"To touží slyšet každá žena."
Znovu přimhouřím oči, ale myslím to spíš vtipem. "Jo. Pokud to nebude jako minule. "Nebojte je to jen neškodný zánět, dáme vám antibiotika a za pár týdnu to zmizí samo a prásk, rakovina."
Jasně, vidím to skepticky ale poslední dobou se mi zdá, že se všechno obrací proti mně.
Když mě vezme za ruku a já ucítím jeho dotek, do těla mi začne proudit klid.
Konečně se necítím tak... roztěkaná a zblblá po práškách.
A ve vteřině už spím. Vyčerpaná, domlácená, zdrogovaná, ale s úsměvem na tváři.

Tamia

Ok, jdeme hrát hodnou a zdravou.
"Jasně. Vypadám jako mrtvola?" Asi jo. Vždyť jak dlouho jsem byla mimo? Operovali mně? Na to bude spoustu času pak, ale velice mě to zajímá.
Stín vstal, zavrtěl ocasem a začal mi olizovat ruku. "Ahoj hochu. Jak se vede?" Otočím se a unaveně usměji.
Bylo toho nějak moc. Do pokoje vešel jiný doktor. Není člověk, ale nějak nedokážu identifikovat CO je.
"Madam Winter. Zítra vás můžou pustit domů." Mrkl na mně a zmizel. Bezva. Budˇto zařídil Milan nebo rovnou starosta. Nebo se tu prostě někdo dozvěděl že jsem to co jsem.
"O problém míň. Ale pořád nepohnu nohama." Naštvaně přimhouřím oči a znovu se pokusím třeba posadit. Nejde to. "Ty jsi v pohodě?" Otočím se na Milana.

Stín

Doktor přikývl. "Stín. To je divný méno." Brumlá si, ale já ho moc dobře slyším.
Mám chuť chytit ho za kalhoty a pořádně škubnout.

Dojdeme k pokoji s číslem 144. Zvláštní, 4 je Tamiino oblíbené číslo. Doktor vejde dovnitř první.
Opatrně ho následuji. Bojím se toho, co uvidím. Uprostřed místnosti je postel a v ní něco, co zbylo z Tamii.
Tvář má zafačovanou, kouká jen nos, ústa a oči kolem kterých jsou monokly. Na sobě má už nemocniční oblečení. Samozřejmě tam, kde není sádra a obvazy.
"Deset minut."
Řekl razantně doktor a zavřel za sebou dveře. Došel jsem k její posteli a lehl si vedle.

Tamia

Bolí mě celé tělo. Už chci otevřít oči, ale čekám až ten otravnej doktor zmizí.
Slabě slyším kroky Milana a Stína, protože mi ještě hučí v uších. Zaklapnou dveře a já se pokusím odlepit oční víčka, ale jako by mi sešili i je. Konečně se to podaří.
"Uf. Už jek konečně pryč. Jsem myslela že nezmizí." Zabrumlám a snažím si přivyknout ostrému světlu. Je mi mizerně, tělo mě bolí jako by na mě stoupl slon a chce se mi z mé bezmoci brečet. Ale jsem ráda, že tu někdo je.
"Ahoj." Řeknu s mírným náznakem úsměvu směrem k Milanovi..

"No, tvrdnout doma by možná bylo lepší, ne?"
Položím se na podlahu a znovu rozhlédnu kolem. "Jasně. Uvidí odcházejícího maxi psa a nebudou mě chytat. Všude tu jsou kamery."
Od té doby, co prý dva úchyláci znásilnili mrtvolu a začali mizet sáčky s krví. Upíři.

Uběhlo několik desítek minut a já skoro usnul. O hodinu a půl k nám došel unavený doktor. Páchl Tamiinou krví. Načpicoval jsem uši a " na pozdrav" zavrtěl ocasem.
"Bude v pořádku. Spí. ALe chvíli nebude dobře chodit. Já říkám lidem, aby se poutali, ale oni ne.... Chcete se na ni podívat?"

Stín

Zakňučím.
Nelíbí s mi tu, ale musím počkat na Tamiu. "Jo, to doufám." Je štěstí, že mě neslyší nikdo, kdo nechci aby mně slyšel. Navíc je tu skoro prázdno, vždyť jsou...
"Vesele Vánoce, Milane." Možná se budete divit, ale my jsme je s Tami slavili. I když trochu jinak, než ostatní lidi. Velikonoce atd. šli mimo, ale vánoce a Silvestr..
"Nezasloužil sis tvrdnout tu přes Štědrej den." Ani ona. Kolem projde doktor s podezíravým pohledem, tak natočím hlavu na stranu, začnu slintat a vyloudím ze sebe takový ten tupý, debilní zvuk, jaký vydávají bernardýni.

Stín

Koukám, jak v sanitce Tamiu ošetřují.
Nemám z nich dobrý pocit, spíš bych radši někoho z nich kousl. Ale jsou hodní, že nás nechali jet s nima. Tam nikdy nepotřebovala sanitku. Ani doktora. Vždycky byla silná.
Vidět ji takhle je pro mně nejhorší... Navíc vím že už mě hledá smečka. Je to jeden z předtuch, které má každý vlk.
Dojedeme do nemocnice a ti sanitáři s Tamiou někam odjedou. Potlačuji nutkání běžet za ní.
Přišla nějaká žena a chce po Milanovi vyplnit lejstra. Marně se snažím nahlédnout, co tam je napsané. Asi jsem jediný vlk, co umí číst, že?

"Dobrú noc." Povedal som milým hlasom a usmial som sa na ňu.
O chvíľu prišiel doktor a povedal nám, že môžeme ísť domov. Zobudil som Kyu. "Kya, zobuď sa. Môžeme ísť domov." Povedal radostným hlasom a pohladil Kyu po tvári. Hneď sme išli domov, len sme sa museli prezliecť z nemocničného oblečenia do nášho normálneho. Nakoniec sme si zobrali taxík a išli domov.

>> Dom Kyasarin Besarius a Jamesa Harrisa

"To som nevedel, že to budú tvoje prvé Vianoce." Povedal milým hlasom. "Budeme spolu my dvaja." Povedal veselým hlasom a stále som ju držal za ruku.