Sotva stihl se stihl svou otázkou ujistit, že je tady správně, už se kolem začali hromadit ostatní upíři. Nebylo divu, že se spolu někteří začali znali a rovnou se spolu začali bavit. On zde v tuhle chvíli nepoznával nikoho, ale doufal, že tomu tak dlouho nebude. Nevadilo by mu, kdyby po Concordu lovil sám, alespoň by tak měl o něco větší kontrolu, ovšem tentokrát mu na ní tolik záležet nemuselo a nebránil by se tak ani lovu ve dvojici či dokonce ve skupině. On sám byl proti zabíjení těch nevinných jen kvůli krvi, ale kdo ví, co mu tenhle výlet mohl všechno nabídnout. Mohl jeho názor změnit k lepšímu, ale také k horšímu. Dlouho se nepohyboval mezi tolika upíry a už pomalu ani netušil, co by měl čekat, přesto nebyl ani trochu nervózní. Iniciativu dokázal převzít v jakékoliv příležitosti, ale nic takového zde nebylo potřeba, určitě to klan zvládne bez problémů, on je tu v podstatě jen navíc. Nedokázal rozpoznat, kdo v klanu je a kdo není a rád by se seznámil s někým, kdo se v něm nachází. Mohl tak získat mnohem větší přehled... o všem, co s tam děje a jak to tam chodí - a právě to také chtěl.
Nemohl si nevšimnout pohledu, který mu věnovala tmavovlasá a opravdu krásná upírka, jež se objímala s tou blonďatou. Právě tyhle dvě uviděl jako první. Nedalo by se ovšem povědět, že by na to intenzivní střetnutí s jejíma očima nějak výrazně zareagoval. Většinou to byl především on, kdo takové pohledy rozdával, protože od žen málokdy věděl, co přesně čekat. A ještě k tomu od upírek. Koutek mu vyskočí do menšího úsměvu a když mu poví své jméno, jen pokývá hlavou. Zhluboka se nadechne a zaměří se na její nejen upíří vůni, aby jí poté mezi ostatními mnohem snadněji našel, kdyby to bylo potřeba nebo by snad o její přítomnost stál mnohem více. „Christian,“ představí se slušně na oplátku a poté už si hledí svého a jen sleduje, jak se to tam začíná hromadit. Neměl důvod jí nepovědět své pravé jméno. Pokud se chtěl dostat do klanu, musel mluvit pravdu a tady ani nebylo potřeba lhát.
Jakmile se vlakem dostali na místo, kde mělo všechno začít, už se začínal rozhlížet po někom, ke komu by se přidal. Bylo o trochu těžší rozpoznat, kdo je v klanu a kdo není, přestože se o to urputně snažil. Pusu ale neotevřel, aby se zeptal, dokázal si poradit i beze slov, alespoň v tomhle případě. Společně s ostatními dorazil na náměstí, kde si to jen rychlým pohledem prohlédl, aby se tak nějak zorientoval, ale přesto pozorně poslouchal slova té tmavovlásky. Když už k tomu měl možnost a nebyli v tom vlaku, zapálil si cigaretu, po které jeho tělo už výslovně toužilo a spokojeně přijal první dávku nikotinu. Dlouze potáhl a kouř vydechl kamsi stranou. Rozhlédl se po svém okolí, jestli někde v tom davu nezahlédne tu blondýnku, jež se předtím objímala se Siennou. Vypadala mladě a poměrně blízko jeho věku, ve kterém byl on proměněn. Nejspíše z toho důvodu ho její přítomnost lákala a očima ji vyhledával mezi ostatními, ne že by mu to s jeho výškou dělalo nějaký problém, ale na ni se nezaměřil tolik jako na tmavovlásku, která už teď mířila se svými věcmi k hotelu, o kterém se zmiňovala a kterou pohledem vyhledal téměř okamžitě.

Přišli další čtyři upíři a musela jsem uznat, že tahle účast mě dost překvapila. Čekala jsem tak dva tři upíry, ale ono jich přišlo mnohem víc. Náladu mi to o dost zvedlo - ještě spolu s tím, že se vrátila Maya a že jede taky Sofia. Na všechny čtyři příchozí jsem postupně kývla, pozdravila a věnovala i potěšený úsměv. Sice jsem nepředpokládala, že by se všichni angažovali v klanu, ale bylo pěkný vidět, že jsou tu i další, kdo by rádi popustili uzdu a dali si prázdniny od toho slušného chování. A došel i Danny, to bylo taky fajn.
"No nazdar, to je dost, že se vůbec taky ukážeš," ušklíbla jsem se a oplatila mu obejmutí. "Práce, práce, práce," odvětila jsem na jeho otázku a pak pobaveně sledovala, jak si vytahuje cigaretu. "Teď jsem jednu měla, ale mně to stejně neublíží," mávla jsem rukou a nabídla si.
Chvíli jsme ještě čekali, jestli se neobjeví někdo další, ale zdálo se, že už nikdo nepřijde. Což ale ničemu nevadilo, účast byla velká i tak. Navíc nám za chvíli jel vlak. "Fajn, takže za chvíli je to tady, nikoho nenutím, abysme seděli všichni společně, cesta bude trvat pár hodin. Jak tam dorazíme, našla jsem hotel hned u náměstí, kdyby se někdo chtěl ubytovat, strávíme tam pár dní, jak se nám bude chtít," informovala jsem je. Dost z toho záleželo hlavně na nich a jak si to každý z nich bude chtít udělat, nechtěla jsem jim nic diktovat. Jediná věc, kterou jsem chtěla, bylo, aby si to užili. "Jenom bych byla ráda, kdyby se mezi sebou aspoň trochu poznali členové klanu, případně ti, co by chtěli vstoupit," dodala jsem ještě a věnovala jsem jim úsměv.
Vlak přijel, nastoupili jsme a po pár hodinách jsme stáli v Concordu. Přesunuli jsme se na jedno z hlavních náměstí Todo Santos (nahoře na fotce), ukázala jsem jim, kde je ten hotel, a dala jim rozchod s ujištěním, že si vážně mohou dělat, co chtějí, že je nehodlám nijak kontrolovat - jenom, že je sraz následující den v poledne tady na náměstí, abychom se dohodli, jestli ještě zůstáváme a na dalších podružnostech. Teď byly zhruba čtyři hodiny odpoledne a já jsem zamířila do hotelu, abych si zajistila pokoj.

// Opět - žádné pořadí není, odepisujte, jak můžete, zkoumejte s postavami město - domluvte si třeba s někým z ostatních hru a tak podobně :)

Ano, ano. Rozhodl se jet taky na výlet. Přeci jen v klanu byly nevýhody, ale dokonce i výhody a on tam určitě chtěl zůstat. Proto se zúčastnil tohohle výletu. Doma si začal balit věci, stačila mu jedna taška do které si vzal pár hadrů, kdyby náhodou se ušpinil od krve, ať tam nechodí celé dny v tričku od krve. Zabalil si pár triček, kalhoty, samozřejmě to nebylo obyčejné a levné oblečení, které on nenosil. U něho se vždy našlo jen značkové. Když si ho od krve jiného člověk zašpinil, nevadilo mu to. Buď se to vypere, nebo si prostě koupí nové. Chtěl si tenhle výlet užít. Mimo Shadowhill dlouho nebyl a dost se těšil. Konečně trochu změna, která prospěje každému. Nakonec vyrazil na nádraží, kde měli všichni sraz. Nezajímalo ho moc, kdo všechno pojede. On se hlavně zajímal o zábavu, která ho v tom městě čeká. Tašku držel v ruce a přehodil si ji přes rameno. Kráčel si to na nádraží za ostatními, které si zdálky prohlížel, hezky v bílém tričku, v černých džínách a v černé, kožené bundě. Černá, to byla jeho barva! Zastavil se u ostatních a koukl se na Siennu, kterou s úsměvem pozdravil. "Ahoj Sienn." Druhou ruku kterou měl volnou, dal do své volné kapsy od kalhot a přenesl váhu na jednu nohu. K ostatním se nějak nehlásil, jen si je prohlížel, spíše holky a přemýšlel, které zná.

Být hodná holčička pro mě bylo poměrně stresující. Nemoct pít přímo ze zdroje, přespříliš kontrolovat své emoce. Bylo to všechno tak svazující pro upíra, který se se svým původem narodil. Bylo to mou naprostou přirozeností, kterou jsem si schválně odpírala, abych ze sebe udělala lepšího... upíra? Nicméně mi to žralo spoustu času, energie a nervů. A tenhle výlet, který vyhlásil místní upíří klan? To byla naprosto dokonalá příležitost, abych popustila uzdu svému sebeovládání, aniž by o tom kdokoliv z mých drahých věděl. Ach, jistě, dvou drahých - Bastien a Jade. Ani jeden nepojede, tím jsem si byla jistá. Bylo by to proti jejich morálním zásadám nebo tak něco.
Já neměla nejmenší překážku v tom, abych jela. Našla jsem tu největší černou kabelku, kterou jsem měla, nacpala do ní všechny potřebné věci, které se nedají koupit a cítila jsem se spokojená sama se sebou. Tohle rozhodnutí mi může pomoci trochu upustit páru. Už zbývalo jen se obléknout. Zhodnotila jsem sama sebe v zrcadle a zadumaně jsem projížděla celý svůj šatník. "To ne, to taky ne, moc elegantní, moc upjaté, moc nepohodlné, ah! Ano, to je to, co jsem hledala!" nadšeně jsem si zamumlala a vytáhla jsem ze svého šatníku rudý korzet s černým prošíváním. Navlékla jsem se do něj, pevně jsem si ho zavázala, přes ramena jsem si přehodila černou koženou bundu a co zbývalo ještě? Ano, kožené upnuté kalhoty a boty na zabijáckém vysokém podpatku. Nestrachovala jsem se, že mi bude zima, protože jednoduše... nebude. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen jsem je pročísla prsty a spokojeně se na sebe usmála do zrcadla. Popadla jsem tašku, zamkla dům a vydala se na nádraží, kde, jak se ukázalo, už všichni čekali. A já samozřejmě opět přišla pozdě. Nic nezvyklého.
"Zdravím," pronesla jsem, když jsem se ke skupince přiblížila. Neznala jsem ani jednoho z nich, ale to mi nebránilo, abych si je nestydatě prohlížela. Každého hezky od hlavy až k patě, načež jsem na rtech vykouzlila mírný úsměv a sundala si z kabátu neexistující smítko. Nevěděla jsem jak ostatní, ale já byla připravena vyrazit. V plné polní.

Potřebovala jsem pauzu.. Měla jsem pocit, že se skoro dusím, pod tíhou všech těch událostí co se v poslední době odehrály. Ať už to byla ta Noelova nehoda, můj odchod z práce, to že Noel má vlastně dvě dcery, potom jsem Noela podvedla a.. Bylo toho prostě hrozně moc. Měla jsem pocit, že mi z toho exploduje hlava, jako kdyby mi tohle všechno bralo kyslík a já se dusila.
Jak jsem se z samotářky, prostitutky, která zasvětila svůj život hledání svého stvořitele stala věrnou přítelkyní, co se svým milovaným slaví Vánoce a má potkat jeho dcerušky a je v háji z toho, že ho podvedla? Nechápala jsem tu změnu. Jasně, měla jsem Noela ráda, milovala jsem ho, to nepochybně, ale nepřišlo mi jako kdybych tohle byla já. Dokonce jsem pila krev jenom z pytlíčku. A krev z pytlíčku stojí pěkně za prd, jenom tak mimochodem.
Proto m tenhle malinkatý výlet přišel víc než vhod. Potřebovala jsem si trošku oddechnout.. Trošku se nakrmit čerstvou tekoucí, pulzující krví.
Noelovi jsem o tom neřekla. Napsala jsem mu lísteček, že jsem odjela na výlet s klanem, že nevím kdy se vrátím, ať se opováží mi volat, nebo se mě proboha snažit najít. Moc dobře jsem věděla jaký je, proto jsem tohle považovala za nutnost. Snad ho od toho odradí alespoň ta poznámka o tom, že je to s klanem. Doufám.
Do malého kufříku, takového toho retro, co není ani na kolečka, jsem si dala pár potřebných věcí, moc jsem to nepřeháněla.. Hodila jsem na sebe relativně pohodlné oblečení a to hnědý, teplý rolák, k němu vínovou sukni, ve předu na knoflíčky, která byla zhruba do pasu. Přes to jsem přehodila dlouhý kabát a k tomu jsem si vzala kotníčkové boty, které byly ve stylu těch "jezdeckých".
Na nádraží jsem dorazila poměrně na čas a pohledem jsem sjela k té skupince upírských, se kterými jsem tady byla. Popošla jsem k nim a trošku jsem si odkašlala. "Zdravím.. Máme nějaký plán, nebo budeme mít rozchod?" Vlastně by mi nevadilo ani jedno. Konečně budu pryč z Shadowhillu, konečně budu moct dýchat. Navíc pochybuji že s upíry bychom šli na čajový dýchánek a sama bych se taky zabavila, takže o zábavu by tak jako tak bylo postaráno.

Už před pár dny se dozvěděl, co místní klan, a vlastně celá upíří populace Shadowhillu, chystá. Nikdy se do podobných věcí zrovna nezapojoval, protože věděl, že se stačí nepohodnout s nějakým dalším upírem a nemusel by skončit zrovna nejlépe. A téhle akci jich určitě bude spousta. Přemýšlel o tom, že by vstoupil do klanu, ale ještě nebyl plně rozhodnutý, tudíž pro něj bylo tohle tím, co mělo jeho myšlenky vést správným směrem. Doufal, že po tomhle výletu už si bude jistý, jestli do klanu vstoupit chce či nikoliv. Nebyl domluvený s žádným dalším upírem z města, který by mu dělal společnost a on se tak nemusel po Concordu potácet sám, ale doufal, že se co nejdříve s někým seznámí a alespoň tak pozná nějakou novou tvář.
V tuhle chvíli už však mířil na nádraží, kde se měli všichni sejít. Určitě bude na nádraží čekat spousta dalších upíru, kteří se právě tohohle ani nemuseli účastnit, ale doufal, že tu skupinu odhadne správně a bude tak vědět, ke komu se přidat. A kdyby nevěděl, přesto by se do onoho města vydal, aby neseděl stále ve svém bytě, ale také se někam podíval. Přes jedno rameno měl přehozený menší, černý koženkový batoh a v něm jen nějaké nutnosti, nebral si toho hodně, protože toho jako upír a ještě k tomu chlap, tolik nepotřeboval. Kroky ho dovedly až na místo, kde se měl konat nějaký ten sraz a už se rozhlížel po nějaké skupince, ke které by se mohl připojit nebo se popřípadě zeptat, jestli míří stejným směrem, kdyby nenarazil na onen klan. K jeho překvapení na nádraží moc upírů nebylo, tudíž mu nedělalo problém zavětřit dvě dívky, které se v tu chvíli zrovna chystaly obejmout. Na nic nečekal a rovnou si to k nim namířil, protože prozatím pro něj byly jediným záchytným bodem, který se v jeho okolí nacházel. Slušnost mu u jeho rasy nic moc neříkala, tudíž na ně promluvil bez jakéhokoliv pozdravení. „Jste tu kvůli tý akci v Concordu?“ otázal se a obě je rychlým pohledem očima prozkoumal, aby alespoň z vnější stránky mohl poznat, na koho mluví, jinak jim zase tolik pozornosti nevěnoval a čekal jen na odpověď.

Stála jsem na Shadowhillském nádraží v domluveném čase tak, abychom tam dorazili někdy později odpoledne. Vedle sebe jsem měla položený malý příruční kufřík s pár nejnutnějšími věcmi. Hotel se sice žádný nedomlouval, ale já si pokoj pronajmout hodlám. Už jen kvůli tomu pohodlí a na uložení věcí, i kdybych v něm spát neměla. Jakože to v plánu vážně nemám. Trochu mě hlodalo, jestli vůbec někdo nedorazí a nakonec nepojedu sama. No, ne že by to z jistého úhlu pohledu nemuselo být fajn, to rozhodně, ovšem klanu by to nijak nepřispělo.
Na nohách jsem měla kožené kozačky a tělo mi jen tak naoko zakrývala tmavě hnědá přiléhavá bunda z kůže s krémovým lemováním z falešné kožešiny. Mezi prsty jsem držela cigaretu. Kdysi jako mladičká člověčice jsem kouřila, abych vypadala jako "velká" a "cool" holka. Zlatý časy. Teď mi pomáhala ukrátit si chvíli.

// Kdyby měl někdo nějaký nápad na zajímavou zápletku nebo příhodu v průběhu nebo cokoliv, co by chtěl, aby se stalo, napište mi vzkaz - nemám pro vás nic konkrétního nalinkovaného, takže si můžete sami vybrat směr, jakým se bude hra vybírat a klidně se i rozdělit :)