Promnul si obličej, byl unavený, strhaný a tak trochu i zoufalý z toho celého dne. Dokonce by se dal zařadit i mezi nejhorší dny, protože se toho stalo vážně moc, měl pocit, že mu exploduje hlava a že se každou chvíli pozvrací z toho všeho, ale pozvracet se na Danielle by mu asi už kompletně zničilo to všechno a nevymanil by se z toho, ani kdyby jí potom snesl modré z nebe. „Mrzí mě to, Dany - a mně věci nikdy nemrzí.“ A myslel to i vážně.
Trochu uraženě našpulil rty, ten minulý čas se mu nelíbil, ale podělal si to, takže se nemohl divit. „Jsem srab, nemám ráda víno, ale to s těma dotekama není pravda. To, že si nenechám ochmatávat jizvu - která bolí - v bazéně, ještě neznamená, že mi to vadí,“ namítl se zdviženým prstem. Nelíbilo se mu, že brečela, nebo k tomu měla dost blízko. Tiše polkl, odtáhl hlavu lehce dozadu, stiskl rty do úzké linky a zamumlal: „No tak, tolik podstatnej nejsem, sama říkáš, že jsem srab, Sraby nemá nikdo rád!“

Tak už jsme tu byli dva vykulení a dost možná i vystrašení. Lee kvůli svému přežití a já proto, že jsem se bála, že někomu ublížím. No hezké znovu shledání, potlesk. "No, ne. Nic moc mi neřekl, jen že ta proměna není moc příjemná a vlastně, to je všechno. Ale..." odmlčím se, a když pak pronese tu větu, že bych ho mohla přijít sežrat razantně začnu vrtět hlavou. "To ne, to bych neudělala!" nesouhlasné vrtění neustává, přestanu až když mi nepříjemně lupne v krku a já se pak rychle napiji whiskey, která mi tu zatím začínala pomalu teplat v ručce.
"Měla jenomže, já nevím kde je ten vlkodlak a jiného, který by mi třeba poradil neznám." zoufám si, jako kdyby nastával konec světa. Ovšem pravděpodobnost, že bych skutečně někomu ublížila jsem se nehodlala připustit. Na to nemůžu ani pomyslet. "Ehm a... no, tak." zazní z jho úst a já na něj zůstanu nechápavě koukat, jako co se tímhle snaží říct. Chvíli ho sleduji, než nadhodí to s tím náhubkem. "Jistě, a ty, mě budeš chodit venčit na řetězu, ne?" zeptám se trošinku dotčeně. Upřímně, pomohl by ten košík vůbec něčemu?

Zarazím se, jakmile se mi začne ten růžový králíček před očima dusit arašídy, které ještě chvíli předtím poklidně žvýkal. Naštěstí včas zasáhl barman a úmrtí na zaskočené arašídy bylo zažehnáno, smrtka schovala svou kosu a zase odešla - ne, vtip, samozřejmě. "Ano, vlkodlak," souhlasně jsem pokývl hlavou a tvářila se u toho vážně, přesto mi tu vážnost narušoval mírný úsměv, chjo. "Emm..." nastává velmi dlouhá odmlka, abych se zamyslela nad tím, co se právě zeptal. Je tak těžké odpovědět na něco, na co neznáte odpověď a jen tak si vymyslet nějakou super záživnou story? To není zrovna můj styl. "No, upřímně nevím. Zatím jsem se proměnila jen jednou a ani vlkodlakem moc dlouho nejsem," prohodím s mírným zamyšlením. Ne, za úplňku jsem se ještě neproměnila, možná je to škoda a nebo proměnila a že bych si to nepamatovala? Ksakru, Coltone! "Můžeme se proměňovat jak chceme, ale za úplňku nějak... No já vážně nevím, o tom mi nikdo zatím nic moc neřekl." pronesu váhavým tónem a nejistě se kouknu kolem. V hlavě už mi to začíná pomalu šrotovat, že co kdyby... Co když někom neúmyslně ublížím?! vybafnu sama na sebe v mysli a ustaraně se podívám na Leeho, ten mi teď nasadil brouka do hlavy.

Pokrčím nad tím rameny, však ať mi říká jak chce, je to jen jméno. Když jsi mne, ale o pár chvil později začne všemožně prohlížet a hrozně nenápadně si ode mne odsedne, schválně se na něj podívám dotčeně. Co to je, takhle odsuzovat lidi? Totiž, vlastně vlkodlaky. "Vlkodlak," usměji se na něj a schválně se k němu přísunu, aby mezi námi bylo jen pár centimetrů. "Nechala jsem se proměnit dobrovolně, protože jsem prostě chtěla." pošeptám tiše a zase se od něj odtáhnu. Napiji se, jen co zaregistruji jeho pohled, neubráním se zasmání. "Klid, já ti nic neudělám. Nemám k tomu sebemenší důvod." zazubím se na něj. Mě se to kecá, když ani nevím co vlastně dokážu protože mi to nikdo... Coltone!! ...neřekl a nijak mi nepomáhá, zmetek o tom si musíme ještě popovídat! A už máš novou škrabku, aby sis mohla seškrábat zbytky sebevědomí, Sáro? popichnu samu sebe. Ale úsměv mi u tváře nemizí.

S lehkým povzdechem na něj kouknu. "Jména se nepřekládají, pokud vím já." krátce se zamyslím a pokrčím rameny. Nikdy jsem nezkoumal proč mne tak rodiče pojmenovali a dost možná za to taky může můj bratr, neb jedno jméno vybíral on sám. Ale což...
"Vážně?" nahodím vyděšený pohled a pohlédu na své boky, které okamžitě začnu zkoumat. Všelijak se u toho šklebím, sem tam předvedu zděšený pohled a nakonec na něj s naprosto vážným výrazem pohledu. "Hm, asi máš 'pravdu', pár kilo na víc, ale stejně nijak neuškodí." pokrčím rameny, vím moc dobře že jsem nepřibrala jak taky, když neustále cvičím a trénuji ve škole. Ani to nemá smysl řešit, udělat si z toho srandu můžu. Naivní jsem, ale uražlivá ne a hlavně, jsem sama se sebou spokojená.
S pouhopouhým pokyvováním hlavy jsem poslouchala jeho důvod, proč odsud zmizel. Rozhodně to šlo pochopit, pro člověka je to zkrátka nezvyklé, když o něčem jen čte a pak se doví, že je to vlastně skutečné. "Uhm," odkašlu si, když mi položí onu otázku. "Noo, nemyslím že bych byla příšera, ale člověk už nejsem," jemně pokrčím rameny a pousměji se.

Jak se zdálo, poznal mne vcelku rychle. Kdo by také zapomněl na někoho, kdo má tak neskutečně ujeté jméno jako já. S ušklíbnutím jsem se na něj zadívala a v rychlosti si objednala whiskey, jež mi byla vcelku rychle podána. "Vrbo?" maličko zmateně jsem na něj pohlédla, netuším jak k tomuhle oslovení přišel. Každopádně se nijak výrazně nezměnil, stále růžové vlasy a styl v K-popu, nechodit na školu co chodím, pravděpodobně bych tvrdila že je to šílenec.
"Vážně? To mi tedy pověz kde. Zato ty jsi se nijak zvlášť nezměnil, pořád růžový králíček," oplatila jsem mu jeho rýpnutí s úsměvem na tváři. Nemám důvod se na něj šklebit. Co je mi po tom, jak připadám ostatním? Hlavní je, že se lbím sobě. "Neuvěříš tomu, ale zvládala a zvládám to skvěle," pokrčím jemně rameny a zazubím se. Jo, jak se to vezme. Jsem teď vlkodlak a až naivně zamilovaná do někoho, kdo si není jistý svými city. Takže ano, mám se tak skvěle, jak se jen naivní člověk jako já může mít. "Kam jsi se vůbec ztratil?" optám se jen tak, aby řeč nestála a napiji se zlatavé tekutiny.

Netrvalo to moc dlouho, a měl jsem společnost. Přišla za mnou jedna známá tvář, sice jsem si nepamatoval úplně všechno z našeho setkání, ale věděl jsem, o koho jde. „Ale!“ nahodil jsem a zazubil se. Osvěžila mi paměť, že prý je to ta s tím vadným jménem. To byla pravda.
„Ano ano, Vrba,“ přikývl jsem a vypil jednoho panáka, kterého mi přinesl barman. Pak jsem se otočil na ní a prohlédl si jí od hlavy až k patě. „Moc ses nezměnila, vrbičko. Tedy… možná si trochu přibrala, ale jinak jsi pořád stejná,“ zažertoval jsem, ačkoli jsem si nebyl jistý, zda tímto způsobem zůstanu dlouho naživu.
„Jak si to tu beze mě zvládala?“ zeptal jsem se zvědavě a byl jedno velké ucho. Přeci jen to byla nějaká doba, za kterou se mohlo stát dost zajímavých věcí. Tedy, aspoň pokud vedla zajímavý život, což každý bohužel nevedl, ale… ona jistě zajímavá byla, ne? Většinou jsem se znal se zajímavými lidmi.

<< Mimo Shadowhill

Můj pobyt mimo město se trochu prodloužil, ale potřeboval jsem chvíli odpočinku od upírů a vlkodlaků. Od doby, co jsem zjistil, že něco takového vůbec existuje, se mi dělalo blbě při pomyšlení, že by ze mě někdo sál jako z pitíčka, nebo že by mě kousl nějaký zdivočelý, přerostlý čokl a chytnul bych vzteklinu. Vážně jsem měl nadpřirozena plné zuby a pobyt mimo město mi pomohl to všechno krásně vstřebat. Teda aspoň z jisté části.
A kam vedlo mých prvních pár kroků ve městě? Samozřejmě nikam jinam, než do baru. Musel jsem svůj návrat sem trochu oslavit, no ne? Přišel jsem k baru, objednal si jednoho panáka a věnoval se jen sám sobě – což bylo vlastně krásné, protože nikomu lepšímu jsem se ani věnovat nemohl.