Usmiala som sa. Citila psa. ,,Ano je to ako pes. A nebude jej to vadit. Ak jej nepotpalime skolu bude jej to jedno. A nebude mi to vadit. Len tam mam za tedy len jednu postel. Ale ak chces mozme to tam prerobit. ,, spytam sa jej. Kracam ku dveram ktore otvorim a necham ju prejst prvu von. Kracali sme ku skole kde som ju viedla roznymi ulickami.

- pokoj terky a clariss

Tvářila jsem se docela nezúčastněně, když jsem Jade vyprávěla o stavech, které se přirozeně dějí upírům. Říkala jsem si, že by měla počítat se vším, ne? Ačkoliv jsem si nebyla jistá, že ona takový stav v nedaleké budoucnosti prožije, chtěla jsem ji varovat dopředu. Mně se to stávalo dost často, tedy, ovšem, v minulosti, v současnosti jsem se snažila tyhle věci minimalizovat. Jako všechno od doby, co jsem utekla od Bastiena. Vlastně bych mu měla být vděčná, jen díky němu jsem nespadla zpátky do všech těch sraček. I přes to, že jsem k tomu měla možnost. Ani mi nedocházelo, jaký vliv na mě měl. Vždycky jsem si myslela, že to já měním jeho, ale ve skutečnosti to asi bylo naopak.
"Neříkám, že taková jsi, Jade, nikdy bych si nedovolila říct o tobě něco takového. Jen tě seznamuji s přirozenými jevy. Být upírem s sebou nese spoustu zodpovědnosti. A ty máš tu výhodu, že máš své lidské já, protože jsi byla proměněna. Já ne, jako upír jsem se narodila, tím silnější ty stavy jsou. U tebe je veliká šance, že než někoho zabiješ, zastaví tě tvé lidské dobrosrdečné já. Já žádnou takovou zpátečku nemám," prohodila jsem, načež jsem pokrčila rameny a pohlédla jsem na své dlouhé nehty. Zacvakala jsem jimi o jednu vaničku a pohledem jsem opět sklouzla k Jade.
Ta začala mluvit o tom, že taková být nechce. Něco ve mně se pohnulo. Vážně jsem právě cítila lítost? Zvláštní. Udělala jsem k ní pár kroků a jemně se dotkla jejího ramene. S povzdechem jsem pak pronesla: "Ty taková nejspíš nikdy nebudeš, Jade. Alespoň to nezajde takhle daleko. Nechtěla jsem tě z ničeho obvinit nebo tě vystrašit. Nedokážu pochopit, jak se z tebe vůbec mohl stát upír. Jsi tak čistá a laskavá, že by tvá dobrota měla tvou nesmrtelnost sežrat zaživa. Vůbec bych se nedivila, kdyby tvé tělo proti proměně v úpíra bojovalo. A nejspíš to tak bylo. Škoda, dokážu si tě dost dobře představit jako člověka." Povzbudivě jsem jí stiskla ruku a usmála se na ni. V duchu jsem si za svá původní slova spílala. Proč mám nutkání všem kolem pořád ubližovat?
"Jo, možná," souhlasila jsem tiše a párkrát jsem přikývla na souhlas. I já jsem následovala jejímu příkladu a posadila jsem se na nejbližší pultík. Pohupovala jsem nohama dopředu a dozadu, což mi vydrželo do doby, než se Jade začala přibližovat. Nepatrně jsem ucukla, když byla až moc blízko, ale přesto jsem poslouchala, co mi říká. Kdybych měla dech, vzalo by mi ho to. Teď jsem se jen zakuckala a vyděšeně jsem na ni pohlédla. To jako myslí vážně? Proboha, Grace, kdy jsi postoupila do fáze, kdy si hledáš kamarádíčky? Své vědomí jsem zatlačila do pozadí a pramen černých vlasů jsem si zastrčila za ucho. To od ní bylo... moc pěkné. "Jestli ti o sobě někdy prozradím víc... věř mi, že si nebudeš myslet, že jsem skvělá," zamumlala jsem a abych unikla jejímu pohledu, zaryla jsem oči do země. Cítila jsem se jako střed Vesmíru, což jsem odjakživa milovala, ale teď mi to připadalo strašně nemístné. Ošila jsem se pod tíhou jejího rozzářeného pohledu a mimoděk jsem se chytila za paži, kde mě pohladila. Byl to spíše obranný reflex, než cokoliv jiného.
A pak se stalo něco, co mě usadilo tak, že málem spadla do přítomného umyvadla. Jade se rozbrečela. Ani se neobtěžovala své slzy skrývat. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na ni zírat, neschopna jediného slova. Ovšem, rozbrečela jsem už spoustu lidí, ale tohle se mi teda ještě nestalo. A určitě ne potom, co jsem někomu řekla, že mi na něm záleží. Řekla jsem to vůbec? Nejsem si tím tak jistá, vypadá to, jako kdybych jí právě řekla, že jí umřel křeček, pomyslela jsem si a frustrovaně jsem uvěznila mezi zuby svůj spodní ret. Po jejích dalších slovech jsem se rozesmála. Nemohla jsem jinak. Sice to znělo trochu hystericky, ale opravdicky jsem se smála. Smích mě okamžitě přešel, když okolo mě obtočila své paže. Skoro jsem vyletěla z kůže. Tohle bylo hodně intimní gesto i na mě. Chvíli jsem byla ztuhlá a nevěděla jsem, co s rukama, ale nakonec jsem ji opatrně a trochu váhavě objala také. Bylo to minimálně zvláštní. "Řeknu ti tajemství, Jade," zašeptala jsem jí do světlých vlasů, "myslím, že i já jsem spíš na kluky." Potom jsem se zasmála a trochu se od ní oddálila, přičemž jsem ji přejela hodnotícím pohledem. "Ale kdybys někdy chtěla zkusit něco jiného, stačí se ozvat," dodala jsem a zakryla jsem si pusu, protože jsem se hodně přemáhala, abych potlačila smích.
"Každopádně... už bychom asi měly jít. Mohl by se tu někdo začít ochomítat," prohlásila jsem záhy tiše, když jsem zaslechla přes dveře nějaký rozruch. Rychle jsem seskočila dolů, popadla jsem svou tašku a ohlédla jsem se na Jade. "Tak jdeš? Mám pro tebe překvapení," zazubila jsem se na ni a položila ruku na kliku. Zdálo se, že venku už to opět utichlo, takže bychom mohly mít šanci uniknout v tichosti.

Jade se evidentně ulevilo, že vidí mě. Dokonce mi to po chvíli i řekla. Popravdě... představa toho, jak se Jade snaží vymluvit z toho, co jako civil dělá v úschovně krve a ještě, že si odnáší čtvrtku zásob domů v dámské kabelce? Minimálně vtipné. Neubránila jsem se pobavenému úsměvu, který po chvíli přešel v trpké ušklíbnutí. "Vedla by sis asi jako já, když bych se měla navléknout do růžovoučkých šatů a hrát si s dětičkama," procedila jsem skrz zuby a zvedla jsem oči v sloup. Už jen ta představa mi rozháněla po těle husí kůži.
A zatímco já jsem ucucávala z rozkousnutého pytlíku, Jade pokračovala v hledání nejchutnějších typů krve a házením si jich do tašky. Alespoň do doby. než se zarazila nad mými slovy. V jasně modrých očích mi zajiskřilo. "No, jeden by řekl, že čím je upír starší, tím lepší sebeovládání má. A tuhle stránku svého upírského já ty možná neznáš, jelikož jsi ještě příliš mladá, ale i mistr tesař se někdy utne. Stejně to platí i pro upíry. Na chvíli ztratíš kontrolu a puf," luskla jsem prsty a zatvářila jsem se nezúčastněně, "tragédie je na světě. Vysaješ pár lidí tady a támhle a nezajímají tě důsledky." Dobře, přiznávám, to znělo vážně děsivě. Tak akorát na kriminál. "Ale samozřejmě si to pak vyčítáš, když přijdeš k sobě. Tyhle stavy bývají, když třeba dlouho hladovíš nebo si dopřáváš krev jen v malých dávkách a tvému upířímu já to nestačí," dodala jsem rychle a mírně jsem se zamračila. Nechtěla jsem přeci, aby si myslela, že jsem nějaký krvežíznivý sériový vrah. I když...
"Občas jsme něco jako noční policie. Něco trochu jiného, než ta lidská. Jednu dobu jsem znala skupinku asi 6 upírů, kteří v noci lovili a zbavovali svět grázlů, zlodějů, vrahů a prostitutek. Není to nic, za co by se jim mělo děkovat, ale aspoň nezabíjeli nevinné," pronesla jsem zamyšleně a na okamžik jsem se vrátila zpátky do své minulosti. Na povrch vypluly mlhavé vzpomínky na chvíle, kdy jsem byla závislá na upířím kousnutí. To, jak jsem přežívala z noci na noc a ze zoufalství jsem vymetala každý pochybný klub... byla jsem ráda, že už je to za mnou. Už bych to nechtěla vrátit zpátky. Nikdy. Pevně jsem sevřela víčka k sobě a zhluboka jsem se nadechla. Její další slova mým uším neunikla. "Víš, Jade, já o sobě nikdy netvrdila, že jsem hodná holka. Popravdě jsem skrz na skrz prožraná vším tím hrozným, co si dovedeš i nedovedeš představit. Lhaní je už součástí mého života, naprosto automatické a přirozené. Bez mrknutí oka bych dokázala někoho přesvědčit, že ten, co leží v rakvi, nemá pulz a nedýchá, to ve skutečnosti jen hraje. Dokázala bych kohokoliv přesvědčit, aby se zabil, kdybych chtěla a s radostí bych mu vyprávěla, jak je to dobré pro lidstvo. Jestli je ve mně kousek dobrého, je nejspíš pohřbený někde hluboko, odkud se pravděpodobně už nikdy nedostane. Ale pořád se učím. I když to tak možná nevypadá, den co den se snažím být lepší a lepší. Netvrdím, že se mi to pořád daří, ale já osobně v tom vidím určitý pokrok. Kdybys... kdybys mě znala takovou, jaká jsem byla dřív, mohu s jistotou říct, že bys utekla na druhý konec světa a jen se modlila, že už mě v životě nepotkáš. Jinak bych ti totiž zničila život. A ty bys mě nechala. Naprosto dobrovolně a ještě by ses tvářila, že je to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsi v životě udělala," prskala jsem kolem sebe a tiskla jsem čelisti k sobě s takovou vervou, až mě panty bolely. Poté jsem se opět nadechla a vydechla. "Snažím se ti říct, že bys mě neměla soudit kvůli tomu, že jsem ti jednou neřekla pravdu. Zklamu tě ještě hodně krát, ale věř mi, že to nedělám proto, že bych ti chtěla ubližovat. Potřebuji ti ukázat všechny své špatné stránky a ujistit se, že stojíš o to, mně znát i přes to všechno ostatní," zašeptala jsem a na chvíli ztratila hlas. Vycucla jsem zbytek krve z pytlíčku, který jsem nestydatě hodila do koše a nacpala si do kabelky posledních pár pytlíků s krví.
Přemýšlela jsem dlouho a dávala jsem si s odpovědí na čas, ale nakonec jsem se narovnala a obdařila ji jedním z mála upřímných úsměvů, které jsem u sebe měla. "Byla jsem si skoro jistá, že už tě nikdy neuvidím. Nechtěla jsem ti zasahovat do života více, než bylo nutné, ale zjistila jsem, že to nedokážu. A teď to bude znít jako klišé, ale já se od tebe nemůžu držet dál. A ne, proboha, není v tom nic milostného, jen mám po dlouhé době pocit, že mi někdo rozumí a bere mě takovou, jaká doopravdy jsem,"vydechla jsem a rozhodila jsem bezmocně rukama.

Když mi Terka začala obvazovat ruku, usmála jsem se. "Děkuji," pak jsem však zmlkla a doslova hltala všechny informace o vlkodlacích. "Stále moc nevím, co tím myslíš, že dovedeme podle čichu poznat kdo je vlkodlak." pokrčila jsem rameny. Zkrátka jsem si to nedovedla představit. "Stříbro nás pálí? To je škoda! Je to můj oblíbený kov," posmutněla jsem. "Smečka? Tady taky nějaké jsou?" optala jsem se a když začala o rodině, tak jsem opět posmutněla. Jo, tak tradice mojí rodiny byly více než jasné. Když zmínila svoji kamarádku, pousmála jsem se. "Tak tu bych ráda někdy poznala" "No, měla jsem jít na kolej. Dnes jsem přijela, ale cestou jsem se stavila v baru a předtím upadla na ledu" odvětila jsem

Zobrala som jej obvez a zacala som jej ho namotavat na ruku. ,,Viem aj ja som si to kedysi myslela ze upriri idu iba po krvi ale neni to tak. Niektory su mili. No teda ak nepocitam jedneho. Neviem ako sa vola ale mal zlu chvilu takze sa mu necudujem ale inak mi pridu v pojode aj ked len par stretnes na ulici,, poviem a zadivam sa na nu. Naklonim hlavu na bok a pokracujem hovoriac: ,,Ano lisime sa. Dokazeme citit kto je vlkodlak a kto nie. Vidime a aj pocujeme lepsie nez pstatny a sme rychli. Dokazeme sa premienat hoci kedy ked chceme a vraj nas striebro pali. Pri velkom mnozstve mozem zpmriet. A este ze kazda smecka alebo rodina ma svoje tradicie. Ja ziadne nemam a aj tieto informacie viem len pted chbilou kd kamaratky Vianni. Je to vlkadlacica a je naozaj mila. A ma krasneho kocura. ,, neviem co mam dodat. Ale videla som ju tu lrvukrat aj ked som tu neni dlho. ,,Kde vlastne byvas?,, spytam sa jej. Nechcem ju vykradnut ani nic podobne len som to chcela vediet.

Sadla skm si na okraj postele a zamyslela som sa. Nevedela som ci jej mam povedat vseobecne alebo o jednotlivych upiroch. ,,No nestretla som sa este z vela upirmi ale su niektory mili. Jedna vlkodlacuca ma v rodine upira a hovori ze je v pohode. ,, pfehovorim a zamyslim sa. ,,Vlastne sa skoro nelisia podla mna od nas. Teda no podla rasy sa lisia ale aj tak maju mozog a citi takze nechadzem vswfkych do jedneho vreca,, poviem a usmejem sa.

Nevedela som na co sa tak pyta. Ako ja som tiez tak sa pytala ked som nevedela nic ale wau. Nepozna upirov. ,,No nestretla si este upira? ,, spytam sa. Veci som si dala do mikiny a pomihla som jej na nohy. Teda na nohu. ,,Kolko mas vlastne rokov? A vies ze si vlkodlak? ,, radsej sa spytam lebo keby som nieco vykecala bolo by so mnou amen.

Pozrela som sa kde maju lekarnicku. Nasla som ju hned. Zobrala som ju a otvorila som ju. Zobrala som obvez a dezinfekciu. Zavrela som lekarnicku a podidem ku Clarisse. ,,Je nas viac. Pred chvilou ma jedna vlkodlacka naucila ako rozoznat upira a cloveka od vlkodlaka. Vraj cuchom a ako sa zda tak to funguje. Neviem ako. Len som presla z izby zo skoly a ktacala som. Potom som sa obzrela ako leby ma sem nieco tahalo. Mozem ta zdvihnut?,, spytam sa jej. Neviem ci jej mam podat dezinfekciu a obvez alebo jej to urobim sama. ,,Mozem ti to obviazat?,, spytam sa jej znova. Upriem na nu oci a usmejem sa.