Příspěvky uživatele

Pobaveně jí sleduji, prý by t nebyla schopna přemalovat, možná jen ve chvíli, kdybych jí skutečně moct naštval a tohle veselé stvoření by mě začalo nesnášet. Když jsem se rozhlédl po místnosti bylo to tu skutečně krásně a jednoduše uspořádané. „Elegantní kresba pro milou ženu.“ Mrkl jsem a k tomu jsem dodal. „Bílý květ prý znamená čestnost a myslím, že se to k tobě naprosto hodí.“ Bylo to vystižné, byla čestná chtěla mi ten obraz splatit svou kresbou, čímž jsem nijak neopovrhoval nikdy nikdo pro mě nic nenamaloval, možná to bylo tím, že si lidé mysleli, že si toho nebudu vážit nebo se vyžívali v tom, že v poezii byli lepší jako já.
*Nepochybuji o tom* pomyslel jsem si, i když jsem tím částečně sově lhal. „Ale prostě po dnešku toho šoku pro mě bylo dost, nemyslíš?“ tím jsem narážel na to, jak byla tažena vlastním psem a co víc ten výtah byl krásným doražením. Ale na tváři mi hrál vřelý výraz, inu v očích se ukrývali zpětné obavy. Žena nemusí být křehká, ale bylo by pro mě zvláštní, že mě domů doprovozuje žena a co víc, to já bych jí měl doprovodit ne naopak, na které věci jsem si dosti potrpěl, i když se na to v dnešní době nebere ohled. Ale jak se říká starého psa novým kouskům nenaučíš a to byl můj případ, také jsem nechtěl, aby viděla, jak kouřím, tož asi už ví, ted jsem si nebyl jist. Další špatný návyk.
„Co očekávám? Jak jsem řekl, nemám postranní úmysly. Kdybych něco chtěl mohl jsem si to prostě vzít Doroth. Nejsem muž této doby, to nevzpomínej. V mém století bylo snadné i vzít, co jsem chtěl a kdy, ale nikdy jsem bez souhlasu nečinil.“ Jedna z věcí, na které si má rodina potrpěla n čestnosti, ale vychytralosti především.
Doroth mi nedala odpověď ani ne ani jo a tak jí něžně políbím. „Stačí říct ne a já hned přestanu..“ šeptnu těžce, hrd se mi hluboce zvedne a klesne, látka trika se napínala a povolovala pořád dokola.
Byla tak blízko, že jsem cítil teplo jejího těla, pěkně hřála, ale co upoutalo mou pozornost byli přilepené pramínky vlasů na šij opatrně jsem je oddělal.
V hlavě mi vířilo plno myšlenek, ale ani na jednu jsem nebyl schopen odpovědět, má smysl v tento okamžik chtěla vnímat realitu, vidět její tvář jasně, její výraz. Vše v tento okamžik.

Možná to ode mě bylo zlé to říct, ale byl jsem zvyklí říkat svůj názor nahlas, však zdvořile, kdyby ne, tak by mi Mati nespíš dala pohlavek i ze záhrobí. Ale to teď bylo jedno, zajímalo mě, co se jí právě honí hlavou pro mé troufalosti tohle všechno říct, ale zdálo se, že neví jak by mi oponovala a tak jsem raději mlčel, abych situaci nijak nezhoršil. "Nemyslím si.. at už si v minulosti udělala cokoliv.." zašeptám k ní poklidným hlasem, dobrého člověk nedělají dobré skutky, ale čistá mysl. Aspoň já byl toho názoru. Protože i já ve svém životě udělal mnoho špatností, ale jako u každého ta pravá nevinnost zmizí v období dětství, ale tou nevinností zrovna u Doroth jsem to myslel vážně. Chovala se tak nevině, jako kdyby byla v blízkosti muže prvně. Bylo to svým způsobem pěkné, mnoho žen v dnešní době chybí kapka studu.
Nakonec, když jsem skončil usazeni v ložnici a soustředil jsem se na její stěnu, jsem na začátku nebyl tak zamyšlen a tak jsem jí byl schopen dát odpověď. „To by mě ranilo, přemalovat to. Třeba to prodej vyděláš spíš.“ Zakřenil jsem se, protože moje obrazy nebyli levnou slátaninou to doopravdy ne.
Však když hodiny kreslení uběhly a má provinilost, že jsem zapomněl na čas mě skutečně mrzela.Když se konečně Doroth objeví usměji se o to víc omluvně. „Jsem rád, že se ti to líbí. To nic není, ten obraz podtrhl jen tvůj dobrý vkus tot vše.“ Utřu s ruce do plátěného kapesníku, který strčím do kapsy a opatrně přistoupím k Doroth. „Asi bych měl, jít je pozdě a nechci tě tahat, tak pozdě ven.“ Myslel jsem to vážně a ta představa, že by se musela plahočit k ránu domů mi nebyla zrovna příjemná.
Poklidně poklidím své věci, paletu zabalím společně se štětci do sáčku,abych je doma pečlivě omyl a ošetřil v přípravku. *Hmm.. to by mělo být asi vše..* pomyslím si, však doopravdy se snažím nemyslet na to jak lákavě se Doroth lehce lepí na šij.
Nakonec mi to nedá a ohlednu se, zatnu zuby a jemným uchopením za zápěstí jí stáhnu k sobě se slovy. „Mohu tě ještě políbit?“ pokud však poví ne, budu respektovat její rozhodnutí a poklidně se odeberu domů za Twentem, skoro jsem dneska zapomněl mu nechat zaplou lampičku, aby nebyl dom po tmě.
Ale důvod pro jsem se vlastně optal? Netušil jsem, chtěl jsem opat políbit její jemné rty s lehkým nádechem do růžova.

Netušil jsem proč se zas omlouvá, nemohla tušit, že se mi dělá zle z výtahu, někdy se jen pozastavuji nad tím, že se neustále omlouvá, jako kdyby to byla snad její vina, člověk nemůže o někom během chvíle vědět vše, jako třeba o mé alergii na jahody. Ale rozhodně schody neopovrhne, jsem ochoten je sejit upíří rychlosti, však pokud se ke mě přidá Doroth budu muset tempo dost zpomalit, abych jí doslova neuhnal, ale při pomyšlení jak se snaží držet tempo je poměrně roztomilé, i když bych nejspíš byl ve střehu, aby zas někam nesletěla a neudělala si něco.
Zamračím se, udělala to zas, zase se o kus odtáhla jako kdyby se bála, že z ní něco vyčtu, ale její gesto bylo zbrklé už jen tím mi dává jasně najevo, že sama sobě nerozumí. Nedivil jsem se, také si nerozumím za ty staletí, občas mi některé emoce splývají v jedno a je těžké říct, která z nich to právě je. „Přestaň s tím, myslím, že útěk od žádné odpovědi nepomohl nikomu.“ Povím a lehce si promnu dlaň jako bych se právě před chvíli o něco popálil. Ale však po chvíli jí věnuji vřelý úsměv.
Při malbě na stěnu pokývnu. „Řekneme, že mě něco napadlo a ano já vím, došlo mi to ruce umělce poznám všude.“ Mrknu, za ty staletí by bylo divné nepoznat vůní barev, i když s nimi nespíš nepřišla v nejbližší době do kontaktu. „Pokud tě zajímá čeho jsem si všiml, je že tvůj byt se odráží od tvého charakteru, je čistý a nevinný.“ Mrkl jsem a pak jsem se šibalským úsměvem odebíral do ložnice, však jsem se prve zul, abych jí to zde neznečistil. Když se dostanu na místo odsunu noční stoleček a tašku položím na bok vytáhnu malou cestovní patelu, akryl a pár štětců. „I když budeš proti, musím promin. A děj si času kolik potřebuješ na přípravu za hodku bych byl schopný být hotov.“ Pravím poklidně, jelikož to nebylo nic složitého, bylo to rychlé, ale co víc. V jednoduchosti je krása, doufal jsem že to stihnu, protože nemohu nandat další vrstvu na další, když je barva ještě nezaschlá to by dopadlo zle, ale jakmile jsem se dal do práce přestal jsem vnímat okolní svět. Naprosto jsem se soustředil na tahy štětce a na dokončení obrazu.
Je možné, že pokud se Doroth na mě pokusila promluvit, že jsem jí doslova ignoroval, ale vždy při kreslení doslova přijdu o sluch, protože hlavním smyslem je pro mě zrak a jakou silou používám daný štětec a tahy jím.
Když jsem během 2 hodin a něco byl hotov unaveně odložím štětec, možná jsem byl krapet zašpiněn od barev, ale neřešil jsme to, byl jsem spokojen.
Pak se kouknu na čas. "Doroth! Omlouvám se zapomněl jsem se krapet.." doběhnu za ni omluvně a dost znepokojeně se na ní podívám. Cítil jsem se děsně. *Počkat, kde vlastně je?* pomyslím si.

Od jezera >>

Cesta se mi zdála skutečně nekonečná, možná to bylo tím, jak jsem se obával, že se Doroth opět zraní. Vždy jsem býval přehnaně ochranářský, ale už to bylo nějaký ten pátek, co jsem se přátelil s lidskou dívkou. Moc jsem pak do kontaktu s tak křehkými bytostmi nepřišel do styku, protože jsem si uvědomil, jak je jejich život rychlí a než se stihnu nadít držím své drahé přátelé za ruku na smrtelné posteli. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, co to se mnou dělá, a nehodlal jsem ani ted, pokud si chci zachovat zdravý rozum nějaké to století.
Když se vynořím ze své ponurné mysli, už jsme stáli před bytovým komplexem, kde Doroth bydlela. Byt, hmm jak já dlouho nebyl v bytě. Možná to bylo tím, že jsem miloval svůj klid a zjistil jsem, že život v bytě není nic pro mě, možná kdy si ano, ale teď jsem jako nějaký důchodce toužil po svém klidu a osamělém domku, co jsem měl rád.
Zdálo se, že typuje, který klíč vlastně padne do klíčové dírky, ale co víc, když jsme nastoupili do výtahu, doslova jsem zezelenal. Bylo mi z nich zle, stejně jako z lodí, letadel. Proto jsem cestovaní moc rád neměl. „Jestli je příště možnost schodů, velice vřele nabídku přijmu..“ pravím tiše a opatrně se dostanu na betonovou půdu, čímž získám pocit jistoty a nevolnost mě opouští.
*Huh to už jsme tu?* pomyslel sem si, když mě vpustila dovnitř svého bytu váhavě překročím jeho práh a zastavím se hned na kraji chodby, odkud se rozhlížím, dům musí být velice dobře osvětlený, přes slunečné dny. „Jistě, že mi to nevadí, snad ti ta kapka krve stačila natolik, že už žádné rány nikde po tele nemáš.“ Povím o něco tišším, hlasem ,když se k ni přiblížím a odhrnu jí vlasy, abych se podíval, zda nemá třeba modřiny či pohmožděniny. Možná jsem to zkontroval už po několikáté, ale zvyk je zvyk.
„Dal by jsem si, ale to mi nabídnout nemůžeš trdlo.“ Pocuchám jí následovně vlasy a jak si jí zvědavě kouknu přes rameno. Spatřím dveře do ložnice. „Pokud ti nebude vadit, mohl bych se podívat do ložnice a vypůjčit si tvoji stěnu?“ dobře uznám neznělo to zrovna nejlépe, ale tak přibližně hodina a půl mi stačit bude. Netuším, proč to pro ní chci udělat, možná, že chci aby se tomto velkém bytě necítila tak prázdně. Byl vypadal doslova nevině jako tahle divka.

Líbilo se mu jak to oznámila tak přímě, však to doopravdy není nic lehkého. Ani on neuměl moc dobře vysvětlit jak se ovládat. Ale bylo pár jasných pravidel, hlídat si, kdy naposled se pila krev a hlavně kolik. Ale bylo to spíš o tom vnímání zdroje jako kořist nebo něco, co nám krev za čas poskytne, těžko říc. Z lidského zdroje piju minimálně a to už jen protože tohle je pro mě pohodlnější, než se jako zamlada honit za dívkami a chtít po nich krev ať už násilím nebo dobrovolně. Však jsem neopovrhoval, tím když byla ta možnost.
Naposled, kdy pil ze živého zdroje byla Freya, opravdu štědrá vlčice, i přestože jsem ji mohl ublížit poskytla mi krev nebo to snad byla moje fantazie? Občas se dokážu ztratit mezi realitou a mým světem. Ale to opravdu zřídka, kdy se doopravdy nesoustředil, jako t kdy byl hladový v ten okamžik nemá tušení, co je skutečné co ne.
Lehce se usměje, když tohle o ní pronese. Opravdu ho to mrzelo, ale i kdyby o ní věděl nedokázal by její matce nic poskytnout než jen peníze, nedokázal by ji milovat Mon, možná ano, ale její matku ne. Na to byl v té době příliš moc zlomený. Ale Mon, už nepotřebovala jeho péči z poupěte se stala překrásná mladá květina, přesněji růže. Křehká, ale ostrá zároveň, což jí dávalo sílu.
Když poví, že ho to nemusí mrzet zavrtí hlavou. „Ale ano. Je ode mě hrubé, že jsem se jí poté nezkoušel z kontaktovat. Byl jsem hold mladý a hloupý.“ Přizná, dřív dokázal dívku jen využít pro vlastní prospěch, ale nikdy se k nim nechoval hrubě nebo čím bych jim mohl ublížit. To bylo asi proto, že nikdy jsem nezůstal, než by se probudily. Ale takový už není a nebude.
Lehce se zasměje.“ Nemusí je to hodně dávno. Už nepotřebuji, aby mě vodili za ručičku, zasloužili si klid. Otec žil hodně dlouho a ona mu vnesla do duše klid, asi jinak by mě asi jejich duchové tu strašili.“ Poví upřímně, protože znal vytrvalost svých rodičů. A ani záhrobí by je nezastavilo. Ale její další slova ho dost zasáhnou, tehdy..
Dokázal by se vůbec tehdy postarat o dítě? Dokázal by ji dát lepší život než měla z matkou? To nevěděl a nikdy se nedozví. Opatrně se přisune a váhavě jí obejme nakonec své objetí zpevní a přitáhne ji k sově a palcem ji lehce přejíždí konejšivě po lopatce. „Mon.. Už je to dobrý.. Mrzí mě to.. Ale ted jsem tady dobře?“ poví poklidně netušil jsem,kde se to ve mně bere. Bál jsem se, ale co víc bál jsem se, že bych jí jen ublížil odstrčit jí od sebe a svého života úplně. Byla takovým malým hřejivým paprskem mezi lety temna.
Možná to nechtěla, ale on chtěl. Nenutila ho, jen on měl pocit, že její matka by si přála pro ní jen to nejlepší a jelikož tu není měl by to udělat on. A tak trochu splatit tu velkou nevědomost o tom všem.

Lehce se pousmál a on zas nikdy nežil v něčem tak malém, nu dobře jednu dobu jo, jediné, co potřeboval byl interiér a postel jinak se moc doma nadržoval, ale to bydlel u tety, takže se nedá říc, že neměl kam jít, ale to teď není hlavní. Jak mohl tušit, že otěhotní v té době hodně pil a utápěl své city ke ztracené snoubence. Byla to chyba, že se něco takového stalo, ale to vrátit nemohl. Ne že by si nepřál, aby Mon tu nebyla spíš naopak, byl tak nějak tomu omylu vděčný, právě teď tu nestál sám bez rodiny, měl tu jí. A ona ho našla a co víc připomněla mě se trochu vrátit do reality ze svého snového světa.
Chtěl si začít psát, však při jejich slovech zápisník zcela odloží a pohlédne na ní, tahle dívka si doopravdy nedělala srandy. Nechápal jsem to, jak má teta mohla najat nevěstu, ale byla to chytrá žena a co víc slušná, to se muselo nechat. Na to co bylo si ani nevzpomíná, jen takové střípky, že byla doopravdy neutrální tot vše.
Když poví, že nic nechce pousměje, vychovala ji dobře i když se jí nedivil,že se jí to tolik příčí. „Mon, poslyš.. Naučit se ovládat je jedna věc, ale dokud to tady nebude pohodě, tak ani to druhé nezvládneš.“ Poví a ukáže na hlavu, říkal pravdu. Jemu samotnému se povedlo v mládí pár lidi zabít svou neopatrností a to jen protože se lehce se opil a následně dal do pití. Nemohl přestat, jak nemilé vzpomínky. „ Ale taky je tu možnost, že nikdy nebudeš schopná pít přímo ze zdroje.“ Poví poklidně a hlavně upřimně,ale tohle téma hodí stranou ,stejně tak rychle jako mu jej předhodila.
„At už byla nevěstka nebo hraběnka je to fuk. Nikdo si nevybere v té době, co bude nebo kým. Má matka se narodila do domu nevěstek, bylo ji 12, nebo možná mín, když jí otec objevil. Nakonec ji vzal domu a vychoval ji jako vlastní v 16 si ji vzal. I přes kritiku, ostatních to zvládla, nikdy jsem se za svou matku nestyděl. Naopak obdivoval jsem jí. Byla to krásná silná žena.“ Poví z jakou si něhou v hlase, co se týkalo jeho matky, měl jí rád hodně. I když někdy si nedala pokoj, stejně jako otec.
„Tím chci říc, že i přesto čím byla, byla hlavně velmi inteligentní žena. Když zvládla naučit někoho jako já francouzsky.“ Zazubil se, protože to byla pravda i při učení jsem totiž se rád odebíral do světa snů.
Věděl, že jí není asi 2x příjemné, že se tolik ptá, ale chtěl to vědět. Neměla to lehké, cítil pocit viny. Lehce semkl rty do úzké linky a hluboce vydechl. „Mrzí mě to.. Ale beze mě vám bylo lépe. Nedokázal jsem se postarat o sebe natož o dítě či ženu. Rok, co ses narodila jsem přesně opustil Francii, jelikož mí rodiče zahynuly. Víš Mon.. Po tom, co zmizela má snoubenka, jsem se už nikdy nezasnoubil a nezamiloval. Místo toho jsem se věnoval práci.“ Přizná svou zbabělost, bylo to, ale správné si to konečně přiznat. „Odpust, že jsem tam tehdy pro tebe nebyl, ale doopravdy si přeji, aby si tu zůstala a rad se postarám o tvé výdaje, co se týče studia a jiné, je to asi jedná, věc kterou jsem schopný pro tebe udělat.“ Netušil jak se k ní chovat a co víc, chtěl se jí konejšivě dotknout na hlavě, ale neudělá to. Jeho ruce jsou jakou spoutané.
Nakonec se zmůže jen na povzdech a vypije obsah sklenice na dva loky.

Jak Twentyho tak mě dost zarazí její výkřik nečekali jsme to ani jeden, dělá jako by nikdy nepoznala, co je to vlastně nadpřirozeno. Já bych taky nekřičel kdyby měla tři hlavy a ke všemu nebyli nijak ohavné, možná je zlostní vidě tři hlavy, ale nebyl zrůda a zdálo se, že ho to trochu urazilo, jelikož hlasitě zafuněl skoro až podrážděně.
A tak jsem psa lehce povzbudivě pohladil po hlavách za to, že i přesto jak tu piští, že nehne ani vrbou. Což je u něj dost velký pokrok ani ne před týdnem se mě pokoušel roztrhat, zdálo se, že mu vyhovuje dostatek prostoru a tahle samota, kde se nenachází další zvířata. Neměl je rád, jako cizí lidi.
Zdálo se, že se o její bezpečí nemusím bát protože mě Twent následoval na každém mém kroku. Což znamenalo, že i do kuchyně, byl jsem rád, že s ním nejsou žádné potíže, tedy aspoň dneska no.
Když jsem se vracel do obýváku, viděl jsem jí tam sedět, tak opatrně možná i opařeně, musel se zašklebit. „Ten gauč není ze skla ani na parádu.“ Poví dost pobaveným tonem hlasu. To už dávno jejích rukou spočívala sklenka krve a já se usadil na gauč mezi ní a Twenta, který se tam pracně vyškrabal i během potyčky mezi jeho dvěma hlavami, i když dost nemotorně, když nespolupracují je to poněkud vtipné a hlavně nemotorné jako dítě.
Mou pozornost si získala, až jakmile promluvila to už jsme psa jaksi ignoroval a věnoval jí plnou pozornost a pokývne hlavou. „Určitě máš plno, otázek. To já též. „ přizná nakonec. Věděl, že jí bude zajímat jeho rodina další důvody, ale neměl potřebu to před ní tajit, ne když ho tak dlouho hledala, ale nejprve by rád věděl. Pár otázek on. „Co tvá matka dělala. Vím, jen že jí najala teta trávili jsme spolu hodně času, ale nemluvili jsme nikdy o sobě. Lepší bylo, když jsme se neznali. Proto si ji nepamatuji. Trošku jsem pročetl deníky, co jsem vedl a díky tomu tohle trochu vím.“ Povím zcela upřímně, vedl jsem si deníky, už jen kvůli tomu, že jsem tušil, že za ty léta mohu zapomenout, co bylo nebo se stalo. Ale pak pravím další se svých otázek. „Jak si vyrůstala a kde? A vím, že slova mrzí mě to nebo promiň to nespraví a jediné, co mohu udělat, je že ti mohu dát domov a možnost studovat. Pokud máš ještě zájem, ale člověk se lety učí stále, poznání nikdy nekončí.“ Povím upřímně on sám se neustále učil a zdokonaloval.
Ale především rád, by o ni věděl, co nejvíc a tak se přes opěradlo natáhne po zápisník a tužku. Zní to hloupě, ale byl detailista, sice si je jist, že tohle jen tak nezapomene, ale člověk nikdy neví. To byl prostě on a jiný nebude a jako první poznámkou bylo, špatné držení těla.

Chvíli tam beze slov sedím v předklonu lotky opřený o kolena, ale nakonec ruce sepnu a protáhnu se čímž se zády dotékám opěradla, netušil jsem co s tím. Nemohl jsem jí nijak ty léta vrátit jen vynahradit , i když nikdy ne úplně. Když si vezme, co všechno si prožila a co vůbec se s ní stalo. Ale větší otázkou bylo v jakých poměrech musela vyrůstat a hlavně přežít. Mohl jsem jen doufat, že se měla dobře, ale bylo jisté, že až se potkáme, že ji zasypu plno otázky.
Už už jsem chtěl vstát, když v tom se opět ozve zvonek. Kdo to mohl být? Hosty ani klienty jsem neočekával a tak líně zamířím ke dveřím, Twent tentokrát neotálel a z hlasitým štěkotem se vydá se dveřím. Měl jsem pro toho tříhlavého psa slabost. Vypadal jako vlk, trochu mi připomínal Devila svou nezkrotností, ale oddaností a láskou, jež psi uměli dát. Až na ty tři hlavy no, ale člověk si zvykne. I když jsem jednu chvíli měl chuť každou z hlav pojmenovat, raději jsem se toho plánu zdržel.
Dojdu ke dveřím a otevřu je, však mě překvapí koho za nimi najdu, pohotově chytím Twenta za obojek na krku, už jen protože byl utínej takže jsme ho zatáhl zpět a dřepl si před něj „Sedni a přestaň, je to pořádku ona je pořádku rozumíš?“ povím dost přisním hlasem. Naklonil hlavu na stranu, nechápal, proč se zlobím, ale pochopil sedni a přestaň. Ale i přesto cenil tesáky, když se ujistím, že se nehne dojdu zpět ke dveřím. „Ahoj, rád, tě vidím. Pojd dál.“ Povím poklidně,neuvědomění, že na sobě nemám triko vypukne v paniku. Ale to už dávno byl Twent s mým trikem v tlamě a vrtěl ocasem, když se o něj hlavy trošku přetahovali. „Hodný, co bych si bez tebe počal.“ Usmál se mile bez váhání se přetáhnu triko a obléknu.
„Pojd za mnou prosím.“ Vybídnu jí mile a vedu jí chodbou přímo do obýváku, možná jí to přijde velké, ale mě to tak nepřišlo celé dětství jsem prožil na velkém panství a tohle bylo čtvrteční, než to,kde jsem žil dřív. A co se týkalo peněz? No to bylo snadné rodinné bohatství se za ty léta znásobilo a taky rozkradlo, ale umění provozuji už hodně dlouho a mé staré obrazy mi zajistili tohle všechno. Nebál se, že skončí ve špatných rukou spíš naopak byl rád, že se najde někdo, kdo se o ně postará a ukáže světu. Když dorazíme do obýváku mávnu rukou. „Hned jsem zpět, posad se a bud jako doma.“ Natož se mile usměji.
Zpět se vrátím se 2 skleničkami krve, možná nechutné, ale krev bodne. Aspoň mě, nechtěl jsem být nezdvořilí a tak jsem donesl i jí. „Nu, došly vysledky.“ Pravím pak poněkud neutrálně a než se posadím předsunu před ní papíry, aby se podívala.

Oné setkání před několikati dny v divadle jsem nemohla dostat z hlavy, bylo to tak zvláštní a divné, nechtělo se mi věřit že by to byla pravda. Ale tím, že budu říkát je to pravda nebo se si nepomohu musím počkat na výsledky, které by měli přijít každou chvíli, ale to nebylo hlavní, konečně jsem dokončil svou prací, na které jsem v atelieru pracoval celou noc. Nemohl jsem nechat to rozdělané,kdybych s tou stejnou barvou začala druhý den dílo by bylo zničené a to jsem si nemohl dovolit. Pro tuhle kresbu jsem zvolil olejově zlatou, stříbrnou a bronzovou.
Přesněji to bude kresba rohu ulici nad, kterou se tyčí jak slunce tak měsíc. Netuším jak mě to napadlo, ale nějak se mi to v hlavě stvořilo jednoho dne, když jsem přemýšlel nad tím, jak by to vypadalo,kdyby měsíc i slunce zářili ve stejnou dobu celý den. *Tak dnes mám hotovo..* pomyslím si poněkud unaveně, ale i přesto, že jsem byl znaven dokázal jsme cestou atelierem se zbavit trika hodit ho bokem a to i zástěru, jež mi chránila kalhoty před barvou. Cestou schodištěm zabloudím i do Koupelky, kde ze sebe smyji zbytek barev a pak spokojeně v teplácích si lehnu na pohovku na verandě, no spíš v malém obýváku, do toho hlavního to by znamenalo jít zas do schodu nahoru.
Konečně ulehnu na gauč a zavřu oči, slyšel jsem však mohutné kroky byl to Twent. Jeho mohutné tělo a tři hlavy se usadí na zemi, kde se stočí do klubka a začne podřimovat. Byl celou dobu se mnou v Atelierku, že jsem skoro zapomněl, že tu je jak je dneska tichý, až doposud.
Inu můj spánek netrvá dlouho, protože ho přeruší zvonek, překročím psa, jež ležel a především jeho hlavy hlasitě vrčeli. Ignoroval jsem to a došel ke dveřím,kde převezmu obálku a podepíši,pak se vrátím a otevřu jí.
Možná jsem měl čekat na Mon, ale tak či tak se to dozví. Chvíli jsem si to četl, dokud jsem zjistil, že text se nezmění. "To nemůže být pravda.." klesnu pomalu do křesla a unaveně si promnu nos, ale ovšem za ni převezmu zodpovědnost a rád jí na vše odpovím. Zaslouží si to. Určitě si mnohým prošla a já si její matku pamatuji matně.

-(Cítí se záhadně)

"Přichycen" při činu.

Cukrárna >>>

Nakonec, když opustím cukrárnu netuším kam vlastně mířím, ale jedno je jisté, jak se ta dívka v této situaci dokáže jen tak usmívat. Hmm, proč by také ne, bylo dobré,že dokázal vtipkovat i když věděla, co jsem zač mám rád, lidi co pak nejsou tak najednou ostražití jako bych si z nich chtěl snad udělat svačinku, to mě dokáže urazit. To přiznávám.
Nakonec jsem se ocitl před útulkem, strčím ruce do kapes a tiše si povzdechnu. Nojo asi mi není souzeno být bez mazlíčka, nejsou to ani 3 roky, co jsem naposledy měl doma zvíře. Stejně jako lidé stárnou, i když mnohem rychleji, ale dokáží zpestřit den. Chtěl jsem se otočit na patě a jít dál, ale nedalo mi to a tak jsem se vydal dovnitř, kde se rozezněl štěkot a jiné zvířata jako kočky, morčata a další. Bylo tu živo.
Procházím kolem klecí ze psi, zastavím se u psa jménem Brutus z psova hrdla se vydere hlasité hrdelní vrčení. "Ale noták, klid." zamumlám, zdálo se, že se mu nebili pomyšlení, že mezi námi stojí jen mříže, ne každé zvíře si řekne jej neškodný upír. A tak se vydám dál, zahnu do uličky, kde potkám jednoho ze zaměstnanců. "Dobrý, mohl bych se na něco optat?" povím lehce zvídavým hlasem, pravda je, že jako vždy hledám něco neobvyklého a to přesněji výzvu. "Ach dobrý den, jistě jak Vám mohu pomoci?" optala se postraší žena a věnovala mi jeden vřelý úsměv. "No, hledám zde něco neobvyklého, přesněji psa." dama se usměje a lehce mávne rukou. "Pojdte tedy prosím za mnou." vybídne mě pouze jednou a já jí nasleduji.
Dovede mě ke kotci, kde v rohu leží tříhlavý pes, nečekal jsem něco AŽ tak neobvyklého, ale vskutku mě zaujal a tak jsem pohlédl po jmenovce Twent. "Ale není zrovna dvakrát vhodný, je agresivní." varovala mě.
I přes její varovaní jsem požádal ,zda mohu do kotce, jak jinak než na vlastní nebezpečí, jak jsem se blížil ke psovi jeho tři hlavy se okamžitě zvedly a tiše vrčely, přičemž měli uši vepředu. Chtěl mě rafnout, ale chytil jsem jej za obojek a podrbal ho na krku, jeho vrčení utichlo a všechny tři hlavy se nahly na stranu a nechápavě sledovaly, byly zmatení asi jako já, když jsem viděl jak dokáže být Dorot v klidu.
"Pokud o něj nikdo nemá zájem rád bych si ho vzal." povím a mile se usměji, žena vypadal poněkud vyděšeně. Nebo spíš uleva, že se nic nesemlelo těžko říc, ale i já byl rád,že půjdu domu bez kousnutí snad.
Možná je ode mě unáhlené si ho vzít hned, ale tohle místo nebylo nic pro psa jako on, musel tu trpět, nic takto agresivní zvířen nenaštve jako to, že je zavřeno.
Vzal jsem tedy půjčené obojky a nasadil je psům, jedna z hlav se mě pokoušela štípnout do předloktí,taky se jí to povedlo. "Twent.." zavrčím na něj hlubokým hlasem, nebylo divu,když sklopil uši. A následovně jej zapl na vodítko.
Ještě podepíši nějaké ty věci a zaplatím, pak se vydám směrem k domu.
Snad nám nic nezkříží cestu, přeci jen jde vidět, že tohle bude ještě těžkej boj, dnes jsme to odnesl menším krvavým štípnutím,ale kdo ví jak příště.

Nakonec jsem jsem vstal a koukl na hodinky. "Promin musím jít, tady je kontakt kdyby něco." povím mile nakonec a odeberu se pryč z cukrárny.
(Promin, Dor :/)
Pryč>>

<< Náměstí

Jak se dalo čekat tahle dívenka měla plno energie, bylo to osvěžující, probouzelo mě to z takové té ospalé nálady. I když ho docela zajímalo, zda funguje na tom samém principu jako dítě, co dobijí svou energii po cukru a pak jen tak někde vytuhne, no když si to tak představím je to poněkud vtipné. Proto jsem musel tuhle poznámku zahnat někam do kouta, šetřit si ji na vhodnější chvíli. A ano ty a umrznout, jen jak se lehce třásla a její rudé tváře nasvědčovali jak já je zima a jak se zdálo, chuť byla silnější než pocit zimi. Doufal jsem,že na chvíli budu moct nahodit své vlastní tempo a ne být vláčen a tak se i stalo, když mě pustila srovnal jsem s ní krok a šlo se mi lehčeji,tak abych náhodou někde neuklouzl na nějaké námraze. „Dotáhnout mě? Počkej ty opravdu chceš, abych se tu udusil smíchy že? Nezapomínej, kdo je tu silnější.“ Zakřenil se, byla to pravda, už jen protože klidně mohl stát na místě a ona si mohla táhnout, jak chce, už jen protože mi stačilo použit jen krapet víc síly.
Než si stihnu uvědomit jsme skoro před cukrárnou, chtěl jsem Dor, zachytit když vidím, jak se sveze na námraze, však jsem ji nechal vyrovnat rovnováhu a byl jsem připraven, kdyby náhodou padala k zemi, ale našla si snadný způsob jak tuhle překážku zdolat, mezitím co já jsem námrazu obešel a vzal ho nejkratší cestou přes ní. „Nojo šikovná holka.“ Poplácá ji po hlavě jako nějakého pejska a zakřeni se přitom. Jak řekl, veselý kokršpaněl. Však než se stihnu vzpamatovat, tak peláší dovnitř jen tak tak dveře zachytím dřív než mě stihnou udeřit. Když vejdu zachvátí mě vůně různých sladkých pochutin kolem a co víc teplo.
Poklidnými kroky zamířím za Dorot, která se už usazovala u jednoho ze stolů, mezitím si po cestě sundám šálu a knoflík po knoflíku rozepnu kabát, pod kterým jsem měl tenký svetr, šedý, který byl zároveň teplý. Kabát ze šálou položím na opěradlo židličky. Posadím se naproti ní a lehce se usměji, instinktivně si promnu krk, jako bych právě jej měl ztuhlý od hodin práce. Při její otázce zpozorním. „ Hmm jo, smetanový dort s ovocem. Pročpak zvědavko?“ Pousměje se, měl rád tu barevnost a chut ovoce, ale musel si dávat pozor na to, aby tam nebyli jahody, na který byl alergický.
Však první co ho zajalo byly její vlnité vlasy, nikoliv tetování na krku, ale ani to nepřehlédl. Lehce hleděl na vlnky, jež se někde občas stáčí do prstýnků. „Dorot, tvoje je vlasy stáčí se ti ještě víc než před chvíli..“ zamumlá tiše, než že by mu to vadilo, jen byl zajal jak se během chvíle vlasy stočily, tak jak se jim zlíbilo, prostě krása.

Občas lidem záviděl jejich smrtelný život, když se dlouho potulujete po tomto světě samy a jen se svou minulostí, začne to být poněkud nudný život, vždy jsem měla pocit, že žiji, když jsem kreslil či si takto povídal s někým, kdo netuší jaké to je nemoc umřít stářím. Už jen protože, sledujete jak vaši přátelé pomalu odchází do věčných lovišť, krom těch upířích ty zůstavují, tedy pokud se jim něco nestane.
Ale tohle jej ten momentálně nijak netrápilo, spíš ho překvapilo, že Doroth si toho všimne poněkud rychle, i když se snažil, aby vlastně nepoznala, co je zač, asi byl měl na tom více pracovat. Lehce se zazubí, když prohlásí, že uvidíme zda nekoušu, vystřelil bych si s ní,ale nebylo by to zrovna vhodné, pláště, když nám moc jen tak asi věřit nejde na první setkání a tak lehce zacvakám zuby, a věnuji ji milý úsměv, čímž odhalím vrchní řadu bílých zubu bez památky po tesácích.
Opravdu si právě teď dělala starosti a ujišťovala mě, že je pořádku, že mi nic není? Nevím, ale opravdu se bála o upíra, který oproti ni byl několikrát houževnatější než její lidské tělo? Takovou laskavost si snad ani nezaslouží a tahle dívka je snad z jiného světa. A co víc, chtěla mě přimět bruslit, myslím, že by se mnou nehla, i když jsem se nad tím zamyslel, chtěl bych nekreslit zamrzlé jezero a tak nakonec po svém nesouhlasu si cosi zabrumlá a povzdechnu si. „Fajn, mužem pak k jezeru, ale až do sebe dostaneš něco teplého, nehodlám mít na svědomí, to že tam umrzneš či umřeš hlady.“ Jen budu muset, cestou si koupit skic a tužku, pár odstínu hnědé, modré a zelené a hlavně tužku + černou. Zabralo by věčnost jit pro to domu a co víc bylo štěstí, že zrovna tyhle barvy mi docházely.
Než se stihnu nadít táhne mě sebou směrem do cukrárny, opravdu energetická dívka to se musí nechat. Cesta uběhne poněkud rychle a ocitneme se před cukrárnou, ve které jsem byl nedávno. Měli tu opravdu dobrý smetanovo-limetkový dort, neměl jsem moc v lásce oříška,takže ovocné dorty mi vyhovovali.
Cukrárna>>>

I když nepochopil, čemu se smála, bylo lepší to, že se usmívala než, aby vlastně se mračila či plakala. Přeci jen šlo znát, že je jedna z lidi, co se rádo směje a to je fajn. Říká se, čím víc se smějete tím i déle žijete, je to zvláštní, ale přijde mi zajímavé. I když některé pořekadla mi přijdou poněkud hloupé. Co mě, ale nepřestane překvapovat je její nadmíra energie hopsal tu na místě,, už zas. Ale není divu že nepostojí musí ji být zima, není přeci nejtepleji. Však zpozorním, když ke mně promluví a široce se usměje. Nějak zatloukla přesně na hřebíček na hlavičku, už jen z jejich slov mi to nepřišlo jako vtip, ovšem mi ani neunikl její překvapený výraz, který se snažila rychle ukrýt, ale i já jsem všímavý. „Hmm to zní zajímavě. Když jsem u toho já nekoušu.“ Zašklebil se, pokud si myslela, že jsme hrozba, tak byla na omylu já lidi nelovím a už vůbec z nich nasaji nedobrovolně.
Však i mě přišlo poněkud zvláštní, jak mohla poznat, co vlastně jsem leda že …by tahle slečna byla lovcem. No jistě, jen se divím, že už nemám v sobě kůl či něco podobného nebo prostě byla člověk, jež ovládal magii nebylo by to nic neobvyklého. Někteří lidé věděli o magii nebo jí také samy ovládaly, ale nehodlal jsem pokládat tak zbytečnou otázku, který by mohla vést k nepříjemnému rozhovoru, který by mohl skončit, kdo ví jak. Myslím, že teď se výborně bavíme a není třeba to nijak kazit podobnými rozhovory, ale opravdu by jsem měli jit někam do tepla, nechci mít nesvědomí, že tu každou chvíli umrzne.
Zdálo se, že mi mé menší dramatické představení doslova hltala, však opravdu nečekal, že jí t vyděsí a o to více zasmál. „Nojo promiň promiň.“ Poví mezi smíchem, jež chvíli neměl pod kontrolou, však byl tichý a nijak hlasitý, jen občas se stane že svůj smích neovládne a směje se na plné kolo, ale teď no to ještě měl krapet pod svou mocí.
Opravdu řekl, že by se chtěla koulovat? Božínku na nebi, tohle ještě dlouho neslyšel a kdy se zmíní o bruslích nervózně se zasměje a natočí ji směrem do města. „Víš co, něco teplého či sladkého nezní zle co ty na to?“ navrhl mile, on nebyl sportovec a když už jo, něco co se týkalo něčeho na čem mu jen tak nepojedou nohy.
Bruslení mu prostě nešlo a nechtěl, aby se mu smála.