Tak to, že jí nic nedělá, bylo celkem vtipné. Tedy, kdyby teď neměla chuť po něm skočit, možná by se zasmála. "Už jenom to, že mě obtěžuješ svojí přítomností, mi dělá hodně špatně." Zasyčela a ohledně pamatování si jeho jména raději nic neříkala. Kdo by si je nepamatoval? I kdyby nechtěla, tak se jí zarylo do paměti. Škoda.
"Nemusím se Ti svěřovat se svými problémy. A ani nebudu. Takže se přestaň starat, a hodně rychle..." S vrčením ho propálila opravdu zlým pohledem. Nálada klesala pomalu níž a níž... Pak se stalo to, co se stalo a jeho ruka tiskla její krk. No příjemné to nebylo, ale jestli si myslí, že bude mít navrch zrovna on, tak to se šeredně plete. Není zas tak silný, jak si hraje. Její pravá ruka okamžitě vystřelila vzhůru a pevně uchopila jeho zápěstí. Dost bolestivě i pro upíra, ani ona nemá málo sil a nebude se bát je použít. Stejně jako magii, kterou ovládá. "Nechceš mít posranou náladu? V tom případě mě nech a vypadni." Promluvila k němu klidně, ovšem z očí jí šlehaly plameny. A když se Trevis přiblížil až k jejím rtů, o které se následně lehce otřel těmi svými, měla chuť mu vyrvat střeva a další orgány z těla. Ve vlčí podobě by to nebylo zas tak těžké, ale ten upír by se bránil. "Opravdu chceš riskovat?" Vyplivla na něj tahle slova a přitom si ho měřila pohledem. Buď ji pustí a půjde to po dobrém nebo nepustí a půjde to tou horší cestou. Ovšem stisk, kterým drtila jeho ruku, nezmenšovala, spíše jej stupňovala... a že to rozhodně nemohlo být příjemné.

Ty řeči už ji začínaly celkem štvát. No celkem... dost. "Trevisi, já Tě fakt varuju... nech mě být." Zavrčela na něj už poměrně zle, jelikož její trpělivost se ztrácela. Rychle ztrácela. "A neříkej mi kotě!" Odsekla mu a už by mu klidně i vrazila facku nebo ho chytila pod krkem a třískla s ním o zem. Ale to možné nebylo, že jo. Jak by to asi vypadalo, kdyby to udělal ochránce zákona. Divně. I když se nestarala o to, jestli se na ni někdo blbě kouká nebo řeší to, co dělá, ještě by si přidělala zbytečné problémy.
Už si to pěkně kráčela pryč s myšlenkou, jak si doma dá dlouhou sprchu. Když se však zničehonic u ní objevil Trevis a v mžiku byla někde jinde, opravdu se musela kontrolovat, aby se prostě neproměnila a nevrhla se po něm. "Co si kurva jako myslíš, že děláš?!" Zvýšila na něj svůj rozčílený hlas. "Jasně jsem Ti řekla, že ne, tak prostě ne!" Štěkala po Trevisovi a přitom se na něj zle dívala. Zkusila ho od sebe odstrčit a přitom se vyhýbala jeho polibkům, jak jen to šlo. Síly málo neměla, takže když ho od sebe konečně dostala, měla sama se sebou co dělat, aby mu jednu neubalila.

Stále měla pozvednuté jedno obočí, přičemž se mu dívala přímo do očí a nehodlala uhnout pohledem. "Jinak? Jinak je to pořád minulost." Odpověděla mu a protočila u toho dost výrazně a viditelně panenkami. Jeho další slova ji donutila ke krátkému smíchu, který se jí vydral z hrdla. Ne, minulost by si fakt zopakovat nechtěla. Ať se to týče čehokoli. Jejího dětství, mládí, anebo toho, co se událo zde, v Shadowhillu. "Možná předtím jsem říkala, že by se to zopakovat dalo, ale nic jsem neřekla napevno... a teď Ti rovnou říkám, že nic dalšího nebude!" Řekla přísným tónem a výraz se změnil na chladný. "Nauč-se-dodržovat-osobní-prostor!" Oddělila od sebe každé slovo a kladla na ně patřičný důraz. Bylo to myšleno na to, jak jí zastrčil vlasy za ucho. "Máš pravdu, už se nepotkáme." Zasyčela k němu polohlasně a když se vydal pryč, cosi si pro sebe zabrblala a sama pokračovala v cestě, do které jí vstoupil tenhle egoistickej upír.

S velice nechápavým, možná až otráveným, výrazem sledovala Trevise, který tu říkal, jak jí cosi vidí na očích. "A proč bych to jako měla dělat?" Zvedla jedno obočí do výše, ušklíbla se a zakroutila nad ním hlavou. Mlčky ho sledovala, ruce si zastrčila do kapes svých džín a v duchu toho upíra varovala, aby jí dal pokoj. Na jeho pach si už tak nějak zvykla. Nebo to sice nic extra, pořád tam byl ten upír, které tak neměla v lásce, ale po tom, co se stalo, to snad ani jinak nešlo.
Jakmile se však dotkl jejího trička a přitáhl si ji blíže, měla chuť mu jednu takovou ubalit, že by se jen stěží zvedal ze země. Problém byli ale lidé, kteří procházeli kolem a bohužel jich bylo víc než dost. Takže to možné nebylo. Jak by to asi vypadalo, kdyby někdo, kdo má na tričku nápis policie a ještě ke všemu žena, napadl týpka? Hodně divně. Proč má pořád někdo nutkání narušovat její osobní prostor, který si tak moc střeží?! Zaťala pěsti a zaposlouchala se do jeho slov. "To, co se stalo, je minulost... opravdu se chceš hádat o tomhle? Nedopadl bys dobře, to Ti říkám." Zpřísnila svůj hlas a sama ho od sebe prudce odstrčila. Svoji magii už ovládá opravdu dobře a dokázala by ji teď dobře využít, jenže je tu pořád ten stejný problém... obyčejní, nic netušící, smrtelníci.

Své kroky ještě o něco zrychlila a šla dál s tím, že si Trevise prostě dál nebude všímat, což se jí také dařilo. Tedy až do doby, než k ní Trevis natáhl ruku a chytil ji za paži, čímž ji také přiměl k tomu, aby zastavila. Zhluboka se nadechla, vydechla a na několik okamžiků zavřela oči, aby se uklidnila a dostala ze sebe ten vztek a napětí, které tak moc chtělo věc tou horší cestou. Před křik, nadávky a hrubé zacházení. Ovšem dnes na to opravdu neměla náladu. Jakmile si byla jistá, že se nestane něco zlého, otočila se na něj a nahodila falešný, milý úsměv. "Ano. Poslední věc, po které by se mi mohlo stýskat, je upír s velkým egem." Pověděla upřímně, ale stále si udržovala onen úsměv, ač hraný. Samozřejmě, že i jí se na okamžik vybavilo to, co se dělo tehdy u něj doma, ale byla už s tolika muži, že Trevis se mezi nimi krásně ztratil. Musel by předvést něco fakt extra, aby se v jejím seznamu dostal do popředí. A to se nepovede jen tak někomu. "Jo a zatím to nejseš Ty, takže kroť svá slova." Mrkla na něj s krátkým ušklíbnutím a celého si ho prohlédla. Kdo by to byl řekl, že zrovna ona, ta, která tak nesnáší upíry, s jedním vleze do postele a pak se s ním bude vybavovat na ulici. No, všechno je možné. Protože věděla, že tenhle maník by ji nenechal na pokoji a akorát by ji tak vyprovokoval, složila si ruce na prsou a hleděla na něj velice nepříjemným pohledem. Čekala totiž, co za další žvásty ze sebe Trevis vypustí.

Všimne si jí? Nevšimne? Toť otázka. Ale je na 99%, že ji zaregistruje. A pokud se tak stane, pošle ho do patřičných míst, kam slunce nesvítí. Prostě do prdele. Fakt mě budeš otravovat? Zeptala se ho ve svých vlastních myšlenkách hnusně a také se po něm tak podívala. Ovšem Trevis si, přesně podle jejích předpokladů, její maličkosti všiml, a tak bylo více než jasné, že se do několika vteřin zjeví před ní. Když se tak stalo, nezastavovala a pokračovala v chůzi dál, ignorujíc fakt, že stojí oproti ní a jestliže neuhne, sama ho ze své cesty odstrčí. Po těch slovech se na něj podívala stylem: "To jako fakt?" a zavrtěla hlavou. "Neotravuj." Zasyčela na něj a šla dál. Její nálada byla taková zvláštní. Byla nasraná, napružená, ale nějak neměla chuť na nějaké rvačky a nadávky. Divný.

Kráčela takovou volnější chůzí po ulici. Měla po práci, ale unavená nebyla. Spíše jí ještě vrtalo hlavou to, co se stalo s Jamesem. Ten ji tak rozčílil. A pokud si náhodou ten kretén myslí, že si o něm nedokáže zjistit veškeré informace, které pravděpodobně před okolním světem tají, tak to se šeredně plete. Má na to prostředky, má ty možnosti... zjistí i to, co neví on sám. S ní není dobré si zahrávat.
Na sobě měla černé pracovní tričko s malým nápisem police jak vepředu, tak s velkým vzadu. K němu černé, trochu roztrhané rifle a kotníkové tenisky ve stejné barvě. S rozpuštěnými vlasy si pohrával mírný větřík a okolí ukázkově nevnímala. Neměla potřebu se dívat na ksichty ostatních lidí. A když už, tak její pohled nebyl vůbec příjemný a milý, ba naopak. Když zrovna procházela kolem nemocnice, okamžitě ji do nosu uhodil pach lidské krve. Zvedla hlavu od velice zajímavých dlaždic, po kterých kráčela a porozhlédla se kolem. Krom té krve ucítila i upíra. Jí známého upíra, kterého teď zrovna vidět nepotřebovala. Někdo si tu ze mě dělá prdel... Pomyslela si a přimhouřila oči. Nedaleko ní zrovna z nemocnice vyšel Trevis. Jediný upír, kterého si pustila k tělu, ač tedy sama zrovna nechtěla... situace se tehdá vyvinula jinak než sama chtěla. Stiskla dlaně v pěst a svaly v těle se jí napjaly. Teď otázka, zda si jí všimne nebo ne, protože ona se k němu rozhodně hlásit nebude. Akorát přidala do kroku, aby se mu případně ztratila z dohledu. Kolem bylo moc lidí a ona nechtěla budit nějaké, ač sebemenší, podezření.

Podíval jsem se směrem, kterým mi ukázal. "Dobře," řekl jsem a koukl se zpátky na něj. "Jasně, chápu. A díky," pověděl jsem s úsměvem a rozešel se chodbou. Na konci chodby jsem se za ním ještě ohlédl, ale Wolf byl asi už dávno zpátky na pediatrii. Zaťukal jsem na dveře před sebou, zpod bundy si vyndal papíry o studiu a doporučení a na vyzvání vešel dovnitř.

Po necelé hodince jsem vyšel zpátky na chodbu. Měl jsem docela štěstí, že službu právě ukončuje jeden z chirurgů. Zhluboka jsem vydechl a rozhlédl se s hrdým úsměvem po místě, kde bych měl být od příštího týdne téměř každý den. Dobře, jeden bod máme splněný, v hlavě jsem si zaškrtl na imaginárním zápisníčku políčko s názvem "najít si práci". Schoval jsem papíry zpátky pod koženou bundu a rozešel se ke schodům a následně na parkoviště, kde jsem ještě platil za motorku. Uh, jsme to ale chudá země.

-> Kamsi