Sedl si ke stolu, aby doktorovi zapsal, co se dělo. Teď zrovna i trochu litoval, že to na toho doktora nevytáhl, dost by si teď pomohl, ale nechal to být. Tiše přemýšlel nad tím, co mu řekla, myslel na to, co se jí stalo. Jestli na světě existoval člověk jako on, mohlo jich být více. A jestli existovalo něco takového, mohlo existovat ještě něco víc, ale... Svět je už tak nebezpečný místo, povzdechl si, lehce se otřásl, když začal vzpomínat na dětství a na to všechno. Raději přestal a odpověděl dívce na otázku. „Ještě přijde doktor. Dojdu pro něho, pak budete moci jít,“ řekl stručně a hlavně jasno. „Počkejte zde,“ dodal, zvedl se a odešel s tím, že k ní zavolal doktora, aby ji ještě zkontroloval. Pak si šel po své práci, která spočívala v tom, že se ochomýtal na dětském oddělení a na ambulanci už toho dne ani nepáchl. Raději.

//Díky za hru, jenom nevím, jak dál to hrát, tak ukončím :)

„Něco Vám přinesu,“ řekl, jakmile dívce přelepil ránu. Nemohl ji nechat odejít, protože by mohla akorát znova zkolabovat a venku pršelo, kdyby si jí hned nikdo nevšiml, mohla by chytit zápal plic a bylo by vše mnohem horší, než to bylo doposud.
Vrátil se za pár minut s tím, co se dává většinou, když lidé zkolabují - cukr a voda. Nejdříve jí podal vodu se slovy: „Napijte se, ale nehltejte,“ posadil se přitom zpět na své místo, tentokrát už o kousek dál, protože si chtěl jako vždycky od lidí držet odstup a až po dvou minutách natáhl ruku s čokoládovou sušenkou. „Snězte ji,“ poručil. Sice neměl kdo ví jak drsný hlas, ale v tomhle ohledu mu pomohl jeho přízvuk. Alespoň v nějakém ohledu byla výhoda pocházet z Německa, i když žádný další výhodný důvod nenalezl.

Odvrátil na chvíli zrak. Nerad ničil lidem jejich představy, sny a podobně. Také to byl jeden z mnoha důvodů, proč tak málo mluvil - aby ostatním neublížil, ale představa lidí, co jiné hryžou do krku mu přišla směšná. A jemu nikdy nic nepřišlo směšné. Ale ty jsi ten, kdo má ledové ruce a dokáže zmrazit vodu... proč by nebyli i oni? zeptal se. Rázem se to zdálo logičtější, ale přesto nechtěl uvěřit. Vlastně se tak trochu bál tomu uvěřit, už tak pro něho byl svět velký, neprobádaný a nebezpečný. Přidání nějakých jiných bytostí by ho spíše zničilo než vzdělalo ve světě.
„Přelepím Vám tu ránu, pak by se na Vás měl podívat lékař, ale zkolabovala jste nám, měla byste si chvíli odpočinout a ztratila jste hodně krve. Nějaké pití a jídlo budete potřebovat,“ zašeptal už srozumitelněji než to předchozí. Možná kvůli tomu, že tohle říkal poměrně častěji a byla to pro něho práce, u které už nemusel tolik myslet, jako když se snažil konverzovat.

Nelíbilo se mu, že mluvila. Tedy, obecně neměl rád, když lidé moc mluvili, ale tady bylo problémem to, že jak mluvila, pohybovala se a bylo pak pro něho složitější vyčistit ránu, která se stejně zdála poměrně čistá bez nějaké špíny nebo známky jakékoli infekce. Zvláštní, řekl si v hlavě pro sebe. Jediný důvod, proč jí neřekl, aby byla potichu, když se jí snaží pomoc, byl ten, že na to zkrátka neměl odvahu, byl to srab i v těchto banálních věcech a přitom se snažil jenom pomoci a ona si tím ubližovala.
Ale vyslechl si ji už jenom z důvodu, že to někomu potřebovala říct a pokud šlo o zranění, měla by to říct tomu, kdo ji ošetřoval. Ale on ji nechápal, což dal najevo jedním zamračením a odtažením hlavy dozadu. Jediná reakce na její vyprávění bylo pokývnutí hlavy, když mluvila o jezeru, u kterého se už jednou nebo dvakrát také on sám objevil, i když se vrátil zpátky bez jakéhokoli zranění. Nejdříve mu přišlo, že její vyprávění jde k znásilnění, ale ukázalo se, že ji ten muž... pokousal? Není to hloupost? ptal se sebe samého. Nešlo mu to na mozek, ale také mu nešlo na mozek to, jak si dokázala udělat ty dvě ranky.
Počkal, dokud nepřestala mluvit, pak se upřímně, ale velice potichu zeptal: „Neuhodila jste se do hlavy nebo tak? Nebo netrpíte vizuálními bludy?“ to spojení "vizuální bludy" mu nešlo ani trochu přes jazyk. Německy jí to říct nemohl, protože by mu nerozuměla, ale i tak pochyboval, že to pochopila s jeho přízvukem a komolenou angličtinou. Nechtěl ji obvinit ze šílenství, ale bludy trpěl v jisté části života každý. Nebo mohla vyzkoušet drogy, aniž by to věděla... zamyslel se dál.

Vyslechl si tedy poslední rady. Stavovat znova se mu nechtělo, takže si chtěl zahrát na toho pacienta, co se zjevil jako blesk z čistého nebe a zmizí zase jako pára nad hrncem. Prostě neměl rád doktory, ale nedával to najevo. Nebo ho nebavilo to docházení, čekání a placení, kdo ví, konec konců to bylo jedno.
„V práci tahám těžký břemena, takže by se to popravdě hodilo,“ řekl s poškrábáním na zátylku. To flákání z práce zase neznělo tak špatně, alespoň si odpočine, ale co bude dělat, když nemůže nic dělat? Tři - tedy týden - flákání zní poměrně nudně, povzdechl si tiše, než dostal neschopenku, aby ji mohl odnést do práce.
„Tak tedy... Naschledanou,“ rozloučil se nakonec. V hlavně už nějak formuloval, co bude celý ty dny dělat, ale nic ho nenapadlo vzhledem k tomu, že nic, co má rád, nesmí.

//Park

Už otevíral pusu, že by opravil, že Mike a Mikel jsou dvě zcela jiná jména, ale nakonec to nechal být. Protože jeden v tý místnosti měl vejšku a ten druhý dostával zaplaceno za to, že otevírá flašky od piva a leje víno do skleniček na nožičce. U příkazu, že si má sundat tričko ztuhnul, entokrát ne z toho, že by se nějak zatraceně styděl, třeba za tu jizvu od "divokýho psa", ale spíš si vzpomněl, jak dlouho zápasil s tim, aby se oblíkl a teď se mě tak pětkrát rychleji svlíknout.
Nakonec musel vypdat vcelku komicky, protože se o to pokoušel pouze jednou rukou a tou druhou hýbal pouze minimálně, ale přesto se to neobešlo od jedno bolestné "tss, au". Nakonec to dokázal a zděsil se, když si všiml, že se mu to fialové něco rozlezlo po větší části než tomu bylo před hodinou. Jak se to říká? Sportem k doživotní invalidě? povzdechl si sklesle. Hnedka však svůj skleslý výraz sesadil a nasadil ten výraz, který maskoval bolest jednoho padavky, co se zjevil v nemocnici. „Dobrý,“ špitl rychle mumlákem, i když nevěděl, proč to řekl, nějak toho doktora nesledoval. Netroufl si.
To, co mu bylo, mu bylo prakticky jedno, jenom chtěl vědět, jak dlouho by se léčil člověk, aby tak nějak mohl započítat vlkodlačí regeneraci. „Tři týdny?“ To ho už trochu zděsilo, protože neustále něco tahal nebo se nějak namáhal, i když nedobrovolně a nemohl si to dovolit, pokud chtěl následující tři týdny mít na jídlo. Ale tak týden a pár dní bude stačit, řekl si pro sebe. ou zdravou rukou od doktora vzal recept, který si prohlédl, přehnul a strčil do zadní kapsy u kalhot. „Jakože rychleji by to byl problém?“ nechápal a musel se zeptat. Jak počítal, za chvíli bude mít ruku zahojenou, tak netušil, v čem by měl být problém. A čím rychlejší uzdravení, tím líp, ne?
Natáhne se pravačkou po svém tričku s tím, že se už oblíkne, teplo zrovna nebylo a chtěl to trápení mít už za sebou.

Pochopil, že čím méně pohybů rukou udělá, tím méně bude trpět. Seděl tedy jako tvrdé Y na jedné z židliček v čekárně, lehce jenom poklepával nohou, protože ho už unavovalo to, že musí čekat. Kvůli čekání taky samozřejmě nechodil k doktorovi s každou prkotinou, raději to nějak řřechodil, ale tohle mu zase tak obyčejné nepřišlo. A hlavně to bylo bolestivé, takže doufal v nějaké utlumení léky nebo mávnutí kouzelnou hůlkou, aby se kompletně toho fialového fleku na tricepsu a levé lopatce zbavil. Levačka, jak jinak, pravá půlka si hoví, levá půlka trpí, báječné! nadával si tiše sám pro sebe.
Málem už mlátil hlavou o stěnu, jak moc se tam v tý čekárně nudil. Lidi sice ubývali předním, ale za ním se formovala další kopa nemocných, kteří budou určitě chtít předbíhat nebo se vymlouvat, že pospíchají a mají něco vážnějšího, než on sám. Vzhledem k jeho momentální situaci a náladě byl odhodlaný rvát se do krve o svoje místo v řadě. Ovšem, pokud by se rval jenom pravou půlkou svého těla, ta levá byla tak trochu indisponována.
A pak konečně přišla řada na něho, Vyšvihl se však na nohy o něco rychleji než chtěl, pohnul tedy rukou a nasadil jeden bolestivý úšklebek předtím, než vlezl do ordinace. „Brý den,“ zamrmlal, posadil se, jak mu bylo řečeno a svůj zrak upoutal na nějaké menší obrazy v ordinaci, jenom ne na doktora, jak to u něho bylo zvykem. „Greene Mikel. A no... Zkrátka jsem do něčeho praštil a od tý doby nemůžu pohnout rukou, která postupně fialoví,“ vysvětlil krátce.