Bar
Seděla u baru mlčky popíjejíc svoje pití a snažíc se nevšímat si okolí až zase tak okatě. Po té době co tu seděla do sebe samozřejmě zvládla překlopit už několik skleniček a její hlavinka už jaksi úplně zapomínala na nějaké ostýchání.. Ani si to neuvědomovala a v jednu chvíli dokonce flirtovala se samotným barmanem a dokonce vyloudila i jednu sklenku zdarma. Byla by pravděpodobně zůstala klidně sedět a pila dál, kdyby jejím tělem náhle neprojela ona okamžitá střízlivost.
Vlkodlakem je už dost dlouho na to, aby poznala když je něco v nepořádku, nebo spíš, když se blíží její proměna. A to už pak její přítomnost venku a ne v zamčeném sklepě už byla dostatečně špatná - za úplňku nebyla venku ani nepamatuje a dnes se necítila ještě ke všemu zrovna nejlépe. Už když se hrabala v kapsách a hledala peníze na zaplacení cítila jak její tělo protestuje a snaží se z ní udělat něco jiného, než je člověk. Nakonec, ale plácla bankovkou o bar a ještě se jí podařilo se pousmát, než při pokusu slézt ze židle upadla na zem. Zaslechla něco barmana říct, dokonce ji napadlo, že by se jí mohl pokusit jít na pomoc. To už jí tělem projela bolest podél celé páteře a pak se rozběhla do rukou i do nohou. Pevně zavřela oči a myslela jen na to jak se dostat domů a nějak přečkat noc v domě - i tahle myšlenka byla, ale vtažena jskousi temnotou a každý kdo se díval, viděl přesně jak se tělo téhle rozkošné blondýnečky změnilo na tělo velké sněhově bílé vlčice.
Když byla tahle proměna u konce myšlenky té hodné milé slečny, které se jí často podařilo udržet i při úplňku byly dnes úplně pryč. Ty hnědé vlčí očí teď nenávistně pozorovaly pomalé úkroky vzad onoho barmana.Vlčice se vyhrabala na nohy a její zavrčení se rozlehlo po baru. Jednoduše toužila po krvi - sice asi ne tak moc jako hladový upír, ale chtěla zabíjet a ačkoli jí to lákalo, měla z toho příšerný strach.
Barman jí nestihl utéct a brzy tak ležel na zemi, s ostrými drápy zaťatými v zádech, zuby se mu zaryly do paže a bílou srst potřísnila krev. Kdesi hluboko v té šílenosti se ozval hlásek volání přírody a tak nechala vlčice barmana ležet na zemi v bezvědomí a raději si prodrala cestu ven z baru na ulici - těžko říct, proč to v baru odnesl pouze barman a nikdo jiný si nic neodnesl, nejspíš měl barman pouze smůlu... Před barem se rozhlédla a pak hlasitě zavyla směrem k nebi, než se rozběhla večerem kamsi do ulic - jen bůh ví kam doopravdy zamířila..
---> Pryč
Vlkodlakem je už dost dlouho na to, aby poznala když je něco v nepořádku, nebo spíš, když se blíží její proměna. A to už pak její přítomnost venku a ne v zamčeném sklepě už byla dostatečně špatná - za úplňku nebyla venku ani nepamatuje a dnes se necítila ještě ke všemu zrovna nejlépe. Už když se hrabala v kapsách a hledala peníze na zaplacení cítila jak její tělo protestuje a snaží se z ní udělat něco jiného, než je člověk. Nakonec, ale plácla bankovkou o bar a ještě se jí podařilo se pousmát, než při pokusu slézt ze židle upadla na zem. Zaslechla něco barmana říct, dokonce ji napadlo, že by se jí mohl pokusit jít na pomoc. To už jí tělem projela bolest podél celé páteře a pak se rozběhla do rukou i do nohou. Pevně zavřela oči a myslela jen na to jak se dostat domů a nějak přečkat noc v domě - i tahle myšlenka byla, ale vtažena jskousi temnotou a každý kdo se díval, viděl přesně jak se tělo téhle rozkošné blondýnečky změnilo na tělo velké sněhově bílé vlčice.
Když byla tahle proměna u konce myšlenky té hodné milé slečny, které se jí často podařilo udržet i při úplňku byly dnes úplně pryč. Ty hnědé vlčí očí teď nenávistně pozorovaly pomalé úkroky vzad onoho barmana.Vlčice se vyhrabala na nohy a její zavrčení se rozlehlo po baru. Jednoduše toužila po krvi - sice asi ne tak moc jako hladový upír, ale chtěla zabíjet a ačkoli jí to lákalo, měla z toho příšerný strach.
Barman jí nestihl utéct a brzy tak ležel na zemi, s ostrými drápy zaťatými v zádech, zuby se mu zaryly do paže a bílou srst potřísnila krev. Kdesi hluboko v té šílenosti se ozval hlásek volání přírody a tak nechala vlčice barmana ležet na zemi v bezvědomí a raději si prodrala cestu ven z baru na ulici - těžko říct, proč to v baru odnesl pouze barman a nikdo jiný si nic neodnesl, nejspíš měl barman pouze smůlu... Před barem se rozhlédla a pak hlasitě zavyla směrem k nebi, než se rozběhla večerem kamsi do ulic - jen bůh ví kam doopravdy zamířila..
---> Pryč
Na její slova už musel pouze přikývnout, což bylo jedině dobře, tak tak se totiž udržel od nějakého toho "není", které se mu dralo na jazyl. Snažil se respektovat názory ostatních, alespoň poslední dobou, někdy to však nebylo nejjednodušší. Naštěstí vzápětí došlo na Lo a on se tak ujal hledání mobilu, aby jí ji mohl doopravdy ukázat. Její slova mu opět vehnala úsměv na tvář, tentokrát je to úsměv o dost jemnější, než kterýkoliv z těch předchozích, a když mu ještě pověděla, že je mu podobná, musel na chvíli sklopit pohled k zemi. "Díky." Přikývl potěšeně a mobil si od ní zpátky převzal. Už už se chtěl začít ohrazovat, když na něj vybafla s tím, že nemůže za to, že je taková, ale ona se vzápětí vytasila s dalšími slovy, se kterými by to tak trochu ztratilo pointu, takže e rozhodl raději mlčet. Nakonec už tedy opět jen přikývl, nemaje na to co více říct. "Pravda." Přikývl s povzdechem a na chvíli se zadíval stranou. Alespoň do té doby, než začla o té pubertě. "No... To ano, ale to neznamená, že se na to musím těšit." Poznamenal trochu nabručeně, ovšem nedá se říct, že by mu to nějak výrazně zhoršilo náladu, byl schopen hned v další chvíli svůj výraz kompletně změnit, stačily k tomu jen ty balónky a po nich hnedka jeho volba. "Ne, já si to dával o něco níž." Prozradil jí s pobaveným úsměvem, když si představil, že by to měl zpívat v originálě. Brr.
"Rozumím." Odvětil ještě jednoduše a na tváři se mu stále držel milý úsměv, který naznačoval, že to myslí vážně a že se kvůli tomu opravdu dvakrát nezlobí. Jakmile se ozvalo pípnutí, začal si raději všímat své skleničky, kterou pomalu otáčel v prstech a se zaujetím si ji prohlížel. Jakmile zahlédl další pohyb, rychle k ní zrak zvednul zpátky. Když viděl její výraz, musel obočí povytáhnout o něco výš, ale než se snad stačil na něco optat, přišlo ono vybídnutí, které sice radostně opravdu neznělo, neopovažoval se ho však neuposlechnout. Možná ho hlavně neuposlechnout ani nechtěl, bylo to východisko z další možné pochmurné situace, tak proč ho nevyužít. I on tak do sebe po jejím vzoru vlil další dávku pálivé tekutiny, a když skleničku o něco prudčeji položil zpátky na stůl, zaměřil se zase na její výraz. Všiml si, že se změnil a že pohled upírá kamsi za něj, instinktivně se tak otočil oním směrem a zaostřit na toho muže mu nedělalo žádný problém. Stejně jako mu ani moc dlouho netrvalo rozeznat, že je to upír. Neskenoval ho však nijak dlouho, jakmile se totiž rozhodl zamířit k jinému stolu, trochu zmateně se zamřil zpátky na Rebeccu. Z jejího výrazu si celkem jednoduše odvodil, že ani ona nic takového nečekala a že se opravdu usmívala na něj a ne jen nějakm do blba. "I já tebe Rebecco." Pověděl jí s chápavým úsměvem a na její další slova už jen přikývl. "Nápodobně." Přidal ještě nakonec, ale více už se jí nevěnoval, zůstal tam sedět. Sám, jako vždy. Byl za dnešní večer rád, to ano, odvedlo to myšlenky správným směrem, i když to nebylo nic velkého. A to mu stačilo. Netrvalo mu to už nijak zvlášť dlouho, jen ještě chvíli hleděl do své poloprázdné skleničky, jejíž obsah do sebe vzápětí vlil. Teprve poté se opět rozhlédl po baru, aby zkontroloval, jestli tam ti dva už nejsou. Nebyli. Tím se mu docela ulevilo, pravda jest taková, že s takovým upírem by si zrovna teď asi úplně začínat nechtěl. Vyndal tak z kapsy nějaké další drobné, které přihodil k těm Rebeččiným, postavil se na nohy a nasoukal se do kabátu, aby mohl v další chvíli vyrazit z baru pryč, zase hezky pěkně domů, pro jednou se o trochu lépe vyspat.
>Domov
"Rozumím." Odvětil ještě jednoduše a na tváři se mu stále držel milý úsměv, který naznačoval, že to myslí vážně a že se kvůli tomu opravdu dvakrát nezlobí. Jakmile se ozvalo pípnutí, začal si raději všímat své skleničky, kterou pomalu otáčel v prstech a se zaujetím si ji prohlížel. Jakmile zahlédl další pohyb, rychle k ní zrak zvednul zpátky. Když viděl její výraz, musel obočí povytáhnout o něco výš, ale než se snad stačil na něco optat, přišlo ono vybídnutí, které sice radostně opravdu neznělo, neopovažoval se ho však neuposlechnout. Možná ho hlavně neuposlechnout ani nechtěl, bylo to východisko z další možné pochmurné situace, tak proč ho nevyužít. I on tak do sebe po jejím vzoru vlil další dávku pálivé tekutiny, a když skleničku o něco prudčeji položil zpátky na stůl, zaměřil se zase na její výraz. Všiml si, že se změnil a že pohled upírá kamsi za něj, instinktivně se tak otočil oním směrem a zaostřit na toho muže mu nedělalo žádný problém. Stejně jako mu ani moc dlouho netrvalo rozeznat, že je to upír. Neskenoval ho však nijak dlouho, jakmile se totiž rozhodl zamířit k jinému stolu, trochu zmateně se zamřil zpátky na Rebeccu. Z jejího výrazu si celkem jednoduše odvodil, že ani ona nic takového nečekala a že se opravdu usmívala na něj a ne jen nějakm do blba. "I já tebe Rebecco." Pověděl jí s chápavým úsměvem a na její další slova už jen přikývl. "Nápodobně." Přidal ještě nakonec, ale více už se jí nevěnoval, zůstal tam sedět. Sám, jako vždy. Byl za dnešní večer rád, to ano, odvedlo to myšlenky správným směrem, i když to nebylo nic velkého. A to mu stačilo. Netrvalo mu to už nijak zvlášť dlouho, jen ještě chvíli hleděl do své poloprázdné skleničky, jejíž obsah do sebe vzápětí vlil. Teprve poté se opět rozhlédl po baru, aby zkontroloval, jestli tam ti dva už nejsou. Nebyli. Tím se mu docela ulevilo, pravda jest taková, že s takovým upírem by si zrovna teď asi úplně začínat nechtěl. Vyndal tak z kapsy nějaké další drobné, které přihodil k těm Rebeččiným, postavil se na nohy a nasoukal se do kabátu, aby mohl v další chvíli vyrazit z baru pryč, zase hezky pěkně domů, pro jednou se o trochu lépe vyspat.
>Domov
Proč by za nimi chodil? Napsala mu SMS, ať ji přijde vyzvednout do baru. Našel ji tam sedět s citím chlapem a ještě k tomu s vlkodlakem. Jak by asi měl jinak reagovat? Který chlap by byl nadšený z toho, že svoji přítelkyni takhle najde? Nemyslel si, že se mezi nimi něco odehrálo, to by ona páchla jinak, ale přesto to přispělo k jeho rozladěnosti. Lhostejným mávnutím odehnal servírku, nechtěl si nic objednávat. Trochu se na něbo zakabonila, ale nevnucovala se mu. Zůstal sedět u stolku a čekal, než spolu domluví. Trpělivost měl, to se mu muselo nechat. A sebeovládání taky. Jiný by už nejspíš vyletěl, že co se tahá s nějakým jiným chlapem za jeho zády a ještě má tu drzost si mu psát o odvoz. Ale Nathaniel takový není. Navíc Rebeccu až příliš miloval na to, aby s ní jednal takhle. "Ahoj," oplatil jí pozdrav. Tvářil se pořád kamenně. Ale spíš netečně kamenně, ne hnusně kamenně. Je to takový ten depresivní výraz, kdy je vám všechno jedno a zároveň jste naštvaní na celý svět. Byl rád, že ji vidí, jenom to nedokázal dát najevo. Během jejich odloučení se zase vrátil ke svému starému já, které - kdy už - pocity a city předstíralo nebo je radši neprojevovalo vůbec. Právě Becca byla jeho lidskostí a s ní byl schopen se alespoň zdánlivě chovat jako člověk a taky dávat najevo své emoce. Bez ní to nešlo. "Ano," bylo jediné, co jí na její žádost odpověděl, a zvedl se ze židle. Naposledy se podíval vlkodlakovým směrem a nad tím, že mu to všechno vysvětlí, jenom nepatrně pokývl. Venku jí otevřel dveře od auta na straně spolujezdce a pak sám nasedl. Cestou zarytě mlčel, nebyl s to vydat ani hlásku. A doma ve vile? Jakbysmet. Zaparkoval v garáži a zůstal sedět s pohledem upřeným před sebe na palubní desku.
>> Vila Nathaniela
>> Vila Nathaniela
,,Kdoví, jak to ve skutečnosti je. Nikdo nemůže porozumět tomu, co je mezi nebem a zemí. Je to čistě jen moje teorie, která vůbec nemusí být skutečná" Dala mu vysvětlení na svůj názor. Jakmile se bavili o Lo, strašně moc jí chtěla vidět. V hlavě měla nějaké představy a když se dívala na Immču, určitě mu musela být podobná. Chvíli ho sledovala, jak hledá v mobilu nějaké fotky a v té chvíli uvažovala, jak tedy vypadá. Má kudrnaté vlásky? Rovné? Tmavé oči? Byla opravdu zvědavá. Když jí podal mobil, ještě na něj s úsměvem přikývla. Má toho hodně co dohánět, ale určitě mu to jde. Když uvidí selfíčko té krásné holčičky, div se nerozplyne. ,,Páni.." Uteče jí z úst. ,,Je fakt krásná a je ti podobná" Uzná s úsměvem a mobil mu vrátí. Na disciplínu a perfekcionalismus po něm jen střelí pohledem. ,,Nemůžu za to, jsem taková. A vím, že to nemyslíš špatně. Ale někdy má člověk vlastnosti, které si nemůže odpárat. Každopádně s upírstvím šlo toho hodně stranou" Netečně nad tím pokrčí rameny. ,,Nemysli na to, co by kdyby, teď jí máš u sebe" Povzbudí ho hlavně úsměvem. Ohledně šikany se už nevyjadřuje. Raději se soustředí na Lo pubertu, což očividně není moc dobré, jelikož už si možná Immča představuje, kolik toho bude mít na starosti. ,,Jednou to přijít musí" Sleduje ho na jednu stranu pobaveně. Ti muži to vnímají vždy jinak. Hlavně když jejich dcera má první lásku, zklamání. ,,Ale bude to nějakou dobu trvat" Ušklíbne se, ne, že by se jí do toho trénování vůbec chtělo. Pak už se rozezní barem melodie balonku a je o zábavu postaráno. ,,U tohohle jsem vážně nikdy nevnímala text, jinak ho vnímám." Jakmile se rozezněla za chvíli jeho hudba, byla naprosto spokojená. ,,A taky jsi u toho měl vždy tak vysoký hlas?" Zeptá se ho spiklenecky se smíchem.
Pak už se omluví a mezitím napíše Nateovi. ,,A nakonec z toho byly dvě, do každé nohy" Poznamená s úsměvem hned poté, co sms odešle. Těší se na Natea, strašně moc. Já vím, děkuji moc. Ale potřebuji teď stejně změnit prostředí a být s jedním člověkem, který jako jediný má na mě ten největší vliv " Usměje se upřímně. Když jí pípne sms, tak si jí přečte, ale zůstane jako opařená. Co to jako je? Tohle psal její Nate? Stalo se něco? Milion otázek se jí honí hlavou a je opravdu zmatená. Vrhne trochu starostlivý pohled po Immčovi a jen si tiše povzdechne. Je to její vina, byla na něj opravdu hnusná. Tohle si bude vyčítat ještě hodně dlouho. ,,Tak do dna.." Pronese tiše, div ne pohřebním tónem a teď už bez ťukání do sebe kopne panáka. Pomohlo to, cítí se opravdu trochu jinak, maličko opile, možná je to tím, že vůbec nepije, jen čas od času si s Natem dali víno. Když pak ucítí ten známý pach, otočí hlavou. Na tváři má úsměv, ovšem když uvidí ty tvrdé rysy Natea, tak jí úsměv opravdu rychle opadne. Čekala vše, ale že za nimi ani nepřijde? Oplatí mu úsměv a mezitím se podívá omluvně na Immču. Sice to chápe, nemá vlkodlaky rád, ale nemůže házet všechny do jednoho pytle. To je, jako by jí ublížila blondýna a od té doby by nemohla blondýny ani vystát. Ne každé jsou stejné. ,,Immanueli, opravdu ráda jsem tě poznala. Určitě se ještě uvidíme, Shadowhill je malé město" Usměje se a nechá na stole za sebe peníze. Pak už si posbírá všechny věci, dá si na sebe bundu, mobil do tašky a zvedne se. ,,Hezký zbytek večera" Pronese ještě s úsměvem a pak už se vydá z boxu pryč. Cestou se nadechne a přemýšlí, co mu asi tak řekne. Objeví se u Natea během pár sekund a položí mu ruku na rameno. Něco je na něm zvláštní, jiného. Až jí to vlastně děsí. ,,Ahoj, drahý" Pronese hezkým, milým tónem a skloní se k němu, aby mu mohla na rty vtisknout krátký, leč důrazný polibek, aby jen cítil, jak moc jí chyběl. ,,Půjdeme prosím? Vzal by jsi mě k sobě?" Musí se ho zeptat a nebude chodit kolem horké kaše. Proboha Rebecco, je to tvůj přítel! Nebuď jak nějaké vystrašené kuře. Taky, že nebude. Pokusí se ho chytit za ruku, jestli se nechá, nebo ne, to už je na něm. Pak už se s ním vydá ven z baru. ,,Než cokoliv řekneš, vím..jsi naštvaný, že jsem seděla s vlkodlakem. Ale vše ti doma vysvětlím. Slibuju" Slíbí mu a už si v hlavě připravuje, co všechno mu chce říct. A je toho mnoho.
Pak už se omluví a mezitím napíše Nateovi. ,,A nakonec z toho byly dvě, do každé nohy" Poznamená s úsměvem hned poté, co sms odešle. Těší se na Natea, strašně moc. Já vím, děkuji moc. Ale potřebuji teď stejně změnit prostředí a být s jedním člověkem, který jako jediný má na mě ten největší vliv " Usměje se upřímně. Když jí pípne sms, tak si jí přečte, ale zůstane jako opařená. Co to jako je? Tohle psal její Nate? Stalo se něco? Milion otázek se jí honí hlavou a je opravdu zmatená. Vrhne trochu starostlivý pohled po Immčovi a jen si tiše povzdechne. Je to její vina, byla na něj opravdu hnusná. Tohle si bude vyčítat ještě hodně dlouho. ,,Tak do dna.." Pronese tiše, div ne pohřebním tónem a teď už bez ťukání do sebe kopne panáka. Pomohlo to, cítí se opravdu trochu jinak, maličko opile, možná je to tím, že vůbec nepije, jen čas od času si s Natem dali víno. Když pak ucítí ten známý pach, otočí hlavou. Na tváři má úsměv, ovšem když uvidí ty tvrdé rysy Natea, tak jí úsměv opravdu rychle opadne. Čekala vše, ale že za nimi ani nepřijde? Oplatí mu úsměv a mezitím se podívá omluvně na Immču. Sice to chápe, nemá vlkodlaky rád, ale nemůže házet všechny do jednoho pytle. To je, jako by jí ublížila blondýna a od té doby by nemohla blondýny ani vystát. Ne každé jsou stejné. ,,Immanueli, opravdu ráda jsem tě poznala. Určitě se ještě uvidíme, Shadowhill je malé město" Usměje se a nechá na stole za sebe peníze. Pak už si posbírá všechny věci, dá si na sebe bundu, mobil do tašky a zvedne se. ,,Hezký zbytek večera" Pronese ještě s úsměvem a pak už se vydá z boxu pryč. Cestou se nadechne a přemýšlí, co mu asi tak řekne. Objeví se u Natea během pár sekund a položí mu ruku na rameno. Něco je na něm zvláštní, jiného. Až jí to vlastně děsí. ,,Ahoj, drahý" Pronese hezkým, milým tónem a skloní se k němu, aby mu mohla na rty vtisknout krátký, leč důrazný polibek, aby jen cítil, jak moc jí chyběl. ,,Půjdeme prosím? Vzal by jsi mě k sobě?" Musí se ho zeptat a nebude chodit kolem horké kaše. Proboha Rebecco, je to tvůj přítel! Nebuď jak nějaké vystrašené kuře. Taky, že nebude. Pokusí se ho chytit za ruku, jestli se nechá, nebo ne, to už je na něm. Pak už se s ním vydá ven z baru. ,,Než cokoliv řekneš, vím..jsi naštvaný, že jsem seděla s vlkodlakem. Ale vše ti doma vysvětlím. Slibuju" Slíbí mu a už si v hlavě připravuje, co všechno mu chce říct. A je toho mnoho.
<<
Od toho, co se s ním Rebecca před nějakou rozloučila, protože potřebovala čas osamotě a v klidu, aby si utřídila myšlenky, se naprosto uzavřel před okolním světem. Prvních pár dní trávil ve vile, chodil po všech jejích místnostech, hodně pil a moc se o sebe nestaral. Neholil se, do sprchy vlezl také jenom jednou za čas a hodně přemýšlel. Nad tím, jak moc se za tu dobu změnil, co je tady. A taky nad tím, jak velkou zásluhu na tom měla právě Rebecca. Ukázala mu, že mu přece jen může nakonec na někom záležet víc než na sobě, že může někoho milovat tak, jak si nikdy nemyslel, že to jde, a taky to, že v něm kousek citu přece zůstal i po všech těch letech, kdy odmítal veškeré emoce. Všechno bylo krásné, dokonalé a bez chyby. S Rebeccou byli šťastní, počala dítě a zdálo se, že už to ani jiné být nemůže. Jenže se všechno slušně řečeno pokazilo, jak jen mohlo. A mohl za to on.
Později už nemohl doma vydržet, měl chuť ničit věci a mlátit cokoliv, co mu přijde pod ruku. Nebo taky kohokoliv. Stýskalo se mu po ní, ani nedokázal říct jak moc. Samozřejmě to nebral jako rozchod, pořád k sobě patřili, ale to jeho iracionální část, kterou tak dlouho zapíral, nedokázala pochopit a probrala se napovrch. V "lidské" i v netopýří podobě chodil/létal po lese, sem tam rozlomil kmen stromu pěstí a doufal, že mu to alespoň trošku pomůže uvolnit všechny ty emoce, které tak dlouho potlačoval. A tak opustil město. Mobil měl stále u sebe, kdyby náhodou, ale stejně se celou dobu cesty musel bránit nutkání napálit to vší rychlostí do stromu a doufat, že to jeho upíří tělo nepřežije. Jak se ale znal, předpokládal, že by měl štěstí a beztak to přežil. Zajel do jednoho z menších městeček dál od Shadowhillu. Na ta se už zákaz zabíjení nevztahoval. A přesně to teď potřeboval. Potřeboval zase jednou do někoho zabořit tesáky, aniž by se musel hlídat, jestli omylem nezabije. A pil. Neváhal vraždit, přesně jako kdysi. Ulevil si tak, načerpal nové síly a ke konci mocí úplně zářil. Jenže to byla moc temná a nebezpečná. Takhle ho Becca ještě nikdy neviděla. Ani na začátku. A vrátil se. Byl zrovna na cestě zpět, pár kilometrů před městem, když mu zazvonil mobil, aby ho informoval o nové SMS. Byla od jeho jediné. Ano, N. bylo jediné, co odepsal.
Dveře baru se otevřely a dovnitř na moment vnikl závan studeného vzduchu. S ním vešla ramenatá postava muže s více než několikadenním strništěm, naštěstí se před návratem ještě umyl, takže nijak nepáchl a pach krve byl jen stopový, a pohledem oskenoval celé osazenstvo baru. Jeho tvář byla jako kámen, nevyjadřoval jedinou emoci a pulzovala kolem něho ta stejná aura, která se na něho nalepila mimo Shadowhill. Rebeccu uviděl hned. Seděla s nějakým vlkodlakem a povídali si. Nathanielova tvář ztvrdla snad ještě víc a zatnul čelisti. Nesnášel tuhle rasu. Kdo by se mu divil po tom, co mu provedli. Věnoval jí pohled a sedl si jinam. Do jeho blízkosti nechtěl ani na metr a to, že ji viděl ve společnosti vlkodlaka? Ale byl slušný a zdvořilý, takže je chtěl nechat domluvit.
Od toho, co se s ním Rebecca před nějakou rozloučila, protože potřebovala čas osamotě a v klidu, aby si utřídila myšlenky, se naprosto uzavřel před okolním světem. Prvních pár dní trávil ve vile, chodil po všech jejích místnostech, hodně pil a moc se o sebe nestaral. Neholil se, do sprchy vlezl také jenom jednou za čas a hodně přemýšlel. Nad tím, jak moc se za tu dobu změnil, co je tady. A taky nad tím, jak velkou zásluhu na tom měla právě Rebecca. Ukázala mu, že mu přece jen může nakonec na někom záležet víc než na sobě, že může někoho milovat tak, jak si nikdy nemyslel, že to jde, a taky to, že v něm kousek citu přece zůstal i po všech těch letech, kdy odmítal veškeré emoce. Všechno bylo krásné, dokonalé a bez chyby. S Rebeccou byli šťastní, počala dítě a zdálo se, že už to ani jiné být nemůže. Jenže se všechno slušně řečeno pokazilo, jak jen mohlo. A mohl za to on.
Později už nemohl doma vydržet, měl chuť ničit věci a mlátit cokoliv, co mu přijde pod ruku. Nebo taky kohokoliv. Stýskalo se mu po ní, ani nedokázal říct jak moc. Samozřejmě to nebral jako rozchod, pořád k sobě patřili, ale to jeho iracionální část, kterou tak dlouho zapíral, nedokázala pochopit a probrala se napovrch. V "lidské" i v netopýří podobě chodil/létal po lese, sem tam rozlomil kmen stromu pěstí a doufal, že mu to alespoň trošku pomůže uvolnit všechny ty emoce, které tak dlouho potlačoval. A tak opustil město. Mobil měl stále u sebe, kdyby náhodou, ale stejně se celou dobu cesty musel bránit nutkání napálit to vší rychlostí do stromu a doufat, že to jeho upíří tělo nepřežije. Jak se ale znal, předpokládal, že by měl štěstí a beztak to přežil. Zajel do jednoho z menších městeček dál od Shadowhillu. Na ta se už zákaz zabíjení nevztahoval. A přesně to teď potřeboval. Potřeboval zase jednou do někoho zabořit tesáky, aniž by se musel hlídat, jestli omylem nezabije. A pil. Neváhal vraždit, přesně jako kdysi. Ulevil si tak, načerpal nové síly a ke konci mocí úplně zářil. Jenže to byla moc temná a nebezpečná. Takhle ho Becca ještě nikdy neviděla. Ani na začátku. A vrátil se. Byl zrovna na cestě zpět, pár kilometrů před městem, když mu zazvonil mobil, aby ho informoval o nové SMS. Byla od jeho jediné. Ano, N. bylo jediné, co odepsal.
Dveře baru se otevřely a dovnitř na moment vnikl závan studeného vzduchu. S ním vešla ramenatá postava muže s více než několikadenním strništěm, naštěstí se před návratem ještě umyl, takže nijak nepáchl a pach krve byl jen stopový, a pohledem oskenoval celé osazenstvo baru. Jeho tvář byla jako kámen, nevyjadřoval jedinou emoci a pulzovala kolem něho ta stejná aura, která se na něho nalepila mimo Shadowhill. Rebeccu uviděl hned. Seděla s nějakým vlkodlakem a povídali si. Nathanielova tvář ztvrdla snad ještě víc a zatnul čelisti. Nesnášel tuhle rasu. Kdo by se mu divil po tom, co mu provedli. Věnoval jí pohled a sedl si jinam. Do jeho blízkosti nechtěl ani na metr a to, že ji viděl ve společnosti vlkodlaka? Ale byl slušný a zdvořilý, takže je chtěl nechat domluvit.
Když mu poadala odpověď na ty údajné lásky a podobně, jen na ni ještě chvíli zamyšleně hleděl, ale nakonec se od stolu odklonil, pohodlněji se usadil na své sedačce a s povzdechem nad tím zavrtěl hlavou. "Stějně si nemyslím, že je to až natolik striktní." Poznamenal s pokrčením ramen, sic možná to, co v životě už zažil, toto pravidlo spíš potvrzovalo, než vyluřovalo. Na ten její souhlas ohledně toho, že jsou přeci jen jiné bytosti, než lidé, už jen přikývl, alespoň v něčem mu jeho názor nebrala. Pak téma přešlo na Lorelei, to o něj bylo vskutku o něco pohodlnější. Když se ho zeptala na tu fotku, trochu překvapeně při tom nadzvedl obočí. Byl však překvapen především svou hloupostí, že ho to třeba nenapadlo dřív. Rychle tak proto hrábl do zadní kapsy svých kalhot a musel se při tom i trochu nadzvednout, aby mohl vytáhnout mobil, ve kterém vzápětí začal listovat. "Vlastně jich mám spoustu." Poznamenal s úšklebkem, když otevřel galerii a v podstatě v šude byl veselý obličejík té malé cácorky. On sám tolik mobil nevyužíval, rozhodně ne na focení, v tomhle holt byla expert ona, takže často, když svůj přístroj nechal nehlídaný, se na něj vrhla a zaplnila mu paměť o několik dalších fotek. Její poznámce o užívání zameškaného se musel tiše zasmát. "Něco na tom možná bude." Poznamenal jednoduše a konečně jí podal mobil, na nemž momentálně svítilo jedno ze zubících se selfíček jeho dcerunky. "Disciplína a perfekcionalismus... To zní jako moje... její matka." Poznamenal s úšklebkem na tech a kývnul k mobilu, který jí před chvílí podal. Na chvíli se zarazil u toho určení svého vztahu k Helen, stále to byla teoreticky jeho manželka, zároveň však nikoliv. "Loina matka" bylo tak snad to nejjednodušší, co mohl užívat. "Nemyslím to zle, třeba jí za to jednou Lo bude taky vděčná, ale já bych to k ní asi nedokázal." Poznamenal zprvu přátelsky, postupně se však jeho tón změnil spíše v zamyšlený. Proč vlastně nedokáže být na Lorelei přísný? Vždyť to vždy měl v povaze... Možná, že za to mohlo to neskutečné štěstí, které pramenilo z toho, že ji u sebe vůbec po těch letech má. "Ale asi kdybych ji vychovával od malička..." Vyřkl proto svou úvahu i nahlas, aby jeho přemýšlivý výraz mohl zmizet a udělat místo zase něčemu jinému. Dalšímu úšklebku. "Není, já vím." Přikývl pouze na ta slova o šikaně, ale nijak extra provinile se u toho netvářil. Beztak to nebyla žádná příšerná šikana a tak jako tak... už to bylo dávno, tehdy byla přeci i velmi jiná doba! A našlo by se zcela jistě spoustu dalších argumentů. Při jejích slovech o pubertě se musel trochu zděsit, vykulil oči o něco víc a podíval se raději stranou. "O tom mi raději ani nemluv." Poznamenal úkosem, ale koutek úst se mu opět zkroutil do částečného úsměvu, takže úplně vážně to své vyděšení zase nemyslel. "To se určitě naučíš ovládat, znám spoustu upírů, co to zvládli. Vlastně skoro všichni, co už jsou tu nějakou tu dobu. Nemyslím, že ty bys měla být nějakou výjimkou." Poznamenal s pokusem o povzbudivý úsměv, ale více už se k utišování neměl, vlastně ani nemusel, protože přišlo na řadu 99 balónů. Jal se k nějakému tomu překladu, protože mu bylo jasné, že mnoho Američanů a jinak-než-německy mluvících lidí není se situací plně obeznámeno. "To se nedivím." Přikývl se smíchem na její zmínku o dobrých emocích a pak už jen stále s úsměvem na tváři pozoroval, jak ji dostaly ty stíhačky. Dalo by se říct, že mu to opět značně polechtalo ego a to se vždycky hodí, zvlášť, pokud bylo před nedávnem shozeno na podlahu. Nakonec přišla řada na něj a na hudbu. Bylo to něco, v čem se orientoval dosti, spíše ale v časech už minulých, hudba moderní mu mnoho neříkala, proto také vybral to, co vybral. Na její pochvalu se patřičně zazubil a se spokojeným pohledem na další dva panáky si opět kecl na zadek. "Na konci sedmdesátek jsem to musel zpívat tolikrát, že si ten text do slova a do písmene pamatuju do dneška." Poznamenal s úšklebkem a stejně jako ona dopil první skleničku, aby mohl vzápětí do ruky vzít tu druhou. Na její poprošení o minutku jen přikývl a chvíli na ní pohled nechával, když si však domyslel, co přibližně chce dělat, totiž že chce cosi ťukat do mobilu, obrátil svou pozornost raději zase na osazenstvo baru, které se od jeho poslední kontroly mnoho nezměnilo. Pohled k ní vrátil teprve v momentě, kdy zase zaslehchl její slova. "V pohodě, však jsme řekli skleničku." Poznamenal s pokrčením ramen a zase se na své sedačce trochu zavrtěl. Opravdu mu to nijak zvlášť nevadilo, ne, že by chtěl, aby hnedle odprejskla, to zase ne, ale věděl, že ho to alespoň donutí vrátit se domů, pěkně k Lo. "To chápu." Přikývl pak ještě jednoduše na její sebeovládání, věděl, že on to měl sám ze začátku velmi podobně, sice to už nebylo přímo vzpomínkou, ale jen jednoduchou informací v jeho mozku. "Ale upřímně... myslím, že bych tě v nejhorším případě dokázal zastavit." Dodal pak ještě a spíš než nějakou narážku na to, že je přeci slabá mladá upírka, to myslel jako ujištění, že by se přeci jen nikomu nic stát nemuselo. "Dalo by se říct, že s tím mám zkušenosti..." Dodal pak ještě tišeji a podíval se trochu stranou, jakoby tam ležely jeho nehezké vzpomínky a on se na ně tak mohl zamračit.
Ohledně cestování už se nevyjadřuje, řekli si vesměs vše, co potřebovali, takže se pak zaměří až na pravdou lásku, o které se právě bavili. ,,Ano, můžeš mít více lásek, ale ta hlavní je podle mě jen jedna. Opravdu ne každý jí může najít, ale když jí najde, tak je opravdu šťastný člověk." Proč jen musí být taková romantička. ,,Ale zase musíme brát zřetel na to, že žijeme déle než normální lidé, takže něco na tom období může být pravda" Pokrčí nad tím rameny, více k tomu asi nemá co říct,protože člověk se mění, existuje spoustu, kteří vztah třeba ani nechtěli a jak jsou za něj šťastní.
Potvrdí jí, že je krásná, ani o tom nepochybuje. ,,Nemáš třeba její fotku?" Dožaduje se, když jí teda zatím nemůže poznat jinak. ,,O to více si to teď musíš užívat, když jsi toho tolik zameškal" Upozorní ho se smíchem, nemyslí to samozřejmě špatně, ba právě naopak. ,,Ano, jsem ta hodnější, ale je pravda, že jsem po ní chtěla disciplínu a teď je za to vděčná. Víš bohužel jsem až moc velká perfekcionalistka." Přizná se mu. Je to její špatná vlastnost, ale tak každý jsme nějaký. Ovšem byla taková už od malička. Chudáci její panenky, které nesměly být ani o centimetr jinak. ,,Ale šikanovat není pěkné" Upozorní ho zamyšleně, ale s úsměvem na rtech, určitě to nebylo nic vážného. ,,Tak se teď musíš smířit s tím, že se nudit prostě nějakou dobu nebudeš. A pak přijde puberta, no ty si zažiješ. A jak od ní budeš odhánět chlapy" Provokuje ho a děsí zároveň se smíchem. Pak si povzdechne. ,,Vždyť já to vím, čas. Ten vždy vše napraví, ale když já bych chtěla být zase jak předtím a ne stále jen myslet na krev. Chybí mi navíc práce" Na chvíli sklopí oči, než je pak k němu zvedne zase. Nechce smutnit a tak vymyslí tu věc s automatem. Chce zvednout náladu jak sobě, tak i Immčovi. A tak se přemístí k jekuboxu, kde navolí naprosto šílenou písničku a s úsměvem se vrací k Immčovi. Sedne si zpět. Když jí řekne, že se tam jedná o ufo, tak se opravdu nahlas rozesměje. ,,Ne neuvědomuji. Vlastně jsem nad textem ani nepřemýšlela, prostě se mi to líbí a vyvolává to ve mě dobré emoce..... stíhačkama"Vyprskne při tom posledním. No no. Stále s úsměvem mu pak dá drobné, aby navolil něco on. Zatímco jde k jukeboxu, tak jim objedná dalšího panáka. Je pravda, že jí to maličko leze do hlavy, ale je to jen dobře. I když stále musí myslet na ty okolní lidi a jejich krev. V očekávání sedí a když se Immča začne vracet a ona uslyší ty tóny, tak mu musí ukázat palec nahoru. ,,Bee Gees, to jsem neslyšela ani nepamatuji! Skvělý výběr" Pochválí ho a to už před nimi přistanou nové panáky. ,,Do druhé nohy" Řekne omluvně s úsměvem a dopije ten první a skleničku připraví na odnesení. ,,Dej mi minutku" Omluví se mu a vytáhne si mobil, aby mohla napsat sms. ,,Zlato, přijel by jsi pro mě prosím do baru? Chybíš mi. Tvá Beccks." Mobil pak nechá na stole a obrátí pohled na Immču. ,,Jen jsem si sjednala odvoz, ale neboj, bude to nějakou chvíli trvat. Jen.. nevím jak dlouho bych tu popravdě s těmi lidmi vydržela" Povzdychne si. ,,Uvědomuji si, jak moc slabé mám ovládání. Nechci aby se někomu něco stalo,."
Potvrdí jí, že je krásná, ani o tom nepochybuje. ,,Nemáš třeba její fotku?" Dožaduje se, když jí teda zatím nemůže poznat jinak. ,,O to více si to teď musíš užívat, když jsi toho tolik zameškal" Upozorní ho se smíchem, nemyslí to samozřejmě špatně, ba právě naopak. ,,Ano, jsem ta hodnější, ale je pravda, že jsem po ní chtěla disciplínu a teď je za to vděčná. Víš bohužel jsem až moc velká perfekcionalistka." Přizná se mu. Je to její špatná vlastnost, ale tak každý jsme nějaký. Ovšem byla taková už od malička. Chudáci její panenky, které nesměly být ani o centimetr jinak. ,,Ale šikanovat není pěkné" Upozorní ho zamyšleně, ale s úsměvem na rtech, určitě to nebylo nic vážného. ,,Tak se teď musíš smířit s tím, že se nudit prostě nějakou dobu nebudeš. A pak přijde puberta, no ty si zažiješ. A jak od ní budeš odhánět chlapy" Provokuje ho a děsí zároveň se smíchem. Pak si povzdechne. ,,Vždyť já to vím, čas. Ten vždy vše napraví, ale když já bych chtěla být zase jak předtím a ne stále jen myslet na krev. Chybí mi navíc práce" Na chvíli sklopí oči, než je pak k němu zvedne zase. Nechce smutnit a tak vymyslí tu věc s automatem. Chce zvednout náladu jak sobě, tak i Immčovi. A tak se přemístí k jekuboxu, kde navolí naprosto šílenou písničku a s úsměvem se vrací k Immčovi. Sedne si zpět. Když jí řekne, že se tam jedná o ufo, tak se opravdu nahlas rozesměje. ,,Ne neuvědomuji. Vlastně jsem nad textem ani nepřemýšlela, prostě se mi to líbí a vyvolává to ve mě dobré emoce..... stíhačkama"Vyprskne při tom posledním. No no. Stále s úsměvem mu pak dá drobné, aby navolil něco on. Zatímco jde k jukeboxu, tak jim objedná dalšího panáka. Je pravda, že jí to maličko leze do hlavy, ale je to jen dobře. I když stále musí myslet na ty okolní lidi a jejich krev. V očekávání sedí a když se Immča začne vracet a ona uslyší ty tóny, tak mu musí ukázat palec nahoru. ,,Bee Gees, to jsem neslyšela ani nepamatuji! Skvělý výběr" Pochválí ho a to už před nimi přistanou nové panáky. ,,Do druhé nohy" Řekne omluvně s úsměvem a dopije ten první a skleničku připraví na odnesení. ,,Dej mi minutku" Omluví se mu a vytáhne si mobil, aby mohla napsat sms. ,,Zlato, přijel by jsi pro mě prosím do baru? Chybíš mi. Tvá Beccks." Mobil pak nechá na stole a obrátí pohled na Immču. ,,Jen jsem si sjednala odvoz, ale neboj, bude to nějakou chvíli trvat. Jen.. nevím jak dlouho bych tu popravdě s těmi lidmi vydržela" Povzdychne si. ,,Uvědomuji si, jak moc slabé mám ovládání. Nechci aby se někomu něco stalo,."
"Ano, sice okraj, ale pořád Berlín." Potvrdil jí její doměnku s lehkým přikývnutím. Pravda, když se narodil, Berlín to ještě nebyl, ale stačil rok a vše bylo jinak, nepodstatný urbanistický detail, který v tuto chvíli nebyl absolutně podstatný. "To ano, ale ono pak už vlastně nezbývá nic jiného." Poznamenal nakonec s pokrčením ramen, ani teď si nedokázal představit, že by zde v Shadowhillu strávil třeba více, než dvě desetiletí. Holt byl rád v pohybu. "To vlastně ano." Přikývl stále s úsměvem na tváři, alespoň, že to měla v plánu, když už né v minulosti. "Jedno místo po takovou dobu začne prostě nakonec nudit." Poznamenal nakonec a tím už s největší pravděpodobností i toto téma uzavřel.
"No a? Život není fér." Zabrumlal si sám sebe trochu nespokojeně. "Ale příroda asi fakt jo." Řekl nakonec s povzdechem, ale na tváři měl jakýs takýs smířený úsměv. Možná by byl radši, kdyby ti lidi byli vážně slabí, jenže, s tím nic nezmůže, pokud chce někdo "vyšší" nadržovat slabším, nějaký vlkodlak má prostě smůlu. "No, možná ne každý den, ale občas asi vážně ano." Opověděl stále s menším šklebem na tváři, ale stále bylo lepší, když to nazývala učení něčeho nového, než nevědomost a hloupost. Když pak přišlo na tu lásku a on jí položil vlastně dosti osobní otázku (vztaženou k němu samotnému), vrhla na něj trochu zvláštní pohled, který jí oplatil naprosto vážným a nehybným pohledem zpříma do očí, čímž jí vlastně svým vlastním osobitým způsobem dával odpověď na nevyřčené. Po její odpovědi mu trochu cukly koutky, tohle už znělo o trochu realističtěji a to se mu líbilo. "Tak fajn." Přikývl si nakonec poměrně spokojeně, ač hlavou mu stále šrotovala Sonja a všechno kolem ní, nad čímž se musel trochu zamračit. "Ale stejně si myslím, že ta osoba není výhradně jedna, měníme se, třeba... třeba se k nám v každý části života hodí někdo jiný." Poznamenal nakonec ještě a zase se zadíval do jejích očí, zvědav, co mu na tuto jeho nepříliš romantickou teorii řekne. Pravdou ale je, že pro něj byla romantická až až. Jemu v dnešní době stačila láska otcovská a trocha toho náhodného sexu. A dalo by se říct, že je spokojen, rozhodně více, než kdy byl v manželství. Pak už přišel na řadu alkohol - zasloužená odměna. Konečně. A nakonec se mohl rozpovídat o Lorelei, své momentální jedinné. "Ano." Přikývl na její slova, kdo ví, jestli to byla jen rodičovská zaslepenost, ale jeho dcera mu opravdu připadala jako velmi krásné dítko. Pak už se rozpovídal o něco víc a snažil se ignorovat lesk jejích očí, ale nakonec se přeci jen musel na chvíli zastavit a pro změnu se zaposlouchal do jejích slov. I když mu říkala něco, co věděl, rád to slyšel také od někoho jiného, než od svého vnitřního hlasu. "To ano, ale většina rodičů se o dítě stará od malička, já byl vhozen na už rozjetý vlak." Poznamenal s pobavením v hlase, které naznačovalo, že si na to už ale dvakrát nestěžuje. "Asi jsi trochu hodnější bytost, já svý sourozence, pokud vím, celkem šikanoval." Prozradil jí a koutky mu ujely trochu do stran do jakéhosi "ups", které však stejně rychle zmizelo. "No, někdy bych tu nudu celkem bral." Poznamenal s tichým povzdechem, ale jen napůl vážně. Pravdou bylo, že času pro sebe měl poměrně dost, byl to noční tvor, takže jakmile Lo usla, často někam vyrážel. A pokud ještě neusla, vždy tu byla Sofia. Když pak zvedla sklenku ke svým ústům, sám využil chvíle volna a rozhlédl se automaticky po baru, rád měl věci vždy pod kontrolou. Když však sklenka opět klapla o stůl, navrátil pohled k ní a hned mu bylo jasné, že situace se zase trochu pozměnila. Jen ji chvíli pozorně pozoroval a čekal, co z ní vypadne, než si nakonec zase povzdechl, částečně možná i se soucitem. "Chápu to, jsi mladá, ale víš co to chce?" Zeptal se jí s jedním koutkem pozdvyhnutým do poloúsměvu, snažíc se jí opravdu trochu ulevit. "Čas, ten spraví i tohle. A to ti říkám jako zapřísáhlý realista." Prozradil jí nakonec vzápětí a lehce a krátce stiskl jedno z jejích předloktí. Žádné zdlouhavé soucitné gesto to sice nebylo, spíše jí prostě jen chtěl dodat jistotu. Zase ho trohu překvapilo, když náhle dostala onen "nápad" a jen ji s mírně povytaženým obočím sledoval, jak se zvedá a míří k... juke boxu? Musel při tom zjištění obočí pozvednout ještě víc a setrval tak po celou dobu, co se vracela k jejich boxu. Z počátku v tom všem hluku nebyl sto písničku úplně rozeznat, takže se raději zaposlouchal do jejích slov a jen co domluvila, otočil se na své sedačce blíže k oné mašině a pořádně nastražil své citlivé uši, které okamžitě zachytily ony charakteristické tóny a jeho rodnou řeč. Musel se přitom zjištění pořádně rozesmát, snad nejvíc za tento večer, a obrátil se zpátky k Rebecce. "Uvědomuješ si, že se tam zpívá o devadesáti devíti balóncích a tím, jak si je nějací magoři spletli s UFEM?" Zeptal se jí stále s širokým úsměvem na rtech a stále se částečně soustředil na tu písničku, aby mohl zachytit každé absurdní slovo, které z juke boxu vyšlo. "A pak s nima bojovali... stíhačkama." Pokračoval dál. Sice to znal, ale už to byla doba, co to naposledy slyšel a za tu chvíli už také zapomněl, jak stupidní to vlastně je. Nakonec mu do ruky vtiskla nějaké ty mince a vyřkla slova, která ho opět trochu překvapila, což dal najevo čím jiným, než nadzvednutým obočím. Ještě předtím, než vyrazil, sám se zhluboka napil ze své whiskey, ale na dně skleničky stále ještě něco zůstávalo. Pak už své kroky nasměroval k onomu hracímu stroji, naházel do něj cinkající mince a namačkal nějaké ty čudlíky, načež se začal vracet ke stolu, přičemž se zpoza jeho zad začala linout jistá melodie. Na tváři se mu zase objevil úšklebek, neslyšel to už opravdu dlouho. "Nevím, jestli je přímo oblíbená, ale rozhodně vyvolává dost silný vzpomínky." Poznamenal spokojeně, když se konečně usadil zpátky na svou sedačku.
"No a? Život není fér." Zabrumlal si sám sebe trochu nespokojeně. "Ale příroda asi fakt jo." Řekl nakonec s povzdechem, ale na tváři měl jakýs takýs smířený úsměv. Možná by byl radši, kdyby ti lidi byli vážně slabí, jenže, s tím nic nezmůže, pokud chce někdo "vyšší" nadržovat slabším, nějaký vlkodlak má prostě smůlu. "No, možná ne každý den, ale občas asi vážně ano." Opověděl stále s menším šklebem na tváři, ale stále bylo lepší, když to nazývala učení něčeho nového, než nevědomost a hloupost. Když pak přišlo na tu lásku a on jí položil vlastně dosti osobní otázku (vztaženou k němu samotnému), vrhla na něj trochu zvláštní pohled, který jí oplatil naprosto vážným a nehybným pohledem zpříma do očí, čímž jí vlastně svým vlastním osobitým způsobem dával odpověď na nevyřčené. Po její odpovědi mu trochu cukly koutky, tohle už znělo o trochu realističtěji a to se mu líbilo. "Tak fajn." Přikývl si nakonec poměrně spokojeně, ač hlavou mu stále šrotovala Sonja a všechno kolem ní, nad čímž se musel trochu zamračit. "Ale stejně si myslím, že ta osoba není výhradně jedna, měníme se, třeba... třeba se k nám v každý části života hodí někdo jiný." Poznamenal nakonec ještě a zase se zadíval do jejích očí, zvědav, co mu na tuto jeho nepříliš romantickou teorii řekne. Pravdou ale je, že pro něj byla romantická až až. Jemu v dnešní době stačila láska otcovská a trocha toho náhodného sexu. A dalo by se říct, že je spokojen, rozhodně více, než kdy byl v manželství. Pak už přišel na řadu alkohol - zasloužená odměna. Konečně. A nakonec se mohl rozpovídat o Lorelei, své momentální jedinné. "Ano." Přikývl na její slova, kdo ví, jestli to byla jen rodičovská zaslepenost, ale jeho dcera mu opravdu připadala jako velmi krásné dítko. Pak už se rozpovídal o něco víc a snažil se ignorovat lesk jejích očí, ale nakonec se přeci jen musel na chvíli zastavit a pro změnu se zaposlouchal do jejích slov. I když mu říkala něco, co věděl, rád to slyšel také od někoho jiného, než od svého vnitřního hlasu. "To ano, ale většina rodičů se o dítě stará od malička, já byl vhozen na už rozjetý vlak." Poznamenal s pobavením v hlase, které naznačovalo, že si na to už ale dvakrát nestěžuje. "Asi jsi trochu hodnější bytost, já svý sourozence, pokud vím, celkem šikanoval." Prozradil jí a koutky mu ujely trochu do stran do jakéhosi "ups", které však stejně rychle zmizelo. "No, někdy bych tu nudu celkem bral." Poznamenal s tichým povzdechem, ale jen napůl vážně. Pravdou bylo, že času pro sebe měl poměrně dost, byl to noční tvor, takže jakmile Lo usla, často někam vyrážel. A pokud ještě neusla, vždy tu byla Sofia. Když pak zvedla sklenku ke svým ústům, sám využil chvíle volna a rozhlédl se automaticky po baru, rád měl věci vždy pod kontrolou. Když však sklenka opět klapla o stůl, navrátil pohled k ní a hned mu bylo jasné, že situace se zase trochu pozměnila. Jen ji chvíli pozorně pozoroval a čekal, co z ní vypadne, než si nakonec zase povzdechl, částečně možná i se soucitem. "Chápu to, jsi mladá, ale víš co to chce?" Zeptal se jí s jedním koutkem pozdvyhnutým do poloúsměvu, snažíc se jí opravdu trochu ulevit. "Čas, ten spraví i tohle. A to ti říkám jako zapřísáhlý realista." Prozradil jí nakonec vzápětí a lehce a krátce stiskl jedno z jejích předloktí. Žádné zdlouhavé soucitné gesto to sice nebylo, spíše jí prostě jen chtěl dodat jistotu. Zase ho trohu překvapilo, když náhle dostala onen "nápad" a jen ji s mírně povytaženým obočím sledoval, jak se zvedá a míří k... juke boxu? Musel při tom zjištění obočí pozvednout ještě víc a setrval tak po celou dobu, co se vracela k jejich boxu. Z počátku v tom všem hluku nebyl sto písničku úplně rozeznat, takže se raději zaposlouchal do jejích slov a jen co domluvila, otočil se na své sedačce blíže k oné mašině a pořádně nastražil své citlivé uši, které okamžitě zachytily ony charakteristické tóny a jeho rodnou řeč. Musel se přitom zjištění pořádně rozesmát, snad nejvíc za tento večer, a obrátil se zpátky k Rebecce. "Uvědomuješ si, že se tam zpívá o devadesáti devíti balóncích a tím, jak si je nějací magoři spletli s UFEM?" Zeptal se jí stále s širokým úsměvem na rtech a stále se částečně soustředil na tu písničku, aby mohl zachytit každé absurdní slovo, které z juke boxu vyšlo. "A pak s nima bojovali... stíhačkama." Pokračoval dál. Sice to znal, ale už to byla doba, co to naposledy slyšel a za tu chvíli už také zapomněl, jak stupidní to vlastně je. Nakonec mu do ruky vtiskla nějaké ty mince a vyřkla slova, která ho opět trochu překvapila, což dal najevo čím jiným, než nadzvednutým obočím. Ještě předtím, než vyrazil, sám se zhluboka napil ze své whiskey, ale na dně skleničky stále ještě něco zůstávalo. Pak už své kroky nasměroval k onomu hracímu stroji, naházel do něj cinkající mince a namačkal nějaké ty čudlíky, načež se začal vracet ke stolu, přičemž se zpoza jeho zad začala linout jistá melodie. Na tváři se mu zase objevil úšklebek, neslyšel to už opravdu dlouho. "Nevím, jestli je přímo oblíbená, ale rozhodně vyvolává dost silný vzpomínky." Poznamenal spokojeně, když se konečně usadil zpátky na svou sedačku.
,,Předpokládám, že je Berlín rodné město. Tím pádem i chápu, že ho máš nejraději." Usměje se chápavě. Ale i kdyby ne, stejně to chápe, že k tomu tíhne, tak nějak to přímo k němu patří. A je ráda z jeho úsměvu, i když to je nostalgické. Ráda totiž kouzlí lidem úsměv na rtech. Což právě teď potřebuje. Bála se, že už se s ní jako s upírem nebude chtít nikdo bavit. Zatím jí to jde pro změnu ale dobře. Sama sobě dokazuje, že to jde. ,,Musí to být fajn takhle cestovat" Zamyslí se nahlas. To ona sama nebyla nikdy jinde než ve RI a následně tady. Na což se jí Immča i zeptá. Záporně zavrtí hlavou. ,,Bohužel. Co se dá ale dělat. Každopádně, teď už se můžu rozcestovat jak jen je libo. A že to udělám, to je snad povinnost" Zasměje se, aby to zakecala, vlastně se stydí, že nemá takový přehled jako on. Proti němu je jen obyčejný člověk. Upír, Rebecco, upír! Nojo pořád.
,,Jak jinak to chceš říct, než že je to nastavené? Vem si, že by bylo vůči lidem nefér, kdyby nevěděli, s čím mají co do činění." Stále se jich zastává i přesto, že už člověkem není. Zatím k nim ale tíhne více. ,,Přesně tak" Odsouhlasí mu s úsměvem jeho větu, že je to dobře pro lidi. Má naprostou pravdu. I přesto, že se mu to nemusí líbit. ,,Člověk se vlastně každý den učí.. Někdy je k tomu zapotřebí někdo jiný. I když jde o prkotinu" Pokrčí rameny s úsměvem na jeho slova o tom, že ho to překvapilo. Pak už se rozpovídá o lásce. Nojo, žena a ještě k tomu hodně citově založená. To se prostě pozná. Ale podle ní je to tak. Když se jí zeptá na tu zvláštní otázku, na chvíli na něj pohlédla se zdviženým obočím, jako by se očima ptala, jestli právě mluvil o sobě. ,,Pak může říct, že nežil nadarmo a může být rád, že se setkal s tím osudovým člověkem. Někteří takové štěstí mít třeba nemusí" Pousměje se. Jinak to prostě říct nedokáže. Našla ona už svou osudovou lásku? Jistě, aspoň je o tom teda přesvědčená. Rozhodně se jí nehodlá jen tak vzdát, i když už to málem teď několikrát pokazila. Když jsme u toho, tak mu rovnou ukázala kousek svého soukromí. Když ho chytla za ruku, nespouštěla z něj zrak. Smutně se pousmála na jeho slova a přikývla. Pak ho tedy pustila a konečně se mohli napít. Takže Immča má rád pivo a já víno a nakonec jsme skončili u Whiskey, proč ne.. Pobaveně se usměje svým myšlenkám, než obrátí oči na Immču a pobídne ho, aby se rozpovídal o svém dítěti. Když jí obeznámí s těmi základními věcmi, tak přikyvuje chápavě. ,,Takže krásná mladá slečna" Usměje se. Celou dobu má vlastně úsměv na rtech, oči trochu lesklé, ale s tím se dalo počítat. Pak jí řekne pravdu o tom, že jí tak dlouho neviděl. ,,Chápu.." Řekne jen a nenutí ho mluvit o matce, vypadá to, že o tom stejně nechce ani mluvit. Nenutila by ho do toho. Celou dobu hltavě poslouchá každé jeho slovo. ,,Musí to být úžasné. A je jasné, že jsi ze začátku nevěděl jak na to, bylo by divné, kdyby ano. Ale když s dítětem strávíš čas, zamiluješ si ho. Mám mladší sestřičku, kterou jsem prakticky vychovávala a nedala bych na ní dopustit. Miluji jí a starala jsem se o ní od té doby, co byla malá" Usměje se vzpomínkově. ,,Nojo, moc energie, budeš muset furt a stále vymýšlet, čím by jsi jí zabavil" Zasměje se pobaveně. ,,Ale rozhodně se nebudeš nikdy nudit" Dodá ještě s úsměvem, než si vezme skleničku a opět se napije, zůstane jí tam na dně a skleničku opět položí na stůl. Trochu nervózně se rozhlédne po baru a pak zpět očima vyhledá Immču. ,,Já.. promiň mi to.." Promne si ruce, i on si musí všimnout, jak je nervózní. ,,Ráda bych poznala tvojí dcerku, ale nedokážu jít ani za svojí vlastní sestrou. Ani nevíš, jaké je to pro mě utrpení. Nevybrala jsem si to.." Zavrtí hlavou. Možná časem by si to upírství vybrala, ale jen kdyby si o tom vše zjistila a hlavně kdyby byla připravená, teď jí to spíše překvapilo, než aby z toho byla šťastná. Žiješ? Žiješ, tak si nestěžuj.. Když ono je to těžké. Život na jednu stranu dává a na druhou bere. ,,Víš co? Mám nápad" Usměje se a zase zaloví v kabelce, aby vytáhla z peněženky pár drobných. Za tohle jí osazenstvo baru asi vynese v zubech, ale co, skoro nikdo tam stejně není. Zvedne se odhodlaně a přejde k juke boxu, vhodí mince a navolí příslušnou píseň, která se rozezní barem. https://www.youtube.com/watch?v=LsU8fRvTeCI Zazubí se a vrátí se zpět za Immčou. ,,Nevím jestli to znáš nebo ne, ale to je asi první, co mě napadlo a co mi vždy vykouzlí úsměv na rtech. Je to taková blbost, až se to člověku musí líbit" Zavrtí nad tím pobaveně hlavou a natáhne ruku k Immčovi a vhodí mu do té jeho pár drobných. ,,Pak tam navol nějakou oblíbenou píseň. Jsem zvědavá" Oči jí zazáří a v té chvíli si vezme sklenku a rovnou jí dopije.
,,Jak jinak to chceš říct, než že je to nastavené? Vem si, že by bylo vůči lidem nefér, kdyby nevěděli, s čím mají co do činění." Stále se jich zastává i přesto, že už člověkem není. Zatím k nim ale tíhne více. ,,Přesně tak" Odsouhlasí mu s úsměvem jeho větu, že je to dobře pro lidi. Má naprostou pravdu. I přesto, že se mu to nemusí líbit. ,,Člověk se vlastně každý den učí.. Někdy je k tomu zapotřebí někdo jiný. I když jde o prkotinu" Pokrčí rameny s úsměvem na jeho slova o tom, že ho to překvapilo. Pak už se rozpovídá o lásce. Nojo, žena a ještě k tomu hodně citově založená. To se prostě pozná. Ale podle ní je to tak. Když se jí zeptá na tu zvláštní otázku, na chvíli na něj pohlédla se zdviženým obočím, jako by se očima ptala, jestli právě mluvil o sobě. ,,Pak může říct, že nežil nadarmo a může být rád, že se setkal s tím osudovým člověkem. Někteří takové štěstí mít třeba nemusí" Pousměje se. Jinak to prostě říct nedokáže. Našla ona už svou osudovou lásku? Jistě, aspoň je o tom teda přesvědčená. Rozhodně se jí nehodlá jen tak vzdát, i když už to málem teď několikrát pokazila. Když jsme u toho, tak mu rovnou ukázala kousek svého soukromí. Když ho chytla za ruku, nespouštěla z něj zrak. Smutně se pousmála na jeho slova a přikývla. Pak ho tedy pustila a konečně se mohli napít. Takže Immča má rád pivo a já víno a nakonec jsme skončili u Whiskey, proč ne.. Pobaveně se usměje svým myšlenkám, než obrátí oči na Immču a pobídne ho, aby se rozpovídal o svém dítěti. Když jí obeznámí s těmi základními věcmi, tak přikyvuje chápavě. ,,Takže krásná mladá slečna" Usměje se. Celou dobu má vlastně úsměv na rtech, oči trochu lesklé, ale s tím se dalo počítat. Pak jí řekne pravdu o tom, že jí tak dlouho neviděl. ,,Chápu.." Řekne jen a nenutí ho mluvit o matce, vypadá to, že o tom stejně nechce ani mluvit. Nenutila by ho do toho. Celou dobu hltavě poslouchá každé jeho slovo. ,,Musí to být úžasné. A je jasné, že jsi ze začátku nevěděl jak na to, bylo by divné, kdyby ano. Ale když s dítětem strávíš čas, zamiluješ si ho. Mám mladší sestřičku, kterou jsem prakticky vychovávala a nedala bych na ní dopustit. Miluji jí a starala jsem se o ní od té doby, co byla malá" Usměje se vzpomínkově. ,,Nojo, moc energie, budeš muset furt a stále vymýšlet, čím by jsi jí zabavil" Zasměje se pobaveně. ,,Ale rozhodně se nebudeš nikdy nudit" Dodá ještě s úsměvem, než si vezme skleničku a opět se napije, zůstane jí tam na dně a skleničku opět položí na stůl. Trochu nervózně se rozhlédne po baru a pak zpět očima vyhledá Immču. ,,Já.. promiň mi to.." Promne si ruce, i on si musí všimnout, jak je nervózní. ,,Ráda bych poznala tvojí dcerku, ale nedokážu jít ani za svojí vlastní sestrou. Ani nevíš, jaké je to pro mě utrpení. Nevybrala jsem si to.." Zavrtí hlavou. Možná časem by si to upírství vybrala, ale jen kdyby si o tom vše zjistila a hlavně kdyby byla připravená, teď jí to spíše překvapilo, než aby z toho byla šťastná. Žiješ? Žiješ, tak si nestěžuj.. Když ono je to těžké. Život na jednu stranu dává a na druhou bere. ,,Víš co? Mám nápad" Usměje se a zase zaloví v kabelce, aby vytáhla z peněženky pár drobných. Za tohle jí osazenstvo baru asi vynese v zubech, ale co, skoro nikdo tam stejně není. Zvedne se odhodlaně a přejde k juke boxu, vhodí mince a navolí příslušnou píseň, která se rozezní barem. https://www.youtube.com/watch?v=LsU8fRvTeCI Zazubí se a vrátí se zpět za Immčou. ,,Nevím jestli to znáš nebo ne, ale to je asi první, co mě napadlo a co mi vždy vykouzlí úsměv na rtech. Je to taková blbost, až se to člověku musí líbit" Zavrtí nad tím pobaveně hlavou a natáhne ruku k Immčovi a vhodí mu do té jeho pár drobných. ,,Pak tam navol nějakou oblíbenou píseň. Jsem zvědavá" Oči jí zazáří a v té chvíli si vezme sklenku a rovnou jí dopije.
Její další otázka mu opět vykouzlila úsměv na rtech a trochu přitom i sklonil hlavu, byl to úsměv částečně možná i smutný, nebo, řekněme, spíše nostalgický. "Myslím, že i kdybych poznal všechna místa světa, vždycky budu milovat nejvíc Berlín." Přiznal nakonec a stále s úsměvem na tváři se na ni zadíval. "Ale ten když vypustím a nebudu brát v potaz nějaký emoce, tak se mi asi nejvíc líbil Amsterdam. Je to tam úplně jiný, než v kdekoliv jinde, jak lidi, tak domy, atmosféra..." Nakonec si jen tiše povzdechl a zase se zadíval před sebe. Ano. Amsterdam. Takové jeho město hříchů, vůně pálené trávy (té s obsahem THC samozřejmě), laciných (a někdy i poměrně drahých) žen, splašky v kanálech. Jo, chuťovka. Chuťovka, která je však nakonec přeci jen v celé své podstatě vyjímečná. Navštívil samozřejmě i mnoho jiných měst, než ve kterých žil po nějakou tu dobu, ale ty v něm nezanechaly takovou stopu a mnoho z nich už si prostě nepamatoval. "Ty jsi byla někdy mimo USA?" Zeptal se jí pak se zájmem, často mu bylo jaksi ironicky líto těch Američanů kteří neznali nic jiného, než svou zemi... nebylo to depresivní?
"Nastavené..." Zopakoval po ní s mírným uchechtnutím. Na jednu stranu měla pravdu, na druhou bylo trochu morbidní přemýšlet o životě jako o nějakém mechanismu, který se dá prostě nastavit, ale ano... věděl, jak to myslela. "Příroda si asi vždycky vytvoří rovnováhu." Pokrčil nad tím jednoduše rameny a vlastně tím jen trochu přeformuloval její slova do sobě snesitelnější podoby. "Možná je to dobře... pro lidi." Poznamenal nakonec a sám byl překvapený, jak rychle se s touto novinkou smířil, i když možná nad ní bude ještě přemýšlet, ale teprve až v momentě, kdy na to bude mít víc prostoru, až bude sám. "To ne." Zavrtěl rozhodně hlavou, když mu nabídla onen ekvivalent lhaní. "Budu, i když je pravda, že to asi zase tolik věcí nemění, jen mě to prostě... překvapilo." Opět nad tím cukl rameny, na znamení, aby to už neřešila. Neměl rád své slabiny a ještě neraději je pak nějak dopodrobna probíral. Raději se zaměřil na ty smečky, v těch si byl jistější, protože je neměl rád a kritika jde vždy lépe, než cokoliv jiného. Jenže její slova se náhle přehoupla do něčeho naprosto jiného, nečekaného. Když řekla, že hlavní je na světě najít lásky a mít spokojený život a rodinu, musel se trochu zamračit. On to viděl trochu jinak, méně romanticky, což dávalo smysl, byl to muž. Často se zamýšlel, co je smyslem života, smyslem jeho vlastního života. Bral to tak, že prapůvodní cíl člověka je se rozmnožit, udělat potomka, zachovat rod. On už prakticky něco takového udělal, splodil potomka, měl by mít vlastně vyhráno. A to co dělal předtím? To byla jen jakási mentální příprava. Teď měl další dočasný smysl, toho potomka vychovat, ač ještě před nějakým půl rokem neměl ani zdání, že něco takového nastane. A co bude potom? Tak to netušil. Bude se jen dál bludně potloukat světem? Nejspíš... Dařilo se mu nad těmito hlubokými uvahami dlouho neprolévat čas, ale občas na něj přišly a pravda je, že to nebylo nic příjemného. Teď ale nebyl sám a byla tak o něco menší pravděpodobnost, že tomu zase propadne. Zpátky do reality ho vtáhla zase její slova, tentokrát o tom, že každý má někoho předurčeného. Chvíli na ni jen tak zamyšleně koukal, uvažujíc o té její "teorii". "A co když už ten protějšek našel a tu část života s ním strávil? Co pak?" Zeptal se jí poměrně věcně, ač bylo docela patrné, že mluvil o sobě. Nevěřil na tyto teorie, ale pokud by to měla být pravda, věděl, že už svou polovičku měl. Sonju. Jenže na ni teď nechtěl myslet, nebyla jediná, žen bylo na světě spousty, každá jiná a zároveň každá stejná a že potkal jednu, která mu tolik učarovala? Co na tom. I ona měla své chyby, které s se snažil si i v postupu let udržet v mysli, aby ho to celé tolik nebolelo. Pak už však došlo na... její dítě. Jemu samotnému z toho nebylo nejlíp, jakoby cítil byť jen zlomek vší té její bolesti. Na její slova první jen přikývl a sklopil pohled na svou ruku, které se dotkla. Musel se zhluboka nadechnout, aby snad své hlavě trochu odlehčil. "Budu." Přikývl pak ještě nakonec potichu a zase se zadíval do jejích očí. Ano, v tuto chvíli byl opravdu skálopevně přesvědčen, že pro Lo udělá cokoliv, kdykoliv, že o ni bude pečovat jak nejlépe umí... Jenže mu bylo zároveň jasné, že bude dělat chyby, že na to občas nebude mít nervy, že se na to občas vykašle, jenže... jinak to snad ani nešlo. Konečně tuto konverzaci přerušil příchod tolik očekávaného alkoholu. Tentokrát už to po ní neopakuje, pouze zase kývne hlavou a přiťukne. Když do sebe část skleničky obrátil a pohled mu padl na tu její, roztáhl se mu na tváři zase o něco pobavenější úsměv. Žíznivá. Nad jejími dalšími slovy se musel trochu zašklebit, víno nikdy nebylo jeho slabostí, občas si ho sice dal, ale že by na něj nějak ujížděl, to tedy ne. Pak však přišla další otázka, nebo spíš výzva, při které se musel zase pousmát. Ještě než však spustil, opět si lízl trochu ze sé skleničky, kterou pak konečně položil na stůl a lokty se zase zapřel o jeho desku, aby jí byl o trochu blíž, bylo to tak jaksi pohodlnější, když už měl něco vyprávět. "Inu... Jmenuje se Lorelei a je jí... devět." Začal nejprve s těmi faktickými informacemi a tvářil se jako pravý hrdý otec, než však zase trochu zvážněl. "Musím se přiznat... neviděl jsem ji od chvíle, co jí byly dva roky až do loňského léta. Nepohodli jsme se s její matkou..." Prozradil jí nejprve trochu provinile a tu částečnou lež na konci spíše zabrumlal, jakoby mu bylo nepříjemné o tom mluvit, což taky bylo. "Ale teď je u mě, už napořád nejspíš." Dodal pak už s koutky zase o něco výš a zadíval se jí zpátky do očí. "První to bylo hrozný, přišlo to úplně náhle a já neměl sebemenší ponětí, co dělat... ale... dobře, tohle říká asi každej rodič o svým dítěti, ale teď je to ta nejúžasnější osoba v mým životě. Má vždycky neskutečně moc energie, do všeho se nadchne a nic ji nezastaví. Což je teda občas trochu problém." Přiznal nakonec s pobaveným úsměvem a na chvíli se odmlčel,aby zkontroloval její část. Nebyl si jistý, nakolik se o tom může rozpovídat, jak si uvědomil, dokázal by toho říct asi opravdu mnoho, ovšem nechtěl jí působit žádnou bolest, i když... sama ho k tomu vybídla.
"Nastavené..." Zopakoval po ní s mírným uchechtnutím. Na jednu stranu měla pravdu, na druhou bylo trochu morbidní přemýšlet o životě jako o nějakém mechanismu, který se dá prostě nastavit, ale ano... věděl, jak to myslela. "Příroda si asi vždycky vytvoří rovnováhu." Pokrčil nad tím jednoduše rameny a vlastně tím jen trochu přeformuloval její slova do sobě snesitelnější podoby. "Možná je to dobře... pro lidi." Poznamenal nakonec a sám byl překvapený, jak rychle se s touto novinkou smířil, i když možná nad ní bude ještě přemýšlet, ale teprve až v momentě, kdy na to bude mít víc prostoru, až bude sám. "To ne." Zavrtěl rozhodně hlavou, když mu nabídla onen ekvivalent lhaní. "Budu, i když je pravda, že to asi zase tolik věcí nemění, jen mě to prostě... překvapilo." Opět nad tím cukl rameny, na znamení, aby to už neřešila. Neměl rád své slabiny a ještě neraději je pak nějak dopodrobna probíral. Raději se zaměřil na ty smečky, v těch si byl jistější, protože je neměl rád a kritika jde vždy lépe, než cokoliv jiného. Jenže její slova se náhle přehoupla do něčeho naprosto jiného, nečekaného. Když řekla, že hlavní je na světě najít lásky a mít spokojený život a rodinu, musel se trochu zamračit. On to viděl trochu jinak, méně romanticky, což dávalo smysl, byl to muž. Často se zamýšlel, co je smyslem života, smyslem jeho vlastního života. Bral to tak, že prapůvodní cíl člověka je se rozmnožit, udělat potomka, zachovat rod. On už prakticky něco takového udělal, splodil potomka, měl by mít vlastně vyhráno. A to co dělal předtím? To byla jen jakási mentální příprava. Teď měl další dočasný smysl, toho potomka vychovat, ač ještě před nějakým půl rokem neměl ani zdání, že něco takového nastane. A co bude potom? Tak to netušil. Bude se jen dál bludně potloukat světem? Nejspíš... Dařilo se mu nad těmito hlubokými uvahami dlouho neprolévat čas, ale občas na něj přišly a pravda je, že to nebylo nic příjemného. Teď ale nebyl sám a byla tak o něco menší pravděpodobnost, že tomu zase propadne. Zpátky do reality ho vtáhla zase její slova, tentokrát o tom, že každý má někoho předurčeného. Chvíli na ni jen tak zamyšleně koukal, uvažujíc o té její "teorii". "A co když už ten protějšek našel a tu část života s ním strávil? Co pak?" Zeptal se jí poměrně věcně, ač bylo docela patrné, že mluvil o sobě. Nevěřil na tyto teorie, ale pokud by to měla být pravda, věděl, že už svou polovičku měl. Sonju. Jenže na ni teď nechtěl myslet, nebyla jediná, žen bylo na světě spousty, každá jiná a zároveň každá stejná a že potkal jednu, která mu tolik učarovala? Co na tom. I ona měla své chyby, které s se snažil si i v postupu let udržet v mysli, aby ho to celé tolik nebolelo. Pak už však došlo na... její dítě. Jemu samotnému z toho nebylo nejlíp, jakoby cítil byť jen zlomek vší té její bolesti. Na její slova první jen přikývl a sklopil pohled na svou ruku, které se dotkla. Musel se zhluboka nadechnout, aby snad své hlavě trochu odlehčil. "Budu." Přikývl pak ještě nakonec potichu a zase se zadíval do jejích očí. Ano, v tuto chvíli byl opravdu skálopevně přesvědčen, že pro Lo udělá cokoliv, kdykoliv, že o ni bude pečovat jak nejlépe umí... Jenže mu bylo zároveň jasné, že bude dělat chyby, že na to občas nebude mít nervy, že se na to občas vykašle, jenže... jinak to snad ani nešlo. Konečně tuto konverzaci přerušil příchod tolik očekávaného alkoholu. Tentokrát už to po ní neopakuje, pouze zase kývne hlavou a přiťukne. Když do sebe část skleničky obrátil a pohled mu padl na tu její, roztáhl se mu na tváři zase o něco pobavenější úsměv. Žíznivá. Nad jejími dalšími slovy se musel trochu zašklebit, víno nikdy nebylo jeho slabostí, občas si ho sice dal, ale že by na něj nějak ujížděl, to tedy ne. Pak však přišla další otázka, nebo spíš výzva, při které se musel zase pousmát. Ještě než však spustil, opět si lízl trochu ze sé skleničky, kterou pak konečně položil na stůl a lokty se zase zapřel o jeho desku, aby jí byl o trochu blíž, bylo to tak jaksi pohodlnější, když už měl něco vyprávět. "Inu... Jmenuje se Lorelei a je jí... devět." Začal nejprve s těmi faktickými informacemi a tvářil se jako pravý hrdý otec, než však zase trochu zvážněl. "Musím se přiznat... neviděl jsem ji od chvíle, co jí byly dva roky až do loňského léta. Nepohodli jsme se s její matkou..." Prozradil jí nejprve trochu provinile a tu částečnou lež na konci spíše zabrumlal, jakoby mu bylo nepříjemné o tom mluvit, což taky bylo. "Ale teď je u mě, už napořád nejspíš." Dodal pak už s koutky zase o něco výš a zadíval se jí zpátky do očí. "První to bylo hrozný, přišlo to úplně náhle a já neměl sebemenší ponětí, co dělat... ale... dobře, tohle říká asi každej rodič o svým dítěti, ale teď je to ta nejúžasnější osoba v mým životě. Má vždycky neskutečně moc energie, do všeho se nadchne a nic ji nezastaví. Což je teda občas trochu problém." Přiznal nakonec s pobaveným úsměvem a na chvíli se odmlčel,aby zkontroloval její část. Nebyl si jistý, nakolik se o tom může rozpovídat, jak si uvědomil, dokázal by toho říct asi opravdu mnoho, ovšem nechtěl jí působit žádnou bolest, i když... sama ho k tomu vybídla.
Nemohla si nechat uniknout otázku, jak ho oslovuje jeho dítě. Při slově taťulda se chtě nechtě musí usmát, to jí k tomu prostě nutí. Zní to tak krásně. Jak moc jí mrzí, že jí maminko teď dlouhou dobu nebude nikdo říkat. Jak to mohlo být krásné. Starat se o někoho jiného, vychovávat si své vlastní dítě, sledovat, jak roste, jeho první úsměv, lezení, krůčky, slova, první zklamání, jeho radosti. Becco, teď ne, nemysli na to zase.. Musí se vzpamatovat, udělá to během sekundy. Dále je moc ráda, že se toho dovídá čím dál více. ,,Takže už jsi pár míst viděl. Kde se ti vlastně líbilo nejvíce?" Zeptá se ho ještě se zájmem a dál pokračuje v chůzi, kdy nemusí moc sledovat zemi, protože už má lepší instinkty jak člověk. Ostatně o dalších slovech má taky pravdu, mají dost času a na to už nemusí nic říkat, protože by se už jen opakovala a to je vlastně zbytečné. Zatím si sama asi dost neuvědomuje, co je to věčný život. To nejspíše ukáže pak až čas.
Rozpoznávání vlkodlaků je zajímavé téma, na které se mu bude snažit co nejvíce odpovědět. Jeho zavrtění hlavy jí napoví, že o tom tak nějak neví vůbec a tak se rozpovídá o jejím vnímání celé téhle situace. ,,Ano, je to docela pochopitelné, ale zase na druhou stranu i zvláštní, když si vezmeš, že obyčejní lidé by měli poznat nadpřirozené osoby jen proto, že poznali jednu. Ale tak je to asi nastavené a s tím my nic neuděláme." Pokrčí nad tím rameny, rozhodně s tím neudělá nic jeden člověk. Jeho slova jí pak donutí se mu podívat napřímo do očí. ,,Nevím čím to může být Immanueli, prostě jsem to pak vnímala už automaticky. Dávala si pozor na lidi, které jsem neznala. Ale na druhou stranu jsem byla docela i vděčná, že znám pár vlkodlaků, jako člověk, jsou to hodně ochranářské typy. A já si tak mohla být jistá, že se mi nic nestane. Dokud samozřejmě nebyl úplněk, to jsem na jejich doporučení raději nikdy nevycházela z domu." Pronese s trochou zamyšleností a hlavně vzpomínkově. ,,Bylo by pro tebe lepší, kdybych ti lhala a řekla, že vlastně nikdo nic nepozná? Vím, že ti ničím iluze, ale zase můžeš se podle toho teď zařídit, tak to ber jako radu do života" Usměje se na něj pozitivně, u všeho je pro a proti. Tady mu to bude jen k užitku. Ona o lidech nemůže říct nic špatného, když nedávno jedním byla. ,,Jo smečky.. chápu, někdy jsou důležitější, než cokoliv. Ale proč je člověk na světě? Kvůli jakému důvodu žije? Vem si, že hlavní je najít lásku a mít spokojený život, rodinu. Vím, že to ode mě zní možná divně a nebo jako klišé, ale o tomhle by měl ten život být. Samozřejmě můžeš i něco dokázat, dělat, co chceš, mít své sny. Ale stejně tak jako tak máš i nějaké předurčení, aby sis našel protějšek, který padne přímo k tobě a s tím chtěl strávit, když už né zbytek života, tak aspoň část" Pronese zamyšleně a s úsměvem, možná to nebude Immčovi dávat smysl, ale je to tak. Pak se dostanou k němu a že je to už hodně dlouho, což jí i potvrdí. Takže pak nastává chvíle pravdy a tak se vytasí s tou svojí. Nechá záměrně načatou větu, aby mohla vytáhnout mobil a ukázat fotku Immčovi. U toho doprovázené slovy. Na jeho otázku měsíc jen tiše přikývne. Netřeba dodávat slov. Bolesti je tam hodně, hlavně, když vidí tu fotografii. Vzpomíná si na den, byl to víkend, který trávili společně s Natem. Byla šťastná, nejvíce, jak jen člověk může být. Proč se jí zdá, že je to několik let zpět, když je to jen měsíc? Asi si za ten měsíc prožila tolik bolesti, že jí vše přijde jako delší doba. Mobil pak schová a zůstane pohledem někde do prostoru. Immčovi slova zachytí a tak na něj pohlédne a opravdu upřímně se usměje. ,,Immanueli užívej si každý den se svým dítětem. Je to dar" Natáhne k němu ruku a stiskne mu tu jeho. Než se objeví obsluha a ona ruku stáhne, aby se mohla podívat na skleničky. Musí převést téma, jinak by se tady nejspíše na místě rozbrečela a byla by schopná ve vzteku tady klidně i někoho zabít, ale to určitě nechce. Pozdvihne svojí sklenku. ,,Na seznámení a čas" Zopakuje po něm, aby si s ním mohla ťuknout a konečně se napít, tak nějak to teď potřebuje. Půlka skleničky skončí v ní, na jazyku má tu lahodnou chuť. Skleničku položí zpět na stolek a obrátí pohled na Immču. ,,I já spíše na víno, ale sklenička je sklenička. Každopádně mám to stejně, když tvrdý, tak Whiskey" Přikývně s úsměvem. ,,Povídej mi o svém dítěti.." Řekne pak po chvilce ticha z úplně jiného soudku a zadívá se na něj v očekávání. ,,Pokud.. ti teda nevadí o něm mluvit." Usměje se na něj trochu i smutně, ale hlavně potřebuje odvést na chvíli myšlenky a poslouchat někoho jiného je přesně to, co teď potřebuje.
Rozpoznávání vlkodlaků je zajímavé téma, na které se mu bude snažit co nejvíce odpovědět. Jeho zavrtění hlavy jí napoví, že o tom tak nějak neví vůbec a tak se rozpovídá o jejím vnímání celé téhle situace. ,,Ano, je to docela pochopitelné, ale zase na druhou stranu i zvláštní, když si vezmeš, že obyčejní lidé by měli poznat nadpřirozené osoby jen proto, že poznali jednu. Ale tak je to asi nastavené a s tím my nic neuděláme." Pokrčí nad tím rameny, rozhodně s tím neudělá nic jeden člověk. Jeho slova jí pak donutí se mu podívat napřímo do očí. ,,Nevím čím to může být Immanueli, prostě jsem to pak vnímala už automaticky. Dávala si pozor na lidi, které jsem neznala. Ale na druhou stranu jsem byla docela i vděčná, že znám pár vlkodlaků, jako člověk, jsou to hodně ochranářské typy. A já si tak mohla být jistá, že se mi nic nestane. Dokud samozřejmě nebyl úplněk, to jsem na jejich doporučení raději nikdy nevycházela z domu." Pronese s trochou zamyšleností a hlavně vzpomínkově. ,,Bylo by pro tebe lepší, kdybych ti lhala a řekla, že vlastně nikdo nic nepozná? Vím, že ti ničím iluze, ale zase můžeš se podle toho teď zařídit, tak to ber jako radu do života" Usměje se na něj pozitivně, u všeho je pro a proti. Tady mu to bude jen k užitku. Ona o lidech nemůže říct nic špatného, když nedávno jedním byla. ,,Jo smečky.. chápu, někdy jsou důležitější, než cokoliv. Ale proč je člověk na světě? Kvůli jakému důvodu žije? Vem si, že hlavní je najít lásku a mít spokojený život, rodinu. Vím, že to ode mě zní možná divně a nebo jako klišé, ale o tomhle by měl ten život být. Samozřejmě můžeš i něco dokázat, dělat, co chceš, mít své sny. Ale stejně tak jako tak máš i nějaké předurčení, aby sis našel protějšek, který padne přímo k tobě a s tím chtěl strávit, když už né zbytek života, tak aspoň část" Pronese zamyšleně a s úsměvem, možná to nebude Immčovi dávat smysl, ale je to tak. Pak se dostanou k němu a že je to už hodně dlouho, což jí i potvrdí. Takže pak nastává chvíle pravdy a tak se vytasí s tou svojí. Nechá záměrně načatou větu, aby mohla vytáhnout mobil a ukázat fotku Immčovi. U toho doprovázené slovy. Na jeho otázku měsíc jen tiše přikývne. Netřeba dodávat slov. Bolesti je tam hodně, hlavně, když vidí tu fotografii. Vzpomíná si na den, byl to víkend, který trávili společně s Natem. Byla šťastná, nejvíce, jak jen člověk může být. Proč se jí zdá, že je to několik let zpět, když je to jen měsíc? Asi si za ten měsíc prožila tolik bolesti, že jí vše přijde jako delší doba. Mobil pak schová a zůstane pohledem někde do prostoru. Immčovi slova zachytí a tak na něj pohlédne a opravdu upřímně se usměje. ,,Immanueli užívej si každý den se svým dítětem. Je to dar" Natáhne k němu ruku a stiskne mu tu jeho. Než se objeví obsluha a ona ruku stáhne, aby se mohla podívat na skleničky. Musí převést téma, jinak by se tady nejspíše na místě rozbrečela a byla by schopná ve vzteku tady klidně i někoho zabít, ale to určitě nechce. Pozdvihne svojí sklenku. ,,Na seznámení a čas" Zopakuje po něm, aby si s ním mohla ťuknout a konečně se napít, tak nějak to teď potřebuje. Půlka skleničky skončí v ní, na jazyku má tu lahodnou chuť. Skleničku položí zpět na stolek a obrátí pohled na Immču. ,,I já spíše na víno, ale sklenička je sklenička. Každopádně mám to stejně, když tvrdý, tak Whiskey" Přikývně s úsměvem. ,,Povídej mi o svém dítěti.." Řekne pak po chvilce ticha z úplně jiného soudku a zadívá se na něj v očekávání. ,,Pokud.. ti teda nevadí o něm mluvit." Usměje se na něj trochu i smutně, ale hlavně potřebuje odvést na chvíli myšlenky a poslouchat někoho jiného je přesně to, co teď potřebuje.
Důvěru i čas už nakonec nechají za sebou, což ale neznamená, že se k tomu v průběhu večera už ani jednou nevrátí. "Přesně tak." Přikývl na její slova o chybování, on byl spíše zastánce toho, dělat chybu jen jednou a pak už to udělat rovnou dobře, ale i takhle to šlo. Navíc... co je vlastně dobře a co špatně...?
Pak už se krátce připojil k jejímu smíchu, samozřejmě, že to myslel obrazně, ale to, že se toho chytla, ničemu nevadilo. Když to pak zas přehrála na jeho dítě, jeho úsměv, který byl doposud spíše úšklebkem, hned o něco zjemnil. "No... Většinou si vystačí s taťuldou." Poznamenal nakonec a zase se na ni pobaveně zadíval, měl za to, že takhle malým dětem ještě nezáleží na tom, jak se jejich rodiče jmenují. Prostě jsou to táta s mámou a tečka. Když spatřil její oči, nebyly takové, jaké původně čekal, ale než stačil odhalit to, co jiného na nich bylo, zmizelo to. Nijak více se tím proto teď nezabýval. Už už chtěl na její další slova přiznat, že má pravdu, když tu do něj šťouchla tím svým ramenem, čemu se musel zase pobaveně uchechtnout. "Pravda, i když i tam jsem žil na mnoha místech, ale je fakt, že Berlín, Amsterdam i Liverpool jsou si navzájem mnohem podobnější, než jsou dohromady podobný tady Shadowhillu." Dodal nakonec stále s tím pobavením v hlase a zároveň tím i záměrně prozradil něco o sobě, ostatně, proč ne, že. Nad jejími dalšími slovy musel trochu přimhouřit oči, ale na tváři se mu stále držel úsměv, takže to nebylo žádné čistě nepřátelské gesto. Ale ano... měla pravdu. "Ono to pak už stejně vyjde na stejno. Prostě máme oba dost času." Pokrčil nad tím nakonec rameny. On sám ještě s největší pravděpodobností nebyl ani v polovině svého života, ale věřil, že až dosáhne nějaké té stopadesátky, začne mírně panikařit. Pokud jí tedy vůbec dosáhne.
Když se jí pak zeptal na tu věc o rozpoznávání vlkodlaků, lehce zavrtěl hlavou, na znamení, že neví, bylo to trochu nepříjemné něco takového přiznat, ale věděl, že kdyby tvrdil opak, vypadal by teď akorát jako naprostý imbecil. Ovšem dávalo to smysl. Přeci jen nebyli lidé, nechovali se tak a možná tak ani úplně nevypadali. I tak ale věřil, že to nepozná úplně každý člověk, že na to musí mít jaksi... buňky. "Asi... asi je to vlastně celkem pochopitelný." Přikývl nakonec rozvážně a obočí měl stále stažené trochu více k sobě, než obvykle. "Ale asi musíš být jako člověk dost vnímavá, nemyslíš?" Zeptal se pak zamyšleně, snažíc se nějak dopad celé této rozpoznávací věci zmírnit. "Ale trochu mi tím boříš iluze o lidech." Poznamenal nakonec už opět s úšklebkem, čímž se celou situaci pokusil odlehčit, hlavně sám pro sebe. Nějak mu to nešlo do hlavy, že by lidé opravdu nebyli takové hlucho-němo-slepé ovce bez čichu, hmatu a mozku? Asi ano. Dobře dobře, až tak strašné věci si o lidech nemyslel, ovšem co se otupení smyslů týče, tento názor o nich měl zakořeněný velmi hluboko. Nakonec se však přesunuli k dalšímu vlkodlačímu tématu, smečkám, avšak jen okrajově. Docela ho překvapilo, když se jakoby jen tak bokem zmínila o oné milence, takže obočí mu přitom chtě nechtě vyletělo o něco výš. "Můžu ti říct, že pro hodně z nás je smečka mnohem fakt důležitější než jakákoliv ženská." Poznamenal pouze nakonec, protože nějaké sladké řečičky a uklidňování, to on bohužel obvykle neměl v povaze a zároveň to také nechtěl nechat zcela bez odpovědi. Zároveň však z jeho hlasu zaznívalo trochu té hořkosti, on to nechápal, celou tuto hierarchii společnosti vlků, doposud se zdržoval pouze ve velkých městech, kde moc směček nebylo, a když už, připomínaly spíše násilnické gangy, než nějakou pomyslnou rodinu a to nebylo nic pro něj. Tušil, že tady je to jiné, ale ta podivná zášť v něm byla zatím moc hluboko, i když jí oponovala jistá touha, kterou však stále úspěšně potlačoval. Když se pak dostavila její další otázka a ona mu na jeho překvapení odpověděla celkem trefnou řečnickou otázkou, musel se zase zasmát, ale odpověď už podat nestačil, protože je vyrušila ona obsluha, po jejímž odchodu už pokračoval v odpovědi na onu prapůvodní otázku. "Jo, to jo." Přikývl jen souhlasně na její prohlášení o "delší době". Sedmdesát let... To už je poměrně dlouho, i když pořád není nejstarším vlkodlakem, jaký kdy žil, vlastně je spíše jeden z těch mladších. Už opět málem začal něco říkat, když mluvila o své vlastní proměně, ale zarazil se v momentě, kdy její věta skončila jaksi neurčitě. Trochu přitom povytáhl obočí o něco výš, ale jakmile se začala hrabat v kabelce, spustil ho zase dolů a jen trpělivě čekal, co na něj vytáhne. Když spatřil to, co mu chtěla ukázat, dosti ho to zarazilo, což však na sobě zatím nedával najevo a jen stiskl rty do jedné tanké linky a ještě chvíli fotku studoval. Přičemž však už své zaražení skrýt nedokázal, bylo určení časového úseku, před kterým byla ta fotografie pořízena. O něco víc vykulil oči, mírně pootevřel ústa, jak se chystal něco rychle říct a zvedl pohled zpátky k Rebecce, takže na půlsekundu zahlédl pohled jejích očí. "Měsíc...?" Zeptal se potichu a dál ji sledoval, ač měla tvář odvrácenou stranou. V hlavě mu to začínalo všechno šrotovat. U jejího upírství počítal tak s půl rokem, ne s... necelým měsícem. Zároveň si také vzpomněl na její slova o hřbitově a o tom, že se tam s někým loučila a světla auta jezdce na červenou... Bylo to zvláštní, jako by to celé náhle nabralo úplně jiný smysl. "Je mi to líto." Řekl nakonec stále velmi klidným a tichým tónem. Moc často takové věci neříkal, protože měl za to, že by nevyzněla dostatečně upřímně, protože by je vlastně upřímně ani nemyslel, když dotyčeného prakticky nezná. Ale teď mu k té drtivé upřímnosti stačilo jediné. Představit si, že by měl přijít o Lo. Při té představě jím projelo rovnou několik emocí, včetně strachu, bolesti a náhlého vzteku. Bylo zvláštní se hned chvíli na to navrátit do o něco jinak naladěné konverzace, ale vlastně, proč ne. Dosti jim k tomu pomohla nejspíš i obsluha, která před ně v další chvíli postavila skleničky, jako kdyby to chtěla jaksi odseknout. Popadl jednu z nich do ruky a pozvedl ji jejím směrem, na tváři už opět malý úsměv. "A na čas." Dodal ještě s přikývnutím a potom, co si snad ťukli, přiložil chladné sklo ke rtům a nechal pár kapek té tekutiny sklouznout k sobě do krku. "Vždycky jsem byl spíš na pivo, ale pokud tvrdej, tak nejlépe tohle." Poznamenal pak a zálibně se zadíval na svou skleničku, než se obrátil zpět na svou společnici.
Pak už se krátce připojil k jejímu smíchu, samozřejmě, že to myslel obrazně, ale to, že se toho chytla, ničemu nevadilo. Když to pak zas přehrála na jeho dítě, jeho úsměv, který byl doposud spíše úšklebkem, hned o něco zjemnil. "No... Většinou si vystačí s taťuldou." Poznamenal nakonec a zase se na ni pobaveně zadíval, měl za to, že takhle malým dětem ještě nezáleží na tom, jak se jejich rodiče jmenují. Prostě jsou to táta s mámou a tečka. Když spatřil její oči, nebyly takové, jaké původně čekal, ale než stačil odhalit to, co jiného na nich bylo, zmizelo to. Nijak více se tím proto teď nezabýval. Už už chtěl na její další slova přiznat, že má pravdu, když tu do něj šťouchla tím svým ramenem, čemu se musel zase pobaveně uchechtnout. "Pravda, i když i tam jsem žil na mnoha místech, ale je fakt, že Berlín, Amsterdam i Liverpool jsou si navzájem mnohem podobnější, než jsou dohromady podobný tady Shadowhillu." Dodal nakonec stále s tím pobavením v hlase a zároveň tím i záměrně prozradil něco o sobě, ostatně, proč ne, že. Nad jejími dalšími slovy musel trochu přimhouřit oči, ale na tváři se mu stále držel úsměv, takže to nebylo žádné čistě nepřátelské gesto. Ale ano... měla pravdu. "Ono to pak už stejně vyjde na stejno. Prostě máme oba dost času." Pokrčil nad tím nakonec rameny. On sám ještě s největší pravděpodobností nebyl ani v polovině svého života, ale věřil, že až dosáhne nějaké té stopadesátky, začne mírně panikařit. Pokud jí tedy vůbec dosáhne.
Když se jí pak zeptal na tu věc o rozpoznávání vlkodlaků, lehce zavrtěl hlavou, na znamení, že neví, bylo to trochu nepříjemné něco takového přiznat, ale věděl, že kdyby tvrdil opak, vypadal by teď akorát jako naprostý imbecil. Ovšem dávalo to smysl. Přeci jen nebyli lidé, nechovali se tak a možná tak ani úplně nevypadali. I tak ale věřil, že to nepozná úplně každý člověk, že na to musí mít jaksi... buňky. "Asi... asi je to vlastně celkem pochopitelný." Přikývl nakonec rozvážně a obočí měl stále stažené trochu více k sobě, než obvykle. "Ale asi musíš být jako člověk dost vnímavá, nemyslíš?" Zeptal se pak zamyšleně, snažíc se nějak dopad celé této rozpoznávací věci zmírnit. "Ale trochu mi tím boříš iluze o lidech." Poznamenal nakonec už opět s úšklebkem, čímž se celou situaci pokusil odlehčit, hlavně sám pro sebe. Nějak mu to nešlo do hlavy, že by lidé opravdu nebyli takové hlucho-němo-slepé ovce bez čichu, hmatu a mozku? Asi ano. Dobře dobře, až tak strašné věci si o lidech nemyslel, ovšem co se otupení smyslů týče, tento názor o nich měl zakořeněný velmi hluboko. Nakonec se však přesunuli k dalšímu vlkodlačímu tématu, smečkám, avšak jen okrajově. Docela ho překvapilo, když se jakoby jen tak bokem zmínila o oné milence, takže obočí mu přitom chtě nechtě vyletělo o něco výš. "Můžu ti říct, že pro hodně z nás je smečka mnohem fakt důležitější než jakákoliv ženská." Poznamenal pouze nakonec, protože nějaké sladké řečičky a uklidňování, to on bohužel obvykle neměl v povaze a zároveň to také nechtěl nechat zcela bez odpovědi. Zároveň však z jeho hlasu zaznívalo trochu té hořkosti, on to nechápal, celou tuto hierarchii společnosti vlků, doposud se zdržoval pouze ve velkých městech, kde moc směček nebylo, a když už, připomínaly spíše násilnické gangy, než nějakou pomyslnou rodinu a to nebylo nic pro něj. Tušil, že tady je to jiné, ale ta podivná zášť v něm byla zatím moc hluboko, i když jí oponovala jistá touha, kterou však stále úspěšně potlačoval. Když se pak dostavila její další otázka a ona mu na jeho překvapení odpověděla celkem trefnou řečnickou otázkou, musel se zase zasmát, ale odpověď už podat nestačil, protože je vyrušila ona obsluha, po jejímž odchodu už pokračoval v odpovědi na onu prapůvodní otázku. "Jo, to jo." Přikývl jen souhlasně na její prohlášení o "delší době". Sedmdesát let... To už je poměrně dlouho, i když pořád není nejstarším vlkodlakem, jaký kdy žil, vlastně je spíše jeden z těch mladších. Už opět málem začal něco říkat, když mluvila o své vlastní proměně, ale zarazil se v momentě, kdy její věta skončila jaksi neurčitě. Trochu přitom povytáhl obočí o něco výš, ale jakmile se začala hrabat v kabelce, spustil ho zase dolů a jen trpělivě čekal, co na něj vytáhne. Když spatřil to, co mu chtěla ukázat, dosti ho to zarazilo, což však na sobě zatím nedával najevo a jen stiskl rty do jedné tanké linky a ještě chvíli fotku studoval. Přičemž však už své zaražení skrýt nedokázal, bylo určení časového úseku, před kterým byla ta fotografie pořízena. O něco víc vykulil oči, mírně pootevřel ústa, jak se chystal něco rychle říct a zvedl pohled zpátky k Rebecce, takže na půlsekundu zahlédl pohled jejích očí. "Měsíc...?" Zeptal se potichu a dál ji sledoval, ač měla tvář odvrácenou stranou. V hlavě mu to začínalo všechno šrotovat. U jejího upírství počítal tak s půl rokem, ne s... necelým měsícem. Zároveň si také vzpomněl na její slova o hřbitově a o tom, že se tam s někým loučila a světla auta jezdce na červenou... Bylo to zvláštní, jako by to celé náhle nabralo úplně jiný smysl. "Je mi to líto." Řekl nakonec stále velmi klidným a tichým tónem. Moc často takové věci neříkal, protože měl za to, že by nevyzněla dostatečně upřímně, protože by je vlastně upřímně ani nemyslel, když dotyčeného prakticky nezná. Ale teď mu k té drtivé upřímnosti stačilo jediné. Představit si, že by měl přijít o Lo. Při té představě jím projelo rovnou několik emocí, včetně strachu, bolesti a náhlého vzteku. Bylo zvláštní se hned chvíli na to navrátit do o něco jinak naladěné konverzace, ale vlastně, proč ne. Dosti jim k tomu pomohla nejspíš i obsluha, která před ně v další chvíli postavila skleničky, jako kdyby to chtěla jaksi odseknout. Popadl jednu z nich do ruky a pozvedl ji jejím směrem, na tváři už opět malý úsměv. "A na čas." Dodal ještě s přikývnutím a potom, co si snad ťukli, přiložil chladné sklo ke rtům a nechal pár kapek té tekutiny sklouznout k sobě do krku. "Vždycky jsem byl spíš na pivo, ale pokud tvrdej, tak nejlépe tohle." Poznamenal pak a zálibně se zadíval na svou skleničku, než se obrátil zpět na svou společnici.
Na jeho dítě už nic jiného neříká, protože přít se nemá cenu. Navíc má pravdu, každý rodič miluje své dítě, ať už je člověk nebo snad nějaká nadpřirozená bytost. Nemělo by se na tom vztahu nic měnit. Ohledně důvěry, to má taky pravdu, nic jiného jí nezbývá. Vlastně se ani nediví, bylo by divné, kdyby jí věřil nějaký cizí člověk. Stejně jako ona nemůže hned věřit jemu. Důvěra se získává časem a můžou za to hlavně činy druhých lidí. Zopakuje pak její slova a tak přikývne. Správný čas určitě jednou nadejde a ona o tom bude vědět, ale každopádně teď si chce trochu užít života. Naučit se ovládat svůj hlad a pak může vše, může se i vrátit do školy, kde to naprosto miluje a konečně začít zase naplno žít. Její slova o pánu tvorstva na něj nejspíše zapůsobilo, jelikož si všimla toho zvednutého koutku, je za to ráda, měl by vědět, že není jedna z těch osob, která by si myslela, že je hned nejlepší. Jistě, jako člověk byla naprosto sebevědomá, rázná žena, no jistě, učitelka. Ale jako upír to bude chtít čas, aby si byla zase vším jistá. To je pravda a pak můžu opakovat klidně jednu chybu za druhou a nakonec to můžu udělat správně. To je kouzlo věčného žití." Rozhodně ale nechce žít jak třeba ostatní upíři, kteří si libují jen v tom, že zabíjí lidi. Ne, to nesmí, po názorné ukázce Natea už na to rozhodně nemá chuť. Jistě, chuti krve člověka se nic nevyrovná a je to prostě dokonalé. Ale ne, neuměla by se zastavit, musí teď pít jen z pytlíku, jinak to prostě nejde.
,,Věřím ti, nemám důvod ti nevěřit v tomhle" Zasměje se, protože je to pravda, je jí moc dobře jasné, že už to říkal nejspíše stokrát, ale což, to už se prostě jinak nedá, když má člověk právě takové jméno, jaké má. ,,Tvé dítě už si s tvým jménem určitě muselo pěkně pohrát. No jen se přiznej, jakou přezdívku ti vymyslelo?" Otočí na něj s úsměvem hlavu, v jejích očích se zračí trochu bolesti, ale to tam bude ještě hodně dlouho, popravdě mu prostě jen závidí. Ale nemusí se bát, na druhou stranu mu to moc přeje, vlastně všem, co mají dítě. A tak se chce dozvědět co nejvíce a proto se ho i ptá. Jelikož neví, jestli má holčičku nebo syna, tak to řekla neurčitě. ,,To je pravda, Evropa je přece jen vzdálená.." Přikývne. ,,Ale zase změna je život. Zůstat celý život na jednom místě? Vždyť by tě to nudilo" Povzbudivě do něj šťouchne ramenem. ,,Sice ne tolik co já, ale rozhodně ho máš více jak normální člověk." Přikývne, to samé musí vědět i on, ví to každý. Hned potom, co se posadí ke stolu, se jí zeptá na neobvyklou otázku. Ovšem začne mu hned odpovídat. Bylo by to vlastně zvláštní, kdyby to brala vážně hned potom, co jí to Robbie řekl. Snad žádný člověk tomu nemůže věřit napoprvé. Svěří se mu i, že dokáže rozeznávat vlkodlaky. Když se jí zeptá, jak přesně to poznávala, tak musí svraštit obočí a rovnou se na něj podívala trochu nechápavě. ,,Já myslela, že to víš.. že se to obecně ví. Nebo to snad mám jen já?.. Prostě, když jdu po ulici, nebo kamkoliv, nevím jak to popsat, ale poznám to. Dokud jsem neměla co do činění s Robbiem, tak nic. Ale jakmile jsem s ním byla, tak jsem prostě vlkodlaka dokázala poznat. Stejně je to i s upíry. Předtím to nešlo, ale jakmile jsem se dostala do kontaktu s jedním, tak od té doby to cítím. Nedá se to vysvětlit, ale je to tak. Každopádně aby to ten dotyčný vědět, tak nejspíše musí vědět i o nadpřirozenu." Což vlastně dává i smysl. Ono sama tomu nerozuměla a přivádělo jí to do rozpaků, ale nemohla se toho zbavit, i kdyby sebevíce chtěla. Když po ní zopakuje slovo smečky, tak se více pohodlně usadí, dá si nohu přes nohu a natočí se více k němu. ,,Ano smečky.. byla pro něj důležitá, nejspíše stále je. A nebo to bylo tou milenkou, že chtěl zůstat doma, kdoví" Pronese jakoby nic a zlehka u toho pokrčí rameny. Pak se ho zeptá na jeho první proměnu. ,,Připadá ti, že se tady bavím s někým jiným?" Řekne mu lehce pobaveně, než si objedná a Immča si dá to samé. Vyprovází pohledem obsluhu a pak začne vnímat každé Immčovo slovo a nespouští z něj oči. ,,Aha..no.. asi to musí být už delší dobu" Není se co divit, že si to nepamatuje, ale s tou bolestí.Tohle vlkodlakům opravdu nezávidí. Je to jejich prokletí. Ale spoustu si jich zvykne. ,,V tom.. ti rozumím. Já při proměně nemohla myslet na nic jiného, než jen na krev a kde jí seženu. Bylo to hrozné.. a hlavně.." Ne, neví jak to říct a nedá se to ještě vyslovit nahlas, jak moc je to těžké. Zkusí to jinak. Otočí se, aby si mohla z kabelky, kterou má vedle sebe, vytáhnout mobil. Hned nalistuje fotku, kterou fotil Nate a ukáže jí Immčovi. http://i.dailymail.co.uk/i/pix/2016/05/31/01/34C7A64100000578-3616929-She_s_ready_On_Monday_model_Bar_Refaeli_slipped_into_a_skin_tigh-a-47_1464654964377.jpg ,,Tohle je měsíc stará fotka..a.. byla jsem člověk" Střelí po něm pohledem a po krátké chvíli mobil zase uloží zpět na své místo a zadívá se chvíli nepřítomně někam jinam. Z toho, že je to měsíc stará fotka a byla ještě člověk, mu musí být jasné, že je upírem ani ne měsíc. Ještě se vrátí k jeho slovům. ,,Ani se ti nedivím, že by jsi se toho už nevzdal. Asi taky časem začnu být ráda, že jsem upírem, ale.. furt to chce ten čas" Pousměje se a to už jim na stole přistanou dvě skleničky. Tu svojí si vezme do ruky, aby se mohla podívat na Immču a usmát se. ,,Tak na seznámení?" Pronese se zdvihnutou skleničkou směrem k němu.
,,Věřím ti, nemám důvod ti nevěřit v tomhle" Zasměje se, protože je to pravda, je jí moc dobře jasné, že už to říkal nejspíše stokrát, ale což, to už se prostě jinak nedá, když má člověk právě takové jméno, jaké má. ,,Tvé dítě už si s tvým jménem určitě muselo pěkně pohrát. No jen se přiznej, jakou přezdívku ti vymyslelo?" Otočí na něj s úsměvem hlavu, v jejích očích se zračí trochu bolesti, ale to tam bude ještě hodně dlouho, popravdě mu prostě jen závidí. Ale nemusí se bát, na druhou stranu mu to moc přeje, vlastně všem, co mají dítě. A tak se chce dozvědět co nejvíce a proto se ho i ptá. Jelikož neví, jestli má holčičku nebo syna, tak to řekla neurčitě. ,,To je pravda, Evropa je přece jen vzdálená.." Přikývne. ,,Ale zase změna je život. Zůstat celý život na jednom místě? Vždyť by tě to nudilo" Povzbudivě do něj šťouchne ramenem. ,,Sice ne tolik co já, ale rozhodně ho máš více jak normální člověk." Přikývne, to samé musí vědět i on, ví to každý. Hned potom, co se posadí ke stolu, se jí zeptá na neobvyklou otázku. Ovšem začne mu hned odpovídat. Bylo by to vlastně zvláštní, kdyby to brala vážně hned potom, co jí to Robbie řekl. Snad žádný člověk tomu nemůže věřit napoprvé. Svěří se mu i, že dokáže rozeznávat vlkodlaky. Když se jí zeptá, jak přesně to poznávala, tak musí svraštit obočí a rovnou se na něj podívala trochu nechápavě. ,,Já myslela, že to víš.. že se to obecně ví. Nebo to snad mám jen já?.. Prostě, když jdu po ulici, nebo kamkoliv, nevím jak to popsat, ale poznám to. Dokud jsem neměla co do činění s Robbiem, tak nic. Ale jakmile jsem s ním byla, tak jsem prostě vlkodlaka dokázala poznat. Stejně je to i s upíry. Předtím to nešlo, ale jakmile jsem se dostala do kontaktu s jedním, tak od té doby to cítím. Nedá se to vysvětlit, ale je to tak. Každopádně aby to ten dotyčný vědět, tak nejspíše musí vědět i o nadpřirozenu." Což vlastně dává i smysl. Ono sama tomu nerozuměla a přivádělo jí to do rozpaků, ale nemohla se toho zbavit, i kdyby sebevíce chtěla. Když po ní zopakuje slovo smečky, tak se více pohodlně usadí, dá si nohu přes nohu a natočí se více k němu. ,,Ano smečky.. byla pro něj důležitá, nejspíše stále je. A nebo to bylo tou milenkou, že chtěl zůstat doma, kdoví" Pronese jakoby nic a zlehka u toho pokrčí rameny. Pak se ho zeptá na jeho první proměnu. ,,Připadá ti, že se tady bavím s někým jiným?" Řekne mu lehce pobaveně, než si objedná a Immča si dá to samé. Vyprovází pohledem obsluhu a pak začne vnímat každé Immčovo slovo a nespouští z něj oči. ,,Aha..no.. asi to musí být už delší dobu" Není se co divit, že si to nepamatuje, ale s tou bolestí.Tohle vlkodlakům opravdu nezávidí. Je to jejich prokletí. Ale spoustu si jich zvykne. ,,V tom.. ti rozumím. Já při proměně nemohla myslet na nic jiného, než jen na krev a kde jí seženu. Bylo to hrozné.. a hlavně.." Ne, neví jak to říct a nedá se to ještě vyslovit nahlas, jak moc je to těžké. Zkusí to jinak. Otočí se, aby si mohla z kabelky, kterou má vedle sebe, vytáhnout mobil. Hned nalistuje fotku, kterou fotil Nate a ukáže jí Immčovi. http://i.dailymail.co.uk/i/pix/2016/05/31/01/34C7A64100000578-3616929-She_s_ready_On_Monday_model_Bar_Refaeli_slipped_into_a_skin_tigh-a-47_1464654964377.jpg ,,Tohle je měsíc stará fotka..a.. byla jsem člověk" Střelí po něm pohledem a po krátké chvíli mobil zase uloží zpět na své místo a zadívá se chvíli nepřítomně někam jinam. Z toho, že je to měsíc stará fotka a byla ještě člověk, mu musí být jasné, že je upírem ani ne měsíc. Ještě se vrátí k jeho slovům. ,,Ani se ti nedivím, že by jsi se toho už nevzdal. Asi taky časem začnu být ráda, že jsem upírem, ale.. furt to chce ten čas" Pousměje se a to už jim na stole přistanou dvě skleničky. Tu svojí si vezme do ruky, aby se mohla podívat na Immču a usmát se. ,,Tak na seznámení?" Pronese se zdvihnutou skleničkou směrem k němu.
"Samozřejmě!" Přikývl dosti zprudka, jako kdyby ho nanejvýš překvapilo, že se na něco takového vůbec ptá. A ono možná i ano. Na jeho vztahu k Lo by to nic nezměnilo, možná by akorát dával vinu sobě, že jí tohle vlastně udělal, že kdyby ji nikdy nepočal, nic takového by se nestalo, ale... to je všechno čistě hypotetika, kterou on by raději nechal stranou, pokud to nebude opravdu potřeba vytáhnout na světlo světa. Její zabrblání už nechal jen s jednoduchým přikývnutím, které snad nemuselo být ani patrné. Řešit spory a rozdíly mezi vlkodlaky a upíry, to by mohlo být s jeho navenek skálopevným přesvědčením na dlouho. "To netuším, ale nic jiného, než se s tím smířit, vám nezbývá." Poznamenal s pokrčením ramen, nějak tušil, že to její zamračení není stoprocentně pravé, ale na jeho odpovědi by se nejspíš ani tak nic nezměnilo, jen by ji snad pronášel s menší lehkostí v hlase, než teď. "Však já neříkal, že to máte ukončit hned, prostě... až na to bude ten správný čas." Přikývl a tak trochu přitom zopakoval slova jí samotné, která vlastně už tak vyjadřovala to, co předtím myslel. Její smích po jeho poznámce narážející na jeho regenerativní schopností se mu na tváři také rozlil úsměv, možná i lehce samolibý, protože koho by nepotěšilo pobavení druhého způsobené zcela úmysln a plánovaně, že? Její slova o tom, že není žádný pán tvorstva, mu byla nanejvýš sympatická, za ta léta už v sobě sice většinu svých nacistických názorů potlačil, ovšem jeho hluboko zakořeněnému já se stejně příčila představa toho, že by někomu měl velet někdo jiné rasy, než je on sám... a ještě ke všemu žena. Takže je nejspíš dobře, že to přiznala sama a takhle hezky narovinu. Právě proto mu u těch jejích slov na chvíli cukl koutek směrem vzhůru, ale jeho oči na chvíli vypadaly nepřítomně, za což mohlo pouhé zamyšlení, podivný návrat do minulosti, kterému se holt obča neubránil. Odešlo to však stejně rychle, jako to přišlo. "Jo, ty jsou fajn... A nejlepší je, že i když uděláte chybu, vlastně to nevadí... stejně máte pak další kvantum času na to, začít znovu." Pověděl a z jeho tónu hlasu bylo nejspíš jasné, že mluví z vlastní zkušenosti. "Můžete zkusit, co chcete a kde chcete." Dodal ještě a s tichým povzdechem se rozhlédl kolem sebe, ptajíc se pro jednou zase sám sebe, proč on skončil právě tady? Kdo ví, ale momentálně zkouší rodičovství, kdo ví, co za část života přijde potom.
Pak už se konečně vydali směrem k baru. "Věř nebo ne, ale vážně to říkám skoro pokaždý." Poznamenal s menším úšklebkem na tváři, který mělo na svědomí i to její pitvoření jeho hlasu, který sice nejspíš vůbec nezněl jako jeho, ale oba věděli, o co se snažila a to stačilo. Jejího zastavení si všimnul, ale jen koutkem oka a rozhodl se ho ignorovat, nebylo proč na to nějak navazovat, ptát se, či něco podobného, věděl, proč to s největší pravděpodobností udělala, ale omlouvat, či tak, se nehodlal. Vždyť to stejně nebylo nic tak příšerného. Byl proto i rád, když to stejně jako on prostě přešla a raději povídala dál o něčem trochu jiném. "To ano, ale... určitě to není takový rozdíl, jako když se sem přistěhuješ z Evropy, ta je holt hodně jiná." Evropa... Naposledy ji viděl svýma vlčíma očima, možná by se tam vážně mohl vrátit, když už ne na stálo, tak alespoň na chvíli... Myslel, že se s ní rozloučil za ty roky po útěky z Liverpoolu dostatečně, ale nejspíš ne. "A čas... Je pravda, že toho mám taky dost, takže trochu ho na to zvyknutí asi obětovat můžu." Poznamenal pak už zase o něco odlehčenějším tónem a nasadil přívětivý úsměv.
Nakonec se konečně dostali k baru, kam se také hnedle vetřeli a po domluvě zamířili k určitému odlehlému místu. Jen co si oba ulehčili na svém oblečení a usadili své zadnice na pohodlném povrchu, spustil zase nějaká ta slova. Když mu začala odpovídat, zaklonil se trochu na své sedačce, aby se mohl opřít zády a se soustředěným výrazem ji poslouchal po celou dobu jejího vyprávění. Pravda, koutky mu trochu cukly při její první větě o tom, že si myslela, že si její přítel, či co, dělal srandu. Bylo to pochopitelné. Zároveň se mu i líbilo její racionální uvažování a to, že mu tam nevykládala báchorky o tom, jak strašně mu důvěřovala. Začalo to v něm vzbuzovat dojem, že není z těch nejhloupějších. Její slova o tom, že pak už dokázala vlkodlaka rozeznat i jako člověk, ho zaujala. Co když... to dokážou i jiní? Ta představa, že to o něm někdo ví, aniž by mu to sám dal přímo najevo, se mu moc nelíbila. "Jak přesně jsi o poznávala?" Zeptal se jí proto trochu podmračeně a naklonil se o něco dopředu, takže se lokty opřel o desku stolu, hlavně ze zvědavosti, chtěl být prostě informován, ne, že by hned započal podnikat drastické kroky kvůli svému bezpečí, ale vždy je dobré o případných problémech něco vědět, no ne? "Smečky..." Poznamenal s opovržlivým uchechtnutím spíše sám pro sebe a zase se opřel zády o sedačku. Nikdy v žádné nebyl, nikdy to nepotřeboval a ze zkušenosti s konkrétními členy všemožných smeček měl pocit, že by to prostě stejně nebylo nic pro něj. Pak však přišla naopak otázka její. "Já?" Zeptal se jí překvapeně, ale tato emoce hnedle opadla, když si uvědomil, že není jediná, kdo tu podává netradiční otázky. Ještě než stačil odpovědět, objevila se u jejich stolu obsluha, na kterou první jen trochu vykolejeně koukal s pootevřenou pusou, než se zmohl na odpověď. "To samý." Řekl v rychlosti, aby to už měl z krku. Možná by si dal spíše pivo, jenže na to měl chuť vždycky, na whisky ne, taková chuť byla poměrně vyjímečná, tak proč ji nevyužít, když už přišla? Navíc se řeklo "na skleničku", že ano. Tak jako tak se po vyřkuntí své objednávky obrátil zpátky k Rebecce, aby jí tedy konečně mohl odpovědět. "Upřímně, já si to nepamatuju." Přiznal nakonec s tišším povzdechem. "Jsou jen dvě možnosti, buď se ti všechna ta bolest a utrpení vryje hluboko do paměti, anebo je to tak příšerný, že na to prostě zapomeneš, že si tvůj mozek v tý agónii raději nic neukládá." Mluvil opět o něco vážnějším tónem, stále to však bylo dosti věcné na to, co vlatně říkal. "Jediný, co si z mojí první proměny pamatuju, je to, jak jsem běžel nadlidskou rychlostí a trhal... No, prostě hodně krve." Musel se v půli své věty zarazit, možná nebyl úplně nejlepší nápad na neznámou osobu hnedka takhle ze začátku vybalit, kdo vlastně byl. Už tak věděla, že je z Německa, což nikdy nijak netajil, ale dodat, že to bylo za války, to by si snad domyslel každý. A ne každý by se na něj potom díval stejně, jako předtím, že. Možná to nehodlal tajit úplně urputně a za každou cenu kvůli tomu lhát, ale dáva takovou informaci zadarmo, to také nehodlal. "Každopádně, teď už to mám pod kontrolou a musím říct, že bych se toho už asi nevzdal." Řekl nakonec, dávaje najevo, že se svým osudem je smířený a... že je za něj vlastně i rád, ač i jemu to chvíli trvalo.
Pak už se konečně vydali směrem k baru. "Věř nebo ne, ale vážně to říkám skoro pokaždý." Poznamenal s menším úšklebkem na tváři, který mělo na svědomí i to její pitvoření jeho hlasu, který sice nejspíš vůbec nezněl jako jeho, ale oba věděli, o co se snažila a to stačilo. Jejího zastavení si všimnul, ale jen koutkem oka a rozhodl se ho ignorovat, nebylo proč na to nějak navazovat, ptát se, či něco podobného, věděl, proč to s největší pravděpodobností udělala, ale omlouvat, či tak, se nehodlal. Vždyť to stejně nebylo nic tak příšerného. Byl proto i rád, když to stejně jako on prostě přešla a raději povídala dál o něčem trochu jiném. "To ano, ale... určitě to není takový rozdíl, jako když se sem přistěhuješ z Evropy, ta je holt hodně jiná." Evropa... Naposledy ji viděl svýma vlčíma očima, možná by se tam vážně mohl vrátit, když už ne na stálo, tak alespoň na chvíli... Myslel, že se s ní rozloučil za ty roky po útěky z Liverpoolu dostatečně, ale nejspíš ne. "A čas... Je pravda, že toho mám taky dost, takže trochu ho na to zvyknutí asi obětovat můžu." Poznamenal pak už zase o něco odlehčenějším tónem a nasadil přívětivý úsměv.
Nakonec se konečně dostali k baru, kam se také hnedle vetřeli a po domluvě zamířili k určitému odlehlému místu. Jen co si oba ulehčili na svém oblečení a usadili své zadnice na pohodlném povrchu, spustil zase nějaká ta slova. Když mu začala odpovídat, zaklonil se trochu na své sedačce, aby se mohl opřít zády a se soustředěným výrazem ji poslouchal po celou dobu jejího vyprávění. Pravda, koutky mu trochu cukly při její první větě o tom, že si myslela, že si její přítel, či co, dělal srandu. Bylo to pochopitelné. Zároveň se mu i líbilo její racionální uvažování a to, že mu tam nevykládala báchorky o tom, jak strašně mu důvěřovala. Začalo to v něm vzbuzovat dojem, že není z těch nejhloupějších. Její slova o tom, že pak už dokázala vlkodlaka rozeznat i jako člověk, ho zaujala. Co když... to dokážou i jiní? Ta představa, že to o něm někdo ví, aniž by mu to sám dal přímo najevo, se mu moc nelíbila. "Jak přesně jsi o poznávala?" Zeptal se jí proto trochu podmračeně a naklonil se o něco dopředu, takže se lokty opřel o desku stolu, hlavně ze zvědavosti, chtěl být prostě informován, ne, že by hned započal podnikat drastické kroky kvůli svému bezpečí, ale vždy je dobré o případných problémech něco vědět, no ne? "Smečky..." Poznamenal s opovržlivým uchechtnutím spíše sám pro sebe a zase se opřel zády o sedačku. Nikdy v žádné nebyl, nikdy to nepotřeboval a ze zkušenosti s konkrétními členy všemožných smeček měl pocit, že by to prostě stejně nebylo nic pro něj. Pak však přišla naopak otázka její. "Já?" Zeptal se jí překvapeně, ale tato emoce hnedle opadla, když si uvědomil, že není jediná, kdo tu podává netradiční otázky. Ještě než stačil odpovědět, objevila se u jejich stolu obsluha, na kterou první jen trochu vykolejeně koukal s pootevřenou pusou, než se zmohl na odpověď. "To samý." Řekl v rychlosti, aby to už měl z krku. Možná by si dal spíše pivo, jenže na to měl chuť vždycky, na whisky ne, taková chuť byla poměrně vyjímečná, tak proč ji nevyužít, když už přišla? Navíc se řeklo "na skleničku", že ano. Tak jako tak se po vyřkuntí své objednávky obrátil zpátky k Rebecce, aby jí tedy konečně mohl odpovědět. "Upřímně, já si to nepamatuju." Přiznal nakonec s tišším povzdechem. "Jsou jen dvě možnosti, buď se ti všechna ta bolest a utrpení vryje hluboko do paměti, anebo je to tak příšerný, že na to prostě zapomeneš, že si tvůj mozek v tý agónii raději nic neukládá." Mluvil opět o něco vážnějším tónem, stále to však bylo dosti věcné na to, co vlatně říkal. "Jediný, co si z mojí první proměny pamatuju, je to, jak jsem běžel nadlidskou rychlostí a trhal... No, prostě hodně krve." Musel se v půli své věty zarazit, možná nebyl úplně nejlepší nápad na neznámou osobu hnedka takhle ze začátku vybalit, kdo vlastně byl. Už tak věděla, že je z Německa, což nikdy nijak netajil, ale dodat, že to bylo za války, to by si snad domyslel každý. A ne každý by se na něj potom díval stejně, jako předtím, že. Možná to nehodlal tajit úplně urputně a za každou cenu kvůli tomu lhát, ale dáva takovou informaci zadarmo, to také nehodlal. "Každopádně, teď už to mám pod kontrolou a musím říct, že bych se toho už asi nevzdal." Řekl nakonec, dávaje najevo, že se svým osudem je smířený a... že je za něj vlastně i rád, ač i jemu to chvíli trvalo.
,,Aha, no.. měl by jste ho stejně rád, i kdyby byla vlkodlak, ne?" Zareaguje rychle, snad v tomhle nedělá rozdíly, ona by své dítě milovala i jako upíra, přesto neví, co by se narodilo, jestli člověk, upír, nebo něco napůl, což asi stejně vůbec nejde. Kdoví, teď už se to nedozví. Každopádně byla vždy tolik vyčerpaná, nejspíše by to byl stejně upír, po tatínkovi. Samozřejmě, že by si přála, aby její dítě bylo normální, stejně tak, jako by si to přál Immča o Lo. Ani se mu nediví, přece jen, kdo by si přál takový život pro dítě? Jen blázen. Ale na lásce k onu dítěti to rozhodně nemůže nic měnit. ,,Problém.." Zabrble po něm. Ano, vždy to byl problém, jenže ona ho ještě nezažila. Nechce se nějak příst s vlkodlaky, nebo jim snad dělat špatně, či je bezdůvodně nenávidět jen proto, že jsou to vlkodlaci. To vůbec ne. ,,Jak se mám smířit s vaší napůl důvěrou?" Zamračila se, ale zároveň byla pobavená, tudíž jí na rtech hrál úsměv. Není urážlivá, no dobře, občas jo, když je proč, přece jen je to ženská. Ale neurazí se díky každému slovu, díkybohu. ,,Nejsem upírem dost dlouho na to, abych chtěla svůj život končit. Jistě, čas mi něco vzal, ale proč bych to měla vzdávat? Každopádně máte pravdu, až bude nejvyšší čas, prostě to ukončím." Přikývne na srozumitelnou, ono to vlastně i dává smysl. Prostě až se bude cítit, že už vše zažila a nic jiného od života nepotřebuje, tak to ukončí. A necháš tu Natea? Svou lásku? Jak jen můžeš být takový sobec, Rebecco? Někdy opravdu nenávidí své myšlenky, ale jsou tam a bez nich by to prostě nešlo. Na jeho poznámku o doktorovi, po jejím vtípku, se opravdu upřímně zasmála. Líbí se jí, že je vtipný a vždy si najde nějakou dobrou poznámku. ,,Zase si ale nemyslím, že jsem nějaký pán tvorstva a že by se mi měl každý klanět" Zasměje se té představě. ,,Ale ty neomezené možnosti.. no budu muset přijít na to, jak je využít" Pokrčí nad tím rameny, možná to cestování nezní vůbec, ale vůbec špatně. ,,To jsem moc ráda" Potvrdí mu na jeho slova o nápomocnosti. Pak se rozejdou a rovnou i seznámí. ,,Zase máš aspoň o čem mluvit po seznámení. Každého vždy napadne připomínka k tvému jménu a ty zase po sté budeš muset říct nejsi jediný/ná, kdo mi to říká" Ke konci věty se snaží napodobit jeho hlas, tudíž se tomu musí i zasmát. Hned potom se zaměřili ještě na oslovování a pak na původ. Jeho ano jí trochu donutilo se na chvíli zastavit, ale jen na pár sekund a hned se zase rozešla, takže si toho ani nemusel všimnout, raději začala mluvit o sobě, očividně mu to nebylo moc příjemné o tom Německu. ,,Nemysli si, taky tu nejsme dlouho. Jestli dva roky? Podle mě si člověk zvykne až za více než rok, či dva. Takže tomu musíš dát čas." A jsme zase u času. Asi je něco pravdy na tom, že čas je čarodějka. Ona za ty dva roky toho tady taky stihla požehnaně. Kdoví jestli je to tím Shadowhillem, či kdoví čím. Když se dostali k baru, tak následně vešli, aby se mohli rozhlédnout. Její volba byla naprosto jasná, nechtěla jinam, než někde do rohu, daleko od lidí. Je pravda, že jí kouř z cigaret tady docela vadil, jako upír to vnímala naprosto jinak, více intenzivněji.Rychle se Immči zeptala na posezení v rohu a ten zareagoval kladně, takže už jí nedrželo nic, aby se mohla konečně rozejít přímo tam. Šla trochu ráznějším krokem a popravdě i zadržovala dech, jen aby nemusela cítit nějakého člověka. Konečně se pak dostali ke stolu a ona si sundala svojí bundu, kterou si pověsila, či jen někde přehodila. Odhalila tak čistě bílé triko, se kterým se tu rozhodně neztratí. Střih mělo naprosto jednoduchý, lehký výstřih, ale nic vtíravého a krásně upnuté, takže obepínalo její dokonalou postavu. Posadila se a pohled přetočila na Immču, zrovna, když začal mluvit. Na chvíli se nad jeho otázkou zamyslela. ,,Co jsem si poprvé myslela? Že si dělá srandu" Řekne mu popravdě a zlehka se zasměje, než pokračuje. ,,Bylo těžké tomu uvěřit, ale jelikož to byl pro mě důležitý člověk, tak jsem mu věřila. Pobavení z toho, že by to měl být vtip vyprchalo a dostala jsem strach. Strach z toho, že by mi mohl ublížit. Sice mě přesvědčoval, že své přeměny už ovládá a když je úplněk, tak zmizí z města, ale ani to mě nedonutilo mu vždy věřit na sto procent.. Ale těch 90% tam určitě bylo. Ale znáš to, člověk musí vždy počítat s nejhorším. Nemohla jsem to přejít jen tak. Každopádně od té doby jsem lidi na ulici vnímala jinak. Ani jsem to neuměla popsat, ale tím, že jsem s Robbiem byla skoro každý den v kontaktu, tak jsem pak dokázala rozeznat vlkodlaka i na ulici. Což mě popravdě děsilo" Zelhka se ušklíbla, než nasadila normální výraz. Bylo to opravdu těžké, ale na druhou stranu Robbie jí seznámil i s více vlkodlaky, takže neměla nikdy problém se s nimi bavit. ,,Pak jsme se přestěhovaly a Robbie zůstal doma, měl tam svojí smečku, kterou nehodlal opustit" Pokrčí rameny, jako by jí to už mělo být jedno, což taky je. Jako nediví se mu, samozřejmě, že ne, ale je popravdě ráda, že ho má pryč ze života. Byl to hajzl. ,,Tak když jsme u toho, co sis ty myslel, když jsi se poprvé proměnil? Je to opravdu tak hrozné.. jak mi kdysi říkal Robbie?" Udělá soucitný pohled, protože když si vzpomene, jak říkal, že se mu lámou kosti a podobně, tak jí vždy bylo do breku. Když se objeví obsluha, tak si rovnou objedná Whiskey, dvojitou. Je to poprvé, co pije jako upír, tak uvidíme, co to s ní udělá. Hlavně musí přepít ty pachy lidí. Proto se soustřeďuje jen na Immču a raději se nedívá ani kolem.