Bar
Charlotte se bavila s kamarádkou, vypadali spokojeně a Mikel šel domů, ale bar se nezavírá, pořád tam jsou lidi včetně barmanky Charlottě. Bavil se s Terkou, popíjel pivo a kouřil cigaretu. "Aha, myslel jsem, že je k tomu nějaký důvod" pokrčí rameny, je mu to vlastně jedno, jde mu o kamarádský přístup a aby řeč nestála. Nad její otázky pokrčí rameny a zakroutí hlavou. "Ne, to ne, popíjím pivo každý den" řekne narovinu. Nebude chodit okolo horké kaše a nemá důvod ji to neříct, možná bude vypadat jako alkoholik, ale to není, nikdy to nepřehání. On vlastně ani neví, co to znamená šťastný dne, tedy, dříve to věděl, když hrál, občas si říkal, že má šťastný den, ale potom převažovali ty špatný, proto je vlastně tady.
Zakroutil nad Carlovou poznámkou hlavou. Následně se i od něj pomalu začal vzdalovat, jelikož si našel jinou společnost a Mikelovou předností prací přeci jenom bylo obsluhování v baru.Aspoň do té doby, než měl padla. Vzhledem k tomu, že tam ten den vůbec neměl být, přišla ta doba ještě rychleji. Převlékl se takřka rychlostí blesku, nevnímal bolest, která se stále odrážela v jizvě, ohlásil se u jiných, že konečně mizí domů a následně dlouhými kroky také vypadl.
Před barem se zastavil jenom na chvíli, aby si zapálil jednu cigaretu a mohl popřemýšlet nad tím, co bude dělat. Furt v něm bublal vztek a pochyboval, že by to nějak vyřešil. Možná to bylo tím jeho pesimismem. Mžoural očima k nebi, furt nic neviděl, kdo ví, kde nechal svoje čočky. Přece nevytáhnu brejle, zašklebil se. Neměl je rád, ale vzhledm k tomu, že skutečně nic neviděl, sáhl do své tašky, kde je nosil v pouzdře. Nasadil si na nos tenké černé obroučky, konečně normálně viděl a vydal se rychlejším krokem k jednomu domku, kde nějak doufal, že ho nevyhodí a naopak mu pomůžou. Rada moudřejšího vždycky bodne...
//Domek Karin
Před barem se zastavil jenom na chvíli, aby si zapálil jednu cigaretu a mohl popřemýšlet nad tím, co bude dělat. Furt v něm bublal vztek a pochyboval, že by to nějak vyřešil. Možná to bylo tím jeho pesimismem. Mžoural očima k nebi, furt nic neviděl, kdo ví, kde nechal svoje čočky. Přece nevytáhnu brejle, zašklebil se. Neměl je rád, ale vzhledm k tomu, že skutečně nic neviděl, sáhl do své tašky, kde je nosil v pouzdře. Nasadil si na nos tenké černé obroučky, konečně normálně viděl a vydal se rychlejším krokem k jednomu domku, kde nějak doufal, že ho nevyhodí a naopak mu pomůžou. Rada moudřejšího vždycky bodne...
//Domek Karin
Znova si odpijem a pozriem sa znova na Carla. Oči vyrtútim do hora a porozmýšlam. ,,Hm vlastne ani neviem prečo dnes,ale asi potrebujem trošku vypnúť.,, poviem nakoniec sa na neho pozriem a prehovorím. ,,A čo ty? Máš niaky šťastný deň s dobrou náladou a preto oslavuješ pivom?,, prehodím len tak. Odpijem si z vodky a tým ju celú vipijem. Neviem čo si bjednám teraz. Tak rozmýšlam či si neobjednám to isté ešte raz.
Je za svojí kamarádku opravdu šťastná a ráda s ní bude plánovat svatbu, i přesto, že je to to, co si ona sama přeje jak dlouho. Nedává ale svůj smutek najevo a právě naopak, těší se ještě více. Může se trochu vyřádit na cizí svatbě a třeba bude mít Alex chvíli pokoj. ,,Šaty se vyberou, navíc ty by jsi vypadala jako princezna i v pytli od brambor" Mávne nad tím rukou, že opravdu nemá strach, že by si nedokázala vybrat. Úplně už si jí dokáže představit a na jednu stranu jí vážně závidí. Na druhou je upírem, žije věčně, může se vdát klidně i stokrát za život. Obrazně řečeno, to by nikdy neudělala. ,,Jen plánuj, každá holka o tom sní už od malička a v hlavě má tisíce myšlenek a chce to jen převést do reality, takže ti ráda s čímkoliv pomůžu" Nabídne se jí s úsměvem, opravdu by pro ní udělala cokoliv by jen chtěla. Je to její zlatíčko.
Nemá cenu jí odsuzovat, proč by? Claire má přesně to, o čem Lott vždy toužila. Za tohle se snad odsuzovat nedá. I když věří, že se najdou takoví, co to udělají. ,,V tomhle se rozhodně neomlouvej, Sienn je navíc tvá rodina a vím, že jsi potřebovala vědět co a jak. Není to jen tak." Chlácholivě jí pohladila po vlasech a nevzdalovala se od ní. ,,Claire ale slib mi, že kdyby jsi měla nějaké velké bolesti, že nám to řekneš. Netrp sama prosím" Pronese starostlivě, má o ní strach, přece jen člověk a vlkodlak, opravdu se bojí, že bude mít nějaké ty bolesti. Pak se zlehka zasměje. ,,Claire, Noel bude rozhodně šťastný, věř mi. Před chvílí byl tady a právě jste se minuli. Bude za tebe rád" Nedokáže si představit, že by se snad Noel zlobil, určitě své dceři přeje jen to nejlepší. Pak se zasměje na její uražení. ,,No dobře, budu muset hlídat, je mi to jasné. Však já ti ty dětičky pěkně vycvičím" Přislíbí jí naoko se smíchem. ,,To je dobré Claire, udělám si svoje" Mávne nad tím rukou, jako by to byla běžná věc, ovšem moc dobře ví, že s Alexem to nebude jen tak. Pak už se rozhlédne po baru. ,,Zlato musím obsluhovat, už tak jsem se sekla dlouho a Mikel to tady chudá běhá za mě" Omlouví se jí a stiskne ruku. ,,Jsem za tebe opravdu moc šťastná" Řekne ještě jednou upřímně to, co myslí vážně a pak už jde běhat mezi stoly.
Nemá cenu jí odsuzovat, proč by? Claire má přesně to, o čem Lott vždy toužila. Za tohle se snad odsuzovat nedá. I když věří, že se najdou takoví, co to udělají. ,,V tomhle se rozhodně neomlouvej, Sienn je navíc tvá rodina a vím, že jsi potřebovala vědět co a jak. Není to jen tak." Chlácholivě jí pohladila po vlasech a nevzdalovala se od ní. ,,Claire ale slib mi, že kdyby jsi měla nějaké velké bolesti, že nám to řekneš. Netrp sama prosím" Pronese starostlivě, má o ní strach, přece jen člověk a vlkodlak, opravdu se bojí, že bude mít nějaké ty bolesti. Pak se zlehka zasměje. ,,Claire, Noel bude rozhodně šťastný, věř mi. Před chvílí byl tady a právě jste se minuli. Bude za tebe rád" Nedokáže si představit, že by se snad Noel zlobil, určitě své dceři přeje jen to nejlepší. Pak se zasměje na její uražení. ,,No dobře, budu muset hlídat, je mi to jasné. Však já ti ty dětičky pěkně vycvičím" Přislíbí jí naoko se smíchem. ,,To je dobré Claire, udělám si svoje" Mávne nad tím rukou, jako by to byla běžná věc, ovšem moc dobře ví, že s Alexem to nebude jen tak. Pak už se rozhlédne po baru. ,,Zlato musím obsluhovat, už tak jsem se sekla dlouho a Mikel to tady chudá běhá za mě" Omlouví se jí a stiskne ruku. ,,Jsem za tebe opravdu moc šťastná" Řekne ještě jednou upřímně to, co myslí vážně a pak už jde běhat mezi stoly.
// prepáč ale dnes neodpíšem. Celý deň budem mimo wifi.
odpověděl(a) (18.3.2017 11:16)
// V pohodě ;)
"Hm, aha" řekne si a trochu pokyvne hlavou, je povahy, které je to jedno, kolik jí je, nebo jak dlouho nepila, spíše se snaží jen bavit a povídat si. Proto se dále zeptal "a proč zrovna dnes ano?" musí mít přeci důvod k tomu, aby jen tak po půl roce přišla do baru a dala si jen tak vodku. "Carl" představí se a napije se piva. Carl je muž, který je celkem spokojený a pije, protože mu to chutná. Za alkoholika se nepovažuje, ikdyz někdo ho tak považovat může. Pije denně, ale neopiji se. Tak do nálady, ale že by se opil, asi hodně dlouho ne.
"S tím počítám! Mám spoustu nápadů, ale největší starost mi dělají asi šaty. Bude to docela psycho vybrat jenom jedny. Je to strašně nespravedlivé. Chlapi si vezmou akorát oblek a kravatu, sladí to s doplňky od nevěsty a jsou těžce za vodou. V hlavě mám už několik kombinací vlasů s účesy a kyticí, ale nedokážu se rozhodnout. Já vím, já vím, je ještě čas, ale přece jenom. Plánování není nikdy dost a obzvlášť ne pro tyhle případy!" Prohlásí ještě na otázku týkající se svatby. Ano, je to možná trochu zbytečné plánovat všechno takhle dopředu, ale někde se začít musí. A co si budeme povídat- snad každá holka si svojí svatbu plánuje už od malička. Nebylo se tudíž čemu divit, Claire to chce mít všechno dokonalé už jenom kvůli ní a Cedovi.
Netrvá to dlouho a už se dostanou k té super-stresující historce, kdy Claire nikdy nevěděla, jakou průpisku si má do školy vybrat. Ještě teď s tímhle zásadním rozhodnutím měla problém. Když na ní ale Lott vyplázne jazyk, nakloní se směrem k ní a okatě stiskne zuby, jakoby by jí snad chtěla ten jazyk ukousnout. Pak jí obdaří vítězným mrknutím a triumfálním výrazem a co nevidět vytahuje snímky z ultrazvuku. Jak už bylo řečeno, je šťastná, že ji Lott neodsuzuje, nebo tak něco a je šťastná s ní. "Šla bych hned za tebou, jenže když jsem to zjistila, musela jsem ještě nejprve k doktorovi, ale vzhledem k tomu, že by kvůli tomu kdo je Ced...no...moc nerozuměl, tak jsem se potřebovala poradit právě se Sienn. Jestli je to pravda, jak to bude všechno probírat a tak." Prozradí upřímně. Nad tím, že to ještě neřekla Cedovi se musí zasmát. "A taky mu to nemám v plánu říkat dříve, než Cas a tátovi a to bude ještě chvilku trvat, protože fakt nevím, jak se na to stihnu psychicky připravit. Už tak jsem dumala nad jeho reakcí ohledně té svatby, ale když mu teď ještě řeknu, že bude děda..." Vykulí oči a protočí je. Jo, to bude oříšek.
"Tetička Lott bude muset hlídat!" Ohradí se uraženě, jakoby vůbec přicházelo v úvahu, jestli by za nimi mohla Lottie chodit. "A vůbec, jestli chceš, tak si nějaké můžeš i vzít, jedno ti pro mě za mě prodám. " Samozřejmě to myslí z legrace, ale i přesto. Čtyři děti budou dřina a Claire to ví, až moc dobře. Ale taky by to mohla být zábava a určitě se nebude nudit. Hlavní je zůstat pozitivní.
Netrvá to dlouho a už se dostanou k té super-stresující historce, kdy Claire nikdy nevěděla, jakou průpisku si má do školy vybrat. Ještě teď s tímhle zásadním rozhodnutím měla problém. Když na ní ale Lott vyplázne jazyk, nakloní se směrem k ní a okatě stiskne zuby, jakoby by jí snad chtěla ten jazyk ukousnout. Pak jí obdaří vítězným mrknutím a triumfálním výrazem a co nevidět vytahuje snímky z ultrazvuku. Jak už bylo řečeno, je šťastná, že ji Lott neodsuzuje, nebo tak něco a je šťastná s ní. "Šla bych hned za tebou, jenže když jsem to zjistila, musela jsem ještě nejprve k doktorovi, ale vzhledem k tomu, že by kvůli tomu kdo je Ced...no...moc nerozuměl, tak jsem se potřebovala poradit právě se Sienn. Jestli je to pravda, jak to bude všechno probírat a tak." Prozradí upřímně. Nad tím, že to ještě neřekla Cedovi se musí zasmát. "A taky mu to nemám v plánu říkat dříve, než Cas a tátovi a to bude ještě chvilku trvat, protože fakt nevím, jak se na to stihnu psychicky připravit. Už tak jsem dumala nad jeho reakcí ohledně té svatby, ale když mu teď ještě řeknu, že bude děda..." Vykulí oči a protočí je. Jo, to bude oříšek.
"Tetička Lott bude muset hlídat!" Ohradí se uraženě, jakoby vůbec přicházelo v úvahu, jestli by za nimi mohla Lottie chodit. "A vůbec, jestli chceš, tak si nějaké můžeš i vzít, jedno ti pro mě za mě prodám. " Samozřejmě to myslí z legrace, ale i přesto. Čtyři děti budou dřina a Claire to ví, až moc dobře. Ale taky by to mohla být zábava a určitě se nebude nudit. Hlavní je zůstat pozitivní.
Obzriem sa na muža ktorý sedí vedľa mňa a zasmjem sa. ,,Už mám 19 takže môžem piť. A nepijem veľa. Naposledy som pila asi pred polrokom. ,, poviem a znova si odpijem. Teraz už nezakašlem. Ale horúčava mi znova prejde celým telom. Pošúcham si zmrznuté ruky, ktoré mám od vtedy čo mám mágiu ľadu. Pozriem sa na neho a pohár vodky si znova odložím ku sebe. ,,Volám sa Terézia a ty si? spýtam sa zvedavo a hlavu natočím na ľavý bok a skúmam ho pohľadom. Rozmýšlam čo tu robí on. Ako psychopat mi nepríde ani ako že ho nechala žena. Takže je šťastný a pije len pre šťastie. Ale zase ako alkoholik mi nepríde.
Do baru přišla dívka, nevypadala ani na 18 a objednala si vodku. Zakaslala a pozdravila Carla, ten se musel uchechtnout. "Můžeš to vůbec pít? A proč.to piješ, když ti to nechutná? zasměje se. Vzpomněl si na Kameňák. Kde tato hláška byla. Napil se piva a potáhl si z cigarety. Foukl to.nekam nahoru, za bar. Podívá se na Mikela, jestli už vypadá líp.
//Mobil
//Mobil
-) most
Utekám cestou a hľadám bar kde by som sa mohla napiť a zabudnúť zase na minulosť. Moc nepijem,vlastne vôbec ale to nevadí aspoň to skúsim. Po minulosti akú mám ja sa aspoň raz treba odreagovať a zabudnúť na všetko a všetkých. Bežím mestom až nájdem bar. Vojdem do vnútra a zalapám po dychu. Vôbec to tu nevizerá staro alebo ošúchane. Je tu krásne,len trošku dymu. Môj vlkodlačí čuch mi zavadzal. Rozhliadla som sa a vyberem sa k baru. Sadnem si vedľa muža ktorý fajčí a popíja pivo.,, Poprosím vás jednu vodku.,, poviem čašníkovi. Zadívam sa na svoje ruky a potom veďľa na muža. ,, Dobrý.,,Poviem a usmejem sa. Keď mám už vodku pri sebe,zoberem ju a trošku si z nej odpijem. Začnen sa dusiť,lebo v tele sa mi rozleje horkastá chuť vodky. Začnem kašlať. Odložim vodku a zhlboka som si vzdychla. Vlkodlaci sa asi rýchlo opijú. Neviem či je to pravda ale teplo ktoré sa mi rozlievalo cez celé telo bolo priemne.
Utekám cestou a hľadám bar kde by som sa mohla napiť a zabudnúť zase na minulosť. Moc nepijem,vlastne vôbec ale to nevadí aspoň to skúsim. Po minulosti akú mám ja sa aspoň raz treba odreagovať a zabudnúť na všetko a všetkých. Bežím mestom až nájdem bar. Vojdem do vnútra a zalapám po dychu. Vôbec to tu nevizerá staro alebo ošúchane. Je tu krásne,len trošku dymu. Môj vlkodlačí čuch mi zavadzal. Rozhliadla som sa a vyberem sa k baru. Sadnem si vedľa muža ktorý fajčí a popíja pivo.,, Poprosím vás jednu vodku.,, poviem čašníkovi. Zadívam sa na svoje ruky a potom veďľa na muža. ,, Dobrý.,,Poviem a usmejem sa. Keď mám už vodku pri sebe,zoberem ju a trošku si z nej odpijem. Začnen sa dusiť,lebo v tele sa mi rozleje horkastá chuť vodky. Začnem kašlať. Odložim vodku a zhlboka som si vzdychla. Vlkodlaci sa asi rýchlo opijú. Neviem či je to pravda ale teplo ktoré sa mi rozlievalo cez celé telo bolo priemne.
Carl si začínal čím dál více všímat Mikelovi nálady, vypadá rozrušeně a tak mu to nedá a zeptá se "jsi v pohodě?" jednoduchá otázka, může a nemusí mu odpovídat. Pokud mu řekne, že ano, nebude to dál řešit. Pochopí, že k tom nebude chtít mluvit. Na jeho otázku, jestli Charlotte jen přikývl. Char je kratší, loni se mu to a tak.to použil, nevi, jak ji kdo říká. "By se mohla přidat, jestli nemá praxi a jestli chce" pokrčil rameny, nechtěl, aby se nějak nudila nebo něco, ale ani se nechtěl vtirat.. potom nechal mikela dělat svou práci a počkal, mezitím se napil a zapálil si další cigaretu, ach ty kuřáci. Zaslechl jeho větu "jestli chce zavřít, klidně už mohu vypadnout" oznámí a potáhne si z cigarety.
odpověděl(a) (18.3.2017 9:18)
//Pardon, ale není mi moc dobře, takže nenapíšu, jenom poprosím,jestli někde zmíníš, že Mikel šel prostě něco dělat nebotak,děkuju.
odpověděl(a) (18.3.2017 11:16)
// jasně, pak to tam napíšu, np ;)
Moc jsem nechápal její myšlenkové pochody. Když jsem se rozhlédl kolem nás, nepřišlo mi úplně vhodné rozebírat tohle téma zrovna tady. Přes hudbu jsme se hůře slyšeli a nemohli jsme přeci rozebírat nějaká vážnosti. V baru člověk posedával z jiných důvodu. Aby se pobavil, nebo aby zapomněl na všechny problémy. Schválně, do jaké skupiny jsem patřil já?
Odnesl jsem ji na druhou stranu místnosti. A vůbec mi to nepřišlo divné, ačkoliv by asi mělo. Neznali jsme se. Ale proč někomu nepomoct, když je evidentně v nesnázích? Zasmál jsem se nad tím a pak krátce zakroutil hlavou. „Všechno je jednou poprvé,“ poznamenal jsem se širokým úsměvem. Já se opil do němoty, vlastně až do té fáze, kdy jsem nebyl schopný vstát ze země, ještě jako člověk. A to byla panečku muka. Vystřízlivěl jsem snad až po třech dnech, zle mi bylo, hlavu jsem měl jako střep. Tohle bych jí rozhodně nepřál. „Děláš dobře,“ přitakal jsem jí a prohrábl si vlasy.
Drobně jsem se usmál a přikývl. Ano, byl jsem ožrala. Vlastně jsem pil první ligu a během jednoho týdne jsem nedokázal vystřízlivět. Pořád jsem do sebe lil všechno možné, protože jsem se tak trochu bál toho, až budu vnímat krutost tohoto světa, a hlavně, jak mi bude špatně. Ještě štěstí, že se mé tělo rychle regenerovalo. Kdybych byl člověkem, jistě by mě již dávno postihla cirhóza jater a zemřel bych na ni velmi mladý. Jak smutná diagnóza by to byla.
Následně začala kňourat, že se jí chce domů. Nedivil jsem se jí. O to překvapenější jsem byl, když mi nabídla, abych šel s ní. Zůstal jsem opřený o zeď, zatímco odešla. Překvapilo mě to. Nemám co ztratit, pokrčil jsem nad tím rameny a vydal se tedy za ní. Jen jsem se tentokrát musel procpat přes davy lidí. Ať už jsem byl společenský sebevíc, tohle jsem zkrátka nemusel. Navíc ve mně vzbudila zvědavost. Jaké věci mi chtěla objasnit? Objevil jsem se nakonec vedle ní u baru. „Tak fajn, můžeme jít,“ pokývl jsem hlavou a usmál se na ni. Nechal jsem ji jít první. Své rodné město jsem sice znal, ale nebyl jsem nějaký věštec, abych věděl, kde přesně bydlí.
Odnesl jsem ji na druhou stranu místnosti. A vůbec mi to nepřišlo divné, ačkoliv by asi mělo. Neznali jsme se. Ale proč někomu nepomoct, když je evidentně v nesnázích? Zasmál jsem se nad tím a pak krátce zakroutil hlavou. „Všechno je jednou poprvé,“ poznamenal jsem se širokým úsměvem. Já se opil do němoty, vlastně až do té fáze, kdy jsem nebyl schopný vstát ze země, ještě jako člověk. A to byla panečku muka. Vystřízlivěl jsem snad až po třech dnech, zle mi bylo, hlavu jsem měl jako střep. Tohle bych jí rozhodně nepřál. „Děláš dobře,“ přitakal jsem jí a prohrábl si vlasy.
Drobně jsem se usmál a přikývl. Ano, byl jsem ožrala. Vlastně jsem pil první ligu a během jednoho týdne jsem nedokázal vystřízlivět. Pořád jsem do sebe lil všechno možné, protože jsem se tak trochu bál toho, až budu vnímat krutost tohoto světa, a hlavně, jak mi bude špatně. Ještě štěstí, že se mé tělo rychle regenerovalo. Kdybych byl člověkem, jistě by mě již dávno postihla cirhóza jater a zemřel bych na ni velmi mladý. Jak smutná diagnóza by to byla.
Následně začala kňourat, že se jí chce domů. Nedivil jsem se jí. O to překvapenější jsem byl, když mi nabídla, abych šel s ní. Zůstal jsem opřený o zeď, zatímco odešla. Překvapilo mě to. Nemám co ztratit, pokrčil jsem nad tím rameny a vydal se tedy za ní. Jen jsem se tentokrát musel procpat přes davy lidí. Ať už jsem byl společenský sebevíc, tohle jsem zkrátka nemusel. Navíc ve mně vzbudila zvědavost. Jaké věci mi chtěla objasnit? Objevil jsem se nakonec vedle ní u baru. „Tak fajn, můžeme jít,“ pokývl jsem hlavou a usmál se na ni. Nechal jsem ji jít první. Své rodné město jsem sice znal, ale nebyl jsem nějaký věštec, abych věděl, kde přesně bydlí.
"To je právě že hrozně fajn, ale... zase není," vysvětlím trochu zmateně. Zajímá mě, jestli se bude vyptávat. Nebude mi dělat problém si o mém životě trochu promluvit, ale jenom tak povrchně, nechci zacházet moc do hloubky, sice je to dávno, ale pořád to všechno bolí. Nese se to se mnou. Holt je to můj kostlivec ve skříni, no..
"Mě ale vadí... jakýkoliv dotek," zamumlám opatrně, a poté se odehraje ta eskapáda s tím mým zvracením. Ani nepřemýšlím nad tím, že použil tu naši upíří rychlost, aby mě dostal až na záchod. Před těmi všemi lidmi, mohlo by to být riskantní. Pořád existují lovci, kteří by nás tady mohli v klidu zamordovat. K čemuž by měli důvod, protože já jsem masová vražedkyně a Aaron... tak u něho to není jisté, ale určitě alespoň jednou zabil. Takže by to bylo celkem o kejhák. A já můj svůj život. Teď už ano, všechno zlé je přeci pro něco dobré, no ne?
"Myslím, že začínám střízlivět. Možná za to může ten metabolismus. Nikdy v životě jsem se neopila. Ugh... a už to nehodlám zkoušet," zabrblám nespokojeně, přičemž si znovu promnu spánky. Je možné, abych vystřízlivěla tak rychle. Přeci jen... máme zrychlený metabolismus, díky čemuž se hojíme rychleji. Patří mezi to i opilost třeba? Nevím. Nikdy jsem to nezkoušela, až teď. A nebo jsem prostě vystřízlivěla šokem a tím zvracením, to je taky dost možné.
Cuknu sebou, když dloubne do mého ramene, za které se okamžitě chytím. Mám i pomalejší reflexy. Bože, od teď nesnáším opilost, jsem tak... víc nesamostatná než obvykle. "Nejsem ožrala! To ty jsi ožrala... teda... byl jsi," namítnu ublíženě, ale i přes moji začínající bolest hlavy se zaculím, aby věděl, že to nemyslím vážně nebo že jsem si to nevzala k srdci. V zas tak příšerném stavu teda nejsem.
"Chci domů," zakňourám okamžitě a několikrát přikývnu. "Napiji se té vody, zaplatím a jdu domů. Jestli chceš... můžeš jít se mnou, potřebuji morální podporu, navíc... bych ti mohla objasnit pár věcí," dodám, přičemž mu dám čas na rozmyšlenou tím, že si zajdu k tomu našemu stolku, který je ku podivu neobsazený a vezmu si odtamtud svoji milovanou tašku. Jak jsem tady mohla nechat můj fotoaparát bez ochrany?! No nejsem já úplně blbá?! Tiše si povzdechnu, přičemž do sebe prostě kopnu tu vodu a jdu zaplatit k baru, kde si počkám na Aarona. Když se tedy rozhodne jít se mnou, prostě a jednoduše se rozejdu k sobě do bytu.
-->Můj byt
"Mě ale vadí... jakýkoliv dotek," zamumlám opatrně, a poté se odehraje ta eskapáda s tím mým zvracením. Ani nepřemýšlím nad tím, že použil tu naši upíří rychlost, aby mě dostal až na záchod. Před těmi všemi lidmi, mohlo by to být riskantní. Pořád existují lovci, kteří by nás tady mohli v klidu zamordovat. K čemuž by měli důvod, protože já jsem masová vražedkyně a Aaron... tak u něho to není jisté, ale určitě alespoň jednou zabil. Takže by to bylo celkem o kejhák. A já můj svůj život. Teď už ano, všechno zlé je přeci pro něco dobré, no ne?
"Myslím, že začínám střízlivět. Možná za to může ten metabolismus. Nikdy v životě jsem se neopila. Ugh... a už to nehodlám zkoušet," zabrblám nespokojeně, přičemž si znovu promnu spánky. Je možné, abych vystřízlivěla tak rychle. Přeci jen... máme zrychlený metabolismus, díky čemuž se hojíme rychleji. Patří mezi to i opilost třeba? Nevím. Nikdy jsem to nezkoušela, až teď. A nebo jsem prostě vystřízlivěla šokem a tím zvracením, to je taky dost možné.
Cuknu sebou, když dloubne do mého ramene, za které se okamžitě chytím. Mám i pomalejší reflexy. Bože, od teď nesnáším opilost, jsem tak... víc nesamostatná než obvykle. "Nejsem ožrala! To ty jsi ožrala... teda... byl jsi," namítnu ublíženě, ale i přes moji začínající bolest hlavy se zaculím, aby věděl, že to nemyslím vážně nebo že jsem si to nevzala k srdci. V zas tak příšerném stavu teda nejsem.
"Chci domů," zakňourám okamžitě a několikrát přikývnu. "Napiji se té vody, zaplatím a jdu domů. Jestli chceš... můžeš jít se mnou, potřebuji morální podporu, navíc... bych ti mohla objasnit pár věcí," dodám, přičemž mu dám čas na rozmyšlenou tím, že si zajdu k tomu našemu stolku, který je ku podivu neobsazený a vezmu si odtamtud svoji milovanou tašku. Jak jsem tady mohla nechat můj fotoaparát bez ochrany?! No nejsem já úplně blbá?! Tiše si povzdechnu, přičemž do sebe prostě kopnu tu vodu a jdu zaplatit k baru, kde si počkám na Aarona. Když se tedy rozhodne jít se mnou, prostě a jednoduše se rozejdu k sobě do bytu.
-->Můj byt
Zcela náhle se mi svěřila se svým problémem. Povytáhl jsem obočí a naklonil hlavu na stranu. Tohle téma bylo zajímavé, no neměl jsem jistotu, že se o tom bude chtít bavit. Byl jsem přeci muž. „Tak ti opilost pomáhá se uvolnit,“ řekl jsem svou teorii a pokrčil rameny, abych dal najevo, že to koneckonců vůbec nemusí být pravda. Ale když ke mně přišla, neřekl bych do ní, že má nějaký problém s muži. Mluvila se mnou zcela uvolněně, i když byla střízlivá. Jen jí nějakým způsobem vadily doteky. Třeba měla nějakou špatnou zkušenost. „Buď v klidu. Vždyť k ničemu intenzivnějšímu nedošlo,“ mrkl jsem na ni. Pokud řekla, že se jí jen dotkl, tak se jí jen dotkl. To nebylo tak příšerné. Kdyby ji natlačil na stěnu a nemohla by se od něj hnout, to by bylo daleko horší.
Na její otázku jsem snad ani nepotřeboval odpovídat. Sice jsem chápal, že ještě nebyla opilá v baru, ale proboha, vždyť to bylo logické. Zakroutil jsem hlavou a raději ji odnesl dál od baru, kde by zvracení bylo opravdu riskantní, protože tam bylo mnoho lidí. A z toho by byl problém, který bych nechtěl řešit, protože jediným východiskem by zřejmě bylo pár pěstí. Na to jsem už dávno neměl žaludek, ačkoliv jsem býval rebel. To už ale bylo dávno.
Když jsem ji postavil znovu na nohu a ona se klopýtavě rozešla do kabinky, opřel jsem se zády o stěnu místnosti, která byla vedle dveří. Se založenýma rukama na hrudi jsem sledoval okolí a myšlenkami byl zase úplně někde jinde.
Dokud se opět neobjevila s vyslovením díku. „Není za co. To se stává,“ poznamenal jsem, aby snad necítila nějaké výčitky svědomí, a drobně jsem pokrčil rameny. Vždyť to nic nebylo. Podíval jsem se ještě po lidech, kteří se na nás naštěstí překvapeně nedívali. Nebylo přeci úplně normální, abych byl na jednom místě a během mrknutí oka se přemístil na úplně druhou stranu místnosti. Ne že bych se za své upírství styděl, ale bylo lepší, aby velká část města zkrátka nic nevěděla. A ti, co to vědět mají, tak to vycítí. „Být tebou, tak teď už nic nepiju, ožralo,“ zazubil jsem se a dloubl prstem do jejího ramene. Samozřejmě jsem to myslel z legrace. „Maximálně vodu, které ses ani nedotkla. A bylo by ti lépe, kdybys tak udělala,“ připomněl jsem jí. Sklenice tam ještě pořád byla, pokud ji do té doby někdo neshodil, nebo dokonce nevypil.
„Půjdeme, nebo…“ větu jsem tak úplně nedokončil, protože jsem jí chtěl dát na výběr.
Na její otázku jsem snad ani nepotřeboval odpovídat. Sice jsem chápal, že ještě nebyla opilá v baru, ale proboha, vždyť to bylo logické. Zakroutil jsem hlavou a raději ji odnesl dál od baru, kde by zvracení bylo opravdu riskantní, protože tam bylo mnoho lidí. A z toho by byl problém, který bych nechtěl řešit, protože jediným východiskem by zřejmě bylo pár pěstí. Na to jsem už dávno neměl žaludek, ačkoliv jsem býval rebel. To už ale bylo dávno.
Když jsem ji postavil znovu na nohu a ona se klopýtavě rozešla do kabinky, opřel jsem se zády o stěnu místnosti, která byla vedle dveří. Se založenýma rukama na hrudi jsem sledoval okolí a myšlenkami byl zase úplně někde jinde.
Dokud se opět neobjevila s vyslovením díku. „Není za co. To se stává,“ poznamenal jsem, aby snad necítila nějaké výčitky svědomí, a drobně jsem pokrčil rameny. Vždyť to nic nebylo. Podíval jsem se ještě po lidech, kteří se na nás naštěstí překvapeně nedívali. Nebylo přeci úplně normální, abych byl na jednom místě a během mrknutí oka se přemístil na úplně druhou stranu místnosti. Ne že bych se za své upírství styděl, ale bylo lepší, aby velká část města zkrátka nic nevěděla. A ti, co to vědět mají, tak to vycítí. „Být tebou, tak teď už nic nepiju, ožralo,“ zazubil jsem se a dloubl prstem do jejího ramene. Samozřejmě jsem to myslel z legrace. „Maximálně vodu, které ses ani nedotkla. A bylo by ti lépe, kdybys tak udělala,“ připomněl jsem jí. Sklenice tam ještě pořád byla, pokud ji do té doby někdo neshodil, nebo dokonce nevypil.
„Půjdeme, nebo…“ větu jsem tak úplně nedokončil, protože jsem jí chtěl dát na výběr.
"Provokante," zachichotám se. Ale má vlastně pravdu, i Kim říkal, že jsem tvrdohlavá, asi na tom něco bude. Ne, že by mi vadilo. Mám ráda to, že jsem tvrdohlavá. Ale vím, kdy mám ustoupit. Tedy... V některých případech, protože když zvítězí moje zvědavost, tak jsem k nezastavení. Což už asi není moc dobré.
Alkohol zacelí rány? Tak to bych potřebovala, protože mě v hlavě hlodá tolik věcí. Tolik brzo ukončených životů, měli rodinu, přátele a Kim... Kim, ten Kim, kterého jsem pokousala. To je mi snad ještě víc, protože jsem ho na rozdíl od těch mrtvých lidí znala. Což mě deptá ještě víc. Hrůza. Ale tak... Teď na to myslet nemusím, protože jsem.. co? Ano! Jsem opilá a je mi fajn.
Pak se odehraje ta část s tancem, přičemž se přiřítím vyděšená k Aaronovi. "Ne... Ne... Ty-Ty to nechápeš. Mám... s muži jisté problémy, neměla bych být schopna normálně uvažovat," ale ono se to děje. Uvažuji normálně. Nemám žádné záchvaty, nic, ani ťuk a je to tak osvobozující pocit. Protože normálně bych na tom parketu ztuhla a třásla bych se jako osika. A Aaron by mě musel jít zachránit jako princ na bílém koni, protože bych já sama nebyla schopna se pohnout.
Přitahovala jsem ho? Nechci ho přitahovat. Sice se mi líbí fakt, že v opilosti nemám panické stresy, ale i tak pořád... opilost je jenom dočasný stav, takže bych to neměla tak řešit, protože jakmile vystřízlivím, tak teprve pak začnu vyšilovat. Do té doby... je mi to tak nějak jedno.
¨Tak.. Tak kde?" pronesu ukňouraně a zmateně cosi zamrmlám ve francouzštině, když jsem nucena se k němu otočit zády. A najednou ztratím půdu pod nohama, což mě donutí hlasitě vyjeknout, ale hned si omotám ruce kolem jeho krku, abych náhodou nesletěla. A mému žaludku rozhodně neprospěje to, že se mnou proletí přes celý ten bar a vysadí mě u záchodů.
Trochu se mi podlomí nohy, když mě najednou postaví na zem, ale pak naberu rovnováhu, přičemž se pustím jeho krku a udělám několik vratkých kroků na záchod, kde se zavřu a tak nějak ze sebe vyhodím všechen ten alkohol, který jsem do sebe v tom divném záchvatu naházela. A s tímto se objeví i naprostý zmatek z toho všeho, co se stalo a mírná bolest hlavy. Nepříjemné.
Jakmile je snad už všechno venku, přejdu k umyvadlu, ve kterém si vypláchnu pusu a trochu se upravím, abych nevypadala jako strašák, přičemž pak se s rukou ve vlasech rozejdu zpátky za Aaronem.
"Díky," zamumlám se znechuceným výrazem a trochu se uchechtnu, přičemž si promnu spánky, ale ruce spustím zpátky podél boků. Pomohl mi. Nemusel, mohl mě tam nechat, vždyť se neznáme, ale on mi pomohl. Proč mám pocit, že mi musí někdo neustále pomáhat? První Kim, teď Aaron. Jsem jako nějaký lapač problémů, při kterých mi musí vždycky někdo pomáhat.
Alkohol zacelí rány? Tak to bych potřebovala, protože mě v hlavě hlodá tolik věcí. Tolik brzo ukončených životů, měli rodinu, přátele a Kim... Kim, ten Kim, kterého jsem pokousala. To je mi snad ještě víc, protože jsem ho na rozdíl od těch mrtvých lidí znala. Což mě deptá ještě víc. Hrůza. Ale tak... Teď na to myslet nemusím, protože jsem.. co? Ano! Jsem opilá a je mi fajn.
Pak se odehraje ta část s tancem, přičemž se přiřítím vyděšená k Aaronovi. "Ne... Ne... Ty-Ty to nechápeš. Mám... s muži jisté problémy, neměla bych být schopna normálně uvažovat," ale ono se to děje. Uvažuji normálně. Nemám žádné záchvaty, nic, ani ťuk a je to tak osvobozující pocit. Protože normálně bych na tom parketu ztuhla a třásla bych se jako osika. A Aaron by mě musel jít zachránit jako princ na bílém koni, protože bych já sama nebyla schopna se pohnout.
Přitahovala jsem ho? Nechci ho přitahovat. Sice se mi líbí fakt, že v opilosti nemám panické stresy, ale i tak pořád... opilost je jenom dočasný stav, takže bych to neměla tak řešit, protože jakmile vystřízlivím, tak teprve pak začnu vyšilovat. Do té doby... je mi to tak nějak jedno.
¨Tak.. Tak kde?" pronesu ukňouraně a zmateně cosi zamrmlám ve francouzštině, když jsem nucena se k němu otočit zády. A najednou ztratím půdu pod nohama, což mě donutí hlasitě vyjeknout, ale hned si omotám ruce kolem jeho krku, abych náhodou nesletěla. A mému žaludku rozhodně neprospěje to, že se mnou proletí přes celý ten bar a vysadí mě u záchodů.
Trochu se mi podlomí nohy, když mě najednou postaví na zem, ale pak naberu rovnováhu, přičemž se pustím jeho krku a udělám několik vratkých kroků na záchod, kde se zavřu a tak nějak ze sebe vyhodím všechen ten alkohol, který jsem do sebe v tom divném záchvatu naházela. A s tímto se objeví i naprostý zmatek z toho všeho, co se stalo a mírná bolest hlavy. Nepříjemné.
Jakmile je snad už všechno venku, přejdu k umyvadlu, ve kterém si vypláchnu pusu a trochu se upravím, abych nevypadala jako strašák, přičemž pak se s rukou ve vlasech rozejdu zpátky za Aaronem.
"Díky," zamumlám se znechuceným výrazem a trochu se uchechtnu, přičemž si promnu spánky, ale ruce spustím zpátky podél boků. Pomohl mi. Nemusel, mohl mě tam nechat, vždyť se neznáme, ale on mi pomohl. Proč mám pocit, že mi musí někdo neustále pomáhat? První Kim, teď Aaron. Jsem jako nějaký lapač problémů, při kterých mi musí vždycky někdo pomáhat.