Ten... den a noc s Kimem byl úžasný. Moc se mi to líbilo, i když... ne všechny věci, ale bylo to fajn. Mám prvního kamaráda, já si můžu tleskat. Od té doby, co jsem odešla z jeho bytu, jsem se nehnula z bytu, bylo to tak lepší, četla jsem si, kreslila... různé věci (čtěte Kima) a tak podobně. Přemýšlela jsem hodně nad těmi testy, které chceme s Calebem podstoupit. Jistota je prostě jistota, má pravdu, ale přeci jen... jako kdybych mu z oka vypadla.
Protáhnu se pod konečně vydatném spánku, přičemž se postavím z postele, vykouknu ven a zjistím,... že je světlo. Doopravdy jsem spala tak dlouho? Už dlouho se mi to nestalo, často jsem se probouzela, ale teď se cítím spokojená, šťastná. Převleču se do nějakého pohodlného oblečení.

Vezmu si svoji už potrhanou tašku s fotoaparátem, tužkou a skicákem a nějakými těmi penězi... a samozřejmě klíči. Nic víc k život nepotřebuji. Zajdu si chytit nějakou tu svačinku. Jelen. Můj nejoblíbenější. Moc dobré jídlo.
A teď? Courám městě s foťákem v ruce, fotím náhodně lidi, přičemž je pak budu muset nějak upravit a moje kroky se zarazí před barem. Nejistě se podívám na dveře, které vedou dovnitř a nahlas polknu. Přece tam nebudou jenom muži, ne? Ženy jsou taky lidi. Nic to není. Jen... pár lidí. Hluboký nádech a výdech.
Stisknu kliku a pomalu vstoupím dovnitř, přičemž se na mě vyvalí cigaretový dým, ale není ho mnoho. Ale moje malilinká závislost plesá, protože v podstatě zase kouřím. Sice pasivně, ale pořád.
Rozhlédnu se kolem sebe a pátrám po někom zajímavém. Dneska mám příšerně fotící náladu, nemůžu za to.
A uvidím ho. Nějaký muž, trochu starší jak já, tedy... takto.. vypadá, že je starší, ale je podstatě mladší, jde to poznat. Navíc je to upír. Krásný to exemplář. Sklouznu pohledem k jeho pití, kde uvidím... džus? Je to muž, upír, v baru a má džus?! Víc, než jen krásný exemplář.
Pomalu se k němu rozejdu s širokým úsměvem, přičemž, když jsem blízko něho, natáhnu foťák a stisknu. Mezitím pronesu: "Sýr."
Pak se jen zazubím a posadím se naproti němu. Sice je to muž, to ano, ale já mám tak dobrou náladu a navíc... nevypadá nijak rizikově a že by byl opilý a měl potřebu na mě sahat, takže je to rozhodně adept na známého.
"Neruším? Protože pokud ano, já klidně půjdu, jen.." uvědomím si, že by moje otravnost mohla být... no... otravná.

Uchopil drobnou sklenku s čirou tekutinou, která byla z velké části spotřebována v Mochitu, co si celej večer objednával Dean, kterej zmizel kdo ví s kam kdo ví jakou upírkou. Co je mi po tom! okřikl káravě sebe samého. Lehce zase zrudl v obličeji, přiťuknul si skleničkou a vyklopil do sebe veškerý obsah. Vzal si následně od Carla prázdnou skleničku na panák a rovnou je i umyl a uklidil, aby si trochu ušetřil práci.
„Char... Charlotte?“ zeptal se lehce zmateně. Moc se v přezdívkách a zdrobnělinách nevyznal. „Někde by tu měla ještě být,“ zamyslel se nahlas, rozhlédl kolem sebe, ale nic nezjistil. Všiml si však, že jeden z posledních stolů už má dopito. Zvedl ke Carlovi ukazovák na náznak toho, aby počkal a vydal se ke stolu, kde se slušně zeptal, jestli si dají ještě něco jiného. Místo toho se lidé rozhodli zaplatit, což ho více než dost potěšilo, dal jim účet, vrátil drobný a rovnou po nich odnesl sklenice, jakmile zmizeli ve dveřích. „Fajn, ještě pár lidí,“ řekl si víceméně pro sebe, jakmile se vrátil na své původní místo.

Zase nad tím pokrčil rameny, byl to jeho klasický pohyb vyjadřující souhlas i nesouhlas. Záleželo hodně na tom, o čem mluvil jeho společník. V tomhle případě to znamenalo "klidně". Otočil se k poloprázdným lahvím všemožného alkoholu, chvíli nad tím mlčky uvažoval, aby posléze sáhl po bílém rumu. „Vzhledem k tomu, že v tomhle městě není moc podniků a já nerad piju, kde pracuju... Moc možností mi nezbývá,“ zareagoval ještě na svůj zvyk pít někde doma sám bez většího publika a povyku okolo.
Přinesl dva panáky, do kterých onen bílý rum nalil, jednu skleničku přisunul prstem blíž ke Carlovi, druhou nechal tam, kde byla a mezitím láhev uklidil. „Jak chceš,“ pokrčil zase samolibě rameny. Už ho pomalu zmáhala únava, kterou se snažil celý den zahánět, pokud k tomu přičetl i tu hádku, která ho vyšťavila psychicky, byl už zralej jenom na to, aby padl na libovolné místo a spal.

Zakroutil nesouhlasně hlavou. V konečné fázi dne v práci už o rozptýlení jeden zrovna stál, protože monotónní chození sem a tam bylo nudné, únavné a člověk kolikrát i vypnul mozek, že následně ani netušil, co dělá a z jakého důvodu to dělá.
„Jenom zaměstnanec... Jsem trochu...,“ zamyslel se, jak správně podat to, že preferuje pití někde o samotě, nejlépe doma, i když u toho musí trpět pivo v láhvi a ne čepované, které je přeci jenom lepší. „Introvertní pijan?“ řekl nakonec s otázkou nakonec. Byl to sice divný pojem, ale za to zase vystihl to, co chtěl - pít o samotě, maximálně s jedním člověkem a nebýt rušen ruchem v baru nebo někde jinde.
„Obvykle je tu spíše dopoledne. Nebo večer, když se něco děje, ale možná by mu šlo zavolat nebo něco takovýho,“ navrhl ještě další alternativu, ohlédl se po druhé cigaretě, kterou tam měl, ale nakonec si to zamítl. Zas tak moc to nepotřeboval.

„Nějak tak,“ přitakal nakonec s uhnutým pohledem. Dělal všechno proto, aby se mohl dívat kamkoli jinam, zaměstnával ruce, občas na chvíli vytáhl cigaretu z pusy a nakonec i odhodil oharek do blízkého popelníku, přikývl na Carlův požadavek ohledně ještě jednoho piva, špinavou sklenici odnesl, načepoval pivo do nové čisté a přinesl mu ho zpět. „Tady je,“ odmlčel se k tomu, natáhl se sám pro svou sklenici s čistou vodou, protože v práci nikdy nepil, i když toho večera by dal cokoli za to, aby se napít mohl - vždycky po úplňku pil.
„To je mnohem lepší postavení,“ přitakal. Taky by se rád posadil a jenom se... flákal, popíjel a kouřil. Nebo by si šel zaplavat, při nejlepšim ze sebe vymlátit veškerý vztek a zášť, která v něm bublala, ale místo toho jenom mohl mýt sklenice a čepovat nové pití. „Mohlo by se to zkusit dohodnout s vedoucím... Třeba by to šlo, ale dnes večer tu není,“ navrhnul mimoděk. „Zítra dopoledne by se tu ale ukázat měl,“ zamyslel se nahlas.

„Jak kdy. Když jsou akce, tak i do rána, takhle při normálních večerech třeba do půlnoci,“ odpověděl mu, zatímco sledoval unikající slabý šedý kouř z cigarety. Užíval si tu chuť na jazyku už jenom z důvodu, že předtím se snažil z hloupého důvodu moc nekouřit. Což je teď stejně už úplně jedno, uvědomil si s úšklebkem a vrátil si cigaretu do úst. Rukama se zapřel o bar, postupně ho už začínaly bolet nohy z nekonečného stání a chození.
„Tenhle bar bude snad vždycky hledat lidi,“ zamumlal s odvráceným pohledem. Přestal se opírat, místo toho si založil ruce na hrudníku, důmyslně se vyhnul sebemenšímu doteku jizvy a po krátkém přemýšlení dodal: „Nebo ten noční klub nedaleko... Možná kavárna. Víc věcí tu ani moc neznám,“ pokrčil rameny. Více typů neměl, protože se ostatně sám před rokem po více nesháněl.

//Nic se neděje :)

„Ale jo, to jo,“ zamumlal s lehkým přikývnutím a pohledem na špinavé sklenice, který by asi nejraději hodil v té chvíli o zeď. Na povrchu se zdál klidný, což bylo jeho velké plus, uměl skrývat svůj vztek a podráždění, ale uvnitř jeho těla to vřelo a zdálo se to tam jako v průběhu druhé světové, přičemž na obou dvou stranách bojoval pouze on sám proti sobě.
Rozhlédl se po baru, zase už tak plno nebylo a ti, co seděli, měli svoje pití, což bylo plus pro něho. Rozhodl se tedy pro menší uklidnění, ale k muži zvedl protestně dlaň, že si cigaretu nevezme. Zakroutil přitom lehce hlavou ze strany na stranu, pocítil menší prasknutí za krkem, což bylo způsobeno ještě po proměně, ale ignoroval to. Místo toho se na chvíli odebral dozadu, kde si ze své bundy vytáhl svou krabičku, vzal si z ní dvě cigarety, které si přinesl dopředu a jednu zapálil. „Cizí cigarety si neberu,“ omluvil své odmítnutí jednoduchou větou a vložil si do úst svou oranžovou bílou trubičku. „Mikel,“ zamumlal s polosevřenými rty, vytáhl z úst cigaretu, vydechl kouř někam do prostoru nad Carla a opatrně k němu natáhl svou ruku. Když říkal své jméno, dal velký důraz na poslední písmeno, které mnoho lidí z jeho jména vynechávalo a dělalo tak z něho nějakého Mikea.

Snažil se soustředit pouze na svou práci a ničím moc se nerozptylovat. Poměrně mu to i šlo, už jako dítě dost rychle a úspěšně vypouštěl všechny důležité informace, ať ohledně školy, co měl doma udělat, ale i pomluvy a všechno, co takhle někde zaslechl. Konečně to po nějaké době využil, ale přesto cítil, že ho to někde v zadní části mozku neskutečně moc žere a nebyl schopen to zcela zahnat.
Sice se říká, že sejde z očí, sejde z mysli, ale nebylo to tak. Když za ním přišel, aby zaplatil za sebe a novou společnici, ucítil, jak se mu krev začala vařit v žilách. Stiskl zuby, převzal peníze, slušně se rozloučil jako pracovník s návštěvníkem a šel si následně pokračovat ve své práci. Neuniklo mu, že tu jednoho z nich nechali. Ostatně, tři už jsou dav, zašklebil se pro sebe, odnesl po nich sklenice a rovnou se zastavil u jednoho pozůstalého, který pronesl drobnou poznámku o plnosti baru. „Některé dny jsou horší. Ale pravda, že jsou i klidnější,“ zamumlal slušně v odpověď s drobným zamračením na sklenice, které mu po nich zůstaly. Nasál štiplavou, ale jemu příjemnou chuť cigarety. Také by si dal.