Bar
Byla to už nějaké doba, co Mikel u baru seděl sám. Lidé přicházeli a zase odcházeli, bylo jich zde pochopitelně nespočet, ovšem poustevník se zaměřil opět jen na jednoho člověka, který mu přišel zajímavý – tedy, nebyl to tak úplně člověk, ale to zde už bylo naprosto přirozené. Kde poustevník byl? Odkud ho pozoroval? Toť otázka, nicméně se před Mikelem objevila malá, levitující koule bílé barvy, která jasně zářila a blyštila se. Nicméně, ostatní jí nevěnovali moc velkou pozornost, tak se mohlo Mikelovi zdát, že je šílený a má halucinace! No, to bylo docela dost možné, ale taky to mohlo mít zcela jiný důvod.
Koule se pomalu zvětšovala a zvětšovala, až jeden její zářivý paprsek trefil Mikela do oka a ten na chvíli oslepl. Ovšem, jen co zase viděl, začala ta koule mizet pryč z baru, směrem do lesa. Těžko říct, co to bylo za magii, nicméně Mikel měl nyní silný instinkt na kouli dávat pozor, proto se musel rozejít za ní a následovat jí, aby se jí nic nestalo.
//Les (PS: I love you.)
Koule se pomalu zvětšovala a zvětšovala, až jeden její zářivý paprsek trefil Mikela do oka a ten na chvíli oslepl. Ovšem, jen co zase viděl, začala ta koule mizet pryč z baru, směrem do lesa. Těžko říct, co to bylo za magii, nicméně Mikel měl nyní silný instinkt na kouli dávat pozor, proto se musel rozejít za ní a následovat jí, aby se jí nic nestalo.
//Les (PS: I love you.)
Sledoval mě tím jsem si jistá, jako se snažil přijit na to jaký bude můj pohyb nebo snad jako by si snažil zapamatovat jednotlivé pohyby, ale kdo ví to jsem nevěděla, byla jsem tím docela zmatená, však jsem to na své tváři nedávala znát. „To jsem ráda.“ A opravdu jsem byla, i když v mém podnapilém stavu, abych asi sotva řekla něco tak hnusného, co by se hnusilo i mě. Vlastně jsem dokázala ublížit slovy jen, když jsem byla skutečné naštvaná, ale člověk nikdy neví. Netuším, proč mě napadla zrovna teď tahle myšlenka, ale stejně tak jak se rychle objevila i zmizela a já si snažila nepozorovaně prohlédnout podrobně Connoru tvář, abych zjistila v jaké rozpoložení se nachází, ale zdálo se, že ani to se teď nedovím. Jeho tvář mi přišla plná něčeho do toho a tamtoho.
I přesto, že jsem i své vlasy odhrnula dozadu, vždy se našlo pár neposedných pramenů vlasů, které mi padali do tváře a já jejich odhrnovaní už vzdala, tento boj dneska vyhrály na plné čáře. Musela jsem se nad tím v duchu zasmát, jak dnes prohrávám. Opravdu nebyl můj den. Než jsem si stihla uvědomit, vyšla ze mě otázka, protože to dělá, ale nestala jsem se ho na to už předtím? Asi ano, ale neuvědomoval jsem si to, kdo by si to uvědomil, když jsem byla opila, ohromená, vyděšená a hlavně zmatená, co se tu vlastně děje. Ale mé soustřední na co jsem se vlastně ptala nebo ne se obrátí zpět ke Connorovi, zdálo se, že ví jaké to je když zmizí sourozenec, ale to další jsem nedokázala popsat. Pocit viny nebo lítost? To jsem opravdu netušila. Nepotřebovala jsem to vědět, ale chtěla jsem, však své přáni nevyřknu na hlas. Udělal pro mě dost, nemohu žádat víc, aspoň ne teď. Když jsme tu tak stály úplně jsem zapomněla na ten chlad, co mě štípe ve tvářích, ale i přesto mi tu bylo příjemně. Miluji zimu, v tomto ročním období jsem vždy ráda strávila chvíle u krbu s knihou, i když sama. Tak jsem měla vždy jaký si pocit, že se nacházím v dětských letech, když jsme se sourozenci polehávali u krbu a jedli poslední maliny.
A zmínka o mém útěku před snoubencem jsem si dala ruku před ústa tohle mi tak trošku ujelo, nechtěla jsem, aby to věděl, ale stalo se. Ano můj první snoubenec skončil tak, že můj vlastní bratr se ho zbavil, udělal to pro mě, abych mohla žít tak jak žiji teď. „ Jak vidíš naše smečka měla své mouchy, pravidla určovaná muži, ženy neměli právo něco chtít. Ale já chtěla, žít jinak. I když umřel nelituji toho, byl to surovec..“ otřesu se při vzpomínce na něj. Natož se lehce usměji, ale bylo to pryč on a můj starý život, byl jen obrázkem minulosti.
Lehce natáhnu ruku před sebe, ale však jí stáhnu k sobě, jako bych očekávala, že začne padat sníh. Lehce sebou cuknu při jeho slovech. Ten důraz mi říkal, že není správná chvíle se ho ptát na něco tak choulostivého. „Pokud je to pravda neodvracej zrak a pověz mi to do oči Connor.“ Použijem jeho vlastní slova proti němu, ale měl pravdu. Je jednoduché, když se snažíme před sebou něco skrýt, pokaždé uhneme pohledem, jako by jsme nechtěli jeden tomu druhému lhát navzájem. A z mé strany to byla pravda, nechci mu lhát nemám k tomu důvod.
Hrobové ticho ulice přeruší hlas vlka, který tu právě stal se mnou a zdálo se, že mi řekne víc, než jen to, že mě obdaří pohledem. V němž jsem hledala pochopení. Musela jsem se nad tím usmát a prohlásit. „Jsi dobrý bratr, opravdu svou sestru miluješ. A děkuji, že mě snažíš povzbudit.“ Povím s upřímností v hlase, však město jsem nehodlala opustit. Trvalo mi tak dlouho najít místo, kde budu moc žít normální život, i když jsem si uvědomovala, že vlčí část patří ke mně a vždy bude. Bez ni bych to nebyla já. A i když sebevíc bylo sobecké, že jsem se bratra nevydala hledat, nehodlala jsem jen tak nečině sedět, ovšem jsem ho chtěl najít musela jsem, co když ho zatáhli zpět domů. To by byl nejspíš konec.. Zavrtím hlavou nad touto negativný myšlenkou hlavou, není mrtví. Nebude je obrazem otce svého. Jednom okamžiku mu cukli koutky a mě to mile zaskočilo chvíli jsem hleděla na jeho rty a náhle se rychle rozmrkám, ano asi jsem v tomto stavu byla dost velká měkkota ted. Přitom to já bych se tu měla vděčně usmívat.
Však jsem ráda, když téma se odvede, již jinam a to přesněji k nové společnosti Connora. „ Přesně a no myslím, že bys byls v balíku, když umíš tak promlouvat do duše. Vážený pane.“ Zakřením se nad tím. Dotyk mých prstů na jeho tváři byl zvláštní, ale příjemný, ale jakmile jsme svou ruku stáhla zpět, Connor prohlásil, že jsem opitá a já se nad tím zamračím. „Ano jsem, ale nevidím dvojitě a to je dobře. Takže to brzy vyprchá!“ obhajuji se, i když to není ten nejlepší nápad.
A v ten moment se objeví z druhé strany na místě řidiče, no spíš nasedne, ale pro mě už je vše jako zjevení. „Ke mně? Já.. tam, ale nechci být sama..“ zamumlám tiše a opravdu, že jsem nechtěla, i když jsem tam měla svá zvířata, tak přeci jen je dost velký rozdíl prahnout po společnosti bytostí, která se mnou může hovořit. Uvelebím se na místě spolujezdce a zavřu oči se slovy. „Dřív jsem se po útoku upíra bála chodit do lesa sama, ale přesvědčila jsem se o tom, že ne každý upír je stejný. Je vtipné, že ted bydlím u lesa co?“ nevím, co jsem tím chtěla říc, ale tak moc jsem podvědomě myslela na to, co všechno můj bratr pro mě udělal, tak jsem si tak vzpomínala v malých úlomkách, než mě přemohl spánek má hlava klesla únavou. Mé ruce poklidně spočívali v klíně, bez známky nervozity, už jen uvolněné svaly svědčili o tom, jak naivně jsem rychle Connorovi uvěřila. *Měsíc, upír,krev, neprávnost* slova, které mě ve spánku mučili.
I přesto, že jsem i své vlasy odhrnula dozadu, vždy se našlo pár neposedných pramenů vlasů, které mi padali do tváře a já jejich odhrnovaní už vzdala, tento boj dneska vyhrály na plné čáře. Musela jsem se nad tím v duchu zasmát, jak dnes prohrávám. Opravdu nebyl můj den. Než jsem si stihla uvědomit, vyšla ze mě otázka, protože to dělá, ale nestala jsem se ho na to už předtím? Asi ano, ale neuvědomoval jsem si to, kdo by si to uvědomil, když jsem byla opila, ohromená, vyděšená a hlavně zmatená, co se tu vlastně děje. Ale mé soustřední na co jsem se vlastně ptala nebo ne se obrátí zpět ke Connorovi, zdálo se, že ví jaké to je když zmizí sourozenec, ale to další jsem nedokázala popsat. Pocit viny nebo lítost? To jsem opravdu netušila. Nepotřebovala jsem to vědět, ale chtěla jsem, však své přáni nevyřknu na hlas. Udělal pro mě dost, nemohu žádat víc, aspoň ne teď. Když jsme tu tak stály úplně jsem zapomněla na ten chlad, co mě štípe ve tvářích, ale i přesto mi tu bylo příjemně. Miluji zimu, v tomto ročním období jsem vždy ráda strávila chvíle u krbu s knihou, i když sama. Tak jsem měla vždy jaký si pocit, že se nacházím v dětských letech, když jsme se sourozenci polehávali u krbu a jedli poslední maliny.
A zmínka o mém útěku před snoubencem jsem si dala ruku před ústa tohle mi tak trošku ujelo, nechtěla jsem, aby to věděl, ale stalo se. Ano můj první snoubenec skončil tak, že můj vlastní bratr se ho zbavil, udělal to pro mě, abych mohla žít tak jak žiji teď. „ Jak vidíš naše smečka měla své mouchy, pravidla určovaná muži, ženy neměli právo něco chtít. Ale já chtěla, žít jinak. I když umřel nelituji toho, byl to surovec..“ otřesu se při vzpomínce na něj. Natož se lehce usměji, ale bylo to pryč on a můj starý život, byl jen obrázkem minulosti.
Lehce natáhnu ruku před sebe, ale však jí stáhnu k sobě, jako bych očekávala, že začne padat sníh. Lehce sebou cuknu při jeho slovech. Ten důraz mi říkal, že není správná chvíle se ho ptát na něco tak choulostivého. „Pokud je to pravda neodvracej zrak a pověz mi to do oči Connor.“ Použijem jeho vlastní slova proti němu, ale měl pravdu. Je jednoduché, když se snažíme před sebou něco skrýt, pokaždé uhneme pohledem, jako by jsme nechtěli jeden tomu druhému lhát navzájem. A z mé strany to byla pravda, nechci mu lhát nemám k tomu důvod.
Hrobové ticho ulice přeruší hlas vlka, který tu právě stal se mnou a zdálo se, že mi řekne víc, než jen to, že mě obdaří pohledem. V němž jsem hledala pochopení. Musela jsem se nad tím usmát a prohlásit. „Jsi dobrý bratr, opravdu svou sestru miluješ. A děkuji, že mě snažíš povzbudit.“ Povím s upřímností v hlase, však město jsem nehodlala opustit. Trvalo mi tak dlouho najít místo, kde budu moc žít normální život, i když jsem si uvědomovala, že vlčí část patří ke mně a vždy bude. Bez ni bych to nebyla já. A i když sebevíc bylo sobecké, že jsem se bratra nevydala hledat, nehodlala jsem jen tak nečině sedět, ovšem jsem ho chtěl najít musela jsem, co když ho zatáhli zpět domů. To by byl nejspíš konec.. Zavrtím hlavou nad touto negativný myšlenkou hlavou, není mrtví. Nebude je obrazem otce svého. Jednom okamžiku mu cukli koutky a mě to mile zaskočilo chvíli jsem hleděla na jeho rty a náhle se rychle rozmrkám, ano asi jsem v tomto stavu byla dost velká měkkota ted. Přitom to já bych se tu měla vděčně usmívat.
Však jsem ráda, když téma se odvede, již jinam a to přesněji k nové společnosti Connora. „ Přesně a no myslím, že bys byls v balíku, když umíš tak promlouvat do duše. Vážený pane.“ Zakřením se nad tím. Dotyk mých prstů na jeho tváři byl zvláštní, ale příjemný, ale jakmile jsme svou ruku stáhla zpět, Connor prohlásil, že jsem opitá a já se nad tím zamračím. „Ano jsem, ale nevidím dvojitě a to je dobře. Takže to brzy vyprchá!“ obhajuji se, i když to není ten nejlepší nápad.
A v ten moment se objeví z druhé strany na místě řidiče, no spíš nasedne, ale pro mě už je vše jako zjevení. „Ke mně? Já.. tam, ale nechci být sama..“ zamumlám tiše a opravdu, že jsem nechtěla, i když jsem tam měla svá zvířata, tak přeci jen je dost velký rozdíl prahnout po společnosti bytostí, která se mnou může hovořit. Uvelebím se na místě spolujezdce a zavřu oči se slovy. „Dřív jsem se po útoku upíra bála chodit do lesa sama, ale přesvědčila jsem se o tom, že ne každý upír je stejný. Je vtipné, že ted bydlím u lesa co?“ nevím, co jsem tím chtěla říc, ale tak moc jsem podvědomě myslela na to, co všechno můj bratr pro mě udělal, tak jsem si tak vzpomínala v malých úlomkách, než mě přemohl spánek má hlava klesla únavou. Mé ruce poklidně spočívali v klíně, bez známky nervozity, už jen uvolněné svaly svědčili o tom, jak naivně jsem rychle Connorovi uvěřila. *Měsíc, upír,krev, neprávnost* slova, které mě ve spánku mučili.
Nič a zároveň všetko. Nie je zábavné, ako sa deň za dňom nič nemení? Ale keď sa obzrie späť, všetko je iné... Vkročil dnu ako zlodej, jeho kroky boli tiché, jeho myseľ narušenejšia, než kedy predtým. Nezáležalo na tom, čo vypustila z úst, nezáležalo na tom, čo mu práve v tejto chvíli povie, pretože momentálne bol už prosto imúnny voči všetkému, čo by sa ho mohlo i len okrajovo dotknúť. Hľadel na ňu, na vlkodlaka, ktorý nebol iný. Nebol odlišný od tých, ktorých zabil, a že ich teda zabil hromadu, desiatky. Jej oči ju prezrádzali, hľadeli do tých jeho s tým jej ospravedlňujúcim, rozbitým výrazom, zanechávajúc za sebou len jeho zmätenie a ľahké podráždenie nad situáciou, ktorá mu očividne šla pomedzi prsty. Snažila sa, snažila sa zdvihnúť, pozviechať, nenechať všetky emócie, ktoré sa v nej búrili vystúpiť na povrch, i keď... niečo mu hovorilo, že na to bolo už príliš neskoro. Pomaly kývne hlavou, ako pozoruje krátky, letmý pohyb jej ruky, ktorou sa dotkla vlastných vlasov, ktoré jej predtým len zbytočne padali do tváre. Tváre, ktorú nemohol vidieť. „V pohode... nezneli tak.“ Pokrčí nad tým prosto plecami, nedávajúc tam viac žiadny priestor k akémukoľvek oponovaniu, či nesúhlasom. Nebol si istý, či mu tak vôbec niekedy dokáže skutočne prísť. Či sa niekedy vyrovnala skutočne ostrým, otravným typom, ktorých každé slovo znie ako samotný jed na jazyku. Ako stovky nadávok len tak lietajúce vzduchom okolo ich hláv, stačí, že otvoria ústa.
Nemala svoj deň? Tiež ho nemal, tiež sa v podstate nezastavil od chvíle, čo ráno vyrazil na ten prekliaty cintorín, nemajúc ani páru, ako sa to k jeho koncu ešte vyvŕši. Vyvŕši na ňom ako nejaké zvrátené spiknutie, ktorému očividne nedokáže nijako zabrániť. Alebo to bolo len tým, že svoj deň nemal už niekoľko mesiacov. Kto vie. Keď ti človek, o ktorom sa snažíš niečo zistiť, nič nehovorí, prvá vec, o ktorú sa tak beznádejne snažíš, je vyčítať niečo z jeho pohľadu, tváre, očí, ktoré naňho hľadeli i nehľadeli späť, akoby ich potrebovala každú chvíľu odvracať. Mal sto chutí zdvihnúť ruku a celé to zastaviť, prinútiť ju k tomu, aby si konečne rozviazala jazyk a povedala mu, prečo tam je, prečo tam obaja stoja a prečo v dnešnú noc naštartoval svoje auto, ako nejaký hlúpy, lacný odvoz pre opitú Vianne. Jej ďalší, náhly pohyb komentuje tou jednoduchou, prostou otázkou, ktorá vyjadrovala všetky jeho prvotné myšlienky, všetky jeho predstavy o tom, čo sa tu a s ňou za to peklo deje, prečo tam nehybne stojí, prepaľujúc jeho modré oči a premýšľajúc bohvie nad čím. Bolo to frustrujúce... nevedomosť. Nakrčí čelom a pootvorí svoje, už vyschnuté pery, v skutočnosti veľmi dobre vediac, ako to vlčica myslí. „Prečo robím čo?“ prenesie pomerne nahlas, dávajúc silnejší dôraz na svoje posledné slovo. Nie, skutočne sem nemusel chodiť. Nemusel jej pomáhať, nemusel vôbec zdvíhať jej hovor, pretože proste... nemusel. Áno, táto jej veta vyjadrovala celú ich momentálnu situáciu, a rovnako ako ona väčšinu času, aj on sa tentokrát hocijakej odpovedi, vyhol.
Nepoznala ho. Ako sa teda mohla čo i len zmieniť o problémoch, o ktorých nemala ani poňatia? Možno žiadne nemal, možno ich mal aj príliš, ale ak sa jej raz pýtal, ak sa skutočne zaujímal o tie jej... najskôr to nebolo len zo zdvorilosti, on také veci totiž nerobil. Jeho tvár sa zomkne do mierneho úškľabku, pery spoja pevne dokopy, akoby sa už nikdy nemali ani rozdeliť. Chce vedieť moje tajomstvo? Nemohla ani len tušiť, či nejaké vôbec mal... či sa hocijaká černota skutočne skrývala za tou maskou, pomerne priateľského, letmo agresívneho a nepatrne sebaistého vlkodlaka. Avšak, jeho pravá podstata sa točila okolo niečoho, diametrálne odlišného. Niečoho, čo Vianne, jeho sestra, nikto, okrem neho nevidel. Spomínal si na ten večer, spomínal si, ako stál pred oknom vo svojej izbe, hladiac odhodlane von na otca, ktorý práve vykladal všetko vybavenie z auta... Hovoril mu, že na to nemá, že nie je pripravený... Keď ste raz stáli v tichu izby, všade bola tma a jediné svetlo prechádzalo z chodby, hľadiac z vysokých dochytaných balkónových okien na malé žiariace bodky pouličných lámp, mali ste niekedy pocit, žeby ste chceli niečo urobiť? Nie kričať, nie kľačať, nie ľutovať... Len dopriať niekomu presne to isté, čo cítite sami, ublížiť mu? Mali ste niekedy chuť zabiť? Nezáleží na tom, koho. Nezáleží ako, ide len o ten jediný bezcitný moment, kedy sa to všetko okolo vypne, kedy celá miestnosť, v ktorej stojíte zmizne a do nosa vám udrie krv, v rukách cítite tú nekončiacu moc a v ich očiach vyhasínajúce plamene sviečok, ktoré zrazu tak ľahko schladnú, zmiznú. Ak si k tomu dotlačený, ak každý jeden hlas v tvojej hlave vrieska, zabiť je tak ľahké, ako dýchať. A on ten pocit poznal, bol preňho známejší, než čokoľvek iné. „Ja žiadne tajomstvá nemám, Vianne...“ prenesie poniekiaľ vážnejším, až monotónnym tónom v hlase, odvracajúc od nej na moment svoj zrak.
Jeho oči sa však prižmúria, keď sa od neho tentokrát odvráti už celkom, keď k nemu otočí svoj chrbát, akoby naňho snáď mala pri svojom vyprávaní hľadieť. Celý ten čas len pozerá na jej chrbát, zatiaľ čo výrazy jeho tváre sa každou sekundou menia z ranného prekvapenia nad použitím slova „snúbenec,“ až po istú mieru chápavosti, pozorumenia, ktoré bolo všetko, čo jej mohol poskytnúť. Pretože, áno, napriek všetkému vedel, aké to... vedel, aké je sa jedného rána zobudiť s vedomím, že tvoj súrodenec je prosto a jendoducho preč. Zbalila sa a... odišla. Ich kontakt bol aj napriek možnostiam, pomerne minimálny. A ni netušil, kde je, pretože bol príliš zamestnaný, príliš zatrpknutý na to, aby sa staral, vzhliadajúc ku svojmu otcovi, ktorého odstrihla. Odstrihla tým však aj jeho, odstrihla celú ich rodinu, ktorá už dávno stroskotala na vlastných chybách.
Rovnako ako jej brat. Brat, ktorý zmizol, zanechávajúc za sebou svoju rodinu, vrátane jej. Až teraz si vlastne uvedomil, ako málo o nej vie... tak málo, ako ona o ňom, a aj napriek tomu sa mu dlhšie neštítila čokoľvek povedať. Aj napriek tomu sa zverovala úplnému cudzincovi o niečom, čo nemusel vedieť. „Ja...“ vydýchne sťažka, ako sa naňho po svojej otázke zahľadí, netušiac, či jej vôbec chce odpovedať. Hlavne ak to obrátila ku jeho sestre, k niekomu, kto mu zišiel na um v momente, ako zmienila svojho brata. Myslieť však na minulosť, na možnú budúcnosť? To bolo posledné, čo by chcel. „Prišiel som do tohto mesta len kvôli nej.“ Dodá napokon, ako sa jej uprene zadíva očí, dávajúc tak nasledujúcim slovám o to väčšiu zvláštnosť, pozornosť. „Našiel by som ju, nech by bola kdekoľvek... rovnako ako ty skôr či neskôr nájdeš svojho brata... nech už je kdekoľvek.“ Akoby si tým bol istý, akoby do nej chcel vštiepiť svoje vlastné presvedčenie, že jej brat sa skôr či neskôr vráti, veriac tomu, že nikto nedokáže svoju minulosť ponechať tak ľahko za sebou... nie úplne. Nech sa mu stalo už čokoľvek. Kútiky jeho úst pri tom všetkom cuknú jemne do strán, zanechávajúc po sebe akési zmierenie a zároveň aj vďačnosť, že mu to napokon predsa len povedala.
„Áno, totálne vidím dobročinnú organizáciu s mojím menom.“ S letmým úsmevom na perách kývne hlavou, ukazujúc svetu na niekoľko sekúnd vrchný rad svojich predných zubov. „Vlastne by sa na tom dalo celkom slušne nabaliť, pravda?“ Podvihne zľahka obočím, v kompletne rečníckej otázke, pri ktorej by sa jeden zamýšľal, či nemal byť už odjakživa radšej psychológom. No, povedzme, že na niekoho tak emočne v prdeli, ako bol on... by to bolo celkom ironické, nebolo? A možno to povedal len preto, aby aspoň na chvíľu odvrátil jej pozornosť od toho, čo mu konečne mala tú potrebu objasniť.
Zrazu však všetky jeho možné i nemožné úvahy naruší, celkom zmätie pod koberec tým jedným, prostým dotykom. Dotykom jemných prstov na jeho tvári, nech už bola akokoľvek nižšia od neho, a nech to už preňho bolo akokoľvek atypické, nezvyklé. Mal by sa odtiahnuť, mal by konečne roztvoriť tie zaryto mlčiace pery a znovu sa jej začať pýtať, čo robí... čo to celé znamená a prečo svojím palcom prechádza po jeho líci, akoby snáď nad niečím premýšľala, akoby sa snáď niečo doslova točilo v tej zapratanej mysli, do ktorej, bohužiaľ, nie vždy úplne videl. Jeho modré oči sa prižmúria do tých jej, jeho ústa pootvoria, avšak nikdy nič nevyslovia. Čelo letmo nakrčí nemou otázkou. Ten jej úsmev, slová... všetko to udieralo priamo do jeho hlavy, akoby mu niekto periférne dával facky a nestaral sa, ako veľmi to jeho hlavou mykne do strany. Napriek všetkému sa však neodtiahol, nestriasol akýkoľvek jej dotyk tak, ako to urobil už množstvo krát, keď sa niekto snažil vidieť jeho osobu v lepšom svetle, než naozaj bola. Len ďalšia z vecí, ktorú mali spoločnú. Očividne. Ľudia okolo neho nikdy nemali potrebu naozaj počúvať to, čo chcel on... a teda to už ako dieťa, prestal mať potrebu čo i len dávať najavo. Jeho dych sa v ten moment zastavil, hruď mierne zmeravela, než sa jej ruky konečne stiahli a on sa v sekunde odvráti preč, do boku, venujúc tmavej ulici ten trpký, ironický poloúsmev, ktorý mal patriť jej. Zvláštny? To možno bol... ale žeby sa staral o druhých? Tento názor, celý názor naňho, by zmenila v momente, čo by sa dozvedela aspoň o polovici činov, ktoré vykonal, ktoré zanechali krv vlastných na jeho rukách. Lenže ona to myslela inak, ona bola prosto vďačná, že dnes prišiel a... počúval. A na tom v tento večer záležalo. Na ničom inom. „A ty si opitá, Vianne.“ Venuje jej späť tých pár, letmo pobavených slov, než za ňou zabuchne dvere a sám nastúpi do vlastného auta, pomaly pootáčajúc kľúčom v zapaľovaní. „Odveziem ťa k tebe...“ obráti sa k nej nakoniec, akoby ju len informoval o ich smere, na ktorý mu predtým sama nedokázala odpovedať. „Mala by si sa z toho... vyspať.“ Veľmi rád by použil iné slovo, avšak pri pohľade na ňu si to akosi rozmyslel. Motor sa rozozvučí, jeho tvár sa napokon predsa len otočí k ceste, ako sa konečne rozíde opačným smerom, z akého prišiel.
>> K Vianne
Nemala svoj deň? Tiež ho nemal, tiež sa v podstate nezastavil od chvíle, čo ráno vyrazil na ten prekliaty cintorín, nemajúc ani páru, ako sa to k jeho koncu ešte vyvŕši. Vyvŕši na ňom ako nejaké zvrátené spiknutie, ktorému očividne nedokáže nijako zabrániť. Alebo to bolo len tým, že svoj deň nemal už niekoľko mesiacov. Kto vie. Keď ti človek, o ktorom sa snažíš niečo zistiť, nič nehovorí, prvá vec, o ktorú sa tak beznádejne snažíš, je vyčítať niečo z jeho pohľadu, tváre, očí, ktoré naňho hľadeli i nehľadeli späť, akoby ich potrebovala každú chvíľu odvracať. Mal sto chutí zdvihnúť ruku a celé to zastaviť, prinútiť ju k tomu, aby si konečne rozviazala jazyk a povedala mu, prečo tam je, prečo tam obaja stoja a prečo v dnešnú noc naštartoval svoje auto, ako nejaký hlúpy, lacný odvoz pre opitú Vianne. Jej ďalší, náhly pohyb komentuje tou jednoduchou, prostou otázkou, ktorá vyjadrovala všetky jeho prvotné myšlienky, všetky jeho predstavy o tom, čo sa tu a s ňou za to peklo deje, prečo tam nehybne stojí, prepaľujúc jeho modré oči a premýšľajúc bohvie nad čím. Bolo to frustrujúce... nevedomosť. Nakrčí čelom a pootvorí svoje, už vyschnuté pery, v skutočnosti veľmi dobre vediac, ako to vlčica myslí. „Prečo robím čo?“ prenesie pomerne nahlas, dávajúc silnejší dôraz na svoje posledné slovo. Nie, skutočne sem nemusel chodiť. Nemusel jej pomáhať, nemusel vôbec zdvíhať jej hovor, pretože proste... nemusel. Áno, táto jej veta vyjadrovala celú ich momentálnu situáciu, a rovnako ako ona väčšinu času, aj on sa tentokrát hocijakej odpovedi, vyhol.
Nepoznala ho. Ako sa teda mohla čo i len zmieniť o problémoch, o ktorých nemala ani poňatia? Možno žiadne nemal, možno ich mal aj príliš, ale ak sa jej raz pýtal, ak sa skutočne zaujímal o tie jej... najskôr to nebolo len zo zdvorilosti, on také veci totiž nerobil. Jeho tvár sa zomkne do mierneho úškľabku, pery spoja pevne dokopy, akoby sa už nikdy nemali ani rozdeliť. Chce vedieť moje tajomstvo? Nemohla ani len tušiť, či nejaké vôbec mal... či sa hocijaká černota skutočne skrývala za tou maskou, pomerne priateľského, letmo agresívneho a nepatrne sebaistého vlkodlaka. Avšak, jeho pravá podstata sa točila okolo niečoho, diametrálne odlišného. Niečoho, čo Vianne, jeho sestra, nikto, okrem neho nevidel. Spomínal si na ten večer, spomínal si, ako stál pred oknom vo svojej izbe, hladiac odhodlane von na otca, ktorý práve vykladal všetko vybavenie z auta... Hovoril mu, že na to nemá, že nie je pripravený... Keď ste raz stáli v tichu izby, všade bola tma a jediné svetlo prechádzalo z chodby, hľadiac z vysokých dochytaných balkónových okien na malé žiariace bodky pouličných lámp, mali ste niekedy pocit, žeby ste chceli niečo urobiť? Nie kričať, nie kľačať, nie ľutovať... Len dopriať niekomu presne to isté, čo cítite sami, ublížiť mu? Mali ste niekedy chuť zabiť? Nezáleží na tom, koho. Nezáleží ako, ide len o ten jediný bezcitný moment, kedy sa to všetko okolo vypne, kedy celá miestnosť, v ktorej stojíte zmizne a do nosa vám udrie krv, v rukách cítite tú nekončiacu moc a v ich očiach vyhasínajúce plamene sviečok, ktoré zrazu tak ľahko schladnú, zmiznú. Ak si k tomu dotlačený, ak každý jeden hlas v tvojej hlave vrieska, zabiť je tak ľahké, ako dýchať. A on ten pocit poznal, bol preňho známejší, než čokoľvek iné. „Ja žiadne tajomstvá nemám, Vianne...“ prenesie poniekiaľ vážnejším, až monotónnym tónom v hlase, odvracajúc od nej na moment svoj zrak.
Jeho oči sa však prižmúria, keď sa od neho tentokrát odvráti už celkom, keď k nemu otočí svoj chrbát, akoby naňho snáď mala pri svojom vyprávaní hľadieť. Celý ten čas len pozerá na jej chrbát, zatiaľ čo výrazy jeho tváre sa každou sekundou menia z ranného prekvapenia nad použitím slova „snúbenec,“ až po istú mieru chápavosti, pozorumenia, ktoré bolo všetko, čo jej mohol poskytnúť. Pretože, áno, napriek všetkému vedel, aké to... vedel, aké je sa jedného rána zobudiť s vedomím, že tvoj súrodenec je prosto a jendoducho preč. Zbalila sa a... odišla. Ich kontakt bol aj napriek možnostiam, pomerne minimálny. A ni netušil, kde je, pretože bol príliš zamestnaný, príliš zatrpknutý na to, aby sa staral, vzhliadajúc ku svojmu otcovi, ktorého odstrihla. Odstrihla tým však aj jeho, odstrihla celú ich rodinu, ktorá už dávno stroskotala na vlastných chybách.
Rovnako ako jej brat. Brat, ktorý zmizol, zanechávajúc za sebou svoju rodinu, vrátane jej. Až teraz si vlastne uvedomil, ako málo o nej vie... tak málo, ako ona o ňom, a aj napriek tomu sa mu dlhšie neštítila čokoľvek povedať. Aj napriek tomu sa zverovala úplnému cudzincovi o niečom, čo nemusel vedieť. „Ja...“ vydýchne sťažka, ako sa naňho po svojej otázke zahľadí, netušiac, či jej vôbec chce odpovedať. Hlavne ak to obrátila ku jeho sestre, k niekomu, kto mu zišiel na um v momente, ako zmienila svojho brata. Myslieť však na minulosť, na možnú budúcnosť? To bolo posledné, čo by chcel. „Prišiel som do tohto mesta len kvôli nej.“ Dodá napokon, ako sa jej uprene zadíva očí, dávajúc tak nasledujúcim slovám o to väčšiu zvláštnosť, pozornosť. „Našiel by som ju, nech by bola kdekoľvek... rovnako ako ty skôr či neskôr nájdeš svojho brata... nech už je kdekoľvek.“ Akoby si tým bol istý, akoby do nej chcel vštiepiť svoje vlastné presvedčenie, že jej brat sa skôr či neskôr vráti, veriac tomu, že nikto nedokáže svoju minulosť ponechať tak ľahko za sebou... nie úplne. Nech sa mu stalo už čokoľvek. Kútiky jeho úst pri tom všetkom cuknú jemne do strán, zanechávajúc po sebe akési zmierenie a zároveň aj vďačnosť, že mu to napokon predsa len povedala.
„Áno, totálne vidím dobročinnú organizáciu s mojím menom.“ S letmým úsmevom na perách kývne hlavou, ukazujúc svetu na niekoľko sekúnd vrchný rad svojich predných zubov. „Vlastne by sa na tom dalo celkom slušne nabaliť, pravda?“ Podvihne zľahka obočím, v kompletne rečníckej otázke, pri ktorej by sa jeden zamýšľal, či nemal byť už odjakživa radšej psychológom. No, povedzme, že na niekoho tak emočne v prdeli, ako bol on... by to bolo celkom ironické, nebolo? A možno to povedal len preto, aby aspoň na chvíľu odvrátil jej pozornosť od toho, čo mu konečne mala tú potrebu objasniť.
Zrazu však všetky jeho možné i nemožné úvahy naruší, celkom zmätie pod koberec tým jedným, prostým dotykom. Dotykom jemných prstov na jeho tvári, nech už bola akokoľvek nižšia od neho, a nech to už preňho bolo akokoľvek atypické, nezvyklé. Mal by sa odtiahnuť, mal by konečne roztvoriť tie zaryto mlčiace pery a znovu sa jej začať pýtať, čo robí... čo to celé znamená a prečo svojím palcom prechádza po jeho líci, akoby snáď nad niečím premýšľala, akoby sa snáď niečo doslova točilo v tej zapratanej mysli, do ktorej, bohužiaľ, nie vždy úplne videl. Jeho modré oči sa prižmúria do tých jej, jeho ústa pootvoria, avšak nikdy nič nevyslovia. Čelo letmo nakrčí nemou otázkou. Ten jej úsmev, slová... všetko to udieralo priamo do jeho hlavy, akoby mu niekto periférne dával facky a nestaral sa, ako veľmi to jeho hlavou mykne do strany. Napriek všetkému sa však neodtiahol, nestriasol akýkoľvek jej dotyk tak, ako to urobil už množstvo krát, keď sa niekto snažil vidieť jeho osobu v lepšom svetle, než naozaj bola. Len ďalšia z vecí, ktorú mali spoločnú. Očividne. Ľudia okolo neho nikdy nemali potrebu naozaj počúvať to, čo chcel on... a teda to už ako dieťa, prestal mať potrebu čo i len dávať najavo. Jeho dych sa v ten moment zastavil, hruď mierne zmeravela, než sa jej ruky konečne stiahli a on sa v sekunde odvráti preč, do boku, venujúc tmavej ulici ten trpký, ironický poloúsmev, ktorý mal patriť jej. Zvláštny? To možno bol... ale žeby sa staral o druhých? Tento názor, celý názor naňho, by zmenila v momente, čo by sa dozvedela aspoň o polovici činov, ktoré vykonal, ktoré zanechali krv vlastných na jeho rukách. Lenže ona to myslela inak, ona bola prosto vďačná, že dnes prišiel a... počúval. A na tom v tento večer záležalo. Na ničom inom. „A ty si opitá, Vianne.“ Venuje jej späť tých pár, letmo pobavených slov, než za ňou zabuchne dvere a sám nastúpi do vlastného auta, pomaly pootáčajúc kľúčom v zapaľovaní. „Odveziem ťa k tebe...“ obráti sa k nej nakoniec, akoby ju len informoval o ich smere, na ktorý mu predtým sama nedokázala odpovedať. „Mala by si sa z toho... vyspať.“ Veľmi rád by použil iné slovo, avšak pri pohľade na ňu si to akosi rozmyslel. Motor sa rozozvučí, jeho tvár sa napokon predsa len otočí k ceste, ako sa konečne rozíde opačným smerom, z akého prišiel.
>> K Vianne
Pravdou tak trošku je, že jsem v tomto stavu byla i díky alkoholu mé emoce jsem nedokázala ovládat a o to víc byli silnější, obvykle jsem byla vysmáhla a bezstarostná, ale když v tomto stavu začnu přemýšlet no řekněme, že každý normální člověk pak upadne do deprese, ale tak nějak jsem to v tento okamžik neřešila. Právě teď bych se měla nejspíš usmát a udělat, že tohle je jen jeden z opileckých vrtochu, ale nešlo to. Každý jeho dotek na mě působil konejšivě, snad pro každého vlkodlaka byl fyzický kontakt jakou si komunikací, niž dokážu vyjádřit, něco kde prostě slovu už nestačí jako právě v téhle situaci.
Opravdu jsem neměla právo být na něj nepříjemná, ale nedokázala jsme říc něco milého, byl to jakýsi druh obrany, před tím aby se mi někdo dostal pod kůži, ale už aj tak mě každé zlé slovo směrované ke Connorovi doslova pálilo na kůži, mohl si všimnout, jak jsem se drbala jednou ruku na zápěstí, jako bych se snažila zbavit svrbění, ale pravdou bylo že toho podivného pálení. Však jsem nějakou tu chvíli v mysli hledala ty správná slova k omluvě za mé chovaní. Mohl v mých očích zpozorovat jak usilovně se snažím myslet čistě i této situaci. „Mrzí mě to.. Nechtěla sem, aby ty slova vyzněli nějak jedovatě, jen nemám prostě svůj den.“ Povím mu upřímně odhrnu si neposedné prameny vlasů na bok, občas jsem nervózně pohledem koukla jinam, měla jsem pocit, že jeho oči mě dokážou číst, i když jsem věděla, že číst myšlenky neumí, není těžké číst v člověku, který je ve stavu jako já opilí, mrzutý a rozrušený s mnoho dalšími emocemi i těmi pozitivními. Taková vesměs od všeho.
A když jsem odskočila od něj o krok, nebylo to myšleno nijak zle já jen, prostě jsem měla pocit takový zvláštně hřejivý, ale na to se neptal. Všiml si jak mu hledím do očí a zavrtím hlavou „Nic jen si říkám, proč to děláš. Když nemusíš" A opravdu, že nemusel.
Když jsem se mu snažila dát najevo, že jej nechci zatěžovat dopadlo to tak, že jsem ho zřejmě trošku rozzuřila, ale kvůli této nemilé situaci se snažil zachovat klid, ale měl pravdu nevím, jaké jsou jeho problémy na nemám právo mu to říkat, aspoň tedy částečně. Nevím, co si prožil nepověděl mi to, vím jen to, že naše minulost si je v něčem dosti podobná a to bylo vše, co mi sdělil. „Nevím jaké jsou tvé problémy, neumím ti číst myšlenky, i kdybych ráda věděla jaké je tvé tajemství.“ Pravím, ano všimla jsme si už dřív, že je jiný. Nebo spíš jsem to tak nějak cítila. Jeho vlk se lišil od toho mého. Opět mě vybídl, abych mu řekla o svém problému a já, už nedokázala vzdorovat zachumlala jsem svůj obličej více do šály a otočila jsem se zády k němu. „Můj bratr mohl přijít o život díky mě poté co jsem utekla, protože se mě zastal no přesněji zabil mého snoubence. Získal mi čas, celá ty léta jsem to nevěděla a teď tu byl se mnou, ale zmizel. Nechal tu syna a přítelkyni a já nevěřím, že by se jen tak sbalil, nic mi neřekl. Muselo se stát něco hrozného, jinak by bez jediného slova nezmizel.. Já se o něj bojím Connore, je jediný můj jediný bratr, pravý bratr.“ Kdyby tehdy té oné noci tam zůstal nic by se teď z toho nestalo, mohla jsem na něj zapomenout a nebát se o něj tak moc. „Sám bys sis dělal starosti, kdyby tvá sestra zmizel kdo ví kam. Ty to určitě víš vid?“ lehce k němu tiknu pohledem a lehce se s upřímnosti usměji.
Rukou se dotknu své hrudi a lehce ztuhnu, co to bylo za divný pocit? Nedokázala jsem to popsat, ale měla jsme pocit, že všechen ten tlak v mé hrudi pomalu mizel, že by za to mohlo to, jak jsem se svěřila ze svým problémem? Že bych měla pocit, že mu porozumí víc než kdokoliv jinej? Ano měla, od doby, co má kamarádka Daniela zmizel jsem nikde tu oprou neměla, nikdo ze mě nemámil ty problémy, které se tam někdy uvnitř hromadili a co víc? Tento cizinec věděl jak na mě zvláštní, ale příjemné a nebála jsem se, že by to někde pověděl. Od samého začátku jsem si myslela, že není zlou osobou, i když jeho aura zprvu mi naháněla jakou si husí kůži, ale i tak to ty sympatie nepřebilo.
Když se po nějaké chvíli zmíní o tom, že dnes i toho už vyslechl, přimělo mě to při mé myšlence se tiše uchytnout. „Měl by sis založit asi nějakou společnost a nechat si za to platit.“ Řekem mu na to přičemž ho obdařím úšklebkem, který nebyl myšlen nijak zle spíš naopak. Netuším, jak nebo co mě nutí mít hned lepší náladu, ale rozhodně to bylo lepší, než se mít zas do breku.
Pohlednu na konečky svých prstů opatrně své ruce natáhnu ke Connoriv a vezmu jeho hlavu do dlaní, i když byl vyšší nevadilo to, krásně jsem mu viděla do očí. Které se podobali odlesku rampouchů.
Palcem jej pohladím po tváři a hledím mu na něj vcelku zamyšleně, pak na mé tváři rozkvete milý úsměv plný vděku a čeho nepopsatelného. „Jsi opravdu zvláštní Connore, staráš se o druhé a ani sám se nestaráš o to jestli se vyspíš nebo převlékneš do čistého oblečení. Ale děkuji, nikdo mě nikdy neposlouchal. Nikdy.“ Povím upřímně a byla to pravda, nikdo se nestaral o to, že jsme nechtěla to či ono, že jsem nestála o to se vdát. Opatrně sté ruky stahuji zpět.
Můj pohled spočine na autu, asi bych se už měla vydat tím směrem, chvíli můj pohled kmitá mezi autem a Connorem nakonec se poslušně vydám k autu a neohrabaně nasednu.
Opravdu jsem neměla právo být na něj nepříjemná, ale nedokázala jsme říc něco milého, byl to jakýsi druh obrany, před tím aby se mi někdo dostal pod kůži, ale už aj tak mě každé zlé slovo směrované ke Connorovi doslova pálilo na kůži, mohl si všimnout, jak jsem se drbala jednou ruku na zápěstí, jako bych se snažila zbavit svrbění, ale pravdou bylo že toho podivného pálení. Však jsem nějakou tu chvíli v mysli hledala ty správná slova k omluvě za mé chovaní. Mohl v mých očích zpozorovat jak usilovně se snažím myslet čistě i této situaci. „Mrzí mě to.. Nechtěla sem, aby ty slova vyzněli nějak jedovatě, jen nemám prostě svůj den.“ Povím mu upřímně odhrnu si neposedné prameny vlasů na bok, občas jsem nervózně pohledem koukla jinam, měla jsem pocit, že jeho oči mě dokážou číst, i když jsem věděla, že číst myšlenky neumí, není těžké číst v člověku, který je ve stavu jako já opilí, mrzutý a rozrušený s mnoho dalšími emocemi i těmi pozitivními. Taková vesměs od všeho.
A když jsem odskočila od něj o krok, nebylo to myšleno nijak zle já jen, prostě jsem měla pocit takový zvláštně hřejivý, ale na to se neptal. Všiml si jak mu hledím do očí a zavrtím hlavou „Nic jen si říkám, proč to děláš. Když nemusíš" A opravdu, že nemusel.
Když jsem se mu snažila dát najevo, že jej nechci zatěžovat dopadlo to tak, že jsem ho zřejmě trošku rozzuřila, ale kvůli této nemilé situaci se snažil zachovat klid, ale měl pravdu nevím, jaké jsou jeho problémy na nemám právo mu to říkat, aspoň tedy částečně. Nevím, co si prožil nepověděl mi to, vím jen to, že naše minulost si je v něčem dosti podobná a to bylo vše, co mi sdělil. „Nevím jaké jsou tvé problémy, neumím ti číst myšlenky, i kdybych ráda věděla jaké je tvé tajemství.“ Pravím, ano všimla jsme si už dřív, že je jiný. Nebo spíš jsem to tak nějak cítila. Jeho vlk se lišil od toho mého. Opět mě vybídl, abych mu řekla o svém problému a já, už nedokázala vzdorovat zachumlala jsem svůj obličej více do šály a otočila jsem se zády k němu. „Můj bratr mohl přijít o život díky mě poté co jsem utekla, protože se mě zastal no přesněji zabil mého snoubence. Získal mi čas, celá ty léta jsem to nevěděla a teď tu byl se mnou, ale zmizel. Nechal tu syna a přítelkyni a já nevěřím, že by se jen tak sbalil, nic mi neřekl. Muselo se stát něco hrozného, jinak by bez jediného slova nezmizel.. Já se o něj bojím Connore, je jediný můj jediný bratr, pravý bratr.“ Kdyby tehdy té oné noci tam zůstal nic by se teď z toho nestalo, mohla jsem na něj zapomenout a nebát se o něj tak moc. „Sám bys sis dělal starosti, kdyby tvá sestra zmizel kdo ví kam. Ty to určitě víš vid?“ lehce k němu tiknu pohledem a lehce se s upřímnosti usměji.
Rukou se dotknu své hrudi a lehce ztuhnu, co to bylo za divný pocit? Nedokázala jsem to popsat, ale měla jsme pocit, že všechen ten tlak v mé hrudi pomalu mizel, že by za to mohlo to, jak jsem se svěřila ze svým problémem? Že bych měla pocit, že mu porozumí víc než kdokoliv jinej? Ano měla, od doby, co má kamarádka Daniela zmizel jsem nikde tu oprou neměla, nikdo ze mě nemámil ty problémy, které se tam někdy uvnitř hromadili a co víc? Tento cizinec věděl jak na mě zvláštní, ale příjemné a nebála jsem se, že by to někde pověděl. Od samého začátku jsem si myslela, že není zlou osobou, i když jeho aura zprvu mi naháněla jakou si husí kůži, ale i tak to ty sympatie nepřebilo.
Když se po nějaké chvíli zmíní o tom, že dnes i toho už vyslechl, přimělo mě to při mé myšlence se tiše uchytnout. „Měl by sis založit asi nějakou společnost a nechat si za to platit.“ Řekem mu na to přičemž ho obdařím úšklebkem, který nebyl myšlen nijak zle spíš naopak. Netuším, jak nebo co mě nutí mít hned lepší náladu, ale rozhodně to bylo lepší, než se mít zas do breku.
Pohlednu na konečky svých prstů opatrně své ruce natáhnu ke Connoriv a vezmu jeho hlavu do dlaní, i když byl vyšší nevadilo to, krásně jsem mu viděla do očí. Které se podobali odlesku rampouchů.
Palcem jej pohladím po tváři a hledím mu na něj vcelku zamyšleně, pak na mé tváři rozkvete milý úsměv plný vděku a čeho nepopsatelného. „Jsi opravdu zvláštní Connore, staráš se o druhé a ani sám se nestaráš o to jestli se vyspíš nebo převlékneš do čistého oblečení. Ale děkuji, nikdo mě nikdy neposlouchal. Nikdy.“ Povím upřímně a byla to pravda, nikdo se nestaral o to, že jsme nechtěla to či ono, že jsem nestála o to se vdát. Opatrně sté ruky stahuji zpět.
Můj pohled spočine na autu, asi bych se už měla vydat tím směrem, chvíli můj pohled kmitá mezi autem a Connorem nakonec se poslušně vydám k autu a neohrabaně nasednu.
Nikdy nepochopí, ako sa to v ľuďoch môže nazbierať. Ako sa všetky ich emócie, pocity, dokážu tak prosto, jednoducho zlúčiť dokopy vytvárajúc jednu veľkú kopu neporiadku a prachu. Pretože aj napriek tomu, čo sa mu stalo, aj napriek všetkým tým udalostiam spred mesiacov, nespomínal si, žeby sa niekedy zrútil, žeby ho niekedy zaplavovali slzy, nie... uňho to bola zlosť, prehnaná agresivita, ktorú si zväčša odnášalo zariadenie jeho hotelových izieb, či obyčajné veci na uliciach, ktoré mali tú česť a skrížili mu cestu. Odkedy bol tak citlivý? Empatický? Odkedy práve on robil charitu pre ľudí a dobré skutky? Nerobil. Pretože nič, čo urobí, aj tak nenapraví, nevráti všetky životy, ktoré bez mihnutia oka vzal. Bolo možno surové myslieť si práve toto, no realita už klopala, nie, priam sa dobíjala na jeho dvere čakajúc, kým konečne otvorí oči a vpustí ju dnu. A že on ich mal otvorené... možno až príliš. Sledujúc vlkodlaka, ktorý dnes omylom vytočil jeho číslo, len pretože sa osud zahrával s nimi všetkými, len pretože niečo tam hore chcelo, aby v tento večer nešiel domov, ale pred bar, ktorý si z minula pamätal len letmo. A on prišiel. Prišiel kvôli... ťažko povedať, kvôli čomu. Mohla to byť len akási potreba dnešný deň ukončiť ďalšou dobročinnosťou, alebo by sa jeho morálna stránka nedokázala zrútiť do postele s tým, že tam Vianne stále niekde sedí a čaká.
Modré oči prepaľovali celú jej osobu, ktorá sa ešte stále nezdvihla, ktorá si stále zakrývala tvár svojimi dlhými vlasmi, akoby snáď nechcela, aby jej do nej videl. Lenže prečo? Prečo ututlávala svoje pocity, keď mu stačil jediný pohľad na to, aby ich videl? Pretože jednu vec mali spoločnú. Neradi dávali čokoľvek podobné, akúkoľvek podobnú slabosť najavo verejne, pred niekým, kto sa pozeral. Keď sa na druhýkrát konečne postaví, svojou rukou uchopí jej pažu v snahe priviesť jej pozornosť s chodníka a z prostého priestoru na seba. Ešte stále sa ich zraky nestretli, ešte stále mala hlavu z nejakých dôvodov sklonenú, najskôr si želajúc, aby práve jeho číslo nikdy nevytočila. Bol až príliš tvrdohlavý, až príliš zarytý, ak si raz niečo zobral na um, aby to tak jednoducho pustil. Rovnako ako nikdy nepustil jej ruku, nech už sebou mykla, nech už jej telo na chvíľu ucuklo do strany, v snahe najskôr zamedziť tak náhlemu dotyku. Skoro však zistila, že z jeho strany jej žiadna hrozba nehrozí, nie... ak by bol nebezpečný, najskôr by sa o niečo pokúsil už vtedy v jej dome. Už vtedy, keď okolo nebol nikto v lese nieto uší, ktoré by ju začuli, všakže? Vlastne mu tým pripomenula jeho predchádzajúcu „spoločnosť.“ Na chvíľu pripomenula bojazlivé dievča, ktoré bolo žmurknutím, zábleskom oka preč, pretože to pred ním v tej chvíli nestálo, nie. Bojazlivosť bola tá posledná vec, ktorou by Vianne oplývala. Avšak rozrušenosť z nej doslova sálala na všetky strany. Potichu vydýchne, ako svoje ramená opäť uvoľní, nechávajúc jeho ruku tam, kde ju položil. Vyzerala, akoby pozrieť sa naňho, pre ňu predstavovalo niečo ťažké, priam namáhavé, akoby jeho požiadavka prišla s celkom inej dimenzie a on bol nejaké mimozemské stvorenie žiadajúce ju bohvie o čo. Zvraští zľahka obočím a palcom sa dotkne jej brady, ktorú pevne, avšak stále poniekiaľ letmo podvihne dohora, konečne sa stretávajúc s tými známymi očami. Plakala, alebo aspoň musela plakať... Preto tu bola? Obzrie sa za jej chrbát smerom ku baru, než sa zrakom vráti späť k nej a poniekiaľ kriticky, až zvraštene spojí pery pevne k sebe. Bola tu, aby do seba nahádzala pár panákov a nakoniec bezcieľne posedávala niekde na ulici? V jej tvári bola vpísaná bolesť, ktorá mu nebola známa, a netušil, či vôbec niekedy bude. Možno trochu otrávene, zároveň však aj zmierene pretočí očami nad jej slovami, ktoré vôbec neodpovedali tomu, čo by chcel počuť. „Dobre vieš, ako som to myslel, Vianne...“ vydýchne sucho, nakoľko kritizovať jej vzhľad skutočne nebola vec, kvôli ktorej sem prišiel.
Jeho obočie sa zvraští ešte väčšmi, ako len počúva nezmyselné banality, ktoré by mohli bez problémov preskočiť, nie? „O mojich problémoch nevieš nič, tak ich sem neťahaj.“ Pokrúti pomaly hlavou, mohlo byť patrné, že sa toho tak ľahko nepustí. Jeho rysy sa však napokon predsa len o niečo uvoľnia, rovnako ako výraz zjemnie vo vedomí toho, že posledné, čo by mu v tejto situácií pomohlo, by bolo na ňu tlačiť. „Ale môžeš mi to povedať.“ Zadíva sa jej spriama do očí, dávajúc snáď dostatočne najavo, že jeho myseľ s tým nezaťaží, pretože tam na to prosto nebolo miesto. „Dnes som už počul toľko vecí, že čokoľvek to je, nemyslím si, žeby ma to mohlo ešte akokoľvek... zaťažiť.“ S letmým pousmiatím prakticky len použije jej slová, vediac, že občas je dobré niektoré veci vytárať úplnému cudzincovi, ako komukoľvek blízkemu.
„Nie vždy.“ Komentuje poniekiaľ vecne. Občas sladká zostane sladkou, i keď pachuť je horká. Rovnako ako nemohlo byť všetko len čierne a biele. Po dnešnom dni však už ani on žiadnym horkým, či bielym čokoládam na chuť najskôr nikdy nepríjde. Len prosto zostane pri svojej káve, neexperimentujúc s niečím, čo by mohlo na jeho triku spôsobiť ďalší, výrazný hnedý fľak, ktorý tejto vlčici, samozrejme, neušiel.
Čo len dokázala vyvolať tá jedna, prostá otázka. A čo by len on dal za to, aby stále mohol byť človekom.... aby ho v tom lese nikdy nič nepohryzlo a on sa do svitania nepremenil na niečo, čo dovtedy zabíjal. Na svojho hlavného nepriateľa. Nemala ani tušenie, čo je to chcieť žiť opäť normálne, pretože to nikdy nepoznala. Narozdiel od neho sa narodila ako vlkodlak, on? Bol do tohto sveta bezmocne hodený a bol na to celkom sám. A nič z toho ho neprinútilo nad tým plakať, sťažovať sa nepriaznivému osudu. Len nad tým premýšľal. A to bolo ono. To bolo všetko. To... zrazu ucíti jej hlavu na svojej hrudi. Jej dotyk, ktorý sa doňho zapieral, akoby jej dlhšie nezáležalo na tom, ako to vyznie vzhľadom na to, že sa v podstate ani nepoznajú. No on tomu rozumel. Prosto len nechcela byť sama a... potrebovala pri sebe, očividne niekoho cítiť, potrebovala spoločnosť, ktorú jej vzhľadom na to, že tu momentálne stáli len oni, on jediný mohol dať. Voľnou rukou sa letmo dotkne jej ramena, ktoré ešte miernejšie stisne, než ruku znovu spustí, trochu väčšmi sa nadychujúc a zdvíhajúc svoj hrudník nahor. Bolo to preňho zvláštne, divné... jediný, koho k sebe totiž takto pustil, bola jeho sestra a odvtedy... niečo až tak osobné jednoducho nevyhľadával. „Vážne by sme ma...“ zarazí sa v strede vety, ako sa celé jej telo sprudka odtiahne a jej oči spriama zarežú do tých jeho, akoby v nich snáď niečo videli. Natočí hlavou do strany a nakrčí čelom, venujúc jej rovnaký pohľad ako ona jemu. „Čo to robíš?“ Pokrúti pomaly hlavou. Nebolo mu celkom jasné, čo tým sledovala, nebolo mu jasné prakticky nič z jej správania za dnešný večer, pretože sa mu to prosto neobťažovala vysvetliť.
Modré oči prepaľovali celú jej osobu, ktorá sa ešte stále nezdvihla, ktorá si stále zakrývala tvár svojimi dlhými vlasmi, akoby snáď nechcela, aby jej do nej videl. Lenže prečo? Prečo ututlávala svoje pocity, keď mu stačil jediný pohľad na to, aby ich videl? Pretože jednu vec mali spoločnú. Neradi dávali čokoľvek podobné, akúkoľvek podobnú slabosť najavo verejne, pred niekým, kto sa pozeral. Keď sa na druhýkrát konečne postaví, svojou rukou uchopí jej pažu v snahe priviesť jej pozornosť s chodníka a z prostého priestoru na seba. Ešte stále sa ich zraky nestretli, ešte stále mala hlavu z nejakých dôvodov sklonenú, najskôr si želajúc, aby práve jeho číslo nikdy nevytočila. Bol až príliš tvrdohlavý, až príliš zarytý, ak si raz niečo zobral na um, aby to tak jednoducho pustil. Rovnako ako nikdy nepustil jej ruku, nech už sebou mykla, nech už jej telo na chvíľu ucuklo do strany, v snahe najskôr zamedziť tak náhlemu dotyku. Skoro však zistila, že z jeho strany jej žiadna hrozba nehrozí, nie... ak by bol nebezpečný, najskôr by sa o niečo pokúsil už vtedy v jej dome. Už vtedy, keď okolo nebol nikto v lese nieto uší, ktoré by ju začuli, všakže? Vlastne mu tým pripomenula jeho predchádzajúcu „spoločnosť.“ Na chvíľu pripomenula bojazlivé dievča, ktoré bolo žmurknutím, zábleskom oka preč, pretože to pred ním v tej chvíli nestálo, nie. Bojazlivosť bola tá posledná vec, ktorou by Vianne oplývala. Avšak rozrušenosť z nej doslova sálala na všetky strany. Potichu vydýchne, ako svoje ramená opäť uvoľní, nechávajúc jeho ruku tam, kde ju položil. Vyzerala, akoby pozrieť sa naňho, pre ňu predstavovalo niečo ťažké, priam namáhavé, akoby jeho požiadavka prišla s celkom inej dimenzie a on bol nejaké mimozemské stvorenie žiadajúce ju bohvie o čo. Zvraští zľahka obočím a palcom sa dotkne jej brady, ktorú pevne, avšak stále poniekiaľ letmo podvihne dohora, konečne sa stretávajúc s tými známymi očami. Plakala, alebo aspoň musela plakať... Preto tu bola? Obzrie sa za jej chrbát smerom ku baru, než sa zrakom vráti späť k nej a poniekiaľ kriticky, až zvraštene spojí pery pevne k sebe. Bola tu, aby do seba nahádzala pár panákov a nakoniec bezcieľne posedávala niekde na ulici? V jej tvári bola vpísaná bolesť, ktorá mu nebola známa, a netušil, či vôbec niekedy bude. Možno trochu otrávene, zároveň však aj zmierene pretočí očami nad jej slovami, ktoré vôbec neodpovedali tomu, čo by chcel počuť. „Dobre vieš, ako som to myslel, Vianne...“ vydýchne sucho, nakoľko kritizovať jej vzhľad skutočne nebola vec, kvôli ktorej sem prišiel.
Jeho obočie sa zvraští ešte väčšmi, ako len počúva nezmyselné banality, ktoré by mohli bez problémov preskočiť, nie? „O mojich problémoch nevieš nič, tak ich sem neťahaj.“ Pokrúti pomaly hlavou, mohlo byť patrné, že sa toho tak ľahko nepustí. Jeho rysy sa však napokon predsa len o niečo uvoľnia, rovnako ako výraz zjemnie vo vedomí toho, že posledné, čo by mu v tejto situácií pomohlo, by bolo na ňu tlačiť. „Ale môžeš mi to povedať.“ Zadíva sa jej spriama do očí, dávajúc snáď dostatočne najavo, že jeho myseľ s tým nezaťaží, pretože tam na to prosto nebolo miesto. „Dnes som už počul toľko vecí, že čokoľvek to je, nemyslím si, žeby ma to mohlo ešte akokoľvek... zaťažiť.“ S letmým pousmiatím prakticky len použije jej slová, vediac, že občas je dobré niektoré veci vytárať úplnému cudzincovi, ako komukoľvek blízkemu.
„Nie vždy.“ Komentuje poniekiaľ vecne. Občas sladká zostane sladkou, i keď pachuť je horká. Rovnako ako nemohlo byť všetko len čierne a biele. Po dnešnom dni však už ani on žiadnym horkým, či bielym čokoládam na chuť najskôr nikdy nepríjde. Len prosto zostane pri svojej káve, neexperimentujúc s niečím, čo by mohlo na jeho triku spôsobiť ďalší, výrazný hnedý fľak, ktorý tejto vlčici, samozrejme, neušiel.
Čo len dokázala vyvolať tá jedna, prostá otázka. A čo by len on dal za to, aby stále mohol byť človekom.... aby ho v tom lese nikdy nič nepohryzlo a on sa do svitania nepremenil na niečo, čo dovtedy zabíjal. Na svojho hlavného nepriateľa. Nemala ani tušenie, čo je to chcieť žiť opäť normálne, pretože to nikdy nepoznala. Narozdiel od neho sa narodila ako vlkodlak, on? Bol do tohto sveta bezmocne hodený a bol na to celkom sám. A nič z toho ho neprinútilo nad tým plakať, sťažovať sa nepriaznivému osudu. Len nad tým premýšľal. A to bolo ono. To bolo všetko. To... zrazu ucíti jej hlavu na svojej hrudi. Jej dotyk, ktorý sa doňho zapieral, akoby jej dlhšie nezáležalo na tom, ako to vyznie vzhľadom na to, že sa v podstate ani nepoznajú. No on tomu rozumel. Prosto len nechcela byť sama a... potrebovala pri sebe, očividne niekoho cítiť, potrebovala spoločnosť, ktorú jej vzhľadom na to, že tu momentálne stáli len oni, on jediný mohol dať. Voľnou rukou sa letmo dotkne jej ramena, ktoré ešte miernejšie stisne, než ruku znovu spustí, trochu väčšmi sa nadychujúc a zdvíhajúc svoj hrudník nahor. Bolo to preňho zvláštne, divné... jediný, koho k sebe totiž takto pustil, bola jeho sestra a odvtedy... niečo až tak osobné jednoducho nevyhľadával. „Vážne by sme ma...“ zarazí sa v strede vety, ako sa celé jej telo sprudka odtiahne a jej oči spriama zarežú do tých jeho, akoby v nich snáď niečo videli. Natočí hlavou do strany a nakrčí čelom, venujúc jej rovnaký pohľad ako ona jemu. „Čo to robíš?“ Pokrúti pomaly hlavou. Nebolo mu celkom jasné, čo tým sledovala, nebolo mu jasné prakticky nič z jej správania za dnešný večer, pretože sa mu to prosto neobťažovala vysvetliť.
Normální člověk by se uprostřed noci nevydal pro cizí holku k baru, ale Connor to udělal. Netušila jsem proč nebo jak, ale měla jsme pocit, že tohle k němu prostě patří. Nepotřeboval vědět důvod proč přijet, prostě přijel a byl tu, nemusel.
Vůbec jsem netušila kolik je hodin, ale něco mi říkalo, že lampy brzy zhasnou a nahradí je sluneční paprsky, které se budou probouzet do dalšího dne. Kvůli mně zřejmě ani nešel domů, kde by se mohl v klidu vypsat, měla jsem pocit, že mu dlužím o to víc jako tehdy, když mě doprovodil až domů po tom živém zážitku iluzí, ze kterého jsme byli oba vyděšeni, sice za naše setkaní může Bastien, ale i tak mě nepřestalo překvapovat, jak každé setkání je o to víc zvláštní a neobvyklé. Sice nebyl první vlkodlak, kterého jsem ve městě setkala, ale za snad první, kterého jsem poznala mimo večírek SH. S uplakanou vlkodlačicí Corou jsem se pak více už nesetkala, takže bylo pro mě dost zvláštní potkat známou tvář a ke všemu, když vím, že je jako já.
Byla to je síla zvyku cítit se bezpečně ve společnosti svého druhu, ale však jsem se ještě lépe cítila mezi lidmi. Dennodenně s nimi pracuji a pomáhám jim, vždy mi přišli zajímavý a plní elánu a nejvíce obdivuhodné bylo, jak si užívali svého života, měli do spěchu a snažili se stihnout toho co nejvíce za svůj krátký život. Vždy jsem obdivovala jejich sílu, nikoliv fyzickou, ale tu duševní. Byla pozoruhodná, chtěla jsem v tuhle chvíli mít taky tolik odvahy, a co by se stalo pak opravdu netuším.
Než se stihnu nadát cítím jeho intenzivní pohled na svém hřbetě i přes kabát a mikinu jsem cítila, jak se do mě propaluje, jako by chtěl vidět skrz na skrz, neuniklo mi to. Měla jsem se raději vydat pryč, když byla ještě ta možnost, někdy jsem si opravdu přála, aby naše přehnaná vnímavost byla tu tam.
Srdce v mé hrudi se přímo stáhlo úzkostí, stejně tak se mi na okamžik zastavil dech, když Connorova ruka spočinula na mé paži ve snaze upoutat mou pozornost a to se mu povedlo, cukla jsem se mou, neočekávaný dotek mě přiměje pohlédnout na onu ruku, jež se mě dotéká, jeho stisk nebyl nijak pevný a už vůbec ne výhružný, necítila jsem se ohroženě a tak svá napjata ramena uvolním.
Při vyslovení svého jména Šticho polknu a zhluboka se nadechnu, ano měla jsem se mu dívat do očí, nevím, ale v takovém rozpoložení jsem dokázala udělat takové hloupé základní chyby, které bych normálně neudělal a pokusila všechen strach a obavy polknout, jak jsem to dělala vždy. Ale co mě víc vykolejilo bylo, když mi zvedl k sobě pohled oči se mi zalili slzami a já rychle zamrkala, abych je zahnala a úspěšně. „No jo opuchlá zrůdička s očima jako dvě skleněnky, co nedělám.“ Pokrčím nad tím rameny, nevěděla jsem to víc mu říc na to jak strašně vypadám.
A co se stalo? Opravdu se mě uprostřed ulice ptá na to, co se stalo ? Zavrtím hlavou. „Nechci to tady řešit a myslím, že svých problémů máš už dost.“ Přitkám opatrně, opravdu jsem ho nechtěla zatěžovat svými problémy, všechny potíže vždy leželi na mých bedrech a nikdy jsem nepožádala o pomoc. Prostě jsem je nesla jako své chyby minulosti. Ale dnes jsem si naložila víc než jsem si myslela a ta tíha mě stáhla a to doslova.
Lehce se pousměji nad jeho slovy, zda nemám ráda čokoládu a zavrtím hlavou. „Nemám ráda sladké celkově k čemu je mít potěšení ze sladkého, když jej nahradí hořký pocit.“ Sice to nebyl důvod proč neměla ráda, sladké ale tak trochu v těch slovech hledala tu realitu, ve které žila. A při zmínce zda chci jít domů pokrčím rameny. „Nevím kam chci jit, ale jedno vím sama nechci být sama a chtěla bych aspoň jednou žít normální lidský život..“ vydechnu těžce a čelem se opřu o jeho hrud, i když bylo ode mě trochu nezdvořilé se o něj opírat jako sloup, tak nějak mi bylo příjemné cítit namísto chladu teplo živé bytosti. Zavřela jsem na malou chvíli oči, které mě ještě pálil od slz, ale ten zápach čokolády snad nic nepřebije, ale to mi tento okamžik bylo tak nějak jedno.
Po chvíli náhle odstoupím krok dozadu a váhavě mu pohlédnu do ledově modrých očí, ve kterých nebyl vidět chlad, ale jizvy minulosti a také něco jiného obavy? Dělal si snad o mně starosti, když mě prakticky vůbec neznal? Opravdu zvláštní vlkodlak a proto mě tak zaujal, byl jiný lišil se, měla jsem pocit, že jeho tajemství je větší než jsem si myslela. Dřív jsem si to neuvědomila , ale choval se tak lidsky, lidi které jsem pozorovala tak dlouho dobu.
Vůbec jsem netušila kolik je hodin, ale něco mi říkalo, že lampy brzy zhasnou a nahradí je sluneční paprsky, které se budou probouzet do dalšího dne. Kvůli mně zřejmě ani nešel domů, kde by se mohl v klidu vypsat, měla jsem pocit, že mu dlužím o to víc jako tehdy, když mě doprovodil až domů po tom živém zážitku iluzí, ze kterého jsme byli oba vyděšeni, sice za naše setkaní může Bastien, ale i tak mě nepřestalo překvapovat, jak každé setkání je o to víc zvláštní a neobvyklé. Sice nebyl první vlkodlak, kterého jsem ve městě setkala, ale za snad první, kterého jsem poznala mimo večírek SH. S uplakanou vlkodlačicí Corou jsem se pak více už nesetkala, takže bylo pro mě dost zvláštní potkat známou tvář a ke všemu, když vím, že je jako já.
Byla to je síla zvyku cítit se bezpečně ve společnosti svého druhu, ale však jsem se ještě lépe cítila mezi lidmi. Dennodenně s nimi pracuji a pomáhám jim, vždy mi přišli zajímavý a plní elánu a nejvíce obdivuhodné bylo, jak si užívali svého života, měli do spěchu a snažili se stihnout toho co nejvíce za svůj krátký život. Vždy jsem obdivovala jejich sílu, nikoliv fyzickou, ale tu duševní. Byla pozoruhodná, chtěla jsem v tuhle chvíli mít taky tolik odvahy, a co by se stalo pak opravdu netuším.
Než se stihnu nadát cítím jeho intenzivní pohled na svém hřbetě i přes kabát a mikinu jsem cítila, jak se do mě propaluje, jako by chtěl vidět skrz na skrz, neuniklo mi to. Měla jsem se raději vydat pryč, když byla ještě ta možnost, někdy jsem si opravdu přála, aby naše přehnaná vnímavost byla tu tam.
Srdce v mé hrudi se přímo stáhlo úzkostí, stejně tak se mi na okamžik zastavil dech, když Connorova ruka spočinula na mé paži ve snaze upoutat mou pozornost a to se mu povedlo, cukla jsem se mou, neočekávaný dotek mě přiměje pohlédnout na onu ruku, jež se mě dotéká, jeho stisk nebyl nijak pevný a už vůbec ne výhružný, necítila jsem se ohroženě a tak svá napjata ramena uvolním.
Při vyslovení svého jména Šticho polknu a zhluboka se nadechnu, ano měla jsem se mu dívat do očí, nevím, ale v takovém rozpoložení jsem dokázala udělat takové hloupé základní chyby, které bych normálně neudělal a pokusila všechen strach a obavy polknout, jak jsem to dělala vždy. Ale co mě víc vykolejilo bylo, když mi zvedl k sobě pohled oči se mi zalili slzami a já rychle zamrkala, abych je zahnala a úspěšně. „No jo opuchlá zrůdička s očima jako dvě skleněnky, co nedělám.“ Pokrčím nad tím rameny, nevěděla jsem to víc mu říc na to jak strašně vypadám.
A co se stalo? Opravdu se mě uprostřed ulice ptá na to, co se stalo ? Zavrtím hlavou. „Nechci to tady řešit a myslím, že svých problémů máš už dost.“ Přitkám opatrně, opravdu jsem ho nechtěla zatěžovat svými problémy, všechny potíže vždy leželi na mých bedrech a nikdy jsem nepožádala o pomoc. Prostě jsem je nesla jako své chyby minulosti. Ale dnes jsem si naložila víc než jsem si myslela a ta tíha mě stáhla a to doslova.
Lehce se pousměji nad jeho slovy, zda nemám ráda čokoládu a zavrtím hlavou. „Nemám ráda sladké celkově k čemu je mít potěšení ze sladkého, když jej nahradí hořký pocit.“ Sice to nebyl důvod proč neměla ráda, sladké ale tak trochu v těch slovech hledala tu realitu, ve které žila. A při zmínce zda chci jít domů pokrčím rameny. „Nevím kam chci jit, ale jedno vím sama nechci být sama a chtěla bych aspoň jednou žít normální lidský život..“ vydechnu těžce a čelem se opřu o jeho hrud, i když bylo ode mě trochu nezdvořilé se o něj opírat jako sloup, tak nějak mi bylo příjemné cítit namísto chladu teplo živé bytosti. Zavřela jsem na malou chvíli oči, které mě ještě pálil od slz, ale ten zápach čokolády snad nic nepřebije, ale to mi tento okamžik bylo tak nějak jedno.
Po chvíli náhle odstoupím krok dozadu a váhavě mu pohlédnu do ledově modrých očí, ve kterých nebyl vidět chlad, ale jizvy minulosti a také něco jiného obavy? Dělal si snad o mně starosti, když mě prakticky vůbec neznal? Opravdu zvláštní vlkodlak a proto mě tak zaujal, byl jiný lišil se, měla jsem pocit, že jeho tajemství je větší než jsem si myslela. Dřív jsem si to neuvědomila , ale choval se tak lidsky, lidi které jsem pozorovala tak dlouho dobu.
Motor auta zhasne, svetlá sa vypnú a jediné, čo tak pretrvá ako dôkaz toho, že kedy vôbec prešiel na okraj chodníka, boli obrysy pneumatík na vlhkej asfaltovej ceste za ním. Sprvoti netušil, kde ju nájde a vôbec, či tam po celej tej dobe bude stále sedieť, čakať na „človeka,“ ktorého najskôr ani neplánovala volať. Dnešok sa skutočne vyvrboval k dokonalosti, nechávajúc ho len tak svojvoľne, až slepo postávať na poly zmätenia a prezieravosti. V skutočnosti si ale nikdy ani neprestavoval, žeby tu nejakého stretol. Žeby naňho pri nejakej blbej prechádzke lesom začal štekať pes a on sa tak stretol priamo s jedným z nich – s vlkodlakom. Lorrie, sestra, to bolo všetko, čo ho malo zaujímať, a teda by tu v tomto momente nemal ani byť, nemal byť doslova nikde s nikým, pretože spoznávať nových ľudí, či nadprirodzenú háveď skutočne nebolo v jeho plánoch do budúcna, bolo? Vlastne... to by asi musel nejaké mať, lenže život sa plánoval trochu náročnejšie, ak netušil, čo s ním. Predtým to mal predurčené - lovec, policajt, stať sa vernou kópiou svojho otca a zbavovať tento svet všetkých tých nestvor... než sa jednou napokon sám nestal. Dívajúc sa na to spätne po tých mesiacoch, bolo to vlastne ironické. Ironický trest pre predtým bezcitného tvora. Možno sa mal prosto zabiť, mal urobiť to, čo by urobil každý z nich a vraziť si striebro do hrude, namiesto toho však zmizol, odišiel, nechávajúc za sebou všetko, čím predtým žil, dýchal. Bolo to zbabelé? Možno. No nehodlal sa zatrácať tak, ako ho v okamžiku zatratil jeho otec, len pretože sa v jeden prekliaty večer všetko podelo do sračiek.
Dvere auta sa v rýchlosti zabuchnú, jeho kroky nasleduje len tichý zvuk dotyku podrážok o betónový chodník. Najskôr to nevidel, nevnímal jej sklopenú tvár, ktorá spod dlhých vlasov v nedôvere hľadela na displej telefónu, len mu potvrdzujúc už predošlú mienku, ktorá sa každým jeho krokom násobila. Oprie sa zboku o dvere auta a zľahka nakloní hlavou do strany, schádzajúc ju najskôr trochu opatrnejšie zrakom, no sprvoti nič nehovoriac. To, že znela v mobile, akoby jej niekto lial niečo do krku, bola jedna vec, to, v akom „stave“ ju po svojom príchode našiel, už vec druhá. „To mi už tak-nejak došlo...“ prenesie neurčito, bez tónu, akoby tam v skutočnosti ani nestál a nič z toho sa ho ani netýkalo. Nemal s tým problém, nevadilo mu, že sa zmýlila a on tak meral cestu niekam, kam by ho v dnešný večer ísť už ani vo sne nenapadlo – už len z vytúženého kľudu po náročných udalostiach. No tak či onak to bolo predsa len lepšie, akoby tu mala sedieť na nejakom priblbom pätníku do rána, čakajúc ani nevie na čo. Vlastne ani nepotreboval vidieť jej tvár, držanie jej tela, nič z toho... celkom mu stačil hlas, ktorý vypovedal o všetkom, čo sa veľmi očividne snažila zakryť. Prezrádzal ju. Pohotovo pristúpi o niekoľko krokov bližšie k nej, ako sa pri pokuse vstať zrúti späť na zem, s úmyslom ju v krajnom prípade pridržať, vzhľadom k momentálnemu rozpoloženiu celého jej tela. Nespúšťal z nej zrak, práve naopak, bol ešte intenzívnejší, uprenejší, skúmavejší... a to viac aj zmätenejší. Samozrejme, že ju odvezie, keď sa sem už motal... a aj tak by ju tu najskôr nenechal, už len z akýchsi súdržných, morálnych princípov. Najskôr len mlčky sleduje, ako sa konečne postaví, len letmo zvraštiac obočím, keď ho chytí za rukách a prenesie tých niekoľko blbých slov, ktoré neboli ani potrebné. Aspoň preňho nie. Potichu vydýchne niekam do vzduchu a jeho ruka už automaticky vystrelí k jej paži, ktorú mierne prichytí, no väčšmi preto, aby upútal veškerú jej pozornosť, než z nejakých „padacích-dôvodov.“ „Vianne...“ prenesie jej meno poniekiaľ striktnejšie, ráznejšie, než by mohla byť zvyknutá z ich prvého stretnutia, pričom letmo podvihne obočím, keď vlkodlak stále hľadí zaryto do zeme, akoby sa snažila skryť niečo, čo bolo očividné od prvého momentu. Prižmúri modrými očami a spojí pery do úzkej línie, ako zdvihne voľnú ruku k jej tvári a palcom prosto za bradu podvihne jej hlavu dohora. „Pozeraj sa na mňa, keď s tebou hovorím...“ vydýchne už menej rozkazovačne, no skutočne neznášal, ak sa niekto zbytočne zdráhal niečoho, čo nakoniec aj tak vyjde najavo. Myslela si snáď, že je slepý a hluchý? Zrakom si vyhľadá ten jej celkom púšťajúc jej bradu, ruku však stále zvierajúc tou svojou. „Čo sa stalo?“ Zvraští čelom a slabo pokrúti hlavou. „Prečo mi voláš uprostred noci spred baru, vyzerajúc...“ pohľadom znovu zíde všetky rysy jej tváre, ktoré ani zďaleka neboli tak živé, ako si ich pamätal, „nič v zlom, ale vyzeráš fakt strašne.“ Vydýchne napokon pomerne sucho a istý moment sa ani nepohne, než si uvedomí, čo robí. Tlačil ju do niečoho, čo neznámemu cudzincovi, ktorým bol, možno ani nechcela vešať na nos... na druhú stranu, bola to práve ona, ktorá ho sem zavolala, i keď len omylom. Konečne ju celkom pustí, nevzďaľujúc sa však ani o milimeter.
„Malá nehoda.“ Odvetí len prosto, najskôr k tomu nemajúc viac čo dodať. Nejaká hlúpa škvrna na tričku totiž nebolo niečo, čo by sa mu zdalo momentálne dôležité. Narozdiel od nej. Skutočne to chcel počuť, už len z čírej zvedavosti, a vzhľadom na to, že ho vytiahla v noci až sem, mal na to napokon aj akési právo, nemal snáď? Vianne to však nenechá plávať, nie, jej prsty sa zľahka dotknú jeho brucha, ktoré stále zakrývala tenká vrstva trička, jasne špinavého od čokolády. „Čo?“ Podvihne spýtavo obočím, keď dievča v jeho blízkosti nakrčí nosom. „Nemáš rada horkú čokoládu?“ Nakloní hlavou nepatrne do strany, slabo podvihujúc kútikom pier, ako odvráti zrak radšej niekam k jeho autu. Bola skutočne tak trochu mimo, niežeby ju súdil. „Preto som snáď tu, nie?“ Aby ju odviezol... na prakticky kradnutom aute. Teda, bolo skutočne kradnuté, ak ho zobral otcovi po tom, čo ho niekoľko minút zhodil na zem a celkom omráčil? Zhlboka nasaje nejaký vzduch nosom a pomaly kývne hlavou k jej otázke, pokročujúc od nej o pár krokov ďalej ku svojmu vozu „Chceš ísť k sebe?“ spýta sa jej ešte pre istotu, ak by snáď namiesto toho mala namierené k nejakému známemu, či do iného blbého podniku, ktorý by jej najskôr zatrhol. I keď on jej do toho nemal čo kecať, všakže?
Dvere auta sa v rýchlosti zabuchnú, jeho kroky nasleduje len tichý zvuk dotyku podrážok o betónový chodník. Najskôr to nevidel, nevnímal jej sklopenú tvár, ktorá spod dlhých vlasov v nedôvere hľadela na displej telefónu, len mu potvrdzujúc už predošlú mienku, ktorá sa každým jeho krokom násobila. Oprie sa zboku o dvere auta a zľahka nakloní hlavou do strany, schádzajúc ju najskôr trochu opatrnejšie zrakom, no sprvoti nič nehovoriac. To, že znela v mobile, akoby jej niekto lial niečo do krku, bola jedna vec, to, v akom „stave“ ju po svojom príchode našiel, už vec druhá. „To mi už tak-nejak došlo...“ prenesie neurčito, bez tónu, akoby tam v skutočnosti ani nestál a nič z toho sa ho ani netýkalo. Nemal s tým problém, nevadilo mu, že sa zmýlila a on tak meral cestu niekam, kam by ho v dnešný večer ísť už ani vo sne nenapadlo – už len z vytúženého kľudu po náročných udalostiach. No tak či onak to bolo predsa len lepšie, akoby tu mala sedieť na nejakom priblbom pätníku do rána, čakajúc ani nevie na čo. Vlastne ani nepotreboval vidieť jej tvár, držanie jej tela, nič z toho... celkom mu stačil hlas, ktorý vypovedal o všetkom, čo sa veľmi očividne snažila zakryť. Prezrádzal ju. Pohotovo pristúpi o niekoľko krokov bližšie k nej, ako sa pri pokuse vstať zrúti späť na zem, s úmyslom ju v krajnom prípade pridržať, vzhľadom k momentálnemu rozpoloženiu celého jej tela. Nespúšťal z nej zrak, práve naopak, bol ešte intenzívnejší, uprenejší, skúmavejší... a to viac aj zmätenejší. Samozrejme, že ju odvezie, keď sa sem už motal... a aj tak by ju tu najskôr nenechal, už len z akýchsi súdržných, morálnych princípov. Najskôr len mlčky sleduje, ako sa konečne postaví, len letmo zvraštiac obočím, keď ho chytí za rukách a prenesie tých niekoľko blbých slov, ktoré neboli ani potrebné. Aspoň preňho nie. Potichu vydýchne niekam do vzduchu a jeho ruka už automaticky vystrelí k jej paži, ktorú mierne prichytí, no väčšmi preto, aby upútal veškerú jej pozornosť, než z nejakých „padacích-dôvodov.“ „Vianne...“ prenesie jej meno poniekiaľ striktnejšie, ráznejšie, než by mohla byť zvyknutá z ich prvého stretnutia, pričom letmo podvihne obočím, keď vlkodlak stále hľadí zaryto do zeme, akoby sa snažila skryť niečo, čo bolo očividné od prvého momentu. Prižmúri modrými očami a spojí pery do úzkej línie, ako zdvihne voľnú ruku k jej tvári a palcom prosto za bradu podvihne jej hlavu dohora. „Pozeraj sa na mňa, keď s tebou hovorím...“ vydýchne už menej rozkazovačne, no skutočne neznášal, ak sa niekto zbytočne zdráhal niečoho, čo nakoniec aj tak vyjde najavo. Myslela si snáď, že je slepý a hluchý? Zrakom si vyhľadá ten jej celkom púšťajúc jej bradu, ruku však stále zvierajúc tou svojou. „Čo sa stalo?“ Zvraští čelom a slabo pokrúti hlavou. „Prečo mi voláš uprostred noci spred baru, vyzerajúc...“ pohľadom znovu zíde všetky rysy jej tváre, ktoré ani zďaleka neboli tak živé, ako si ich pamätal, „nič v zlom, ale vyzeráš fakt strašne.“ Vydýchne napokon pomerne sucho a istý moment sa ani nepohne, než si uvedomí, čo robí. Tlačil ju do niečoho, čo neznámemu cudzincovi, ktorým bol, možno ani nechcela vešať na nos... na druhú stranu, bola to práve ona, ktorá ho sem zavolala, i keď len omylom. Konečne ju celkom pustí, nevzďaľujúc sa však ani o milimeter.
„Malá nehoda.“ Odvetí len prosto, najskôr k tomu nemajúc viac čo dodať. Nejaká hlúpa škvrna na tričku totiž nebolo niečo, čo by sa mu zdalo momentálne dôležité. Narozdiel od nej. Skutočne to chcel počuť, už len z čírej zvedavosti, a vzhľadom na to, že ho vytiahla v noci až sem, mal na to napokon aj akési právo, nemal snáď? Vianne to však nenechá plávať, nie, jej prsty sa zľahka dotknú jeho brucha, ktoré stále zakrývala tenká vrstva trička, jasne špinavého od čokolády. „Čo?“ Podvihne spýtavo obočím, keď dievča v jeho blízkosti nakrčí nosom. „Nemáš rada horkú čokoládu?“ Nakloní hlavou nepatrne do strany, slabo podvihujúc kútikom pier, ako odvráti zrak radšej niekam k jeho autu. Bola skutočne tak trochu mimo, niežeby ju súdil. „Preto som snáď tu, nie?“ Aby ju odviezol... na prakticky kradnutom aute. Teda, bolo skutočne kradnuté, ak ho zobral otcovi po tom, čo ho niekoľko minút zhodil na zem a celkom omráčil? Zhlboka nasaje nejaký vzduch nosom a pomaly kývne hlavou k jej otázke, pokročujúc od nej o pár krokov ďalej ku svojmu vozu „Chceš ísť k sebe?“ spýta sa jej ešte pre istotu, ak by snáď namiesto toho mala namierené k nejakému známemu, či do iného blbého podniku, ktorý by jej najskôr zatrhol. I keď on jej do toho nemal čo kecať, všakže?
Opravdu jsem si neuvědomovala, že jsem vytočilo Connorove číslo, byla jsem teď opravdu rada, že sedím a že se mi netočí celý svět. Co mě to vůbec napadlo řešit své problémy tak, že na ně na okamžik zapomenu, jako uznávám, že jsem se opravdu bavila. Ale když své problémy odplujete, tím dřív vás doženou a srazí jako právě teď. Nojo to jsem celá já, vždy se snažím problémy řešit hned, ale tohle je něco jiného, nevím, jak to vyřešit jsem v koncích, nevím jakou cestou se vydat, nedokážu to vyřešit. Takový pocit jsem měla.
Právě teď jsem tu uprostřed noci seděla na patníku a v zimě čekala na svůj odvoz, co se ještě lepšího dnes stane. Špičkou boty jsem přejížděla od hrot kmínku, který díky šoupaní o silnici vydával nepříjemný zvuk, ale i přesto jsem to dělala i nadále potřeboval jsem se nějak zaměstnat a svou mysl aspoň na malou chvilku vypnout, ale nedařilo se. Můj brat byl pryč, to byla realita. Děsilo mě to pocit bezpečí a klidu zmizel. Věděla jsem, že je ve městě a má se dobře, ale ted? Nevím vůbec nic.
Pálili mě oči, netušila jsem proč do doby, než se mi do očí začali valit vodopády slz, přes které jsem skoro nic neviděla stékali mi nepřetržitě po tvářích a vlasy mi padali do tváře, nikdo nemohl vidět, že pláču. Nerada jsem před někým brečela a tak jsem vždy slzy zadržovala a už vůbec si nepamatuji, když jsem naposledy brečela, ale asi to, bylo hodně dávno každou slzou jsem se cítila o něco lehčí, ale o nic lépe.
Jakmile uslyším zvuk auta poblíž začnu si otírat pohotově slzy a oči, nepotřebuji, aby se někdo ptal, jestli mi něco je a tak tiše smrknu a kouknu jinam netuším, proč jsem to udělala. Byl to prostě instinkt a nečekaně uslyším známé kroky, myslela jsme si, že se mi to zdá, ale ne ten hlas. Connor.
Já mu volala? Pohotově jsem vytáhla telefon, abych se ujistila, že je to pravda a jak jinak než byla, že a pak si povzdechnu. „Já- se omlouvám, asi jsem se překlepla..“ povím omluvným chraplavým hlasem, ještě od toho jak jsem tu brečela.
Když se zmínil o odvozu rychle se zvednu, ale osudová chyba zatočila se mi hlava já opět řachlana zem. Podruhé však vstanu pomalu. Normálně, bych řekla několik urážek, ale na místo toho chytím Connorův rukáv a povím. „Děkuji, že jsi přijel, vážím si toho.“však tváří se kouknu do země a vlasy mi padali do ní. Určitě by na mých oČích a tvářích poznal, že něco není pořádku, vlkodlaci jsou opravdu vnímavý tvorové. Ale i tak po chvíli k němu zvednu zrak a zastavím se u jedné velké skvrny. „Co si prosíme prováděl, že jsi tak špinavý?“ optám se starostlivě, jako opět jsem nedokázala si jen tak postěžovat si se svými problémy a místo toho jsem se staral o někoho jiného.
Zvědavě se dotknu skvrny zdálo se být čerstvá a vonělo to jako čokoláda? Tohle mi ke Connorovi nesedělo a tak lehce nakrčím nos. Když si uvědomím, co jsem vlastně udělala odkašlu si a kouknu směrem k autu. „Pěkné auto, můžeme vyjet?“ natož se lehce nevině pousměji.
Právě teď jsem tu uprostřed noci seděla na patníku a v zimě čekala na svůj odvoz, co se ještě lepšího dnes stane. Špičkou boty jsem přejížděla od hrot kmínku, který díky šoupaní o silnici vydával nepříjemný zvuk, ale i přesto jsem to dělala i nadále potřeboval jsem se nějak zaměstnat a svou mysl aspoň na malou chvilku vypnout, ale nedařilo se. Můj brat byl pryč, to byla realita. Děsilo mě to pocit bezpečí a klidu zmizel. Věděla jsem, že je ve městě a má se dobře, ale ted? Nevím vůbec nic.
Pálili mě oči, netušila jsem proč do doby, než se mi do očí začali valit vodopády slz, přes které jsem skoro nic neviděla stékali mi nepřetržitě po tvářích a vlasy mi padali do tváře, nikdo nemohl vidět, že pláču. Nerada jsem před někým brečela a tak jsem vždy slzy zadržovala a už vůbec si nepamatuji, když jsem naposledy brečela, ale asi to, bylo hodně dávno každou slzou jsem se cítila o něco lehčí, ale o nic lépe.
Jakmile uslyším zvuk auta poblíž začnu si otírat pohotově slzy a oči, nepotřebuji, aby se někdo ptal, jestli mi něco je a tak tiše smrknu a kouknu jinam netuším, proč jsem to udělala. Byl to prostě instinkt a nečekaně uslyším známé kroky, myslela jsme si, že se mi to zdá, ale ne ten hlas. Connor.
Já mu volala? Pohotově jsem vytáhla telefon, abych se ujistila, že je to pravda a jak jinak než byla, že a pak si povzdechnu. „Já- se omlouvám, asi jsem se překlepla..“ povím omluvným chraplavým hlasem, ještě od toho jak jsem tu brečela.
Když se zmínil o odvozu rychle se zvednu, ale osudová chyba zatočila se mi hlava já opět řachlana zem. Podruhé však vstanu pomalu. Normálně, bych řekla několik urážek, ale na místo toho chytím Connorův rukáv a povím. „Děkuji, že jsi přijel, vážím si toho.“však tváří se kouknu do země a vlasy mi padali do ní. Určitě by na mých oČích a tvářích poznal, že něco není pořádku, vlkodlaci jsou opravdu vnímavý tvorové. Ale i tak po chvíli k němu zvednu zrak a zastavím se u jedné velké skvrny. „Co si prosíme prováděl, že jsi tak špinavý?“ optám se starostlivě, jako opět jsem nedokázala si jen tak postěžovat si se svými problémy a místo toho jsem se staral o někoho jiného.
Zvědavě se dotknu skvrny zdálo se být čerstvá a vonělo to jako čokoláda? Tohle mi ke Connorovi nesedělo a tak lehce nakrčím nos. Když si uvědomím, co jsem vlastně udělala odkašlu si a kouknu směrem k autu. „Pěkné auto, můžeme vyjet?“ natož se lehce nevině pousměji.
<< od domu
Doteraz mal v živej predstave moment, kedy mu v zadnom vrecku nohavíc zazvonil mobil a v ňom sa ozval ten zvláštne sfarbený, jemu stále poniekiaľ neznámy hlas. Vedela vôbec, že volala práve jemu? Nakoľko... aj keď by čiastočne čakal správu, kde ho vlčica pozýva na kávu, a seba na nejaký hlúpy čaj, priamo takéto pozvanie, o takejto hodine... ako to povedať? Skutočne neočakával. Možno to bolo len ním, jeho pochybami z nej a stále to všetkého, čo sa len týkalo nadprirodzena, i keď jeho vlastná krv ním už bola na večnosť poznačená, a to viac než len priamo. Chcel ju poznať, pretože bola vlkodlak a zároveň s ňou ani s ničím takým nechcel mať nič spoločné. Mal rád ľudí, nie monštrá. Ľudí, nie zvieratá. Ľudí, nie beštie, ktoré sú všetko nevinné schopné roztrhať na malé, zbytočné časti prachu. Presne ako to urobil v tú noc on. Keď ich zabil, a... cítil niekedy skutočne nejakú vinu? Možno na ňu ani nemal čas, nie keď sa zuby vlkodlaka preťali jeho kožou, nie pri premene, kedy by si jeden myslel, že ho všetka tá bolesť zabije, a ani vtedy, keď naňho vlastný otec vytiahol zbraň, mysliac si, že vystrelí. Nemal čas to ľutovať, nemal čas to vôbec prijať, alebo sa s tým súžiť. Všetko sa to stalo tak... rýchlo.
Jeho kroky nasleduje len tma. Výraz na jeho tvári je neprítomný, neurčitý, akoby si neuvedomoval svet okolo seba, ani nevšimol, ak do niekoho vrazí, najskôr len pokračujúc ďalej chodníkom ku sebe domov. Ponáhľal sa a zároveň zdržoval. Bol spokojný s myšlienkou, že ju uvidí a zároveň... ani nie. No... skutočne to mal práve teraz tak trochu, rozhádzané, zmätené, nemal? Potichu vydýchne niekam pred seba, ako si z vačku vyloví kľúče od auta, konečne sa zastavujúc po niekoľkých, pri-krátkych minútach na mieste. Nech už mu volala kvôli čomukoľvek, stála mu aspoň za to, aby to šiel preveriť, nie? Ako povedala... nebolo veľa vlkodlakov, na ktorých by tu narazila, a on to mal rovnako. Jednou rukou otvorí dvere od auta, pričom kelímok z kávou už dávno leží niekde v odpadkovom koši, na ktorý narazil po ceste – prázdny – samozrejme. Nasadne dnu a bez akéhokoľvek premýšľania konečne naštartuje motor, vyrážajúc smerom ku baru, ktorého polohu mal, už vďaka nemenovanej blondíne, pomerne v malíčku.
Kolesá auta sa s hlasným zašušťaním zastavia na vlhkom okraji cesty, naberajúc do svojich škár nepatrné kamienky štrku. Pred jeho očami sa zračí priam zreteľný nápis jasne označujúci podnik, pred ktorým práve zastal, a do ktorého dnes sprvoti nemal ani prinajmenšom namierené. Už vôbec nie s hnedou škvrnou na tričku, ktorú prekrýval len jeho tesne zapnutý čierny kabát... áno, pravdepodobne by sa prezliekol, ak by mal viac času. Zľahka zvraští zrakom, než sa cez okno rozhliadne po okolí, vypínajúc auto pootočením kľúčika v zapaľovaní. Všimol si ju, samozrejme. Všimol si snáď jedinú osobu sediacu na pätníku povedľa baru, najskôr čakajúcu na kohokoľvek, kto príde. Vlastne to bolo celkom zábavné, vzhľadom na čas, ktorý tu už najskôr presedela, čakajúc len naňho. A to mu ešte niečo hovorilo, že Vianne bude ešte ešte veľmi prekvapená, koho uvidí. Mimovoľne sa uškrnie nad celou situáciou s vedomím, že bude najskôr najvyšší čas vystúpiť von a trochu ju... povedzme, podráždiť. Ak už po tom vyčkávaní sama nie je.
Zabuchne za sebou dvere, vystúpiac celkom vyrovnane, spokojne na chodník, vnímajúc všetok ten chlad, ktorý mu narážal rovno do tváre a hral sa s končekmi jeho tmavých vlasov. Ruky sa mu už automaticky prekrížia na hrudi, hlava natočí do strany a chrbát oprie o stranu jeho auta, vyhľadajúc si svojimi modrými očami tie jej, a zároveň trochu kriticky podvihujúc obočím. „Takže teraz mi voláš, keď si opitá.“ Kývne pomaly hlavou, nakoľko nejaký ten alkohol z nej bolo aj bez priamo prúdenia vetra, cítiť dostatočne. „Tak čo, Vianne?“ prenesie poniekiaľ ironicky, pričom ju opäť bez akéhokoľvek štítenia sa, zíde pohľadom. „Budeš tam sedieť do rána, alebo potrebuješ odvoz?“ Našpúli letmo spodnou perou, venujúc jej pomerne pobavený poloúsmev, konečne sa chrbtom odraziac od auta a približujúc sa k nej bližšie o pár metrov.
Doteraz mal v živej predstave moment, kedy mu v zadnom vrecku nohavíc zazvonil mobil a v ňom sa ozval ten zvláštne sfarbený, jemu stále poniekiaľ neznámy hlas. Vedela vôbec, že volala práve jemu? Nakoľko... aj keď by čiastočne čakal správu, kde ho vlčica pozýva na kávu, a seba na nejaký hlúpy čaj, priamo takéto pozvanie, o takejto hodine... ako to povedať? Skutočne neočakával. Možno to bolo len ním, jeho pochybami z nej a stále to všetkého, čo sa len týkalo nadprirodzena, i keď jeho vlastná krv ním už bola na večnosť poznačená, a to viac než len priamo. Chcel ju poznať, pretože bola vlkodlak a zároveň s ňou ani s ničím takým nechcel mať nič spoločné. Mal rád ľudí, nie monštrá. Ľudí, nie zvieratá. Ľudí, nie beštie, ktoré sú všetko nevinné schopné roztrhať na malé, zbytočné časti prachu. Presne ako to urobil v tú noc on. Keď ich zabil, a... cítil niekedy skutočne nejakú vinu? Možno na ňu ani nemal čas, nie keď sa zuby vlkodlaka preťali jeho kožou, nie pri premene, kedy by si jeden myslel, že ho všetka tá bolesť zabije, a ani vtedy, keď naňho vlastný otec vytiahol zbraň, mysliac si, že vystrelí. Nemal čas to ľutovať, nemal čas to vôbec prijať, alebo sa s tým súžiť. Všetko sa to stalo tak... rýchlo.
Jeho kroky nasleduje len tma. Výraz na jeho tvári je neprítomný, neurčitý, akoby si neuvedomoval svet okolo seba, ani nevšimol, ak do niekoho vrazí, najskôr len pokračujúc ďalej chodníkom ku sebe domov. Ponáhľal sa a zároveň zdržoval. Bol spokojný s myšlienkou, že ju uvidí a zároveň... ani nie. No... skutočne to mal práve teraz tak trochu, rozhádzané, zmätené, nemal? Potichu vydýchne niekam pred seba, ako si z vačku vyloví kľúče od auta, konečne sa zastavujúc po niekoľkých, pri-krátkych minútach na mieste. Nech už mu volala kvôli čomukoľvek, stála mu aspoň za to, aby to šiel preveriť, nie? Ako povedala... nebolo veľa vlkodlakov, na ktorých by tu narazila, a on to mal rovnako. Jednou rukou otvorí dvere od auta, pričom kelímok z kávou už dávno leží niekde v odpadkovom koši, na ktorý narazil po ceste – prázdny – samozrejme. Nasadne dnu a bez akéhokoľvek premýšľania konečne naštartuje motor, vyrážajúc smerom ku baru, ktorého polohu mal, už vďaka nemenovanej blondíne, pomerne v malíčku.
Kolesá auta sa s hlasným zašušťaním zastavia na vlhkom okraji cesty, naberajúc do svojich škár nepatrné kamienky štrku. Pred jeho očami sa zračí priam zreteľný nápis jasne označujúci podnik, pred ktorým práve zastal, a do ktorého dnes sprvoti nemal ani prinajmenšom namierené. Už vôbec nie s hnedou škvrnou na tričku, ktorú prekrýval len jeho tesne zapnutý čierny kabát... áno, pravdepodobne by sa prezliekol, ak by mal viac času. Zľahka zvraští zrakom, než sa cez okno rozhliadne po okolí, vypínajúc auto pootočením kľúčika v zapaľovaní. Všimol si ju, samozrejme. Všimol si snáď jedinú osobu sediacu na pätníku povedľa baru, najskôr čakajúcu na kohokoľvek, kto príde. Vlastne to bolo celkom zábavné, vzhľadom na čas, ktorý tu už najskôr presedela, čakajúc len naňho. A to mu ešte niečo hovorilo, že Vianne bude ešte ešte veľmi prekvapená, koho uvidí. Mimovoľne sa uškrnie nad celou situáciou s vedomím, že bude najskôr najvyšší čas vystúpiť von a trochu ju... povedzme, podráždiť. Ak už po tom vyčkávaní sama nie je.
Zabuchne za sebou dvere, vystúpiac celkom vyrovnane, spokojne na chodník, vnímajúc všetok ten chlad, ktorý mu narážal rovno do tváre a hral sa s končekmi jeho tmavých vlasov. Ruky sa mu už automaticky prekrížia na hrudi, hlava natočí do strany a chrbát oprie o stranu jeho auta, vyhľadajúc si svojimi modrými očami tie jej, a zároveň trochu kriticky podvihujúc obočím. „Takže teraz mi voláš, keď si opitá.“ Kývne pomaly hlavou, nakoľko nejaký ten alkohol z nej bolo aj bez priamo prúdenia vetra, cítiť dostatočne. „Tak čo, Vianne?“ prenesie poniekiaľ ironicky, pričom ju opäť bez akéhokoľvek štítenia sa, zíde pohľadom. „Budeš tam sedieť do rána, alebo potrebuješ odvoz?“ Našpúli letmo spodnou perou, venujúc jej pomerne pobavený poloúsmev, konečne sa chrbtom odraziac od auta a približujúc sa k nej bližšie o pár metrov.
Zrzečka už vypadala vážně zoufale. Když chtěl tedy Mikel umřít, proč se ještě nenechal zabít? Stříbrnými šípy, kulkami, vždyť bylo tolik možností. Na čele Karin se objevila ustaraná vráska. Začínala se cítit tak o 50 let starší. A najednou si připadala, jako kdyby poučovala mladšího bráchu, než-li stejně staré dvojče. S povzdechem zavrtěla hlavou. "Nevím, co ti na to mám říct, Mikele," vzdala to nakonec a sklopila očka do klína. Zřejmě bylo naprosto zbytečné ho přemlouvat. On si dál stál za svým a odmítal přijmout cokoliv, co mu život vlka nabízel. Bylo to, jako kdyby mluvila do zdi.
S odporem sledovala, jak si vytahuje cigaretu a zapaluje si ji. Zrzečka nelibě nakrčila nos a tvář zkřivila do znechucení. "Fajn, když tak hrozně toužíš umřít, dojdi si třeba za lovci, pro mě za mě. Nebo si řekni místní smečce, ať tě zbaví života. Jéé, nebylo by super, kdyby tě zabil upír?" prohlásila ironicky a zamračila se. Stoupala v ní zloba. Přestávala na něj mít nervy. A to už bylo co říct. "Klidně se nech zabít, umři, když ti to udělá radost, ale za mnou už nechoď. Na tomhle se podílet nebudu. Víš, naivně jsem si myslela, že najdu toho bratra, kterého znám od narození, ale jak vidím, zaslepila tě nenávist. Srší kolem tebe negativní energie a mě to ničí. Jestli mě chceš ještě někdy vidět, měl by ses nad sebou zamyslet. Protože tohohle Mikela já neznám a nechci s ním mít nic společného," utrousila k němu jedovatě a cítila, jak se jí slzy hrnou do očí. Vytáhla z kapsy šatů zmuchlaný peníz, který mu položila na stůl a utíkala pryč z baru. Přes slzy sotva viděla, proto do někoho několikrát narazila, ale neměla sílu se ani omlouvat. Chtěla jen utéct. Někam daleko, domů do bezpečí.
>> Domeček Karin
S odporem sledovala, jak si vytahuje cigaretu a zapaluje si ji. Zrzečka nelibě nakrčila nos a tvář zkřivila do znechucení. "Fajn, když tak hrozně toužíš umřít, dojdi si třeba za lovci, pro mě za mě. Nebo si řekni místní smečce, ať tě zbaví života. Jéé, nebylo by super, kdyby tě zabil upír?" prohlásila ironicky a zamračila se. Stoupala v ní zloba. Přestávala na něj mít nervy. A to už bylo co říct. "Klidně se nech zabít, umři, když ti to udělá radost, ale za mnou už nechoď. Na tomhle se podílet nebudu. Víš, naivně jsem si myslela, že najdu toho bratra, kterého znám od narození, ale jak vidím, zaslepila tě nenávist. Srší kolem tebe negativní energie a mě to ničí. Jestli mě chceš ještě někdy vidět, měl by ses nad sebou zamyslet. Protože tohohle Mikela já neznám a nechci s ním mít nic společného," utrousila k němu jedovatě a cítila, jak se jí slzy hrnou do očí. Vytáhla z kapsy šatů zmuchlaný peníz, který mu položila na stůl a utíkala pryč z baru. Přes slzy sotva viděla, proto do někoho několikrát narazila, ale neměla sílu se ani omlouvat. Chtěla jen utéct. Někam daleko, domů do bezpečí.
>> Domeček Karin
Přišlo mu to jako promluva do duše, nelíbilo se mu to, hlavně kvůli tomu, že to končilo tak, jak očekával. Neměl se nad tim trápit, protože smrt je přirozená. „V tom případě bych byl radši, kdybych se řadil mezi ty jiné,“ prohodil bezstarostně, i když to bylo poměrně vážné prohlášení. Takové jemné naznačení, že by rád umřel, kdyby měl znova tu možnost.
Na chvíli odkráčel, hlavně kvůli tomu, že musel vyřídit nějakou tu práci, nasadil ten pracovní úsměv, nechal nějaké lidi zaplatit, úsměv mu z tváře rázem spadl a tak se vracel ke Karin, zatímco uklízel peníze do peněženky. Ještě si v hlavě přemítal o tom, že si musí najít vlka... A co měl dělat on? Za tu dobu potkal pouze Deana, který byl nejenom obyčejný člověk, ale také Usain Bolt v umírání. „Říkej si, co jenom chceš, že je to smutný nebo přirozený, mně to přijde zvrácený,“ pokrčil nad tím rameny. Tenhle názor mu asi nemohla vzít, protože se ho držel už od prvního úplňku a nehodlal to jenom tak změnit - neměl důvod a ani žádný podmět ke změně. Bohužel, ani sestra tím podmětem nebyla.
Podíval se koutkem oka na její dlaň, která se ho snažila povzbudivě poplácat po ruce, ale ignoroval to, jenom po chvíli ruku stáhl blíže k sobě.
Bar se poměrně vylidnil, vlastně až na těch pár klasických štamgastů tam nikdo nebyl, chtěl toho využít, protože mu mozek naznačoval, že má tak trochu absťák. Drze si tam vytáhl z kapsy jednu cigaretu, kterou tam nosil, rozhlédl se, že tam nebude někdo, kdo by ho odsoudil nebo seřval a zapálil si ji s tím, že ji držel dál od Karin. Jednou pooptáhl, dlouze vydechl nepříjemný kouř pro někoho, kdo nekouřil a pronesl: „Ani tohle mi nepomůže do hrobu... Smutné, ne?“
Na chvíli odkráčel, hlavně kvůli tomu, že musel vyřídit nějakou tu práci, nasadil ten pracovní úsměv, nechal nějaké lidi zaplatit, úsměv mu z tváře rázem spadl a tak se vracel ke Karin, zatímco uklízel peníze do peněženky. Ještě si v hlavě přemítal o tom, že si musí najít vlka... A co měl dělat on? Za tu dobu potkal pouze Deana, který byl nejenom obyčejný člověk, ale také Usain Bolt v umírání. „Říkej si, co jenom chceš, že je to smutný nebo přirozený, mně to přijde zvrácený,“ pokrčil nad tím rameny. Tenhle názor mu asi nemohla vzít, protože se ho držel už od prvního úplňku a nehodlal to jenom tak změnit - neměl důvod a ani žádný podmět ke změně. Bohužel, ani sestra tím podmětem nebyla.
Podíval se koutkem oka na její dlaň, která se ho snažila povzbudivě poplácat po ruce, ale ignoroval to, jenom po chvíli ruku stáhl blíže k sobě.
Bar se poměrně vylidnil, vlastně až na těch pár klasických štamgastů tam nikdo nebyl, chtěl toho využít, protože mu mozek naznačoval, že má tak trochu absťák. Drze si tam vytáhl z kapsy jednu cigaretu, kterou tam nosil, rozhlédl se, že tam nebude někdo, kdo by ho odsoudil nebo seřval a zapálil si ji s tím, že ji držel dál od Karin. Jednou pooptáhl, dlouze vydechl nepříjemný kouř pro někoho, kdo nekouřil a pronesl: „Ani tohle mi nepomůže do hrobu... Smutné, ne?“
Jeho sestřička na něj hleděla se soucitem v očích. Tolik ji mrzelo, co se mu stalo. Nikdy mu nic zlého nepřála a zjevně se stalo to nejhorší, co mohlo. Překvapovalo ji, že i když říkal, že je vlkem nějakou dobu, stále to nepřijal. Ona svou vlčí podstatu přijala celkem rychle. Ona vlčice je její, jen o něco odvážnější a kousavější, kopie. Možná proto si tak sedly. Karin byla ona a ona byla Karin. Nedokonalé soužití dvou duší v jednom obměňujícím se těle znepříjemněné neustálým bojem o nadvládu. Samozřejmě, že by chtěla být normální člověk, ale cožpak si mohla vybírat? Místo toho teď mohla být mrtvá. Dlužila své vlčí podstatě de facto svůj život.
To, o čem mluvil Mikel jí bylo až důvěrně známé. Trávila takovými myšlenkami mnoho času, když ještě byla v bývalé smečce. Zhluboka se nadechla, aby bratrovi odpověděla, ale ještě si dávala chvíli na čas, vše si přehrávala důkladně v hlavě, aby neřekla nějakou hloupost. "Víš, Mikele, není den, kdy bych na to nepomyslela. Dříve jsem se kvůli tomu hrozně trápila a lhala bych, kdyby řekla, že je mi to lhostejné, protože není. Ale jeden chytrý hoch by kdysi řekl, že ten, koho milujeme, s námi bude pořád. V našich srdcích i potom, co odejde na věčnost. Ale není to nechutné, ani zvrácené. Smutné určitě, ale teď je to naše přirozenost. Žijeme, zatímco jiní umírají. Proto si jakožto vlčice musím najít za partnera vlka. Abychom měli dlouhý a spokojený život. Lidé žijí příliš krátce na to, abychom se do nich mohli zamilovat," odvětila mu na to a nakrabatila čelo. Poté mu věnovala povzbudivý úsměv a poplácala ho po hřbetu ruky.
Rázně zavrtěla hlavou, když o sobě začal mluvit tak hanebně. "Ale no tak, Mikele. Pořád jsi můj bratr a já tě mám ráda i přes to, čím nyní jsi. A můj názor na tebe to nezmění. A je mi jedno, jaké máš nedokonalosti. A tomu, kdo tě bude mít rád to taky bude ukradené. Protože jsi to pořád ty," zašeptala mu a pousmála se.
To, o čem mluvil Mikel jí bylo až důvěrně známé. Trávila takovými myšlenkami mnoho času, když ještě byla v bývalé smečce. Zhluboka se nadechla, aby bratrovi odpověděla, ale ještě si dávala chvíli na čas, vše si přehrávala důkladně v hlavě, aby neřekla nějakou hloupost. "Víš, Mikele, není den, kdy bych na to nepomyslela. Dříve jsem se kvůli tomu hrozně trápila a lhala bych, kdyby řekla, že je mi to lhostejné, protože není. Ale jeden chytrý hoch by kdysi řekl, že ten, koho milujeme, s námi bude pořád. V našich srdcích i potom, co odejde na věčnost. Ale není to nechutné, ani zvrácené. Smutné určitě, ale teď je to naše přirozenost. Žijeme, zatímco jiní umírají. Proto si jakožto vlčice musím najít za partnera vlka. Abychom měli dlouhý a spokojený život. Lidé žijí příliš krátce na to, abychom se do nich mohli zamilovat," odvětila mu na to a nakrabatila čelo. Poté mu věnovala povzbudivý úsměv a poplácala ho po hřbetu ruky.
Rázně zavrtěla hlavou, když o sobě začal mluvit tak hanebně. "Ale no tak, Mikele. Pořád jsi můj bratr a já tě mám ráda i přes to, čím nyní jsi. A můj názor na tebe to nezmění. A je mi jedno, jaké máš nedokonalosti. A tomu, kdo tě bude mít rád to taky bude ukradené. Protože jsi to pořád ty," zašeptala mu a pousmála se.
Poměrně častokrát si za poslední roky řekl větu, kterou by nikdy nikdo říct neměl, pokud přežil věc, u které byla velká pravděpodobnost, že mohl zemřít. Kéž bych umřel. Říkal si to před každým úplňkem, při úplňku a ještě několik dní po něm, když byl rozlámaný a užíral se tim, co zase celou noc kdo ví kde prováděl.
Pochopil, že na to mají opačný pohled a nijak to neodsuzoval, protože se k té věci dostala ze zcela opačných konců, takže se jejich názory museli zkrátka rozcházet už v samém začátku. „Chtěl jsem být normální,“ namítl mumlákem a se zamračením. Mračil se vlastně sám na sebe a na tu vysokou čtyřnohou mrchu, co občas ovládla jeho tělo... Jak moc ji nenáviděl. „Přemýšlela si někdy nad tim, že tu budeme ještě strašně dlouho? Že až máma zemře, tak nás bude pořád vidět takhle? Anebo, napadlo tě někdy, že budeš sledovat, jak ti tvůj manžel stárne před očima a ty na něj koukáš stejně stará jako toho dne, co jste se potkali? Je to zvrácený, nechutný a v neposlední řade i smutný,“ podal na vysvětlenou. Za poslední měsíce se sice tohohle názoru zbavil, protože se jeho samotného netýkal, ale musel se zase nad tím zamyslet, když začal sledovat člověka, co ví, že brzy umře, zatímco on se mermomocí snaží zničit svoje zdraví, aby nežil. Ale já žiju... A jsem zdravej a dlouho budu, zavrčel si pro sebe v hlavě.
„Ale jo, ignoroval jsem jiný, zajímal se o to, co se mi líbilo a skončil jsem s potrhaným tělem, který nechci ukazovat, s vlkem na krku, strachem ze stříbra, úplňku a v neposlední řade taky s nosem, který mi občas málem zařídí řádné zvracení...,“ obhájil se ve špatném světle, ale jinak to také neuměl.
Pochopil, že na to mají opačný pohled a nijak to neodsuzoval, protože se k té věci dostala ze zcela opačných konců, takže se jejich názory museli zkrátka rozcházet už v samém začátku. „Chtěl jsem být normální,“ namítl mumlákem a se zamračením. Mračil se vlastně sám na sebe a na tu vysokou čtyřnohou mrchu, co občas ovládla jeho tělo... Jak moc ji nenáviděl. „Přemýšlela si někdy nad tim, že tu budeme ještě strašně dlouho? Že až máma zemře, tak nás bude pořád vidět takhle? Anebo, napadlo tě někdy, že budeš sledovat, jak ti tvůj manžel stárne před očima a ty na něj koukáš stejně stará jako toho dne, co jste se potkali? Je to zvrácený, nechutný a v neposlední řade i smutný,“ podal na vysvětlenou. Za poslední měsíce se sice tohohle názoru zbavil, protože se jeho samotného netýkal, ale musel se zase nad tím zamyslet, když začal sledovat člověka, co ví, že brzy umře, zatímco on se mermomocí snaží zničit svoje zdraví, aby nežil. Ale já žiju... A jsem zdravej a dlouho budu, zavrčel si pro sebe v hlavě.
„Ale jo, ignoroval jsem jiný, zajímal se o to, co se mi líbilo a skončil jsem s potrhaným tělem, který nechci ukazovat, s vlkem na krku, strachem ze stříbra, úplňku a v neposlední řade taky s nosem, který mi občas málem zařídí řádné zvracení...,“ obhájil se ve špatném světle, ale jinak to také neuměl.
Její oči těkavě bloudily po barové židličce, stole a celkově po všech známých i neznámých tvářích, jen aby je nemusela upírat na svého bratra. Celá tahle situace jí byla tak nepříjemná, že by se nejraději schovala do klubíčka před celým světem. Ale cožpak mohla ve společnosti lidí? Byla na pokraji zoufalství, skoro si kvůli tomu rvala vlasy. Cítila se jako zvíře zahnané do kouta. A vlastně jím byla. Vlčice uvnitř ní se krčila, kňučela a třásla se. Naprosto zrcadlila Karinino nynější citové rozpoložení. Zrzečka byla vždycky citlivka, Mikel to musel vědět. A to jak se k ní choval bylo ještě horší. Ona si moc dobře všimla, jak se na ni dívá. Jako na něco cizího, špatného.
Zvedla k němu oči, do nichž se pátravě zahleděla. Marně v nich hledala cit, s kterým na ni pohlížel, když ještě byli malí. Tehdy v jeho pohledu vídávala něhu a lásku. I když se na ni moc zlobil, vždycky se v jeho očích odrážela láska. Hluboká jako oceán a nekonečná jako svět. Ale dnes v nich nezahlédla nic než chladnost, nesouhlas a neštěstí. Skoro jí uniklo vlčí zakňučení. Celé to pro ni bylo velmi silné, nehledě na to, kde se nacházeli.
"Ale... Mikele, být vlkem přeci není nic špatného, když neubližuješ ostatním," ztišila konejšivě hlas a natáhla se přes bar pro jeho ruku, kterou následně pevně stiskla. "Nemusíš se za to nenávidět," dodala a naklonila hlavu mírně na stranu. Uklidnilo ji, že není radši, kdyby umřela, sice to neřekl přímo, ale aspoň to tak vyznělo. Což bylo fajn. Lepší než drátem do oka.
"Proč o sobě mluvíš jako o člověku, co pyká za svou aroganci? Znám tě nejlépe ze všech lidí na světě, Mikele a nepamatuji si, že by jsi byl kdy arogantní," připomněla mu a mírně se zamračila, až se jí na čele objevila ustaraná vráska. Když neměl rád sám sebe, jak mohl mít rád někoho jiného? Tohle jí celou dobu leželo v žaludku.
Zvedla k němu oči, do nichž se pátravě zahleděla. Marně v nich hledala cit, s kterým na ni pohlížel, když ještě byli malí. Tehdy v jeho pohledu vídávala něhu a lásku. I když se na ni moc zlobil, vždycky se v jeho očích odrážela láska. Hluboká jako oceán a nekonečná jako svět. Ale dnes v nich nezahlédla nic než chladnost, nesouhlas a neštěstí. Skoro jí uniklo vlčí zakňučení. Celé to pro ni bylo velmi silné, nehledě na to, kde se nacházeli.
"Ale... Mikele, být vlkem přeci není nic špatného, když neubližuješ ostatním," ztišila konejšivě hlas a natáhla se přes bar pro jeho ruku, kterou následně pevně stiskla. "Nemusíš se za to nenávidět," dodala a naklonila hlavu mírně na stranu. Uklidnilo ji, že není radši, kdyby umřela, sice to neřekl přímo, ale aspoň to tak vyznělo. Což bylo fajn. Lepší než drátem do oka.
"Proč o sobě mluvíš jako o člověku, co pyká za svou aroganci? Znám tě nejlépe ze všech lidí na světě, Mikele a nepamatuji si, že by jsi byl kdy arogantní," připomněla mu a mírně se zamračila, až se jí na čele objevila ustaraná vráska. Když neměl rád sám sebe, jak mohl mít rád někoho jiného? Tohle jí celou dobu leželo v žaludku.
Byl regulérně naštvaný, i když se nedalo říct, zda je naštvaný na sebe, na Karin, na samotné vlkodlaky, na toho, kdo ho proměnil nebo prostě kvůli všemu dohromady. Byl si jistý pouze tím, že se potřebuje uklidnit, pokusil se napít, ale moc to nepomohlo, akorát spláchl žízeň, ale stále se cítil rozrušeně a netušil, co s tím měl dělat. byl navíc v práci, co si tam mohl počít? Nesměl ani do ničeho praštit, mohl jenom smát, lacině se usmívat na zákazníky, plnit jejich přání a dělat, že se má dobře.
„Ptej se,“ zamručel ke své sestře, lehce pokývl, aby pokračovala a mezitím si založil ruce na hrudníku a čekal, na co se ho zeptá. Moc se mu nelíbilo, jak chodila kolem horké kaše, chtěla po něm upřímnou odpověď, ale nechápal, jak se mohla ptát na takovou věc. Bylo to hnusné a navíc jí muselo být jasné, že jeho odpověď byla jasné NE. Zamračil se, nepřemýšlel nad odpovědí, jenom nechtěl odpovídat, protože nechtěl, aby se ho vůbec na takovou hloupou a hnusnou otázku ptala. A navíc na veřejnosti.
Vyslechl si ještě její doplňující slova a byl připraven, že na tu její otázku odpoví jejími vlastními slovy, protože se na to dokonale hodila a jinak lépe to vystihnout nemohl. „Odpověděla sis sama. ty nechceš, abych tě nenáviděl za to, že nenávidim sebe a to přesně já nedělám. Mezi námy je v tomhle ten rozdíl. Ty bys bez toho nežila, takže je to dobré. Já bych bez toho žil, a proto je to špatné. Tebe nemůžu nenávidět za to, co seš, ale sebe jo, protože jsem si to zavinil sám, i když jsem až do té doby o těch věcech neměl nejmenší tušení,“ odpověděl krapet rozsáhle a nejspíše i trochu zmateně. Doufal však, že z toho vyzněla odpověď, že by nebyl radši, kdyby zemřela.
Chvíli mlčel, semknul rty do úzké linky a z ničeho nic na ni ještě vybafl: „ale nikdy víc mě nenazývej vlčím bráškou. Nejsem žádnej vlk, jsem člověk, co pyká za svoji aroganci vůči jiným.“ Na důraz ještě k tomu vztyčil ukazovák pravé ruky, aby dal svým slovům větší váhu.
„Ptej se,“ zamručel ke své sestře, lehce pokývl, aby pokračovala a mezitím si založil ruce na hrudníku a čekal, na co se ho zeptá. Moc se mu nelíbilo, jak chodila kolem horké kaše, chtěla po něm upřímnou odpověď, ale nechápal, jak se mohla ptát na takovou věc. Bylo to hnusné a navíc jí muselo být jasné, že jeho odpověď byla jasné NE. Zamračil se, nepřemýšlel nad odpovědí, jenom nechtěl odpovídat, protože nechtěl, aby se ho vůbec na takovou hloupou a hnusnou otázku ptala. A navíc na veřejnosti.
Vyslechl si ještě její doplňující slova a byl připraven, že na tu její otázku odpoví jejími vlastními slovy, protože se na to dokonale hodila a jinak lépe to vystihnout nemohl. „Odpověděla sis sama. ty nechceš, abych tě nenáviděl za to, že nenávidim sebe a to přesně já nedělám. Mezi námy je v tomhle ten rozdíl. Ty bys bez toho nežila, takže je to dobré. Já bych bez toho žil, a proto je to špatné. Tebe nemůžu nenávidět za to, co seš, ale sebe jo, protože jsem si to zavinil sám, i když jsem až do té doby o těch věcech neměl nejmenší tušení,“ odpověděl krapet rozsáhle a nejspíše i trochu zmateně. Doufal však, že z toho vyzněla odpověď, že by nebyl radši, kdyby zemřela.
Chvíli mlčel, semknul rty do úzké linky a z ničeho nic na ni ještě vybafl: „ale nikdy víc mě nenazývej vlčím bráškou. Nejsem žádnej vlk, jsem člověk, co pyká za svoji aroganci vůči jiným.“ Na důraz ještě k tomu vztyčil ukazovák pravé ruky, aby dal svým slovům větší váhu.