Nemocnice
Vyhnul se jednomu zdravotníkovi, který tlačil muže ve středním věku se zlomenou nohou na invalidním vozíku a přitom se snažil odpovědět Everettovi. „Ty poslední dveře vlevo,“ pověděl a přitom i ukázal na chodbu, která obsahovala větší množství dveří, ale jenom ty jedny správné. „Měl by tam být,“ dodal tišeji. Zároveň se s tím podíval na nástěnné hodiny. „Musim jít... Výdej léků,“ špitl si pro sebe. Hodně štěstí, dodal sice jenom v hlavě, ale dodal. S letmým mávnutím odešel zpět ke schodišti, aby se mohl odebrat do patra, kde měl práci. Chirurgie nebyla pro něho. Moc krve, on byl raději s dětmi.
Když Wolfgang odběhl, zůstal jsem stát na místě a rozhlížel se po chodbě, kde se snažil najít dveře s primářem oddělení. Ze sesterny vyběhla sestřička, z pokoje se ozýval dětský pláč. Nevím proč, ale zvláštním způsobem mi tohle chybělo. Čekal jsem, než se Wolf vrátil a představil se mi. Nyní už i s příjmením. "Tak snad se tu budeme setkávat častěji. Asi to už teď zvládnu sám, kde je tady primář?" zeptal jsem se a přitom se rozhlédl. Podíval jsem se na hodiny, které byly připevněné na stěně. "Do toho mě tíží čas s parkováním," ušklíbl jsem se a motorkářskou helmu si přendal do druhé ruky, čímž málem trefil jednu procházející slečnu.
„Ach tak,“ řekl tiše a poklepal na svou jmenovku se jménem, pozicí a také umístění, že je zdravotník na pediatrii, tudíž nemůže pomoct nějaké ženě, co na něho řekla cosi nabručeného, že čeká déle, než je jí milé. Raději se věnoval tomu muži. „Ach tak,“ přikývl a dál šel chodbou zcela mlčky. Akorát promluvil na jednoho chirurga, kterému předal kartu, kterou nesl, řekl pár slov, poté dohnal onoho chirurga, co teprve práci chtěl a odpověděl mu na jeho slova o tykání. „Ich jsem Wolfgang... Zusak,“ řekl s propašováním německého parazita. Stávalo se... A zatím si nikdo moc nestěžoval.
Pokýval jsem chápavě hlavou. Na sedačkách sedělo mnoho lidí, kteří čekali, až je zavolají do ordinace. Typická chirurgie, kde je všude naspěch a zároveň nikdo nepospíchá. Zamračil jsem se nad tím a přejel ještě jednou pohledem po ostatních. Na jeho otázku jsem sebou rychle cukl a zvedl hlavu. "No, jo. Pár let jsem cestoval a ještě jsem se do práce nevrhal," vysvětlil jsem mu.
"Jinak myslím, že není zapotřebí si vykat. Jsem Everett Ray." řekl jsem a nabídl mu pravici, když jsme se zastavili. Alespoň tady, v potencionální práci, bych si měl udržovat pozitivní vztahy s ostatními.
"Jinak myslím, že není zapotřebí si vykat. Jsem Everett Ray." řekl jsem a nabídl mu pravici, když jsme se zastavili. Alespoň tady, v potencionální práci, bych si měl udržovat pozitivní vztahy s ostatními.
Musel občas zvednout zrak, aby zkontroloval, zda se neřídí proti někomu nebo něčemu, nechtěl do ničeho narazit, protože už tak mohl být rád, že vůbec může být rád, že má práci v nemocnici, kde je zapotřebí přesnost, když má zrak omezený a periferní vidění mu díky tomu zcela chybí. „Jenom chvíli,“ řekl tiše. Ale pro něho to bylo jako věčnost a doufal, že ještě věčnost to bude, protože se mu zkrátka líbilo trávit čas v nemocnici s dětmi, kterým mohl zlepšovat náladu, když leží v nemocnici. Pokud dítě samozřejmě neumíralo... Nenáviděl to. „Vy hledáte... První práci po škole?“ zeptal se opatrně. Odhadoval to podle věku, který taky popravdě jenom hádal podle jeho zevnějšku. A to on špatně odhadoval.
Rozešel jsem se po jeho boku a snažil se přizpůsobit jeho krokům. Rozhlížel jsem se přitom po nemocnici. Koukl jsem se na zdravoťáka vedle sebe a sjel pohledem na jeho jmenovku na hrudi. Wolfgang, a více jsem nepřečetl. Pohled jsem přemístil před sebe, zatímco jsem vyšlapával chody do druhého patra. Očividně na nic jiného nereagoval, pokud nemusel. To jsou tu všichni pracovníci takoví? To bude pocta s nima pracovat. "Jak dlouho tu už pracujete?" zeptal jsem se skoro opatrným tónem. Kráčel jsem dál po schodech a když jsme se dostali na oddělení chirurgie, koukal jsem se po dveřích, abych si zapamatoval kde co je.
Zlehka pokrčil rameny: „Musím tam stejně s kartou jedné... holčičky,“ špitl s mezerou mezi předposledním a posledním slovem. Občas to tak dělával. „Pojďte... Se mnou,“ dodal s lehkým pokývnutím hlavy ke schodům. Asi bylo zbytečné jet ty jedny schody výtahem, tak ho ani nenabízel. Hlavu měl celou dobu lehce sklopenou, díval se na zem, protože to potřeboval, aby vůbec viděl na cestu a nezakopl o schody. „Alespoň doufám, že tam bude hlavní chirurg,“ dodal spíše pro sebe. Ale měl by tam být. Byl tam skoro furt. Dyštak mohli najít přednostu nemocnice.
Až teď jsem si všiml, že jedno oko má jinak zbarvené a nehýbe s ním. Ale nijak mě to neodradilo ani jsem se na to oko nedíval, jako kdyby to byl sedmý div světa. Chápavě jsem pokýval hlavou. "Aha," vydechl jsem. Když mi nabídl, že mě tam dovede, pokrčil jsem skromně rameny. "Jo, to bylo fajn. Ale pokud máte něco na práci, tak tam nějak trefím," řekl jsem mu. Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem a v kapse svíral klíče od motorky, které si přehazoval mezi prsty. Zhluboka jsem se nadechl a v nose jsem ucítil formalin, na který jsem si zvykl až na praxích.
Koutkem oka (samozřejmě toho zdravého) sledoval, zda holčička jde vážně směrem do svého pokoje, ale vypadalo to, že ano. Při nejhorším ji opět najde, jelikož východ "zatarasil" a jiným východem z pediatrie odejít nemohla. Podle reakce uznal, že se ten muž spletl s oddělením, ale neusmál se nad tím, vtipné mu to nijak nepřišlo. „Ta je o patro víš,“ řekl a poukázal ukazovákem levé ruky směrem nahoru. „Jestli chcete... Dovedu Vás tam,“ špitl, když se ještě rozhlídl po čekárně, zda tam není někdo důležitější, kdo by potřeboval pomoci. Ruce schoval do kapes svého mundůru, ale předtím schoval desky do podpaží.
Přemýšlel jsem, jestli to má vůbec cenu. Třeba ho pošlou do háje, třeba žádný personál nehledají. Zkontroloval jsem hodinky, čekal jsem tady teprve necelých deset minut, ale v tom mě vyrušilo dětské cupitání. Zvedl jsem hlavu a pozoroval dívku v županu, která si jen tak pochodovala po chodbě k východu. Až pak mě napadlo, že bych si mohl přečíst nápis oddělení. Pediatrie. Zatvářil jsem se tak, jako kdybych tady nebyl a vstal, když v tom mě vyrušil německý přízvuk. Rychle jsem se otočil a shlédl muže v bílých kalhotách a v plášti. "Ou, no," vydechl jsem a rukou se podrbal ve vlasech. "Vlastně ne i ano. Hledám práci, jsem chirurg," pověděl jsem a dal si ruce do kapes. "Tak mě napadlo, že bych to zkusil tady. Právě jsem se přistěhoval," dodal jsem nenuceně a přátelsky se usmál.
Vypadlo to, že zmateně brouzdá po nemocnici, jako by se tam ani nevyznal, i když podle bílých kalhot a kanárkového nátělníku na bílém tričku šlo poznat, že spíše něco hledá a není tam zase tolik zmatený. S deskami v rukou tam zmateně klouzal po chodbách nemocnice a hledal popravdě jednu osobu menšího vzrůstu, která na sobě měla mít pyžamo a při nejlepším pantofle a župan. Nakonec tu malou holčičku našel, jak se brouzdá po chodbě směrem k východu kolem čekárny. Opatrně ji chytil na župan, klekl si, dětské tělíčko otočil k sobě a s letmým úsměvem vysvětlil, že nemůže opouštět pokoj, když se nikoho nezeptá. Nakonec sama odešla a nemusel ji dlouze přesvědčovat, což byl bonusový bod pro něho. Zapřel se o stehna, pomalu se vytáhl na nohy už se zcela neutrálním pohledem, přejel pohledem po lidech v čekárně. Vlastně po člověku. Moc mu nedocházelo, co by dělal na dětském oddělení člověk bez dítěte, lehce se zamračil a raději se k němu vydal s otázkou, kterou položil v tom děsivě hnusném německém přízvuku: „Hledáte někoho?“
Podle ukazatelů a za pomoci GPS jsem dojel na motorce před nemocnici a zaparkoval. Jak dlouho jsem se už v žádné neobjevil? Slezl jsem, klíčky si dal do kapsy bundy a helmu si držel za připínaní v ruce. Rozešel jsem se do nemocnice a rozhlédl se kolem sebe. No, malé město, malá nemocnice, prolítlo mi hlavou, ale jen jsem se nad tím usmál. Zatím jsem tu nikoho z personálu nezahlédl, tak jsem si našel jedno z křesel u stěny a posadil se. Lokty jsem si opřel o kolena a rozhlížel se kolem sebe, jestli nezahlédnu někoho, kdo nepospíchá.
No, její pobavení mu náladu nijak nezlepšilo, "Spíš jsem čekal, že si odkráčíš pryč a necháš mě být." Řekne a podívá se na ni. Popravdě neví co si o ni má myslet a to ho štve. U většiny má prostě hned jasný, co si o nich myslet a jak s nimi jednat, ale ona je jiná a nelíbí se mu to. Má rád nekomplikované lidi.
"To je od tebe pozorné, že se mi tak budeš věnovat." řekne s notnou dávkou sarkasmu a nejspíš bude trochu brzda, protože rychle jít fakt nemůže a s tím žebrem bude docela dlouho mimo provoz.
"Domů se mnou fakt nepůjdeš... Já se půjdu napít." Takže nejspíš zamíří do baru, protože fakt potřebuje něco tvrdšího a trochu se zklidnit.
//> takže bar :D
"To je od tebe pozorné, že se mi tak budeš věnovat." řekne s notnou dávkou sarkasmu a nejspíš bude trochu brzda, protože rychle jít fakt nemůže a s tím žebrem bude docela dlouho mimo provoz.
"Domů se mnou fakt nepůjdeš... Já se půjdu napít." Takže nejspíš zamíří do baru, protože fakt potřebuje něco tvrdšího a trochu se zklidnit.
//> takže bar :D
Kdybych neměla šátek, mohl by jsi vidět, jak jsem se zeširoka zazubila.
"Copak, však si říkal, že se mě nebojíš, ne?" Zavtipkovala jsem a šla poslušně za tebou jako ocásek. Nevím, prostě jsem tak nějak měla chuť ho prudit.. a třeba mu zase jednu ubalit.
Zamyslela jsem se a pak odpověděla, "já nevím. Třeba se mi tě podaří naštvat." Uchechtnu se vesele a pořád za tebou jdu.
//> kam se přesuneme teď?
"Copak, však si říkal, že se mě nebojíš, ne?" Zavtipkovala jsem a šla poslušně za tebou jako ocásek. Nevím, prostě jsem tak nějak měla chuť ho prudit.. a třeba mu zase jednu ubalit.
Zamyslela jsem se a pak odpověděla, "já nevím. Třeba se mi tě podaří naštvat." Uchechtnu se vesele a pořád za tebou jdu.
//> kam se přesuneme teď?
"Nebojím se - zlých lidí." zavrčí a podívá se na ni s přimhouřenýma očima a pak vejde s ní do nemocnice a je dost překvapený, jako ji lidi tak pozitivně přijímají. Vůbec totiž nemá páru, kdo to je, takže tak a nejspíš ho zmlátil někdo důležitý ve městě. To si bude muset zapamatovat.
Zastavil se společně s ní a sledoval sestřičku a furt se tvářil dost chladně, ale nijak neprotestoval a vešel se sestřičkou do ordinace.
Ortel ho nijak nepotěšil, ale vzhledem k tomu, že on se fakt nijak nezatěžuje, to pro něho nebude problém. Prostě bude doma a pracovat. Když ji uvidí, zastaví se a překvapení se mu zračí ve tváři, ale jen na chvilku.
"Co... Co chceš?" zeptá se a pak se rozejde z nemocnice a když kolem ni projde, jen se na ni krátce podívá, ale nezastavuje.
Zastavil se společně s ní a sledoval sestřičku a furt se tvářil dost chladně, ale nijak neprotestoval a vešel se sestřičkou do ordinace.
Ortel ho nijak nepotěšil, ale vzhledem k tomu, že on se fakt nijak nezatěžuje, to pro něho nebude problém. Prostě bude doma a pracovat. Když ji uvidí, zastaví se a překvapení se mu zračí ve tváři, ale jen na chvilku.
"Co... Co chceš?" zeptá se a pak se rozejde z nemocnice a když kolem ni projde, jen se na ni krátce podívá, ale nezastavuje.