„A ty tvrdohlavá upírka,“ vrátil jsem jí to a široce se usmál. Možná, že to mohla brát jako provokaci, ale bylo mi to vcelku jedno. Za svým názorem jsem si stál. A jestli ona bude donekonečna popírat svou přitažlivost, zřejmě jí to přinese jen samé neštěstí.
Když se ke mně naklonila, automaticky jsem udělal to samé. Byl jsem upřímně zvědavý, co z ní zase vypadne. Vzhledem k její veselé náladě to bude jistě něco zajímavého. „To není žádná novinka,“ zareagoval jsem na ni a trochu se uchechtl. Úplně mě to nepobavilo tak jako ji. Bylo to způsobeno buď tím vínem, nebo faktem, že vlastním rádoby vtipným poznámkám se člověk vždycky rád upřímně zasměje. Neměl jsem jí to za zlé.
Další věc jsme měli společnou – i já utíkal neustále. Jen s drobnými přestávkami, kdy si říkám, že je všechno v pořádku. A pak se problémy znovu nahrnou. Jako bych neměl již právo být znovu šťastný, protože takovou šanci jsem dostal před více než šedesáti lety.
Povzdechl jsem si a podíval se na ni. „Alkohol vlastně funguje jako lepidlo na všechny rány. Ale velmi krátkodobě,“ zamumlal jsem téměř nesrozumitelně a drobně se ušklíbl. A pak se problémy začnou hrnout jen proto, že člověk pije v nepřiměřeném množství. A dostávat se z toho, to je taky pěkná dřina.
Pohledem jsem bloudil po baru a tanečním parketu. Upřímně, nevypadalo to tu zas tak zle. Dokonce bych i řekl, že vzezření je docela na úrovni. Myšlenkami jsem byl chvilkami úplně mimo, a tak jsem sebou trochu cukl, když se u mě objevila. A vypadala vyděšeně. Přimhouřil jsem oči a pohledem kmitl k parketu, kde se ještě před chvilkou vlnila. Jenže neviděl jsem nikoho podezřelého. „Nevím, protože chtěl?“ zazubil jsem se a pohledem se jí snažil uklidnit. Začínal jsem mým pocit, že z nějakého důvodu nesnesla dotek druhých lidí. To by vysvětlovalo, proč mi při seznámení nepodala ruku. Ale jistý jsem si tím nebyl. „Asi jsi ho přitahovala,“ dodal jsem po chvilce a prohlédl si ji. Najednou nabila takové sebevědomí, které tam předtím nebylo.
„Teď?“ vyhrkl jsem a vytřeštil oči. Rychle jsem se rozhlédl po místnosti, hledajíc toalety. „Fajn, ale ne sem. A ne na mě,“ poznamenal jsem s drobným úšklebkem a chytil ji za ramena, abych ji v příštích sekundách pomalu otočil zády k sobě. A ať nepočítala s tím, že bych to po ní uklidil. Byl jsem si jistý, že mě za tohle sežere, ale já zkrátka nemohl jinak – trochu jsem pokrčil kolena, abych byl níž a mohl si ji tak podebrat do náruče. A že jsem to moc často nedělal. Trochu jsem zkřivil tvář a během sekundy se díky upírské rychlosti dostal až na druhý konec místnosti. Snad ke správným dveřím. „Teď už to zvládneš sama,“ s těmito slovy jsem ji znovu postavil na zem, ale stejně ji trochu přidržoval, aby se udržela na nohou.

„Tak vidíš, můj názor není ojedinělý,“ povzbudil jsem ji a drobně se usmál. Bylo fajn, že měla nějakou blízkou osobu. U mě to bývalá má sestra, a teď? Kdo ví. Tiše jsem si povzdechl, odvrátil pohled pryč, ale když vykřikla, znovu jsem se na ni podíval. Korejec? Jak ten se sem dostal? nešlo mi do hlavy. Ale každý z nás měl určitě nějaký důvod. „Myslíš, že bych se k vám hodil?“ upřímně jsem se zasmál. Pravda, blázen jsem byl, ale ne ve své obvyklé náladě. A raději jsem ani nechtěl, aby někdo tady poznal mou šílenou stránku. Pak jsem se nedal zastavit a dokázal jsem ublížit i někomu, na kom mi záleželo.
Německá politika šla úplně mimo mě. Nebyl jsem tam tak dlouho, abych ji stihl do detailů pochopit, a tak jsem si vystačil jen s tím holým základem. „Chtěl jsem utéct před sebou samým. Zní to hodně šíleně?“ zazubil jsem se. A stejně se mi to nepovedlo. Stejně mě ty myšlenky znovu dopadly. A měl jsem obavu, že mě dostihnou i na kraji světa. Nemohl jsem vyloučit fakt, že by mě mohly vyhnat i odtud. V rodném městě byly nejintenzivnější.
Její nechápavý výraz jsem tak nějak nepochopila. Dělá si ze mě srandu? pomyslel jsem si zcela automaticky a více se zaměřil na její tvář. Nevypadala na to. Natáhl jsem ruku ke skleničce od vína a cvrnkl do ní. „Třeba tohle,“ odpověděl jsem. I když je fakt, že ve sklence už toho moc nebylo. Opět.
„Prý?“ zopakoval jsem po ní a trochu se zamračil. „Ty ses ještě nikdy neopila?“ zeptal jsem se záhy. To by bylo dost zvláštní. Ani jsem nečekal odpověď, zkrátka jsem svou domněnku pokládal za pravdivou. Chovala se tak, takže jsem měl k tomu podklady. „Ale ano, chci,“ přikývl jsem a usmál se, „jen až budeš střízlivět, tak budeš kňučet. A je dost velká pravděpodobnost, že si toho moc nezapamatuješ, což by byla docela škoda.“ Trochu jsem povytáhl obočí. Nechtěl jsem z její hlavy vyšumět, ačkoliv by se tak mohlo stát. Ta fotka, vzpomněl jsem si. Tak aspoň něčím jsem byl pojištěn.
Sice jsem kývl na její nabídku ohledně tancování, ale moc jsem se k tomu neměl. Ona samozřejmě ano, protože byla opilá. Mou ruku nepřijala, a tak během chvilky skončila na mě. Zatnul jsem zuby a chytil ji za ramena, aby se aspoň narovnala a její těžiště bylo na správném místě. „Čemu myslíš, že jsem chtěl předejít,“ poznamenal jsem a nakonec se usmál. I když je fakt, že se mi nikdy nestalo, aby mi žena doslova vpadla do náruče.
Pomalým krokem jsem ji následoval směrem k baru, o který jsem se následně opřel, a zadíval se na nabídku alkoholu. Pravda, kdybych měl v krvi to, co ona, taky bych si dovolil tancovat. Takhle jsem pořád zůstával nohama na zemi, možná trochu zbytečně. Aspoň pro jednou tu budu ten zodpovědnější já, povzdechl jsem si. Protože mně stačilo málo, abych se proměnil v něco, co jsem nenáviděl. A nejhorší na tom bylo, že ta část byla mou součástí. Založil jsem si ruce na hrudi a sledoval ji.

Nechápavě jsem zakroutil hlavou, když jsem ji tak poslouchal. Pokud jsem pochopil správně, s modelkami musela trávit docela dost času, když je fotila. Jistě je znala více než já nebo kdokoliv jiný. Zhluboka jsem se nadechl a znovu si ji přeměřil pohledem. „Kecko,“ zakroutil jsem hlavou a podíval se chvilku někam jinam. Pak jsem se pohledem vrátil opět k ní. „Podle mého názoru se nemusíš za sebe stydět a být tolik sebekritická,“ pokrčil jsem rameny. Ale takové ženy byly. Na sobě viděly všechny ty špatné věci, ale aby se jednou jedinkrát zaměřily na ty dobré, to ne. A zdravé sebevědomí se opačnému pohlaví mnohdy líbilo více než cokoliv jiného.
„V Německu,“ odpověděl jsem na její otázku, když se konečně vyblekotala a já pochopil, na co se mě ptala. Znovu jsem se pobaveně usmíval. „Ale byl jsem tam rok. Nijak dlouho,“ dodal jsem, aby si o mně nemyslela, že jsem snad nějaký rodilý Němec. To ne, ačkoliv jsem jejich řeč ovládal více než dobře. Přízvuk byl spíše slyšet, když jsem mluvil německy.
Měla pravdu. Byli jsme oproti obyčejným smrtelníkům několik kroků napřed. Vždycky. A doslova. Někdy jsem toho využíval, někdy ne. Záleželo, jestli jsem chtěl působit více lidsky. Přeci jen, narodil jsem se jako člověk a v takové kůži prožil kolem dvaceti let. Ty sice byly s mým stářím již zanedbatelné, i tak ve mně zanechaly dost hlubokou rýhu. A tak jsem jenom pokývl hlavou a dál to nerozebíral. Nechtěl jsem se dostat do konfliktu s kýmkoliv.
Kousl jsem se do rtu, abych se nezačal smát. S přiopilou ženou jsem už dlouho nemluvil, zvlášť ne jako střízlivý. A musel jsem uznat, že to byla legrace. Ne že bych se bavil na účet její osoby, ale něco mi říkalo, že tohle bude ještě dlouhé. „Alkohol,“ odpověděl jsem na její otázku a znovu si bradu položil na předloktí. Chvilku jsem na ni tiše hleděl. „Poděkovala bys mi, až budeš střízlivět, věř mi,“ dodal jsem ale polohlasem. Ani jsem nevěděl, jak na tom byla s pitím alkoholu. No nevypadala moc vyškoleně, když se ani vody nenapila. Chyba.
Víno jí evidentně dodalo nějaký elán a sebevědomí. „Já ale tančit neumím,“ zasmál jsem se a pak se zaposlouchal. „Ne na tuhle muziku,“ dodal jsem a podíval se někam do blba. Snažil jsem se pochytit nějaký opakující se rytmus a k tomu pak přiřadit nějaký známý druh tance. Jenže to se mi nedařilo. Nic jsem v tom nedokázal rozpoznat. Upil jsem vody a pak seskočil ze židle. „Ale když chceš,“ poznamenal jsem a natáhl k ní ruku. Upřímně, tak trochu jsem se obával, že dokázala jít přímo, aniž by se jakkoliv zamotala. A tak jsem si řekl, že jí radši budu oporou, než aby se tu zranila nebo tak něco.

Když byla řeč o modelkách a ona poznamenala, že by chtěla být jako ony, překvapeně jsem se na ni podíval. Možná, že jsem i trochu úlekem pootevřel ústa. „To myslíš vážně?“ zeptal jsem se tentokrát vážným tónem a prohlédl si ji. Tedy pod stůl jsem neviděl, a nehodlal jsem se ani vyklánět do strany, protože by to vypadalo jednoduše hrozně blbě, ale byl jsem si jistý, že její postava se modelkám vůbec nepřibližuje. Samozřejmě myšleno jen v tom nejlepším slova smyslu! „Řekni mi, co mají ony, a ty ne? Co se ti na nich líbí?“ nadhodil jsem další téma na rozebírání. Ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli jsem zvolil úplně nejšťastněji.
Vypadala poněkud dotčeně, že jsem nepoznal, že je Francouzka. Trochu jsem pozvedl dlaně v obraném gestu a napil se džusu. „Ve Francii jsem nikdy nebyl. Ačkoliv jsem to tam neměl tak úplně daleko,“ přiznal jsem a tím snad vysvětlil, že jsem ji podle přízvuku nepoznal. Sice ano, byl výrazný, ale nemohl jsem jej k ničemu přiřadit.
Má slova si vzala až moc k srdci. Možná, že to bylo tím, že jí v krvi kolovala již jistá část vína. Vlastně to spíše bylo jen tím. Podíval jsem se po našem okolí a musel se tiše zasmát. Holt jsem tu byl zřejmě ze všech nejstřízlivější, ale to mi vůbec nevadilo. Spíše mě tahle situace více než bavila. „Výborně, teď nás aspoň neodtáhnou na policii na výslech, nebo rovnou do blázince,“ zamumlal jsem tiše a koutky úst mi zase rychle vyletěly do úsměvu. Uměl jsem i něco jiného, než se jen neustále usmívat? Ale ano, ale ne tak často. Tahle má stránka byla daleko příjemnější.
Když jsem se znovu opřel o stolek, abych jí byl blíže, udělá to samé. „To není pravda,“ zazubil jsem se a znovu se napřímil. „Ani nevíš, kolikrát jsem se v životě mýlil,“ dodal jsem a prohrábl si vlasy. Kdybych ty situace měl vyjmenovat a spočítat, zřejmě bych se nikdy nedopočítal. A nějakou bych jistě stejně zapomněl. Zpozoroval jsem, že si zašla pro další skleničku vína. Zkrátka se už pomalu dostávala do veselejší nálady. Musel jsem se nad tím pobaveně usmát.
Také jsem vstal, došel k baru pro dvě sklenice vody, přičemž tam odnesl tu od džusu, a zase se k ní vrátil. Jednu ze sklenic jsem položil před ní se slovy:

Znovu jsem nad tím mávl rukou. Vždyť to bylo jedno. Pak se mi svěřila se svým bývalým problémem. Evidentně upřímnost mi byla oplacena upřímností. A takové lidi jsem měl rád. „Aha,“ hlesl jsem pouze a přikývl hlavou. Pochopil jsem. Protože závislost na vodě si snad ani vypěstovat nejde. A jaká jiná tekutina v našem případě zbývala? Krev. „Každý máme něco,“ pokrčil jsem nad tím rameny a dál už to neřešil. Vytahovat staré kostlivce ze skříně, to nemělo konce.
Nakonec se ukázalo, že věc, do které jsem se tak moc zamotal, jsem již od začátku pochopil špatně. Vážně, Aarone, dneska jsi k ničemu, rýplo si mé podvědomí. Mělo pravdu. Povzdechl jsem si a znovu si prohrábl vlasy, snad ještě rozpačitěji než předtím. „Tak to se omlouvám,“ pronesl jsem tišším hlasem a nejistě se pousmál. Doufal jsem jen, že mé blekotání nebrala nijak vážně a osobně. Proboha, tak jsem to nemyslel! „A neřekl bych, že ty vychrtliny s umělým ksichtem jsou nějaké krásky, ale dobře,“ poznamenal jsem zcela z mužského pohledu. Byl jsem si jistý, že to není jen můj názor. Však kdo z chlapů se o takové ženy zajímal? Jedině ti bohatí. Tahle dvě odvětví zkrátka patřila k sobě.
„Pocházíš z Evropy?“ zeptal jsem se s překvapeným výrazem. Tahle informace mě zaujala a tak nějak přirozeně se mi líbila. Ne že bych se tam narodil, ale k tomu kontinentu jsem si vytvořil zvláštní vztah za tu krátkou dobu, kterou jsem na něm strávil. Nějak mě okouzlil.
Na chvilku se opět vzdálila, aby si přinesla další skleničku vína. V tu chvíli jsem začal poněkud pochybovat o tom, že by bylo vhodné ji na něco pozvat. Přeci jen, já sám nepil. Vypadalo by to, jako bych ji chtěl opít. Což by rozhodně nebyl můj úmysl. Když se vrátila, začala se omlouvat. Za co, proboha? „V pořádku,“ hlesl jsem, aby ode mě měla nějakou reakci, ale žádnou důležitost jsem tomu nepřikládal.
Zaslechl jsem její otázku. Opět poněkud kontroverzní. Tiše jsem se zasmál, jak na ni najednou všichni nechápavě koukali. Lokty jsem položil na stolek a položil si bradu na jedno z předloktí, abych jí byl blíže a mohl tak mluvit tiše. „Víš, že takové věci se přeci nikomu neříkají,“ řekl jsem a tajemně se usmál. Pak jsem se opět napřímil a spiklenecky na ni mrkl. Pak jsem se nadechl, že bych ještě něco dodal, ale pak jsem přebytečný vzduch vydechl, protože jsem si to rozmyslel. Další nádech již ale k něčemu byl. „A mně se neomlouvej. To spíše těm lidem, kteří si o nás myslí kdovíco a určitě jsi je vyděsila,“ zasmál jsem se a dopil džus, který mi zůstal po dně sklenice. Kdyby jen věděla, že mluví s několikanásobným vrahem. Ne, nebyl jsem na to pyšný, ale bylo to chování v krizové situaci, kdy každý bojoval o každou minutu života.
Pak jsem se k ní znovu naklonil stejným způsobem a přimhouřil oči. „Ale jen tak mezi námi upíry,“ nadhodil jsem a ještě pohledem přejel po blízkém okolí, abych si byl jistý, že nás nikdo záměrně neodposlouchává, „není možné, aby někdo z našeho druhu měl čistý štít.“ Tak to zkrátka bylo. Osobně jsem neznal jedince, který by se v tom nádherném opojení dokázal ovládat.

Měla pravdu, to bylo zajímavé. Nebo divné. Záleželo na člověku, jak si to vyložil. Znovu jsem trochu upil, tentokrát několik loků. Sotva jsem polkl, zaslechl jsem její otázku. Kmitl jsem obočím vzhůru a díval se na ni opravdu překvapeně. Čteš mi myšlenky, děvče? no, to asi ne. Ona pravděpodobně byla ještě překvapenější než já. Když se začala omlouvat, mávl jsem nad tím rukou a zasmál se. Vždyť je to jedno. „Ne, nemám,“ odmlčel jsem se, abych ji v následující sekundě opravil, „měl jsem.“ Není nad upřímnost, ne? Ta mi rozhodně nebyla cizí. „Jen se od té doby hlídám. Vzhledem k tomu, co jsem za člověka, tedy spíše nejsem,“ uchechtl jsem se, „je to tak lepší.“ Doufal jsem, že tu narážku pochopí. Musela, vždyť jsme byli na stejné straně.
Jistě, taková hláška se už dneska nejvíce objevuje v nějakých reklamách na vyhlazující krémy. Ty ona rozhodně nikdy nebude potřebovat. Usmál jsem se a pohledem sklouzl k prázdné skleničce od vína. Nedokázal jsem odhadnout, jak na tom s alkoholem je. No, raději se neptat. Upil jsem znovu svého džusu. Možná by nebylo od věci se později odhodlat a na něco ji pozvat. Jestli to do té doby se mnou nevzdá, to byla již druhá otázka.
Zmínila kurzy pro důchodce. Upřímně, chvilku jsem moc netušil, o čem mluví. Pak mi to tak nějak samovolně došlo. Ještě štěstí, že nás taková část života jen těžko potká, pousmál jsem se. Kdo by chtěl být starý a bez energie. „Jistě byste se těm starým dědulům líbila,“ poznamenal jsem a nad tou představou jsem se musel zasmát. Byla příšerná. Kdo ví, čeho byli schopní takoví chlapi, co chytli druhou, nebo dokonce třetí mízu.
Potvrdila mi, že se fotografováním živí, což mě překvapilo. Nečekal jsem, že by to mělo úspěch. Ale dnešní doba byla jiná, než ta, ve které jsem žil. Už to bylo jiné století s jinými návyky a zlozvyky. „Modeling? Vždyť za ten byste dostala docela pěknou částku, kdybyste se mu věnovala naplno, řekl bych,“ zamumlal jsem a hned nato se napil. Ale zároveň jsem nemohl porovnat ta dvě zaměstnání, jelikož jsem je neznal. I když je fakt, že nějaká modelingová mola jsem viděl tehdy v Německu. Tedy, ne v přímém přenosu. Na to bych neměl žaludek. „Neřekl bych to do vás,“ řekl jsem po chvilce, když jsem se nad tím zamýšlel do hloubky. Jenže dostatečně rychle mi došlo, jak to muselo vyznít. „Totiž, chtěl jsem tím naznačit…“ odmlčel jsem se a rozpačitě si prohrábl plavé vlasy. Že modelky jsou kost a kůže, nemají vkus a neumí chodit na podpatkách? Což k ní vůbec nesedí? podvědomí se mi snažilo napovědět, no rozhodně se mu to nedařilo. Skousl jsem si ret. Přišlo mi, že jsem mlčel několik minut, ale ve skutečnosti to bylo sotva pět sekund. „Ani jsem netušil, že modeling by se dal provozovat i jinde než někde v nějakých metropolích,“ doplnil jsem konečně svou myšlenku a trochu se zasmál, jako bych chtěl zahnat své vlastní rozpaky. Byly docela silné. Zkrátka jsem se do toho ohromně zamotal. Blbečku. Byla pohledná, to ne že ne, proboha, vůbec jsem o tom nepochyboval, jen bych ji na modelku netipl. Ty, které jsem viděl, vypadaly úplně jinak než ona. Jednoduše příšerně.
Řekla mi, abych jí tykal. Drobně jsem se usmál. „Nápodobně,“ poznamenal jsem se stálým úsměvem na tváři a upil trochu džusu. Přeci jen, byla to půllitrová sklenice, byla ho tam ještě bezmála třetina. Zároveň se mi tak trochu příčilo pít během dialogu, a tak jsem k tomu využíval taková ta delší ticha, kdy jsme oba byli myšlenkami trochu jinde.

„Stejně ke mně nesedí ani jeden z těch popisů,“ stál jsem si za svým a musel se usmát. Ale tak když jiného, aspoň bude mít vzpomínku na nějakého náhodného abstinenta v baru. Zdálo se to být tak paradoxní.
Dneska ti to nejde, Aarone, poznamenalo mé podvědomí, když se ukázalo, že jsem ji oslovil špatně. Možná? „Ale na vdanou dámu nevypadáte a staře jakbysmet,“ poznamenal jsem polohlasem, spíše jen tak pro sebe. Ani jsem nečekal reakci. Prakticky jsem jí tím lichotil. Říkal jsem, že nevypadá zašle, zapškle a tak. A myslel jsem to zcela upřímně, protože to byla pravda.
Představila se jako Monique. „Jsem Aaron,“ řekl jsem jí na oplátku své jméno, abychom si byli rovni, a trochu stiskl sklenici, kolem níž jsem měl omotané prsty. Ruku mi nepodala. A ani jsem nebyl starší. Dostala mě do úskalí. Má cenu se vůbec ohlížet na pravidla, na která v dnešní době nikdo nebere ohled? váhavě jsem těkl očima po okolí. „Těší mě,“ dodal jsem po chvilce a místo podání ruky se široce usmál. Zřejmě k tomu měla nějaký důvod, protože žena jejího stáří, buďme upřímní, si jistě byla vědoma společenské etikety, kterou právě porušovala. Ať už byl jakýkoliv, jistě nějaký existoval. A já se po něm nepídil.
Na chvilku si odskočila. To jsem využil ke zvlažení hrdla. Kdyby v baru nevedli nealko, ani bych si neškrtl, protože jsem sobě nehodlal popustit uzdu. Moc dobře jsem se znal a věděl jsem, co se vždycky stane. Krveprolití, v tom nejhorším případě. A za to mi to opravdu nestálo. Po chvilce se znovu vrátila se sklenkou vína. Můj pohled automaticky klesl k nápoji, ale pak jsem se podíval znovu na ni. Bylo to přirozené.
Ani jsem si neuvědomil, že mé tápání může být zřejmé více, než jsem předpokládal. Nebo jen uměla číst v chování lidí. „Tak aspoň nejsem sám,“ zasmál jsem se a upil ze skleničky. Pak jsem se rozhlédl kolem. Bylo tu dost lidí, ale pachově jsem je nezkoumal. Raději. Někdy bylo lepší nevědět, kdo se kolem mě nachází. Nerad bych se přeci dostal do problémů s nějakým opilým vlkem nebo netopýrem. Ono by to vyšlo nastejno. „Jen mám takový pocit, že většina se dokázala přizpůsobit. Aspoň dle toho, co denně potkávám v ulicích. A já si k těm technologiím stejně nikdy nenajdu cestu,“ řekl jsem, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda. Mobil jsem měl. V pokoji, určitě už měsíc vybitý. A nescházel mi.
„Vy se tímhle živíte?“ nadhodil jsem další otázku, protože mě to zajímalo. Zda se na tomhle dalo dobře vydělat, jestli o ní měli zájem. Totiž, jako o fotografku, samozřejmě. Absolutně jsem neměl povědomí o tom, jestli je takové zaměstnání v dnešní době populární a slušně vynášející, aby se na tom dalo uživit, aniž by si musela shánět druhou práci.

Občas jsem ze sklenice upil, no nijak extrémně. Nechtěl jsem moc utrácet peníze, když jsem ještě neměl stálou práci. To mi okamžitě připomnělo, že bych si nějakou měl najít a konečně začít živit sám sebe a občas si dopřát i nějaké ty dražší hodinky.
Najednou se naproti mně objevila kráčející žena. To jde ke mně?! No ne, co se stalo? nechápal jsem, ale mile jsem se usmál. Byla to moje klasická interakce, jen co jsem uviděl jakéhokoliv člověka. Nebo upíra? Podle pachu evidentně dost starého. V mých očích trochu zajiskřilo. V tu chvíli natáhla před sebe nějakou věc a pronesla velmi zvláštní frázi, kterou jsem v dnešní době slýchával velmi často. Chvilku mi ale trvalo, než jsem si všechno spojil. Trochu jsem svraštil obočí, jako bych přemýšlel. „Myslím, že se tu děje více dalo zajímavějších věcí, které by potřebovaly zdokumentovat,“ poznamenal jsem s pobaveným úsměvem. Nevadilo mi to. Jen se všechno dění odehrávalo u baru, ne tady v rohu.
Pak si ke mně přisedla. Nebo spíše naproti mně. Zamrkal jsem a krátce se na ni usmál. „Nikam chodit nemusíte, slečno,“ ujistil jsem ji se zdvořilým oslovením, protože jsem ji neznal jménem a přišlo mi vhodné ji nějak nazvat. Ačkoliv asi úplně nesedí k jejímu věku. Ale přece jí nebudu nazývat hanlivě starou babkou, pomyslel jsem si a v duchu se musel pobaveně ušklíbnout. Na povrch jsem se tvářil jako andělíček. „Aspoň mi budete dělat společnost,“ dodal jsem po chvilce a rozhlédl se po baru. Nikdo jiný zřejmě o mou přítomnost neměl zájem. A upřímně, ani jsem se jim nedivil.
Podíval jsem se na přístroj v její ruce. „Vy jste,“ nakousl jsem a musel chvilku přemýšlet, než mi to správné slovo naskočilo, „fotografka?“ A to, co má v ruce je pravděpodobně fotoaparát. Má to objektiv, ale nějaký velký. Celkově je ta stavba větší, než jsem obvykle vídával, zamyslel jsem při pohledu na foťák a naklonil hlavu na stranu. Pak jsem se jí podíval znovu do tváře s přátelským úsměvem.