Zacukají mu koutky, bohužel ne nahoru. „Nevím o žádných konkurzech ani reklamách. A navíc nemám televizi.“ odfrkne si a odsune skleničku. Z dechu mu šel cítit alkohol a pomalu se to začalo projevovat i na jeho chování. Založí si ruce na prsou a sleduje její naučné vyprávění o jeho charakteru. Potom potřese hlavou a lhostejně nad tím mávne rukou. „Tak si jdi.“ zašeptá skoro šeptem a snaží se o uražený tón, ikdyž mu to moc nešlo. Neuměl si přiznat, že je mu líto že ho opouští, na to měl moc velké ego. Zkousne si ret a zamyšleně sleduje tousty. „A co s tímhle?“ ušklíbne se a poposune k ní talíř s toustama, kterých se nikdo ani nedotkl a které už jsou určitě studené. Potom přijme jeho vizitku. Narychlo jí sjede pohledem. Ha! Telefon! vítězoslavně se uculí, když na vizitce spatří telefonní číslo a zastrčí si jí do kapsy. Potom s kamenným výrazem sleduje, jak mává ná číšnici.

Upil jsem pár loků ze své whisky, abych přebil pachuť ocele na jazyku. Prsty jsem si zajel do vlasů, odkašlal si a ze své bundy vyndal krabičku cigaret. V hlavě jsem měl zmatek a zároveň prázdnotu, nedokázal jsem se sám v sobě vyznat. Paradox, že jsem se od takových pocitů snažil utéct sem - do Shadowhillu - a teď tady sedím jak hromada sraček a snažím se vymýt si mozek alkoholem. Pobaveně jsem se nad tím ušklíbl a zavrtěl nad sebou hlavou. Jsi hromada sraček, potvrdil jsem si v mysli a zapálil si cigaretu, ze které popotáhl. Ale sexy hromada sraček.
Najednou jsem slyšel blondýnku, která se ke mně nahnula. Popravdě jsem nevěděl, o co jde, ale pokusil jsem se zamyslet nad tím, co říkala předtím. Tak koukám, že nejsem jediná hromada sraček. Jsme tu dvě hromady sraček. Rozhlédl jsem se kolem sebe a na blondýnku se pak usmál. Skoro vítězně. "Dneska máš šťastnej den - zrovna mám svou bundu vyválenou ve sněhu a načichlou toulenem," odpověděl jsem, popotáhl z cigarety a společně s whisky se přesunul o židli, abych seděl vedle ní. Cigaretu jsem držel mezi zuby a nabídl jsem jí pravici. "Colton," představil jsem se a pak zvedl skleničku a zadíval se jinam. "Ou, teda ne. Jsem prý hnusnej a prolhanej parchant," řekl jsem slova Will a zase se opřel loktem o bar. "S tím prolhaným bych souhlasil, ale s tím hnusný ne," zamumlal jsem a našpulil rty. Dopil jsem whisky a objednal si ještě jednu. "A proč si ty vymýváš zoufale mozek, neznámá?" zeptal jsem se s hlubokým povzdechem a pohlédl na ní.

Stále se nepřestává mračit a stále nemá to odhodlání podívat se na ni, očividně se to ale trochu zlepšilo. Docela ho ale štvala slova o snech, povolání, přáních a takových kravinách. Už už se chtěl nadechnout že tohle jsou jen kecy, potom si ale vzpomněl na svůj slib že to zkusí. Zase s povzdechem vydechne a zamyslí se. Čím bych chtěl být? Čím? Hmch. rozhlédne se, jako kdyby mu to mělo pomoct, potom mu to ale docvakne. Konečně se na Victorii napeosto vážně otočí. „Herec.“ přizná a pohlédne na skleničku. Hned ale přetěkne zpět na Victorii, jako kdyby se snad ptal o svolení, jestli se napít může.
Potřese hlavou. Tohle přece nebylo všechno, na co se ptala. Znovu se opře a zamyslí. Sny, přání...Nic takového neměl, pokládal to za nesplnitelné. Vzpomínal na dětsví, cokoliv kdy si přál. „Chci se napít.“ zaculí se na Victorii. „A taky naučit jezdit na koni...“ přizná po chvilce tlumeně, hned se ale zamračí. Takový on přece nebyl! „Ale k čemu tohle všechno je, stejně je to na nic. Víc mi pomáhá pití. Chtěla jsi jít do baruv místo toho to je jako na psychiatrii.“ zamračí se a bez jediného dalšího slova pozvedne skleničku a vyprázdní její obsah.

Všimne si jeho uvolnění, není to sice moc, ale pro začátek dobré.
Vnímá jeho slova, nejdřív nechce, ale nakonec svolí, že to zkusí "víš jak to chceš zkusit? Myslím, že teď je chvíle kdy by jsi mi mohl říct jaké jsou tvé sny, tvá přání? Čím by jsi chtěl být?"

Stáhnu svou ruku z jeho prstů a narovná se, je pravda, že viděla příliš mnoho promarněných životů, takže doufá, že ten jeho takový nebude.
Nehodlá mu cpát peníze, ale rozhodla se mu usnadnit začátek, pokud sám bude vědět, jaký ten začátek je.

"Luku, já ti chci pomoc, ale musíš ty sám vědět, co chceš."

"Tak třeba začni tím, odkud pocházíš, kolik ti je vlastně let, jak jsi se dostala semka do Shadowhillu hm? Dobrý start co myslíš?" usměji se. Však povídej povídej, já jsem člověk zvědavej. A jo, docela by mne zajímalo, jestli se vlkodlakem narodila či stala. To mi nějak uniklo. Sic je to více méně informace irelevantní, ale tak... Nensáším trapné chvíle ticha. "Je to trapné, když je ticho a já to popravdě úplně nesnáším," zasměje se, když se zvedne s tím, že by měla jít a začne si oblékat bundu. Všimla si, jak mě ta servírka balí. Ono, kdo by si nevšiml... "TO už chceš jít? Sakra, a já myslel, že si o tobě ještě něco pozjistím..." zakroutím hlavou. "Té holčiny si nevšímej, občas se nějaká taková najde. Vystrkuje kozy a snaží se nabalit..."

Po tichu som sledovala okolie a v tom mi Peter povedal aby som mu niečo povedala o sebe. „A čo by si také chcel vedieť?“ Opýtam sa a pousmejem sa. V tom tam príde čašníčka a ja sa jej zľaknem. Sakra asi by som ich mala nechať samých. Je vidno že ona ho balí a on ma o ňu záujem. Pomyslím si a potom sa pozriem na Petra. „Asi by som už mala ísť. Vidím že túto slečna po tebe ide a ja vás nechcem otravovať.“ Poviem a potom sa postavím a začnem si obliekať bundu.

Úsměv mu rázem zmizí. Poslouchá její slova, nedává na sobě znát jakoukolov emoci, jen sem tam svraští obočí a zatváří se zamyšleně. Při posledních slovech ale bouchne pěstí do stolu, až se skleničky i tousty, co před chvílí číšnice donesla, nadskočí. „Mluvíš jako moje matka!“ prskne po ní rozzuřeně a odežene její ruku, která ho chytla za bradu. Normálně by si to nechal líbit, teď se ale ještě víc odtáhne a podrážděně jí sleduje. Alespoň že neodchází, jako by to udělal ve většina případů. Sakra, ta holka má ale vliv. To ale neměnilo nic na tom, že se tvářil nadmíru ublíženě.
Poposune se na židli a místo toho, aby přišla omluva znovu hmátne po skleničce a lokne si. „Mě je jedno co se mnou bude zítra nebo za pět let. Nechci žít v tomhle zatraceném světě. Takže si nech svá slova o tom, co chci nebo nechci z hlouby duše, srdce nebo třeba ledvin.“ vrčí na ni podrážděně a uhýbá pohledem kamsi za pult. Nepřestává se při tom mračit ani prstama svírat sklenku, jako kdyby to bylo to jediné, co zná. „Žádná druhá šance neexistuje. Ty máš možná šťastnej život a děláš co tě baví, jenže ne všichni jsou na tom stejně.“ poznamená už o něco tišeji.