Nedošlo mi to hned, nikdy jsem bary nevyhledávala a sem mě v tom vedru dohnala pouze žízeň a ta skleněná nádoba, byla taky zvláštní a krom toho, se ozval ještě čísi hlas mířený na mě, ale to mi došlo, až když jsem se na muže podívala. Okamžitě jsem se zarazila a zmateně se koukla ke své ruce, ve které jsem držela podezřele malou skleněnou nádobku s jakýmsi obsahem, který mírně zapáchal alkoholem, z čehož se dalo odvodit, že se nejedná o vodu. “Pardon, moc se omlouvám,“ vyhrknu ze sebe omluvu, načež vrátím skleničku zpátky na barovou desku a čelem se otočím k tomu, jehož hlas mne označil za zlodějku. “Já jsem si… Nevšimla,“ pronesu výmluvně, zatímco se druhou rukou snažím nahmatat svou sklenici vody. “Klidně vám koupím nové, krást jsem vám to rozhodně nechtěla,“ dodám klidně, nenechám se jen tak něčím rozhodit a toto bylo nakonec z jeho strany oprávněné. Ačkoliv šlo jen o nedorozumění, to mu však nemohu nijak vyčítat a nemám to nakonec ani v plánu.

Poslouchá na oplátku jeho monolog, který vede v poměrně kulturním duchu, vzhledem k tomu, že se jedná o historii jména, kterým pojmenoval svou dceru. Pouze přikývne hlavou na znamení porozumění a dál už se k tomu nevyjadřuje, vlastně ani k faktu, že pochází z Německa, i když to mohlo být zřejmé, dle jeho přízvuku, avšak bohužel tato mladá blondýnka si ničeho, co by bylo spjato s německým přízvukem nevšimla. Ne, že by nebyla všímavá, ale jednoduše se nevyzná v přízvucích.
Jakmile poví, že o nadpřirozenu tak trochu ví, v očích se jí zalesknou potěšené jiskřičky a celý výraz se vysvitne v růžových odstínech zvědavosti. Napíná ouška a celý její výraz je zalit jistou pozorností. Upíři? O tom jsem slyšela snad jen v knihách a filmech. "To mi mělo být jasné. Takže vážně existují... A ostatní bytosti? Duchové a tak podobně, taky? Eh, raději to nechci vědět." Mávne nad tím ručkou, protože informace, že jsou upíři skuteční jí bohatě stačila a bude jí muset tak nějak vstřebat. Usměje se a její tváři prostoupí červený odstín jakmile poví tu poslední větu. Položí na barový pultík pár drobných za své pití. "Moc mne těšilo, Immanueli, doufám, že se znova uvidíme." Pousměje se a vyhoupne se z barové židličky, aby se postavila. "Hezký večer, na viděnou." A s těmito slovy už se vypaří pryč z baru.

>>Kamsi pryč.

Při jejích slovech se musí zase trochu pouchechtnout, ale počká, než vyřkne ta další, než se i on odhodlá opět k nějaké té mluvě. "Nezvyklé... možná tady, v Americe, ale v Německu je docela oblíbené i v dnešní době." Prozradí jí s úsměvem, ano, i toto jméno pocházelo právě z jeho rodné země a kdyby tenkrát při porodu nezpanikařil a nevyřkl to první, co ho napadlo a nad čím si už dříve sám pro sebe uvažoval, kdo ví jak by se teď jeho dcerka jmenovala. "Jsem totiž z Německa." Dodá po kratičké odmlce snad skoro až zbytečně. Pak už však přijde na to téma o nadpřirozenu. Při jejím překvapeném výrazu se musí opět maličko pousmát, ne, tahle slečna toho o mnohých věcech očividně neví. Jenže měl by jí to vůbec nějak objasňovat? I když pravda, co se doslechl, v tomto městě žilo víc než dost lidí, kteří o nich věděli, co na tom, že přibude další. Problém je, když přibude další lovec, nebo prostě jen člověk se záští vůči tomuto všemu a pravda, zášť se nejlépe probouzela v podobě pomsty a k té by Andromeda jistě měla víc než pádné důvody. "Tak trochu." Přikývne, ale sám pro sebe si slíbí, že z úst nevypustí přílišné množství informací, snad ani o vlkodlacích by se zmínit nemusel... protože přeci jen, jestli vyšetřovatelé označili tu vraždu za útok zvířete... no řekněte, co se víc podobá zvířecímu útoku? Dvě, nebo případně víc, ranek v nějaké části těla, nebo hrdlo rozsápané a rozkousané vlčími drápy? "Jsou to prostě upíři." Pokrčí nad tím poměrně lehkovážně rameny, jako kdyby ho to snad ani příliš netankovalo. "Vypadají jako lidé a někteří z nich se tak i chovají, ne však všichni..." Dodá ještě možná s tónem n aznačujícím jistou opovržlivost. Při její další větě o vrahovi svých rodičů na ní pohledem chvíli setrvá, než ho raději na pár momentů sklopí někam k podlaze a přejde to prohlášení jaksi mimoslovně. Raději zase vlije do svého hrdla nějaký ten obsah své sklenice, ve které toho teď už příliš nezbývá. "Nemůžu říct, že mě to těší, Andromedo." Poznamená docela tichým hlubokým hlasem a stejně jako ona, i on schválně použije ve větě její jméno, snad na důkaz, že si ho zapamatoval, či něco podobného.

"Neurazila byste, spíš naopak." Prozradí jí pravdivě, no povězte, kdo by chtěl slyšet, že už na první pohled vypadá jako muž, co se se vší pečlivostí stará o své dítko se vším všudy a na světě pro něj snad neexistuje jiná radost. No Immanuel by to rozhodně slyšet nechtěl, to jednoznačně. Nad jejími slovy lítosti musí zprvu opět překvapeně povytáhnout obočí, pak ale jen zase s úsměvem zavrtí hlavou na znak, že to nepotřebuje a že by to měla nechat být. Ostatně, jak si teď uvědomil, nesdělil jí celou pravdu a že v první řadě by to asi měla být Helen, která by měla být litována, a že on byl vlastně "ten špatný". Konec konců, není to něco, co vykládá na potkání a tak to nemá v úmyslu ani v tomto případě nějak více sám od sebe rozebírat. "Lorelei." Prozradí jí její jméno opět s nějakým tím německým rázem, za který měl plnou zodpovědnost zas a znova on sám. Zase má na tváři o něco něžnější úsměv, typickým právě pro otce mluvícím o své pýše, o své dceři.
Pak už jen vyčkává, až mu podá nějakou tu informaci, která by mu snad potvrdila, že se jednalo o jednoho z těch krvelačných tvorů, tvorů, z nichž jeden mu nejspíš právě v těchto momentech hlídá právě jeho dceru, pravda, trochu ironické, za svůj život však poznal mnoho lidí a u Sofie si i částečně instinktivně troufal říct, že slova o tom, že jí neublíží a že ji ochrání lépe, než kdokoliv jiný, myslela vážně. Možná to bylo i tím, že to byla žena, každá žena přeci musí mít alespoň nepatrný mateřský cit, který by nedovolil jakkoliv ublížit nějakému dítěti, ne snad? A jestli ne... Opět nad touto myšlenkou jen lehce zavrtí hlavou, aby ji dostal pryč a raději se zasoustředí na to, co mu právě přítomná Andromeda odhalila. Ano, jeho doměnky se potvrdí v momentě, kdy zrakem zaostří na ty dvě malé ranky na jejím krku. Na pár momentů se kvůli okolnímu příšeří nahne o pár centimetrů blíže, aby si tak byl zcela jistý a aby také možná mohl vycítit snad i nějakou tu pachovou stopu, než se zase s povzdechem poodtáhne, ne, bylo to už příliš dávno a upíři po sobě ani tak tolik svého přirozeného pyžma nezanechávají. Hlavou mu také prolétne vzpomínka na toho jednoho zk**vysyna, na nějž jednou narazil právě v momentě, kdy byl přisátý na krk jisté osoby, jenž také zrovna nebyla v jeho oblibě, i přesto však... ne, proti upírům obecně snad přímo nic pořádného neměl, když se ale někdo z nich krmil na nedobrovolné oběti, řekněme, že to ho prostě chladným nechat nedokázalo, ať už se jednalo o oběť jakoukoliv. Raději se zase zahledí Andromedě do očí a při jejích slovech o bláznovství se musí zase trochu pousmát. "To se nebojte." Zavrtí nad tím hlavou, začíná mu připadat, že do té doby, než ji něco pokousalo, snad o ničem z toho neměla ani ponětí, což by znamenalo, že ani nemusí vědět, že se po světě pohybují ještě jiní tvorové, než upíři. "Jsou tu zákony, neměli by zabíjet..." Poznamená zase o trochu vážněji snad aby ji trochu uklidnil, či něco na ten způsob, on sám si ohledně dosahu zdejších zákonů nebyl zcela jist, zda-li je zakázáno i pouhé pití, to s určitostí říct nemohl, on to nepotřeboval, on sám na člověka ruku bez toho, aby ho zabil, vztáhnout nemohl, takže si musel prostě vystačit s nějakými těmi koloušky a to bylo to jediné, co potřeboval vědět.

Dobře, rodičové asi nejsou to správné téma na konverzaci a tak i ona přešla celou tu aféru s jeho jménem bez řádného povšimnutí, nebo snad faktu zapamatování, ačkoliv, teda, Immanuel je zrovna jméno, které si zapamatuje velmi dobře. Těžké na výslovnost, ale lehké na zapamatování, či představování si jména ve své mysli. To by jí šlo. Malinko povytáhne koutky rtů při jeho hlasitém smíchu, což jí donutilo vydechnout zvuk taktéž stejně. "To jsem neřekla. Nerada bych vás urazila. Já děti nemám, takže to vám nedokážu povědět." Smích trvá i nadále, během čehož pokračuje a vlastně tak nějak ukončila monolog na téma dcera, kdežto konverzace se stále ubírá tímto rodinným tématem. "To mě ... mrzí." Poví s jistou špetkou soucitu, avšak nikoliv nějaké lítosti. Vypadá, že je s tím smířený a tak lítosti netřeba. Už jednou se ponaučila z toho, že někteří lidé prostě lítost nepotřebují, nevyhledávají a hlavně jí nechtějí. "Jak se vaše dcerka jmenuje?" Optá se opět s jistou dávkou zvědavosti, která se prolévá jejími slovy, jako niagarské vodopády.
Jeho zvědavost vůči lidem s nabroušenými špičáky jsou ... Zajímavé. Až překvapivé, troufá si říct. Nereaguje jako doktor, který byl vůči tomuto tématu skeptický, ale ... naopak vyžaduje právě tyto informace, které ... je schopná mu poskytnou. Natočí malinko hlavu na bok, odkryje vlasy ze svého krku a vystaví tak na jasné světlo dvě malé dírky, které jsou již ve fázi hojení. "Správně. Zakousl se mi do krku. Potom ještě ta druhá. Hlavně si nemyslete, že jsem blázen, stejně jako to udělal ten doktor v nemocnici. Bože." Zavrtí skoro až nevěřícně hlavou nad skutečností toho, že někteří lidé jsou prostě až moc upjatí.

"To asi neospravedlňovalo." Zasměje se a drobně přikývne hlavou na znak souhlasu. Při další větě prostě jen přikývne hlavou. Je jasné, že je tohle prostě jen nezvyklá slovní hříčka a na ty je právě Andromeda odbornice, taky je vidět po kom to má, teda, ovšem, teď už to zřejmě neuvidíte, když jsou její rodiče po smrti. Při jeho dalších větách jen překvapeně pootevře ústa a vlastně teď ani neví, co má říct a tak se jen dál a dál kouká - vlastně je to, jakoby civěla, takže ne moc slušné gesto a když si uvědomí, že už možná trochu připomíná blázna, zavře ústa a odlehčeně roztáhne rty. "To by mne nenapadlo. Ehm..." Poškrábe se na hlavě, než se pustí do pokračování věty, kterou ani neví, jak chce vést. "A co vaše žena, nebude vás hledat?" Začne další větou, možná malinko drze, ale nemyslí to nikterak zle. Z těchto vět srší pouze zvědavost, nikoliv nějaká rýpavost.
Co se jim tu stalo... To je dobrá otázka, protože to přesně by věděla ráda, ale po její minulé příhodě s bytostí se zuby to asi ... je odpovídající, ale kdo říkal, že to byla právě ta bytost, mohl to být někdo jiný, cokoliv jiného, co jí teď šrotuje hlavou ukončí mžikem oka. "Podle vyšetřovatelů to bylo zvíře. Setkala jsem se tu ale s něčím dost podobným, co jako zvíře vůbec nevypadalo. Spíš ... jako ..." Ohlédne se po celém lokále. "Člověk... s hodně nabroušenými zuby." Zasměje se, jakoby teď ze sebe schválně chtěla udělat blázna, protože po příhodě v nemocnici už nevěří, že by jí tu někdo mohl pochopit. "Ale to je jedno, tím vás nebudu zatěžovat." Pousměje se.

Pozvedne skleničku s lahodným alkoholem, ale nepije z ní, pouze jí zamíchá krouživými pohyby dlaně, než zvedne své blankytně modré očka k těm jeho, jako by se z nich snažila něco přečíst a teď konečně po té uvolněné atmosféře má možnost si tohoto muže naproti ní prohlédnout. Je nezvyk potkat v tomto městě někoho ... slušného, ne nikoho, kdo by vám po prvních pár deseti sekundách nejraději rozsápal hrdlo za pomocí tesáků a i když si to ona ani neuvědomuje, zachvěje se v obrovské disforii. "Zajímavé. Možná jste nějakou reinkarnací." Přikrčí rameny a snílkovsky roztáhne rtíky do širokého úsměvu, přičemž se z jejího hrdla vydere lehký, ale nakažlivý smích. Když její ušní bubínky pojmou další větu, kterou poví, zaculí se a párkrát nakloní hlavu z jedné strany na tu druhou. "Ano, to je pravda. Moji rodiče byli vášnivý astronomilovníci. Tak tomu říkali." Bohužel se na její tváři objeví jen malinký náznak úsměvu, než své očka zabodne v nedalekých parketách přesněji na zemi, kdy nostalgicky přemítá nad minulostí a hlavně svými rodiči, které si vlastně ani moc už nepamatuje. Nepatrně zatřepe hlavou a svou pozornost opět věnuje muži před ní, kterého se snaží poslouchat a naslouchat jeho slovům, u kterých věří, že jí přivedou na jiné myšlenky. "Sem." Zopakuje a vlastně mu i pomůže dokončit tuhle větu bez otazníků. Přičemž ukáže rukou všude okolo na náznak toho, že myslela město, ne bar, ale on i přesto mluvil o baru a tak se neubránila svěžímu úsměvu, který jí přece jenom sluší vícero, než nějaký smutný, či zapšklý výraz. "Ale, institut? Doděláváte si školy?" Otáže se zvědavě v obrovském přívalu extáze, která vzrušila její pozorovací buňky. Ne, že by se o vzdělávání nějak zajímala, ale ráda pozoruje ambiciózní lidi. "Mě?" Poukáže na sebe ručkou, než se zapřemýšlí, zdali by mu měla říct pravdu, nebo tu pravdu nějak utáhnout, ale i přesto, jak přemítá nad těmito možnostmi poví první, co jí napadne. "Smrt mých rodičů. Přivedla mne sem smrt mých rodičů, ráda bych zjistila, co se jim před lety stalo." Smrskne rty do úzké linky, než se jí povede vykouzlit sluníčkový úsměv.

Je vlastně ráda, že na ni promluvil a nijak egoisticky neodsekl cokoliv z toho, co se tu ze sebe snažila nějakých těch pár sekund dostat. Potěšeně roztáhla koutky už do drobnějšího úsměvu, než před malým okamžikem, než si upraví pramen, který zastrčí za levé ucho a po vlasech projede až do jejich konečků. Ve chvíli, kdy si on vezme své pivo, si o několik málo sekund později vezme svou skleničku a upije v ní nějaký nemalý obsah, který sic ve skleničce zmizí, ale pořád je tam více tekutiny než volného prostoru. Tuto skleničku umístí zpět na barový pultík, než svou hlavu opět stočí ke svému společníkovi. Nijak si ho neprohlíží. Přece jenom, hektických okamžiků tu už zažila spousty, tak není od věci nějaké to příjemné popovídání si. "Immanuel..." Zopakuje úžasle, než si ve své hlavince začne uvědomovat fakt, že takové jméno ještě nikdy neslyšela, ale je to pochopitelné, přece jenom, ona se jmenuje Andromeda, tak se není čemuž divit. "Pěkné jméno. Ještě jsem ho, ale nikdy neslyšela. Pokračuje ve svém monologu, než ho ukončí těsně předtím, než se jí dostane odpověď na její ... větu? Řekněme, že to věta byla. Ihned jí v očích blýsknou jiskřičky a koutky opět vytahuje vysoko na své tváři. "Berete mi slova z úst. Přesně na to jsem totiž myslela." Zasměje se a tento smích se hravě dostane do prostorů - ne moc širokého okruhu od nich. Vzpomene si ale na skutečnost podivných bytostí žijících zde, takže... Důležitá otázka jí teda vrtá v hlavě. "Co vás sem přivedlo, Immanueli?" Na tváři se jí vyhoupne tajemný výraz a v očích jí poskakují zvědavé otazníky, kterou touží zjistit odpověď na tuto otázku. Položí si ruce na svá stehna a zapře se o opěrátko barové židličky.