Příspěvky uživatele

"Tak to myslím, že jsi na správném místě" usměji se na její odpověď, co vlastně hledá. Zázraky se v Shadowhillu dějí denodenně a porozumění jistě také najde, už je protože je tohlo město plné magie a nadpřirozena.
Mé oči ji nejspíše zaujali a zeptá se na danou barvu očí, co asi znamená. Odpověď je snadná a proto ji hned řeknu "v pohodě" usměji se. Hnědá, neutrální barva, prostě všechno ok. Dalo by se říci, že na linii nálad, je to přesně uprostřed.
"Barmanka? to není špatný, uživíš se a poznáš nové lidi" usměji se "i když, jestli to je tak, jak to říkáš, jestli to vážně takto cítíš, tak by sis měla najít něco jiného, práce by tě měla bavit" řekne ji velmi upřímně. "Je tu přeci spoustu jiných možností, barmanek je tu spoustu" řekne na rovinu.
Nad její další větou se pozastavím. "Zvláštní? co tímto slovem myslíš? každý si pod tím představí něco jiného" což je pravda, mohl bych to brát i jako urážku i jako lichotnu, proto si raději nechám vysvětlit doslova, jak to myslí ona.

Když jsem se zaposlouchal do jejích slov, zapřemýšlel jsem se "a co vlastně hledáš? myslím si, že i kdyby jsi to nenašla, tak za tu zastávku, za tu krásu tohoto města, to bude stát tak i tak" zajímám se a usměji se. Nejsem si jist, jestli mi to poví, ale třeba ji budu moci pomoci, pokud o nějakou bude stát. Přeci jen jsem ve městě déle než ona a o městě toho vím soustu.
Když zmíní mou barvu očí, pousměji se. "Má barva očí se mění podle mé nálady, ale za tu dobu, co jsme spolu, jsem změnu nepocítil, zvláštní" popřemýšlím nahlas. "Možná to dělá to světlo." Přikývne. Vůbec mi nevadilo, že si prohlíží mí oči, není první, ani poslední. Je sice fakt, že většina sledovala mou proměnu barev, ale proč se do nich nemůže podívat, když jsou přirozené?
Odešla k oknu a podívala se ven. Na otázku jsem nedokázal odpovědět a proto jsem se vydal za ní a taky vyhlédl ven. Pokrčím rameny. "Myslím, že ne, tedy, zatím to nevypadá." přeci jen, počasí se můžu změnit z minuty na minutu a nemusíte si toho ani všimnou.
Koukáme tam tak z toho okna a je chvilka ticha. Přijde mi to zvláštní, ale co, to se občas stává. Jsem společenský člověk, ale nikdy nejsem ten výřečný. Nakonec se zeptám "a kde pracuješ, co děláš?" něco jsem říci musel.

Nejspíše se ani nemám na co zeptat, to většinou nedělám. Naopak, díky mě většinou konverzace zaniká. Když Pak řekne, že ji to nevadí, už mám oblečené triko, takže to neřeším. Upozornila na to a tak jsem se raději oblékl a je slušné se omluvit. "Tak si na to omlouvání dávej pozor, ne vždy to vypadá dobře" trochu na ni mrknu jedním okem.
Nějak nebylo o čem mluvit a tak se Johnatan zeptal, aby nevázla konverzace "a jak se ti tu jinak zatím líbí? spokojená?" usměji se. Musí mít už nějakou menší představu, jestli tu chce zůstat, jestli to je město podle jejich představ.

"v pohodě, mě to nevadí, klidně mluv, jen.bohužel nevim, co.na to rici" pokrcim rameny. Když řekne, že jsem polonahy, dojde mi to "promin" řekne a zvednu se, jdu do ložnice a hodím na sebe první triko, které vytáhnu že skříně. Vrátím se za ní. "tak snad je to takto lepší" usmeji se.
"v pohodě, taky jsem se zeptal, klidně se ptej, nemusis se hned zbrkle omloivat' řekne upřímně. Neřeknu ji víc, než sám chci. Takze se může ptát jak chce a na co chce. Nic mi nepřijde hloupé. I kdyby se mě ptála na.oblíbené jídlo.

// mobil, promin ..

"V pořádku, hlavně,že jsi si toho vědoma" usměji se. Když začne vyprávět svůj příběh, tak poslouchám, ptal jsem se sice jen na to, jak se dostala do města, ale dobře, chtěla mi to říci, tak proč ne, jen mám tu nevýhodu, že nikdy nevím, co mám říkat. Mám pocit, že většina upírů a vlkodlaků zažije nějakou tragédii. "Proč by to znělo hloupě, každý má nějaký svůj příběh" usměji se. Nakonec se zeptala, co sem přivedlo mě. Zasekl jsem se. Nechci a ani nebudu ji tu vyprávět, co se mi a proč se mi stalo a tak ji odpovím konkrétně na otázku. "Doslova, můj otec, poslal mě sem a já šel. Zajímalo mě, proč. Kdybych nebyl zvědavý, asi bych zůstal tak, kde on a sestra." Pokrčil jsem nad tím rameny, proč taky ne. Nemusím ji tu říkat, že matka byla člověk, otec upír, že jsem se narodil jako člověk s magií, ale proměnili mě a musel jsem najít něco, kde budu zvládat své schopnosti a kontrolu nad krví. Otec věděl, že zde žijí lidé, jako jsme my a proto mě sem poslal, protože zde budu mezi svými a bude se mi to celé lépe ovládat a měl pravdu.

"To bych tě nezval dovnitř, nemyslíš?" usměji se. "Takže tě ke mě vlastně dovedla procházka a pochroumaný kocour" zkonstatuji, tak nějak spíše pro sebe, ale usměji se u toho. "To nemůžeš říkat takto obecně, všichni nejsou stejní, jsou i takoví, kteří si váží i maličkostí" usměji se. Ona, já a spoustu dalších, ale vždy se najde někdo, kdo vybočuje z řady.
Potom dokončí to, co chtěla říci "to si nemyslím, jak jsem řekl před chvílí, ne všichni jsou stejní, výjimka potvrzuje pravidlo a neměl jsem důvod tě hnát pryč, proč taky" usměji se. Proč bych to dělal, nic mi neprovedla, "I já se občas dostanu na cizí pozemek" řeknu.
"A jak jsi se sem dostala?" optám se. Většina upírů a vlkodlaků cestovalo a dostali se sem, někteří věděli, že se zde dějí zvláštní věci, že je zde nadpřirozeno a magie a jiní se ztratili. Někoho sem poslali rodiče, někdo šel studovat nebo pracovat. Jaký příběh bude mít ona?

"V pohodě, vždyť já nic neříkám" že by taky uměla číst myšlenky? to není dobré pomyslí si a svou magii své myšlenky blokuje, aby je nemohla přečíst. "Děkuji" poděkuje za milá slova o jeho domku. Posadili jsme se a odpověděla mi na otázku "jen pár dní? tak to vysvětluje to ztracení se ke mě domů, taky jsem se párkrát ztratil, než jsem se zde zorientoval" lehce se zasměji. "Už jsi viděla zdejší přírodu?" zeptám se. Přeci jen, to je to, co sem turisty táhne, to čisto, ta krása, jasno, příroda.
Když něco začne říkat a nedopoví to, povytáhnu obočí. Nemám to rád, dalo by se říci, že to nesnáším, když chce někdo něco říci, ať to řekne. "Ano?" zeptám se a čekám, jestli svou větu dokončí, upřímně doufám, že ano. Přeci nebude váznout konverzace.
Optá se na čaj a tak se zamyslím. "Kupuji ty, co mi padnou do okna" řekne upřímně, ani nijak nesleduji, jestli je přírodní. Je pravda, že skoro ke každému čaji si přičichnu.

Nad její poznámkou, že si nemyslí, se již nevyjadřuji, jelikož kdyby si to nemyslela, tak si toho neváží. Proto jsem to nijak neřešil.
Byla rychlá a vybrala si čaj, dokonce ho vložila rvou do hrnečku, skoro jako doma , pomyslím si, ale nějak to neřeším. Potom uklidím krabičky čaje zpátky do skřínky a šáhnu do ledničky pro medík. Mám takové malé krabičky, ve kterém je asi jeden a půl lžičky. K hrníčku ji položím dva.
Všimne si, že si ji prohlížím. Jejího oblečení si vůbec nevšímám, to mi nějak jedno. Když se zeptá, jestli se něco děje, jen zakroutím hlavou "ne, vůbec ne, vše v pořádku" usměji se a stále mám ruce založené na prsou.
Když se uvaří vody, zaliji ji šálek s čajem a vezmu ji ho. Mířím do obýváku. Kývnu na ni, aby šla se mnou a hrníček i s medem, který je na podšálku spolu s lžičkou, jsem ji položil na stůl. Televizi ztlumím.
Posadím se na gauč. "Jsi ve městě dlouho?" zeptám se. Nějak nevím, jak začít konverzaci a sedět tu a koukat na sebe nemusíme.

"Tak to je dobře, ano, važ si toho, to je moc dobře" usměji se. V dnešní době mi připadá, že málo kdo si umí váží ... vlastně čehokoli .. věcí, lidí, pocitů. Vianne si nejspíše všimla výrazu v mývh očích a roto poznala, že přemýšlím nad tím, jestli ví, co dělá, ale když vešla dovnitř upozornila mě, že ano. Usmál jsem se a řekl ji na to jen "nic takového jsem neřekl a doslova si to ani nemyslel" ujistím ji. Přeci jen, je to její věc a kdybych chtěl, mám navrch.
Došli jsme do kuchyně, uklidil jsem hrníček od kafe a koukám do skříňky, kde mám čaje "ovocný, černý nebo zelený? chceš k tomu citron? a cukr nebo med?" otočím se na ní a usměji se. Vyskládám všechny příchutě čaje na linku, aby si mohla vybrat.
Mezitím, co si vybírá, dám do rychlovarný konvice vodu a zapnu ji. Opřu se o linku a čekám na její vyjádření. Založím si ruce na prsou a usměji se. Prohlížím si ji. Líbí se mi její lehce vystouplé kosti. Což je divné, na to moc není, ale zrovna u ní je to její charakteristický znak, nedalo si toho nevšimnou a jako u jedné z mála to vypadá dobře.

Když mi řekla, že její vlčí já, má ten pocit, hned mi došlo, že "sestra" je také ona. Proč by taky ne. "Klid je jeden z nejdůležitějších pocitů, to si pamatuj" řekne velmi upřímně. Přeci jen, rozrušený člověk, vlkodlak nebo i člověk nemůže jednat se souladem s rozumem. Když řekne, že ji těší a podá mi ruku, skloním hlavu a na její ruku se podívám, po pár vteřinách váhání si dám hrníček do levé ruky a podám ji svou pravou roku, ovšem slovním doprovodem to nedoprovodím. Pouze úsměvem, ze kterého mohla vyčíst něco jako "mě také".
S pozvánkou na čaj či kávu souhlasí, i když je lehce zaskočená. To mě trochu překvapilo. Ještě více mě překvapilo, že pozvánku přijala. Nebojí se. Což se mi líbilo. Kdybych měl nějaké zlomyslné myšlenky, myslím, že by nebyl problém je uskutečnit, ale ona je odhodlaná do toho jít. Možná má dobrý talent na poznávání lidí. Možná se ji jen líbím. Nebo možná nemá páru co dělá, ať je to cokoli, ukáži ji ke dveřím a pomalu zavřu okno. Dojdu ke dveřím a otevřu dveře. "Tak prosím, pojď dál" usměji se.

"Směšné? to ne, to si nemyslím" řeknu upřímně, takto jsem to rozhodně nemyslel, spíš tak, že mohl vypadat poškozeně, ale přitom vlastně být zraněný nemusel. Johnatan umí číst myšlenky ostatním, ale rozhodně to nechtěl dávat najevo a proto nijak nezjišťoval, co vlastně cítí. Jen by tím prozradil to, co umí. Když se zaposlouchám do její další věty, jsem lehce zmatený, buď o své proměně, o svém vlku, vlastně sama o sobě mluví jako o své sestře a nebo má pravou sestru, dalšího vlkodlaka. Nejdříve nevím, co na to říci a proto se napiji kafe, abych nabral trochu času na to, si to rozmyslet, po polknutí se nadechnu a odkašlu si. Nakonec ze mě vyjde jen. "Myslím, že to nemáš zapotřebí" no vážně, proč by se měla kvůli němu ponižovat? Co by ji to přineslo? Musí mít přeci nějakou hrdost a úctu ke své rase, nebo snad ne? Opírala se o parapet mého okna a v tu chvíli jsem si uvědomil, že mám na sobě jen kalhoty. Za své tělo jsem se stydět nemusel, ale první setkání a jsou mi vidět bradavky? Vážně? No jo, stalo se, už s tím nic neudělá. Dalo by se říci, že zas tak stydlivý není. Představí se mi. Nejprve přemýšlí, jestli se představit, přeci jen, je to cizí člověk. Rasu nijak neřeší, ale lidství poměrně ano. Nakonec se představí, ale ruku ji nepodá. Vždyť o to možná ani nestojí. "Johnatan" řekne jen a zapřemýšlí se. Vypadá sympaticky. A tak se narovinu zeptá. "Dáš si kafe nebo čaj?" usměje se.
Rozhodně se ho nemusí být, není to ten typ, co by chtěl každou holku do postele. To ale ona neví a tak čeká na její reakci. Popřípadě se mohou jít projít a zalést někam do kavárny nebo čajovny.

"Ach tak, tak mu asi nebylo tak zle" lehce se pouchechtnu. Když se mě pak zeptá na danou otázku, chvíli na ni jen překvapeně zírám, nevím, co tím vlastně myslí. V tu chvíli si zase jen zamíchám v klidu kafe a pak se ji narovinu optám "Jak to myslíš?" a lehce u toho pokrčím obočí jako znak toho, že vážně nevím, o čem mluví. Ano, bydlím tu už poměrně dlouho, ale že bych znal moc lidí, to se říci nedalo, ale chtěl jsem to napravit. Bohužel mám pocit, že stále nemám na nic čas. A když už, tak mám čas sám na sebe. Dívka mezitím uklidila květináč, tak jsem se na ni usmál a slušně poděkoval "děkuji" a napiji se kávy.
Byla poměrně sympatická a její vlkodlačí pach mi nijak nevadil, nikdy jsem s nimi neměl problém, nic mi neudělali a i kdyby, nemůžu všechny házet do jednoho pytle. Spoustu známých mi vyprávěli, že jim vlkodlaci zavraždili rodiny, dobře, stalo se, ale určitě k tomu měli nějaký důvod a když ne, každý upír, člověk i vlkodlak je jiný. Proč nenávidět celou rosu kvůli jedné nepovedené smečce? Jediné, co mu tak trochu vadilo, bylo, že si Sienn, vůdce klanu, přivedla do našeho sídla vlkodlaka. Ale respektuji to, věří mu a je do něj zamilovaná. Jen zastávám to, že člověk nikdy neví, co se může stát.

Jak jsem si tak v klídku koukal na filmy, popíjel kafíčko, jedl dobré jídlo a užíval si pohody, najednou jsem zaslechl nějaký zvuk. Shodil jsem z gauče nohy a posadil se, hlavu obrátil tím směrem. Měl jsem na sobě jen obyčejné tepláky, ale to mě neodradilo se jít podívat, co to vlastně bylo. Vzal jsem si hrníček s kávou a zvedl se. Hned, jak jsem se na to zaměřil, jsem ucítil známý pach, pach vlkodlaka, ale žádného konkrétního, určitě ho, nebo ji, neznám. Šel jsem pomalu k oknu a podíval se, nejprve jsem nic nezahlédl, ale když jsem se podíval z dalšího okna, uviděl jsem pohyb a dlouhé hnědé vlasy. Otevřel jsem okno dokořán a pískl jsem na danou osobu. Dívka mě mohla vidět jen cca od žeber nahoru. Chvíli jen mlčím, ale pak se optám. "Co se stalo?" optám se klidím hlasem. Proti vlkodlakům jsem nikdy nic neměl. A každý občas zamíří na soukromý pozemek, takže to nijak neřeším, jelikož můj pozemek zůstal čistý, až na rozbitý květináč, který byl prázdný, takže se na zemi válí jen nějaké keramické střepy. Stojím tam s kávou v ruce a zamíchám ji. Pozoruji tu dívku a rozbitý květináč. "Ty střepy vyhoď do popelnice, až půjdeš. Bordel tu prosím nenechávej." Vše bereus klidem.

// Johnatan se probouzí po několika ... Velmi dlouhém spánku :D ... Lyře se tímto omlouvam, ale uz ani nevím kde jsme skončili :D

Rano jsem vstal a bylo jako každé druhé .. Roztáhnout závěsy, vyčistit zuby, sprcha, pohoda .. Klidek .. Byl jsem nejak dlouho mimo a tak premyslim, jestli nezajit zase někam, ale po pár minutovem rozhodnutí to.zavrhnu .. Rozvalin se do postele a pustim filmy, udelam si filmové dny a vecery .. Pokud někdo bude chtít, může přeci přijít za ním .. Nejak jsem na nic jiného nemyslel, samota mi nevadí .. Vydrzim být sám se sebou a když si nebudu mít s kým povídat? Stále mam sám sebe .. Když jsem dokoukal první film, dostal jsem chuť si dat něco k jídlu .. Ale ne krev, ale nevo lidského a tak jsem zasedl k PC a hledal .. Objednal jsem si kebab, pizzu a hamburger .. Než to přivezli, pustil další film a nakonec ho u jídla dokouakal, prezral jsem se jako pes a bylo mi dobře .. Pupek jsem vystrčil ven a užíval si pohody ..

// sorry za chyby, mobil, t9, překlepy :D ..

Až bude čas, tak vám to vše přidán do profilu, jen nevím, kdy to bude, možná dnes večer, možná zítra ..
Snad jste si všichni včerejšek užili .. :)