Bar

, 

Zaculím se a pozvednu skleničku s whisky do vzduchu. Pozorně si prohlédnu její obsah a znovu jí položím na stůl. „Zkáza? Se mnou? Pff, blbost! Maximálně se opít do němoty?“ zazubím se a prohrábnu si své dokonalé vlasy. Tohle gesto jsem si poslední dobou dost oblíbil, vlastně ale nebylo divu. Hodně kluků se zajímalo o své vlasy. Znovu s úšklebkem kouknu na barmana. „Tak tedy ještě jednoho míchaného Finlandia tady pro slečnu. A mě doplnit, prosím.“ brouknu směrem k muži za barem, peněženka ale zůstávala ukrytá v mé kapse. „Zaplatím potom.“ mávnu nad tím rukou a olíznu si rty. Potom do sebe kopnu zbytek whisky a přijmu druhou skleničku, ze které se ale nenapiji. Pohlédnu na Victorii, zatím na mě byly znát jen malé účinky alkoholu. To přijde.
„Hm, kolik ti vůbec je? Já svůj věk prozradil.“ ušklíbnu se. Normálně bych se na takovou otázku asi ani neptal, když ale byla tak hezká příležitost, proč ne.
„Hm, kolik ti vůbec je? Já svůj věk prozradil.“ ušklíbnu se. Normálně bych se na takovou otázku asi ani neptal, když ale byla tak hezká příležitost, proč ne.
, 

Hrála jsem si s tou myšlenkou ještě hodně dlouho, nakonec, Vivinium? Ona je dokonalá a její droga by byla taky. Víno s větším obsahem alkoholu taky ještě nevymysleli? zablebtám si. Odstrčím od sebe již prázdnou láhev, která mě stejně, jakožto upíra nedokázala opít... Achjo, vrátím se zase k té myšlence a pohrávám si s ní, prokládám to panáky vodky - barmance/barmani jsem řekla, žeje min jednoco budupít, hlávce když měto opije. Musím na svoje okolí působit strašně zoufale, v pololehu na baru, hrajíc si s prázdný panákem. Když přede mnou přistane další panák, zvednu hlavu k barmance a ušklíbnu se na ní. "Něco silnějšího tam nemáš? Třeba nějaký hodně silný Psychofarmaka?" nejradši bych pleskla hlavou do tuny perníku a všechen ho vyšňupala... Má tady někdo tunu perníku? Ne, fajn... Práci prášek stačí. A raději nechtějte znát mě myšlenkové pochody.
Až teď jsem si všimla frajera, co sedel ob dvě stoličky. Naklonila jsem hlavu na stranu, pohled přikovaný k němu jako bych se ho snažila odhadnout. "A ty?" bylo mi jedno jak budu působit, dnes hodlám udělat cokoliv jen abych ho dostala z hlavy. Třeba se i předávkování pervitinem, stejně nemůžu chcípnout, tak co. Nebo můžu? Se musí zjistit, prošetřit.
Až teď jsem si všimla frajera, co sedel ob dvě stoličky. Naklonila jsem hlavu na stranu, pohled přikovaný k němu jako bych se ho snažila odhadnout. "A ty?" bylo mi jedno jak budu působit, dnes hodlám udělat cokoliv jen abych ho dostala z hlavy. Třeba se i předávkování pervitinem, stejně nemůžu chcípnout, tak co. Nebo můžu? Se musí zjistit, prošetřit.
, 

<- Domek Coltona E. Branda
Vešel jsem dveřmi do baru. Hned mě ovanul zápach kouře cigaret. Rozhlédl jsem se kolem. Všechno bylo v naprostém pořádku - skupinky zlitých pijáků, smích, alkohol a jedna blondýnka u baru. Rozešel jsem se tím směrem a posadil se dvě stoličky od ní, ale neprohlédl jsem si jí nebo tak. Neměl jsem na to náladu, měl jsem náladu zlít se do němoty. Možná využít náhodnou tabletku z kapsy. Objednal jsem si jednu tequilu a sklenici whisky k tomu. Budu za prase, ale co už, ta kocovina bude stát za to. Opřel jsem si lokty o desku baru a zhluboka se nadechl. Všechno se to postupně kurvilo a já přemýšlel, jak se z toho všeho vykroutit, protože jsem si byl jistým svým talentem - neřešením problémů.
Sklopil jsem zrak a pohlédl na panáka, který mi přistál pod nosem společně s citrónem a se solí, ale na takové srandičky jsem neměl chuť. Měl jsem chuť jen na ten alkohol, a tak skončil příběh malého panáčka tequily, který zmizel v Coltonově bříšku na ex.
Vešel jsem dveřmi do baru. Hned mě ovanul zápach kouře cigaret. Rozhlédl jsem se kolem. Všechno bylo v naprostém pořádku - skupinky zlitých pijáků, smích, alkohol a jedna blondýnka u baru. Rozešel jsem se tím směrem a posadil se dvě stoličky od ní, ale neprohlédl jsem si jí nebo tak. Neměl jsem na to náladu, měl jsem náladu zlít se do němoty. Možná využít náhodnou tabletku z kapsy. Objednal jsem si jednu tequilu a sklenici whisky k tomu. Budu za prase, ale co už, ta kocovina bude stát za to. Opřel jsem si lokty o desku baru a zhluboka se nadechl. Všechno se to postupně kurvilo a já přemýšlel, jak se z toho všeho vykroutit, protože jsem si byl jistým svým talentem - neřešením problémů.
Sklopil jsem zrak a pohlédl na panáka, který mi přistál pod nosem společně s citrónem a se solí, ale na takové srandičky jsem neměl chuť. Měl jsem chuť jen na ten alkohol, a tak skončil příběh malého panáčka tequily, který zmizel v Coltonově bříšku na ex.
, 

Podpírám si rukou hlavu a sledují tmavý bod na stěně, který sic není ničím zajímavý, mě momentálně prostě zaujal. Smočila jsem rty ve sklence a dopřála si doušek vína, načež jsem si olízla rty. Chtělo by to krev. Na moment sklouznu pohledem ke sklence a zase zpátky na ten černý bod, na protější štěně. Zhluboka se nadechnu a dala bych ruku do ohně za to, že ho tu někde cítím... V tom množství lidí, ale nedokážu určit kde jelikož je ten pach opravdu slaboučký. Pomalu začínám uvažovat o něčem silnějším, než je alkohol. Se zvědavým výrazem se podívám po baru, zda tu někde není náhodou nějaký dealer. I když, možná bude bohatě stačit když vykradu lékárnu, když smíchám dobré prášky, hlavně ty na předpis, určitě z toho nějaký Vivinium vznikne. Nad tím nápadem jsem se musela ušklíbnutím. Šlo by takové Vivinium na dračku? Že bych si přeci jen spíchla vlastní drogu?
, 

---- z Oldies
"No tak dobře jak myslíš," mrkl jsem na ni, nabidl rame a vyrazili jsme spolu pryč z tanecniho salu. Zapadli jsme ještě do saten, abych si mohl vyzvednout kabát a Rita bude mit jistě taky něco na sebe a pak ven. "Do baru je to kousek tak 10 minutek mozna ani ne. Das to na tech podpadkach nebo chces taxika?" at uz se rozhodla, jak chtěla, vydali jsme se spolu do baru. Rozevrel jsem dveře a rozhledl se po osazenstvu. Nikdo znami, jen na obsluhu jsem mávl. Tu slečnu znam většinou me stridala, Maria? Myelim ze ano. Nakoukl jsem, kam sednout w zamiril tam. Sundal si kabat a zasedl do jedné z koji uzavrenych do takoveho pulkruhu.
"No tak dobře jak myslíš," mrkl jsem na ni, nabidl rame a vyrazili jsme spolu pryč z tanecniho salu. Zapadli jsme ještě do saten, abych si mohl vyzvednout kabát a Rita bude mit jistě taky něco na sebe a pak ven. "Do baru je to kousek tak 10 minutek mozna ani ne. Das to na tech podpadkach nebo chces taxika?" at uz se rozhodla, jak chtěla, vydali jsme se spolu do baru. Rozevrel jsem dveře a rozhledl se po osazenstvu. Nikdo znami, jen na obsluhu jsem mávl. Tu slečnu znam většinou me stridala, Maria? Myelim ze ano. Nakoukl jsem, kam sednout w zamiril tam. Sundal si kabat a zasedl do jedné z koji uzavrenych do takoveho pulkruhu.
, 

--------> Z louky
Musím uznat, že mě baví. Občas sice v jeho chování zahlédnu špetku něčeho, něčeho co by náleželo tak třicetiletému muži, ale kdo jsem abych druhé soudila.
Každý jsme byli něčím utvářeny, formovalo nás okolí a kdo ví kde a jak vyrůstal Luke.
Když se ke mne přiblíží, laškovně do něj drcnu bokem a rychle o krok ustoupím, za chvíli jsme u baru, nezdá se, že by se někdo pozastavil nad tím, že tam jde takové mládí, ale možná mě považovali za jeho mámu?
Nad tou představou se až zakuckám"takže Luku, jak vypadá ve tvé představě barová zkáza?
"
Ale to už si poručí alkohol a já jen nepatrně zvednu jedno dokonale klenuté obočí, ovšem neříkám nic. Prohlédnu si nabídku a chvíli váhám, předešlou noc jsem popíjela víno a dneska, "možná něco míchaného Finlandia Grepiroska, pokud to tady mají a já myslím, že by mohli, vypadá to tady dobře."
Musím uznat, že mě baví. Občas sice v jeho chování zahlédnu špetku něčeho, něčeho co by náleželo tak třicetiletému muži, ale kdo jsem abych druhé soudila.
Každý jsme byli něčím utvářeny, formovalo nás okolí a kdo ví kde a jak vyrůstal Luke.
Když se ke mne přiblíží, laškovně do něj drcnu bokem a rychle o krok ustoupím, za chvíli jsme u baru, nezdá se, že by se někdo pozastavil nad tím, že tam jde takové mládí, ale možná mě považovali za jeho mámu?
Nad tou představou se až zakuckám"takže Luku, jak vypadá ve tvé představě barová zkáza?
"
Ale to už si poručí alkohol a já jen nepatrně zvednu jedno dokonale klenuté obočí, ovšem neříkám nic. Prohlédnu si nabídku a chvíli váhám, předešlou noc jsem popíjela víno a dneska, "možná něco míchaného Finlandia Grepiroska, pokud to tady mají a já myslím, že by mohli, vypadá to tady dobře."
, 

<< Louka
Hned je očividné, že už mám lepší náladu. Nemohl jsem se dočkat, až do sebe něco kopnu. „Tak, tady je mé království.“ culím se na Victorii a od dveří zamířím ihned k baru. Pohledem ještě střelím po tyčích které byly, k mému zklamání, prázdné. Poposednu si na jednu z židlí u baru a zamyšleně pozoruji nabídku alkoholu, která tady doopravdy nebyla malá. Po chvilce se nakloním přes bar. „Hm, jednu dvojtou whiskey, prosím.“ zaškemrám u barmana, který se ihned obrátí k jedné flašce, aby mi nalil. Obrátím se na Victorii. „Copak si dáš ty?“ optám se jí zkušeně a když mi whisky dorazí, kopnu jí do sebe skoro polovinu.
Hned je očividné, že už mám lepší náladu. Nemohl jsem se dočkat, až do sebe něco kopnu. „Tak, tady je mé království.“ culím se na Victorii a od dveří zamířím ihned k baru. Pohledem ještě střelím po tyčích které byly, k mému zklamání, prázdné. Poposednu si na jednu z židlí u baru a zamyšleně pozoruji nabídku alkoholu, která tady doopravdy nebyla malá. Po chvilce se nakloním přes bar. „Hm, jednu dvojtou whiskey, prosím.“ zaškemrám u barmana, který se ihned obrátí k jedné flašce, aby mi nalil. Obrátím se na Victorii. „Copak si dáš ty?“ optám se jí zkušeně a když mi whisky dorazí, kopnu jí do sebe skoro polovinu.
, 

<< Z parku domů a sem.
Odvedla jsem své čtyřnožce domů, dala si delší sprchu oblékla se a znovu vyrazila ven. Musela jsem se odreagovat a bar byl pro mě tím nejvhodnějším místem.
Hned co jsem vstoupila, vedli mé kroky k baru a tam jsem si objednala láhev toho nejlepšího vína a skleničku. Usadila jsem se stranou, abych mohla přemýšlet a zároveň byla ostatním na tak nějak na očích. Že bych ale vyhledávala společnost jsem nehledala, alespoň do doby, než se alespoň trošku uklidním. Bastien se dal zase dohromady, což bylo dobré znamení, nejspíše jenže co ty moje halucinace? Byl tam, nebo se mi to prostě jenom zdálo? Alkoholu jsem v sobě měla dost, ale ne tolik, aby mě to natolik ovlivnilo a měla jsem vidiny. Třeba to nebyla vidina, ale skutečnost. Zamyslela jsem se, ano, třeba to bylo skutečné. Je vůbec možné, abych ho po deseti letech, kdy jsem ho konečně tak nějak dokázala vytěsnit z hlavy, objevil zrovna tady? Bydlím tu chvíli a už jsem měla zase chuť utéct. Možná si to nepřipouštíš, ale... Pořád jsi ho ještě nevytěsnila. Rýplo si mé podvědomí. Oh, děkuji. Jsi tak milé! Hned se cítím o něco lépe. Upila jsem ze skleničky a podepřela si hlavu rukou, kterou jsem se loktem opírala o desku stolu. Přemýšlela jsem a všechny mé myšlenky, pluly k jedné jediné osobě.
Odvedla jsem své čtyřnožce domů, dala si delší sprchu oblékla se a znovu vyrazila ven. Musela jsem se odreagovat a bar byl pro mě tím nejvhodnějším místem.
Hned co jsem vstoupila, vedli mé kroky k baru a tam jsem si objednala láhev toho nejlepšího vína a skleničku. Usadila jsem se stranou, abych mohla přemýšlet a zároveň byla ostatním na tak nějak na očích. Že bych ale vyhledávala společnost jsem nehledala, alespoň do doby, než se alespoň trošku uklidním. Bastien se dal zase dohromady, což bylo dobré znamení, nejspíše jenže co ty moje halucinace? Byl tam, nebo se mi to prostě jenom zdálo? Alkoholu jsem v sobě měla dost, ale ne tolik, aby mě to natolik ovlivnilo a měla jsem vidiny. Třeba to nebyla vidina, ale skutečnost. Zamyslela jsem se, ano, třeba to bylo skutečné. Je vůbec možné, abych ho po deseti letech, kdy jsem ho konečně tak nějak dokázala vytěsnit z hlavy, objevil zrovna tady? Bydlím tu chvíli a už jsem měla zase chuť utéct. Možná si to nepřipouštíš, ale... Pořád jsi ho ještě nevytěsnila. Rýplo si mé podvědomí. Oh, děkuji. Jsi tak milé! Hned se cítím o něco lépe. Upila jsem ze skleničky a podepřela si hlavu rukou, kterou jsem se loktem opírala o desku stolu. Přemýšlela jsem a všechny mé myšlenky, pluly k jedné jediné osobě.
, 

<< Náměstí.
Cesta z náměstí trvala nějakou tu chvilku, ale vzhledem k začínající únavě a zimě, která se skrze slabou bundu otírala o mou nahou kůži jsem šla poměrně rychlím krokem. Po obstojných patnácti minutách, kdy jsem chvílemi váhala, zda jdu vůbec správným směrem jsem konečně dorazila k baru. Koukla jsem se kolem, zdálo se, že je tu dneska poměrně klid. Na chvilku mě napadlo, že bych možná mohla zajít ještě na jednu skleničku, ale nakonec jsem to razantně zavrhla. Nemusím k němu přijít zase opilá. Zabočila jsem do uličky a klidně pokračovala ve své cestě. Vidina tepla a gauče mě nabádali k rychlejšímu tempu, což bylo s podpatky celkem na štíru neb jsem co chvíli zakopávala a hrozil tvrdý pád na dlážděnou cestu.
>> Domek Coltona E. Branda.
Cesta z náměstí trvala nějakou tu chvilku, ale vzhledem k začínající únavě a zimě, která se skrze slabou bundu otírala o mou nahou kůži jsem šla poměrně rychlím krokem. Po obstojných patnácti minutách, kdy jsem chvílemi váhala, zda jdu vůbec správným směrem jsem konečně dorazila k baru. Koukla jsem se kolem, zdálo se, že je tu dneska poměrně klid. Na chvilku mě napadlo, že bych možná mohla zajít ještě na jednu skleničku, ale nakonec jsem to razantně zavrhla. Nemusím k němu přijít zase opilá. Zabočila jsem do uličky a klidně pokračovala ve své cestě. Vidina tepla a gauče mě nabádali k rychlejšímu tempu, což bylo s podpatky celkem na štíru neb jsem co chvíli zakopávala a hrozil tvrdý pád na dlážděnou cestu.
>> Domek Coltona E. Branda.
, 

Jen pokývá hlavou takovým tím stylem "Já to věděl." a vyžunkne další část té blahodárné tekutiny zvané pivo, která mu ještě ve sklenici po troše zbývá. Jeho sladký ironický úsměv ho nenechá chladným a oplatí mu stejnou mincí. Nebo alespoň tou nejpodobnější. "Právě, vždyť smrt je přirozenou součástí života a oni se nám ji teď v podstatě snaží vzít." Docela ho těší, jak Attica jeho teorie zaujala a dá to znát pouze malým, nijak nápadným, úsměvem na tváři. Když se barman opět přitočí k jejich stolu, chvíli na něj zamyšleně hledí, až schytá nějaký ten nepříjemný pohled, který vlastně za něj rozhodne, že dneska už si v tomto lokále nic dalšího nedá. "Přééésně tak, vidíš, jaká jsi hlavička." poznamená s náznakem ušklíbnutí na rtech. V tu chvíli také rukou zajede do vnitřní náprsní kapsy, aby se ještě jednou ujistil o jejím obsahu a už už chce něco říct, když jeho společník pronese to o tom seschlém rajčeti. Nemůže jinak, než se tomu alespoň krátce zasmát. "Lepší by bylo, kdybych ty seschlý rajčata spíš pěstoval, než jím byl. Třeba budu pěstitel." nad touto myšlenkou se opravdu na chvíli zamyslí, možná to nebyl až tak špatný nápad, věnovat další etapu svého života zelenině. Pak si však stále s rukou v kapse vzpomene, co předtím chtěl řici. "Každopádně, rajče nerajče, teď tě, milý Atticu, hodlám nechat napospas svému vlastnímu osudu." po těchto slovech pozvedne ke rtům svou sklenici a dopije všechen její zbylý obsah. "Měj se čarokrásně!" rozloučí se ještě s Atticem při cestě k baru, kde poslušně zaplatí své dnešní objednávky a vydá se vstříc ulicím, které ho snad dovedou v pořádku domů.
, 

"Přesně takhle nějak jsem to myslel," pozvedne k němu ruku na důkaz pravdivosti jeho slov. "To se nějak podá," tentokrát jí nad tím jen s nezájmem mávne, možná by za tohle privilegium stálo tu sedět několik měsíců i let. "To já vždycky a s radostí," věnuje mu jeden z svých sladkých ironických úsměvů, jeho upřímnost byla vždycky problém a málokdo ji bral tak zlehka jako právě tady Scott. Je pravda, že jemu by asi taky ne každý toleroval pohádky o galaktickém prezidentovi. "To je dost dobrá úvaha, vem si že dřív všichni chodili na veřjný popravy jak do divadla, násilná smrt byla vlastně naprosto běžná...Teď o to jaksi přicházejí," zamyšleně dál pokyvuje hlavou a rozvíjí Scottovu teorii, která ho dost začala zajímat, i když to tak zprvu vůbec nevypadalo. Nikdy nad tím takhle hluboce nepřemýšlel. Mezitím už se stihne barman opět vrátit s další sklenkou alkoholu, kterou Atticus hned vděčně pozvedne k ústům, několikrát s ní zakrouží a upije. "To je fakt, a celkově to je i dost propojený násilím, v poslední době aby měl film úspěch, tak musí všude stříkat krev," zamrtí jen nad tím nesmyslem hlavou, přesně z podobných důvodů doma nevede televizi. "A nejen takhle v kultuře ale vem si, jakýkoliv noviny si vezmeš, televizní zprávy, všude narazíš alespoň na nějaký těžký ublížení na zdraví, když už tam žádná vražda není," nakrčí nad tím obočí, celá tahle situace je jaksi stupidní, alespoň podle něj. Chvilku vyčkává, než to asi Scottovi cvakne, nebo o co se ten chlapík snaží. "Tipuji to na velké seschlé rajče," nad tou představou se pobaveně ušklíbne a na další lok dopije druhou sklenku onoho alkoholického nápoje.
, 

"Pravda, třeba až se budeš chtít někoho zas zbavit a nebudeš mít po ruce levitující barák, stačí mu brnknout a on ho odveze na druhý konec vesmíru. Pro takovou službu bys mu tu židli ale musel zahřát opravdu pekelne." Prohodí jakoby jen tak mimochodem a opět mu při tom maličko zacukají koutky úst. "Jsem ti vděčný za tvou upřímnost." řekne dosti diplomaticky, čímž to míní asi tak jen napůl vážně. "Co když ale nejsou? Co když je to jen všema těma zákonama o vraždění? A bezpečnostních opatřeních, díky čemuž tolik lidí neumírá a když to lidi nemají ve skutečnosti, doplňují si to alespoň takhle." tohle myslí vážně už úplně, není to něco, čím by se zabýval poprvé, už několikrát mu to přes mysl přelétlo a nějakou tu hodinku ho nenechalo spát, když si uvědomí, že se opět ponáří trochu příliš hluboko do sebe, zavtrí malinko hlavou, aby se zase probral zpět do reality. Nějak mu začínalo dělat problém udržet pozornost. V rychlosti zvedne pravou ruku a prohmatá si sako na hrudníku, aby se ujistil, jestli tam má svůj bloček s tužkou a jointa. To byly dvě základní věci, které když měl při sobě, mu dodávaly klid. Pak se opět zaměří na Attica. "To beru, ale ono to už není jenom tady, čímž myslím třeba i filmy, normální knihy a tak podobně. Je to všude kolem." nijak specifičtěji už to nedourčí, ale ono stačí se nad tím jen trochu zamyslet. Po jeho pichlavé otázce na první sekundu stáhne obočí, neb nejprve nepochopí jeho narážku, které sice slýchává často, ale zvyklý na ně stejně není, i když je po většinu času ignoruje. Pravda, musí se zasmát, když mu dojde, jak to přesně bylo myšleno. "Ne, neomrzelo, jak vidíš. Někdy si říkám, co ze mě bude až mi bude takových 60, pokud se toho dožiju." zamyslí se nad tím, základními architypy lidské stylizace si už z části prošel, ale něco by se zajisté ještě našlo.
, 

"Vždycky se nějaký využití najde, co ty víš, kdy se mi bude hodit známost s takovým galaktickým prezidentem," jen nad tím mimoděk pozvedne ramínka a nijak dál už to nerozebírá. Bylo mu jasné, že Scottovi bude docela dost jedno, jestli něco o těch namakancích co kreslí ví, či naopak a jemu samotnému bylo příjemné, že mu nezačal vysvětlovat žádné složité reálie, které by ho stejně nezajímaly. "Řekl bych ti, že tě naprosto chápu, ale vzhledem k tomu, že do této problematiky nejsem tak úplně ponořen jako ty, tak tě můžu tak akorát politovat. Možná jsou lidi poslední dobou fakt nějak víc... morbidnější a pomstychtivější, nebo co já vím," trochu nad tím zavrtí hlavou. Teorie o tom, zda lidi mají u komiksů radši šťastné či tragické konce opravdu nebylo něco, nad čím by uvažoval každý večer před spaním. "Pokud můžu říct sám za sebe, tak mě by celé květinkové příběhy asi taky zrovna nelákaly, ale mě moc nelákají komiksy samy o sobě," Prohodí pro jednou svůj vlastní názor na věc a dopije poslední zbytek whiskey ve sklence. "To je asi, pro společnost, ta přijatelnější varianta," to mu ovšem bylo upřímně jaksi jedno. Scottovo označení jeho osoby "morbidním hajzlem" ho příliš nepobouří, bere to spíš jako jakési popíchnutí a příliš se jím nezabývá. "Pořád tě ještě neomrzelo parodovat semafor?" Oplatí mu trochu stejnou mincí a zvídavě nad tím pozvedne jedno obočí vzhůru, načež mávne na chlapíka za pultem, aby sem přišel a on si u něj mohl objednat další pitivo, bez tak tu při takovém závratném množství lidí nemá co dělat. Tuhle jeho pestrobarevnost jaksi nechápal, ale to se asi není čemu divit, vždyť on sám je jen samá čerň a kůže.
, 

"Jestli tu budeš dostastečně dlouho, můžeš si ho sehnat sám." Odvětí lhostejně s pokrčením ramen. "Na co by ti vůbec byl prosímtě?" Zeptá se ještě s pochybovačně stáhlým obočím a změří si ho na oko nedůvěřivým pohledem. Nad jeho prohlášením, že mu to stejně nic neříká, jen stejně lhostejně pokrčí rameny, jako to udělal před chvílí, moc dobře sám ví, že to není pro každého, však s kolika takovými lidmi už se za dobu svého působení v této oblasti a vlastně i před ní setkal. "Je to smutný, jak v dnešní době už skoro příběh bez smrti hlavního hrdiny není považován za pořádný příběh. Lidi jsou asi čím dál krutější. Dřív jsem to moc nechápal, proč to tak lidi dělaj, ale když jsem zjistil, že udělat květinkový příběh, který si koupí alespoň stovka lidí, je prakticky nemožné, rozhod jsem se taky zkusit tuhle metodu a popravdě... Něco na tom fakt je, ani nevím co." Poslední věta je opět zamýšlena spíše jako zamyšlení sama nad sebou, protože nad tímto nikdy nijak zvlášť nepřemýšlel, prostě začal pokládat jisté odvětví tragédií za přitažlivé. Z myšlenek ho však za chvíli vyruší další Atticova slova. "Nebo třeba, když nejsi takovej morbidní hajzl, tak tě napadne, že bys mohl doslova cestovat v pohodlí domova. Víš co, takhle si zaletět do Číny na svém vlastním gauči, to by nebylo nepříjemný." Poznamená s nepatrňoučkým úsměvem na tváři, který jen podporuje jistou urážku, které se právě dopustil. "Ale ve své podstatě máš pravdu, i tohle by byla velká výhoda." Uzná nakonec a opět upije ze své sklenice, ve které toho momentálně už příliš nezbývá.
, 

"Hmm, to bys mi na něj mohl sehnat kontakt," podotkne jen tak mimochodem a na tváři se mu objeví podobný ironický úsměv. Hned na to pohodlně zapluje do zad židle, přičemž ruce dál nechává na stole aby si pohrávaly se sklenkou obsahující zlatavou tekutinu. "To zní... asi zajímavě, ale fakt mi to moc neříká," pokrčí nad tím rameny, nikdy těmhle metrosexuálním namakancům v latexových oblečcích a prastěradly mocně vlajícími za jejich zády moc nerozuměl, vlastně to pro něj byla totální španělská vesnice. Vždycky se zajímal spíš o hudbu než o kreslené příběhy. "I když to musí bejt docela divoký, když tak vím, jak kreativní něktěří autoři ohledně těch všech smrtí a zranění dokáží být," pokýve nad tím, možná až značně uznale hlavou a upije část ze sklenky, kterou si před chvílí přinesl. Nebyl to zrovna snílek, či obecně prostě fantazírující člověk a tak mu obří, zelení, polonazí lidé pobíhající po New Yorku opravdu mnoho neříkali, spíš mu to přišlo dost stupidní, ale přeci nebude před Scottem shazovat jeho práci. Nad jeho další poznámkou ohledně jeho vlastní práce se musí uchechtnout, "ne, to zatím fakt ne", zavrtí nad tím s pobaveným výrazem hlavou. "I když by to bylo asi docela výhodný, kdyby ses chtěl někoho zbavit, tak prostě jen otevřeš dveře a..." svůj plán nechá nedořečený, místo toho mu jen pobaveně blýskne v očích. "Stačilo by, kdyby se ten dům vznášel dostatečně vysoko..." pokrčí nevinně ramínky nad svou teorií a krátce se nad tou představou zasměje. Jak krásně by se tímto způsobem mohlo proletět tolik lidí...