Doufal, že se alespoň teď dočká vysvětlení, když s tím nepochodil u Alex, ale očividně tady mu také štěstí nepřálo. Tady aby si jeden pořídil slovníky světových jazyků, poznamenal, když mu zrzek odmítl poskytnout překlad a pouze řekl, že je to síla zvyku. Kdyby si to slovo pamatoval, tak by si jeho význam později našel, ale tak nějak si ho nestačil zapamatovat, tak se musel zase odkázat na svou nevědomost.
Šest panáků odložil do dřezu, ke kterému musel udělat akorát krok do strany a rovnou je umyl, kdyby je náhodou muž ještě chtěl. Mezitím se tak nějak rozhodl odpovědět na jeho otázku ohledně vysněné práce: „To netvrdím, ale baví mě to a to je podstatné.“ Zase se tedy pokusil vykroutit z odpovědi nepřímo a to tím, že zareagoval spíše na poznámku než samotnou otázku. „Dáte si ještě něco, pane?“ zeptal se ze slušnosti. Barman by neměl nechat nikoho na suchu.

Zajímalo ho, co muž s panáky udělá, protože se nezdálo, že je bude ocucávat hodiny, ale spíše sekundy a setiny. A také se tomu tak stalo, protože obsah v zrzkovi zmizel dříve, než by Mikel dokázal napočítat do šesti. S odtažením hlavy a nechápavým zamrkáním se musel zeptat: „Prosím?“ čímž reagoval na slovo, které buď neznal nebo nebylo v angličtině. Ale dle toho přízvuku hádal spíše to, že potkal dalšího člověka, který není ze stejné země jako on. Nakonec se rozhodl nechat to být a nelézt zase lidem do soukromí, protože ani Alex se nezdála, že jí to je nějak příjemné.
Jeho otázku nechápal. A překvapilo ho, jak přímo se zeptal. A navíc se mu přitom díval do očí, což ho donutilo uhnout pohledem k prázdným panákům, stáhnul je k sobě pod pult, naskládal na dvě věžičky po třech frťanech a přitom se snažil i odpovědět: „Nezní to jako moje vysněná práce,“ vyhnul se přímé odpovědi a s nasupením uvnitř sebe se rozhodl odhrnout neustále padající pramen vlasů rukama. Nepomohlo to, protože byl ihned zpátky.

Zatím se mu povedlo obsloužit pouze dva zákazníky, kteří chtěli dolít pivo, aby jim nevyschlo hrdlo, zatímco se budou opíjet do němoty a možná pak někde udělají i virvál. To však Mikela moc nezajímalo, protože pokud neudělají problem v baru, tak to není jeho věc. Naopak jeho věcí bylo dolévat, aby ten problém udělali. Po obsloužení těch dvou už tak veselých pánů se odebral k umyvadlu, kde omyl pár skleniček, co mu tam mezitím postavila kolegyně a přitom se tak nějak snažil ukočírovat jeden zatracený zkroucený pramen vlasů, co se mu neustále prodíral do čela a narušoval tak jeho... Upraveně zanedbaný zevnějšek a účes.
Soustředil se zcela na mytí skleniček, ale okamžitě zvedl hlavu, když zaslechl otevírání dveří a všiml si zrzka, co přikráčel. Tiše se modlil, že se půjde posadit ke stolu a nepřidělá mu tak práci, ale jako na potvoru se posadil co nejblíže. S tichým povzdechem se s papírem a tužkou odebral k němu, aby se zeptal, co si dá, ale ten muž to vychrlil ihned a dokonce i s pozdravem. „Dobrý den,“ zamumlal do toho rychle a udělal si rovnou šest čárek pro počet panáků, co si muž objednal. Šest hned pro začátek... Pak se ukáže, že chce zapít i na tohle a tamto a znamená to, že tu udlá hluk, zamyslel se, když před něho postavil šest stejných panáků a pomalu do obratně do nich začal rozlévat vodku. Po odložení láhve postupně ukázal na jednotlivé skleničky a řekl: „Na zdraví, na lásku, na dobrotu, na ochotu, na slabost a...,“ u té poslední se zastavil, na krátko se zamračil a tiše dodal: „A na jistou ženu, hádám,“ zamumlal, jelikož nechtěl být sprostý.

//Vodopád

Poměrně rychle se dostal do baru, i když za to mohl chlad venku, který ho nutil v podstatě běžet za teplem. To však znamenalo, že do baru vešel trochu zadýchaný, nohy měl promrzlé a stejně tak nějak nestíhal. Sundal ze sebe sotva kabát a už byl od kolegyně naverbován, že si opět vezme bar, zatímco ona bude pendlovat po místnosti a roznášet pití. S nadšením to přijal, jelikož to znamenalo, že se méně nachodí a bude většinou jen čepovat a přijímat objednávky pouze od osamocených lidí na baru. Sice budu muset pomoci s vyhazováním násosek, ale..., pokrčil nad tím rameny. Přeci jenom to byla jeho práce a nikterak se jí nestranil. V podstatě až za barem, si urovnal límec černé polokošile, kterou práce vyžadovala a také ji zastrčil do černých džínů s páskem... Ty ostatně byly jeho, byl totiž líný převlékat se do těch správných, ale tipoval, že si toho jenom tak někdo nevšimne, když je zalezlý dolní částí těla za barem.

Dalo by se říci, že má ten chlapec štěstí v neštěstí, že je kým je, protože po reakci na to, jak se jej dotkl, tak by si na něj počkal naprosto určitě. Už jenom pro ten prožitek hrůzy osoby, která podle všeho vykazuje jisté známky chování, které naprosto jasně o čemsi vypovídají. Však běžný muž by reagoval spíš agresivně, než odtažitě. Je v tom sebezapření. A i kdyby nebylo... Ta jeho dětská očka jsou docela zajímavá a velmi rád by je viděl vyděšeně vytřeštěná bez možnosti byť jenom vykřiknout. Ale jde o vlkodlaka a to mu naprosto jistě zachránilo nejméně mysl, jíž by s největší radostí tento upír tak rád pošpinil. Stejně se té představě široce usmívá. Seskládá list papíru do původního formátu a pak se otočí, aby jej skryl do vnitřní kapsy kabátu přehozeného stále přes tu vysokou stoličku, na níž sedí. "Kdybyste si to rozmyslel..." Sáhne pro změnu do prsní kapsy košile pod sakem a vytáhne vizitku z křídového silného papíru se zdobným očividně ručně napsaným jménem a telefonním číslem vyhotoveným obojí tmavorudým inkoustem. "Případně kdyby mi Alexander chtěl vzkázat něco velmi akutně. A nebojte se. Kontakt na mne má i Elen. Ale ta tu není stále, že ano." Klesnu hlasem. Z balíčku bankovek sepnuté širokou zlatou sponou s vyobrazením hada stočeného do kruhu a požírajícího svůj vlastní osas do té chvíle ukryté v kapse oddělí dvě bankovky nemalé hodnoty - daleko větší než je cena oné lahve toho strašného vína. "Myslím, že už půjdu. Děkuji za doručení vzkazu. Tady máte za útratu. A tohle je na to víno na utopení žalu. Příjemný večer, hochu." Dodá k tomu následně a nechá sklenku stát na stole i s lahví. Ne, opravdu nemá chuť to pít. Asi se přecenil. Přeci jenom chuťové buňky upírů jsou ještě citlivější než ty lidské a tohle co mu bylo nalito není vůbec jeho styl a už vůbec ne něco k chuti. Jen si přehodí kabát přes ramena, vezme svou vycházkovou hůl a ještě krátce mrkne jedním okem na mladíka, aby posléze zvolna opustil bar. Toto město je malé a neskýtá to, nač býval jindy zvyklý. Ale na nějaký čas se ukrýt opravdu je na místě. A tak se vydá znovu do ulic a pak nejspíš do hotelu, kde dodnes pobývá a dále asi bude.

Sleduje jeho pohyby a tudíž mu nemůže uniknout známka nervozity a nejistoty. To jak se podrbal v zátylku, jak uhýbá očima, jak se jakoby ošívá. Jestli tedy něco zná, tak to je řeč lidského - nyní tedy vlkodlačího těla. Znovu se zasměje při té jeho poznámce o tom, že by kvůli tomu mohl být vyhozen. Prozatím jenom stiskne rty v úsměvu a neodpoví na žádnou z vět, které od něj zazní. Nechá jej aby se vzdálil a během toho upíjí patoku, co si tu objednal a dostal naprosto mylně. Během toho jednoduše hledí před sebe a pak se pootočí v sedu, aby viděl do prostoru kolem baru. Není to nic až tak záživného. Jednoduše pár zpitků, dvě prostitutky, dvě skupinky cosi slavících mladíků a pár párů. Po chvíli se zase trochu znechuceně obrátí zpět a to zrovna včas, aby si mohl všimnout vracejícího se čišníka. Zahlédne list papíru a tiše si hlesne. "Vida. Ano, to jsem já." Natáhne ruku a uchopí onen vzkaz a během toho jakoby omylem přejde prsty po hřbetu dlaně chlapce. Je to vlkodlak - nic co by mu šlo k chuti. Ale to jeho chování... Inu jak by mohl odolat, zvlášť při tak dobré náladě. "Jak to tak vypadá, tak jsem vám zajistil bod k dobru." Rozloží list papíru a přeběhne očima text. Je to běžná zpráva o tom, že si může zboží vyzvednout a to je přeci jenom potěšitelné. "Ale ta vaše neznalost vín je opravdu nezáviděníhodná. Ale není to nic nenapravitelného. Možná bych vám v tom mohl někdy pomoci. Trochu... Měl-li byste zájem." Pocukne obočím vzhůru a aby skryl široký úsměv, tak se napije a přes hranu sklenice jej pozoruje. Podle toho jak se chová, tak je mu jasné, jak zareaguje. Ale pokud se nabízí nějaká zábava - byl by hřích toho nevyužít. Jako že slovo hřích má pro něj docela jiný význam než pro běžného člověka.

Pozoruje onoho mladíčka a možná i trochu lituje, že je rasy které je, protože být to člověk, tak by dnešní večer mohl být daleko zajímavější. Byť třeba jenom tím, že by si na něj počkal, až by odcházel ze směny a trochu si z něj ukousnul. Protože takové oči... Inu je schopný kde jaké zvrácenosti, která ho dokáže vytrhnout z nudy a jednotvárnosti neživota, kam je tak snadné pro staletého upíra upadnout. A také to je to nejhorší, do čeho každý z této rasy pozvolna upadne. Ale jemu se zatím daří držet si "svěží" pohled na svět a alespoň z části zůstává takový jako před staletím. Koutky mu pocuknou a pak se už opravdu ovládat nedokáže a začne se tlumeně smát. Hlava se mu rozpohybuje ze strany na stranu aniž by z něj spustil oči. Co neudělá dobrá náladu dokonce i s takovou osobou jako je on sám. "Utopíte žal. Tak zle snad ještě nebude. A co neznáte jistě se snadno naučíte, hochu." Dodá k tomu a rty stiskne v náznaku úsměvu. Není to často, aby se takto smál, ale tahle reakce ho jednoduše pobavila. "Nebyl? Ale to je zvláštní. Zrovna Alexander bývá velmi důsledný." V ten moment mu ovšem úsměv z tváře zmizí a on se slabě zamračí. Zvažuje, co tedy bude dělat dál. Možná se něco stalo, možná se obchod nezdařil a on svou dodávku nedostane. A to je něco, co mu trochu zkalí dnešní opravdu příjemný večer. "Jste si jistý? Zatím se ještě nikdy takto nezpozdil...když měl přijít." Optá se raději ještě jednou a napije se trochu toho patoku, který když už nic nebude jistě až tak drahé, než jak je zvyklý na víno běžně platit. "Elen tu dnes není? Většinou zprávy nechává u ní. Myslím, že tu nebudete dlouho. Nebo se mýlím?" Ne, tím si je jistý. Už tu párkrát byl a takového hocha by si všiml určitě, protože občas jednoduše upír narazí na takové jedince, které osud tak nějak vyřadil z našeho potravního řetězce a toho je na místě jednoduše politovat.