Bar -

Bar

Každý pátek a sobotu se tu konají různé akce, jako například živá hudba, diskotéka, oldies party, tanečnice u tyče a podobně. Točí tu Svijany, Kozla, Gambrinus. Alkoholem tu jsou vybavení. Je tu docela velký taneční parket s taneční tyčí a příjemná obsluha. Můžete si sem zajít i na něco malého k jídlu, jako jsou třeba tousty, klobásy anebo bramboráčky. Je tu juke box, ale jinak zde hrají jakýkoliv žánr.




Strana:  1 ... « předchozí  21 22 23 24 25 26 27 28 29   další » ... 88
, - odpovědět
avatar
Promnul si obličej, byl unavený, strhaný a tak trochu i zoufalý z toho celého dne. Dokonce by se dal zařadit i mezi nejhorší dny, protože se toho stalo vážně moc, měl pocit, že mu exploduje hlava a že se každou chvíli pozvrací z toho všeho, ale pozvracet se na Danielle by mu asi už kompletně zničilo to všechno a nevymanil by se z toho, ani kdyby jí potom snesl modré z nebe. „Mrzí mě to, Dany - a mně věci nikdy nemrzí.“ A myslel to i vážně.
Trochu uraženě našpulil rty, ten minulý čas se mu nelíbil, ale podělal si to, takže se nemohl divit. „Jsem srab, nemám ráda víno, ale to s těma dotekama není pravda. To, že si nenechám ochmatávat jizvu - která bolí - v bazéně, ještě neznamená, že mi to vadí,“ namítl se zdviženým prstem. Nelíbilo se mu, že brečela, nebo k tomu měla dost blízko. Tiše polkl, odtáhl hlavu lehce dozadu, stiskl rty do úzké linky a zamumlal: „No tak, tolik podstatnej nejsem, sama říkáš, že jsem srab, Sraby nemá nikdo rád!“
, - odpovědět
avatar
Zamračil jsem se a ládoval do sebe jeden arašíd za druhým. Do jisté míry mi to pomáhalo se uklidnit. Je to asi stejné, jako když mačkáte míček, nebo trháte kapesníček. „Proč ses sakra nenechala aspoň proměnit někým, kdo by ti o tom něco řekl,“ zavrčel jsem si spíše pro sebe a koukal na ní zamyšleným pohledem. Vlastně jsem celkem i věřil tomu, že by to neudělala záměrně, ale do jaké míry mohla ovládat své vlkodlačí já? Proč do toho vlastně šla, co k tomu ty lidi vede? Povzdechl jsem si a zklamaně si prohlížel prázdné balení arašídů.
Můj nápad ohledně psího náhubku se jí moc nezamlouval. No, vlastně jsem se ani nemohl divit, že jo. Když jsem nad tím trochu přemýšlel, vlastně to bylo hrozná blbost, ale mě nic jiného nenapadlo. Pod stresem mi to prostě nemyslí!
„Jistě, že bych tě venčil. A krmil jen prvotřídními granulemi,“ ujistil jsem jí a věnoval jí andělský úsměv. Snažil jsem se trochu odlehčit atmosféru, ale byl jsem z toho fakt na jehlách.
, - odpovědět
avatar
Tak už jsme tu byli dva vykulení a dost možná i vystrašení. Lee kvůli svému přežití a já proto, že jsem se bála, že někomu ublížím. No hezké znovu shledání, potlesk. "No, ne. Nic moc mi neřekl, jen že ta proměna není moc příjemná a vlastně, to je všechno. Ale..." odmlčím se, a když pak pronese tu větu, že bych ho mohla přijít sežrat razantně začnu vrtět hlavou. "To ne, to bych neudělala!" nesouhlasné vrtění neustává, přestanu až když mi nepříjemně lupne v krku a já se pak rychle napiji whiskey, která mi tu zatím začínala pomalu teplat v ručce.
"Měla jenomže, já nevím kde je ten vlkodlak a jiného, který by mi třeba poradil neznám." zoufám si, jako kdyby nastával konec světa. Ovšem pravděpodobnost, že bych skutečně někomu ublížila jsem se nehodlala připustit. Na to nemůžu ani pomyslet. "Ehm a... no, tak." zazní z jho úst a já na něj zůstanu nechápavě koukat, jako co se tímhle snaží říct. Chvíli ho sleduji, než nadhodí to s tím náhubkem. "Jistě, a ty, mě budeš chodit venčit na řetězu, ne?" zeptám se trošinku dotčeně. Upřímně, pomohl by ten košík vůbec něčemu?
, - odpovědět
avatar
Upřímně řečeno, její odpovědi mi vůbec nepomohly. Neměla by se snad snažit mě ujistit, že je vše naprosto v pořádku? A že vlkodlaci jsou vlastně mírumilovní? Hm? Ne, místo toho mi řekla, že není vlkodlakem dlouho a že toho moc neví.
„A to tě ten někdo, kdo z tebe udělal vlkodlaka, nemohl trochu zaučit? Co když si ve vlkodlačí podobě vybíráte své známé a chodíte je zabíjet? Co když mě přijdeš sežrat?“ ptal jsem se a přitom kulil oči, jak jsem sám sebe děsil víc a víc. Přitom jsem si všiml, že i Vrbička má trochu bezradný výraz a povzdechl jsem si.
„Uhh… měla bys to nějak vyřešit. Nerad bych umřel,“ zazoufal jsem si sobecky a pak mi došlo, že bych možná měl dát najevo nějaké ty starosti i o ní. „Ehm a… no, tak.“ Ano, teď jsem skvěle vyjádřil, že o ní mám strach! Byl jsem na své vyjadřovací schopnosti velmi hrdý.
„Co chodit spát se psím náhubkem?“ nahodil jsem první nápad, co mě napadl.
, - odpovědět
avatar
Zarazím se, jakmile se mi začne ten růžový králíček před očima dusit arašídy, které ještě chvíli předtím poklidně žvýkal. Naštěstí včas zasáhl barman a úmrtí na zaskočené arašídy bylo zažehnáno, smrtka schovala svou kosu a zase odešla - ne, vtip, samozřejmě. "Ano, vlkodlak," souhlasně jsem pokývl hlavou a tvářila se u toho vážně, přesto mi tu vážnost narušoval mírný úsměv, chjo. "Emm..." nastává velmi dlouhá odmlka, abych se zamyslela nad tím, co se právě zeptal. Je tak těžké odpovědět na něco, na co neznáte odpověď a jen tak si vymyslet nějakou super záživnou story? To není zrovna můj styl. "No, upřímně nevím. Zatím jsem se proměnila jen jednou a ani vlkodlakem moc dlouho nejsem," prohodím s mírným zamyšlením. Ne, za úplňku jsem se ještě neproměnila, možná je to škoda a nebo proměnila a že bych si to nepamatovala? Ksakru, Coltone! "Můžeme se proměňovat jak chceme, ale za úplňku nějak... No já vážně nevím, o tom mi nikdo zatím nic moc neřekl." pronesu váhavým tónem a nejistě se kouknu kolem. V hlavě už mi to začíná pomalu šrotovat, že co kdyby... Co když někom neúmyslně ublížím?! vybafnu sama na sebe v mysli a ustaraně se podívám na Leeho, ten mi teď nasadil brouka do hlavy.
, - odpovědět
avatar
Nechal jsem si donést arašídy, protože žvýkat něco v puse mě do jisté míry uklidňovalo. Nakonec se to ale neukázalo jako nejlepší nápad, jelikož mi zaskočilo, jakmile řekla to slovo „vlkodlak.“ Rozkuckal jsem se a chvíli jsem měl pocit, že se snad udusím. Škrábalo mě v krku jako čert, nakonec mi barman přinesl vodu a díky ní jsem se vzpamatoval.
„Vlkodlak, jo…“ zamumlal jsem chraplavě a odkašlal si, aby se mi vrátil hlas. Všiml jsem si, jak si schválně poposedla blíž a zamračil se. „A copak vlkodlak může ovlivnit, komu co provede? Neměníte se při úplňku na bestie, které zabijí vše, co se hýbe?“ mumlal jsem už relativně normálně a přitom se tvářil nanejvýš podezíravě. Cítil jsem se z toho být dost frustrován. Jeden z mála lidí, které jsem tu znal už je taky obluda. Stane se to i mně? Vrbička sice tvrdila, že to tak chtěla, ale kdo by se dobrovolně nechal přeměnit na vlkodlaka, k sakru?! Určitě se do celého procesu zahrnuje nějaké vymývání mozků, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit.
, - odpovědět
avatar
Pokrčím nad tím rameny, však ať mi říká jak chce, je to jen jméno. Když jsi mne, ale o pár chvil později začne všemožně prohlížet a hrozně nenápadně si ode mne odsedne, schválně se na něj podívám dotčeně. Co to je, takhle odsuzovat lidi? Totiž, vlastně vlkodlaky. "Vlkodlak," usměji se na něj a schválně se k němu přísunu, aby mezi námi bylo jen pár centimetrů. "Nechala jsem se proměnit dobrovolně, protože jsem prostě chtěla." pošeptám tiše a zase se od něj odtáhnu. Napiji se, jen co zaregistruji jeho pohled, neubráním se zasmání. "Klid, já ti nic neudělám. Nemám k tomu sebemenší důvod." zazubím se na něj. Mě se to kecá, když ani nevím co vlastně dokážu protože mi to nikdo... Coltone!! ...neřekl a nijak mi nepomáhá, zmetek o tom si musíme ještě popovídat! A už máš novou škrabku, aby sis mohla seškrábat zbytky sebevědomí, Sáro? popichnu samu sebe. Ale úsměv mi u tváře nemizí.
, - odpovědět
avatar
„Já je překládám,“ zamumlal jsem jednoduše a pousmál se. Líbilo se mi jí říkat Vrba, nebo Vrbička. Navíc když jsem pro ní byl růžový králíček, musel jsem přece přijít s nějakou odezvou, no ne? Začala si potom prohlížet boky a uznala, že mám „pravdu“. Nicméně se nezdálo, že by jí to nějak sebralo, nebo že by se urazila to a bylo jedině dobře. Protože urážlivý člověk by se mnou asi moc dlouho v jedné místnosti nevydržel…
Když mi oznámila, že není člověk, podezíravě jsem jí sjel pohledem a poposedl si (hrozně nenápadně) o kousek dál. „A co jsi zač? A kdo ti to provedl? A proč?“ vyzvídal jsem a přitom o trochu zvážněl. Nechtěl jsem, aby ze mě taky „něco“ udělala. Nebo ne jen ona, ale kdokoliv jiný. Zadíval jsem se jí na pusu a snažil se najít upíří špičáky, ale nic jsem neviděl. Šlo to jen velmi těžko vyzkoumat, navíc už jsem, ehm… nedokázal teď tak úplně zaostřit, takže jsem prostě viděl prd.
, - odpovědět
avatar
S lehkým povzdechem na něj kouknu. "Jména se nepřekládají, pokud vím já." krátce se zamyslím a pokrčím rameny. Nikdy jsem nezkoumal proč mne tak rodiče pojmenovali a dost možná za to taky může můj bratr, neb jedno jméno vybíral on sám. Ale což...
"Vážně?" nahodím vyděšený pohled a pohlédu na své boky, které okamžitě začnu zkoumat. Všelijak se u toho šklebím, sem tam předvedu zděšený pohled a nakonec na něj s naprosto vážným výrazem pohledu. "Hm, asi máš 'pravdu', pár kilo na víc, ale stejně nijak neuškodí." pokrčím rameny, vím moc dobře že jsem nepřibrala jak taky, když neustále cvičím a trénuji ve škole. Ani to nemá smysl řešit, udělat si z toho srandu můžu. Naivní jsem, ale uražlivá ne a hlavně, jsem sama se sebou spokojená.
S pouhopouhým pokyvováním hlavy jsem poslouchala jeho důvod, proč odsud zmizel. Rozhodně to šlo pochopit, pro člověka je to zkrátka nezvyklé, když o něčem jen čte a pak se doví, že je to vlastně skutečné. "Uhm," odkašlu si, když mi položí onu otázku. "Noo, nemyslím že bych byla příšera, ale člověk už nejsem," jemně pokrčím rameny a pousměji se.
, - odpovědět
avatar
Zazubil jsem se a objednal si dalšího, ačkoli jsem ho do sebe nekopl hned – nechal jsem ho prozatím stát na baru. „Ano, nevím, co jsi měla ve škole z angličtiny, ale neznamená náhodou „willow“ vrba?“ nadzvedl jsem obočí a znovu jí sjel pohledem. Popravdě mi připadala úplně stejná, ale rýpnout jsem si prostě musel, obzvlášť když jsem věděl, jak je většina žen na tohle téma háklivá.
„Myslím, že asi trochu v bocích?“ plácnul jsem to první, co mě napadlo, a pak se trochu kysele žašklebil nad růžovým králíčkem. Byl jsem zvyklý na ledacos. Od cukrové vaty až po bobky z jednorožce, ale růžový králíček? Tak mi zatím nikdo neříkal, tedy krom ní. Matně jsem si tohle označení vybavoval až kdysi, když jsem jí viděl poprvé.
Uraženě jsem si odfrkl, když mě informovala, že to zvládá skvěle a pak pokrčil rameny. „Musel jsem vstřebat to, co jsem v tomhle městě všechno viděl. Ne jen přerostlé komáry a psy, ale i různé obludy, z čehož mě jedna mimochodem chtěla znásilnit. Věřila bys tomu? Vím, že po tom touží kde kdo, ale zrovna ona…“ Byl jsem skutečně znechucený těmi vzpomínkami. Prohrábl jsem si rukou vlasy a raději do sebe hodil druhého panáka. Možná jsem byl pryč dlouho a smířil se s tím, ale stejně to pořád bylo něco nad moje chápání. „Mimochodem, ty jsi taky nějaká příšera? Jen ze zvědavosti.“
, - odpovědět
avatar
Jak se zdálo, poznal mne vcelku rychle. Kdo by také zapomněl na někoho, kdo má tak neskutečně ujeté jméno jako já. S ušklíbnutím jsem se na něj zadívala a v rychlosti si objednala whiskey, jež mi byla vcelku rychle podána. "Vrbo?" maličko zmateně jsem na něj pohlédla, netuším jak k tomuhle oslovení přišel. Každopádně se nijak výrazně nezměnil, stále růžové vlasy a styl v K-popu, nechodit na školu co chodím, pravděpodobně bych tvrdila že je to šílenec.
"Vážně? To mi tedy pověz kde. Zato ty jsi se nijak zvlášť nezměnil, pořád růžový králíček," oplatila jsem mu jeho rýpnutí s úsměvem na tváři. Nemám důvod se na něj šklebit. Co je mi po tom, jak připadám ostatním? Hlavní je, že se lbím sobě. "Neuvěříš tomu, ale zvládala a zvládám to skvěle," pokrčím jemně rameny a zazubím se. Jo, jak se to vezme. Jsem teď vlkodlak a až naivně zamilovaná do někoho, kdo si není jistý svými city. Takže ano, mám se tak skvěle, jak se jen naivní člověk jako já může mít. "Kam jsi se vůbec ztratil?" optám se jen tak, aby řeč nestála a napiji se zlatavé tekutiny.
, - odpovědět
avatar
Vezmu si od Mikela za barem cigarety a dolité víno. Napihu se a jednu cigaretu vytáhnu. Zapálím ji a potáhnu si. Kouknu na něho a zavrtím hlavou. "Omluva nestačí, Miku. Jde o to, že se občas musíš překonat... a to jsi tu neudělal," pokrčím rameny a napiju se.
"Víš... já tě měla ráda, ale.." Nadechnu se a v ruce si pohrávám se sklenkou vína. Nevím, jak to říct,u je to dost těžké. Přeci jen tu moc přátel nemám a Mikel pro mě byl důležitý, možná nejdůležitější. "Přemýšlela jsem o tom a... nechci o tebe přijít. I přesto, že jsi srab, nemáš rád víno a nemůžu tě ani obejmout, protož se ti to hnusí," uchichtnu se a u oka si utřu osamocenou slzu. "Já jsem zas pitomá, naivní a... nemůžu ztratit nikoho dalšího, už bych to nezvládla," pokrčím rameny. Dopiju skleničku a dokouřím, koukám na něj, čekám na jeho reakci.
, - odpovědět
avatar
Netrvalo to moc dlouho, a měl jsem společnost. Přišla za mnou jedna známá tvář, sice jsem si nepamatoval úplně všechno z našeho setkání, ale věděl jsem, o koho jde. „Ale!“ nahodil jsem a zazubil se. Osvěžila mi paměť, že prý je to ta s tím vadným jménem. To byla pravda.
„Ano ano, Vrba,“ přikývl jsem a vypil jednoho panáka, kterého mi přinesl barman. Pak jsem se otočil na ní a prohlédl si jí od hlavy až k patě. „Moc ses nezměnila, vrbičko. Tedy… možná si trochu přibrala, ale jinak jsi pořád stejná,“ zažertoval jsem, ačkoli jsem si nebyl jistý, zda tímto způsobem zůstanu dlouho naživu.
„Jak si to tu beze mě zvládala?“ zeptal jsem se zvědavě a byl jedno velké ucho. Přeci jen to byla nějaká doba, za kterou se mohlo stát dost zajímavých věcí. Tedy, aspoň pokud vedla zajímavý život, což každý bohužel nevedl, ale… ona jistě zajímavá byla, ne? Většinou jsem se znal se zajímavými lidmi.
, - odpovědět
avatar
<< Od Coltona, domů a sem.

Vzhledem k tomu že Colton měl, očividně, přehnaně moc práce a mě nebavilo čekat jen tak v jeho domě, prostě jsem se sebrala a vyrazila ven. Prvně na kolej, zařídit si klíče a převléct se a pak honem rychle do baru. Jakmile vstoupím, po čichu poznám, že tu před nějakou dobou ten nepříjemný vlkodlak byl a tak se pomalu rozejdu k baru. Normálně se kolem nekoukám, protože nemám proč jenomže dnešní den je velmi podobný dni, kdy jsem se sem přistěhovala. Mou pozornost upoutají růžové vlasy patřící muži odkudsi z Asie. Jakmile si jej prohlédnu od hlavy k patě, mozek začíná pomalu startovat a já si ta brzy vzpomenu na onoho Korejce, kterého jsem zde v SH kdysi potkala.
"Ahoj," vypravím ze sebe, jistě že je to ten růžový králíček, kterého chtěl Colton sežrat pohledem. "Tebe jsem tu hodně dlouho neviděla, tedy pokud si mě pamatuješ. Jsem ta s vadným jménem, Willow," maličko se mu připomenu, jelikož mám v živé paměti jak se nad jménem Willow šklebil.
, - odpovědět
avatar
<< Mimo Shadowhill

Můj pobyt mimo město se trochu prodloužil, ale potřeboval jsem chvíli odpočinku od upírů a vlkodlaků. Od doby, co jsem zjistil, že něco takového vůbec existuje, se mi dělalo blbě při pomyšlení, že by ze mě někdo sál jako z pitíčka, nebo že by mě kousl nějaký zdivočelý, přerostlý čokl a chytnul bych vzteklinu. Vážně jsem měl nadpřirozena plné zuby a pobyt mimo město mi pomohl to všechno krásně vstřebat. Teda aspoň z jisté části.
A kam vedlo mých prvních pár kroků ve městě? Samozřejmě nikam jinam, než do baru. Musel jsem svůj návrat sem trochu oslavit, no ne? Přišel jsem k baru, objednal si jednoho panáka a věnoval se jen sám sobě – což bylo vlastně krásné, protože nikomu lepšímu jsem se ani věnovat nemohl.

Strana:  1 ... « předchozí  21 22 23 24 25 26 27 28 29   další » ... 88