Příspěvky uživatele

Přikývnu na jeho překvapenou otázku, jestli jsem byla vážně člověk. "Ano... byla," pousměji se. "Já... už si to nevybavím, je to přes sto let... Ale teď... Lidé jsou zranitelnější a nedokážou tolik vnímat. Ale zase jim stačí lidské jídlo," pokrčím rameny jako odpověď, když se mu konečně povede vyslovit slovo smrtelník.
Provedu ho domem a nechám ho, aby se osprchoval. Dole mezitím připravím gauč a pustím si televizi. Dává si načas, ale mě to ani v nejmenším nevadí, já jsem úplně stejná. Usměju se a sleduji ho, když přijde v podobě vlka. Přisednu si k němu a začnu ho drbat.
"Kolik ti bylo, když jsi přestal růst?" pousměju se a podrbu ho za uchem. Jo, je ve vlčí podobě, takže je to spíše řečnická otázka, než že bych čekala odpověď. "Možná by tě zajímalo, kolik je fyzicky mě, že ano?" podívám se a pousměji se. Pak se nadechnu a lehnu si k němu. "Bylo mi sedmnáct, když jsem se rozhodla zahodit svůj lidský život." Otočím hlavu k němu a dál ho drbu. "Jo. Mohla jsem si vybrat a vybrala jsem si takhle." Bůhví, jestli bych byla jako člověk šťastná. Jestli bych měla rodinu a našla si někoho jiného, kdybych se kvůli Kolovi nepřeměnila... těžko říct.
"No," řeknu rázně a posadím se. Zakřením se a prohlédnu si ho. "Jdu na chvíli do vany a pak si kdyžtak popovídáme, pokud budeš chtít. Pokud jsi unavený tak můžeš rovnou jít spát..." mrknu na něj a zvednu se. "Takže kdyžtak dobrou," uculím se a jdu nahoru, do koupelny.
Tam se jako vždy svléknu a lehnu si do vany. Napustím si teplou vodu se spoustou pěny a samozřejmě nesmí chybět víno. To už je pro mě asi něco jako tradice. Jasně, je mi semnáct. Ale jste vy všichni vzorňáci? Navíc, jako sto padesát let si hrát na vzornou... noták.

Pousměji se a kývnu. "Já lidi nezabíjím, přeci jen nemám proč. A také jsem byla člověk," pokrčím rameny s úsměvem. Přesně jak zmiňoval Sebastian, každý z nás nadpřirozených byl někdy člověk.
"Nemusí. Je to už dlouho," pousměji se a pokrčím rameny. "Navíc, já si to vybrala dobrovolně, abych mohla žít se svým přítelem... ale nějak to nevyšlo," pokrčím rameny, když si na to vzpomenu.
Usměji se, když uvidím v jeho očích to nadšení, na ústech mi to vykouzlí úsměv. "Tak já se o tebe budu starat," uculím se a pohladím ho ve vlasech. "Ne, Calovi to vadit nebude, to se neboj," usměju se s jistotou v hlase. Řekl, že mě miluje. A pokud to tak opravdu je, tak pochopí, že s Loganem nemám nic nekalého v plánu a že mu chci jen pomoct.
"Takže... já tě v rychlosti provedu po domě a nechám tě se umýt, ano? Pak ti připravím postel... Teda, gauč, dvě postele nemám," pokrčím rameny. "Ale je pohodlný," ujistím ho. Přeci jen, spal na něm i Caeles a nestěžoval si. Zvednu se a jdu ho provést.
"Tak, a tady je koupelna. Umyj se ve sprše, na sušáku je čistý ručník a ve sprše najdeš i šampon a sprchový gel," usměju se a nechám ho.
Zamířím dolů a začnu připravovat gauč, aby tam mohl spát. Povleču ho a naskládám tam miliony polštářků a plyšáků. Mezi nimi se přeci jen spí dost pohodlně. Pak si sednu na křeslo a pustím si něco v televizi, čekám, až se vrátí.

Zakřením se nad jeho nadšením. "Jo, jsem upír," potvrdím a pousměji se. "Je to pravda. Piju krev, ale ne z lidí... Tady ve městě je to zakázané, takže mi musí stačit sáčky a zvířata," pokrčím rameny a uchechtnu se. "Ne, jsme přeci mrtví," odpovím a napiju se džusu.
Pohladím ho po tváři. "Ale o to mi přece vůbec nejde, Logane," zavrtím hlavou a s úsměvem se na něj koukám. Prstem mu zvednu bradu, aby se mi díval do očí. "Pšt. Nic neříkej. Mě nejde o tohle, já jen... Nemůžu mít děti a byla bych ráda, kdybys mi ty dovolil se o tebe starat... když nikoho nemáš a... dovol mi to, prosím," koukám na něj a pousměju se. Dopiju džus a kouknu na mobil na čas.
"Pokud ovšem nechceš," nadechnu se a odtáhnu se kousek od stolu. "Tak to samozřejmě pochopím," dodám po chvíli a pokrčím rameny. Nemůžu ho přece nutit, aby tu zůstal, byť si to moc přeju. Pousměju se smutně, bylo by mi vážně líto, kdyby odmítnul.
Zvednu se a uklidím skleničky i talíř. Zapnu televizi a dívám se, co tam je. Přepínám kanály a hledám něco, co by dávalo smysl.

Usměju se, když řekne, že odteď má rád i lívanečky. "Ne. Calovi je nedělám, on lidské jídlo nejí, nenechá mě mu uvařit," pokrčím rameny. I když moc vařit neumím, ráda vařím ostatním a jsem ráda, když vidím, že jim chutná.
"To je," přikývnu. Zatraceně dlouho. Měla bych už dávno být mrtvá. "Nejsem vlk," zavrtím hlavou. "Jsem upír," odpovím na jeho otázku a pousměju se. Jen doufám, že se nebude bát. Zjevně pach upírů nezná, když o nich neví. Nedivila bych se, žil přeci ve smečce a ty často žijí odděleně.
Zesmutním a kouknu na Logana. "Já ale nemůžu mít děti, Logane. To je ten problém," pokrčím rameny. Na tváři se mi ale zase objeví úsměv, když vidím jeho pozitivní výraz. Zeptám se ho na lívanečky a on kývne. Zvednu se a jdu k lince, kde na talíř do sloupečku začnu dávat lívanečky. Okolo nasypu lesní ovoce a zaliju je javorovým sirupem, ten jsem tam předtím nedala. Přinesu mu je a sobě vezmu džus. "Jsem moc ráda, že ti chutná," pohladím ho po vlasech a položím před něj talíř. Pak se posadím.
Dívám se a něj a pak mě napadne další šílená věc. "Nechtěl bys.. tady zůstat?" šeptnu tiše a dívám se mu do očí, na rtech mi pohrává mírný úsměv. Jsem přeci jen taková zachránkyně a maminka, co má potřebu se o všechny starat. "Víš... nikdy jsem neměla děti a ty ses tu jen tak objevil, sám..." Nadechnu se a koukám na něj, doufám, že pochopí, co tím myslím. "Nechala bych tě tu bydlet..." Upiju z džusu a položím skleničku na stůl, rukama ji svírám. Family is not about the blood bond, it is about the people you love. Podívám se na svůj prst, kde mám stále prstýnek od Caela a pousměju se.

Usměji se, když se zeptá, co je to za jídlo. "Lívanečky. S lesním ovocem. Doufám, že máš ovoce rád," pousměju se a kouknu na Freyu, která zase žebrá pod stolem. Vezmu si ji na klín a z poličky vedle stolu jí dám piškotek. Ona si ho sebere a hbitě seskočí dolů, abych jí ho náhodou zase nesebrala.
Zeptám se na jeho život a on se zamyslí. Přikývnu, když mi toho řekne tak málo. Ani jsem nečekala, že to bude nějak sáhodlouhé. Jelikož Logan mluví stále stejně, jakoby nechápal, že jím otec pohrdal, nijak na to nereaguji. Abych něco nepokazila. "Zajímavé," pousměji se. O Calovi toho vím taky dost málo. Vlci jsou obecně asi tajemnější. Nemám jim to vůbec za zlé, oba jsou strašně krásní a roztomilí. Fascinují mě.
"Tak abys věděl něco i o mně. Narodila jsem se v roce 1864 a rodiče jsem nepoznala. Nikdy jsem neměla pořádnou rodinu, a tak celý život hledám," pokrčím rameny a sklopím pohled do země. Nadechnu se. "Nikdy se mi to nepodařilo. A když vidím, jak se někteří chovají ke svým dětem, chce se mi... brečet. Já nikdy neměla a asi už ani nebudu mít šanci mít děti," zasměju se nevesele a od oka si utřu jedinou slzu, která se tam objevila. "Co já bych za to dala..." Podívám se na květinu od Caela na okně a pak zase na Logana. Dál už k tomu nic neříkám.
Když dojí, vezmu talíř a postavím se. "Dáš si ještě?" zeptám se s úsměvem a jdu podle toho, co mi řekl, mu přidat, nebo umýt talíř.

Logan se na mě podívá tím svým překvapeným kukučem a já se na něj usměji. "Za to, jak hezky se usmíváš," řeknu a kývnu. "Ano, opravdu jsou odteď jen tvoje," kývnu a pokračuji do kuchyně.
Zeptám se, co rád jí, ale zdá se, že ani v tomhle se moc nevyzná. Nakrčím čelo a otevřu lednici. Podle surovin usoudím, že nejmoudřejší budou lívanečky s ovocem. Dám se tedy do vaření a necjám Lohana projít si dům, mezitím si zpívám.
Freya samozřejmě nečekaně vyskočí na Logana ze svého košíku, kde má natahanou látku a klubíčka. Zděsí se a zaprská, ale vzápětí si ho začne očuchávat. Usoudí, že jí nebezpečí nehrozí, a začne se k němu lísat. Bokem se tře o jeho nohu a spokojené vrní.
Já si toho všimnu, když podávám Loganovi jídlo na stůl. Nenápadně si je vyfotím a musím se usmát. "Máš tu jídlo, Logane. Frey, šup pelíšek!" Pokynu kočce a ona si tam opravdu poslušně lehne. Do sklenky naliju Loganovi ještě pomerančový džus a podám mu to k lívanečkům se šlehačkou a lesním ovocem. Sednu si naproti němu a sleduji ho.
"Pověz mi ještě něco o sobě, Logane.."

<<Noční klub

Podívám se na něj shovívavě, když zaskučí bolestí. Vyhoupnu se na nohy a pokynu mu, aby šel za mnou.
Zvědavě se zeptá, kam jdeme. V jeho hlase není znát ani kapka podezřívavosti či nedůvěry, jakoby nevěděl, že by toho kdokoliv mohl zneužít. Ale nemám mu to za zlé, sama jsem taková byla... Pousměju se a otočím hlavu k němu. "Jdeme ke mě domů, dám ti jídlo, boty a můžeš tam přespat. Caeles se s tím bude muset srovnat," pokrčím s úsměvem rameny. Jasně, zase se vrací ten můj maminkovský reflex/komplex, říkejte si tomu jak chcete. Prostě mám potřebu všem pomáhat a dostávat je z problémů. Divím se, že se mi to ještě nevymstilo tak, jak by mohlo.
Když konečně dorazíme k mému domu, tak odemknu a vejdu. Nechám Logana vejít hned po sobě a zaklapnu dveře. Rychle zkontroluji jeho nohy, měly by se hojit rychle. Spokojeně pokývnu, když se má domněnka potvrdí. Natáhnu se pro krabici, která leží na botníku, a podám mu ji. "Tohle si vezmi. Zkus si je, měly by ti být," usměju se a čekám, jestli si ty boty vyzkouší. Má zhruba stejnou velikost jako Caeles, takže by mohly sedět. Jsou značky Nike, černé s bílým Nike znakem, polstrované speciálně pro běh, takže jsou velice pohodlné.
Poté se přesuneme do kuchyně. Pokynu mu, ať si sedne ke stolu. "Jaké máš rád jídlo?" zeptám se a podívám se na něj. Poté, co mi to řekne, začnu na mobilu hledat nejlepší recept. "Klidně si projdi dům a prozkoumej to tu... A nelekni se kočky," varuji ho před Freyou. Ráda totiž nečekaně vyskakuje zpoza rohů a děsí návštěvy. Potom už se dám do vaření a u toho si broukám Love Yourself.

Po tom všem, co se mnou prováděl, jsem ležela s úsměvem na rtech rozlámaná v posteli. Na stehnou jsem měla další modřiny, tentokrát se jedna vybarvila na břiše. Pousměju se nad tím a hned po Calovi si vlezu do sprchy. Když vylezu, převléknu se do trička s krátkým rukávem a nápisem Dream. K tomu si vezmu černé pasové kraťásky a černé balerínky. Jo, zase barvy jak na funus, ale co. Nechci chodit jak kolotočář. Cael na mě zavolá a já jsem ve vteřině u něj. Prstem mu s úsměvem přejedu po hrudi, podám mu triko, aby se oblékl. "Tak můžemr vyrazit?" pozvednu jedno obočí se sladkým úsměvem. Cael ještě stále neví, že dělám barmanku v tak rušném podniku, jako je noční klub. Docela mě zajímá, jak na to zjištění zareaguje... mh. Jdu ke dveřím, kde přes sebe přehodím lehkou džísku. Otevřu dveře a čekám, až se Cal vyprdelí.

//sorrko, mobil:Dd

Malia přijela do města, nikoho neznala, chtěla prostě jen zapomenout na minulost. I když by podle ní už hodně lidí ztratilo naději nebo svůj optimismus, u Mal se to nestalo. Bůhví, co za to může, ale asi je to jen dobře. :)

První setkání s lidmi, které si spřátelila, zažila pár dní po příjezdu, do té doby totiž stěhovala. Rozhodla se zajít do baru, jen tak, na skleničku. Tam se seznámila s Charlotte a Alexem, které ale od té doby moc neviděla. Měla to velké štěstí, že si jen odběhla na záchod a poté je našla ve velmi těsném objetí, no a nechtěla křenit, takže odtamtud nenápadně zmizela.
Nějaký den poté vyrazila do knihovny, kde se seznámila s April, která nebyla moc příjemná a bylo hodně vidět, že je spíše introvert a má ráda svůj klid, což Mal po chvíli pochopila a celkem se spřátelily. Bavily se o zajímavých věcech a Mal si ji docela oblíbila, i přesto, že je April introvert. Po delším rozhovoru zamířila Málinka znovu do baru. Tam potkala Verity, ke které si nevypěstovala prakticky žádný vztah, prostě ji nezná moc dobře. Chvíli sledovala Siennu a Noxe a myslela si, jak je strašně nenápadná.
Tohle bylo její první seznamování s lidmi v tomto malebném městečku. Jednou v kavárně narazila na Aemy, Zoey a Ryeda. Ryed ji zaujal svýma očima vlka, i když byl v lidské podobě. Znovu ho poté potkala v čajovně, kde zjistila, že se jí dost líbí, jak charakterem, tak chováním. Jaká náhoda, že ho o pár dní poté potkala v nočním klubu, kde se sblížili ještě víc.
Další matoucí věc byla, když se Mal ráno probudila jako kluk. Vyrazila na náměstí a v klučičím těle poznala i Lott. Zamířili spolu s dalšími lidmi v opačných pohlavích do lesa, kde se toho zbavili. Poté Mal odjela na delší dobu z města na výlet do San Franciska, kam se chtěla podívat.
Když se vrátila, seznámila se s Jammie, se kterou se staly dobrými kamarádkami, možná nejlepšími, i když Jam nevěděla, co je Malia zač. Jako kamarádky spolu chodili ven, bavily se a probíraly různá témata. To byla ta doba, kdy Jammie žila ve sladkém domnění, že je Málince 17 a ne 160.
V práci poté poznala Coltona, který se jí zalíbil. Jaká náhoda, že je také vlkodlak, že? Možná pro ně má slabost, kdo ví? Zjevil se tam Ryed, kterého dlouho neviděla, a tak Colta nechala chvíli čekat a šla k Ryedovi, který ji ale jen políbil, nic jí nevysvětlil a pak telefonoval. Mal se tedy sebrala a naštvaná šla do čajovny, dát si něco na uklidnění.
Nějakou chvíli na to potkala Trevise. Bylo to po rozchodu s Ryedem, takže měla trošku depku, i když to nebylo moc poznat. Nějak se dostali až k němu domů, kde se spolu vyspali a Mal toho doteď lituje, Trevis je podle ní jen egoistický šampon, s kterým si neměla nic začínat.
V téhle porozchodové depce zůstala trošku déle a natrefila také na Sebastiana. Chvíli si popovídali, jí se zdál docela fajn. Také natrefila na Petera, se kterým se bavila o upířím sexu a dalších pikantních tématech.
Aniž by to tušila, chvíli poté nastala nová kapitola. Ta kapitola má jméno Caeles. Vlček, který se teprve učí civilizaci... Zajímavé, že? Přesně to si myslela i Mal. Dala se s ním do řeči a slíbili si, že měsíc spolu zkusí žít a uvidí, jak to bude či nebude fungovat a podle toho se zařídí dál. Jenže Málinka je romantička a proto pro Caela začala cítit něco víc. On ale odolával. Nakonec to stejně skončilo tak, že se spolu vyspali. O pár dní později spolu šli ven na piknik, kde ho Mal omylem zranila, což ji doteď strašně mrzí a asi si to neodpustí, jenom prostě byly její emoce jako na horské dráze. Jenže Caeles není žádná princezna a tak to zvládnul. Daroval pak Mal prsten, který nosí spolu s náhrdelníkem klanu pravidelně.
Šli spolu na párty a tam Malia poznala i jeho sestru. Ta na ni byla zlá a tak ji Mal nemá příliš ráda, možná se to časem změní, ale její společnost nevyhledává.
Od té doby byla párkrát na cvičišti, v posilovně a tak. V posilovně znovu potkala Trevise, se kterým si popovídala o rodině a tak. Koupila si v obchůdku bylinky a doma si z nich udělala čajn, aniž by tušila, co to vlastně udělala...

Zasměju se jeho prohlášení o tom, že zvědavost zabíjí. Už nemá co odpovědět, cítím to. "Vážně? Tak to promiň," ušklíbnu se kysele. "Moc dobře víš, že to není pravda... Horší argument už nemáš?" povytáhnu obočí a zavrtím hlavou. "Chci ti pomoct," řeknu potichu a sleduji jeho reakce. Nejspíš mě odbyde, ale co? Za pokus to stojí... Možná to ani není dobrý nápad, už takhle Cal těžko snáší co jsem já, ještě aby cítil dalšího mého druhu.
"Věř mi, není med se zaseknout ani na těch 17ti. 11 nebo 12 musí být peklo," pokrčím rameny a sleduji ho. Tak moc bych mu chtěla pomoct, ale něco mi říká, že to mám vzdát. Neplýtvat svůj čas na někoho, kdo o to nestojí, a radši se zaměřit na toho, kdo mou pomoc přijme. Na Caela. Nadechnu se.
"Tak já půjdu," řeknu a postavím se rovně. Naposled si ho prohlédnu. "Kdybys potřeboval pomoc a byl ochotný ji přijmout, najdi si mě," dodám tiše směrem k němu a pak už se otočím. S výdechem přivřu oči. Není to ode mě hloupé? Nechat ho tu takhle? S těmihle myšlenkami se už ale vydám do města, najít Jammie, Caela nebo kohokoliv, kdo by mi poradil. Možná bych ráda viděla Lotty nebo Alexe...

>>Pryč

Kouknu stranou a protočím oči, když řekne, že by byl rád sám a velice nenápadně narazí na to, že mu překážím. Mh. To si ovšem vybral špatného člověka, mě narážky nevadí. Prostě tu překážím, no a? Zvykla jsem si.
"Mohlo by. Vlastně asi je. Ale jsem zvědavá," pokrčím rameny a pobaveně ho sleduji, opírám se o strom. "Jo, jsem dosti všímavá osoba, nešlo to necítit," protočím oči a podívám se na jeho tesáky. "Krásný, mám taky, koukej," ušklíbnu se a ukážu mu ty svoje. Koukáme na sebe chvíli v upíří podobě, já svůj vampire face ale zase uklidím zpátky tam, kam patří a oči mi zase zezelenají, ta černá je dost děsivá. "To může," přikývnu, když poznamená, že mu může být klidně i tři sta. Myslí si, že nade mnou vyhrál? Tss. "To ten můj taky. Jenom máš docela blbý, že si zamrzl mozkově na... 12ti? Přibližně?" ušklíbnu se a sleduji ho.
Možná teď vypadám jako nějaká mrcha, co se o nikoho nestará, ale to není pravda. Je mi ho líto a chtěla bych mu pomoct, ale v čem, když mě nenechá a neřekne mi ani jméno?

Chlapec se na mě otočí a já ho bedlivě sleduji. Pomalu se zvedne a věnuje mi jakýsi úsměv, ovšem pochybuji, že je pravý. Stále mu koukám do očí, i když se zvedá. Teď je trošku vyšší, jak se zvednul, a tak výškovou nerovnost změním ve svůj prospěch tím, že se vyhoupnu na nohy. Z výšky se na něj podívám. Odpoví, že mu nikdy nebylo líp. Haha, ironie ti fakt jde, bohužel na to nemám náladu. Nadechnu se, kousnu se do rtu a kouknu stranou. "Jsi tu sám," konstatuji tiše. "Nemáš rodinu?" otočím se zpět k němu.
On se ale otočí a někam jde, vzápětí poznám, že pro svou čepici. Narazí si ji na hlavu a poví, že už můžu jít. Jak můžu jít? Jsem snad jeho služka? Opřu se bokem o strom a sleduji ho, chvíli váhám, co říct. Nevím ani, co cítit, jsem dost zmatená. Pořád cítím, že mě někdo sleduje, hlasy v mé hlavě syčí a já... mám pocit, že za chvíli exploduji. Nah, ale co. Podívám se na své modřiny a stáhnu kraťasy níž, aby nebyly vidět. To jsem vážně nedomyslela, nechci odpovídat na bůhvíjaké zvídavé otázky o tom, proč mám otisky něčích rukou jako modřiny na stehnech.
Znovu se podívám ne toho chlapce. "Jak se jmenuješ?" zeptám se znovu. "A kolik ti je?" Tuším, že mu nebude jedenáct, cítím z něj, že je starší. Intuice, dejme tomu.

<<Maliin domek

Vyrazím ze dveří mého domku na ulici. Přes hlavu si přetáhnu kapuci. Ano, už zase prší. Jak já to nemám ráda. Meh. Ale stejně se potřebuju vydýchat na čerstvém vzduchu, Cal mě dost zaskočil, počínaje chováním, přes to, že mě miluje, konče mými modřinami na stehnech. Nebolí to, ale mít pod kraťásky otisky konečků prstů někoho jiného nevypadá zrovna esteticky. Pomalým krokem se vydám k lesu, i přesto, že jsem se ráno krmila mám stále hlad.
Dojdu na kraj lesa a vydechnu, rozhlédnu se. Sundám si kabát a přehodím ho přes větev stromu, jen by mi překážel. Magií si tělo zahřeji na vyšší teplotu, takže ze mě sálá teplo a kapky se nademnou mění v páru. Pak se vydám hlouběji do lesa.
Zaskočí mě ovšem dětský pláč, který slyším. Zničeho nic se ozve z lesa. Váhavě se rozhlédnu a nakrčím čelo. Nastražím uši a vydám se směrem, odkud pláč přichází. Na zemi spatřím chlapce, může mu být tak dvanáct? Čopnu si k němu a pořádně si ho prohlédnu. "Chlapče..." váhavě ho oslovím. Co když se mu něco stalo? Cítím z něj ovšem upíra a to mě zmate. Tak mladý a přeměněný? "Jsi v pořádku?" Pomalu k němu natáhnu ruku, aby se mě neleknul. "Jak se jmenuješ?" zeptám se a zadívám se do jeho očí. Pokud by potřeboval pomoct, jsem připravená. Teplo mého těla může cítit i on, zahřívá to i vzduch kolem mě, takže se kapky nad námi vypařují a vzduch se otepluje.

Sleduju jeho úsměv a prstem si pohrávám s jeho rukou. "Jojo, jasně běž," přikývnu, když zmíní, že půjde za sestrou. Na chvíli mě přepadne vnitřní pocit osamělosti. Nikdy jsem neměla pořádnou rodinu, pokud nepočítám Johna. Ten mi dost chybí. A taky matka, nikdy jsem ji nepoznala. Ani sourozence nemám... O to víc chci ale potkat Calovu sestru, i když na mě zpočátku nebyla moc hodná. "Viď že nás někdy blíž seznámíš?" pousměji se.
"Napíšu ti," přikývnu. Docela mě zajímá jeho reakce na to, kde dělám. Dost často mě tam někdo otravuje a snaží se mě nabalovat, meh, je jim to ovšem prd platné. "To si tam ale budeš muset počkat, budu odcházet tak ve čtyři ráno, hrdino..." zakřením se. "Zvládnu to," pohladím ho po paži.
"Omlouvám se za ten včerejšek," povzdechnu si. Vážně nevím, co mě to popadlo. Pousměji se, když mě políbí na čelo. "Měj se, princi," přikývnu a sleduji, jak za sebou zaklapne dveře. Zamířím tedy do ložnice, kde se převléknu. Venku prší, tak si vezmu kabát s kapucí. Vezmu si sportovní tenisky a vyrazím do města. Ještě nevím kam, ale chci si s někým popovídat.

>>pryč

Sleduji ho, když mi řekne, že se vrátí a zase mě osloví princezno. Vlastně ho docela obdivuju, že se na mě nevrhnul a neroztrhal mi krk, za to, co viděl. Kousnu se do rtu a kouknu na hodiny. Venku už vyšlo slunce. Kývnu a pohled věnuji zase jemu. Přikývnu chápavě a sklopím hlavu. Já budu muset večer taky do práce, napadne mě. Mhh, nechce se mi, protože vím, že tam ten pocit, že mě někdo stále sleduje bude opodstatněný.
Přistoupí ke mě a vezme ruku, na které je stále prsten od něj. Nesundávám ho, ani na chvíli. Vlastně nevím proč, prostě ho nosím stále, jako zásnubní. Který jsem nikdy neměla... Podívám se mu do očí, které se změnily na zářivě žlutou. Zvednu druhou ruku a pohladím ho po tváři. To, co řekne, mě ale trochu překvapí. Vlastně dost překvapí. Zpočátku byl dost odtažitý a já mu ublížila. Vytvořila jsem si k němu silné pouto, ano, i za tu krátkou dobu co se známe. Dívám se na něj a pousměji se, mlčím. Na to snad není potřeba odpovídat. Můj úsměv a oči mluví za vše.
Po chvíli ale naruším tuhle krásnou chvíli tím, že kouknu na hodiny. "Tak běž, ať nepřijdeš pozdě," pousměju se a rukou sjedu po jeho tváři, přes hruď až ke svému pasu, kde už ruku nechám. "Večer budu muset taky do práce. Ale můžeš jít se mnou, podívat se, jak to funguje," řeknu a stále se napůl usmívám