Její prvotní poznámce se musel chtě nechtě nejistě uchechtnout, jenže jen co slyšel to její bolestné syknutí, poloúsměv na tváři mu hezky pěkně zase zmrzl. První den ve společnosti a hned tohle... Ne, že by tou osobou byl nějak otráven, štvala ho shoda náhod, která ho hnedka takhle pěkně rychle uvrhla do situace, kdy si zcel nevěděl rady. Byl tedy nervózní, dalo by se říct. Než se pak stačil vyjádřit k jejímu konečnému vysvětlení, donesla se k němu slova další, tentokrát o něco jiného rázu. "Já... nemám auto." Poznamenal se znatelnou lítostí v hlase a ještě se obrátil na svou sklenici, připomínajíc sám sobě, že i kdyby snad auto měl, teď už by do něj nejspíš nasedat nemohl. "Ale toho taxíka bych vám zavolat mohl." Přikývl s jiskřičkami naděje v očích, že by přeci jen pro tuto zraněnou slečnu něco udělat mohl. Sáhl proto neprodleně do kapsy svých kalhot, odkud vytáhl onen přístroj, bez nějž by si většina jeho vrstevníků a jeho samotného nedokázala představit život. Než do něj však stačil cokoliv vyťukat, musel pohled zase zvednout, protože zaznamenal jakýsi pohyb těsně před svým obličejem. Ani tentokrát se neubránil povytáhlému obočí a zase se otočil zpátky na ni, když se z ní začala řinout i nějaká ta slova. "V pořádku, to vůbec neřešte, vždyť to bylo jen pár doušků." Poznamenal s nepatrným mávnutím ruky. Vážně ho to nějak nebralo, vždyť to nebyly jeho peníze a on pár hltů piva opravdu hrotit nehodlal. Místo toho se konečně zase obrátil ke svému mobilu, na jehož obrazovku začal ihned ťukat, vyhledávajíc na internetu číslo nějakého toho taxíku. "Nechcete na to zatím alespoň... třeba led?" Zeptal se zase trochu nejistě, koutkem oka šilhajíc někam k barmanovi, který by mohl onu ingedienci popřípadě poskytnout. Jen co otázku dokončil, zvedl mobil ke svému uchu a s netrpělivým pohledem upřeným na tu dívku čekal, až se to nějaký ten taxikář uráčí zvednout, což se zatím nedělo. Tůt, tůt, tůt. To bylo v několika následujících vteřinách jediné, co se ve sluchátku ozývalo. Netrpělivý mládenec proto nakonec mobil od ucha s jistou rázností, značící, že není zrovna v nejklidnějším rozpoložení, odtrhl. "Počkejte, zkusím najít ještě někoho jiného." Řekl proto netrpělivě a zase se pustil do zuřivého ťukánína obrazovku.

Jeho poklidné šmírování okolí náhle vyrušil vpád jakési osoby. Rychle proto otočil hlavu směrem ke dveřím, odkud se ozývalo jakési rachocení a dokonce i hlas. Musel minimálně povytáhnout obočí o něco více, když viděl jakousi ženu, či snad možná spíš dívku, která se v další chvíli usadila, nebo vlastně spíše zhroutila, vedle něj. Byl poměrně zaskočen, to se musí nechat, takže několik prvních vteřin jen tak nehnutě zíral, nemaje ponětí, co by si asi tak měl počít. Zároveň měl pocit, že jakási zodpovědnost padá na něj, když je jí takhle blízko. Zapeklitá toť situace. "Co... co se vám stalo?" Zeptal se tedy na první otázku, která přišla na jeho paralyzovaný mozek a nebyla věru moc inteligentní, ale co. Zároveň se také pěkně ozval jeho lotyšský přízvuk, ten však v tuto chvíli nijak zvlášť neřešil, rozumět mu snad bylo a to bylo teď to hlavní. Stačilo mu jen pár vteřin, než si trochu zděšeně uvědomil, že ptát se tady na detaily není asi úplně nejlepší nápad, zvlášť, když se raněná tázala na nějakou tu nemocnici, o které on čirou náhodou věděl, protože do zasvěcovacího Shadowhillského rituálu jeho strýčka a tetičky patřilo i poučení o lokacích všech důležitých institucí. A to minimálně pětkrát. "Měla... měla by být tady kousek." Odpověděl proto spěšně. "Několik ulic." Pokračoval dál trochu plaše a nejistě, ale přeci jen. "Jste... jste na tom hodně špatně?" Zeptal se pak ještě s obočím nakrčeným, stále plný nejistoty, nadávajíc osudu, proč se něco takového musí stávat zrovna jemu. Smolík.

<Domov

Nebyla to zrovna nějak závratná doba, co se v tomto městě pohyboval, vlastně pouhých pár dní, za které si stačil sotva vybalit své saky paky. Strýček s tetičkou se pak postarali o všechno důležité, takové ty dospělácké záležitosti, znáte to, registrovat cizince na policii a kdo ví, co všechno ještě. Byl rád, že se i těchto povinností takhle šikovně zbavil, ono to ostatně nebylo nic pro něj. Jakmile však tohle dořešili, přišla obvyklá tetičkovská starostlivost, aneb "Musíš se s někým seznámit." Bylo poměrně obtížné ji přesvědčit o tom, že se opravdu nehodlá seznamovat stylem čajového dýchánku v přítomnosti jí a její nejlepší kamarádky, která má čirou náhodou syna ve stejném věku. Ale i přes tato úskalí se mu nakonec podařilo se přesně něčemu takovému vyhnout. Návrh jeho strýčka už byl pak o něco přijatelnější, totiž prostě a jednoduše vyrazit ven. A jelikož mladý Lotyšan stejně neměl ponětí, co by asi tak dělal ve svém malé bytě, sám, zalezlý třeba v takové posteli, rozhodl se na sebe přeci jen dnešního večera natáhnout své tmavě vínové tričko, přes které přehodil tmavě šedé sako a doplnil samozřejmě o černé kalhoty a polobotky stejné barvy. Pak už stačilo si jen před zrcadlem prohrábnout kudrnaté zacuchané vlasy, navléct se do černého kabátu asi někam po pas a vyrazit.
Strýček mu dal přesný popis cesty a ač se její cíl Grigorijsovi mnoho nezamlouval, přeci se po těch stopách vydal. Těsně před dveřmi baru se ještě na chvíli zarazil a několikrát se zhluboka nadechl, utvrzujíc sám sebe, že hned po příchodu si obědná něco ostřejšího, aby získal alespoň nějakou tu kuráž, ať už na cokoliv. A nakonec tak těch několik osudových kroků přeci jen udělal. Otevřel dveře, možná o něco rázněji, než dříve chtěl, a namířil si to přímo k baru, kde se posadil na jednu z těch vysokých stoliček a započal si sundávat ten těžký kabát, který si nakonec přehodil tak nějak přes kolena, neb v něm měl peněženku a další cennosti a nechávat ho na pospas věšáku vzdáleného několik metrů opravdu nehodlal. Jen co se k němu přitočil barman, obědnal si tedy panáka whisky a rovnou i pivo k tomu. Netrvalo to dlouho a obě objevnádky před něj byly postaveny, ze všeho nejdřív do sebe tedy šoupl onu ostřejší tekutinu. Teprve potom se tedy konečně začal ohlížet přes rameno, aby si tak nějak prohlédl zdejší osazenstvo. Nebyl tu proto, aby tu hned začal neznámé lidi oslovovat na potkání, možná chtěl vlastně jen vypozorovat, jak to tu tak nějak chodí, nebo prostě jen smířeně čekal, jak se tak asi dnešní večer vyvrbí.

Zaculí se na Thaliu. To že má krásné jméno je už trapné. Měl bych vymyslet něco lepšího. Ušklíbne se. Oslnivě se uměje. Jeho bílé zuby září. „Charlie, dámo s kapesníky. Charlie London." Vdovec. Pozvedne obočí. „Mám rád tvrdší alkohol. Nevím jak vy... Můžeme si dát třeba.., whiskey? Nebo si dáte spíše nějaké víno?" Narovná se a pořádně se opře. „No," mlaskne. „Ani ne. Přistěhoval jsem se nedávno. Mám na okraji města takový drobný domek." Vilu. Barák jako slon. S vířivkou. S tebou bych do vířivky šel rád.Ale ještě se mi dostavuje dům. Zavrtí nad myšlenkama hlavou. „Přistěhoval jsem se společně se sbírkou několika aut, mám i pár veteránů a dva psy. Máte ráda psy?" Sjede Thalii pohledem. Mile se uculí a pak se rozhlédne kolem. Mohl by přijít ten číšník.

Zasměje se nad kousavou poznámkou oné ženy a pak si uvědomí, že měl v kapse mobil. Rychle ho vytáhne a zapne. Uf... Oddychne si, když se zapne. Na tapetě je jeho žena ve spodním prádle. Usměje se a mobil zase vypne. Snad to nikdo neviděl...
„Děkuji, rád bych," Zachraptí a pak si odkašle. Vezme si ubrousky a lehce si otře kalhoty. Pak sleduje číšníka sbírajícího střepy a kroutí hlavou.
„Rád bych věděl vaše jméno, slečno." pohlédne na ni s lehce arogantním úsměvem. Zajímavé setkání. Ačkoli bych měl nějak zabudovat na prvním dojmu a hlavně začít cvičit. Jelikož mě festovně bodá v boku. Boží. Ach, to stáří... „Ještě jednou děkuji. Mohl bych vás na něco poznat?" Uculí se. „Budu si muset objednat stejně znova." Pronese s pohledem na zem.

Do baru vejde nějaká žena. Nijak se tím nezaobírá a fouká kafe. Přemýšlí nad neskutečnými kravinami, ale najednou žena promluví. „Zdravím," obdaří ženu milým úsměvem a zvědavě ji pozoruje. Celkem kus, ne? Oči pořád na ženě pokládá hrnek na bar a chce se jí zeptat na jméno. Bohužel to netrefí a kafe místo na bar upustí a horká káva se mu rozlije přímo do klína na kalhoty od obleku. Vyskočí. „Do prdele! Do prdele!" Skuhrá a kouše si ret. To je bolest! Tiše kleje a poskakuje jako trotl. Po chvíli zvedne rudý obličej k číšníkovi a ženě. „Pardon, omlouvám se." Zaskuhrá a sekaným krokem dojde posbírat střepy, přičemž pořád skuhrá a střídavě rudne a zelená. Bože, já snad budu neplodnej! Kouše se do škraně a potupně sbírá ty střepy. Bezvadný první dojem, to musím uznat. Vážně, to se mi povedlo.

Pomalu do baru vejde promrzlý muž. Zatracená zima... Tře si o sebe zarudlé ruce a střídavě na ně dýchá. Podupává nohama a rozhlíží se.
No, žádná sláva. Vzdychne a sundá si bundu. Ztuhlýma rukama ji pověsí na věšák. Dobelhá se k baru. To jsem takovej alkoholik, že se dopajdám v takový zimě sem? Zasměje se pro sebe a pak si odkašle.
„Mohu si zde zapálit?" zeptá se, ale to už se hrabe v kapse. Krucí, kde mám doutníky? Roztržitě se podívá kolem sebe. Pak objeví v další kapse smuchlanou cigaretu. Tak si zapálí ji. No, hm, žádná sláva, teda. Potahuje z cigarety a vyfoukává kouř.
„Dal bych si něco k pití." zachraptí a zakašle. Mile se na servírku usměje a pak se rozhlédne kolem sebe. „Kafe. Máte?" S úsměvem pronese. Šel jsem si dát nějakej chlast, ale co z toho? Kafe jsem si moh udělat doma.