Bar
<Hřbitov
"Ano... moje dítě. Je to člověk. Tedy... snad." Její náhlý zásek ho trochu zmátl, bodejť by ne. Jeho obočí málem zase utvřilo jednu linku, jak se svraštěním přiblížilo k sobě a to ještě víc, když si vzpomněl na onu myšlenku, kterou se snažil každou vteřinou zahánět, totiž že by jeho drahá Lo stále ještě vlkodlakem býti mohla. Proč byl proti tolik tomu? Protože pro ni chtěl normální dětsví, bez krvavých svačinek, bolestných proměn, neovladatelného zvířecího já... Samozřejmě, že ani v dospělosti by jí to nepřál, jenže to bylo za dlouho a nad tím on nepřemýšlel. Rychle tyto černé myšlenky zase zahnal, aby mohl zaostřit zpátky na Rebeccu. Možná mu její chování připadalo zvláštní, domyslel si ale, že to nejspíš bude mít nějakou hlubší souvislost, po níž se bude lepší teď dál nepídit. "A možná to je ten problém..." Řekl zadumaně, když jeho předchozí slova prakticky zopakovala. Obě rasy měly ambice a každá z nich chtěla být přirozeně ta lepší, silnější... nebylo tak divu, že čím si byli podobnější, tím nevyrovnanější "skóre" bylo a tím více se nesnášely. Jenže tak to nebylo. On měl jasno, být vlkodlakem bylo lepší. Oni byli lepší. A rozdíl? Ten mezi nimi byl velký. Sám toto své přesvědčení už málem nahlodal, ale učinil tomu rázný konec. Nahlas už o tom však nemluvil, bral to téma za jaksi podivně uzavřené, setrval ve svých dosavadních názorech a raději se zaměřil na její údajnou krvežíznivost, která vytvořila zase o něco uvolněnější atmosféru. "Dobře, budu vám tak napůl věřit." Pronesl pichlavě a kývl přitom hlavou. Možná to znělo jako humor, ovšem mluvil vážně. Snad nikdy nikomu nevěřil naplno, když měl čistou hlavu a normálně uvažoval. Prostě ostražitost především, že. "Není ho příliš, je ho přesně tolik, kolik vy sama budete chtít, nás a lidi náš čas ovládá, váš čas... ten ovládáte vy. Zní to sice morbidně, ale pořád máte tu moc to kdykoliv ukončit." Pověděl jí opět značně narovinu, než vyšla na světlo, nebo spíš tmu, světa její další slova, která celou situaci najednou tak o osmdesát tři procent zlehčila. Krátce se jejím slovům zasmál. "To netuším, já u doktora nečekal už kdo ví, kolik let." Poznamenal s úškebkem, samozřejmě že věděl, jak to bylo míněno, to mu ale nemohlo vzít jeho trefně mířenou poznámku.
"Vídíte to. Já bych řek, že najednou všechno vnímáte z širší perpektivy. Neomezeněji..." Dodal něco k jejím slovům zamyšleně. "Každopádně, není zač, i vy jste mi byla nápomocná." Oplatil jí jistou lichotku, leč pravdivou, a konečně se tedy dal do kroku, při kterém mohlo dojít k nějakému tomu představení se a tak podobně. "To mě vlastně asi taky." Pověděl zase s náznakem smíchu v hlase. Na to ohledně zkrácení jeho jména už jne přikývl a více to neřešil, však to bylo na ní, on slyší na hodně věcí, za což může nejspíš jeho dlouhý život. "Dobře." Přikývl už opět jen stručně na oslovení její, aby se mohl raději zaměřit na jejich původ. "Ano." Řekl to možná o něco rázněji, než původně zamýšlel, protože ať už to její zopakování mělo znamenat cokoliv, on chtěl mít ve věcech jasno. A třeba hlavně v tom, že na svou rodnou zemi holt nedá dopustit. Nakonec však začala povídat zase o sobě, což se jen a jen hodilo. Poslouchal ji s jistým zaujetím a díval se jí přitom z profilu do tváře, cesta, po které šli, snad byla dostatečně široká a bezbariiérová, aby nemusel dávat nonstop pozor na cestu. "Takže opravdu upírem nejsi dlouho... Myslím i na lidský poměry." Poznamenal zamyšleně, ale hned se zase vzpamatoval a zasoustředil se i na jiné významy jejích slov. "Každopádně jsi alespoň Američanka... Já si tu pořád nemůžu nějak zvyknout a to už to za chvíli bude rok..." Rok... Rok, možná o trochu obyčejnější, než jiné v jeho životě, ovšem zajímavý zase mnoha jinými věcmi. Ať byl starý, jak chtěl, těch každodenních radostí a starostí se nevzdával, ač nakonec stejně zmizely v jednom velkém víru.
Než stačil říct cokoliv dalšího, dostali se vskutku ke dveřím baru, takže mohli vejít dovnitř. Spokojeně nasál místní ovzduší, jež tvořila vůně piva, cigaret a hromady lidských, upířích a vlkodlačích těl nakupených všude okolo. Nedalo by se říct, že on sám na nic chuť neměl, jasně, že by rád někoho zakousl, jenže byla to touha konstantní, taková ta, kterou potlačil na minimální úroveň a za ta léta se ji nakonec naučil úplně ignorovat, jakoby tam prostě už ani nebyla. Její slova ho však z onoho čichového požitku hezky pěkně zase vytrhla. Než odpověděl, podíval se směrem, kterým ukazovala. "Ne, nevadilo." Pověděl potom s úsměvem a sám k onomu boxu zamířil, rozhlížeje se zase okolo. Kdo ví, jestli mu došlo, proč touží právě po onom místě, nebo souhlasil prostě jen proto, že mu to bylo jedno. Jakmile se k boxu dostal, sundal ze sebe svůj kabát, který si hodil na vedlejší kus sedačky, na niž se následně usadil a za předpokladu, že se Rebecca už také stihla uhnízdit, započal s dalšími slovy. "Říkala jsi, že o nadpřirozenu jsi věděla od nějakého vlkodlaka... Co sis vlastně poprvý myslela, když jsi to zjistila?" Byla to možná trochu zvláštní otázka, ovšem... v její předchozí výpovědi ho to zaujalo. Sám takovou zkušenost neměl a s lidmi se většinou bavil trochu jiným způsobem, navíc jich neznal zase tolik, kteří by o nadpřirozenu věděli a stále jedním nebyli.
"Ano... moje dítě. Je to člověk. Tedy... snad." Její náhlý zásek ho trochu zmátl, bodejť by ne. Jeho obočí málem zase utvřilo jednu linku, jak se svraštěním přiblížilo k sobě a to ještě víc, když si vzpomněl na onu myšlenku, kterou se snažil každou vteřinou zahánět, totiž že by jeho drahá Lo stále ještě vlkodlakem býti mohla. Proč byl proti tolik tomu? Protože pro ni chtěl normální dětsví, bez krvavých svačinek, bolestných proměn, neovladatelného zvířecího já... Samozřejmě, že ani v dospělosti by jí to nepřál, jenže to bylo za dlouho a nad tím on nepřemýšlel. Rychle tyto černé myšlenky zase zahnal, aby mohl zaostřit zpátky na Rebeccu. Možná mu její chování připadalo zvláštní, domyslel si ale, že to nejspíš bude mít nějakou hlubší souvislost, po níž se bude lepší teď dál nepídit. "A možná to je ten problém..." Řekl zadumaně, když jeho předchozí slova prakticky zopakovala. Obě rasy měly ambice a každá z nich chtěla být přirozeně ta lepší, silnější... nebylo tak divu, že čím si byli podobnější, tím nevyrovnanější "skóre" bylo a tím více se nesnášely. Jenže tak to nebylo. On měl jasno, být vlkodlakem bylo lepší. Oni byli lepší. A rozdíl? Ten mezi nimi byl velký. Sám toto své přesvědčení už málem nahlodal, ale učinil tomu rázný konec. Nahlas už o tom však nemluvil, bral to téma za jaksi podivně uzavřené, setrval ve svých dosavadních názorech a raději se zaměřil na její údajnou krvežíznivost, která vytvořila zase o něco uvolněnější atmosféru. "Dobře, budu vám tak napůl věřit." Pronesl pichlavě a kývl přitom hlavou. Možná to znělo jako humor, ovšem mluvil vážně. Snad nikdy nikomu nevěřil naplno, když měl čistou hlavu a normálně uvažoval. Prostě ostražitost především, že. "Není ho příliš, je ho přesně tolik, kolik vy sama budete chtít, nás a lidi náš čas ovládá, váš čas... ten ovládáte vy. Zní to sice morbidně, ale pořád máte tu moc to kdykoliv ukončit." Pověděl jí opět značně narovinu, než vyšla na světlo, nebo spíš tmu, světa její další slova, která celou situaci najednou tak o osmdesát tři procent zlehčila. Krátce se jejím slovům zasmál. "To netuším, já u doktora nečekal už kdo ví, kolik let." Poznamenal s úškebkem, samozřejmě že věděl, jak to bylo míněno, to mu ale nemohlo vzít jeho trefně mířenou poznámku.
"Vídíte to. Já bych řek, že najednou všechno vnímáte z širší perpektivy. Neomezeněji..." Dodal něco k jejím slovům zamyšleně. "Každopádně, není zač, i vy jste mi byla nápomocná." Oplatil jí jistou lichotku, leč pravdivou, a konečně se tedy dal do kroku, při kterém mohlo dojít k nějakému tomu představení se a tak podobně. "To mě vlastně asi taky." Pověděl zase s náznakem smíchu v hlase. Na to ohledně zkrácení jeho jména už jne přikývl a více to neřešil, však to bylo na ní, on slyší na hodně věcí, za což může nejspíš jeho dlouhý život. "Dobře." Přikývl už opět jen stručně na oslovení její, aby se mohl raději zaměřit na jejich původ. "Ano." Řekl to možná o něco rázněji, než původně zamýšlel, protože ať už to její zopakování mělo znamenat cokoliv, on chtěl mít ve věcech jasno. A třeba hlavně v tom, že na svou rodnou zemi holt nedá dopustit. Nakonec však začala povídat zase o sobě, což se jen a jen hodilo. Poslouchal ji s jistým zaujetím a díval se jí přitom z profilu do tváře, cesta, po které šli, snad byla dostatečně široká a bezbariiérová, aby nemusel dávat nonstop pozor na cestu. "Takže opravdu upírem nejsi dlouho... Myslím i na lidský poměry." Poznamenal zamyšleně, ale hned se zase vzpamatoval a zasoustředil se i na jiné významy jejích slov. "Každopádně jsi alespoň Američanka... Já si tu pořád nemůžu nějak zvyknout a to už to za chvíli bude rok..." Rok... Rok, možná o trochu obyčejnější, než jiné v jeho životě, ovšem zajímavý zase mnoha jinými věcmi. Ať byl starý, jak chtěl, těch každodenních radostí a starostí se nevzdával, ač nakonec stejně zmizely v jednom velkém víru.
Než stačil říct cokoliv dalšího, dostali se vskutku ke dveřím baru, takže mohli vejít dovnitř. Spokojeně nasál místní ovzduší, jež tvořila vůně piva, cigaret a hromady lidských, upířích a vlkodlačích těl nakupených všude okolo. Nedalo by se říct, že on sám na nic chuť neměl, jasně, že by rád někoho zakousl, jenže byla to touha konstantní, taková ta, kterou potlačil na minimální úroveň a za ta léta se ji nakonec naučil úplně ignorovat, jakoby tam prostě už ani nebyla. Její slova ho však z onoho čichového požitku hezky pěkně zase vytrhla. Než odpověděl, podíval se směrem, kterým ukazovala. "Ne, nevadilo." Pověděl potom s úsměvem a sám k onomu boxu zamířil, rozhlížeje se zase okolo. Kdo ví, jestli mu došlo, proč touží právě po onom místě, nebo souhlasil prostě jen proto, že mu to bylo jedno. Jakmile se k boxu dostal, sundal ze sebe svůj kabát, který si hodil na vedlejší kus sedačky, na niž se následně usadil a za předpokladu, že se Rebecca už také stihla uhnízdit, započal s dalšími slovy. "Říkala jsi, že o nadpřirozenu jsi věděla od nějakého vlkodlaka... Co sis vlastně poprvý myslela, když jsi to zjistila?" Byla to možná trochu zvláštní otázka, ovšem... v její předchozí výpovědi ho to zaujalo. Sám takovou zkušenost neměl a s lidmi se většinou bavil trochu jiným způsobem, navíc jich neznal zase tolik, kteří by o nadpřirozenu věděli a stále jedním nebyli.
<--Hřbitov
,,Lidské dítě??" Zopakuje po něm a při slově dítě se sekne. Není to nic proti němu, ale když uslyšela to slovo, tak se jí zastavilo srdce (jako by už dávno nebylo zastavené). Je to až neskutečné, kolik v sobě má bolesti a jak moc tady přítomnému muži závidí právě ono dítě. Musí vyfouknout nosem a znovu se pořádně nadechnout, aby mohla normálně myslet. No tak Rebecco, ty to zvládneš, musíš! Muž si určitě musí všimnout, jak se přitom slovu napjala, ale jelikož nezná podrobnosti, tak mu vlastně nemůže dojít proč to tak je. Očima vyhledá ty jeho. ,,Máte pravdu, není mezi námi zas až takový rozdíl" Pousměje se, možná smutně, možná taky chápavě. Oba dva jsou nadpřirozené osoby, které byly skoro až určeny k tomu, aby se neměli rádi a přitom? Přitom si docela i rozumí. Hlavní je, že mu nechce skočit po krku a tím pádem je strašně ráda za konverzaci s takovým typem člověka. Stejně se nedá zapomenout, že měla vždy trochu blíže k vlkodlakům. V té chvíli, kdy zaslechla pobavení v jeho hlase se musela už usmívat také. ,,Herečka nejsem, takže se opravdu nemusíte bát." Ujistí ho, ovšem když se to tak vezme, nehrála si minule na herečku, aby se dostala muži domů a mohla se z něj napít? Přesně ten večer, kdy ho málem zabila? A ten samý večer, kdy jí Nate vzal do márnice, kde se jí vrátily všechny myšlenky na jejich mrtvé dítě? Ze zamyšlení jí dostane až řešení další věci. O neznámu. ,,Jenže co když jsem toho času dostala až příliš?" Ušklíbne se s pohledem zavrtaným chvíli dolů do sněhu. Než ho zase zvedne k muži. ,,Ovšem samozřejmě máte pravdu. Jen čas dokáže vše zahojit. Proč myslíte, že vždy čekají lidé v čekárně u doktora tak dlouho?" Zlehka se zasměje, nechce myslet na ty hrozné věci a nebo dostat depku a tak převedla vážné téma do vtipu.
,,Ono když si to tak vezmete, člověk když si něco prožije a nebo zjistí, že je vlastně.. někým jiným.. určitě už nikdy nebude mít stejný pohled. Ale mohu vám říct, že na jednu stranu je to dobré a osvobozující, aspoň už se nezdám býti tak naivní. Ovšem na druhou stranu už beru život tak vážně. Někdy by to chtělo se jen zastavit. Což se mi povedlo tady. A teď díky vám." Usměje se upřímně, opravdu jí to pomohlo s někým si jen tak promluvit. Oba dva si potvrdí, že potřebují skleničku a oslavit kdoví co. Naštěstí se ani jednomu nechce do nočního klubu. Oba na to mají jiné důvody, které ale zůstanou v jejich hlavách. Bok po boku se odlepí od místa a dojde i na seznamování. Nezapomene se zmínit, jak výjmečné jméno má a Immča jí potvrdí, že není jediná, kdo to říká. ,,Vlastně by mě překvapovalo, kdybych byla jediná" Přikývne s úsměvem a stiskne mu tedy ruku, aby mu pak mohla nabídnout tykání. Hned je to lepší. ,,Dobře, tak to bude teda Imm a nebo Immanuel, podle nálady nebo situace" Pokrčí rameny s úsměvem, stejně mu vesměs bude říkat celým jménem, ale kdyby ne, tak se raději chtěla ujistit, co by se mu tak zamlouvalo. Však odpovědi se jí dostalo. ,,Rebecco zní fajn" Potvrdí mu. Popravdě má ráda svoje jméno. Když si vzpomene, jak ho vždy dokáže vyslovit Nate. Dokáže jí to vykouzlit úsměv na rtech. ,,Takže z Německa.." Zabrble si spíše tak nějak pro sebe. ,,Tak to mě se poštěstilo strávit více času ve své rodné zemi. Jsem z Rhode Islandu. Přestěhovaly jsme se sem se sestrou. Jako..lidé. Jsem učitelka..byla jsem učitelka tady na místní škole. Nechala jsem za sebou vše, i svého přítele, který byl mimochodem taky vlkodlak. Díky němu jsem věděla o tomhle světě.." Je to tak, věděla to ona, věděla to i její sestra, která neměla Robbieho nikdy ráda. Možná to bylo i proto, že ona byla slepě zamilovaná a on jí tak nějak využíval. Netrvalo to dlouho a hned potom, co se odstěhovala za ní nechtěl ani jezdit a pak se stalo, že dokonce mluvila po telefonu s jeho milenkou? Nynější přitelkyní? Kdoví, je to za ní.
Netrvalo to moc dlouho a objevili se u baru. Společně vešli dovnitř. ,,Nevadilo by ti sednout si trochu do ústraní?" Pousmála se a ukázala na box někde v rohu, kde bylo přítmí a hlavně to bylo dál od všech lidí. Immča si rozhodně musel všimnout toho, jak se celá roztřásla, když ucítila lidský pach. Ne, že by právě teď potřebovala po někom skočit, ale ta chuť tady vždy bude, kor, když to neumí ještě vůbec ovládat.
,,Lidské dítě??" Zopakuje po něm a při slově dítě se sekne. Není to nic proti němu, ale když uslyšela to slovo, tak se jí zastavilo srdce (jako by už dávno nebylo zastavené). Je to až neskutečné, kolik v sobě má bolesti a jak moc tady přítomnému muži závidí právě ono dítě. Musí vyfouknout nosem a znovu se pořádně nadechnout, aby mohla normálně myslet. No tak Rebecco, ty to zvládneš, musíš! Muž si určitě musí všimnout, jak se přitom slovu napjala, ale jelikož nezná podrobnosti, tak mu vlastně nemůže dojít proč to tak je. Očima vyhledá ty jeho. ,,Máte pravdu, není mezi námi zas až takový rozdíl" Pousměje se, možná smutně, možná taky chápavě. Oba dva jsou nadpřirozené osoby, které byly skoro až určeny k tomu, aby se neměli rádi a přitom? Přitom si docela i rozumí. Hlavní je, že mu nechce skočit po krku a tím pádem je strašně ráda za konverzaci s takovým typem člověka. Stejně se nedá zapomenout, že měla vždy trochu blíže k vlkodlakům. V té chvíli, kdy zaslechla pobavení v jeho hlase se musela už usmívat také. ,,Herečka nejsem, takže se opravdu nemusíte bát." Ujistí ho, ovšem když se to tak vezme, nehrála si minule na herečku, aby se dostala muži domů a mohla se z něj napít? Přesně ten večer, kdy ho málem zabila? A ten samý večer, kdy jí Nate vzal do márnice, kde se jí vrátily všechny myšlenky na jejich mrtvé dítě? Ze zamyšlení jí dostane až řešení další věci. O neznámu. ,,Jenže co když jsem toho času dostala až příliš?" Ušklíbne se s pohledem zavrtaným chvíli dolů do sněhu. Než ho zase zvedne k muži. ,,Ovšem samozřejmě máte pravdu. Jen čas dokáže vše zahojit. Proč myslíte, že vždy čekají lidé v čekárně u doktora tak dlouho?" Zlehka se zasměje, nechce myslet na ty hrozné věci a nebo dostat depku a tak převedla vážné téma do vtipu.
,,Ono když si to tak vezmete, člověk když si něco prožije a nebo zjistí, že je vlastně.. někým jiným.. určitě už nikdy nebude mít stejný pohled. Ale mohu vám říct, že na jednu stranu je to dobré a osvobozující, aspoň už se nezdám býti tak naivní. Ovšem na druhou stranu už beru život tak vážně. Někdy by to chtělo se jen zastavit. Což se mi povedlo tady. A teď díky vám." Usměje se upřímně, opravdu jí to pomohlo s někým si jen tak promluvit. Oba dva si potvrdí, že potřebují skleničku a oslavit kdoví co. Naštěstí se ani jednomu nechce do nočního klubu. Oba na to mají jiné důvody, které ale zůstanou v jejich hlavách. Bok po boku se odlepí od místa a dojde i na seznamování. Nezapomene se zmínit, jak výjmečné jméno má a Immča jí potvrdí, že není jediná, kdo to říká. ,,Vlastně by mě překvapovalo, kdybych byla jediná" Přikývne s úsměvem a stiskne mu tedy ruku, aby mu pak mohla nabídnout tykání. Hned je to lepší. ,,Dobře, tak to bude teda Imm a nebo Immanuel, podle nálady nebo situace" Pokrčí rameny s úsměvem, stejně mu vesměs bude říkat celým jménem, ale kdyby ne, tak se raději chtěla ujistit, co by se mu tak zamlouvalo. Však odpovědi se jí dostalo. ,,Rebecco zní fajn" Potvrdí mu. Popravdě má ráda svoje jméno. Když si vzpomene, jak ho vždy dokáže vyslovit Nate. Dokáže jí to vykouzlit úsměv na rtech. ,,Takže z Německa.." Zabrble si spíše tak nějak pro sebe. ,,Tak to mě se poštěstilo strávit více času ve své rodné zemi. Jsem z Rhode Islandu. Přestěhovaly jsme se sem se sestrou. Jako..lidé. Jsem učitelka..byla jsem učitelka tady na místní škole. Nechala jsem za sebou vše, i svého přítele, který byl mimochodem taky vlkodlak. Díky němu jsem věděla o tomhle světě.." Je to tak, věděla to ona, věděla to i její sestra, která neměla Robbieho nikdy ráda. Možná to bylo i proto, že ona byla slepě zamilovaná a on jí tak nějak využíval. Netrvalo to dlouho a hned potom, co se odstěhovala za ní nechtěl ani jezdit a pak se stalo, že dokonce mluvila po telefonu s jeho milenkou? Nynější přitelkyní? Kdoví, je to za ní.
Netrvalo to moc dlouho a objevili se u baru. Společně vešli dovnitř. ,,Nevadilo by ti sednout si trochu do ústraní?" Pousmála se a ukázala na box někde v rohu, kde bylo přítmí a hlavně to bylo dál od všech lidí. Immča si rozhodně musel všimnout toho, jak se celá roztřásla, když ucítila lidský pach. Ne, že by právě teď potřebovala po někom skočit, ale ta chuť tady vždy bude, kor, když to neumí ještě vůbec ovládat.
Jestli po příchodu do baru jen naznačovala, že má o společnost zájem, teď její oči přímo křičeli 'promluvte na mě někdo nebo se z toho zblázním' a to byla doma sotva dva dny a od koncertování má pauzu sotva dva nebo tři týdny. No ono už tomu tak bývá, že když jste odmalička zvyklí na neustálou pozornost všeho lidu navyknete si na to a samota je pak tíživá i když trvá jen den či dva, někdy i méně. A když v jednom a tom samém režimu jedete skoro dvěstě let den se změní na pár hodin a v některých situacích je z hodin klidně i několik minut o samotě a váš mozek začne vyšilovat a tvořit si zvláštní výjevy. Jako dnes téhle blondýnce. Sedí u baruve vytahaném svetru a džínách, pije whiskey a přemíšlí jestli neměla raději zavolat někomu známému místo toho, aby se šla utopit mezi neznámé lidi a nové prostředí v baru, který tu navštěvovala opravdu jen sporadicky, asi tak jako nemocnice - vlastně vůbec. Tohle je ve zdejším baru její první návštěva.
Jejím uším ani přes hluk a povyk co byl kolem jednoduše neunikl příchod někoho nového. Hlavu tím směrem ale neotáčela, její zvědavost s ní sváděla boje a nutila ji hlavu otočit, ona si ale stála za svým a dál upíjela ze své sklenky. Hlavu otočila až když zaslechla nového vetřelce promluvit nedaleko od ní. Někdy měla svoje vlkodlačí schopnosti ráda, zesílené smysly jí vlastně vůbec nevadily, naopak to bylo v mnoha případech velice přínosné.
Nijak se netajila svým pohledem, dneska ne. Někdy stačí opravdu málo alkoholu a jste v určité náladě, kdy se nestydíte, a ona svou sklenku právě dopila, načež si poručila doplnit. To se, ale stalo snad jen pár vteřin předtím než onen vetřelec promluvil a ona na něj otočila svou blonďatou hlavinu. Mít jiný oděv, mohla by působyt jako snadná kořist. Prohlédla si onoho muže od hlavy až k patě, dokázala rozpoznat, že onen zmiňovaný nejspíš o společnost nebo pozornost až zase tak velmi nestojí, stačil jediný krátký pohled do očí nebo vůbec na styl jeho chůze a pohybů - zkrátka se z ní na pár vteřin stala odbornice na lidské chování. V očích jí zajiskřilo když zahlédla co si muž poručil a následoval další pohled přímo do jeho obličeje. Ten byl pak ale následován jen otočením hlavičky zpět ke sklence, která bez pochyby patřila jí samotné - jak by taky ne, objednala si jí.
Za celou dobu neproluvila jediné slovo, její energická ukecanost byla zřejmě na talčítku OFF a tak jen nahlížela do svého okolí zase svým nenápadným zvídavým pohledem. Jednu písničku vystřídala druhá a ona si přiložila sklenku opět k ústům, ožná že pokud do sebe tímhle tempem nalije ještě tak pět neb šest takových sklenek mohla by za takové dvě tři hodiny tancovat na barovém pultu a následně odcházet pok po boku s někým kdo jí milostivě doprovodí domů - alespoň by měla pěkný zážitek, nebo spíš další opilecký.. Dnes to vypadá na těžké rozhodování se: Pít či nepít? Opít se či jen napít do syta a odejít?
Jejím uším ani přes hluk a povyk co byl kolem jednoduše neunikl příchod někoho nového. Hlavu tím směrem ale neotáčela, její zvědavost s ní sváděla boje a nutila ji hlavu otočit, ona si ale stála za svým a dál upíjela ze své sklenky. Hlavu otočila až když zaslechla nového vetřelce promluvit nedaleko od ní. Někdy měla svoje vlkodlačí schopnosti ráda, zesílené smysly jí vlastně vůbec nevadily, naopak to bylo v mnoha případech velice přínosné.
Nijak se netajila svým pohledem, dneska ne. Někdy stačí opravdu málo alkoholu a jste v určité náladě, kdy se nestydíte, a ona svou sklenku právě dopila, načež si poručila doplnit. To se, ale stalo snad jen pár vteřin předtím než onen vetřelec promluvil a ona na něj otočila svou blonďatou hlavinu. Mít jiný oděv, mohla by působyt jako snadná kořist. Prohlédla si onoho muže od hlavy až k patě, dokázala rozpoznat, že onen zmiňovaný nejspíš o společnost nebo pozornost až zase tak velmi nestojí, stačil jediný krátký pohled do očí nebo vůbec na styl jeho chůze a pohybů - zkrátka se z ní na pár vteřin stala odbornice na lidské chování. V očích jí zajiskřilo když zahlédla co si muž poručil a následoval další pohled přímo do jeho obličeje. Ten byl pak ale následován jen otočením hlavičky zpět ke sklence, která bez pochyby patřila jí samotné - jak by taky ne, objednala si jí.
Za celou dobu neproluvila jediné slovo, její energická ukecanost byla zřejmě na talčítku OFF a tak jen nahlížela do svého okolí zase svým nenápadným zvídavým pohledem. Jednu písničku vystřídala druhá a ona si přiložila sklenku opět k ústům, ožná že pokud do sebe tímhle tempem nalije ještě tak pět neb šest takových sklenek mohla by za takové dvě tři hodiny tancovat na barovém pultu a následně odcházet pok po boku s někým kdo jí milostivě doprovodí domů - alespoň by měla pěkný zážitek, nebo spíš další opilecký.. Dnes to vypadá na těžké rozhodování se: Pít či nepít? Opít se či jen napít do syta a odejít?
Jeho podvedomie čím ďalej tým viac opantávali myšlienky na Chicago, preplnené námestia, výpary od ventilátorov v úzkych, temných uličkách spod presvietených klubov, ktoré boli snáď rajom pre krvilačné monštrá - upírov, jeho brata... Hlasná, nočná premávka prehlušovala krik, karmínová krv sa zlievala s miestnou stokou a telá hnili, strácali sa, než napokon celkom zmizli. Mohol byť jedným z nich, mohol byť horší, než kedy doposiaľ, a tak Theodora nájsť v jeho prirodzenej spoločnosti, do ktorej sa mal sám problém začleniť. Aké to však naozaj bolo? Zabiť? Ľahké, prosté, jednoduché... To všetko sa mu ronilo hlavou, ako jeho ozývajúce sa kroky prenasledoval len chlad, tma halila jeho vysokú postavu a čierna, kožená bunda perfektne padnúca jeho ramenám, vytvárala presne ten odťažitý, neprístupný pocit, aký z neho na prvý pohľad mali všetci. A presne to bolo jeho cieľom. Nepotreboval sa socializovať, nepotreboval vyhľadávať dobro, svetlo... dovoliť si vidieť v niekom to, čo len pred nedávnom videl v... v nej. V Lene. Miloval ju - svoju temnotu. A nebol tu nikto, kto by to dokázal zmeniť, kto by mu bol schopný do mysle vštiepiť niečo iné, zmeniť názor tak hlboko zarytý do jeho samotnej podstaty. Bola preč, a on nečakal, nedúfal a najskôr si ani neželal, stretnúť ju znovu. Prečo by aj?
Jednou rukou zľahka pootvorí dvere baru, nevenujúc pozornosť do slova a do písmena ničomu z toho, čo sa nachádzalo dnu. Jeden by čakal, že pri prechode z mrazu do tak náhleho tepla, zachváti horkosť aj jeho kožu, telo, lenže u Dominica to bolo nemožné. Slabo prižmúri svoje zvláštne sfarbené oči, krčiac nezaujato obočím nad veškerým osadenstvom, ktoré obchádzal priamou cestou k pultu, akoby to bolo jeho plánom zakaždým, čo sem vkročil. A možno aj bolo. Možno sedenie za barom vyjadrovalo jeho odpor k akejkoľvek spoločnosti, možno... Osoba sediaca na mieste, ktoré mohlo a malo vo svojej celosti patriť jemu, bola len zámernou prekážkou jeho výraznej nespoločenskosti. Výraz na jeho tvári nenapovedal doslova ničomu, než arogantnosti a povýšenosti, ako sa jednou rukou konečne zaprel o povrch dlhšieho pultu, nemôcť už z diaľky prepočuť objednávku ženy, ktorej vlasy by mu odčítajúc niekoľko odtieňov, značne pripomínali tie jeho, i keď jej zatiaľ nevenoval ani sekundový pohľad."To isté." Prenesie pomerne sprudka, sucho ako obvykle, nijak sa neobťažujúc s akýmikoľvek zbytočnými rečami okolo. Mierne natočiac hlavou do strany, zrakom zíde niekoľko regálov s vystavenými etiketami, spájajú pery nečitateľne k sebe do úzkej línie. Nútený skutočne komunikovať? To mu doma naozaj musela dôjsť Whiskey. "Vlastne... Celú fľašku." Aj tak tu bola veľmi malá pravdepodobnosť, že mu to naozaj udrie do hlavy. A ak áno? Nič viac si neželal. Mimovoľne si jazykom navlhčí plné pery a obsadí ďalšie z voľných miest za barom, okrem obsluhy sa viac nezaujímajúc o nič a o nikoho. Hlasy neznámych ľudí mu hrali v ušiach, lacná hudba sa s nimi splietala niekde v pozadí a čoskorá, horko-sladká pachuť alkoholu na jeho jazyku - vyzeralo to byť všetkým, čo ho do nekonečna sprevádza večermi. Vždy bude sprevádzať.
Jednou rukou zľahka pootvorí dvere baru, nevenujúc pozornosť do slova a do písmena ničomu z toho, čo sa nachádzalo dnu. Jeden by čakal, že pri prechode z mrazu do tak náhleho tepla, zachváti horkosť aj jeho kožu, telo, lenže u Dominica to bolo nemožné. Slabo prižmúri svoje zvláštne sfarbené oči, krčiac nezaujato obočím nad veškerým osadenstvom, ktoré obchádzal priamou cestou k pultu, akoby to bolo jeho plánom zakaždým, čo sem vkročil. A možno aj bolo. Možno sedenie za barom vyjadrovalo jeho odpor k akejkoľvek spoločnosti, možno... Osoba sediaca na mieste, ktoré mohlo a malo vo svojej celosti patriť jemu, bola len zámernou prekážkou jeho výraznej nespoločenskosti. Výraz na jeho tvári nenapovedal doslova ničomu, než arogantnosti a povýšenosti, ako sa jednou rukou konečne zaprel o povrch dlhšieho pultu, nemôcť už z diaľky prepočuť objednávku ženy, ktorej vlasy by mu odčítajúc niekoľko odtieňov, značne pripomínali tie jeho, i keď jej zatiaľ nevenoval ani sekundový pohľad."To isté." Prenesie pomerne sprudka, sucho ako obvykle, nijak sa neobťažujúc s akýmikoľvek zbytočnými rečami okolo. Mierne natočiac hlavou do strany, zrakom zíde niekoľko regálov s vystavenými etiketami, spájajú pery nečitateľne k sebe do úzkej línie. Nútený skutočne komunikovať? To mu doma naozaj musela dôjsť Whiskey. "Vlastne... Celú fľašku." Aj tak tu bola veľmi malá pravdepodobnosť, že mu to naozaj udrie do hlavy. A ak áno? Nič viac si neželal. Mimovoľne si jazykom navlhčí plné pery a obsadí ďalšie z voľných miest za barom, okrem obsluhy sa viac nezaujímajúc o nič a o nikoho. Hlasy neznámych ľudí mu hrali v ušiach, lacná hudba sa s nimi splietala niekde v pozadí a čoskorá, horko-sladká pachuť alkoholu na jeho jazyku - vyzeralo to byť všetkým, čo ho do nekonečna sprevádza večermi. Vždy bude sprevádzať.
Z lesa se vrátila domů, kde si sice pár dní pobyla, ale nakonec ji to stejně vyhnalo ven. Stihla si přečíst tu knížku a vykulírovat se z té chřipky, kterou chytila při "dělání ze sebe sněhuláka" jako novej job. Taky si za tu volnou chvíli splnila první povinnost jako nové novinářky a na počítači si pohrála s konečným vzhledem svých článků a vše odeslala do redakce. Byla na sebe pyšná, ale taky toho měla dost - jen sedět doma už ji nebavilo, knihu, kterou slíbila že přečte si přečetla a nakonec ji i ta samota začínala vadit. Proto se dnes rozhodla navštívit trochu jiné místo než na jaká chodila. Nehodlala se ale kvůli tomu nijak obzvlášť zkrášlovat, když vycházela z domu měla vlasy rozpuštěné a jen ledabyle učesané, aby nešla jako rozárka, na sobě měla džíny, bílé tílko a trošku vytahaný huňatý svetr, který ji chránil před zimou. Nehodlala se procházet venku, měla jasný cíl - Bar.
Došla na místo a zaplula do budovy, i za tu chvilku chůze jí byla zima, možná nevzít si bundu, nebyl až tak skvělý nápad. Rozhlédla se po osazenstvu, ano sice toužila po společnosti, pobavení, zábavě... ale aby si k někomu sama přisedla opravdu ne, na to ještě pila opravdu málo. Zamířila si to tedy k baru, kde se usadila na vysokou stoličku. Zatím to nebyl tak velký problém. Jen co se usadila objevila se u ní obsluha.
"Whiskey?!" pozvedla na barmana obočí a on přikývl. Ona tahle roztomilá blondýnka od mikulášské a střetnutí s Mayou vlastně nic nepila - myšleno alkohol - a i když jí vodka, kterou jí její, troufne si říct, kamarádka naučila pít, zachutnala, zrovna dnes na ni neměla ani sebemenší náladu. Hodlala se neopít, nebo minimálně opít velice pomalu. Po chvilce se před ní objevila sklenička s onou tekutinou a ona se jí opatrně chopila, načež sklenku přiložila ke rtům a uskrkla si oné tekutiny. Cítit opět alkohol jak jí putuje krkem byla malá připomínka na ten zábavný večer, ze kterého má pomalu polovinu v mlze. Sama pro sebe se usmála a položila sklenku zpět na bar.
Od chvíle kdy si od koncertování dala pauzu a má jakousi "dovolenou" tráví tolik času nějak mimo okruh známých lidí, že jí seznamování dělá trošku větší potíže. Opět se nenápadně rozhlédne po baru a znovu si ke rtům přiloží skleničku, aby se napila.
Došla na místo a zaplula do budovy, i za tu chvilku chůze jí byla zima, možná nevzít si bundu, nebyl až tak skvělý nápad. Rozhlédla se po osazenstvu, ano sice toužila po společnosti, pobavení, zábavě... ale aby si k někomu sama přisedla opravdu ne, na to ještě pila opravdu málo. Zamířila si to tedy k baru, kde se usadila na vysokou stoličku. Zatím to nebyl tak velký problém. Jen co se usadila objevila se u ní obsluha.
"Whiskey?!" pozvedla na barmana obočí a on přikývl. Ona tahle roztomilá blondýnka od mikulášské a střetnutí s Mayou vlastně nic nepila - myšleno alkohol - a i když jí vodka, kterou jí její, troufne si říct, kamarádka naučila pít, zachutnala, zrovna dnes na ni neměla ani sebemenší náladu. Hodlala se neopít, nebo minimálně opít velice pomalu. Po chvilce se před ní objevila sklenička s onou tekutinou a ona se jí opatrně chopila, načež sklenku přiložila ke rtům a uskrkla si oné tekutiny. Cítit opět alkohol jak jí putuje krkem byla malá připomínka na ten zábavný večer, ze kterého má pomalu polovinu v mlze. Sama pro sebe se usmála a položila sklenku zpět na bar.
Od chvíle kdy si od koncertování dala pauzu a má jakousi "dovolenou" tráví tolik času nějak mimo okruh známých lidí, že jí seznamování dělá trošku větší potíže. Opět se nenápadně rozhlédne po baru a znovu si ke rtům přiloží skleničku, aby se napila.
,,Ach, ano," zazubím se a promnu si zmrzlé tváře v rukou. Bylo mi už konečně teplo, možná spíš horko, až moc. To bylo změnou klimatu, stávalo se to pořád. ,,No, já lidem moc nerozumím. Nemám pro lidi takovou slabost, jako pro zvířata. Ale ty jim jistě rozumíš mnohem lépe, přeci jen, je to tvá práce," zasměju se a podívám se kolem. Bylo to tu hezky vybaveno, krásné prostředí, zářil z něho jakýsi komfort a pohodlnost.
,,Ano. Pořád jsem někde. Ty máš jistě taky spoustu zajímavých zážitků?" Vyřkl jsem to spíše jako otázku, než li oznámení. ,,Doma.. no, plánuju si pořídit nějaké zvíře, ale zatím mi jich domů chodí až moc," pousměju se a sleduju číšníka. Lucilla nám objednala a já jen mile kývl na chlapíka přede mnou. Ten se poté odporoučil k jinému stolu.
,,Ano. Pořád jsem někde. Ty máš jistě taky spoustu zajímavých zážitků?" Vyřkl jsem to spíše jako otázku, než li oznámení. ,,Doma.. no, plánuju si pořídit nějaké zvíře, ale zatím mi jich domů chodí až moc," pousměju se a sleduju číšníka. Lucilla nám objednala a já jen mile kývl na chlapíka přede mnou. Ten se poté odporoučil k jinému stolu.
Nejdřív jsem tak trochu čekala, že řekne, že ho napadají spíš páníčci, ale tuhle velevtipnou poznámku jsem si raději nechala pro sebe. Zase co já vím, někteří můžou být agresivnější než jejich andulka či buldoček. "Nakonec máš pořád sedativa, že ano," pousmála jsem se, aby bylo jasné, že to myslím jen napůl vážně. "Lidé vlastně nejsou moc složití - je to s nimi jako se zvířaty, musíš jen najít ten správný přístup a pak to jde hladce," dodala jsem. Zrovna já bych o tom měla něco vědět. Najdou se výjimky, samozřejmě, ale těch moc není. A tyhle výjimky ke mně nechodí. Docela zaujatě jsem přikyvovala. "Takže se nenudíš. Dostaneš se ven a pořád někam jinam," zkonstatovala jsem. Ano, zatímco já jsem pořád zavřená u sebe v kanceláři. Až na tu dovolenou teď. "A máš nějaké zvířátko doma? Věrného psího parťáka nebo kočičí předložku?" zajímala jsem se s širokým úsměvem.
Pouze jsem kývla nad jeho výběrem. Whiskey na rozehřátí a pak hezky vínko nebo něco podobně neškodného. V rozumném množství. "Dvakrát whiskey," řekla jsem číšníkovi a zamnula jsem si dlaně, abych se rychleji zahřály. Cítila jsem, jak mě tváře štípou. A co teprve uši.
Pouze jsem kývla nad jeho výběrem. Whiskey na rozehřátí a pak hezky vínko nebo něco podobně neškodného. V rozumném množství. "Dvakrát whiskey," řekla jsem číšníkovi a zamnula jsem si dlaně, abych se rychleji zahřály. Cítila jsem, jak mě tváře štípou. A co teprve uši.
<- ulice
,,Zvíře? No, ano, ale není to tak časté. Většinou byli agresivní, ale dokázal jsem je vždy nějak zklidnit. Poddali se. Zvířata jsou jednodušší stvoření než lidé. Potřebují ale dobré zacházení." Jen jsem dál šel, nohy se mi zarývaly do bílého sněhu, který byl víceméně již ušlapaný, jen v některých určitých místech byla větší vrstva. Začalo sněžit, takže se najednou mé vlasy jako kouzlem "přebarvily" na bílo. ,,No, mám pár kousanců, které byly většinou z agrese. Jizvy mi však žádné nezůstaly. Občas chodím odchytávat zvířata a vozím je do útulku. Setkávám se i s divokými dravci, ale to už je spíše ojedinělá záležitost," pronesu s úsměvem.
Konečně jsme stáli před barem. Otevřel jsem dveře a nechal ji vstoupit. Sám jsem vešel a rozešel se ke stolu. Chtěl jsem jí sundat kabát a odsunout jí židli, ale byla rychlejší než já. Sundal jsem si věci a posadil se na židli, naproti ní. Konečně mi zase bylo teplo, zmrzlé prsty jsem třel o sebe. ,,Je to na tobě, já si dám nejspíše whiskey," odvětím a olíznu si namodralé rty. Sleduju číšníka, který míří k nám.
,,Zvíře? No, ano, ale není to tak časté. Většinou byli agresivní, ale dokázal jsem je vždy nějak zklidnit. Poddali se. Zvířata jsou jednodušší stvoření než lidé. Potřebují ale dobré zacházení." Jen jsem dál šel, nohy se mi zarývaly do bílého sněhu, který byl víceméně již ušlapaný, jen v některých určitých místech byla větší vrstva. Začalo sněžit, takže se najednou mé vlasy jako kouzlem "přebarvily" na bílo. ,,No, mám pár kousanců, které byly většinou z agrese. Jizvy mi však žádné nezůstaly. Občas chodím odchytávat zvířata a vozím je do útulku. Setkávám se i s divokými dravci, ale to už je spíše ojedinělá záležitost," pronesu s úsměvem.
Konečně jsme stáli před barem. Otevřel jsem dveře a nechal ji vstoupit. Sám jsem vešel a rozešel se ke stolu. Chtěl jsem jí sundat kabát a odsunout jí židli, ale byla rychlejší než já. Sundal jsem si věci a posadil se na židli, naproti ní. Konečně mi zase bylo teplo, zmrzlé prsty jsem třel o sebe. ,,Je to na tobě, já si dám nejspíše whiskey," odvětím a olíznu si namodralé rty. Sleduju číšníka, který míří k nám.
<< Ulice
"Napadlo tě někdy nějaké zvíře?" zajímala jsem se zvědavě. U svých pacientů mám zase výhodu, že obvykle agresivní nejsou. Kdyby byli agresivní, nejdou za mnou, ale rovnou na psychiatrické oddělení do nemocnice. Zatím jsem měla štěstí, že se ke mně hlásili jen ti, co netrpěli ničím, co by bylo doopravdy vážné. Často to byla teprve brzká stádia či něco "neškodného", ovšem pouze relativně. Třeba taková deprese. Pro samotného člověka dovede být nebezpečná až příliš, pro mě, jakožto pro terapeuta, by neměla být. Ale to už je moc úvah na jeden den, kdy mám mít volno. "Myslím tak, že bys z toho měl nějaké vážnější zranění," dodala jsem, protože jsem tušila, že s vyplašenými, případně rozhozenými zvířaty už jistě zkušenosti měl. Proč se asi psím dávají náhubky, když se jdou nechat očkovat.
Dovedla jsem nás až do baru a nechala Matta, ať nám vybere místo, jaké chce. Mně to totiž bylo víceméně jedno, spokojím se s čímkoliv, hlavně, že už mi je tepleji. Můj obličej začal nabírat svoji normální barvu a moje uši začaly pěkně štípat a bolet, jak byly v teple. Byl to úžasný pocit, konečně se mi ulevilo. Pomalu jsem si začala sundávat kabát i šálu a přehazovat přes židli.
"Tak, co si dáme?" zašvitořila jsem s úsměvem a položila si propojené dlaně na stůl. Nohu jsem přehodila přes nohu a byla spokojená. Bylo tam hezky teplo a k panáku už nebylo vůbec daleko.
"Napadlo tě někdy nějaké zvíře?" zajímala jsem se zvědavě. U svých pacientů mám zase výhodu, že obvykle agresivní nejsou. Kdyby byli agresivní, nejdou za mnou, ale rovnou na psychiatrické oddělení do nemocnice. Zatím jsem měla štěstí, že se ke mně hlásili jen ti, co netrpěli ničím, co by bylo doopravdy vážné. Často to byla teprve brzká stádia či něco "neškodného", ovšem pouze relativně. Třeba taková deprese. Pro samotného člověka dovede být nebezpečná až příliš, pro mě, jakožto pro terapeuta, by neměla být. Ale to už je moc úvah na jeden den, kdy mám mít volno. "Myslím tak, že bys z toho měl nějaké vážnější zranění," dodala jsem, protože jsem tušila, že s vyplašenými, případně rozhozenými zvířaty už jistě zkušenosti měl. Proč se asi psím dávají náhubky, když se jdou nechat očkovat.
Dovedla jsem nás až do baru a nechala Matta, ať nám vybere místo, jaké chce. Mně to totiž bylo víceméně jedno, spokojím se s čímkoliv, hlavně, že už mi je tepleji. Můj obličej začal nabírat svoji normální barvu a moje uši začaly pěkně štípat a bolet, jak byly v teple. Byl to úžasný pocit, konečně se mi ulevilo. Pomalu jsem si začala sundávat kabát i šálu a přehazovat přes židli.
"Tak, co si dáme?" zašvitořila jsem s úsměvem a položila si propojené dlaně na stůl. Nohu jsem přehodila přes nohu a byla spokojená. Bylo tam hezky teplo a k panáku už nebylo vůbec daleko.
Ezra vypadal poměrně polekaně, jakmile jsem zmínila, že mě nemusí doprovodit on a začal se překotně omlouvat. "To je sice možné, ale zase co když ne?" odvětí a začne si zapínat bundu, kterou si při vpádu rozepla. Teď by se mi hodila hůl, pomyslí si, Ezra ji však v tu chvíli nabídne ruku, kterou ochotně příjme. S jeho pomocí se nějak postaví a opatrně pajdá. Levou nohu má zvednutou aby na ni moc nedošlapovala. "No, s tím stopem si nějak nejsem jistá. Nevím jestli v tuhle dobu něco chytíme," odvětí a s pomocí Ezry se dostane ven. Doufám jen, že se teď na ledu nenatáhnem oba. To by už bylo moc!
>>> Nemocnice
>>> Nemocnice
Jejím slovům se musel pousmát, byla to docela pěkná ironie, na kterou tu poukázala, přesně podobné věci měl on tak nějak zvláštně rád. Pak už však přišla na řadu nějaká ta akce, ještě jednou se pokusil se rozhlédnout kolem sebe po někom kompetentnější, jak kvůli sobě, tak kvůli ní, protože s ním bude muset jít pěšky, s někým jiným by třeba nemusela. Ovšem, asi budeme muset přeci jen zůstat u první možnosti. Jen co zaslechl její další slova, trochu se zalekl a možná i mírně zastyděl. "Ne, ne, ne..." Začal proto hned poplašeně argumentovat. "Já jen, že by se třeba našlo něco pohodlnějšího." Dodal jako o překot na vysvětlenou a začal se rychle zvedat ze své židle, aby jí tím dal najevo, že to opravdu nebylo z jeho lenosti, která však stále byla na místě. On ji však díky svému morálnímu myšlení zatlačil někam do pozadí a navenek se tak neprojevovala. Jeho vstanutí bylo možná trochu neohrabané, protože pohledem byl stále upřený u té dívky a zároveň přitom ještě musel přidržovat svůj kabát. Nakonec se na své dvě nohy však úspěšně postavil a trochu zmateně se obrátil ještě raději na barmana, když si uvědomil, že by mohl třeba zaplatit. Vytáhl proto z kapsy rychle peněžeku a hodil na pult nějaké peníze, o jejichž přesné hodnotě neměl ani ponětí (tak zběhlý ještě v amerických penězích nebyl) a otočil se zpátky na Clariss. "Pojďte." Řekl ještě odhodlaně a natáhl si na sebe rychle kabát, který se ani neobtěžoval zapínat. Pak už tak nějak nejistě nastavil ruku, aby se o ni mohla snad podepřít, či cokoliv jiného, co se jí zlíbí. "Třeba bychom po cestě mohli něco stopnout." Poznamenal pak ještě zamyšleně, na chvíli pohedem těknul ke dveřím, než celou svou pozornost věnoval zpátky raněné a čekal, až tedy bude tak nějak schopná odejít. Sám teď začínal pociťovat účinky whisky, kterou hned na začátku takovou rychlostí vyžunkl. Dokud seděl, bylo všechno v pořádku, teď už si však nebyl tolik jistý svýma nohama a musel si tak volnou rukou rychle prohrábnout vlasy, což bylo jeho typické uklidňující gesto.
>Ulice nebo rovnou nemocnice?
>Ulice nebo rovnou nemocnice?
Ledový pytlík si přiloží na nohu, načež přivře oči úlevou. "Jeden led uškodí, další pomůže" prohodí, aby řeč nestála. Načež zpozoruje, že Ezra si taky upije z piva. Asi je toho na něj taky moc. Vzápětí ji však zarazí jeho slova. Tak nejdřív mi nabízí, že mi pomůže, a potom jestli nechci nějakou jinou formu pomoci? Začal se rozhlížet po lokále, ale evidentně nikoho nenašel. "No, jiná forma mě opravdu nenapadá, ale pokud se Vám nechce mě doprovodit do nemocnice, tak se optám hostinského. Opravdu to nemusíte dělat," prohodí s mírným úsměvem.
Její náhlá změna názoru ho trochu zarazila, což dal nejspíš najevo i svým výrazem. Byl zvyklý, že si lidé na svém opravdu trvali ještě poměrně dlouho. Ale co, vyhrál, měl by být spokojen, což také vzápětí opravdu byl. "I mne." Přikývl na její zdvořilostní frázi a ruku po tom krátkém stisknutí stáhl zase k sobě. Nakonec přišlo na to nešťastné volání taxíka, které se mu jaksi nevyvedlo, což ho zrovna do pohody opravdu neuvrhlo. Tohle nebyla situace pro něj, ale i tak ji musel řešit, protože vycouvat, to by mu jeho slušnost a vychování prostě nedovolily. Při její další poznámce se musel chtěl nechtě zasmát, možná v tom však byla slyšet i trocha zoufalství, protože ani takto jí očividně nebyl schopen pomoci. Malou záchranou se pak stal onen pytlík s ledem, který jim byl vzápětí podán a ještě větší záchranou pak byly její další slova. "Mohli bychom to zkusit, ale jestli se chcete ještě první porozhlédnout po nějaké lepší možnosti, divit se vám nebudu." Poznamenal stále s oním malým zdvořilým úsměvem na tváři. Moc dlouho neváhal a v další chvíli se natáhl pro to své pivo, ze kterého už i jejím přičiněním ubyla pořádná část a vlil do sebe další nemalý kus oné tekutiny. Nejspíš to také potřeboval, stejně jako ona. Jen co postavil sklenici zase zpátky na pul, začal se opět rozhlížet kolem, jestli tu náhodou nebude třeba nějaký sympatický člověk, který by této slečně v nouzi zvané Clariss pomohl. Vzápětí si však uvědomil, že i kdyby tu někdo takový byl, nejspíš by v sobě už nějaké to procento alkoholu také měl, což by nejspíš jízdu i do blízko postavené nemocnice tak trochu ztěžovalo, že. I když... nouze je nouze. Tak jako tak této činnosti mnoho času nevěnoval a raději se vrátil zpátky ke své momentální společnici, dalo-li by se to tak vůbec nazývat, prohlížejíc si ji zběžně od hlavy až k patě, snažíc se alespoň odhadnout její stav, o kterém toho opravdu moc nevěděl. Vlastně to mohla být klidně třeba nějaká zlomenina, naštěstí jen vnitřní, protože že by jí lezla kost z kalhot, to neviděl. I tak doufal, že to nakonec nic vážného opravdu nebude a on se bude moct po chvíli vrátit domů, hezky si zalézt do své postele a prostě jít spát.
Na jeho odpověď jen s úsměvem zavrtí hlavou. "Jak chcete" Když ji neznámý nabídl, jestli nechce led, hned souhlasila. Asi budu muset příště nosit nějaké chrániče na tělo! Jakmile se ho zeptala na jméno a představila se, obočí mu vyjelo vzhůru. To je moje jméno tak zvláštní? Nebo proč tedy? Ezra, zajímavé jméno. "Těší mě," poví a krátce mu stiskne ruku. Dalšímu výrazu co Ezra řekl nerozumněla, ale z výrazu bylo jasné, že se opět dovolat taxíku nepodařilo. "No, když se daří, tak se holt daří," poví, když vidí, že Ezra to s mobilem vzdává. No, tak asi budu muset požádat někoho jiného, neb sama tam opravdu nedojdu. Už už se chce obrátit na pomoc k barmanovi, když v tom se ji Ezra zeptá, zda by to nezvládla. "No, možná tak za týden bych se tam dobelhat mohla no, byla by ze mě rovnou ledová ozdoba" pronese s humorem a podívá se dolů na nohu, která trochu začíná natékat. Nejraději by si sundala botu, ale to by v takovém mrazu nebyl asi nejlepší nápad. Když ji Ezra podá pytlík s ledem, vděčně se na něj usměje a položí si ho kolem nohy. "No, možná kdybyste mě trochu podepřel, tak by se to dalo" reaguje na jeho nabídku.
"A já trvám na tom, že ne." Řekl jí s úsměvem na tváři, který naznačoval to, že nijak zle to nemyslí, prostě je jen gentleman, nebo tak něco. "Donesete prosím tady slečně led?" Obrátil se proto ihned po jejích slovech na nějakého toho barmana, jehož pohled snad těsně předtím zachytil. Dotyčný neměl ani přílišné otázky, místo toho se obrátil na patě a vydal se kamsi dozadu, nejspíš pro ten pytlík s chladivou látkou. Aspoň tohle se daří... Poznamenal si v sobě a navenek si jen trochu oddechnul, což znělo jako vypuštění nějaké té páry. Už už ťukal něco do mobilu, když se na něj zase obrátila. Tentokrát s představováním. Zase byl nucen své obočí nechat vyletět někam do nebeských výšin, přišlo mu to trochu zvláštní, se v takovéto chvíli seznamovat, ale vlastně... proč ne. Natáhl proto po několikavteřinovém zírání ruku. "G..." Začal nejprve se svým prvním jménem, načež si však vzápětí uvědomil, že se zařekl, že tu bude raději používat jméno své druhé. "Totiž Ezra." Řekl tedy nakonec a zase se pokusil o nějaký ten úsměv, nebo alespoň pozvednutí koutků, které však stále mohlo působit trochu nervózně. Protože on z této situace nervózní byl, že. "Počkejte, počkejte, to bude v pořádku." Zavrtěl hlavou nad jejím lamentováním a opravdu v další chvíli našel další číslo, které vyťukal do svého mobilu a zase si ho přiložil k uchu. "Blje!" Zanadával si ve svém rodném jazyce, když se tentokrát neozvalo ani to pitomé vyzvánění, ale rovnou oznámení, že volaný není dostupný. S podmračeným a zároveň omluvným výrazem se zase podíval na Clariss a zamknutý mobil složil s rukama raději zpátky do klína.
Mezitím už se stačil vrátit onen barman s pytlíkem ledu, podávajíc ho rovnou Grigorijsovi, který si ho pohotově převzal a podal ho raněné, usilovně přemýšlejíc nad nějakým dalším plánem. "Asi... asi to nedojdete, viďte? Ani... ani s pomocí?" Zeptal se jí, tvář stále zkřivenou nejistotou.
Mezitím už se stačil vrátit onen barman s pytlíkem ledu, podávajíc ho rovnou Grigorijsovi, který si ho pohotově převzal a podal ho raněné, usilovně přemýšlejíc nad nějakým dalším plánem. "Asi... asi to nedojdete, viďte? Ani... ani s pomocí?" Zeptal se jí, tvář stále zkřivenou nejistotou.