Hrála jsem si s tou myšlenkou ještě hodně dlouho, nakonec, Vivinium? Ona je dokonalá a její droga by byla taky. Víno s větším obsahem alkoholu taky ještě nevymysleli? zablebtám si. Odstrčím od sebe již prázdnou láhev, která mě stejně, jakožto upíra nedokázala opít... Achjo, vrátím se zase k té myšlence a pohrávám si s ní, prokládám to panáky vodky - barmance/barmani jsem řekla, žeje min jednoco budupít, hlávce když měto opije. Musím na svoje okolí působit strašně zoufale, v pololehu na baru, hrajíc si s prázdný panákem. Když přede mnou přistane další panák, zvednu hlavu k barmance a ušklíbnu se na ní. "Něco silnějšího tam nemáš? Třeba nějaký hodně silný Psychofarmaka?" nejradši bych pleskla hlavou do tuny perníku a všechen ho vyšňupala... Má tady někdo tunu perníku? Ne, fajn... Práci prášek stačí. A raději nechtějte znát mě myšlenkové pochody.
Až teď jsem si všimla frajera, co sedel ob dvě stoličky. Naklonila jsem hlavu na stranu, pohled přikovaný k němu jako bych se ho snažila odhadnout. "A ty?" bylo mi jedno jak budu působit, dnes hodlám udělat cokoliv jen abych ho dostala z hlavy. Třeba se i předávkování pervitinem, stejně nemůžu chcípnout, tak co. Nebo můžu? Se musí zjistit, prošetřit.

Podpírám si rukou hlavu a sledují tmavý bod na stěně, který sic není ničím zajímavý, mě momentálně prostě zaujal. Smočila jsem rty ve sklence a dopřála si doušek vína, načež jsem si olízla rty. Chtělo by to krev. Na moment sklouznu pohledem ke sklence a zase zpátky na ten černý bod, na protější štěně. Zhluboka se nadechnu a dala bych ruku do ohně za to, že ho tu někde cítím... V tom množství lidí, ale nedokážu určit kde jelikož je ten pach opravdu slaboučký. Pomalu začínám uvažovat o něčem silnějším, než je alkohol. Se zvědavým výrazem se podívám po baru, zda tu někde není náhodou nějaký dealer. I když, možná bude bohatě stačit když vykradu lékárnu, když smíchám dobré prášky, hlavně ty na předpis, určitě z toho nějaký Vivinium vznikne. Nad tím nápadem jsem se musela ušklíbnutím. Šlo by takové Vivinium na dračku? Že bych si přeci jen spíchla vlastní drogu?

--------> Z louky
Musím uznat, že mě baví. Občas sice v jeho chování zahlédnu špetku něčeho, něčeho co by náleželo tak třicetiletému muži, ale kdo jsem abych druhé soudila.
Každý jsme byli něčím utvářeny, formovalo nás okolí a kdo ví kde a jak vyrůstal Luke.

Když se ke mne přiblíží, laškovně do něj drcnu bokem a rychle o krok ustoupím, za chvíli jsme u baru, nezdá se, že by se někdo pozastavil nad tím, že tam jde takové mládí, ale možná mě považovali za jeho mámu?

Nad tou představou se až zakuckám"takže Luku, jak vypadá ve tvé představě barová zkáza?
"

Ale to už si poručí alkohol a já jen nepatrně zvednu jedno dokonale klenuté obočí, ovšem neříkám nic. Prohlédnu si nabídku a chvíli váhám, předešlou noc jsem popíjela víno a dneska, "možná něco míchaného Finlandia Grepiroska, pokud to tady mají a já myslím, že by mohli, vypadá to tady dobře."

<< Z parku domů a sem.

Odvedla jsem své čtyřnožce domů, dala si delší sprchu oblékla se a znovu vyrazila ven. Musela jsem se odreagovat a bar byl pro mě tím nejvhodnějším místem.
Hned co jsem vstoupila, vedli mé kroky k baru a tam jsem si objednala láhev toho nejlepšího vína a skleničku. Usadila jsem se stranou, abych mohla přemýšlet a zároveň byla ostatním na tak nějak na očích. Že bych ale vyhledávala společnost jsem nehledala, alespoň do doby, než se alespoň trošku uklidním. Bastien se dal zase dohromady, což bylo dobré znamení, nejspíše jenže co ty moje halucinace? Byl tam, nebo se mi to prostě jenom zdálo? Alkoholu jsem v sobě měla dost, ale ne tolik, aby mě to natolik ovlivnilo a měla jsem vidiny. Třeba to nebyla vidina, ale skutečnost. Zamyslela jsem se, ano, třeba to bylo skutečné. Je vůbec možné, abych ho po deseti letech, kdy jsem ho konečně tak nějak dokázala vytěsnit z hlavy, objevil zrovna tady? Bydlím tu chvíli a už jsem měla zase chuť utéct. Možná si to nepřipouštíš, ale... Pořád jsi ho ještě nevytěsnila. Rýplo si mé podvědomí. Oh, děkuji. Jsi tak milé! Hned se cítím o něco lépe. Upila jsem ze skleničky a podepřela si hlavu rukou, kterou jsem se loktem opírala o desku stolu. Přemýšlela jsem a všechny mé myšlenky, pluly k jedné jediné osobě.

Jen pokývá hlavou takovým tím stylem "Já to věděl." a vyžunkne další část té blahodárné tekutiny zvané pivo, která mu ještě ve sklenici po troše zbývá. Jeho sladký ironický úsměv ho nenechá chladným a oplatí mu stejnou mincí. Nebo alespoň tou nejpodobnější. "Právě, vždyť smrt je přirozenou součástí života a oni se nám ji teď v podstatě snaží vzít." Docela ho těší, jak Attica jeho teorie zaujala a dá to znát pouze malým, nijak nápadným, úsměvem na tváři. Když se barman opět přitočí k jejich stolu, chvíli na něj zamyšleně hledí, až schytá nějaký ten nepříjemný pohled, který vlastně za něj rozhodne, že dneska už si v tomto lokále nic dalšího nedá. "Přééésně tak, vidíš, jaká jsi hlavička." poznamená s náznakem ušklíbnutí na rtech. V tu chvíli také rukou zajede do vnitřní náprsní kapsy, aby se ještě jednou ujistil o jejím obsahu a už už chce něco říct, když jeho společník pronese to o tom seschlém rajčeti. Nemůže jinak, než se tomu alespoň krátce zasmát. "Lepší by bylo, kdybych ty seschlý rajčata spíš pěstoval, než jím byl. Třeba budu pěstitel." nad touto myšlenkou se opravdu na chvíli zamyslí, možná to nebyl až tak špatný nápad, věnovat další etapu svého života zelenině. Pak si však stále s rukou v kapse vzpomene, co předtím chtěl řici. "Každopádně, rajče nerajče, teď tě, milý Atticu, hodlám nechat napospas svému vlastnímu osudu." po těchto slovech pozvedne ke rtům svou sklenici a dopije všechen její zbylý obsah. "Měj se čarokrásně!" rozloučí se ještě s Atticem při cestě k baru, kde poslušně zaplatí své dnešní objednávky a vydá se vstříc ulicím, které ho snad dovedou v pořádku domů.

"Pravda, třeba až se budeš chtít někoho zas zbavit a nebudeš mít po ruce levitující barák, stačí mu brnknout a on ho odveze na druhý konec vesmíru. Pro takovou službu bys mu tu židli ale musel zahřát opravdu pekelne." Prohodí jakoby jen tak mimochodem a opět mu při tom maličko zacukají koutky úst. "Jsem ti vděčný za tvou upřímnost." řekne dosti diplomaticky, čímž to míní asi tak jen napůl vážně. "Co když ale nejsou? Co když je to jen všema těma zákonama o vraždění? A bezpečnostních opatřeních, díky čemuž tolik lidí neumírá a když to lidi nemají ve skutečnosti, doplňují si to alespoň takhle." tohle myslí vážně už úplně, není to něco, čím by se zabýval poprvé, už několikrát mu to přes mysl přelétlo a nějakou tu hodinku ho nenechalo spát, když si uvědomí, že se opět ponáří trochu příliš hluboko do sebe, zavtrí malinko hlavou, aby se zase probral zpět do reality. Nějak mu začínalo dělat problém udržet pozornost. V rychlosti zvedne pravou ruku a prohmatá si sako na hrudníku, aby se ujistil, jestli tam má svůj bloček s tužkou a jointa. To byly dvě základní věci, které když měl při sobě, mu dodávaly klid. Pak se opět zaměří na Attica. "To beru, ale ono to už není jenom tady, čímž myslím třeba i filmy, normální knihy a tak podobně. Je to všude kolem." nijak specifičtěji už to nedourčí, ale ono stačí se nad tím jen trochu zamyslet. Po jeho pichlavé otázce na první sekundu stáhne obočí, neb nejprve nepochopí jeho narážku, které sice slýchává často, ale zvyklý na ně stejně není, i když je po většinu času ignoruje. Pravda, musí se zasmát, když mu dojde, jak to přesně bylo myšleno. "Ne, neomrzelo, jak vidíš. Někdy si říkám, co ze mě bude až mi bude takových 60, pokud se toho dožiju." zamyslí se nad tím, základními architypy lidské stylizace si už z části prošel, ale něco by se zajisté ještě našlo.

"Jestli tu budeš dostastečně dlouho, můžeš si ho sehnat sám." Odvětí lhostejně s pokrčením ramen. "Na co by ti vůbec byl prosímtě?" Zeptá se ještě s pochybovačně stáhlým obočím a změří si ho na oko nedůvěřivým pohledem. Nad jeho prohlášením, že mu to stejně nic neříká, jen stejně lhostejně pokrčí rameny, jako to udělal před chvílí, moc dobře sám ví, že to není pro každého, však s kolika takovými lidmi už se za dobu svého působení v této oblasti a vlastně i před ní setkal. "Je to smutný, jak v dnešní době už skoro příběh bez smrti hlavního hrdiny není považován za pořádný příběh. Lidi jsou asi čím dál krutější. Dřív jsem to moc nechápal, proč to tak lidi dělaj, ale když jsem zjistil, že udělat květinkový příběh, který si koupí alespoň stovka lidí, je prakticky nemožné, rozhod jsem se taky zkusit tuhle metodu a popravdě... Něco na tom fakt je, ani nevím co." Poslední věta je opět zamýšlena spíše jako zamyšlení sama nad sebou, protože nad tímto nikdy nijak zvlášť nepřemýšlel, prostě začal pokládat jisté odvětví tragédií za přitažlivé. Z myšlenek ho však za chvíli vyruší další Atticova slova. "Nebo třeba, když nejsi takovej morbidní hajzl, tak tě napadne, že bys mohl doslova cestovat v pohodlí domova. Víš co, takhle si zaletět do Číny na svém vlastním gauči, to by nebylo nepříjemný." Poznamená s nepatrňoučkým úsměvem na tváři, který jen podporuje jistou urážku, které se právě dopustil. "Ale ve své podstatě máš pravdu, i tohle by byla velká výhoda." Uzná nakonec a opět upije ze své sklenice, ve které toho momentálně už příliš nezbývá.