Není divu, žádný z lidí nebyl nejspíš na tyto bytosti kdo ví jaký expert, tedy žádný z obyčejných nefanatických lidí, že ano. A že on stále toho barmana za člověka považuje, on považuje za člověka prakticky každého, dokud ho něco nepřiměje nad tím přemýšlet trochu jinak. Však proč vidět hned všude krev, násilí, špičáky a tak. "Myslím, že hodně z ních už to možná i dělá, udělalo, nebo tak." poznamená maličko zmateně když vysloví to o tom 'dělání', protože ona je to technicky vzato vlastně věc, kterou jde udělat jen jednou za život, protože pak už k tomu jak si není tak úplně příležitost a proč? Protože jste prostě mrtví, že. "To je pravda, zajímalo by mě, jak je na tom taková jejich mentalita. Jestli stále myslí jako tehdy, když byli proměnění, nebo jejích smýšlení nějak pokračuje dál. Je to zváštní." pokroutí nad tím hlavou a přemýšlí nad tím, jak by takový na oko dvacátnický upír mohl přemýšlet jako takový devadesátilettý zapomětlivý dědula. "To by deprimující opravdu bylo, ale jen za poředpokladu, že byste o tom, že ty předchozí smyčky byly stejné, věděl." dodá ještě k jeho názoru.

Na jeho slova opět jen pokývá hlavou. "No, já na ně taky nejsem žádný expert, takže máš asi pravdu ty." přikývne a možná se mu i maličko uleví, když někdo potvrdí jeho přesvědčení, že všechno může prostě zemřít, i když je to pořád jenom teorie. "To měl, vždyť to musí být strašně deprimující, žít tak dlouho. Nedokážu si to představit, třeba několik stovek let." zavrtí nad tím nevěřícně hlavou. Pro něj by to bylo asi hrozné, už teď se často nudíval a nevěděl, co se svým životem, natož kdyby ho měl ještě desetkrát delší. Ne, to raději opravdu ne. "Já bych se asi prostě po čase zabil." řekne ještě s drtivou upřímností, ale tónem zároveň skoro až lhostejným, jako kdyby o ničem důležitém nemluvil. A přitom smrt důležitá byla snad pro každého. I protoho, kdo tvrdil, že ne, vždyť je to prostě konec, tak jak by to mohlo být něco nedůležitého? "Nebo bych si nějak vymyl mozek a začal znova, každých padesát let. To by taky mohlo fungovat." vypustí ze svých úst ještě další myšlenku, která se mu vyrojí v mysli, chvíli nad ní přemítá, než ji smete s pokrčením ramen a prostě si opět upije ze svého piva.

Když neupíjí své pivo a nenechává již své myšlenky se toulat volně po světě, nechá zas svůj pohled spočinout zcela na onom barmanovi. Při jeho odporující větě však pozvedne lehce obočí, ne takovým tím stylem "co prosím?!", spíše zvědavě, očekávajíc nějaký ten jeho názor. A objektivní názory cicích lidí, to se vždycky hodí. "To jistě, ale to spíše po té psychické stránce, pořád tu ale máme věci potřebné k životu, jakože biologicky a to asi i ten nejsilnější člověk, nebo bytost, potřebuje. Třeba kdyby takový kyslík najednou nebyl, nebo kdyby bylo všechno zaplavenou vodou, nebo kdyby se teplota zvýšila na velkou hodnotu. Je toho hodně, v čem bysme už nepřežili a nevím teda, jak vlkodlaci a upíří, ale myslím, že ani ti by to dlouho nedali." obohatí Mikela svým vysvětlením a na chvíli se také musí zamyslet. "Nevíš... jestli můžou vůbec umřít?" zeptá se barmana po chvíli opatrně a o něco tišším tónem, než kterým promlouval doteď. Nevěřil, že by byli opravdu neskolitelní, to nemůže být pravda. Kdyby mu to ale někdo potvrdil, nejspíš by to byla jedna z mála věcí (alespoň za poslední dobu), co by s ním pořádně otřásla.

Na jeho omlouvající se slova jen kývne, že slyší a chápe a místo toho barmana se tedy obrátí raději ke své sklenici, už opět hezky plné zlatavého piva a pořádně z ní upije. Poté si opět povzdechne, vlastně tak nějak sám nad sebou, nad svými divnými nevnímavými stavy a na kolik důležitých věcí v nich takhle zapomíná. Třeba na trávu. Z tohoto stavu nadávání si za svou hloupost, naštěstí jen v mysli, ho vytáhne zpět opět onen muž, nebo spíše jeho slova. Chvíli mu trvá, než si uvědomí, na co že mu to těmi slovy odpovídá, ale když mu to dojde, musí se tiše uchechtnout. "Jo, gurmáni, to je trefný." přikývne s podtónem pobaveného uznání v hlase a přikývne k tomu ještě svou rozcuchanou kebulí. "Prostě... jak lehce dokáže něco takhle ovlivnit mozek a člověka celkově. A nejenom alkohol, všechno." poznamená zamyšleně, než se pohledem opět vrátí ke svému dosavadnímu společníkovi, nebo tak něčemu. "Jsme vlastně strašně křehcí tvorové." dodá ještě než si opět lízne svého piva a pohled upře sice na něj, ale jako kdyby se díval spíše skrze něj, přesněji skrze jeho čelo někam vysoko do neznámých dálek a výšin.

Na jeho otázku jen s jakýmsi uznávajícím výrazem přikývne, pravda, že někteří z těch umělců na "vyšší úrovni" něco takového za umění nepovažovali, ale obyčejní lidi na tom budou asi jinak. "Díky." odpoví na to jeho 'samozřejmě' a když mu tedy už opět plnou sklenici podá, jen přikývne, protože děkovat takhle dvakrát za sebou mu přijde absolutně zbytečné. "Jo, to je asi docela plus. Ale určitě existujou tací, kteří si to neskutečně vychutnávají a pijí tě třeba po malých doušcích, ale za to klidně i několik desítek minut. Ale s někým takovým bych se už setkat fakt nechtěl. Ještě že tahle byla teda rychlá." jeho věty obsahují čím dál více slov a je vidět, že je doušek od doušku ukecanější a ukecanější, což se teda není čemu divit. Když spatří, že jeho pohled směřuje někam úplně na druhou stranu, také se otočí tím směrem, a když uvidí jen pár nalitých cápků, s pokrčením ramen se obrátí zase zpět a všímá si zase jen svého piva. "Vliv alkoholu je tak strašně zvláštní věc." poznamená s opravdu hlubokým zamyšlením v hlase. Ano, i po těch jeho letech pijanství ho to stále udivovalo, když se nad tím zamyslel nějak víc do hloubky. Opět tu větu pronáší napůl k sobě a napůl k okolí s tím, že mu nijak nebude vadit, když se toho například tady ten barman chytí.

„Proč ne? položil řečnickou otázku. Bylo to kreslení, vyžadovalo to talent, tak proč to nepovažovat za umění? Ostatně stačilo jenom pokynout prázdnou sklenici a pochopil by, co má dělat. „Samozřejmě,“ odpověděl tedy, převzal sklenici, aby do ní načepoval už podruhé zlatou tekutinu a vrátil ji na původní místo na baru.
Vyslechl si konečně odpověď na otázku, co mu dlouho běhala hlavou a pochopil, že to upíří kousnutí asi bude příjemnější než vlkodačí polechtání. Proč já nejsem upírem? povzdechl si se sarkasmem. asi by to snášel mnohem hůře než vlkodlaka, ale stejně si musel rejpnout, protože ta bolest byla tak neskutečná. Hlavně, když mu prakticky rozcupoval tělo a nechal ho vykrvácet někde na zemi na kraji města, aby se o sebe postaral. „Aspoň, že to teda netrvá dlouho,“ pokrčí rameny s pohledem na nějaký chlápky, co se tam vzadu něčemu příšerně smáli. Ale opilci se smáli vlastně úplně všemu.

"Pokud považuješ kreslení komiksů za umění, tak jo." přikývne s lehkým pokrčením ramen a opět nasměruje okraj své sklenice ke svým ústům, aby z něj vyčerpal další doušek lahodné chladivé tekutiny. "Můžu ještě jedno?" zeptá se s kývnutím směrem někam k pípě a s gestem rukou, ve které držel již prázdnou sklenici od piva. Pak už jen zvědavě a trochu i zdráhavě čeká na jeho otázku, kterou se očividně bál vyslovit nahlas, nebo tak něco. Když se konečně odváží, opět se jen lehce pousměje. "No..." řekne první váhavě a přemýšlí nad tím, jak mu to asi popsat. Vlastně on sám ani neví, jaké to bylo, skoro to ani v tom šoku nevnímal, což bylo možná dobře, ale nakonec přeci jen na nějaký popis přijde. "Jasně, že to bolí. Minimálně to... prokousnutí." řekne zprvu a dělá mu trochu problém najít správná slova, kterými by se vyjádřil. "Ale asi, když se pak uvolníš, už to vlastně tak strašné není..." řekne stále trochu zamyšleně, přičemž se snaží si vybavit své pocity ze včerejška. "Netrvá to vlastně ani tak dlouho." dodá k tomu ještě s pokrčením ramen a podepře si bradu jednou rukou a zamyšleně se na něj zahledí.

"No, já budu asi spíš ten umělec, ale ani tak šála není nic pro mě." poznamená na jeho slova, která snad ani nepotřebovala odpověď. Ale co už. Poté nechá člověka, který se stal jeho částečným povídacím partnerem, ať si vyřídí cosi s nějakým jiným člověkem, přeci jen, byla to jeho práce, do ní mu kecat opravdu nechce, i když je to v naprosto jiném oboru, než pracuje on, stejně má pocit, že to nemůže být příjemné asi nikomu. "Přesně tak." přikývne hlavně proto, že mu připomněl onen výraz, na který si sám nebyl schopen tak nějak vzpomenout. 'Zákon schválnosti'. Tohom že se nesměje úplně přímo na něj, si sice všimne, ale zase to zatím nijak zvlášť neřeší, možná si později vydedukuje, že tento člověk má asi nějaký ten problémek s kontaktem očním, nebo něčím takovým, ale zatím ho k tomu tolik věcí nenasměrovalo. "No, tak já takový exibicionista rozhodně nejsem." odvětí s drobným úsměvem a opět si rukou přejede po té straně krku, na které ty drobné ranky má. Když o nich tak mluví, má pocit, jako by ho svědily čím dál víc. Všimne si, že na chvíli opět zanechal pití svého piva a tak to okamžitě napraví, než se s nepatrným údivem zase obrátí na onoho barmana, který momentálně zírá někam do stropu neznámo proč. "Ano?" pobídne ho po jeho otázce a trochu nakrčí čelo v očekávání, jaká záludná otázka v zápětí padne. Svou bundu také v tom momentě položí zpátky na stoličku vedle sebe s tím, že trávu tam asi opravdu nenajde a prostě si bude muset počkat až na domov.