Bar
Lokty se zapírala o barovou desku a pohledem probodávala barmanku. Pohled to byl chladný, zlý a pro druhou osobu jistě nepříjemný. Tmavovláska se nejistě ošila, rychle dopucovala jednu skleničku a přesunula se raději stranou, aby nemusela trpět ty hnusné pohledy, které k ní ona vysílala. Nemá jeden jediný důvod se chovat k okolí hezky. Spíše naopak. Trochu upila ze skleničky a alkohol ji poté prosvištěl hrdlem a příjemně zahřál v krku. Chlast je takový jediný věrný kamarád, který nemluví a ještě přinese potěšení. Co víc si přát?
Nemohla si nevšimnout, jak se výraz barmanky, která se ještě před malou chvílí nejistě ošívala a skoro až krčila, změnil v široký úsměv. Odtrhla od ní pohled a její pozornost zaujal chlapík, co se slečnou za barem neskrývaně flirtoval. Protočila panenkami a když poté zjistila, že se jedná o vlkodlaka, nabručený výraz vystřídal úšklebek. Tak vlkodlak... no ještě, že ne upír. V takovém rozpoložení, v jakém se momentálně nachází, by po něm bez váhání skočila a absolutně by ji nezajímalo, že se nachází v baru, kde je i plno jedinců, kteří nemají o existenci nějakých nadpřirozených bytostí ani to nejmenší tušení. Tak by to zjistili, no. Co už.
Když se na ni však chlápek podíval a jeho výraz byl spíše zhnusený, než-li přívětivý, zamračila se a pevněji stiskla skleničku. Že by vlkodlak co nemá rád ostatní vlkodlaky? To by bylo trochu divný. Anebo vypadá nějak špatně? Sama o sobě by si troufla tvrdit, že jí to sluší. Ale co. "Nějakej problém?" Štěkla po něm a tón jejího hlasu byl zlý, až útočný. Přece jediný, kdo se tu může na ostatní mračit, je ona. A nesetkala se s mnoha lidmi, kteří by jí dokázali odporovat nebo dokonce nějak podobně odpovědět.
Nemohla si nevšimnout, jak se výraz barmanky, která se ještě před malou chvílí nejistě ošívala a skoro až krčila, změnil v široký úsměv. Odtrhla od ní pohled a její pozornost zaujal chlapík, co se slečnou za barem neskrývaně flirtoval. Protočila panenkami a když poté zjistila, že se jedná o vlkodlaka, nabručený výraz vystřídal úšklebek. Tak vlkodlak... no ještě, že ne upír. V takovém rozpoložení, v jakém se momentálně nachází, by po něm bez váhání skočila a absolutně by ji nezajímalo, že se nachází v baru, kde je i plno jedinců, kteří nemají o existenci nějakých nadpřirozených bytostí ani to nejmenší tušení. Tak by to zjistili, no. Co už.
Když se na ni však chlápek podíval a jeho výraz byl spíše zhnusený, než-li přívětivý, zamračila se a pevněji stiskla skleničku. Že by vlkodlak co nemá rád ostatní vlkodlaky? To by bylo trochu divný. Anebo vypadá nějak špatně? Sama o sobě by si troufla tvrdit, že jí to sluší. Ale co. "Nějakej problém?" Štěkla po něm a tón jejího hlasu byl zlý, až útočný. Přece jediný, kdo se tu může na ostatní mračit, je ona. A nesetkala se s mnoha lidmi, kteří by jí dokázali odporovat nebo dokonce nějak podobně odpovědět.
Dnešní den byl neskutečně otravný a neměl náladu. Od rána. Šel se proběhnout, vyčistit si hlavu, ale nepomohlo mu to. Je to až zvláštní. Doma si dal místo jednoho prášku dva a hned se cítil lépe, jako by trocho omámený, ale to naštvání z něj nevyprchalo. Dnes nebude milý, to rozhodně ne. Měl by, aby si neznepřátelil lidi kolem sebe, ale upřímně je mu to u prdele. Doma jen vraždil a mučil a užíval si to, opravdu mu to přinášelo uspokojení. Ale ještě k sobě nenašel nikoho, kdo by se mu dokázal postavit a svým způsobem ho i "zkrotit". Třeba ženská.. taková asi neexistuje a pokud ano, tak jí chce sakra poznat. Jakmile se osprchuje, tak na sebe hodí bílé triko, černé rifle, šedé sako a vlasy prohrábne. Navoní se a vezme si peněženku. Jelikož už se pomalu a jistě začíná stmívat, tak se chce podívat do baru. Tam by mohla být i zábava, akorát se musí kontrolovat, aby se s ním někdo nechtěl prát, to by bylo pěkně v hajzlu a kdoví, kdo by z toho vyšel bez úrazu. Když má u sebe vše potřebné, zaklapne dveře a vydá se směrem do města a k proslulému baru, který je tu jen jeden. Ano, už měl čas si to trochu projít, ale ne dostatečně. Ovšem baru a nočního klubu si musí rozhodně všimnout, to by ani nebyl on. Bar najde poměrně jednoduše a vejít do něj není taky nijak zvlášť těžké. Svým krokem si to namíří k baru, kde se o něj rovnou i opře a objedná si Whiskey. Zůstane opřený a chvíli si zaflirtuje s barmankou, která je díkybohu tmavovláska. To se ale nedá říct o blondýnce po jeho pravici. Toho pachu si všiml už při vstupu. Vlkodlak. Ale hlavní je, že je blond, tím to má u něj rozházené, proto jí sjede jen takovým tím zhnuseným pohledem, než se obrátí na barmanku a s úsměvem si od ní převezme drink.
Už, když přicházela k baru, věděla, za jakým účelem tam míří. Chce se pořádně opít a vypnout. Vyčistit si hlavu, i když to s těmi starostmi a neustálým přílivem negativních myšlenek půjde jen velice těžko. Na něco holt nepomůže ani chlast. Neměla vůbec dobrou náladu, což jen potvrdila situace, kdy vcházela do baru a srazila se s nějakým mladým párem obyčejných lidí. "K čemu máte oči, do hajzlu?!" Zaburácela na ně protivně, přičemž ti dva se po sobě akorát nechápavě podívali a zdáli se být hodně zaskočení, ba i trochu vyděšení. Proto ji raději obešli a zmizeli kdesi v ulici. Stiskla naštvaně obě dlaně v pěsti a vešla rázným krokem dovnitř. Lidé... obyčejní lidé... všechny je proměnit ve vlkodlaky a byl by klid... kreténi. Zakroutila hlavou a podívala se po baru. Bylo zde poměrně narváno, ale to ji vůbec neodradilo od původní myšlenky. A to se pořádně opít.
Na sobě měla obyčejné černé potrhané džíny, černé tílko a přes ně černo-červenou kostkovanou košili a na nohou po opravdu dlouhé době těžké, černé kanady. Ihned se prodrala davem k baru, usadila se na volnou stoličku a objednala si svůj oblíbený bourbon. Pachy, které se překrývali jeden přes druhý a neskutečně ji dráždili v nose, teď však ale nijak extra neřešila... ovšem pokud se v jejím blízkosti zjeví upír, bude zle.
Na sobě měla obyčejné černé potrhané džíny, černé tílko a přes ně černo-červenou kostkovanou košili a na nohou po opravdu dlouhé době těžké, černé kanady. Ihned se prodrala davem k baru, usadila se na volnou stoličku a objednala si svůj oblíbený bourbon. Pachy, které se překrývali jeden přes druhý a neskutečně ji dráždili v nose, teď však ale nijak extra neřešila... ovšem pokud se v jejím blízkosti zjeví upír, bude zle.
Díval jsem se na tu sklenici a do hlavy mi nějak přišel pocit, že potřebuji vodu, jinak umřu. Bylo tu najednou hrozný vedro, začalo se mi orosovat čelo. Chytl jsem si tričko zepředu a začal s ním zběsile (v rámci možností) hýbat, abych si vytvořil nějaký větrák. V ten moment mě něco napadlo - něco úžasného, něco briliantního, něco - "Pojď na náměstí," řekl jsem rozhodně s rozzářeným obličejem. Podíval jsem se pak na Vivian vedle sebe, která ležela na barové desce jako kdyby v sobě měla dvě promile. Naklonil jsem hlavu ke straně, jestli nespíš. Dýchá vůbec?
No, whatever. Seskočil jsem...no, dobře, slezl jsem ve stylu plazení ze stoličky a sáhl po mikině, kterou jsem si osušil čelo a přehodil jsem si jí přes rameno. Nevěděl jsem, jak ona, ale já tam jdu určitě. Otočil jsem se a rozešel přímo ke dveřím a bylo jen na ní, jestli mě bude následovat nebo ne. Hold když je člověk sjetej (a natož já), jeho sobeckost překypuje.
-> Náměstí
No, whatever. Seskočil jsem...no, dobře, slezl jsem ve stylu plazení ze stoličky a sáhl po mikině, kterou jsem si osušil čelo a přehodil jsem si jí přes rameno. Nevěděl jsem, jak ona, ale já tam jdu určitě. Otočil jsem se a rozešel přímo ke dveřím a bylo jen na ní, jestli mě bude následovat nebo ne. Hold když je člověk sjetej (a natož já), jeho sobeckost překypuje.
-> Náměstí
Za doprovodu hudby remixované mým vlastním doprovodem, hučícím v mé hlavě, jsem protančila, eh... Jak dlouho vůbec? Sledoval někdo hodiny? Těžko. Já na to čas rozhodně neměla a Colton... Když na něj pohlédnu už je dávno na baru a kroutí se tam jako želé na tácku. "Muhehe, Želéé!" zašklebím se pro sebe, ještě si dám jedno taneční kolo a nakonec se těžkopádně usadila vedle Coltona totálně vyždímaná. Energie mi došla v polovině mého prvotřídního, letadlo-dinosauřího hula tanečku.
První co mohl Colton spatřit, bylo moje tělo dopadající rukama na barovém pultě, poté hlava a až pak opožděně zadek, který se soukal na barovou stoličku podobně, jako žirafa na Mont Everest. Dost neúspěšně. Každopádně, jen co se mi podařilo zůstat, relativně ve stabilní poloze, na stoličce, zazubila jsem se. Navalte toho zlatého bludišťáka vážení, já si ho zasloužím! první a asi jediná, relativně normální myšlenka v mé hlavě. Nikdo mi neřekl, že je přemýšlení tak náročné. Ztěžkla mi hlava, dopadla na opřené ruce na barové desce a zůstala jsem "ležet" v sedu při baru. Možná mi začnou téct sliny..? Všechno bylo najednou tak... Strašně složité, tak namáhavé...
První co mohl Colton spatřit, bylo moje tělo dopadající rukama na barovém pultě, poté hlava a až pak opožděně zadek, který se soukal na barovou stoličku podobně, jako žirafa na Mont Everest. Dost neúspěšně. Každopádně, jen co se mi podařilo zůstat, relativně ve stabilní poloze, na stoličce, zazubila jsem se. Navalte toho zlatého bludišťáka vážení, já si ho zasloužím! první a asi jediná, relativně normální myšlenka v mé hlavě. Nikdo mi neřekl, že je přemýšlení tak náročné. Ztěžkla mi hlava, dopadla na opřené ruce na barové desce a zůstala jsem "ležet" v sedu při baru. Možná mi začnou téct sliny..? Všechno bylo najednou tak... Strašně složité, tak namáhavé...
To, že se pomalu celý taneční parket vyklízel a zbývali jsme tam jen my dva, mi vůbec nevadilo. Dál jsem tancoval tak aktivně, jako kdybych právě snědl tři balíčky baterek. Colton, krycí jméno králíček Duracel. Neregistroval jsem to, jak dlouho jsme tam byli. Postupně jsem ale ztrácel tu náhlou vlnu energie. Možná jsme tancovali hodinu. Možná dvě.
Najednou jsem měl hroznou žízeň, tak jsem se prapodivnou chůzí dopravil až k baru, kde si objednal vodu. A pak ještě jednu. A další. Všechno jsem to vypil naráz, ale žádnou změnu jsem nepociťoval.
Guma. Připadal jsem si jako guma. Posadil jsem se na stoličku a sledoval celý bar. Myslel jsem si, že se na té židli roztékám. Jako kdybych byl nějaké želé. Všechno se vlnilo, hudba už nebyla tak nahlas jako předtím. Párkrát jsem zamlaskal a chtěl jsem natáhnout ruku pro další sklenici s vodou, ale nešlo to, protože jsem měl ruce jak z olova - těžké.
Tak jsem tam tedy seděl na stoličce, vypadal jsem jak lidské želé a sledoval sklenici vody, jako kdybych jí jen zrakem chtěl přitáhnout k sobě a napít se, protože jsem se nemohl hýbat.
Najednou jsem měl hroznou žízeň, tak jsem se prapodivnou chůzí dopravil až k baru, kde si objednal vodu. A pak ještě jednu. A další. Všechno jsem to vypil naráz, ale žádnou změnu jsem nepociťoval.
Guma. Připadal jsem si jako guma. Posadil jsem se na stoličku a sledoval celý bar. Myslel jsem si, že se na té židli roztékám. Jako kdybych byl nějaké želé. Všechno se vlnilo, hudba už nebyla tak nahlas jako předtím. Párkrát jsem zamlaskal a chtěl jsem natáhnout ruku pro další sklenici s vodou, ale nešlo to, protože jsem měl ruce jak z olova - těžké.
Tak jsem tam tedy seděl na stoličce, vypadal jsem jak lidské želé a sledoval sklenici vody, jako kdybych jí jen zrakem chtěl přitáhnout k sobě a napít se, protože jsem se nemohl hýbat.
Musel uznat, že Scott je docela správný chlap, jeden z mála, který dokázal udělat rozhovor zajímavý. "Přesně, za chvíli lidem zakážou umírat úplně a oni se zcvoknou," zavrtí nad tím hlavou s dalším úšklebkem, nikdy by nečekal, že bude řešit zrovna něco, pro něj tak nepodstatného. Přes to, ho toto téma dost zaujalo a nasadilo mu jakéhosi brouka do hlavy. Po jeho následující pochvale jen nasadí mírně egoistický výraz, který by snad mohl říkat, ano a to všechno já sám, přičemž se nakloní trochu blíž k němu a ukazovákem si poklepe na spánek na důkaz svých závratně inteligentních a unikátních myšlenek. Hned na to ovšem zas plně zapadne do opěradla židle a napije se ze své nízké sklenky, ze které jeho nápoj opět rychle mizí. "Pěstitel zeleniny jako další životní cíl? Koukám že máš kariéru značně rozmanitou," pobaveně se nad tím ušklíbne, málokdo skončí od kreslíře komiksů u pěstitele. Ale taky málokdo si nechá dobrovolně obarvit vlasy na červeno. "Och, lámeš mi srdce, drahý Scotte," zvolá k němu srdceryvně. "I ty, můj rudovlasý příteli," ještě mu mávne rukou na rozloučenou a pak už ho jen sleduje, jak mizí z místnosti. Chvíli tam ještě zůstane v tom temném rohu sedět sám, pak už ale také do sebe kopne poslední zbytek whiskey a začne se sbírat. Po cestě ven ještě provede menší zastávku u baru, kde zanechá patřičný obnos peněz a pak už vypadne ven s dalším cílem kdo ví kde.
Byla jsem v sedmém, pilulkami posetém nebi, lítali tam modré, zelené, bílé, žluté a dokonce i růžové. No bleh! To raději tu žlutou, ale proč se o to vůbec starám? Dál si jedu podle svého super Vivian SjetisStylu. Poskakovala jsem, házela rukama a pak najednou přišla ta Coltova otázka. Zašklebila jsem se a rozjela jsem se v dost velkým stylu, protože jak to jinak říct... Prostě jsem nahodila svoje originální taneční kreace za které by se stydělo asi i dvouleté děcko, ujíždějící na mléku. Muhehe, taková švanda! "Jsem latadlóóó!!" zahulákala jsem, když jsem udělala jednu skvělou otočku a pak další a další. Zastavte mě, než někdo dostane do huby! Tvářila jsem se strašně vážně a soustředěně, ačkoliv mi chvílemi dost silně cukali koutky a v mém stavu bylo prostě těžké se soustředit.
Nijak jsem nevnímal okolí, takže pokud okolo mne někdo byl, vůbec jsem si ho nevšiml. V tu chvíli byl parket úplně volný jen pro mě a Vivian. Tu když jsem viděl, jak rozhazuje rukama jak tornádo, musel jsem se začít smát, ale jinak jsem dokázal ve tváři udržovat docela vážný a naprosto normální pohled, víceméně. Je to něco jako stav, když víte, že jste se doopravdy opili, ale snažíte se vypadat střízlivě. Tak jsem si teď připadal já, akorát jsem nevěděl, jak to vypadá jinak než z mého vlastního pohledu. No, to mě ale teď vůbec nezajímalo.
Různě jsem se vlnil do stran a hrál si svými tanečními kroky na Michala Jacksona a Travoltu. Ale v tu chvíli - v tu jedinou chvíli, když začala hrát Taylor Swift. Wow! Zastavil jsem se a díval se s pootevřenou pusou na Vivian. V očích mi hrála myšlenka "myslíš na to, na co já?". Rovnou jsem se přidal k ní a začal tancovat. No, jestli se za tancování považuje i plazení na zemi, skákání jako v Labutím jezeru a různé společné kreace s blondýnkou, tak ano. Tancoval jsem.
https://www.youtube.com/watch?v=DnC8dybX33U
// pobavte se
Různě jsem se vlnil do stran a hrál si svými tanečními kroky na Michala Jacksona a Travoltu. Ale v tu chvíli - v tu jedinou chvíli, když začala hrát Taylor Swift. Wow! Zastavil jsem se a díval se s pootevřenou pusou na Vivian. V očích mi hrála myšlenka "myslíš na to, na co já?". Rovnou jsem se přidal k ní a začal tancovat. No, jestli se za tancování považuje i plazení na zemi, skákání jako v Labutím jezeru a různé společné kreace s blondýnkou, tak ano. Tancoval jsem.
https://www.youtube.com/watch?v=DnC8dybX33U
// pobavte se
Všechno mělo odstín modré, aspoň myslím že modré protože všechno mělo rozostřené barvičky a ty se průběžně měnili. Chvíli žlutá, pak zelená, růžová, oranžová... Všechno se střídavě protahovalo a rozšiřovalo a tak nějak to měnilo tvary. Kulaté, se zdálo hranatým, hranaté oválným, oválné se měnilo v jednorožce.
Zvláštní stav, kdy se prostě nedokážeš soustředit na nic jiného, než to co právě děláš. Chtěla jsem tančit a připadala si hrozně těžká, jako brontosaurus. Ne! Vivinosaurus Rexus Sjetus, právě objevený druh. Cupitala jsem po špičkách, připadala jsem si neuvěřitelně lehoučká a myslím, nemyslím, že dokážu naprosto cokoliv. I protáhnout se klíčovou dírkou! Zamrkala jsem a s cupitáním jsem vystřelila na parket, lidé museli utíkat. Opomněla jsem totiž, že mám něco jako ruce a jak jsem je měla uvolněné, lítali mi kolem těla jako dvě nekontrolované plácačky. Přišlo mi to jako strašná zábava, takže jsem tancovala stylem, skákající žirafy. Na místě a všelijak jsem házela rukama kolem, že jsem i některým nabančila. Au.
Musela jsem se hýbat, i když nekoordinovaně, ale musela jsem. Měla jsem strašný nával energie, droga působila díky dvojité dávce jednou tolik a bylo to... Úžasné! Lepší poct jsem ještě neměla, dokonce jsem zapomněla i své jméno. Nedokázala jsem přemýšlet, prostě jsem jen trsala jako naprostý retad. Tvářila se u toho neuvěřitelně vážně a důležitě, z tohohle stavu mě opravdu nikdo nedostane.
Zvláštní stav, kdy se prostě nedokážeš soustředit na nic jiného, než to co právě děláš. Chtěla jsem tančit a připadala si hrozně těžká, jako brontosaurus. Ne! Vivinosaurus Rexus Sjetus, právě objevený druh. Cupitala jsem po špičkách, připadala jsem si neuvěřitelně lehoučká a myslím, nemyslím, že dokážu naprosto cokoliv. I protáhnout se klíčovou dírkou! Zamrkala jsem a s cupitáním jsem vystřelila na parket, lidé museli utíkat. Opomněla jsem totiž, že mám něco jako ruce a jak jsem je měla uvolněné, lítali mi kolem těla jako dvě nekontrolované plácačky. Přišlo mi to jako strašná zábava, takže jsem tancovala stylem, skákající žirafy. Na místě a všelijak jsem házela rukama kolem, že jsem i některým nabančila. Au.
Musela jsem se hýbat, i když nekoordinovaně, ale musela jsem. Měla jsem strašný nával energie, droga působila díky dvojité dávce jednou tolik a bylo to... Úžasné! Lepší poct jsem ještě neměla, dokonce jsem zapomněla i své jméno. Nedokázala jsem přemýšlet, prostě jsem jen trsala jako naprostý retad. Tvářila se u toho neuvěřitelně vážně a důležitě, z tohohle stavu mě opravdu nikdo nedostane.
Už jsem na ty záchodkový rychlovky nijak nereagoval, jen jsem svraštil obočí s úšklebkem a v očích mi hrály malé otazníčky. Ale ne, nebudeme to řešit, teď jsem měl na práci něco úplně jiného - ponořit se do bezmyšlenkovitého stavu euforie.
To ohledně viagry jsem ani nezareagoval, protože všechny zvuky jako kdyby byly z nějakého rozbitého, zpomaleného rádia. Na jednu stranu to bylo děsivý. Naopak zvuky jako kapání vody z kohoutku, voda v záchodě, hudba z baru, dokonce i trubky ve zdi...všechno bylo dvakrát hlasitější. Koukal jsem do stropu jak kdybych vypadl z okna a ani jsem si neuvědomoval, že se celý motám.
Najednou - jako lusknutím prstu - mě Vivian chytla za rukáv. Tím mě vysvobodila z tohoto otupělého lapení a všechno bylo zas v normálu. Až na to, že jsem nevěděl, jak daleko ode mne je zem a každý krok pro mne byl jak krok do neznáma. Měl jsem vidění rybího oka, ale připadal jsem si tak...tak dobře. Doširoka jsem se zazubil a se smíchem jí následoval. Stejně jako ona jsem chtěl tancovat. Bavit se. Cokoliv!
Zasmál jsem se, když Vivian narazila do zdi a baleťácky se otočila a šla dál. Vlítl jsem s ní společně na parket a i když se mi zdálo, že jdu normálně, mohlo to vypadat jak kdybych měl gumová kolena, která utíkala do všech stran. Chytil jsem blondýnku za ruku a stáhl jí za sebou na parket. Bylo mi najednou hrozné vedro, sundal jsem si bundu a hodil jí na jednu stoličku u baru. Tak jsem odhalil své černé triko, pod kterým se mi rýsovaly svaly. Začal jsem tancovat a bylo mi absolutně jedno jak, hlavně, že to bylo do hudby.
To ohledně viagry jsem ani nezareagoval, protože všechny zvuky jako kdyby byly z nějakého rozbitého, zpomaleného rádia. Na jednu stranu to bylo děsivý. Naopak zvuky jako kapání vody z kohoutku, voda v záchodě, hudba z baru, dokonce i trubky ve zdi...všechno bylo dvakrát hlasitější. Koukal jsem do stropu jak kdybych vypadl z okna a ani jsem si neuvědomoval, že se celý motám.
Najednou - jako lusknutím prstu - mě Vivian chytla za rukáv. Tím mě vysvobodila z tohoto otupělého lapení a všechno bylo zas v normálu. Až na to, že jsem nevěděl, jak daleko ode mne je zem a každý krok pro mne byl jak krok do neznáma. Měl jsem vidění rybího oka, ale připadal jsem si tak...tak dobře. Doširoka jsem se zazubil a se smíchem jí následoval. Stejně jako ona jsem chtěl tancovat. Bavit se. Cokoliv!
Zasmál jsem se, když Vivian narazila do zdi a baleťácky se otočila a šla dál. Vlítl jsem s ní společně na parket a i když se mi zdálo, že jdu normálně, mohlo to vypadat jak kdybych měl gumová kolena, která utíkala do všech stran. Chytil jsem blondýnku za ruku a stáhl jí za sebou na parket. Bylo mi najednou hrozné vedro, sundal jsem si bundu a hodil jí na jednu stoličku u baru. Tak jsem odhalil své černé triko, pod kterým se mi rýsovaly svaly. Začal jsem tancovat a bylo mi absolutně jedno jak, hlavně, že to bylo do hudby.
"Jo, o tom jsem se doslechl. Po pravdě zatím nevím, láká mě oboje a prozatím mám ještě nějaký ten rok čas, takže tak," pokrčil jsem rameny. Jestli pochopí mé důvody či nikoli, to už neovlivním. Ale nebyl jsem si jistý zda by bylo moudré se nechat jen kousnout, říct čau a změnit se v krvelačnou bestii. Ať už tu či tu protože ať je moje sebeovládání sebelepší, bojím se toho... Ano, bojím se a to přiznám. Ne nahlas samozřejmě. Příjde s tím ,že jsme si podobní a já se na ní zvědavě podívám. "Hmm myslíš?" promnu si hrudník a zakroutím na nesouhlas hlavou. "Ne, ty máš hezčí kozy," zasměji se a na to téma mladých a šukačkách na záchodech jen trhnu rameny. I tak, je to o hovně podle mého. Člověk si to musí užít a já si to užíval vždycky na plno a do poslední chviličky. A co si užijete na smradlavých záchodcích? Zavřete oči a vrazíte ho do něčeho vlhkého a teplého a to je vše. Jenže, to prostě není ono, to je málo. Tedy, pro mě. Pak mi na hlavě skončil ten alkoholický mix a holky zmizeli. Strašně vtipné to bylo, ale radši jsem to ani nekomentoval, Sof to docela dost dobře vystihla a tak to komentáře nepotřebovalo. Co jsem ale viděl pozitivně bylo to, že se neotočila na patě a nešla si hledat jinačí společnost a v tom jsem viděl maličkatou výhru, že jí přeci jen za něco stojím a to zahřálo na srdíčku. Nebo, na tom scvrklém cosi co mi bije v těle. Na ten požadavek sjem se usmál. "Mno to bych mohl, přesi ti neušpiním ty šatičky..." špitl jsem, svlékl sako a vzal si ho do levačky, zatímco pravačku jsem jí nabídl jako rámě a když jsme měli zaplaceno, vyrazili jsme ke mne domů.
------Ano, domů a do sprchy
------Ano, domů a do sprchy
,,Ještě aby tě to nelákalo, je to úplně jiný život, můžeš si toho spoustu dovolit a radím ti upíry, můžeš žít věčně. Vlkodlaci takové štěstí nemají" I když.. ono žít věčně zní občas taky hrozně. Pak už jen přikyvuje a na téma jeho důvěry se ušklíbne. ,,Jsme si možná podobnější, než si myslíš" Pronese trochu zamyšleně. Taky jí dělá problém někomu věřit a teď věří asi jen trochu a to Julienovi. Věří a přitom ho tady má chuť podvést. Ale co, musel vědět, do čeho jde, že je prostě taková a během dne se nezmění. ,,To víš, nemají své byty a chtějí to mít hned za sebou..amatéři" reaguje ještě na ty záchodky. Pak proběhne líbaní a dotýkání, je jí to příjemné, ještě aby ne. Miluje společnost mužů a když je neodolatelná a že ona to umí. Když se pak ale odtáhne, během chvíle mu na hlavě skončí nějaký alkohol.. pak jsou ale štěňata pryč a ona ho má jen pro sebe. ,,Co stebou nadělám" Trhne rameny a seskočí, zaplatí za sebe a vezme si všechny své věci. ,,Sorry brouku, ale nechci načichnout.. leda když si sundáš to sako" Dá mu podmínku, no co, je to fiflena každým coulem. Pak už pokud si ho teda sundal si ho chytne a zamíří s ním ven na čerstvý vzduch a pak už kam bude chtít, nechá se vést, nejspíše k němu.
--> Peters home?
--> Peters home?
Rozmýšľala som čo budeme robiť u mňa keď v tom sa postavila a povedala to čo povedala. Ja som sa len smutne na ňu pozrela a pokrútila som hlavou. Potom mi podala papier s číslom ale od zlosti som ho pokrčila a zahodila do koša. Potom som sa postavila a odišla som do hotela.
// Hotel
// Hotel
Vstala jsem a oprašila jsem,že sebe nečistoty a pak se stal zazrak.Přeci jen nakonec najdu číslo na taxík a zavolám jej pro Ritu. "Promin, že nepojedu s tebou, ale potřebuji si pročistit hlavu než dorazím domu. Měj se a tu máš mé čislo, kdyby něco." a podám jí lístek s číslem na to se vydám pryč to města.
--pryč.
--pryč.