Nemocnice
Probuzení ze spánku, ve kterém se mi zdál ten sen, nebylo úplně příjemné, ale na druhou stranu jsem byl moc rád, že už je to pryč. Pípání té bomby, která ve skutečnosti byla jen nevinný přístroj na měření pulzu, bylo dost otravné. Prohrábl jsem si vlasy a vydechl. Z tváře jsem si stáhl tu překážející blbost a pořádně se rozhlédl. V křesle byl vysezený důlek, skoro stoprocentně od Roelie, protože kdo jiný by tu byl? Musel jsem se nad tím uchechtnout. Prohlédnul jsem si své ruce, které byly kupodivu čisté, a zabořil hlavu zpátky do měkoučkých polštářů. Co jsem stihl postřehnout bylo to, že na hlavě mám jakýsi obvaz a na ruce sádru, stejně tak na noze. U postele stály berle, asi kdybych náhodou potřeboval na záchod nebo co.
Pak už ale vešel do dveří doktor a snažil se mluvit konejšivým, tichým hlasem, ale moc to nezabíralo. Snažil jsem se ležet v klidu a nevnímat tu pulzující bolest, která mi projela spánky vždy, když ten doktor promluvil nebo když se na chodbě ozvalo klapání podpatků sestřiček v unisex uniformách, které vypadaly opravdu příšerně. No jo, žádnej módní časopis, že jo. Vyslechl jsem si doktorovu přednášku o tom, jak jsem v pohodě a že sem pošle policii, aby mě vyslechli. Jasně jasně, bílá dodávka značky Mercedes-Benz, SPZ měla 3SJH307 a taky nepříjemná xenonová světla, pomyslel jsem si a překvapeně zamrkal. Fajn, pamatuju si to líp než jsem čekal... Doktorovi jsem jen přitakal, pokyvoval hlavou a pak zmínil, že domů ještě jít nehodlám.
Nechal mě na pokoji a sám šel bůhví kam, nejspíš něco zapsat do archivu nebo kamže to ti doktoři furt něco zapisujou tím svým nečitelným škrabopisem. Povzdychl jsem si a podíval se na hodiny. Bylo ráno, docela brzo, a vedle mě na stolku ležela snídaně. Mlsně jsem se pro ni natáhnul a zakousnul se do lahodně vypadajícího sendviče, ze kterého se nakonec vyklubal veganský humus. Fujky. Ten čaj, co mi tam dali, nebylo taky nic excelentního, tak jsem jen čekal, až do pokoje vtrhne to černovlasé tornádo, aby mě vzalo na snídani do nemocničního bufetu. Snad tam bude jídlo alespoň trochu poživatelné, pomyslel jsem si a vyplivnul na talíř kus salátu, co vypadal, jakoby už předemnou prošel něčím žaludkem.
Najednou jsem na chodbě uslyšel něco, co můj sluch zaujalo mnohem víc, než nepříjemné klapání podpatků - byl to zvuk kelímku s kávou padajícího na zem. Kafe. Dal bych si kafe, bože prosím! pomyslel jsem si. Když se o pár sekund později ve dveřích objevila černovlasá hubená mrtvolka, musel jsem se usmát. A tentokrát to bylo jiné. Nebyl to nucený úsměv, ten hraný, co mě tolik unavoval. Bylo to od srdce. Usmál jsem se, protože jsem ji viděl. Protože byla v pořádku. Protože i celá od krve je nádherná... "Roelie," vydechl jsem a natáhl k ní ruku, na které nebyla sádra. Stále jsem byl pod analgetiky a dalšími blbostmi, co měli tlumit agresi a tak, nebo co to pindala ta sestřička, takže jsem zněl trochu nadrogovaně. Ne, dobře, nebudu lhát, zněl jsem jako nějakej feťák. Ale mluvil jsem. A žil jsem! A to je dobré, ne?
"Prosím, pomoz mi vstát z a vezmi mě na něco, co se dá jíst, protože jinak na tom budu hůř než po bouračce," ušklíbl jsem se a pomalu se posadil. Ta věta mi dala dost zabrat a možná jsem pár slov i vynechal, ale čert to vem, Roelie to pochopí. Odkryl jsem ze sebe peřinu a oddychl si - bylo tam příšerné vedro. Zhoupl jsem se na kraj postele a sáhnul po berlích, ale ještě předtím jsem hmátnul po důležitější věci - po Roelie. Přitáhnul jsem ji k sobě a nadechl se její vůně. Vlastně to bylo spíš několik smíchaných pachů - já, ona, moje vlčí já a moje krev. Rukama jsem ji objal kolem pasu a chtěl něco říct, ale pak jsem si to rozmyslel. Na těch práškách bylo těžké říct jedno slovo, natož vyplodit něco smysluplného...
Pak už ale vešel do dveří doktor a snažil se mluvit konejšivým, tichým hlasem, ale moc to nezabíralo. Snažil jsem se ležet v klidu a nevnímat tu pulzující bolest, která mi projela spánky vždy, když ten doktor promluvil nebo když se na chodbě ozvalo klapání podpatků sestřiček v unisex uniformách, které vypadaly opravdu příšerně. No jo, žádnej módní časopis, že jo. Vyslechl jsem si doktorovu přednášku o tom, jak jsem v pohodě a že sem pošle policii, aby mě vyslechli. Jasně jasně, bílá dodávka značky Mercedes-Benz, SPZ měla 3SJH307 a taky nepříjemná xenonová světla, pomyslel jsem si a překvapeně zamrkal. Fajn, pamatuju si to líp než jsem čekal... Doktorovi jsem jen přitakal, pokyvoval hlavou a pak zmínil, že domů ještě jít nehodlám.
Nechal mě na pokoji a sám šel bůhví kam, nejspíš něco zapsat do archivu nebo kamže to ti doktoři furt něco zapisujou tím svým nečitelným škrabopisem. Povzdychl jsem si a podíval se na hodiny. Bylo ráno, docela brzo, a vedle mě na stolku ležela snídaně. Mlsně jsem se pro ni natáhnul a zakousnul se do lahodně vypadajícího sendviče, ze kterého se nakonec vyklubal veganský humus. Fujky. Ten čaj, co mi tam dali, nebylo taky nic excelentního, tak jsem jen čekal, až do pokoje vtrhne to černovlasé tornádo, aby mě vzalo na snídani do nemocničního bufetu. Snad tam bude jídlo alespoň trochu poživatelné, pomyslel jsem si a vyplivnul na talíř kus salátu, co vypadal, jakoby už předemnou prošel něčím žaludkem.
Najednou jsem na chodbě uslyšel něco, co můj sluch zaujalo mnohem víc, než nepříjemné klapání podpatků - byl to zvuk kelímku s kávou padajícího na zem. Kafe. Dal bych si kafe, bože prosím! pomyslel jsem si. Když se o pár sekund později ve dveřích objevila černovlasá hubená mrtvolka, musel jsem se usmát. A tentokrát to bylo jiné. Nebyl to nucený úsměv, ten hraný, co mě tolik unavoval. Bylo to od srdce. Usmál jsem se, protože jsem ji viděl. Protože byla v pořádku. Protože i celá od krve je nádherná... "Roelie," vydechl jsem a natáhl k ní ruku, na které nebyla sádra. Stále jsem byl pod analgetiky a dalšími blbostmi, co měli tlumit agresi a tak, nebo co to pindala ta sestřička, takže jsem zněl trochu nadrogovaně. Ne, dobře, nebudu lhát, zněl jsem jako nějakej feťák. Ale mluvil jsem. A žil jsem! A to je dobré, ne?
"Prosím, pomoz mi vstát z a vezmi mě na něco, co se dá jíst, protože jinak na tom budu hůř než po bouračce," ušklíbl jsem se a pomalu se posadil. Ta věta mi dala dost zabrat a možná jsem pár slov i vynechal, ale čert to vem, Roelie to pochopí. Odkryl jsem ze sebe peřinu a oddychl si - bylo tam příšerné vedro. Zhoupl jsem se na kraj postele a sáhnul po berlích, ale ještě předtím jsem hmátnul po důležitější věci - po Roelie. Přitáhnul jsem ji k sobě a nadechl se její vůně. Vlastně to bylo spíš několik smíchaných pachů - já, ona, moje vlčí já a moje krev. Rukama jsem ji objal kolem pasu a chtěl něco říct, ale pak jsem si to rozmyslel. Na těch práškách bylo těžké říct jedno slovo, natož vyplodit něco smysluplného...
>Od Noela
Když jste upír, sami o sobě máte dobrou schopnost regenerace, tudíž téměř s žádným zraněným nemusíte do nemocnice a možná i proto mi tohle místo připadalo tak cizí, zvláštní a nepříjemné. Ten policajt, co mě vezl do nemocnice se ze mě snažil vytáhnout nějaké informace, ale v tom stavu, ve kterém jsem byla jsem mu toho moc neřekla. Vysadil mě tedy u nemocnice a tam už si mě převzaly sestřičky. Díky tomu, kolik krve jsem na sobě si nebyly jisté, jestli jsem taky zraněná a nebo ne, navíc moje hysterické mumlání jim k ničemu nepomohlo. Nakonec mne odvedly na jeden z volných pokojů, pomohly mi se vysvléknout, omyly mne. Chtěly vyhodit moje oblečení, vzaly jak tričko, tak rifle, tak košili. Možná jsem jim tam potom předvedla trochu scénu, ale nechtěla jsem je nechat mi tu košili vzít. Proto jsem se oblékla do nějakého oblečení, co tam prý měli, ze ztrát a nález, nebo dokud. Byly to jenom kalhoty, které mi rozhodně nebyli dobré, spíš na mě vysely a tričko, na kterém byl nápis San Francisco a fotografie Golden Gate bridge. Přes to jsem si přehodila tu jeho košili, která sice byla od krve, ale voněla jím. A já se toho tak nějak držela.. Jako kdyby to, že tu košili vyhodím mělo způsobit, že tím vyhodím i Noela. Obrazně..
Sestřičky byli vskutku hodné, radili mi, ať se prosím, ať jdu domů, dát si pořádnou sprchu, najíst se a tak. Nemám jim to za zlé, jenom nic z tohohle nepotřebuji. Spát nemusím, ačkoliv jsem si na to navykla a jíst už vůbec ne. Fakt, že jsem vypadala jako chodící mrtvola, ten už byl vedlejší. Moje vlasy byly sem tam slepené krví a v neupraveném culíku, měla jsem kruhy pod očima, které byly zarudlé od pláče a celkově moje pleť neměla žádnou zdravou barvu. Navíc to nepadnoucí oblečení. Nicméně, mohla jsem být ráda alespoň za tohle.
Nakonec jsem nějakým způsobem ukecala jednu z těch velice milých dam, aby mi alespoň řekla, jestli je Noel v pořádku a nebo ne. No a pak jsem probděla celou noc. Chodila jsem sem a tam, prošla celou nemocnici, nebo alespoň tam, kde jsem se mohla dostat. Dokonce jsem došla i k miminkům. Skřeti malí, nechápu jak na ně někdo ve filmu může koukat třeba hodiny a uklidňuje je to. Když Noela přivezli na pokoj, trvalo mi notnou chvíli než jsem doktory překecala, že tam můžu být s ním. Nakonec mi však dovolili si vedle něj dát židli a sedět tam.. Dokud se neprobudí? A že mu to trvalo.. Skoro celý zbytek dne jsem strávila s ním, jenom jsem ho držela za ruku, která byla připojená na hadičky a tyhle věci a čekala až otevře oči.
No, spát sice nemusím, ale to neznamená, že když si navyknu spát, bude pro mě lehlé zase nespat. A proto jsem jsem po asi 10 hodinách prosezených u jeho postele si jít alespoň pro kávu. Věřte mi, že káva z automatu je ta nejhorší možná věc. Vsadím se, že s kávou to má společné akorát tak název..
Nespěchala jsem, kladla jsem jednu bosou nohu za druhou, opatrně si nesla kelímek s tou šlichtou, co si říká káva a sem tam si zastrčila za ucho neposlušný pramen vlasů. Zvednu hlavu, až když uslyším hlas doktora, co semnou předtím mluvil ohledně Noela.
"Slečno? Už je vzhůru." Řekne mi s širokým úsměvem a já jenom slyším jak hrnek s horkou tekutinou dopadl k mým nohám a celé je pocákal. Bylo mi jedno, že to pálí, prostě jsem se rozeběhla dál tou chodbou, směrem k pokoji, kde ležel Noel.. Zastavím se ve futrech. No, jestli je pořád něčím nadopovaný, mohl by si myslet, že pro něj přišla smrtka. Tak totiž teď dost možná vypadám. Kdyby mi mohlo rychle tlouct srdce, bylo by teď jako o závod..
"Noeli.." Zlomí se mi hlas.
Když jste upír, sami o sobě máte dobrou schopnost regenerace, tudíž téměř s žádným zraněným nemusíte do nemocnice a možná i proto mi tohle místo připadalo tak cizí, zvláštní a nepříjemné. Ten policajt, co mě vezl do nemocnice se ze mě snažil vytáhnout nějaké informace, ale v tom stavu, ve kterém jsem byla jsem mu toho moc neřekla. Vysadil mě tedy u nemocnice a tam už si mě převzaly sestřičky. Díky tomu, kolik krve jsem na sobě si nebyly jisté, jestli jsem taky zraněná a nebo ne, navíc moje hysterické mumlání jim k ničemu nepomohlo. Nakonec mne odvedly na jeden z volných pokojů, pomohly mi se vysvléknout, omyly mne. Chtěly vyhodit moje oblečení, vzaly jak tričko, tak rifle, tak košili. Možná jsem jim tam potom předvedla trochu scénu, ale nechtěla jsem je nechat mi tu košili vzít. Proto jsem se oblékla do nějakého oblečení, co tam prý měli, ze ztrát a nález, nebo dokud. Byly to jenom kalhoty, které mi rozhodně nebyli dobré, spíš na mě vysely a tričko, na kterém byl nápis San Francisco a fotografie Golden Gate bridge. Přes to jsem si přehodila tu jeho košili, která sice byla od krve, ale voněla jím. A já se toho tak nějak držela.. Jako kdyby to, že tu košili vyhodím mělo způsobit, že tím vyhodím i Noela. Obrazně..
Sestřičky byli vskutku hodné, radili mi, ať se prosím, ať jdu domů, dát si pořádnou sprchu, najíst se a tak. Nemám jim to za zlé, jenom nic z tohohle nepotřebuji. Spát nemusím, ačkoliv jsem si na to navykla a jíst už vůbec ne. Fakt, že jsem vypadala jako chodící mrtvola, ten už byl vedlejší. Moje vlasy byly sem tam slepené krví a v neupraveném culíku, měla jsem kruhy pod očima, které byly zarudlé od pláče a celkově moje pleť neměla žádnou zdravou barvu. Navíc to nepadnoucí oblečení. Nicméně, mohla jsem být ráda alespoň za tohle.
Nakonec jsem nějakým způsobem ukecala jednu z těch velice milých dam, aby mi alespoň řekla, jestli je Noel v pořádku a nebo ne. No a pak jsem probděla celou noc. Chodila jsem sem a tam, prošla celou nemocnici, nebo alespoň tam, kde jsem se mohla dostat. Dokonce jsem došla i k miminkům. Skřeti malí, nechápu jak na ně někdo ve filmu může koukat třeba hodiny a uklidňuje je to. Když Noela přivezli na pokoj, trvalo mi notnou chvíli než jsem doktory překecala, že tam můžu být s ním. Nakonec mi však dovolili si vedle něj dát židli a sedět tam.. Dokud se neprobudí? A že mu to trvalo.. Skoro celý zbytek dne jsem strávila s ním, jenom jsem ho držela za ruku, která byla připojená na hadičky a tyhle věci a čekala až otevře oči.
No, spát sice nemusím, ale to neznamená, že když si navyknu spát, bude pro mě lehlé zase nespat. A proto jsem jsem po asi 10 hodinách prosezených u jeho postele si jít alespoň pro kávu. Věřte mi, že káva z automatu je ta nejhorší možná věc. Vsadím se, že s kávou to má společné akorát tak název..
Nespěchala jsem, kladla jsem jednu bosou nohu za druhou, opatrně si nesla kelímek s tou šlichtou, co si říká káva a sem tam si zastrčila za ucho neposlušný pramen vlasů. Zvednu hlavu, až když uslyším hlas doktora, co semnou předtím mluvil ohledně Noela.
"Slečno? Už je vzhůru." Řekne mi s širokým úsměvem a já jenom slyším jak hrnek s horkou tekutinou dopadl k mým nohám a celé je pocákal. Bylo mi jedno, že to pálí, prostě jsem se rozeběhla dál tou chodbou, směrem k pokoji, kde ležel Noel.. Zastavím se ve futrech. No, jestli je pořád něčím nadopovaný, mohl by si myslet, že pro něj přišla smrtka. Tak totiž teď dost možná vypadám. Kdyby mi mohlo rychle tlouct srdce, bylo by teď jako o závod..
"Noeli.." Zlomí se mi hlas.
<<Noelovo apartmá
Ten hlas něco zamumlá o tom, že bych měl ležet. ALe já nechci ležet! Chci vstát a jít pryč, zbavit se té bolesti... a víte co? Není to poprvé. Bohužel. Tohle se mi stalo už před deseti lety. Srazila mě dodávka, ale tenkrát jsem si musel pomoct sám. Sanitku jsem zavolal velice nemotorně, ale pochopili a přijeli. Teď tu byl ten hlas, co mě zachránil a zavolal sanitku. Vůbec jsem nevěděl, co dělat, jestli mám zůstat ležet, nebo vstát a utéct, mlčet nebo křičet bolestí... nakonec jsem se rozhodl pro tu nejděsivější možnost - usnul jsem. Alespoň na chvíli jsem se zbavil té bolesti, ale řeknu vám, to světlo, co mi ve snu svítilo do očí, bylo tak nepříjemné...!
"Noeli, pojď sem," šeptal ten hlas. Otočil jsem se. "Kde to jsem?" zamrkal jsem zmateně. "Pojď ke mně... Budeme už navždy spolu... šťastní..." povídal ten hlas dál. Vydechl jsem a šel blíž. Prohlížel jsem si tu postavu bez tváře s tak známým hlasem. Byla to žena, tak pětadvacet let, a měla nádherné vlasy. Kaštanově hnědé vlasy, nádherné prsa, ale co mě zarazilo, bylo břicho. "Noeli... to dítě tě potřebuje..." Polknul jsem. Co to povídá? "Kdo jsi?" zeptal jsem se tiše. "Jsem Jenny... Noeli, Noeli!" Už křičela, protože se začala vzdalovat. "Noeli, pojď za mnou! Budeme šťastní..!" Stál jsem tam a nevěděl co dělat. Nechal jsem ji zmizet, nešel jsem za ní. To světlo na mě bylo moc pronikavé. Další překvapivá věc byla ta, že jsem byl převlečený do čisté košile a kalhot, nikde ani stopa krve či zranění. Byl jsem zmatený. Jsem už mrtvý? Tahle otázka mi pulzovala ve spáncích jako časovaná bomba. Tiká, tiká a tiká, a vy nevíte jak se toho otravného zvuku zbavit, jak to vypnout, aby to přestalo...
Ta tikající bomba byl ve skutečnosti přístroj měřící pulz srdce. Vydechnu přebytečný vzduch a stáhnu si z obličeje přístroj, který mi pomáhal dýchat, když jsem byl mimo. Rozespale se rozhlédnu a nakrčím čelo. Bílé stěny, pípající přístroj... jsem opravdu v nemocnici. Takže to nebyl sen. Sen, nebo noční můra spíše, bylo to s Jennifer. Otočím se ke dveřím a tam vidím doktory, kteří o něčem zapáleně diskutují. Jeden z nich si všimne, že už jsem vzhůru, a zamíří sem. Dveře pokoje vrznou v pantu a já zaskřípu zubama. Bože... každý zvuk tolik bolí. "Pane Meyersi, vítám vás ve světě živých. Měl jste obrovské štěstí... Vaše zlomeniny jsme napravili a díky té dívce, co vás zachránila, jste nevykrvácel. Mám pocit, že si teď šla pro kávu..." Nebo spíš pro krev, pomyslím si pobaveně. "Hojíte se dobře, ale rád bych si vás tu nechal ještě na pozorování. To ale záleží na vás, můžete podepsat revers a jít domů," navrhne a já zavrtím hlavou. "Zatím tu zůstanu, Roelie by vyšilovala..." uchechtnu se. Chudák, musí mít šok a starost... Přikývne. "Takže... Jste bez vážnějšího zranění, ale pamatujete si tu nehodu? Je možné, že jste měl otřes mozku..." Nadechnu se a přivřu oči. Vybavím si včerejšek. Světlo, náraz, pískající pneumatiky a bolest. Jo, pamatuju si vše... "Ne, myslím, že jsem v pořádku, už mě nic nebolí a výpadek nemám..." Doktor si něco zapsal a spokojeně pokývnul. "Fajn, za chvíli vám sem pošleme policii, aby vás kvůli tomu vyslechla, ale myslím, že ještě předtím budete chtít vidět tu dívku..." "Roelie, moje přítelkyně," skočím mu do řeči a on jen přikývne. "Jistě. Nechám vás promluvit si," dopoví a zmizí z pokoje. S očekáváním se podívám ke dveřím a čekám, kdy se tam objeví ta tmavá hříva vlasů, to jediné, co teď chci vidět...
Ten hlas něco zamumlá o tom, že bych měl ležet. ALe já nechci ležet! Chci vstát a jít pryč, zbavit se té bolesti... a víte co? Není to poprvé. Bohužel. Tohle se mi stalo už před deseti lety. Srazila mě dodávka, ale tenkrát jsem si musel pomoct sám. Sanitku jsem zavolal velice nemotorně, ale pochopili a přijeli. Teď tu byl ten hlas, co mě zachránil a zavolal sanitku. Vůbec jsem nevěděl, co dělat, jestli mám zůstat ležet, nebo vstát a utéct, mlčet nebo křičet bolestí... nakonec jsem se rozhodl pro tu nejděsivější možnost - usnul jsem. Alespoň na chvíli jsem se zbavil té bolesti, ale řeknu vám, to světlo, co mi ve snu svítilo do očí, bylo tak nepříjemné...!
"Noeli, pojď sem," šeptal ten hlas. Otočil jsem se. "Kde to jsem?" zamrkal jsem zmateně. "Pojď ke mně... Budeme už navždy spolu... šťastní..." povídal ten hlas dál. Vydechl jsem a šel blíž. Prohlížel jsem si tu postavu bez tváře s tak známým hlasem. Byla to žena, tak pětadvacet let, a měla nádherné vlasy. Kaštanově hnědé vlasy, nádherné prsa, ale co mě zarazilo, bylo břicho. "Noeli... to dítě tě potřebuje..." Polknul jsem. Co to povídá? "Kdo jsi?" zeptal jsem se tiše. "Jsem Jenny... Noeli, Noeli!" Už křičela, protože se začala vzdalovat. "Noeli, pojď za mnou! Budeme šťastní..!" Stál jsem tam a nevěděl co dělat. Nechal jsem ji zmizet, nešel jsem za ní. To světlo na mě bylo moc pronikavé. Další překvapivá věc byla ta, že jsem byl převlečený do čisté košile a kalhot, nikde ani stopa krve či zranění. Byl jsem zmatený. Jsem už mrtvý? Tahle otázka mi pulzovala ve spáncích jako časovaná bomba. Tiká, tiká a tiká, a vy nevíte jak se toho otravného zvuku zbavit, jak to vypnout, aby to přestalo...
Ta tikající bomba byl ve skutečnosti přístroj měřící pulz srdce. Vydechnu přebytečný vzduch a stáhnu si z obličeje přístroj, který mi pomáhal dýchat, když jsem byl mimo. Rozespale se rozhlédnu a nakrčím čelo. Bílé stěny, pípající přístroj... jsem opravdu v nemocnici. Takže to nebyl sen. Sen, nebo noční můra spíše, bylo to s Jennifer. Otočím se ke dveřím a tam vidím doktory, kteří o něčem zapáleně diskutují. Jeden z nich si všimne, že už jsem vzhůru, a zamíří sem. Dveře pokoje vrznou v pantu a já zaskřípu zubama. Bože... každý zvuk tolik bolí. "Pane Meyersi, vítám vás ve světě živých. Měl jste obrovské štěstí... Vaše zlomeniny jsme napravili a díky té dívce, co vás zachránila, jste nevykrvácel. Mám pocit, že si teď šla pro kávu..." Nebo spíš pro krev, pomyslím si pobaveně. "Hojíte se dobře, ale rád bych si vás tu nechal ještě na pozorování. To ale záleží na vás, můžete podepsat revers a jít domů," navrhne a já zavrtím hlavou. "Zatím tu zůstanu, Roelie by vyšilovala..." uchechtnu se. Chudák, musí mít šok a starost... Přikývne. "Takže... Jste bez vážnějšího zranění, ale pamatujete si tu nehodu? Je možné, že jste měl otřes mozku..." Nadechnu se a přivřu oči. Vybavím si včerejšek. Světlo, náraz, pískající pneumatiky a bolest. Jo, pamatuju si vše... "Ne, myslím, že jsem v pořádku, už mě nic nebolí a výpadek nemám..." Doktor si něco zapsal a spokojeně pokývnul. "Fajn, za chvíli vám sem pošleme policii, aby vás kvůli tomu vyslechla, ale myslím, že ještě předtím budete chtít vidět tu dívku..." "Roelie, moje přítelkyně," skočím mu do řeči a on jen přikývne. "Jistě. Nechám vás promluvit si," dopoví a zmizí z pokoje. S očekáváním se podívám ke dveřím a čekám, kdy se tam objeví ta tmavá hříva vlasů, to jediné, co teď chci vidět...
Po porodu mě sestřičky strčí do něčeho nepříjemného. Studí to a rozhodně se mi to nelíbí. Začnu brečet, chci zpátky k.. mamce? Jo, mamce. Tý moc hezký paní, který mě před chvílí sebrali! Po chvilce té nepříjemné vody na mém tělíčku mě zabalí do měkoučké a heboučké věci. Naprosto netuším, co to je, ale je tu teplo. Odloží mě stranou a já zavřu oči. Na chvíli usnu.
Probudí mě až nepříjemný zvuk. Popotáhnu a užuž chci začít brečet, když v tom mě chytí příjemné ruce a přitisknou mě k sobě. Otočím hlavičku tím směrem a začnu si cucat palec. Mám hlad a mé oči to dávájí najevo tím, že občas zčernají. To já ale nevím, neovládám to. Doufám jen, že máma přijde na to, co potřebuju. Tiskne mě k sobě a já cítím to příjemné teplo jejího těla. Spokojeně přivřu oči a nechám se od ní chovat. Po nějaké době mě ale zvedne a podá mě někomu jinému. Nevím, kdo to je, ale vím, že je hodný, jinak by to mamka neudělala. Navíc mi něco říká, že je mi ještě blíž...
Probudí mě až nepříjemný zvuk. Popotáhnu a užuž chci začít brečet, když v tom mě chytí příjemné ruce a přitisknou mě k sobě. Otočím hlavičku tím směrem a začnu si cucat palec. Mám hlad a mé oči to dávájí najevo tím, že občas zčernají. To já ale nevím, neovládám to. Doufám jen, že máma přijde na to, co potřebuju. Tiskne mě k sobě a já cítím to příjemné teplo jejího těla. Spokojeně přivřu oči a nechám se od ní chovat. Po nějaké době mě ale zvedne a podá mě někomu jinému. Nevím, kdo to je, ale vím, že je hodný, jinak by to mamka neudělala. Navíc mi něco říká, že je mi ještě blíž...
Ležím v posteli, zavřené oči a čekám, až mi přinesou mého syna. To malé děťátko, malý uzlíček štěstí, kvůli kterému jsem si měsíc odpírala kafe a další dobré věci. Ale dělala jsem to ráda. S láskou. Kdo by taky ne? Mám dítě po víc jak 150 letech života. To je dost. Nadechnu se a rukou se chytím matrace. Všude kolem tak strašně moc voní krev a mě ten porod dost vysílil... Chvíli přemýšlím nad tím, jak bych se k té krvi mohla dostat, ale usoudím, že to nechám na večer nebo na doma.
Na chodbě, zatím daleko odsud, se ozve šoupání koleček kovové vozíku po dlaždičkách nemocnice. Nadechnu se a můj zrak se zaměří na dveře. Cítím, že se blíží můj syn. Nevím jak, ale prostě to poznám. Něco jako radar, hehe. Konečně se šoupnou dveře a sestřička s vozíkem vjede dovnitř. Podá mi malého do náruče a já ho k sobě opatrně přitisknu. Spokojeně si cumlá prstík a... bože, vypadá tak roztomile... Usměju se a hladím ho na tváři. Otočím se na Caelese, který přišel, a opřu si o něj hlavu. Spokojeně vydechnu, když vtom se doktor Cala zeptá, jestli nosí kontaktní čočky. Podívám se Calovi do očí a pochopím to - jsou zase nádherně žluté. Sklopím pohled na Thomase. Jeho oči mě teď zkoumají a malinkými prstíčky mě osahává. Co mě ale zaujme, jsou ty oči. Zjevně to neovládá, protože jsou nejdřív černé, pak chvíli mají modrou barvu, jako každý nevinný novorozenec.
Podívám se na Caelese a jednou rukou najdu tu jeho. Propletu si s ním prsty a vydechnu. "Miluju tě," zašeptám skoro neslyšně, ale vím, že jeho uši to slyší. Vlastně to není určené jenom jemu, ale i malému. "Chceš si ho pochovat, taťko?" zeptám se tiše s úsměvem. Pomalu si Thoma přechytnu tak, abych ho mohla předat Caelovi, a pak mu ho pomalu podám.
Na chodbě, zatím daleko odsud, se ozve šoupání koleček kovové vozíku po dlaždičkách nemocnice. Nadechnu se a můj zrak se zaměří na dveře. Cítím, že se blíží můj syn. Nevím jak, ale prostě to poznám. Něco jako radar, hehe. Konečně se šoupnou dveře a sestřička s vozíkem vjede dovnitř. Podá mi malého do náruče a já ho k sobě opatrně přitisknu. Spokojeně si cumlá prstík a... bože, vypadá tak roztomile... Usměju se a hladím ho na tváři. Otočím se na Caelese, který přišel, a opřu si o něj hlavu. Spokojeně vydechnu, když vtom se doktor Cala zeptá, jestli nosí kontaktní čočky. Podívám se Calovi do očí a pochopím to - jsou zase nádherně žluté. Sklopím pohled na Thomase. Jeho oči mě teď zkoumají a malinkými prstíčky mě osahává. Co mě ale zaujme, jsou ty oči. Zjevně to neovládá, protože jsou nejdřív černé, pak chvíli mají modrou barvu, jako každý nevinný novorozenec.
Podívám se na Caelese a jednou rukou najdu tu jeho. Propletu si s ním prsty a vydechnu. "Miluju tě," zašeptám skoro neslyšně, ale vím, že jeho uši to slyší. Vlastně to není určené jenom jemu, ale i malému. "Chceš si ho pochovat, taťko?" zeptám se tiše s úsměvem. Pomalu si Thoma přechytnu tak, abych ho mohla předat Caelovi, a pak mu ho pomalu podám.
Byl jsem v květinářství a v domě, předělával jsem tam věci a sem tam něco přenášel z domu Mal do tohoto, kam jsme usoudili, že se budeme stěhovat. Ale bl to jen drobnosti, spíš moje věci. Maloval jsem tu, vyhazoval staré věci a za ušetřené peníze kupoval nové. Tuhle rekonstrukci jsem se snažil dělat, aniž by o tom Mal věděla. Vlastně jsem na tom pracoval od smrti toho starce, ale čert to vem, to nebylo podstatné. Najednou, jako by mi radil instinkt jsem dostal špatný pocit a hned na to, co jsem se sebral a vyšel z domu mi v kapse zvonil telefon. Tedy v kapse, pardon, již jsem ho držel v ruce a netrpělivě sledoval obrazovku mobilu, něco ve mně mi totiž říkalo, že se něco děje. Zvednu příchozí hovor a skousnu si ret, z nemocnice volají, že Mal rodí. Z domu to do nemocnice naštěstí nebylo daleko, takže rychlým sprintem jsem se dostal až k ní. Přes lidi a sestřičky jsem se dostal až k ní.. Bylo vidět, že je mi upřímně šuma fuk, když sestry říkaly, že tam nemám co dělat. Až když jsem držel Mal za ruku, podal jsem jedné ze sester informace o tom, kdo jsem a konečně mě nechala bez povšimnutí. Malii jsem tisknul ruku a palcem přejížděl po jejím hřbetu. Snažil jsem se být klidný, ačkoli jsem o ně o oba měl strach.
Brzy bylo po všem a až po nějaké době jejího zaslouženého spánku jsem ruku pustil, položil jí ji na prsa a posadil se do křesla. Zavřel jsem oči a odpočíval, vlastně to bylo hodně podobné spánku. Až na to, že když po nějaké době přinesli syna, otevřel jsem oči. Byly jasně žluté, když jsem ho uviděl. Ne, že by se mi hlavou honily myšlenky kolem lovu a masa, ale byl to pud. Přinesli něco, co nezajímalo jen mě jako lidskou, rozumem oplývající osobu, ale upoutalo to i instinkt vlka uvnitř mě, což se u mě poznala bezprostředně rychle, tedy na barvě panenek. Mal ho sevřela v náruči a až teď jsem si přes hluk mého rychle bijícího srdce uvědomil, že řekla jeho jméno. Thomas Conrat, jak povědomé.
Ušklíbl jsem se, můj pohyb upoutal lékaře, který ke mně vzhlédl a zamrkal. „Nosíte kontaktní čočky, pane?“ přešel jsem blíže k posteli kde byla Mal s Thomasem a pohled lékaři oplatil. Na chvilku mě to vyvedlo z míry, ale pak jsem kývl. „Ano, nosím,“ řekl jsem prostě a lehce se pousmál, aby nenabral nějaká podezření. Nečekal jsem, že bude lékař ještě reagovat, ale stalo se tak. „Vypadáte v nich docela děsivě,“ odvětil s úsměvem a potom se vytratil z pokoje s dalšími slovy: „Nechám vás s ním chvíli o samotě.“
Pohlédl jsem na Mal a malého Thomase, kterého jsem prst rukou pohladil něžně po líci. Díval jsem se mu do očí a potom se podíval i do těch Maliiných. Neřekl jsem nic, jen jsem se lehce, dost zvláštně usmál a volnou rukou ji vzal kolem ramen.
Brzy bylo po všem a až po nějaké době jejího zaslouženého spánku jsem ruku pustil, položil jí ji na prsa a posadil se do křesla. Zavřel jsem oči a odpočíval, vlastně to bylo hodně podobné spánku. Až na to, že když po nějaké době přinesli syna, otevřel jsem oči. Byly jasně žluté, když jsem ho uviděl. Ne, že by se mi hlavou honily myšlenky kolem lovu a masa, ale byl to pud. Přinesli něco, co nezajímalo jen mě jako lidskou, rozumem oplývající osobu, ale upoutalo to i instinkt vlka uvnitř mě, což se u mě poznala bezprostředně rychle, tedy na barvě panenek. Mal ho sevřela v náruči a až teď jsem si přes hluk mého rychle bijícího srdce uvědomil, že řekla jeho jméno. Thomas Conrat, jak povědomé.
Ušklíbl jsem se, můj pohyb upoutal lékaře, který ke mně vzhlédl a zamrkal. „Nosíte kontaktní čočky, pane?“ přešel jsem blíže k posteli kde byla Mal s Thomasem a pohled lékaři oplatil. Na chvilku mě to vyvedlo z míry, ale pak jsem kývl. „Ano, nosím,“ řekl jsem prostě a lehce se pousmál, aby nenabral nějaká podezření. Nečekal jsem, že bude lékař ještě reagovat, ale stalo se tak. „Vypadáte v nich docela děsivě,“ odvětil s úsměvem a potom se vytratil z pokoje s dalšími slovy: „Nechám vás s ním chvíli o samotě.“
Pohlédl jsem na Mal a malého Thomase, kterého jsem prst rukou pohladil něžně po líci. Díval jsem se mu do očí a potom se podíval i do těch Maliiných. Neřekl jsem nic, jen jsem se lehce, dost zvláštně usmál a volnou rukou ji vzal kolem ramen.
<<Kavárna
Taxíkem přijedu až před nemocnici. Tam opatrně vystoupím, zaplatím ne zrovna příjemnému taxikáři a vrávoravě dojdu až ke vchodu. "Prosím... sestru... rodím," dostanu ze sebe jen přes hlasité nádechy a výdechy. Okamžitě se ke mně nahrne spousta setřiček a doktor. Posadí mě do křesla a odvezou mě na sál. Upíří rychlostí ze sebe strhnu oblečení a lehnu si na lehátko. Doktor mi začne dávat instrukce co a jak mám dělat a já ho uposlechnu. Zhruba v půlce někdo ze strany pevně stiskne mou ruku a já přesně vím, kdo to je. Cítím ho. Nemusím ani otevřít oči, abych si byla jistá, že je to Caeles. Vykřiknu bolestí, ale doktor mi cosi bodne do ruky, takže všechna ta bolest zmizí. Odletí, prostě už tu není. Možná to je tím, že se mi zrychlil metabolismus.
Po nějaké době otevřu oči. Spala jsem. Kolem mě jsou jen hnusně bílé zdi, okna a nemocniční blbosti. Caeles sedí v křesle a spí. Pousměju se a kouknu na doktora. "Dobrý den. Takže, komplikace nemáte žádné," začne a já se musím usmát. Ještě aby ne, jsem upírka. Ale stejně se mi ulevilo. "Máte syna. Zdravý, velký a krásný. Hned vám ho přinesou. Jak se bude jmenovat?" zeptá se doktor zvědavě a já se otočím na Cala váhavě, hned poté zpátky na doktora. "Thomas..." šeptnu. "A příjmení?" "No... ještě jsme se s přítelem nevzali a ani... No, Conrat," přikývnu mu. Něco si tam zapíše a odejde. Podívám se na svou ruku, na malíčku mám stále ten prstýnek od Caelese. Lehnu si na polštář a vydechnu.
Po chvíli čekání konečně spatřím za dveřmi sestřičku, jak veze vozíček a v něm malé děťátko. Otevřou se dveře a ona vjede do mého pokoje. Podá mi to dítě a usměje se. Já to už ale dávno nevnímám - můj zrak spočívá jen a jen na tom malém uzlíčku štěstí, který je teď ještě celý rudý. Spokojeně si cumlá prstík, oči má přivřené. Skousnu si ret a po tváři mi skápne slza štěstí. Thomas Conrat, můj syn.
Taxíkem přijedu až před nemocnici. Tam opatrně vystoupím, zaplatím ne zrovna příjemnému taxikáři a vrávoravě dojdu až ke vchodu. "Prosím... sestru... rodím," dostanu ze sebe jen přes hlasité nádechy a výdechy. Okamžitě se ke mně nahrne spousta setřiček a doktor. Posadí mě do křesla a odvezou mě na sál. Upíří rychlostí ze sebe strhnu oblečení a lehnu si na lehátko. Doktor mi začne dávat instrukce co a jak mám dělat a já ho uposlechnu. Zhruba v půlce někdo ze strany pevně stiskne mou ruku a já přesně vím, kdo to je. Cítím ho. Nemusím ani otevřít oči, abych si byla jistá, že je to Caeles. Vykřiknu bolestí, ale doktor mi cosi bodne do ruky, takže všechna ta bolest zmizí. Odletí, prostě už tu není. Možná to je tím, že se mi zrychlil metabolismus.
Po nějaké době otevřu oči. Spala jsem. Kolem mě jsou jen hnusně bílé zdi, okna a nemocniční blbosti. Caeles sedí v křesle a spí. Pousměju se a kouknu na doktora. "Dobrý den. Takže, komplikace nemáte žádné," začne a já se musím usmát. Ještě aby ne, jsem upírka. Ale stejně se mi ulevilo. "Máte syna. Zdravý, velký a krásný. Hned vám ho přinesou. Jak se bude jmenovat?" zeptá se doktor zvědavě a já se otočím na Cala váhavě, hned poté zpátky na doktora. "Thomas..." šeptnu. "A příjmení?" "No... ještě jsme se s přítelem nevzali a ani... No, Conrat," přikývnu mu. Něco si tam zapíše a odejde. Podívám se na svou ruku, na malíčku mám stále ten prstýnek od Caelese. Lehnu si na polštář a vydechnu.
Po chvíli čekání konečně spatřím za dveřmi sestřičku, jak veze vozíček a v něm malé děťátko. Otevřou se dveře a ona vjede do mého pokoje. Podá mi to dítě a usměje se. Já to už ale dávno nevnímám - můj zrak spočívá jen a jen na tom malém uzlíčku štěstí, který je teď ještě celý rudý. Spokojeně si cumlá prstík, oči má přivřené. Skousnu si ret a po tváři mi skápne slza štěstí. Thomas Conrat, můj syn.
Možná mu to nedocházelo, ale jí to bylo naprosto jasné, když cítila, jak moc potřebuje krev, jak moc je žíznivá, až by kvůli tomu dokázala zabíjet. Nejhorší je, že se i znásobila její bolest, kterou měla v sobě. Přišli o dítě a bolelo to až k zbláznění, kdyby jen mohla, tak sedí a brečí a klidně i hodiny a nedělá nic jiného, ale ona se musí sakra vzchopit. Ale jak to má do háje udělat? To je to nejhorší, nemůže se vzchopit, když přišla o něco, po čem toužila, co tolik chtěla.. dítě.. jejich dítě.. je pryč a nikdy se nevrátí. Otočí v rychlosti hlavu na Natea. Měla bouračku?? Kdy.. proč?.. A pak jí to dojde. Vždyť ona opravdu umřela.. a vlastně žije. Je to zvláštní, ale najednou necítí nic. Jako by vše dokázala opravdu jednoduše potlačit. Možná ta upírská stránka není zase tak nejhorší, kdyby mohla tak zapomenout na všechnu tu bolest. Nedokáže ale zapomenout na chuť na krev, která je horší a horší, třese se, jak moc jí chce a potřebuje. Nechá se přitáhnout do náruče a pak jde spolu s ním k mrtvole. Je jí naprosto jedno, jestli je to mrtvola, nebo kdo to je a podobně. Teď chce jen krev. Jakmile natrhne zápěstí, nemá se už proč držet, okamžitě se skloní a začne pít a to tak, že hltavě. Pije tak dlouho, dokud to je vůbec možné a dokud je v té mrtvole nějaká krev. Když dopije, odtáhne se, aby mohla trochu krve vyprsknout na zem.. Upíří rychlostí se přesune ke zdi zády, pomalu po ní sjede na zem. Utře si dlaní pusu a zvedne oči k Nateovi. ,,Nechtěla jsem přijít o naše dítě.. nezvládnu to.. nezvládnu být upírem a nikomu neublížit... Nate prosím... zabíj mě.. prosím" Prosebně k němu zvedne oči, jsou v nich slzy, bolest.. Přišla o dítě a ta bolest se z ní nedá jen tak vytrhnout.
Ne, nedocházelo mi, že by to snad mohla díky mé krvi přežít. Myslel jsem si, že je všechno ztraceno. Ale nebylo. Ucítil jsem krev. Nebyla lidská, ani náhodou nebyla. Jenže... Donutil jsem se zvednout hlavu a podívat se na tělo, které ještě před chvilkou leželo na pultu. To tělo se hýbalo... Zvedlo se a nějak moc rychle ke mně došlo, doutíkalo? Jak je to možné? Netečně jsem se na ni díval, měl jsem zato, že je to jen sen. Jen blbý vtip, hra, kterou hraje můj mozek. "Rebecco..." špitl jsem jenom na její "co se stalo?". Sám jsem pořádně nevěděl, co se vlastně stalo. Jenom to, že údajně měla bouračku a teď... teď je z ní upír? Potácí se tu celá od krve, břicho je pryč, má hlad, v šeru svítí tesáky... Co teď? "P-prý jsi měla bouračku, škaredou... A... ta krev, kterou jsem ti dal, tě proměnila, zachránila tě..." pokusil jsem se skrz slzy odpovědět. Zněl jsem ale nakřáple a chraplavě, vůbec ne jako ten Nathaniel, se kterým ještě před pár hodinami mluvila. "Pojď," vyzval jsem ji tiše a přitáhl si ji k sobě do náruče. Jen s velkým vypětím všeho jsem se vyhrabal na nohy a donutil se s ní dojít k druhé mrtvole. Ještě ani úplně nevychladl, může se z něj napít, i když je to dost... nechutné. Nesmí na to myslet. Natáhl jsem se k jeho zápěstí, jednomu z mála míst, které nebylo pokryté šrámy, a zuby ho natrhl. "Pij," vyzval jsem ji potichu. Z ranky začala pomalu vytékat krev a i když nevoněla tak, jak čerstvá lidská krev obvykle voní, k zahnání hladu to prozatím postačí. Snažil jsem se nemyslet. Nemyslet na nic. Na naše ztracené dítě, na to, že teď je v tom Becca až po uši se mnou, že se o ni prostě musím postarat, i kdybych nechtěl. To kvůli mně si tímhle prochází. Já za to můžu. Kdybych ji tehdy nechal být a nezapletl se s ní... Nic z toho by se nestalo. Neotěhotněla by se mnou, nevybourala by se, neproměnila by se. Ještě chvilku se ale musím přestat obviňovat a nemyslet na nic jiného než na ni a na to, jak jí teď pomoct.
<--Domov
Ticho, pusto, prázdno, nic. Jen černo.
O pár hodin později.
Přijde jí to jako roky, ne hodiny. Leží, zakrytá plachtou a jo, byla by mrtvá, kdyby v sobě neměla Natovu krev. Ta jediná jí zachránila. Bohužel nedokázala zachránit jejich dítě. V téhle chvíli sama nechápe, co se to stalo. Probudí se a něco jí překáží. Je to ta zatracená plachta. Snaží se pohnout rukou, v puse má neskutečné sucho. Když si rukou nahmatá dole, cítí jen krev. Krev, ta vůně.. cože?? Kombinace krev a vůně? Tak tohle není dobré. Rychle shodí ze sebe plachtu a rukou si přejede po břiše.. po teoreticky plochém břiše. Ne...ne...NE!!!!! Okamžitě zapomene na tu neskutečnou chuť po krvi.. Jejich dítě.. Celá rozklepaná otočí hlavu na Natea. Upíří rychlostí je u něj, ani neví, jak to udělala, chytne ho za ramena, ruce má stále od krve, jak potratila.. ,,Co se stalo???? Co se sakra stalo????" Začne řvát a z očí jí začnou téct slzy, je jich opravdu hodně. Zhroutí se vedle něj a hlavu dá do dlaní. Tohle nemůže být pravda, to je zlý sen... Jakmile si o rty otře krev, objeví se jí špičáky. Takže je to pravda.. stal se z ní upír. Její tělo se samovolně rozklepe.. Ruce má přilepené na svém břiše a brečí.. Proč se jí to stalo? Komu co udělala? Proč je jen život tak nefér?!? Vzít jí její mimino, jejich miminko.. Proč.. Tolik otázek, ale odpověď žádná.. Rozpačitě se kousne do rtu, jak moc má hlad.. Otočí hlavu na Natea. ,,Potřebuju... já.. potřebuju pít.. potřebuju se najíst!!" Řekne to opravdu hodně naléhavě, není jako stará Becca, neusmívá se, je taková, vážnější. Nemůže se dostat z toho šoku, že přišli o dítě.. Přebolí to někdy? Chce na to vůbec myslet? Očima vyhledá Natea a snaží se zadržet slzy a tu touhu po krvi.
Ticho, pusto, prázdno, nic. Jen černo.
O pár hodin později.
Přijde jí to jako roky, ne hodiny. Leží, zakrytá plachtou a jo, byla by mrtvá, kdyby v sobě neměla Natovu krev. Ta jediná jí zachránila. Bohužel nedokázala zachránit jejich dítě. V téhle chvíli sama nechápe, co se to stalo. Probudí se a něco jí překáží. Je to ta zatracená plachta. Snaží se pohnout rukou, v puse má neskutečné sucho. Když si rukou nahmatá dole, cítí jen krev. Krev, ta vůně.. cože?? Kombinace krev a vůně? Tak tohle není dobré. Rychle shodí ze sebe plachtu a rukou si přejede po břiše.. po teoreticky plochém břiše. Ne...ne...NE!!!!! Okamžitě zapomene na tu neskutečnou chuť po krvi.. Jejich dítě.. Celá rozklepaná otočí hlavu na Natea. Upíří rychlostí je u něj, ani neví, jak to udělala, chytne ho za ramena, ruce má stále od krve, jak potratila.. ,,Co se stalo???? Co se sakra stalo????" Začne řvát a z očí jí začnou téct slzy, je jich opravdu hodně. Zhroutí se vedle něj a hlavu dá do dlaní. Tohle nemůže být pravda, to je zlý sen... Jakmile si o rty otře krev, objeví se jí špičáky. Takže je to pravda.. stal se z ní upír. Její tělo se samovolně rozklepe.. Ruce má přilepené na svém břiše a brečí.. Proč se jí to stalo? Komu co udělala? Proč je jen život tak nefér?!? Vzít jí její mimino, jejich miminko.. Proč.. Tolik otázek, ale odpověď žádná.. Rozpačitě se kousne do rtu, jak moc má hlad.. Otočí hlavu na Natea. ,,Potřebuju... já.. potřebuju pít.. potřebuju se najíst!!" Řekne to opravdu hodně naléhavě, není jako stará Becca, neusmívá se, je taková, vážnější. Nemůže se dostat z toho šoku, že přišli o dítě.. Přebolí to někdy? Chce na to vůbec myslet? Očima vyhledá Natea a snaží se zadržet slzy a tu touhu po krvi.
<< Vila
Becca jela za Lucillou domů, čekal jsem na ni ve vile a vlastně se jen tak potloukal po pokojích a přemýšlel. Budu otcem, budeme mít malé dítě - človíčka nebo upírka... Pořád jsem tomu tak nějak nemohl uvěřit. Jenže pak mi volali z práce, že mě tam akutně potřebují, že přivezli oběti bouračky. Bylo pozdě večer, pršelo a cesty proto pěkně nebezpečné. A to jsem ještě netušil, koho mi to přivezli. Sice jsem nechápal, proč chtějí, abych se podíval na jejich těla, když je příčina smrti jasně patrná, ale Rebecca mi na telefonáty neodpovídala, takže jsem jí nechal na dveřích vzkaz a nasedl do auta a jel do márnice. Nebýt upířích reflexů, skončím vybouraný taky. Z toho, že se mi neozývala, jsem byl pěkně nervózní a měl jsem obavy. Ale třeba jen doma usnula a spokojeně chrupká... Tím jsem se snažil uklidnit. Starosti mě ale moc neopouštěly.
"To je dost, je to nějaká mladá ženská a chlápek, máš se na to mrknout, jestli předtím nechlastali," sdělila mi sestra ne zrovna ohleduplně k zemřelým. Jenom jsem přikývl a prošel dveřmi do tiché místnosti s několika kovovými stoly. Na dvou z nich ležela těla přikrytá plachtou. Jedno bylo zcela zřetelně mužské, bylo ploché a mohutné, ale to druhé bylo... ano, ženské. Jenže to vypadalo, že ta žena byla těhotná. Podle tvaru bříška určitě. Se zlou předtuchou jsem k ní přistoupil. Nechtěl jsem plachtu odkrývat, bál jsem se, že to opravdu bude... Byla to ona. Odkryl jsem jen kousek z jejího obličeje, načež jsem se sesunul na podlahu vedle. Ruce se mi roztřásly a oči naplnily slzami. To přece nemůže být pravda... "Becco..." hlesl jsem, než jsem si přitáhl kolena k trupu a čelem se o ně neopřel. Tak jsem tam zůstal sedět, slzy mi potichu tekly po tvářích a nemohl jsem se hnout.
Becca jela za Lucillou domů, čekal jsem na ni ve vile a vlastně se jen tak potloukal po pokojích a přemýšlel. Budu otcem, budeme mít malé dítě - človíčka nebo upírka... Pořád jsem tomu tak nějak nemohl uvěřit. Jenže pak mi volali z práce, že mě tam akutně potřebují, že přivezli oběti bouračky. Bylo pozdě večer, pršelo a cesty proto pěkně nebezpečné. A to jsem ještě netušil, koho mi to přivezli. Sice jsem nechápal, proč chtějí, abych se podíval na jejich těla, když je příčina smrti jasně patrná, ale Rebecca mi na telefonáty neodpovídala, takže jsem jí nechal na dveřích vzkaz a nasedl do auta a jel do márnice. Nebýt upířích reflexů, skončím vybouraný taky. Z toho, že se mi neozývala, jsem byl pěkně nervózní a měl jsem obavy. Ale třeba jen doma usnula a spokojeně chrupká... Tím jsem se snažil uklidnit. Starosti mě ale moc neopouštěly.
"To je dost, je to nějaká mladá ženská a chlápek, máš se na to mrknout, jestli předtím nechlastali," sdělila mi sestra ne zrovna ohleduplně k zemřelým. Jenom jsem přikývl a prošel dveřmi do tiché místnosti s několika kovovými stoly. Na dvou z nich ležela těla přikrytá plachtou. Jedno bylo zcela zřetelně mužské, bylo ploché a mohutné, ale to druhé bylo... ano, ženské. Jenže to vypadalo, že ta žena byla těhotná. Podle tvaru bříška určitě. Se zlou předtuchou jsem k ní přistoupil. Nechtěl jsem plachtu odkrývat, bál jsem se, že to opravdu bude... Byla to ona. Odkryl jsem jen kousek z jejího obličeje, načež jsem se sesunul na podlahu vedle. Ruce se mi roztřásly a oči naplnily slzami. To přece nemůže být pravda... "Becco..." hlesl jsem, než jsem si přitáhl kolena k trupu a čelem se o ně neopřel. Tak jsem tam zůstal sedět, slzy mi potichu tekly po tvářích a nemohl jsem se hnout.
Keď si spraví kávu pohladá spis novej pacientky a skontroluje odkazy a záznamy. Pozrime na tú novú...zahundre a otvorí dokumentáciu. Hmm...tu je písané fractura fibie...chudák dievča to ju muselo riadne bolieť. Krúti hlavou
Ještě tě poprsím, aby jsi to, co si myslí dávala kurzívou :) ..
Príde do práce a hneď pri príchode zistí, že pribudla nová pacientka. Ach jo...povzdychne si a vojde do izby sestier kde sa prezlečie do uniformy a postaví na kávu.
Zkus se prosím rozepsat .. když hraješ s někým, je to jednodušší, domluv si s někým hru a začni psát pořádně :)
"Nejlepší věk!" dodal jsem ještě, když jsme tedy nakousli ten věk a pak se začali smát. Ale ona neřekla, kolik jí je a ptát se nehodlám. Ale bude mlaďounká, počítám že moc přes dvacet jí nebude, to snad leda by používala nějakou kouzelnou mastičku na pleť. Tak krásná a stááále mladá! Jo jo, kéž by něco takového bylo i když... Já bych se ani nedivil. S tím, co jsem už viděl je to vlastně dost možné. Pak se rozvyprávěla o Jimovi, pejskovi, že je vychovaný a hodně aktivní. A jo, jasně, bude si muset poležet, má smůlu. "Takhle to hold dopadá, když si nevšimneš šutru na cestě," zakroutím hlavou a dodám to takovým vážným tónem. Jak jinak, jen tohle nebyla ta přetvářka, tohle bylo myšleno pravdivě a ona to i pravda byla. "Šikovný pejsek a ano, vlky. A ne, nebudu se tu vysvlékat, málo prostoru," usměji se, když jsme dorazili na místo a já pokynul taxikáři, ať ještě chvíli počká. "Jo kolegyně a šéf mě zabijí," usměji se. "Ale pesana rád podrbu. CO je to za rasu?" zeptal jsem se, vylezl z taxiku a pomohl Casey ven.
--- DOmek Casey
--- DOmek Casey
Jen si z něj utahovala ohledně věku, ale tak na první pohled jde poznat, že je od ní hodně starší. Ale to stejně nevadí, je zvyklá bavit se se staršíma, takže se nějak nebojí nebo podobně. ,,30??" Schválně přehnaně si ho celého prohlédne, aspoň se snaží u toho hodit takový ten přemýšlivý a zkoumavý pohled, ovšem když se Peter začne smát, nemá cenu už cokoliv hrát, protože se prostě směje s ním. A když se směje, jako by všechny její starosti šly pryč. V taxíku se pak rozmluví o sobě. Neměla by to říkat jen tak cizím lidem, ale kdo už zná Casey, ví moc dobře, že takové věci říká všem. ,,Jo kdyby zahrada, když ho pustím, tak proběhne snad celý les" Zasměje se. ,,Ale zase je dobře vychovaný, což znamená, že když na něj zavolám, tak se hned vrátí. I tak mi to vadí, protože se s ním ráda procházím, nebo třeba chodím běhat a podobně. Sestra už na něj nemá tolik času, tak se mu to vše snažím vynahrazovat, znáš mazlíčky, člověk se jim musí stále věnovat." Zasněně se usměje a zeptá se ho na mazlíčky. ,,Vlky?" Zeptá se s úsměvem, ale není to otázka, spíše takové konstatování a pak se musí zasmát. ,,Ne, prosím, nevyslékej se" Snaží se ho zastavit, kdyby to snad náhodou chtěl udělat. To už se ale objeví kousek od jejího domu a tak řekne taxikářovi, jestli by zastavil. ,,Chceš seznámit s Jimem nebo už hodně pospícháš??" Zeptá se s úsměvem Petera, hned co nějak neobratně vyleze z auta a skloní k němu hlavu, jestli stále ještě sedí.
-->> Domek Casey
-->> Domek Casey