Zastavila jsem se, abych se podívala, že tě mám stála ze sebou, Překvapilo mě, že jsi nezdrhl.
"A já si myslela, že vezmeš čáru... přece se bojíš zlých lidí, ne?" Pozvedla jsem obočí a snažila se zadržet smích. Poté jsem vlezla dovnitř do nemocnice.
Personál mě zdravil na každím kroku, dcera starosty se pozná hned... podle oblečení a toho modrého oka. Došla jsem až na ambulanci, kde seděla řada pacientů, ale já přešla ke dveřím a zaťukala na ně. Otevřela mi sestřička a té se na tváři rozzářil úsměv.
"Vedu jednoho pacienta." A ukázala jsem palcem ruky na tebe. Sestřička k tobě okamžitě přešla a ukázala, ať jdeš dovnitř.

Jak sis myslel, měl jsi jedno ošklivě naštípnuté žebro. Doktor ti hrudník pevně obvázal a nařídil ti spíše ležet, než chodit, běhat či cokoliv jiného, zvláštní, ani se neptal, jak se ti to stalo. Jakmile jsi vylezl z ordinace, ještě jsem tam stála

„No já si myslím“ řekl jsem, vždyť poslouchat tu sestřičku celou tu dobu a navíc ještě dělat, že mě to bůh ví jak zajímá, to byl vážně mistrovský výkon. Zlehka jsem se pousmál, když začala s tím, že vůbec neví, kde jsem na tu žárlivost přišel. „No kdybys nežárlila, tak by ti bylo úplně jedno, že mě líbá jiná žena“ odvětil jsem klidně, navíc by s tím stejně měla počítat, já se jen tak nezměním a ani to nemám v plánu. Hned po té nebo vlastně skoro zároveň jsem se konečně dal do pohybu a vydal se spolu s ní do lesa. Bylo to sice skoro pořád rovně, žádné složité proplétání všemi možnými uličkami, ale zato téměř přes celé město.

--> Les

S pobavením jsem poslouchal její výčet mých jistě pravdivých vlastností a musel uznat, že se krásně naučila neodporovat mi v tom, že jsem prostě nejlepší. „Chtěla jsi říct část odměny nebo si snad za tu námahu víc nezasloužím?“ zaprotestoval jsem, když jsem chytil jeden sáček s krví a snažil se skrývat smích. Sice jsem nevěděl kolik toho vzala, ale rozhodně to bylo víc než tohle, takže jsem byl přesvědčený, že tohle není vše, co dostanu.
Já bych to sice tolik neřešil, ale když navrhla, že bychom asi měli zmizet a už rovnou plánovala, kam bychom mohli jít, vlastně mi to nevadilo, proč si neudělat malou procházku třeba zrovna lesem. „A víš, že jsem se taky docela divil?“ odvětil jsem, dál ji poslouchal, přičemž jsem si ji zkoumavě prohlížel a pak jsem její vášnivý polibek ještě prohloubil tím svým. „Nemusela by to přežít? Charlotte, ty žárlíš“ ušklíbl jsem se a vrátil jsem zase zpět k předchozímu tématu, ohledně toho, kam půjdeme. "No v parku by se sice chodilo líp, ale v tuhle dobu je to riskantní, takže les" rozhodl jsem.

Přes tvář mi přelétl lehký spokojený úsměv, když se kolem nás bleskově mihla Charlotte. Přišlo mi, že já už teď vlastně nemusím dělat vůbec nic, Lott toho jistě pobere dostatek a já bych si to tim zbytečně zkomplikoval, takže jsem jen chvíli poslouchal, jak se mi ta sestřička snaží vysvětlit něco o těch transportech, přikyvoval jí, ale nyní už to šlo všechno mimo mě. Už jsem měl v plánu to nějak ukončit, ale vzápětí jsem uslyšel nějaký hlas, jasný signál toho, že bychom měli vypadnout, protože já tam přece nemám co dělat, takže jsem nakonec nemusel říkat vůbec nic. Poděkoval jsem jí za poutavý a velice zajímavý výklad, nějakým jistě stejně okouzlujícím způsobem se s ní rozloučil, slíbil jí, že se nevidíme naposled a že se brzo zastavím a už co nejrychleji mířil ven, kde už čekala Lott.

Lott očividně žádný jiný nápad neměla. Kdybych tu byl s nějakým kamarádem, asi bych mu řekl „Sleduj a uč se“, takhle jsem se na ni jen samolibě usmál, vystoupil zpoza rohu a sebevědomě si to kráčel k sestřičce. Než jsem k ní došel, vypadly jí nějaké papíry z těch všech možných skript, co nesla s sebou. Zkrátka scéna jak vystřižená ze začátku nějakého romantického filmu a taky, že jsem si připadal jako herec, který má teď zahrát svou na míru napsanou a dokonale naučenou roli. Pomohl jsem jí sebrat ty papíry a podíval se na ni přesně tím neodolatelným pronikavým pohledem, který nedávno Lott zmiňovala. Rozhovor jsem začal klasickou větou "Víte, že máte vážně nádherné oči?". Byla to sice již zastaralá fráze, kterou téměř nepoužívám, ale teď jistě zabere. Chvíli jsem se s ní bavil než jsem se dostal k tomu, že jsem vlastně budoucí doktor a strašně by mě zajímal chod této nemocnice, konkrétně zrovna transport krve. Ona samozřejmě nejprve váhala, přece jen stále jsem pro ni relativně cizí člověk. "Ale mě by to opravdu zajímalo..no tak, bude to jen chvilinka" usmál jsem se, jemně jí přejel po tváři a strčil jí pramínek vlasů za ucho, opět klasika. Ona podle očekávání již neprotestovala a mohli jsme přejít ke dveřím, přičemž já jsem nenápadně mávl na Lott, která měla za úkol tam nepozorovaně přijít za námi, zatímco já budu nadále dělat, jak mě strašně zajímají všechny ty doktorské definice a pojmy.

Pobaveně jsem se usmál nad tím, jak o tom tak přemýšlela a zároveň se to snažila nějak okecat. „Správně“ souhlasně jsem se usmál, až na těch pár nepodstatných detailů to opravdu jednoduché bylo. Pak jsem se stejnou rychlostí vydal za ní, dokud jsme se nezastavili přede dveřmi, za kterými se skrýval náš první cíl. Ještě předtím než jsem se musel schovat před sestřičkou, zkusil jsem vzít za kliku, přece jen za zkoušku nic nedám, ale samozřejmě dveře byly zavřené. Kdo by si pomyslel, že i taková poměrně malá nemocnice to bude tak hlídat zavrčel jsem ve své hlavě a začal uvažovat, jak se nepozorovaně dostaneme dovnitř. Díky naší síle, bychom to jistě otevřeli, ale jistě bychom tím na sebe upozornili. Další možnost byla, že bych mohl přemluvit třeba zrovna tuhle sestřičku, co brzy projde kousek kolem nás a čím více jsem o tom přemýšlel, tím více se mi tento druhý nápad zdál použitelnější. Zatím jsem však nic nedělal, co kdyby čirou náhodou měla Lott jiný nápad, při kterém by jsem se nemusel obětovávat.

Dorazili jsme k nemocnici a ani jsem nevěděl, jak dlouho nám to zabralo, protože jsem celou tu cestu nějak moc nevnímal. ,,No to jsem sice mohl, ale já jsem ti chtěl nechat prostor na trénování svých orientačních schopností" ušklíbl jsem se. Ohledně těch vlasů, to jsem zkrátka jen zopakoval to, co jsem si předtím jen myslel. ,,No jo to jsou ty léta praxe a získávání zkušeností" řekl jsem s nevinným úsměvem. Pak už jsem se jen mile usmál, tohle nepotřebovalo moje komentáře. Jasně, každý přece miluje moje vlasy a že ženy z mého pronikavého pohledu omdlívají vím taky, ale radši jsem to ponechal jen ve své hlavě. Chvíli jsem přemýšlel nad tím plánem, i když jsem samozřejmě žádný neměl. ,,Plán je prostý. Vejdeme dovnitř, co nejrychleji se dostaneme do místnosti s krví a i s ni se zase vytratíme aniž by si nás někdo všiml. Zbytek bude improvizace" usmál jsem se.

Navštívím ambulanci. Nechám se ošetřit a pak se ještě zastavím v lékárně
Lékárna
"dobrý den, máte ty čípky také s jinou příchutí?"
Lékárník: "proboha chlape! Vy je žerete?"
Já: "Né, strkám si je do řiti! Jasně že je žeru! Vezmu si dvoje a k tomu mast na opary. Děkuju!" dokončím naštvaně. Pak vyrazím do baru, protože absolutně zapomenu, že jsem měl jít do nočního klubu
---> bar