Když mě poplive krví, vážně ho chci zaškrtit. Malá kapička, která mi stekla pod roušku zmizela v mé puse. Lačně se olíznu. B+. Mňamka.
Zakroutím hlavou. Musím toho nechat.
"Vážně, co tu děláš?" Ptám se znovu chraplavým hlasem. Když ale vidím, že ten chlap couvá, povzdechnu si.
To fakt doktoři děsí lidi? "Dax." Napřáhnu k němu ruku.

Když dojdu do nemocnice, ztratím se na záchodech kde se převléknu do doktorského pláště, který jsem měl schovaný pod mikinou. S rouškou přes obličej jdu do skladu.
Když ale otevřu dveře, je tam nějaký člověk.
Oprava, upír. A saje krev. Ubráním se tendenci zasyčet. "Co tu děláte?" Snažím se mluvit jako doktor.
Bylo by blbý, kdyby mě načapali při krádeži krve. Možná ten upír pracuje pro nemocnici, co já vím.

Stěží otevře oči. Víčka jakoby mu ztěžkla a každý pohyb by byl pětkrát tak těžký. Zamžourá po nemocničním pokoji, až nakonec skončí pohledem i své postele. To už jsem asi po té operaci, pomyslí si. Pokusí se posadit, náhle mu do zad vjede palčivá bolest a on spadne zpátky do polštáře. Já myslel, že ta operace mě těchto bolestí zbaví! Prohrábne si rozpuštěné vlasy a cukne sebou, když se dveře otevřou.
"Dobrý večer, pane Éffarné," pozdraví ho doktor. "Tak jak se cítíte?"
Ellanór se zamyslí. "Poněkud... vlastně ani ne moc jinak. Spíše hůř... ale to asi bude po té narkóze."
Doktor se uchichtne. "A co záda?"
"Stále bolí," odpoví mu popravdě a pokusí se opět posadit. Jako by mi tu páteř pokřivili ještě několikrát...
"Opatrně s tím!" řekne mu doktor. "Ta záda musí zůstat v klidu."
Pomalu se spustí zpátky na nadýchaný polštář. "Za jak dlouho mě budete moci propustit?" zeptá se. Doufám, že co nejdřív...¨
"Tak za tři dny."
Za tři dny? zhrozí se v duchu. "Ale... to ne! Mám na práci jiné věci, daleko důležitější, než je..."
"Válení se v posteli?" navrhne mu doktor.
"Přesně tak," potvrdí s posmutnělým výrazem. Po chvilce mu v očích vzplanou nelítostně plameny. "Podepíšu reverz."
Doktor poněkud vykulí oči. "Proč? To máte tolik věcí na práci? Pane Éffarné, jste po operaci! Alespoň dva dny musíte odpočívat!"
"To můžu i doma," odvětí a usměje se na doktora. "Prosím vás, trvám na tom. A slibuji, že budu nanejvýš opatrný."
Doktor si ho změří pohledem ostrým jako břitva. "Bránit vám v tom nemohu. Ale musíte zůstat v posteli, anebo alespoň v nějaké poloze, kdy si nekřivíte páteř. A musíte se šetřit!"

Za pět minut se ve dveří opět zjeví doktor a podá Ellanórovi papír a propisku. Reverz podepíše svým podpisem, nevynechá ozdobnou kličku na konci, a vrátí ho zpátky doktorovi. Ten poté zavolá sestru, která Ellanórovi pomůže sbalit věci. Poté ho na vozíku vyveze před nemocnici, kde na něj už čeká taxi.

Žlutý taxík zastaví před vchodem do nemocnice. Taxikář spěchá, aby otevřel dlouhovlasému muži dveře. Pomůže mu vystoupit, vyndá z kufru jednu tašku a brašnu, kterou podá tomu muži, a nejistě na něj pohlédne.

"Opravdu nepotřebujete pomoci?"
Ohlédne se a spatří taxikáře, jak drží jeho tašku. "Opravdu ne, ale děkuji vám za starost."
"Jste si tím jistý, pane...?" nedá se odbýt taxikář.
"Éffarné," řekne mu své příjmení a už sahá po své tašce. Taxikář však těsně ucukne. "A teď žádné ale, pane Éffarné. Doprovodím vás do nemocnice."
Pokývá hlavou a vykročí směrem k nemocnici. Taxikář ho následuje a nese mu jeho tašku.
Po chvilce dojde až ke dveřím nemocnice, které se před ním otevřou. Vejde dovnitř a zeptá se na recepci, kde mají ambulanci. Poděkuje recepční a zamíří směrem, kterým mu poradila. Zastaví se přede dveřmi ambulance a otočí se k taxikářovi. "Nyní už vaše služby nebudu potřebovat."
Taxikář vypadá poněkud dotčeně, úsměv ho však obměkčí, a tak položí jeho tašku, rozloučí se s ním a odejde.
"Další."
Uchopí svou tašku a vejde do ambulance.