Bílé a suché..chmm..já raději to červené Teda." řekl a přitom se koukal na ni. V jednom měla pravdu, červené vypadá jako krev. Tak nějak. Možná proto si ho více oblíbil. Stačila jenom ta barva, ale ta chuť je nepopsatelná. Měla pravdu i v těch pohádkách. "Máš pravdu. Když si to tak vezme. Vlkodlaci, upíří. To máš všechno v knížkách a v pohádkách. Nejake věci jsou hold opravdické" pokrcil nad tím rameny. To co lidi čtou malým dětem je opravdové. Jak co tedy. Dokonce i magie. Je taky skutečnost.
"Druhý? pozvedl jedno obočí a nevěřícně se na ni podíval. "No.. nevadí. Pořád jsem v tom dobrém pořadí" usklibl se nad tím.
Myslel si, ze to neudela, ale bohužel. Poté co ho odtáhla a po jejich slovech několikrát zamrkal.. "Ou, promiň. já..no.. začal si prohrabavat vlasy. "Nechal jsem se unést. Já no.. prostě jsi mě okouzlila na tolik, že i fa hodina je hodně" usmál se milé a podíval se raději jinam. Bylo trapné se na ni koukat poté co udělal.

//Promiň když tak za chyby jsem na mobilu

"Ale jo tak já to beru" Pokýval několikrát za sebou hlavou. Ať je jakákoliv, nějak ho to nezajímá. Každý je nějaký, on je taky nějaký. Když došlo na téma alkohol, pousmál se a začal to s ní tedy probírat. "Neříkám, že alkohol je něco dobrého, ale alkohol není ani špatný. Víno a bourbon to je prostě moje no. Víno spíš piju červené, má lepší chuť. řekl s pokýváním hlavou, vzal sklenku do ruky a napil se z ní.
Nad jejími dalšími slovy se musel zasmát. "Přeci nebudeš jak vystašené dítě, které věří pohádkám." uchechtl se nad tím a zavrtěl hlavou. Nemá rád lidi co se chovají jako děti. "Více se snažit? No dobrá zapracuji na sobě." zasmál se. Má snad důvod ji strašit? Ano kdyby byla člověk tak možná. Je to ale skoro stejná bytost jako on a hlavně ona mu zatím nic neudělala.
"Jsem první? Tomu nevěřím.." zavrtěl nevěřícne hlavou. "Nevěřím." pousmál se a zadíval se do jejích očí. Jak se tak do jejích očí díval, edalo mu to. Naklonil se k ní a chtěl ji políbit na její rty.

Neříkám, že jsem si to nemyslel, ale však sama víš jak to v našem světě prostě chodí." uchechtl se nad tím. Prostě vlkodlaci a upíří jsou monstra. To mu nikdo nevymluví. A stejně, i když si to ten dotyčný nehodlá přiznat i v něm samotném se skrývá to monstrum. Taky i v Karin.
"Tak to máme společné. Taky miluju víno a bourbon." pousmál se a zahleděl se do své sklenky. Vždy na prvním místě byl bourbon a teprve poté víno, hlavně červené, které on miloval. Na barové židli se narovnal a poupravil si své tričko, které rozhodně nebylo levné. Nenosí levné věci, vždy si potrpí na luxusu. Alespoň u některých věcech. Opřel se o opěradlo, které bylo malinké a ruce založil na hrudi. "No nebudu ti lhát. Jsem upír, miluju lidskou krev. Být tebou dával bych si na mě bacha." řekl se smíchem a hlavu otočil jejím směrem. Po jejím drcnutí se od opěradla zády odtáhl a ruce položil na bar. Díval se přitom na ni s úsměvem. Poté co ji dal neposedné pramínky za ucho se pohledem přemístil do jejích očí. Na její poděkování se pousmál. Ruku místo toho aby stáhl, položil na opěradlo barové židle na které seděla ona a pořád se ji díval do očí. "Máš krásný úsměv věříš tomu?" uchechtl se a ještě chvilku se ji díval do očí. Poté se trochu odtáhl a podíval se kolem sebe, kolik lidí zde ještě zůstalo a kdo nový přišel. Mezitím co si prohlížel okolí si vjel rukou do vlasů.

Chvíli ji pozoroval. Chvilkama si přeje umět lidem číst myšlenky, musí to být nádhera, dostat se každému do hlavy. Po jejích slovech však musel zapátrat v paměti i když nerad. Nikdy takový nebyl jako je teď, udělal to z něho jeho strýc a ty roky, kdy byl pryč z tohohle města. Jen díky smrti jeho rodičů se stal takovým jakým je. A popravdě? Je za to velice rád. Jeho srdce se proměnilo na velmi ledové srdce, které k sobě nikoho nepustí.
Vracet se do minulosti a připomínat si vše co se odehrálo než odešel, nebylo dost příjemné a jeho by to akorát udělalo slabším. Opět zavřel dveře nad minulostí, vzal si sklenku s vínem a napil se. Začal myslet na něco jiného, než na sebe a jeho krutou minulost. "To jsem nikdy neřekl." odpověděl na její větu, že ne každá stvůra dělá stvůrné věci. Pak však přišla otázka ohledně jeho. Jeho soobní život. Takové otázky on nemá rád. Nikdy o sobě nic neříkal, neříká a nehodlá s tím začít. Jeho ledové srdce a minulost mu to nedovoluje. A hlavně jeho povaha.
"Co bych ti mohl o sobě říct? Jsem monstrum, které se rádo baví jakýmkoliv způsobem." otočil k ní hlavu a ušklíbl se. "Věřím, že i ty se bavíš ráda. Ať je to jakýkoliv způsob zábavy." uchechtl se, natáhl k ní ruku a dal ji neposedné prameny vlasů za ucho. Přičemž svoji ruku pozoroval. Teprve poté co její vlásky dal za ucho se ji podíval do očí.

Díval se na ni a poslouchal co mu říká. Bylo docela zajímavé poslouchat člověka, který rozhodně sebevědomí moc nemá a schazuje se. Takové lidi nechápal. To on takový naštěstí není.Když ví, že něco nedokáže tak raději o tom mluví...Vždy si však myslel, že vlkodlaci mají povahu trochu jinou. Přeci jen když on pijez člověka, nebo se z něho stane krvežíznivá bestie, jde z něho strach, a ví co si může dovolit a ten pocit, když se ho nevinný člověk bojí je k nezaplacení. Měl za to, že to mají takhle i ty chlupaté potvory. Jak tak vidí, není to u všech. "Aha, takže to beru tak, že nejsi moc zajímavá." uchechtl se a mrknul na ni. Narovnal se, vzal si do ruky sklenku a napil se. Pil nejspíš moc rychle protože to chtělo opět víno do jeho sklenky dolít. Vzal tedy flašku vína a dolil si. Nalil se, ale jenom trochu. Flašku zpátky položil, sklenku nechal stát na baru a znovu barmana pozoroval jak kmitá za barem. "Naštěstí já takové problémy nemám." zavrtě nad tím lehce hlavou a pořád barmana s neutrálním pohledem pozoroval.

Tomu se říká sebevědomí. Tenhle mladík, který si nechával říkat Trevis, by ho mohl rozdávat. Ne, že by zrzečka neměla ráda sebevědomé muže, což o to, ti ji zajišťovali bezpečí, ale až přehnaně velké ego jí zrovna nelichotilo. Pozvedla nad tím jen obočí a s uchechtnutím zavrtěla hlavou. "Myslela jsem si to," odvětila prostě na to, že se ničeho nebojí. Dokonce se nebál ani Mikela. No, což o to... Mikel nebyl zrovna úkazem nabušeného bratra, který chrání svou sestřičku na každém kroku, ale muži, jako je Trevis Reed, by si to mohli alespoň myslet. Cítila se trochu více v bezpečí, když mu tak trošku pohrozila. Ačkoliv představa Mikela, jak se někomu postaví jen slovně byla... no jednoduše nepředstavitelná. Krátce si povzdechla. Dvojčata. Oba submisivní. Oba naprosto slaboučcí a neschopní komukoliv vzdorovat. Oba beze smečky. Opravdu to pro ně vypadalo nadějně.
Naklonila hlavu na stranu, když ji vyzval k mluvení. To nikdy nebyla její silná stránka. Eh, dlouhé monology o svém životě, rodině, minulosti... to nebylo nic na ni. Proto se na židličce trochu ošila a začala si nervózně pohrávat s konečkem svého zrzavého pramínku. "Jediné, co je na mě zajímavé, je to, že jsem stvůra. Ale něco více pikantnějšího bys v mém životě jen těžko pohledal. Myslím, že docela dobře zapadám do horšího průměru. Alespoň v lidské podobě. V té vlčí... jsem vyvrhel. Malá vlčice s kožichem barvy holubí šedi a každým okem jiným. A taky takový příležitostný boxovací pytel, když jeden nemá svůj den," osvětlila mu svou situaci v kostce, zrudla a obličej zabořila do skleničky s vínem. Přála si, aby se v tu chvíli proměnila ve vzduch. Bylo jí tak trapně, až hanba. Nerada mluvila o své vlčí stránce, která byla oproti ostatním tak... odlišná. A ona se tak nerada odlišovala. Byla kvůli tomu snadným cílem. A odlišnost byla špatná. Alespoň podle toho, co jí tvrdili ve smečce.

Úškľabok na jeho tvári svedčal všetkému, dokonca aj veciam, ktoré nevypovedali ani jeho oči, ktoré na ňu s tou prerývanou provokáciou a neustálym podpichovaním, hľadeli. "Nemaj strach, v žilách ti tečie toľko jedu, že ani pri priamom dotyku žiadna z mojich sĺz tvoju kožu nerozpletá." Mohol jej to nechať, mohol mlčať, tíšiť svoje neskonalé ambície vrátiť jej poznámku s rovnakou spokojnosťou a hranou povýšenosťou späť... Lenže on sa nikdy nedokázal držať celkom ďalej, nikdy nedokázal niečo pustiť zo svojich rúk, pokiaľ nemal pocit, že je to kompletné a už vôbec nie držať niečo, čo chce tak veľmi ísť von, na jazyku. Na perách sa mu objaví znovu ten ironický, až provokačný úsmev, ktorý patril jedinej osobe po jeho pravici. Ten však zľahka opadne, rovnako ako všetko ostatné v momente, čo opäť pohliadne na jej tvár. Skúmavo sa zaryje do jej očí, do jej slov, do každého pohybu jej sánky, či mimiky... akoby na sekundu vážne veril a rozhodol sa hrať túto špinavú hru spolu s ňou. "Teraz som aj rád, že ich neviem." Zvraští obočím, pričom pokrúti pomaly tvárou, než sa jeho ústa opäť skrivia do úsmevu - mohol ale ten vôbec niekedy vydržať dlho? Nakloní hlavou letmo do strany, ako mu prstom strčí do hrude, pričom nadvihne obočím, akoby sa jej snáď niečo pýtal."Prečo si to prestavuješ ako blbú svorku, kde sa krížia čisté rasy a po norách behá tucet šteniat?" Prejde ju pohľadom. "Nemám žiadnu vlčicu... a tiež by som žiadnu ani mať nemohol." Mykne nad tým prosto plecom. "A mimochodom, keby vidíš vlkodlaka... tak "to" rozhodne nenazveš, vlk." Nešlo len o to, že aspoň väčšina z nich je omnoho väčšia, má hustejšiu srsť a omnoho robustnejšiu stavbu tela... Vlastne, áno, šlo presne o to. Ako si to vôbec niekto môže zmýliť?
Bola to len hra... ktorá sa vyvinula trochu inak, než pôvodne plánoval, a či to už bolo na škodu alebo skôr na osoh, to zostáva otázne. Načúva jej slovám, ktoré mu zjavne mali vysvetliť jej reakciu, akoby sa do nich snáď ponoril... či im prosto a jednoducho, rozumel. A presne to mu pripomínalo jeden holý fakt, na ktorý počas tohto večera už takmer zabudol - nepoznal ju, nič o nej prakticky nevedel. Mierne k nej nadvihne obočím, ako skloní svoju tvár k zemi a zadíva sa niekam na dlážku. "Pozri... nepoznám ťa, ale prídeš mi ako niekto dostatočne vyrovnaný na to, aby vedel, čo so sebou." Prenesie pomaly, pričom sa k nej zľahka natiahne rukou a na krátky moment sa dotkne jej predlaktia a dlaňou jej prejde po prstoch, než ruku opäť stiahne. "Práve tu sedíš s vlkom samotárom a si schopná s ním viesť konverzáciu... takže asi nejaká časť v tebe vie, čo robí."
Pokrčí ramenom a s neutrálnym úškrnom na perách pozoruje jej až prirýchlu reakciu. Vážne sa môže niekto tak zježiť kvôli poháru vodky? Zľahka pootvorí ústa a snažiac sa prehltnúť hlasný smiech pozoruje jej pohybujúce sa pery. "Wou..." vydýchne napokon s nepatrným úžasom v očiach. "Tak to bola reč za sto bodov... úplne ma to donútilo prehodnotiť moje názory, nazrieť si do duše a vidieť všetky svoje omyly a ten jeden, najväčší... Nazvať tak dokonalý nápoj tuctovým." Pokrúti hlavou a zdvihne svoj pohár, pričom čaká, kým urobí totiež. "Takže... na tvoju jedinečnosť v tomto skazenom svete." Ktorý bez pochyby skazený bol... možno ešte viac, než si predstavovala. Na rukách mal litre krvi, nie vlastnej, nie len vinnej... ale aj bezbrannej, tej, ktorej sa nemal nikdy dotknúť.. a predsa tu dnes sedel, ako najväčší sebec s úsmevom na perách.

Ako keby každé ich slovo prichádzalo s dávkou provokácie a neskrývaného podpichovania toho druhého... Jeho tón, jeho tvár všetko to bolo zahalené v jasne pobavenom, až ironickom duchu, akoby vedľa nej sedelo päťročné dieťa, ktoré sa nemôže prestať hrať, ktorému akonáhle niekto zoberie jeho hračku... Začne plakať. A zároveň mala po boku niekoho celkom rozličného. Dve osoby, z ktorých si jedna chcela držať svoj vážny, intuitívne seriózny výraz, ktorým sa nedalo čítať, nedalo prejsť ďalej a dostať čo i len do jeho blízkosti, a druhá prosto rada počúvala jej smiech, hľadela do jej spokojnej tváre a užívala si ničím nenarušovanú atmosféru, ktorá sa znovu tak skoro, ako sa už pozná, nebude opakovať.
Až po dlhšej chvíli opäť natočí hlavu jej smerom, tekajúc zrakom z jej ruky, ktorou mu mávala rovno pred ksichtom do jej modrých očí, ktoré priam sršali sarkazmom. Nahlas si odfrkne a poniekiaľ otrávene pretočí zrakom niekam do strany. "Nestojíš mi za moje slzy, bloncka." Pokrúti pomaly hlavou, pričom letmo našpúli pery, akoby jej chcel dať najavo, že nemá žiadnu šancu. Lenže ona si nedala povedať, koniec koncov, ani on nie. Zľahka prekvapený jej slovami pootvorí ústa a nahlas vydýchne, ako s ironickým poloúsmevom pootvorí ústa a zachmúrene na ňu zazrie. "Vždy večer pozývaš do baru škôlkárov?" Podvihne nepatrne obočím, jeho tón je po celý čas viac než uštipačný. "Si si vedomá toho, že to hraničí s pedofíliou?" vydýchne neveriacky, akoby snáď niečo z toho myslel vážne, alebo len nechcel, aby sa jej veľmi spokojný úsmev rozvíjal na tej "škodoradostnej" tvári. Bývaval na to zvyknutý, i keď sa jeho život točil viac-menej z jeho blbej práce a lovenia monštier po nociach, matka ho na konci dňa občas donútila vypnúť. Bolo obrovskou škodou, že tieto malé posedenia pri bare väčšinou končili v byte jeho "jedno-večernej" spoločníčky, o ktorej aj tak vedel, že sa jej už nikdy neozve... Pretože nikto by to aj tak nepochopil. To, čo robila jeho rodina, čo robil on... Že všetko okolo nich nie je také reálne, ako to vyzerá a v tých tieňoch, okolo ktorých každý deň prechádzajú sa môže ľahko ukrývať ich smrť. Preňho to bolo prosté, on s tým vyrastal... Lenže pre nich nie, oni nemali ani páru.
Veľmi ľahko zachytí jej ostrý pohľad, ktorý jej opätuje krivým úškrnom, ktorý nezmizne ani po jej ďalšej poznámke, ktorou ho, ako sa mohlo zdať, bodla priamo do chrbta. Letmo kývne hlavou s prvotným úmyslom jej tento jeden nevinný fór nechať prejsť. Prižmúri oči a zvraští čelom, pričom s povzdychom pootvorí ústa a študuje každú črtu, mimiku, každý záhyb jej tváre, vedúc to nekonečné zízanie, ktoré tu už od kaviarne predvádzali, akoby to bola nejaká priblblá, detská súťaž. Tak arogantne, sebavedomo, nakloní sa zľahka bližšie k jej telu, pričom sa takmer obtrie lícom o jej vlasy, keď sa dostane do blízkosti jej ucha vydychujúc tých pár slov. Najskôr by nepotreboval ani vlkodlačie zmysli, nepotreboval ten perfektný, vycibrený sluch, aby zachytil rýchly tep, ktorý vydávalo jej srdce, akoby ju snáď pred niečím varovalo... Alebo len chcelo varovať. A možno sa mýlil, možno na ňu hľadel inak, než ona naňho... Avšak jednou vecou si bol napriek všetkému istý - nebolo jej to dvakrát nepríjemné. Letmo vydýchne pozdĺž jej čeľuste, ako sa chce znovu odtiahnuť, než sa však stihne čo i len pohnúť, urobí to namiesto neho ona, prekonávajúc tvárou len niekoľko milimetrovú vzdialenosť, kedy sa bruškami pier skutočne dotkne jej kože. V druhej sekunde ich radšej spojí opäť pevne k sebe, pričom pomaly uhne hlavou späť a už sa konečne vyrovná, stále sa zapierajúc lakťami o pult, na ktorom už ležali ich dva poháre. Poháre, na ktoré sa chcel s veľkou prevahou zamerať, než prišli jej odmlky viet. Na krátky moment zaryje svoj pohľad niekam do priestoru, než sa s poniekiaľ zvrašteným obočím ohliadne znovu k nej, akoby skúmal, či si z neho uťahuje, alebo je za týmto barom niečo konečne myslené aj vážne. "Mám prestať robiť čo?" Prenesie, akoby snáď nevedel, o čom rozpráva, než sa jeho pomerne vážny výraz pretne s krivým úškrnom, ako keď si niekto práve niečo uvedomí. "Takže teraz som podľa teba rozkošný? Vážne?" Prejde si jazykom po hornej rade zubov, nikdy z nej nespúšťajúc zrak. "Ak by som nevedel lepšie, povedal by som, že ťa privádzam do rozpakov, Meddi... ale to je v poriadku, mám rád šialené veci." Vydýchne napokon už po niekoľkýkrát na ňu žmurknúc jedným okom,jasne odkazujúc na jej slová o prichádzajúcom zbláznení, než sa začne na malý moment venovať aj poháru, ktorý dovtedy len zvieral v prstoch. "Nechápem, čo všetci na tej vodke máte... Je to tak obyčajné, lacné... nezaujímavé, akoby si o sebe dopredu hovorila, že si jedna z tucta... čož nie si." Pokrúti nechápavo hlavou po svojom menšom monológu, ktorý mohol aj nemusel patriť jej, nakoľko občas nemal ďaleko od toho, aby sa bavil aj sám so sebou... Druhí by to najskôr nazvali, mrmlaním.