Stojím tam, ruce založené na prsou a mlčím, když Noel dojde předemně a zvedne mou bradu, takže jsem teď donucená se na něj dívat, ať už chci a nebo ne. "Noeli, ne-.." Kdyby m nedržel bradu, zřejmě by mi teď klesla. Cože to právě řekl? Z naštvání přejdu do stavu naprostého překvapení, asi tak během milisekundy. Dlouhý polibek je super, ale jsem lehce paralyzovaná tím, co právě řekl, tudíž tak nějak nejsem schopná jediného slova, či pohybu a tak se nemůže divit, že ten polibek není zrovna dvakrát opakovaný. Proč mi tohle dělá proboha? Proč tohle říká, když to nemyslí vážně? Nemůže to myslet vážně, on necítí.. To je mu však očividně naprosto ukradené a dál si pokračuje v jeho proslovu. Já mlčím, tentokrát, protože nemám na výběr. Kdyby tenhle rozhovor byl jako souboj, tak ta dvě slova, co řekl předtím by byli rána z prava, ta další věta, ve které přiznal, že jsem jeho přítelkyně, ta byla rána z leva. Co mě však trápilo více bylo, že mi chtěl něco říct. Nebudu vám lhát, co přišlo potom jsem vážně nečekala. Ani v nejmenším.. Stojím tam, moje oči doslova vysí na jeho rtech, jak toužím po tom, vědět, co mi to vlastně tají.. A kdyby tenhle rozhovor byl jako souboj, to, že má dceru, to by bylo jako poslední, vítězná rána. Já bych ležela v rohu, z úst by mi tekla krev a byla bych celá domlácená. A jak vypadám teď? Nijak. Mám prázdný pohled, nevypadám ani naštvaně, zklamaně, ale ani nadšeně. Vypadám, jako kdybych tu informaci musela teprve zpracovat.. Naštěstí konečně přijede taxík a tak do něj můžu nastoupit a alespoň na chvíli uniknout pohledu na něj. Zahledím se z okna, nadiktuji adresu a protože jsem rozhodnutá jet domů, tak potom dodám, že mu potom nadiktuji ještě jednu. Cítím Noelův pohled na mě, cítím, jak mě pozoruje a zřejmě se snaží vypozorovat, jak se k tomu stavím, ale.. Já se k tomu nemám jak stavět. Je to jeho věc, on má dcery, on je opustil, je to jeho věc.. Jenom bych si přála, aby mi předtím neřekl, že mě miluje.. Protože, jak to můžu brát vážně? Vím, že nemá emoce a potom mi tohle řekne, následujíc slovy o tom, že má dvě dcery? Proč lže, proč to dělá horší?
K Noelovu bytu dorazíme docela brzo, není to zas tak daleko.. Jsem rozhodnutá, že pojedu domů, nicméně, to nic nemění na tom, že se s ním nerozloučím. Proto také vystoupím z taxíku, jenom řidiči řeknu, aby ještě počkal.. Postavím se naproti něj.
"Budeš chtít pomoct? Do schodů se ti asi půjde špatně.." Promluvím, po strašně dlouhé době, ale nekoukám na něj, ale na svá bosá chodidla. "Pokud ne tak.. Ahoj.." Řeknu ještě a pohledem těknu k taxíku.

>Noelův apartmán

Stojím opřený o zeď nemocnice a kouřím. Jak ironické. Berle mám opřené vedle sebe, Roelie stojí na druhé straně a kouká do země. Zavolá taxíka a já si jen povzdechnu. Dokouřím a posunu se před ni, prsty jí zvednu bradu tak, aby byla donucená koukat mi do očí. "Miluju tě," zašeptám a dlouze ji políbím. Vím, že jsem paličatý, sobecký a vůbec neberu ohledy na její názor, ale tohle je prostě moje rozhodnutí. Nehodlám ležet v nemocnici, když mám práci a chci být s ní.
Pak se odtáhnu a koukám na ni. "Asi bych ti měl říct něco, co o mě ještě nevíš. Vlastně toho nevíš dost, jenže..." Nadechnu se. "Tohle je dost podstatná část a pokud chci, abys byla moje přítelkyně, musíš to vědět. Nechci ti to dál tajit," vydechnu a pousměju se. "Taky pochopím, pokud se naštveš a odejdeš nebo tak, protože jsem ti to neřekl dřív... ale pochop, pro mě samotného je těžké na to myslet, natož tak se s tím někomu svěřit..." pokrčím rameny a kouknu na stranu. Pak se ale pohledem vrátím k jejím očím a začnu vyprávět, abych to už měl za sebou.
"To, že jsem často v baru a v práci nepochybně víš, jsem příšerný workoholik," zasměju se. "Alkoholik ne, to ovládám a vydržím bez něj. Ale k tématu... Bylo to před dost lety, ani pro mě to není taková chvilka. Bydlel jsem v té době v Texasu. Seznámil jsem se tam s jednou holkou, na jméně nezáleží. I přesto, že jsem si slíbil, že se nikdy nezamiluju... Znáš to, potkáš někoho, kdo na danou věc úplně změní názor, a to se přesně stalo. Byl jsem připravený, že ji brzy zase nechám, nechtěl jsem se příliš vázat, znáš mě. Když mi ale oznámila, že čeká dítě, všechno se změnilo..."
Nadechnu se a sleduji její reakci, kouknu na procházející lidi a potišeji pokračuju. "Narodila se mi dcera, Claire. O pár let později se narodilo další dítě, Casey. Vychovával jsem je, bylo to fajn. Pak jsem ale odjel na rok za prací do Providence.. a tam se stalo to se studentkou... to víš. No tak jsem se vrátil, bohužel bez emocí. Vychovával jsem je dál, ale bylo to jiné. Byl jsem zase často v baru a tak... No a manželku zastřelili. Vyčítal jsem si to, takže jsem domů skoro nechodil. Claire a Casey byly věčně s babičkou. Jednou to ale zašlo moc daleko a tchýně mě poslala do protialkoholové léčebny. Byl jsem tam měsíc, pak jsem odešel.. a od té doby jsem holky neviděl.." dokončím, teď už skoro šeptám. Pohladím ji po tváři a kouknu na taxík, který zrovna přijel. Vezmu si berle a bez dalšího slova do něj nasednu. Roelie nadiktuje mou adresu a pak řekne, že pojede rovnou k sobě. Nic nenamítám, mlčím a jen na ni koukám. Berle si držím u sebe, aby mi nespadly.

Všechno se semlelo tak rychle, ale pak už byla jenom tma a ona se nesoustředila na nic jiného, než scenérie, které se objevovali v jejím podvědomí, což bylo logické, když byla mimo sebe. Nereagovala ani na tlak, který museli záchranáři vynaložit, aby jí přemístili z bodu A - tedy chladné země do bodu B na lůžko na nějaké oddělení.
Pomalu a bolestivě otevírala očka, zmateně se rozhlížejíc po celé místnosti. Snažila se najít nějaký záchranný bod, na který by se mohla soustředit a jediné, co viděla byl mladík sklánějící se nad její maličkost. "Vy jste doktor?" Optala se opatrně, aby se nemusela moc namáhat, protože i jen to bylo bolestivé. "Už... Už jsou pryč?" Vykládala dále zmateně a rozpačitě, že by z toho i dveře v místnosti byly vedle. Položila si ruku na své břicho a hlasitě si povzdechla. Cítila vůni sterilizace a taktéž dezinfekce, což od sebe nemá daleko.
Pomalu natahovala ruku ke svému zranění - tedy dvěma dírkám ve svém krku, ale nedotkla se jich, protože věděla, že by to asi pěkně štípalo.

<<<Jezero

Ztratila během svého úniku až moc krve. Ta a ještě daleko více zaschlé krve stékají po jejím hrdle, ve kterém jsou vidět pouze dva otvory. Malinko otvory, které jsou o něco silnější než hlavičky od sirek. Ani neví kudy běžela, ale jakmile se dostala do takového toho užšího centra, věděla přesně, kudy má jít a hlavně kam má jít.
Oči se jí přivírali od slabosti. Nohami plandala po zemi až směrem k nemocnici. Představte si zombie, která kráčí a hledá svou kořist. Ona na tom byla podobně, avšak, nehledala kořist, ale záchranu. Rty měla popraskané a suché, v očích se točil strach a zoufalství. Její vlasy jí lemovali tvář. Zavazeli jí v obličeji, ale ona už neměla ani sílu na to, je odhrnout z obličeje. Jinak vypadala dosti slušně - pouze ztratila velké množství krve, které je otisknuto všude, na hrdle, na oblečení.
Konečně se dostane pohyblivými dveřmi do nemocnice, hledajíc od někoho pomoc. "Musíte mi pomoct, nevím, co mám dělat." Mluvila na všechny okolo, ale ti ji stejně odkazovali na recepční.
Chvíle dala chvíli a se zavřenými oči dopadla na zem. Zdá se, jako by omdlela a ono taky ano. Ztráta krve není vůbec příjemná záležitost.

"No, mám pocit, že to není úplně jenom tohle," poznamenám, ale to jsem asi neměl dělat, protože stoprocentně začne Roelína zase vyšilovat, že bych tu měl zůstat na pozorování a blablabla. Známe ženský. Promnu si levý spánek, protože Roelie má trošku vyšší frekvenci hlasu, když se bojí, a mé naražené hlavě to není úplně příjemné. Věnuju pohled oběma sádrám, co na sobě teď mám, a poznamenám, že už bych rád vypadnul z tohohle místa, co smrdí jak dezinfekce. A krev.
Ellie si pro sebe spustí monolog a kdyby její oči uměly poutat, už bych byl celý svázaný a pouty přivázaný k posteli. Klábosí něco o tom, že bych tu měl ještě zůstat aspoň jednu noc a... dál nějak nevím, nevnímal jsem. Ale s jistotou vám můžu říct, že jsem tušil, že to řekne. Vlastně jsou její reakce dost často předvídatelné, je jako otevřená kniha, když se nekontroluje. Já ne. Zvednu se a o berlích začnu utíkat.... eh, 'utíkat' ke svému pokoji, abych ji nemusel poslouchat. Policista se mě pokusí zastavit, ale já na něj vyplivnu všechny věci, co vím, ještě za chůze, takže se ani nemusím zastavovat. Koukne na mě docela překvapeně, že vím tohle všechno, ale není poprvé, co mě srazilo auto. Hodlám si toho blbce najít.
"Celou dobu tady?" řeknu mírně naštvaně a pak vydechnu. "Musel jsem být mimo víc jak 12 hodin, ale... Jasně, ty nepotřebuješ spát," pokývnu a rozhlédnu se po pokoji. Nechám ji jít mi pro nějaké náhradní oblečení a mezitím si dojdu na záchod. Řeknu vám, ty berle tak moc zavazí! Ale budu tohle divadlo muset nejmíň pár dní vydržet. Vrátím se ze záchodu a tam už stojí Roelie. Natáhne ke mě ruku s oblečením, konkrétně šedé kraťasy a bílé tričko s krátkým rukávem. Aspoň to přes ty sádry natáhnu, plus venku slunce svítí o sto šest, takže v košili bych se uvařil. Zamířím zase do té malé koupelny a začnu se do toho převlékat. Chvíli s tím bojuju, ale nakonec vítězně vyjdu z koupelny. "Tak.. je to," zasměju se a jdu si pro telefon a další věci. "Jdu jim podepsat ty papíry, ať už můžu vypadnout. A venku si dám cigáro," poznamenám spíš pro sebe a vyjdu z pokoje.
Sestřičky na mě koukají docela nedůtklivě, přeci jen jim pacienti se zlomeninami neodchází běžně hned po probrání se, ale tak co. Jen bych tu ztrácel čas a práce nepočká. Podepíšu revers a jdu k výtahu, protože schody a já teď asi nebudeme kamarádi. Počkám na Roelie, která na mě furt čučí jako na blázna, a nakliknu přízemí. Pohnu hlavou, aby se mi prokřupnul krk, a ušklíbnu se. "Konečně." Z výtahu mířím rovnou na ulici, kde berle opřu o zeď a zapálím si cigaretu.

Policista si mě odchytne stranou, ale neřeknu mu bohužel nic, co by už nevěděl nebo si neodvodil, a navíc ještě půlku slov vynechám, takže si to zase rychle rozmyslí a propustí mě, abych si konečně mohl dojít pro něco, co se dá jíst. Modlím se, aby v té jídelně nebyly jen veganské nebo vegetariánské jídla, protože bych docela potřeboval maso. Jako docela dost. To hojení mě vysílilo a navíc není úplně fajn být jen o zelenině, to můžou snad jen blázni.
Jdeme s Roelie společně až do jídelny, kde jsou převážně doktoři. Aby ne, jsem tu asi jediný, kdo se hojí tak rychle, že na první jídlo je schopný si dojít sám. A nebo všichni ví, že tu jsou jen blafy a proto sem nechodí. Hm. To brzy zjistím. Dobelhám se až k pultu, kde začnu diktovat svoji objednávku. V mojí hlavě to zní naprosto srozumitelně, ale paní za pultem na mě zírá jak vyoraná myš. S povzdychem to přenechám Roelie, která mě doufám pochopila, a jdu si sednout. Roelie i ví, co tak jím a piju, takže pevně věřím, že mi donese něco, kde bude maso. A kafe, na to nesmí zapomenout.
Když se i s táckem posadí naproti mě a vezme si svůj hrnek s kávou, popadnu ten druhý a rychlým douškem se napiju. Sice mi to asi vypálilo všechny orgány, ale kafe je prostě kafe, mňam. "Děkuju," zamumlám a popadnu burger, který vypadá docela dobře, na to, že je z nemocničního bufetu pro doktory. Zakousnu se do něj a na jazyku se mi rozplyne ta úžasná chuť masa. No, musím přiznat, že mě to velice mile překvapilo. Ani chvíli neotálím a koušu si svůj burger, jakoby byl jediná věc na světě, pro kterou žiju. Spokojeně se usměju, když ho dopapám, a usrknu si doušek kávy. Ty léky už naštěstí přestávají účinkovat, protože s plným žaludkem účinkují méně, no chápete. "Mh, docela to šlo," zakřením se a ubrouskem si utřu pusu, nadechnu se. "Bože. Vypadám jak rozbitá váza, co se jí někdo pokoušel nemotorně spravit," zasměju se a prohlédnu si pořádně obě sádry. "Fajn, chci odsud vypadnout," zvednu se a zapřu se do berlí. Pomalu vyrazím směrem ke svému pokoji, ale to už mě odchytí zase ten šmoula v nepadnoucí modré uniformě. "Bílá dodávka Mercedes-Benz s xenonovými světly a poznávací značkou 3SJH307," řeknu, ještě než stihne něco pípnout. "Jo a... na předím nárazníku bude mít asi trochu krve," ušklíbnu se ironicky a vejdu do pokoje. Rozhlédnu se zmateně. Nemám tu vlastně žádné oblečení. "Roelie? Přinesla jsi mi něco na převlečení? V tomhle asi domů nepůjdu," zasměju se a čekám na odpověď.

Natáhnu k ní ruku a pousměju se, naznačím jí tak, aby šla blíž ke mně. Přeci jen je rozhodně příjemnější cítit u sebe někoho, koho máte rádi, než tu hnusnou nemocnici, dezinfekci a... argh, znáte to, prostě nic pro zdravé lidi a rozhodně ne pro vlkodlaky, kteří se hojí sami. A to nemluvím o té sádře. Naprosto zbytečná blbost, která akorát překáží v normální chůzi, když už to mám tak na 90% zahojené. Doktoři ale asi nevědí o tom, že jsem vlkodlak, a nebylo by moudré jim to říkat, tak na sobě tu ptákovinu nechám, dokud to bude nutné.
Přehoupnu se z pohodlného ležení na kraj postele, svěsím nohy dolů a přitisknu k sobě Roelie, která mezitím přišla tak blízko, abych na ni dosáhl. I když má ve vlasech krev a na sobě kalhoty a tričko, které rozhodně nejsou její, protože taky divně smrdí, stejně je to ta moje starostlivá černovlasá Roelie, kterou mám tak moc rád. "Nechci..." Nakrčím čelo nad tím, co jsem chtěl říct, z těch prášků jsem opravdu dost mimo. "Odpočívat. Chci jídlo," ušklíbnu se a vydechnu, pevně ji obejmu. "Už to nebolí..." šeptnu, abych jí naznačil, že mě může obejmnout pořádně a nemusí se mnou jednat jako s rozbitou hračkou, na kterou se bojíte i podívat, aby se vám nerozpadla před očima. Možná jsem jako ta rozbitá panenka vypadal a vypadám, ale sakra, jsem vlk a něco vydržím, nerozpadnu se v prach po jednom malém ťuknutí s autem.
Pustím její pas a natáhnu se po berlích, které stojí vedle postele, a postavím se na nohy. Vlastně nepotřebuju ani sádru, ani berle, ale musím vypadat alespoň trošku věrohodně, ne? Nechceme, aby přišli na to, jak rychle se mi to zahojilo. S tou rukou, kterou teď kvůli bílé velké blbosti nemůžu pohybovat, jde i dost blbě chytnout ti berle, takže bych to nejradši zahodil, ale nechceme zbytečné otázky... Podívám se na Roelie, která má co dělat, aby nebulela, a uchechtnu se. "Nebreč. Myslíš, že bych tu jen nechal? To určitě, ty, ty bys zase do nevěstince..." zakroutím pobaveně hlavou. Sice vynechávám slova a taky to možná zní, že to myslím zle, ale ve skutečnosti jen nechci, aby holka, kterou mám tak ráda, šla zpátky do nevěstince. To bych si bral jako zneuctění mojí památky, hehe.
Vydám se pomalu ke dveřím pokoje. "Doufám, že jídlo je dobrý..." Tím jsem jakože myslel, že v té jídelně je to jídlo snad dobrý, ale víte co, ani mi nedojde, že jsem půlku slov vynechal. Otevřu dveře a vybelhám se na chodbu, kde si mě ale policista vezme stranou. No super, ale rychle, mám hlad... Ptá se mě tam na různé věci, ale vzhledem k těm práškům mu řeknu asi tak to, že mě něco srazilo, což teda určitě nevěděl, haha. Nechá mě jít a řekne, že si se mnou promluví, až nebudu na práškách. Věnuji mu ne zrovna přátelský pohled a spolu s berlema se belhám do jídelny - teda, tam, kde si myslím, že by jídelna měla být a doufám, že Roelie jde za mnou.
Zastavím se a spokojeně kouknu na dveře, které vedou do jídelny. Šoupnutím je otevřu a vlezu dovnitř. Mnoho stolků je volných, ale to mě je teď tak trochu jedno, já si nejdřív musím vzít jídlo, které sním asi za pochodu, protože ten humus, co mi dali předtím, no to bych vám nepřál. Dojdu k pultu a vyberu si hamburger, tak nějak nemotorně se ho snažím objednat, ale ta prodavačka na mě kouká, jakobych byl na drogách. Což asi tak trošku jsem, hehe. S nadějí se podívám na Roelie a doufám, že mi objedná něco, co mám rád. Přenechám teda tuhle část jí a jdu si sednout. Netrpělivě začnu klepat prsty do desky stolu.