohen, tak tyhle byli opakem. Kdyby jemné, nikoliv tak divoké. Tolik odstínu zrzavé, zajímavé jako podzim, který má miliony odstínů.

Odejde -->
(Promin, že to tak ukončuji, ale zdá se,že se zapomnělo :))

Nojo možná není mládě, ale vypadá tak, tak at se nevzteká, že ho tak nezbývám. Jak jinak bych mu měl říkat, oh drahé dítě? To snad chce? Kdo ví, ale jistě ho štvalo jeho dětské tělo jak jsem se tak díval, kdo ví jak tohle dítě bylo dlouho dítěm a nemít tu možnost dospět musí být, hrozný trest.
Ale to jsem nevěděl a taky jsem to nehodlal řešit a když se zmíní o pozvaní, zdálo se, že jej to víc popudilo. " Jsem snad pedofil, co láká dítě na sladkosti?" nadzvednu tázavě obočí a uchcechtnu se.
A nešlo tu o oplácení, ale o jaký si druh omluvy, ale to zřejmě dítě jako on nikdy nepochopí je to smutné, ale nic nemožného. Ale, když už byla řeč o jídle, uvědomil jsem si, že bych se měl co nejdřív nakrmit, pokud nechci vyhladovět a stát se hrozbou okolí. Nebo spíš lidem.
Ten pes se zdál, že mu nejsem dvakrát sympatický, ale co s tím nadělám. Moji psi byli vlci, aspoň ten první ostatní jejich kříženci, ale i tak se mi líbili všichni. At už jsou jakékoliv plemeno.
"Není problém, myslím si, že každý je mrzutý, když má hlad a neměl bys být takový ke svému společníkovi." zamumlu, mnohdy jsou totiž více chápavý, než jiní i přesto jak jste na ně zlí, tak vás miluji, no dokud jim fakt neublížite, aby se bály . Byli to naivní milujicí stvoření, ale zajímavé

Musel jsem se zašklebit nad jeho poznámkou. "To víš, že ne jen každý druhý den, tak pro štěstí." utáhl jsem si z něj natož povím lehce přátelsky. "Opravdu jsem na tebe úmyslně nešlápl nejsem blbí, abych šlápl na mládě jako ty záměrně." a myslel jsem to smrtelně vážně.
Nakonec okolo něj projdu a povzdechnu si. "Tak fajn, co za to chceš, jsem ochotný tě třeba pozvat na něco jako takové malé odškodné za o šlápnutí" tohle běžně nedělám, ale měl jsem dobrou náladu a ke všemu jsem přišel o svou poslední cigaretu a tak jí zhasím do stříbrné krabičky a opakovaně nedopalek uložím do ní. *Měl bych jí brzy vysypat.* pomyslel jsem si nad skoro plnou krabičku, kterou následovně schovám do kapsy a mladíka si prohlédnu od hlavy, až k patě. Vypadal tak na 13-14 let. Kdoví zda dál poroste, no tedy aspoň mě to tedy zajímalo.
Nevěděl jsem totiž zda se narodil jako upír nebo jím byl proměněný, někdy jsem dokázala být zvědav, i když v nevhodnou chvílí .

Mladík se zničeho nic zvedl a pohlédl na mě pohledem, jsi snad blbí nebo problém významu, bylo mi, ale jasné, že to není nadšený výraz v jeho očích, nevím co mě přimělo se tiše uchytnout. Byl to, ale takový obranný instinkt, čímž si pak lidi o mně mysleli kdo ví co.
Taky jsem ,ale přestal chápat jak mohu, vždy provést takovou hloupost jako šlápnout na upírské dítě. Nojo tak to dopadne, když se Caleb Iwee zabere do něčeho jiného než cesta sama. Jak normální.
A o to víc mě ani jeho slova nepřekvapovala. "Koukala jsem na koruny stromů.Takže asi tomu tak už bude, že jsem na tebe šlápl." pokrčil jsem rameny, lepší argument jsem opravdu neměla, ale byl zcela upřimný bohužel.
Ted jsem mohl jen očekávat, že se na mě vrhne nebo něco podobného, když uvidím po jeho boku psa, odvrátím pohled. Protože z mého výrazu by bylo jasné vyčíst, že jsem z oné ho psa zcela unešen.

Cukrárna >>

Mé nohy jdou k lesu, ale ne beze měj, jak nečekaní že? Jediné po čem jsem dnes toužil,bylo padnou na celý den do postele, odkud se možná vyhrabu další den. Oné ho dnes, když dívky ode kryli starý obraz s tváři, kterou jsem tak radostně zapomínal mi jí opět připomněli. Sam, dívka jejíž kříž jsem nosil na krku, byl tak dlouho mou součástí, že jsem zapomněl, že jí patřil.
Musel jsem se lehce zašklebit, at už je to jak dlouho chce, staré vzpomínky nikdy nezmizí a ani jizvy tím se mohl být kdokoliv jist.
Tsch.. Jak hloupé, nebylo už nad čím přemýšlet, všechno byl jen prach minulosti a nelze to nijak zpravit. A tak jsem se smysli vrátil do přítomnosti natož jsem si po cestě zapálil další cigaretu.
Dnes už snad 3, pokud jsem nezapomněl počítat.
Jak jsem tak šel lesem prohlížel jsem si koruny stromů, které se pestře zbarvovali,dokud jsem jemně nenašlápl na něco měkkého a mé smysli mi jasně,řekli, že to není zem ,ale osoba a tak jsem pohlédl dolů. a rychle stáhl nohu šeptl. "Jej, omlouvám se chlapče." řekl jsem poněkud omluvně, však jsem si ještě něco tiše zamumlal a potáhl si,přičemž jsem vydechl dým do chladného vzduchu kolem.
Chtěl jsem jít dál ,ale něco mi říkalo, že ten klučina to nenechá jen tak, možná jen zlá intuice,možná taky ne.

Až po nějaké době jsem si všimnul, že Lena o trochu víc zbledla. Že by neměla ráda dortíky nebo v tom bylo něco víc? Kdo ví, ale já to neřešil spokojeně jsem se pustil do dortíku, který mi následovně donesli.
No, ale to už byla Lena na nohou a nervozně si popošla dost by mě zajímalo, o co tu vlastně jde nebo se snad vyděsila někoho zde, koho moc dobře znala, ale to nebyl můj problém jak tak jsem koukal. Její lehká lež mě přiměje se dost nehezky se zašklebit. "Jako dítě záříš a stejně jako dítě neumíš lhát nedělej to, prostě řekni že musíš jít. Pochopím to." zamumlu tiše za ní a v tom jsem opět osaměl. Jak známá samota, nic neobvyklého, ale až děsivé známé.
A tak když dojím a především dopiji mou dnešní první kávu, tak zaplatím a odeberu se do města, kde hned zamířím k lesu. Měl jsem to tamtudy rychlejší domů.

Les>>>>

Most>>

Cesta uběhla poněkud rychle, až mě samého překvapilo, jak mi přišla krátká. Ale to bylo asi tím, že jsem trochu nechával unést svou fantazii. No, ale to už jsem vcházel dovnitř cukrárny, když mi Lena položila otázku, de vlastně pracuji. Nu a má odpověd byla snadná. "Ted doma, kdy je teplo venku." ano vskutku záleželo na počasí, abych nepoškodil své věci ke kresbě. Umělec bez štětce je jako hudebník bez nástroje.
Než se zmohla na další otázku usadil jsem se jednomu ze stolů a vybíral si co na chut, jistá byla káva, ale také jsem chut na ten dortík, co jsme zde měl předtím.
Nu a abych nebyl nezdvořilí tak jsem trochu zapojil do konverzace. "A co ty Lena, co tu vlastně děláš? Rád bych o tobě také něco věděl. Tak šup." Vybídnu jí jednou, protože jí nehodlám přemlouvat.

Zdálo se, že to v té její hlavičce začalo šrotovat, kam by jsem vlastně mohli jít. A když zmíní cukrárnu pousměji se, byl jsem tam nedávno a ten dortík , byl vskutku dobrý, dalo by se říc, že i nejlepší v mém životě.
"Jistě to můžeme, ved mě prosím." řekl jsem poklidným hlasem, věděl jsem, kde cukrárna leží, ale tak nějak tahle cesta byla pro mě nová a z jiného úhlu a tak dokonalí nejsem,abych to našel jen tak lehce. I když by mě dost zajímalo, jak její mysl funguje, raději jsem byl ve střehu, protože dítě jako ona určitě bud zakopne nebo něco podobného. Ano viděl jsem s v ní dítě, bylo to směšné, ale však nemusí to vědět. Bylo by to ode mě necitlivé a někdy i předsudky mohu zmizet velmi rychle, stejně tak jak se objeví.
"Jak jsem tu dlouho? Hmm měsíc dva? Nevím,Během práce ztrácím pojem o čase." tu prací jsem mysle své obrazy, kterým jsem se dokázal věnovat i několik dní či týdnů.

Neměl jsem problém jí odpovědět, byl jsem rád, že nějak navázala konverzaci, i když já sám jsem plaval myslí někde ve svém vlastním světě, zas. Chtěl jsem něco podniknout, už mě nudilo stát tu jen tak, aniž bych tohle místo nakreslit, potřeboval jsem od toho odreagovat a to nejlíp při kávě nebo čaji, možná obojím. "Rád, ti o tom povím, někde v teple, pokud znáš nějaké místo, ještě to tu tak moc projité nemám." což bya pravda, nevěděl jsem ,kam si sednout na něco dobrého k pití či něco jiného.
"Nemůžu? Já myslím, že ano pokud mě nechceš urazit tím, že mi mikinu vrátíš." namítnu naprosto vážně a poklidně jí vybídnu lehkým gestem,aby mě vedla, kam vlastně chce jít.
Když jsem si jí tak prohlížel, vypadala jako studenka okolo 17-18, ale vůbec jsem neměl ponětí, kolik jí může být jako upírce, to je těžký odhad. Al zajímá mě to-