Bar
Ešte ako človek, lovec, dennodenne preklínal, obdarovával všetky zo stvor, ktoré lovil, nie práve príjemnými pomenovaniami... Mal v tom dokonca systém. Zoznam vybraných viet, slov, ktoré zaberali na vyprovokovanie vlkodlaka, či upíra, najlepšie. Len krátke prerušenie ticha, prostý zvuk krokov, odrážajúcich sa od zeme, vibrovanie listov v lese, blata, ktoré svojimi dokonalými zmyslami vnímali omnoho lepšie, ako kedy mohol on. No ani to im väčšinou nepomohlo – viac mužov s vysoko-účinným vybavením a oni skončili mŕtvi. Matematika počtov života, ktorá sa nedá oklamať. Prosté a jednoduché. A teraz? Počúval iného človeka, ako robí to isté, čo robil kedysi on... Tentokrát však na jeho účet, samozrejme... nič z toho, čo povedala, sa nedalo ani pri najmenšom porovnať s tým, čo si myslel, alebo vyslovoval on. Predsudky. Mátali mu hlavu, učili ho k bezcitnosti, chtíči po novej a novej krvi, a to nemusel byť ani upír... Zbavil života nespočetne veľa vlastných. Teraz už vlkodlakov nemohol nazývať inak. Bohužiaľ? Našťastie? Svoju rodinu už vnímal ako pomätenosť, šialenosť a jediné, čo mu zostalo... bola jeho sestra, ktorá mala zjavne vždy viac rozumu, než on.
Možno práve preto ho jej provokácia viac baví, než čokoľvek iné. Možno preto nevidí za každým jej slovom neprijateľnú narážku a urážanie toho, čo si ani sám nevybral. Nakloní hlavou zľahka do strany a takmer presne výrazom okopíruje zamračenie na jej tvári – robiac jej jasne naschvály. „Nah, za čo ma máš?“ Znechutený úškľabok lemuje jeho rysi. „Ja radšej pečeň.“ Dokončí napokon už celkom seriózne, pričom na ňu s poloúsmevom na perách žmurkne jedným okom. Bolo to až zvláštne... Akú veľkú tendenciu zrazu nabrali v provokovaní sa navzájom. Možno to bolo trochu detinské, divné na to, že to boli prakticky len dvaja ľudia, ktorí sa práve spoznali, ale v tej chvíli sa bavil... A kým sa bavil, nie je čo riešiť. Pri jej ďalšej narážke len pretočí otrávene očami a pomaly pokrúti hlavou. „Ty nemáš nikdy dosť, pravda?“ Zľahka podvihne obočím, v jeho tvári je však stále viditeľná nepatrná pobavenosť. „A len pre záznam, nepremieňam sa, pokiaľ nemusím, nemám čas chodiť každý druhý deň nakupovať nové oblečenie.“ A tiež ešte nebol celkom stotožnení so sebou vo vlčej podobe... ale to jej už nemal dôvod hovoriť. Až teraz si prakticky uvedomí, že sama o vlkodlakoch mohla vedieť len veci, ktoré vyplývali buď z logiky, alebo hádala ich pravdivosť z hlúpych filmov, ktoré všetko robili svetlejším, než to naozaj bolo. Veľmi rád by jej objasnil, že nie všetko je vždy tak, ako si to predstavuje... Ale koniec koncov, popravde ani netušil, ako to vôbec blondína v jeho blízkosti vidí – mohli to byť predstavy, alebo všetko len vtip? Opäť sa na ňu na dlhší moment zahľadí, ako mu ozrejmí, že očividne tiež nežije niekde na ulici, než pri konci jej vety neprekvapený potichu vydýchne a odvráti tvár niekam na stranu. „Ako pokaziť svoju prvú zmysluplnú vetu...“ Komentuje ju znovu pobavene podpichujúc, pričom letmo našpúli pery a zavesí svoj zrak do toho jej. „Prečo som ťa skôr typoval na bytový typ?“ Prenesie rečnícky, než nad tým prosto pokrčí plecami a obaja konečne nastúpia dnu do auta, ktoré sa po niekoľkých minútach zastaví na príjazdovej ceste pred cieľom ich cesty.
Jedným šmahom ruky za sebou zabuchne dvere a po nepatrnom rozhliadaní sa po okolí, skončí znovu na jednom bode, ktorý jeho oči už nejak automaticky ťahal k sebe. Pri jej reči sa mu na tvári objaví akýsi prapodivný, krivý úškrn, zatiaľ čo zľahka podvihnuté obočie vypovedá jeho očakávaniu akejkoľvek poznámky, ktorá by od nej mohla prísť... Lenže nič také sa neudeje. Namiesto toho spomalí v svojich krokoch povedľa nej a zboku sa na ňu viditeľne zadíva. Bola? Bola by to naozaj škoda, alebo sa aj tak nič nemenilo? Venuje jej poniekiaľ slabý poloúsmev, ktorý sa premení, ako inak, na úškrn a ktorý priam rezonuje nasledujúcim jeho slovám. „Hovor za seba...“ Odvetí jej na oplátku ku škode, ktorá by snáď mala vzniknúť, ak by sa dnes nestretli. Býval by to pokojný, nudný deň... Deň ako každý iný. „A v prípade, že to robíš... ďakuj mojej závislosti na kofeíne.“ Ako za celú dobu už niekoľkokrát, znovu na ňu jedným okom žmurkne. Keď už konečne vojdú dnu a presunú sa rovno k baru, ktorý bude pre dnešný večer zjavne ich záchytkou, prejde pohľadom prakticky celý výber, ktorý sa ani zďaleka nedal nazvať malým. Ako sedí vedľa nej, lakťami sa zaprie o pult a obráti k nej svoj zrak od barmanky, ktorá už len čakala na ich objednávku. „Máš rada prekvapenia?“ podvihne obočím, než trochu zvláštne kývne hlavou a prižmúri oči niekam pred seba do priestoru, prečesávajúc názvy fľašiek, ktoré uňho kedysi zvykli byť denným poriadkom. „Fajn, tu pre...“ na chvíľu sa odmlčí, “nie si vydatá, si?“ Spýta sa Andromedy pre istotu, i keď si bol takmer istý, že rozhodne nebola... Inak by tu s ním najskôr nesedela, alebo to proste len vydedukoval z jej slov za tento deň. „...Slečnu, jedného Jacka s medom. A pre mňa... Morgana a colu.“ Bola to jeho zvyčajná sladkosť, ktorá ho dostávala do nálady, ale nikdy katastrofálne neopila. Barmanka začne automaticky miešať destiláty v pohároch. „Vodka je pre dámy...“ uškrnie sa na svoju spoločnosť. „Čož ty nie si.“ Nebola to urážka, len prostá a ľahká provokácia, ktorá mohla dopadnúť všelijak.
Možno práve preto ho jej provokácia viac baví, než čokoľvek iné. Možno preto nevidí za každým jej slovom neprijateľnú narážku a urážanie toho, čo si ani sám nevybral. Nakloní hlavou zľahka do strany a takmer presne výrazom okopíruje zamračenie na jej tvári – robiac jej jasne naschvály. „Nah, za čo ma máš?“ Znechutený úškľabok lemuje jeho rysi. „Ja radšej pečeň.“ Dokončí napokon už celkom seriózne, pričom na ňu s poloúsmevom na perách žmurkne jedným okom. Bolo to až zvláštne... Akú veľkú tendenciu zrazu nabrali v provokovaní sa navzájom. Možno to bolo trochu detinské, divné na to, že to boli prakticky len dvaja ľudia, ktorí sa práve spoznali, ale v tej chvíli sa bavil... A kým sa bavil, nie je čo riešiť. Pri jej ďalšej narážke len pretočí otrávene očami a pomaly pokrúti hlavou. „Ty nemáš nikdy dosť, pravda?“ Zľahka podvihne obočím, v jeho tvári je však stále viditeľná nepatrná pobavenosť. „A len pre záznam, nepremieňam sa, pokiaľ nemusím, nemám čas chodiť každý druhý deň nakupovať nové oblečenie.“ A tiež ešte nebol celkom stotožnení so sebou vo vlčej podobe... ale to jej už nemal dôvod hovoriť. Až teraz si prakticky uvedomí, že sama o vlkodlakoch mohla vedieť len veci, ktoré vyplývali buď z logiky, alebo hádala ich pravdivosť z hlúpych filmov, ktoré všetko robili svetlejším, než to naozaj bolo. Veľmi rád by jej objasnil, že nie všetko je vždy tak, ako si to predstavuje... Ale koniec koncov, popravde ani netušil, ako to vôbec blondína v jeho blízkosti vidí – mohli to byť predstavy, alebo všetko len vtip? Opäť sa na ňu na dlhší moment zahľadí, ako mu ozrejmí, že očividne tiež nežije niekde na ulici, než pri konci jej vety neprekvapený potichu vydýchne a odvráti tvár niekam na stranu. „Ako pokaziť svoju prvú zmysluplnú vetu...“ Komentuje ju znovu pobavene podpichujúc, pričom letmo našpúli pery a zavesí svoj zrak do toho jej. „Prečo som ťa skôr typoval na bytový typ?“ Prenesie rečnícky, než nad tým prosto pokrčí plecami a obaja konečne nastúpia dnu do auta, ktoré sa po niekoľkých minútach zastaví na príjazdovej ceste pred cieľom ich cesty.
Jedným šmahom ruky za sebou zabuchne dvere a po nepatrnom rozhliadaní sa po okolí, skončí znovu na jednom bode, ktorý jeho oči už nejak automaticky ťahal k sebe. Pri jej reči sa mu na tvári objaví akýsi prapodivný, krivý úškrn, zatiaľ čo zľahka podvihnuté obočie vypovedá jeho očakávaniu akejkoľvek poznámky, ktorá by od nej mohla prísť... Lenže nič také sa neudeje. Namiesto toho spomalí v svojich krokoch povedľa nej a zboku sa na ňu viditeľne zadíva. Bola? Bola by to naozaj škoda, alebo sa aj tak nič nemenilo? Venuje jej poniekiaľ slabý poloúsmev, ktorý sa premení, ako inak, na úškrn a ktorý priam rezonuje nasledujúcim jeho slovám. „Hovor za seba...“ Odvetí jej na oplátku ku škode, ktorá by snáď mala vzniknúť, ak by sa dnes nestretli. Býval by to pokojný, nudný deň... Deň ako každý iný. „A v prípade, že to robíš... ďakuj mojej závislosti na kofeíne.“ Ako za celú dobu už niekoľkokrát, znovu na ňu jedným okom žmurkne. Keď už konečne vojdú dnu a presunú sa rovno k baru, ktorý bude pre dnešný večer zjavne ich záchytkou, prejde pohľadom prakticky celý výber, ktorý sa ani zďaleka nedal nazvať malým. Ako sedí vedľa nej, lakťami sa zaprie o pult a obráti k nej svoj zrak od barmanky, ktorá už len čakala na ich objednávku. „Máš rada prekvapenia?“ podvihne obočím, než trochu zvláštne kývne hlavou a prižmúri oči niekam pred seba do priestoru, prečesávajúc názvy fľašiek, ktoré uňho kedysi zvykli byť denným poriadkom. „Fajn, tu pre...“ na chvíľu sa odmlčí, “nie si vydatá, si?“ Spýta sa Andromedy pre istotu, i keď si bol takmer istý, že rozhodne nebola... Inak by tu s ním najskôr nesedela, alebo to proste len vydedukoval z jej slov za tento deň. „...Slečnu, jedného Jacka s medom. A pre mňa... Morgana a colu.“ Bola to jeho zvyčajná sladkosť, ktorá ho dostávala do nálady, ale nikdy katastrofálne neopila. Barmanka začne automaticky miešať destiláty v pohároch. „Vodka je pre dámy...“ uškrnie sa na svoju spoločnosť. „Čož ty nie si.“ Nebola to urážka, len prostá a ľahká provokácia, ktorá mohla dopadnúť všelijak.
Ona sama osobně už si taky nepamatuje, kdy za poslední dobu potkala někoho, s kým by si mohla jen tak nezávazně promluvit, poznat ho a trochu se zasmát všedním typům konverzací, nebo okolním vlivům, jestli se to tak dá říkat. Proto je ráda za to, že poznala právě Connora, se kterým se nemusí trápit ohledně toho, jestli dodržuje pravidla etiky, jestli náhodou něco v její povaze není špatně, jestli náhodou její krev nesmrdí nějak jinak, jestli náhodou nemá až moc blond hlavu, ale to zase odbíhám od tématu, prostě je ráda, že je spokojená, uvolněná a ve společnosti, zkráceno, podtrženo, ukončeno.
Hlavně byla ráda za to, že její provokace nebral jako nějakou nejnebezpečnější zbraň na světě a že jednoduše vnímal její provokativní narážky jako žert, kterým také tyto provokace byly. Zamračím se ve chvíli, kdy mu z úst vyjde první věta. "Copak, máš raději lidské srdci k večeři?" A to pronesla jenom kvůli tomu jeho zvýšenému zájmu, kterým se tato situace dala nazvat, ale zpět k věci, kde vlastně bydlí, tohle si vyposlechne moc ráda. "Jeskynní komplex? Nečekala jsem ani nic jiného. Ten kožich tě musí zahřívat dostatečně." Ušklíbne se a vlastně ani neví, jak si dokáže dělat legraci z něčeho takového, co viděla vždy jen ve filmech. Vždyť ještě před pár dny to pro ni bylo tabu, neznala to a nevěřila tomu a teď se ukázalo, že je to existující. Možná za to mohl jen fakt toho, že byl Connor jedním z nejsympatičtějších lidí, které poznala a možná se jí to jenom zdálo, ale tohle byl ten fakt, díky kterému byla tak otevřená. Nad zmínkou o hotelovém bytu jen s nesmělým úsměvem přikývne hlavinkou, než dopoví kde bydlí ona, i když ho to vůbec nezajímalo. "Já jsem si tu koupila dům, vlastně taky nedaleko odsud, ale ... je tam teplo, takže se kožichem zahřívat nemusím." Natáhne obočí vzhůru, jako by mu tím chtěla naznačit, že je o pár kroků napřed, ale ... není to tak, koutky jí v dalších chvílích vyjedou do stran a to jasně značí její pobavení a to, že opět jenom žertovala.
Poté, co auto zastaví, opustí ho ještě dřív, než stihne vytáhnout klíček ze zapalování. Vystrčí první - pravou nohu, o tu se zapře a vytáhne se ven z auta. Zabouchne dvířka a jakmile vystoupí i Connor, nechá na něm chvíli svůj pohled, než obejde auto a dostane se jí té řečnické otázky na kterou ona ale okamžitě vyhledává odpověď. "No jasně," začne zprvu svůj monolog, protože ve své slovní zásobě hledá ty správná slova, která by mohla použít. "Je to velké město a když se chceš seznamovat, musíš chodit ven. Vidíš, kdybys dnes nepřišel do kavárny, nebo kdybych nepřišla já, neznáme se..." Dokončí svůj monolog, než zpomalí chůzí, podívá se na něj a pootevře ústa. "A to by byla škoda." Přikrčí ramínka, než vstoupí do baru a zároveň až k barovému pultíku, kde se posadí na barovou stoličku. Nohu si přehodí přes nohu a zamyšleně si přeměří výběr alkoholu. "Dám si ... Těžká volba, nejsem si jistá, jestli mám chuť na vodku, nebo whiskey, ale je mi to tak nějak jedno, takže..." Vytočí na něj svou hlavu a šibalsky se usměje. "Překvap mě." Dokončí svou větu.
Hlavně byla ráda za to, že její provokace nebral jako nějakou nejnebezpečnější zbraň na světě a že jednoduše vnímal její provokativní narážky jako žert, kterým také tyto provokace byly. Zamračím se ve chvíli, kdy mu z úst vyjde první věta. "Copak, máš raději lidské srdci k večeři?" A to pronesla jenom kvůli tomu jeho zvýšenému zájmu, kterým se tato situace dala nazvat, ale zpět k věci, kde vlastně bydlí, tohle si vyposlechne moc ráda. "Jeskynní komplex? Nečekala jsem ani nic jiného. Ten kožich tě musí zahřívat dostatečně." Ušklíbne se a vlastně ani neví, jak si dokáže dělat legraci z něčeho takového, co viděla vždy jen ve filmech. Vždyť ještě před pár dny to pro ni bylo tabu, neznala to a nevěřila tomu a teď se ukázalo, že je to existující. Možná za to mohl jen fakt toho, že byl Connor jedním z nejsympatičtějších lidí, které poznala a možná se jí to jenom zdálo, ale tohle byl ten fakt, díky kterému byla tak otevřená. Nad zmínkou o hotelovém bytu jen s nesmělým úsměvem přikývne hlavinkou, než dopoví kde bydlí ona, i když ho to vůbec nezajímalo. "Já jsem si tu koupila dům, vlastně taky nedaleko odsud, ale ... je tam teplo, takže se kožichem zahřívat nemusím." Natáhne obočí vzhůru, jako by mu tím chtěla naznačit, že je o pár kroků napřed, ale ... není to tak, koutky jí v dalších chvílích vyjedou do stran a to jasně značí její pobavení a to, že opět jenom žertovala.
Poté, co auto zastaví, opustí ho ještě dřív, než stihne vytáhnout klíček ze zapalování. Vystrčí první - pravou nohu, o tu se zapře a vytáhne se ven z auta. Zabouchne dvířka a jakmile vystoupí i Connor, nechá na něm chvíli svůj pohled, než obejde auto a dostane se jí té řečnické otázky na kterou ona ale okamžitě vyhledává odpověď. "No jasně," začne zprvu svůj monolog, protože ve své slovní zásobě hledá ty správná slova, která by mohla použít. "Je to velké město a když se chceš seznamovat, musíš chodit ven. Vidíš, kdybys dnes nepřišel do kavárny, nebo kdybych nepřišla já, neznáme se..." Dokončí svůj monolog, než zpomalí chůzí, podívá se na něj a pootevře ústa. "A to by byla škoda." Přikrčí ramínka, než vstoupí do baru a zároveň až k barovému pultíku, kde se posadí na barovou stoličku. Nohu si přehodí přes nohu a zamyšleně si přeměří výběr alkoholu. "Dám si ... Těžká volba, nejsem si jistá, jestli mám chuť na vodku, nebo whiskey, ale je mi to tak nějak jedno, takže..." Vytočí na něj svou hlavu a šibalsky se usměje. "Překvap mě." Dokončí svou větu.
// <<< Kaviareň
Už to bol dlhý čas, odkedy sa s niekým naposledy zoznámil tak... Rýchlo? Možno za to mohol jeho vlk, ktorý sa vyžíval v samote, priam miloval jej fádne, bežné odlesky, jeho odraz v zrkadle, keď si uvedomil pravdu vediac, že sa nič na tom všetko nezmení. A to jej očividne nevadilo, nič z toho. Mala by sa vyhýbať nadprirodzenu, pre jej vlastné dobro, a ona dobrovoľne spadala priamo do nádrže plnej všetkých tých hávedí. Ako mohla vedieť, že nenastúpia do toho auta a on ju zavezie bohviekde, podávajúc si časti jej tela za radom stromov? Ako nováčik, nemal priveľké zdanie o pravidlách v tomto meste, a ak by chcel byť veľmi, veľmi krutý... Vlkodlak pod jeho kožou, lovec, ktorý nič ku svojím obetiam necítil... by všetky výčitky a vinu, odsal ďaleko z jeho dosahu.
Jej ľahké provokácie, ktoré sa poväčšine zaraďovali k narážkam jeho podstaty, ktorú jej bez hrátok prezradil, mu prekvapivo nevadili... Najskôr to bol fakt, že obaja svoje reči mysleli ako prostý žart, alebo mu už len bola príliš sympatická na to, aby sa za niečo tak detinské mohol nasrať. Po tom, čo konečne prídu k jeho autu, ktoré bolo od kaviarne odparkované cez cestu, pootvorí jej jedným ťahom dvere a čaká, kým nastúpi dnu. „Oh, ty skutočne nejaké máš?“ v prvú chvíľu sa hrá na zarazeného, akoby mu práve niekto povedal, že Darryl Kile vstal z mŕtvych a uteká rovno na ihrisko. Áno, bol stále fanúšikom baseballu. Zľahka pootvorí ústa a krivý úškrn je doslova patrný pod všetkou tou maskou pobavenosti. Tá však pomaly ale isto začne miznúť pri jej ďalších slovách, kedy sa jeho črty stiahnu úzkou serióznosťou.“Vlastním jaskynný komplex v lese neďaleko odtiaľto.“ Odvetí bez väčšieho záujmu, než potichu vydýchne a pretočí očami. „Mám hotelový byt.“ Pousmeje sa na ňu úškľabkom, než už obaja konečne nastúpia dnu a on bez nejakého čakania naštartuje. Jej komentáre, názvy mu nevadili, pretože jej ich prosto vracal... sám býval typom, ktorý blbosti príliš nehrotí, pokiaľ mu teda nezačali liezť na nervy.
Celý čas prosto nasleduje jej pokyny, ktoré ich snáď, zavedú k baru, ktorý hľadali. Cesta bola mĺkva, obaja viac-menej mlčali a v aute vládlo také tlmivé, pokojné ticho. Vlastne... až teraz si prakticky uvedomoval, koho si vedľa seba vezie – spoločnosť. Samozrejme, býval na podobné veci zvyknutý, prakticky každý druhý deň, no nemyslel si, žeby bol dlhšie tým človekom... Typom. Keď mu oznámi, že sú namieste a preruší tak tok jeho priblblých myšlienok, len letmo kývne hlavou a stočí volant do strany, nechávajúc napokon motor zhasnúť na príjazdovej ceste a vyťahujúc kľúčik zo zapaľovania.
Akonáhle vystúpi, rozhliadne sa po časti mesta, v ktorej ešte nebol, než sa obráti späť jej smerom. „Takže si tu pár dní a už si stihla prevetrať mestské podniky...“ uškrnie sa pomerne krivo, než čipom zamkne auto a rozíde sa spoločne s ňou dnu do baru, ktorý bol na jeho prvý dojem... Vcelku viac než dostačujúci. Vlastne to bolo niečo, čo by ste od tohto mesta čakali, a zároveň boli prekvapený, že to tu vidíte. Jeho pohľad prejde letmo miestnosť, ktorá nakoľko, ešte nebol pravý večer, kedy sa sem najskôr všetci márniví z okolia zbehnú, tak výrazne preplnená. Automaticky sa rozíde k baru, za ktorým, samozrejme, stála obsluha, kde sa zľahka oprie o pult a našpúli zamyslene perami. „Na čo máš chuť?“ pohliadne svojej spoločnosti do jej modrých očí, nakoľko on vedel čo si dá... ale o jej vkuse, povedzme, nemal ani zdania.
Už to bol dlhý čas, odkedy sa s niekým naposledy zoznámil tak... Rýchlo? Možno za to mohol jeho vlk, ktorý sa vyžíval v samote, priam miloval jej fádne, bežné odlesky, jeho odraz v zrkadle, keď si uvedomil pravdu vediac, že sa nič na tom všetko nezmení. A to jej očividne nevadilo, nič z toho. Mala by sa vyhýbať nadprirodzenu, pre jej vlastné dobro, a ona dobrovoľne spadala priamo do nádrže plnej všetkých tých hávedí. Ako mohla vedieť, že nenastúpia do toho auta a on ju zavezie bohviekde, podávajúc si časti jej tela za radom stromov? Ako nováčik, nemal priveľké zdanie o pravidlách v tomto meste, a ak by chcel byť veľmi, veľmi krutý... Vlkodlak pod jeho kožou, lovec, ktorý nič ku svojím obetiam necítil... by všetky výčitky a vinu, odsal ďaleko z jeho dosahu.
Jej ľahké provokácie, ktoré sa poväčšine zaraďovali k narážkam jeho podstaty, ktorú jej bez hrátok prezradil, mu prekvapivo nevadili... Najskôr to bol fakt, že obaja svoje reči mysleli ako prostý žart, alebo mu už len bola príliš sympatická na to, aby sa za niečo tak detinské mohol nasrať. Po tom, čo konečne prídu k jeho autu, ktoré bolo od kaviarne odparkované cez cestu, pootvorí jej jedným ťahom dvere a čaká, kým nastúpi dnu. „Oh, ty skutočne nejaké máš?“ v prvú chvíľu sa hrá na zarazeného, akoby mu práve niekto povedal, že Darryl Kile vstal z mŕtvych a uteká rovno na ihrisko. Áno, bol stále fanúšikom baseballu. Zľahka pootvorí ústa a krivý úškrn je doslova patrný pod všetkou tou maskou pobavenosti. Tá však pomaly ale isto začne miznúť pri jej ďalších slovách, kedy sa jeho črty stiahnu úzkou serióznosťou.“Vlastním jaskynný komplex v lese neďaleko odtiaľto.“ Odvetí bez väčšieho záujmu, než potichu vydýchne a pretočí očami. „Mám hotelový byt.“ Pousmeje sa na ňu úškľabkom, než už obaja konečne nastúpia dnu a on bez nejakého čakania naštartuje. Jej komentáre, názvy mu nevadili, pretože jej ich prosto vracal... sám býval typom, ktorý blbosti príliš nehrotí, pokiaľ mu teda nezačali liezť na nervy.
Celý čas prosto nasleduje jej pokyny, ktoré ich snáď, zavedú k baru, ktorý hľadali. Cesta bola mĺkva, obaja viac-menej mlčali a v aute vládlo také tlmivé, pokojné ticho. Vlastne... až teraz si prakticky uvedomoval, koho si vedľa seba vezie – spoločnosť. Samozrejme, býval na podobné veci zvyknutý, prakticky každý druhý deň, no nemyslel si, žeby bol dlhšie tým človekom... Typom. Keď mu oznámi, že sú namieste a preruší tak tok jeho priblblých myšlienok, len letmo kývne hlavou a stočí volant do strany, nechávajúc napokon motor zhasnúť na príjazdovej ceste a vyťahujúc kľúčik zo zapaľovania.
Akonáhle vystúpi, rozhliadne sa po časti mesta, v ktorej ešte nebol, než sa obráti späť jej smerom. „Takže si tu pár dní a už si stihla prevetrať mestské podniky...“ uškrnie sa pomerne krivo, než čipom zamkne auto a rozíde sa spoločne s ňou dnu do baru, ktorý bol na jeho prvý dojem... Vcelku viac než dostačujúci. Vlastne to bolo niečo, čo by ste od tohto mesta čakali, a zároveň boli prekvapený, že to tu vidíte. Jeho pohľad prejde letmo miestnosť, ktorá nakoľko, ešte nebol pravý večer, kedy sa sem najskôr všetci márniví z okolia zbehnú, tak výrazne preplnená. Automaticky sa rozíde k baru, za ktorým, samozrejme, stála obsluha, kde sa zľahka oprie o pult a našpúli zamyslene perami. „Na čo máš chuť?“ pohliadne svojej spoločnosti do jej modrých očí, nakoľko on vedel čo si dá... ale o jej vkuse, povedzme, nemal ani zdania.
//Vím, nic moc post, ale chtěl jsem, ať už tu jako něco je. :D
Cesta v autě nebyla nijak záživná, bylo vidět, že řídit umí, a tak se nemusela bát patřičných nehod, které naštěstí nepřišli. Dokonce spolu v autě ani moc nemluvili, spíše se na něj tak monotónně ohlížela a pozorovala ho během toho, co držel volant a snažil se jet tak, jak mu říkala, že jet má. Brzy už viděla ten bar, ve kterém poznala toho muže se zvláštním jménem... Immanue...la nebo tak nějak. "Tohle už je ono." Poví v krátkosti, než si počká, až zastaví u příjezdové cesty.
<<<Kavárna
Cesta v autě nebyla nijak záživná, bylo vidět, že řídit umí, a tak se nemusela bát patřičných nehod, které naštěstí nepřišli. Dokonce spolu v autě ani moc nemluvili, spíše se na něj tak monotónně ohlížela a pozorovala ho během toho, co držel volant a snažil se jet tak, jak mu říkala, že jet má. Brzy už viděla ten bar, ve kterém poznala toho muže se zvláštním jménem... Immanue...la nebo tak nějak. "Tohle už je ono." Poví v krátkosti, než si počká, až zastaví u příjezdové cesty.
<<<Kavárna
S Julienem jsme si potom koupili další dvě flašky Beama, abychom třeba cestou nedostali žízeň. Já jsem si oblékla svou bundičku a po boku Juliena jsme vyšli ven před bar. Náš cíl byla nějaká příroda.. Takže jsme se tak nějak demokraticky shodli, že půjdeme do lesa. Po chvíli chůze jsme došli až k jednomu z posedů a tak jsme na něj oba dva nemotorně vylezli a chvíli chlastali ještě tam. Už nás ani z jedné ze stran nečekal žádný výbuch, záchvat, nebo tak něco. Prostě jsme chlastali, dokud to nepřešlo. A že jsme měli výdrž.. Nakonec jsme tam strávili skoro celou noc, povídáním o ničem a vlastně o všem. Když už začínalo vycházet slunce, rozhodli jsme, že by bylo na čase, abychom šli domů. Doprovodila jsem proto Juliena k jeho hotelu a sama jsem se vydala přes město ke svému bytu.. Bohužel, jak jsem byla v náladičce, tak jsem nějak zabloudila..
>Náměstí
>Náměstí
Můj původ jí až nezvykle moc zajímal, obyčejně to bylo lidem fuk. A mě zase bylo fuk, že jim je to fuk. Ale v případě Odette to bylo zjevně jinak. „Jižní Korea,“ neměl jsem důvod to nějak tajit, nechtít o tom mluvit, stydět se, nebo být pyšný. Měl jsem k té zemi tak nějak neutrální, až lehce lhostejný vztah. Neměl jsem jí rád o nic víc, než jakákoliv jiná místa, kde jsem se zdržel, včetně Shadowhillu. Ten mě tu ovšem z jistých důvodů držel.
„Fajn,“ zamumlal jsem k její poznámce ohledně náměstí a troch use přitom zamračil. Přišlo mi, že až moc důvěřuje lidem, které nezná. Co kdybych se na ní vykašlal? Dovedl jí někam jinam? Něco jí provedl? Nezdálo se, že by z toho měla strach, či tuto hrozbu vůbec brala v potaz. Ale mně to konec konců mohlo být jedno.
„Jasně, tak vzhůru za mým hlasem,“ broukl jsem a vydal se ven. Nejevil jsem moc velký zájem o to jí nějak pomoct, nešel jsem ani o moc pomaleji než obvykle a neohlížel jsem se, ale pravdou bylo, že jsem to dělal částečně proto, aby neměla pocit, že jí nějak podceňuju. Prostě jsem to… nějak neřešil, však kdyby potřebovala, jistě se ozve sama.
//třeba parčík
„Fajn,“ zamumlal jsem k její poznámce ohledně náměstí a troch use přitom zamračil. Přišlo mi, že až moc důvěřuje lidem, které nezná. Co kdybych se na ní vykašlal? Dovedl jí někam jinam? Něco jí provedl? Nezdálo se, že by z toho měla strach, či tuto hrozbu vůbec brala v potaz. Ale mně to konec konců mohlo být jedno.
„Jasně, tak vzhůru za mým hlasem,“ broukl jsem a vydal se ven. Nejevil jsem moc velký zájem o to jí nějak pomoct, nešel jsem ani o moc pomaleji než obvykle a neohlížel jsem se, ale pravdou bylo, že jsem to dělal částečně proto, aby neměla pocit, že jí nějak podceňuju. Prostě jsem to… nějak neřešil, však kdyby potřebovala, jistě se ozve sama.
//třeba parčík
Soustředím své dva plně fungující smysly na mladíka, který se přede mnou jeví jen jako mastný flek neurčitého zbarvení. Jako vždy, ani dnes jsem svou slepotu nebrala jako omezení, naopak, stále jsem měla na paměti slova mé matky. Jsi výjimečná, Odette. Nějak tak to říkávala, a já tomu věřila možná mírně naivně, ačkoliv na mne nic výjimečného nikdy nebylo. "Asiat? A odkud přesně?" položím svou další otázku bez zaváhání, že by to mohlo být třeba nevhodné. Nu což, při nejhorším neodpoví.
Následující ticho bylo zvláštní, byla slyšet hudba a štěbetání některých lidí v našem okolí. Ty jsem příliš nevnímala, soustředila jsem se na ten flíček přede mnou. "Můžeme klidně do přírody, jen mě pak budeš muset navést k náměstí, tam už se vyznám," pravím s úsměvem a udělám mírný krok stranou, přičemž jde má pravá ruka jako první jakožto slepecká hůl, abych se tak vyhnula případným nedorozuměním. Ještě v rychlosti zaplatím několika drobnými vodu, načež počkám na jeho pokyn že vyrážíme. Nechci pomoc, ale rozhodně mi bude nápomocen, půjde li přede mnou. "Budeš muset jít první, mě by trvalo dlouho se odsud vymotat," zasměji se.
>> Někam.. kam chceš. :D
Následující ticho bylo zvláštní, byla slyšet hudba a štěbetání některých lidí v našem okolí. Ty jsem příliš nevnímala, soustředila jsem se na ten flíček přede mnou. "Můžeme klidně do přírody, jen mě pak budeš muset navést k náměstí, tam už se vyznám," pravím s úsměvem a udělám mírný krok stranou, přičemž jde má pravá ruka jako první jakožto slepecká hůl, abych se tak vyhnula případným nedorozuměním. Ještě v rychlosti zaplatím několika drobnými vodu, načež počkám na jeho pokyn že vyrážíme. Nechci pomoc, ale rozhodně mi bude nápomocen, půjde li přede mnou. "Budeš muset jít první, mě by trvalo dlouho se odsud vymotat," zasměji se.
>> Někam.. kam chceš. :D
Slepota mi jako maličkost nepřipadala, ale pokud to tak brala ona, asi to bylo lepší, než kdyby se tím nějak moc užírala. Navíc jsem její problémy řešit nechtěl a psycholog jsem také nebyl, ani jsem se o podobnou pozici nikdy nesnažil. Nic jsem na to tedy neřekl a odpověděl jí až na další otázku. „Ano, jsem Asiat,“ odvětil jsem jednoduše, protože tahle skutečnost jí asi také unikla, a z mojí mluvy nešlo moc poznat, že nemluvím rodným jazykem. Sice jsem občas některým slovům nerozuměl, ale to se stávalo čím dál méně.
Na její poznámku o tykání jsem kývl, ale došlo mi, že tohle asi není nejlepší postup, jakým bych s ní měl jednat. Prostě jsem na to nějak nebyl zvyklý, že musím na vše odpovídat slovně.
„Ano, jistě,“ odsouhlasil jsem tedy její návrh a potom přemýšlel, kam jít, když sama nevěděla. „Hm… chceš někam mezi lidi? Nebo spíš do přírody? Mně je to jedno, vyber si,“ zamumlal jsem jenom mezitím, co jsem se pomalu zvedal od baru. Seděl jsem tu tak dlouho, že mi trochu ztuhlo tělo a musel jsem se protáhnout. Nad její otázkou jsem se krátce zamyslel.
„Nevím, co bereš jako dlouho, ale žiji zde okolí tří let,“ všiml jsem si, že se usmívá jako sluníčko. Celkem mě její přístup udivoval, já bych na jejím místě asi už ležel pod drnem.
Na její poznámku o tykání jsem kývl, ale došlo mi, že tohle asi není nejlepší postup, jakým bych s ní měl jednat. Prostě jsem na to nějak nebyl zvyklý, že musím na vše odpovídat slovně.
„Ano, jistě,“ odsouhlasil jsem tedy její návrh a potom přemýšlel, kam jít, když sama nevěděla. „Hm… chceš někam mezi lidi? Nebo spíš do přírody? Mně je to jedno, vyber si,“ zamumlal jsem jenom mezitím, co jsem se pomalu zvedal od baru. Seděl jsem tu tak dlouho, že mi trochu ztuhlo tělo a musel jsem se protáhnout. Nad její otázkou jsem se krátce zamyslel.
„Nevím, co bereš jako dlouho, ale žiji zde okolí tří let,“ všiml jsem si, že se usmívá jako sluníčko. Celkem mě její přístup udivoval, já bych na jejím místě asi už ležel pod drnem.
Jména, rodinu a věci tomu podobné už nechá za sebou, co víc k tomu ještě dodávat, když už ani osoba, se kterou je rozhovor veden, k tématu nijak nepřispěje. Ohledně toho přízvuku, není divu, že toho mladinká slečna moc nerozeznala, to víte, když už anglicky mluvíte tolik let a krom jazyka německého se vám do toho částečně motá i nějaká ta ruština, nizozemština a přízvuk občanů Liverpoolu, něco jako specifický akcent je u vás už dosti nadsazené označení, spíše by se dalo mluvit spíše o přízvuku podivném, těžko rozeznatelném a možná ani ne tolik slyšitelném.
Když pak dojde na slova o nadpřirozenu, musí se jejímu potěšení a zvědavosti zase pro sebe trochu pousmát. Už už jí snad chce dát váhavou odpověď na její otázku ohledně duchů a podobně a snad jí i obecně potvrdit, že upíři nejsou jediné nebezpečí, které po okolí lítá. Když to pak však sama odbude s tím, že je možná lepší nevědět, jen rychle zase zaklapne svou čelist a jen s mírným chápavým úsměvem přikývne. Ještě že tak. Opět se musí pousmát o něco více, když uvidí červeň jejích tváří, snad hlavně proto, že to i jistým příjemným způsobem polechtá jeho ego. Na to její potěšení následně už jen pokýve se stále stejným úsměvem hlavou na znamení, že on to má snad i stejně, jen je příliš líný na to, aby na to použil nějaká ta slova opětování. "Na viděnou." Opětuje jí již tentokrát opravdu zvukem a pohledem ji pronásleduje až do chvíle, kdy zmizí z jeho zorného pole a on uzná za nevhodné a zbytečné se za ní otáčet tělem svým celým. Sám ještě pak chvíli setrvá sedíc sám u baru, přemítajíc nad tím, co právě od této ženy, nebo možná spíš dívky, vyslechl. Verdammte vampire... Povzdechne si nakonec sám pro sebe, i on na bar hodí pár mincí, které by měly dostatečně ocenit hodnotu nápoje, jehož zbylý obsah těsně poté celý obrátí do svého hrdla, bez dalších okolků se postaví z barové stoličky zpět na vlastní nohy a s pocitem, že by přeci jen svou novou chůvu neměl bez důvodu nechávat s Lo o samotě příliš dlouho, zamíří ke svému skromnému obydlí.
>Domů
Když pak dojde na slova o nadpřirozenu, musí se jejímu potěšení a zvědavosti zase pro sebe trochu pousmát. Už už jí snad chce dát váhavou odpověď na její otázku ohledně duchů a podobně a snad jí i obecně potvrdit, že upíři nejsou jediné nebezpečí, které po okolí lítá. Když to pak však sama odbude s tím, že je možná lepší nevědět, jen rychle zase zaklapne svou čelist a jen s mírným chápavým úsměvem přikývne. Ještě že tak. Opět se musí pousmát o něco více, když uvidí červeň jejích tváří, snad hlavně proto, že to i jistým příjemným způsobem polechtá jeho ego. Na to její potěšení následně už jen pokýve se stále stejným úsměvem hlavou na znamení, že on to má snad i stejně, jen je příliš líný na to, aby na to použil nějaká ta slova opětování. "Na viděnou." Opětuje jí již tentokrát opravdu zvukem a pohledem ji pronásleduje až do chvíle, kdy zmizí z jeho zorného pole a on uzná za nevhodné a zbytečné se za ní otáčet tělem svým celým. Sám ještě pak chvíli setrvá sedíc sám u baru, přemítajíc nad tím, co právě od této ženy, nebo možná spíš dívky, vyslechl. Verdammte vampire... Povzdechne si nakonec sám pro sebe, i on na bar hodí pár mincí, které by měly dostatečně ocenit hodnotu nápoje, jehož zbylý obsah těsně poté celý obrátí do svého hrdla, bez dalších okolků se postaví z barové stoličky zpět na vlastní nohy a s pocitem, že by přeci jen svou novou chůvu neměl bez důvodu nechávat s Lo o samotě příliš dlouho, zamíří ke svému skromnému obydlí.
>Domů
Nijak mne tím nevyvedl z míry ani neurazil, zachovávala jsem asertivní postoj a nijak negativně na to nereagovala. "Nemohl, ale to nevadí. Je to jen, maličkost," usmála jsem se s vlnou pozitivní energie, která mnou osobu jen málokdy opouští. Napila jsem se perlivé vody, a pozvolna se natočila směrem k Leemu, jak se mi představil. "Mne též, Lee? Ty jsi, cizinec?" zeptám se inteligentně, neb mě jeho jméno přijde tak nějak cizokrajné, ale v dnešní době jeden nikdy neví.
"Nemohli bychom si tykat?" navrhnu přátelsky,úsměv na tváři coby usměvavé sluníčko. Omezenost v podobě zraku mě nijak netrápí. "Nemám tušení, kam se tady dá jít. Nejsem zde moc dlouho," obeznámím jej. Dopiji zbyteček vody, který zůstal ve skleničce. Přišla jsem se jen osvěžit a je čas opustit tohle temné místo. "Žiješ v Shadowhillu dlouho, Lee?" zeptám se s mírnou dávkou zvědavosti.
"Nemohli bychom si tykat?" navrhnu přátelsky,úsměv na tváři coby usměvavé sluníčko. Omezenost v podobě zraku mě nijak netrápí. "Nemám tušení, kam se tady dá jít. Nejsem zde moc dlouho," obeznámím jej. Dopiji zbyteček vody, který zůstal ve skleničce. Přišla jsem se jen osvěžit a je čas opustit tohle temné místo. "Žiješ v Shadowhillu dlouho, Lee?" zeptám se s mírnou dávkou zvědavosti.
Nevypadalo to, že by jí moje poznámka nějak naštvala. Usoudil jsem tedy, že už na to bude zvyklá, nebo jednoduše moc neřeší kecy ostatních. Což bylo ve společnosti někoho jako já jedině plus, tedy pokud člověk nechtěl odejít s náběhem na srdeční příhodu. Na tváři se mi střídal jeden výraz za druhým, ale ani jeden asi nevypadal zrovna dvakrát inteligentně, takže bylo dobře, že ho neviděla. „Mohl jsem si všimnout,“ zabručel jsem si spíše sám pro sebe, ačkoli jsem soudil, že bude mít díky slepotě jistě o dost lepší sluch než ostatní. Nelitoval jsem zase tolik svých slov, sice jsem byl naštvaný na svojí nevšímavost. Věděl jsem totiž, že všímavý být dokážu, jen už mi nějak zlenivěl mozek a vše mi bylo lhostejné.
Když mi podala ruku na představení, sice do mě trochu žduchla, ale oko mi nevypíchla, takže to bylo fajn. Krátce jsem si s ní potřásl. „Lee, těší mě.“ Ani jsem se jí nesnažil přeříkat celé jméno, jelikož jsem si zvykl na to, že to nemá cenu. „Můžu vás vzít někam jinam, jen mi řekněte, kam chcete.“ Popravdě už jsem také toužil odsud zmizet.
Když mi podala ruku na představení, sice do mě trochu žduchla, ale oko mi nevypíchla, takže to bylo fajn. Krátce jsem si s ní potřásl. „Lee, těší mě.“ Ani jsem se jí nesnažil přeříkat celé jméno, jelikož jsem si zvykl na to, že to nemá cenu. „Můžu vás vzít někam jinam, jen mi řekněte, kam chcete.“ Popravdě už jsem také toužil odsud zmizet.
odpověděl(a) (14.8.2016 23:57)
// Odpovím nějak ráno. :)
odpověděl(a) (15.8.2016 0:02)
// Jojo :)
Občas by nebylo od věci vidět výraz některých lidí, kterým oznámím, že jsem slepá. Částečně tedy. A těžko říci, jak na to zareaguje tento muž, může si myslet ledasco. Slepá holka v baru, kdo by to byl řekl. "To je v pořádku, nemusíte se omlouvat," zavrtím hlavou, abych dodala svým slovům nějaký ten důraz na danou věc. "Nemohl jste to vědět," dodám, v mysli mu však děkuji, že to není přesně ten typ. "A slečno, mohu vám nějak pomoci?", to bych opravdu tak milá nebyla.Nad jeho otázkou nemusím nijak zvláště otálet s odpovědí. "Ano, tohle je pro mne dost nepraktické místo, bohužel, jsem cestou nic lepšího nenašla," pronesu s asertivním postojem k celé věci. Bydlím tu poměrně krátce, ve skutečnosti ani nevím, jak jsem se do této uličky dostala. "Jsem Dellenia, nebo Odette." pronesu přátelsky, načež k tomu flíčku, který já vidím, napřáhnu ručku abych si s ním potřásla. Maličko do něj rukou šťouchnu s tichým "Pardon,".
Dobře, nebudu lhát, její odpověď mě trochu zarazila. Nebo možná trochu víc. V první chvíli jsem si myslel, že si ze mě jen utahuje a chtěl jsem ihned začít remcat, jenomže mi tak nějak došlo, že to není pravda. Opravdu byla slepá a moje poznámka tedy vyzněla dost nevhodně. Ono, většina mých poznámek byla nevhodná, ale tohle bylo trochu moc i na mě.
„Fajn, omlouvám se,“ zabručel jsem poraženecky a opět se na ní otočil, protože můj zájem ještě vzrostl. Pokud tedy skutečně neviděla, stejně by jí nemělo vadit, že se na ní dívám, no ne? Její oči ale nebyly ničím zvláštní, snad jen svojí výraznou barvou, ale to bylo vše. (//doufám :D)
„Není pro vás tohle místo trochu… nepraktické?“ nahodil jsem opatrně a zběžně se rozhlédl po tmavém baru plného více či méně opilých lidí.
„Fajn, omlouvám se,“ zabručel jsem poraženecky a opět se na ní otočil, protože můj zájem ještě vzrostl. Pokud tedy skutečně neviděla, stejně by jí nemělo vadit, že se na ní dívám, no ne? Její oči ale nebyly ničím zvláštní, snad jen svojí výraznou barvou, ale to bylo vše. (//doufám :D)
„Není pro vás tohle místo trochu… nepraktické?“ nahodil jsem opatrně a zběžně se rozhlédl po tmavém baru plného více či méně opilých lidí.
Pár vteřin ticha to jistě bylo, já jen doufala že se skutečně dívám na toho, kdo na mne mluvil jelikož pak by to vypadalo opravdu blbě. Jeho následující slova mne utvrdí, že se dívám na správnou osobu a nad jeho dotazem ohledně slepoty si mírně povzdechnu. Neříká to na potkání, ale on se trefil přímo do černého. "Ano, tak... trochu," jemně přikývnu nad jeho dotazem. Nemá smysl to svádět na něco jiného, v tomto prostředí už vůbec. Vidím před sebou pouze ten rozmazaný flek kdy je nemožné odhadnout, jak se daná osoba dívá nebo jaký má výraz ve tváři. Napiji se studené, jemně bublinkaté vody a na rtech mi hraje úsměv. Možná poloslepá, ale nebudu si tím kazit život, mne to přijde normální.
Zamračeně jsem jí sledoval a mlčel. Čekal jsem, jestli se napije nebo ne, ale nakonec si všeho všimla včas, což sice mojí škodolibosti moc neprospělo, ale aspoň jsem o své pití nepřišel. Vzal jsem si zpátky a zavrtěl hlavou. „Nepotřebuju kupovat nové,“ zabručel jsem. „Jste snad slepá?“ neodpustil jsem si ještě jednu menší poznámku bez ohledu na to, jak to v momentální situaci vyzní. Nebyl jsem tak bezohledný, abych to pronesl záměrně, ale já si jejího problému vážně nevšiml. Dopil jsem poslední sklenku a další už si raději neobjednával. Byl jsem tu už docela dlouho, a hodlal jsem odejít po dvou, ne po čtyřech. Když jsem se trochu uklidnil začal jsem si prohlížet vlasy oné neznámé dívky, protože mě to přirozeně zaujalo. Celkově jsem zjistil, že nevypadá vůbec špatně, nechtěl jsem si jí ale prohlížet moc okatě, tak jsem se raději otočil zase zpátky k baru.