Napije se a prohlédne si ho. "Těší me, Richarde," pousměje se. Pak si zase jenom povzdychne. "To je škoda. Hledám ho už vážně dlouho a už jsem zoufalá. Dvacet let ani v životě upíra není úplně zanedbatelných," poznamená, samozřejmě že všechno hnedka vyslepičí, vždyť bůhví kolik už toho dnes vypila. Dívá se na tu barmanku, bradu si zapře o ruce a ty má opřené o bar. "Kdysi.. jsem ho znala. Dost blízce, a.." Podívá se na blondýnku, která se zeptá, co si dá. "Hmm, ještě jednou whiskey poprosím," přeruší svůj proslov o svém ztraceném bratrovia objedná si. Pak se otočí zase na Richarda. Jako by ji byl povědomý, ale odkud? Žádného Richarda neznala.. "Řekněme, že jsem ho ne zrovna pěkným způsobem opustila." Zní to, jako by byla jeho přítelkyně, ale ani odchod v hádkách s rodiči a bratrem nebyl nejlepší, když vlastně oni byli to jediné, co kromě peněz měla. "Chybí mi a chci se mu za všechno omluvit."

,,Tvým snem bylo vždy mít osobní barmanku?" Neubrání se úsměvu, ale u něj se není co divit, jen nad tím zavrtí hlavou a pak už se vydá dále do baru. Není to daleko a než tam dojdou, tak mu dokonce řekne, že sraz u baru a sama se vydá do baru upíří rychlostí, jen těsně u něj trochu zpomalí, aby to nevypadalo nějak blbě. Dovnitř už vchází jako normální člověk. Rovnou jde do šatny, kde na sebe hodí aspoň zástěru. No dnes to bude barmanka ve vysokých podpatkách, co se dá dělat. S culíkem zamíří na bar a začne rovnou roznášet, uklízet a vyřizovat objednávky. Když je zrovna na baru, trochu zesílí hudbu. Je to takový její rituál, když je ona v práci, hudba je vždy trochu více nahlas, aby mohla kroutit boky. Od stolů zamíří rovnou k baru, kde nachystá speciální sklenici bourbonu, kterou položí přímo na místo, kde si má sedat Alex, věnuje mu jeden ze svých zářivých úsměvů a pak už se podívá na kraj baru, odkud na ní významně pohlíží docela pohledný mladík. Usměje se ještě na Alexe a zamíří přímo za ním. Nemusí se moc naklánět, jako upír by na něho slyšela i tak, ale je to asi zvyk, chovat se jako člověk, proto se lehce nakloní. ,,Co si dáte?" Pronese milým hlasem a připojí i úsměv. Některé barmanky tykají a podobně, ona ne, vždy vykala a vždy měla dobré vychování. Pohledem zajede i na dívku vedle něj a usměje se.

Nad jejím soucitem jsem se ušklíbla. "Mě to nemrzí, ukázala mi nový svět, ve kterým mi je líp," odpověděla jsem s pokrčením ramen. "Určitě ho brzy potkáš," uchechtla jsem se. Fakt na ní bylo vidět, že se na něho těší a chce se s ním setkat. Není, předtím jsem hodně cestovala a až tady jsem se rozhodla zakotvit déle," mávla jsem rukou, načež jsem se pobaveně usmála. "Ne, každý nedokáže být dobrým vůdcem, ale každý dokáže být špatným vůdcem. Doufám, že já jsem v té první kategorii," ušklíbla jsem se. "Klid, nevypadá jako objímací typ," zasmála jsem se a podívala se na hodiny. "Budu muset, s bráškou se určitě brzo uvidíte," mrkla jsem na ni. "Čekej telefonát ohledně toho přijímání," dodala jsem ještě, zaplatila a zmizela z baru.

>> pryč

"A já bych nerada přišla od potencionálního člena klanu," ušklíbla jsem se. "Až tak? No, i to se stává," pousmála jsem se. "Mě si odvedla tehdy pro mě cizí upírka, vyvraždila mi rodinu a přivlastnila si mě," ušklíbla jsem se asi až moc lhostejně. "Takže buď ráda, že aspoň bráchu máš," dodala jsem s mrknutím a kopla do sebe druhého panáka whisky. "On si asi taky prožil svoje a nehledal tě, takže vinu neneseš jenom ty," pokrčila jsem rameny. "Klan vedu... Zhruba dva roky? A jsem tu asi ty dva roky, zakládala jsem ho brzy po svém příjezdu sem. To tu ještě nebylo moc takových, jako jsme my," odpověděla jsem pomalu, jak jsem přemýšlela, jak dlouho že tu vlastně jsem. A tolik se toho stalo. Několikrát jsem málem přišla o život, několikrát zlomila srdce... No sranda.

Založila jsem si papírek do podprsenky. Nesuďte mě, je to fajn místečko, kam se podobné drobné věci dají schovat a odkud je jen tak neztratíte. Pokud nejste děvka a neztrácíte podprsenky s každým druhým. Co si budeme nalhávat, i mě tohle období kdysi potkalo, ale teď jsem se držela pěkně zpátky. "Jenom to, že mezi lidi moc nechodí, ve městě se taky moc neukazuje, je to takový vlk samotář," uchechtla jsem se té ironii. Upír a je vlk samotář. "Chtěla jsem ho do klanu, ale odmítl, nechce se vázat," pokrčila jsem rameny. "Neomlouvej se, ale není dobré se tady takhle s někým ukazovat. Kdyby v klubu, tam si každý hledí svého a toho, aby se dostatečně ovíjel jak chobotnice kolem svého partnera, ale tady v baru je moc slídivých očí a uší. Takže i kdybys ho nechtěla zabít..." vysvětlila jsem jí a mávla nad tím lhostejně rukou. Nemohla jsem jí to mít za zlé, hlad je hlad. "Za co se mu chceš omlouvat? Moment, od dvaceti let? To je dlouhá doba," podotkla jsem a zkoumavě ji přejela pohledem.

Malé nepodstatné plus za to, že planě nevyhrožovala bůhvíčím. "Můžeš hádat," ušklíbla jsem se nad její otázkou ohledně toho, jestli vedu klan. Moje další slova jí to totiž potvrdila. "Tak teď už to víš," odvětila jsem jednoduše. "Fajn, dej mi na sebe číslo, dám ti vědět, jakmile pro tebe budu mít nachystaný úkol na prověření tvých schopností, pak ti ukážu naše sídlo," požádala jsem ji. V roce 1738? To je poměrně stará. A měla by mít tedy rozum. I když... Ani stáří nebylo zárukou rozumného jednání. "Nathaniel Seth říkáš?" zamyslela jsem se. Pochopitelně jsem věděla, o kom mluví. Byl to jeden z nejstarších upírů ve městě, dělala jsem si na něho zálusk, chtěla jsem ho dostat do klanu, ale je až příliš velký samotář. "Vím, žije tu, ale nevím, kde přesně bydlí," odpověděla jsem jí stručně. "Mimochodem, jsem Sienna Lee, dobře si mě zapamatuj, pokud mě chceš jako svoji Veri," představila jsem se a kopla do sebe zbytek whisky. "Takže tu jsi, abys našla svého bratra, správně?" zeptala jsem se a prohlížela si ji. Slézalo se tu tolik upířích rodinek... Dokonce i ta má, ovšem jen zpoloviny upíří.

V momentě, kdy jsem vstoupila do baru, jsem věděla, že tam něco nehraje. Bleskově jsem se rozhlédla a spatřila nějakou upírku, jak si odvádí nějakého kluka na záchod. A ucítila krev. Jeho krev. Zamračila jsem se a s hrozivým výrazem k nim vykročila. "Co si myslíš, že děláš?" zasyčela jsem na ni tiše. Ne, rozhodně jsem nevypadala jako někdo, s kým by se dalo teď žertovat. "Nech ho na pokoji a raději pojď se mnou, zlatíčko," vyzvala jsem ji stále tiše, ale varovně a probodávala ji ledovým pohledem. Dávala jsem jí šanci mě poslechnout, neodstrkovala jsem ji od něho. Jediné, co jsem udělala, bylo to, že jsem vyslala ovláček temnoty, aby tomu klukovi zamlžil mozek i myšlení a aby si pak nic z toho, co se stalo, nepamatoval. Nutno podotknout, že ze mě mohla jasně cítit moc a sílu a taky poznat, že na upířím žebříčku nejsem jenom tak někdo na jeho konci.

Podival se na Vi. Kdxz ji praskla sklenicka v ruce oci se mu zacali menit v temne. Ucitil tu jeji krev. I kdxz nebyla clovek rozhodne by se do ni zakousl. Nekolikrat zamrkal a podival se na Char. Kdyz chtel vstat a odejit prisla zpet a dala mu cislo pokud neco budu vedet tak si te najdu cislo nepotrebuju. Omluv me rekl se zasmatim a upiri rychlosti, aniz by si toho nekdo vsiml stal uz venku pred Vi. vis ze by sis mela davat bacha? Tohle mesto neni bezpecny. Sama to vis rekl ji se sibalskym usmevem a pohled mu sjel na jeji porezanou ruku, uz moc ne porezanou. chmm jsi v pphode? zahral si na hodneho i kdyz by nejradsi se zakousl.