Příspěvky uživatele

// VIANNE

"Ano, dva roky už je dlouho, ale nemám v plánu měnit místo pobytu" usměju se, proč by taky, tady se mi líbí, tady jsem mezi svými a jsem tu doma. "Tak to jsi tu dobře, tady je taky krásná příroda, takže bys tu měla zapadnou a zvyknout si raz dva" usměji. se. "Výhru? no tomu moc nevěř" zasměju se. "Dobrá, tak si vyklusáme k jezeru a tam to rozjedeme" usměju se a pomalu běžím k jezeru. Moje tělo už je protožené, je to po dlouhé době super pocit, ani nepamatuji, kdy naposledy jsem si byl jen tak zaběhat. Jsem rád, že mě vytáhla ven, jen snad nebude naštvaná nebo zklamaná, až ji porazím.

--> jezero

//napiš už klidně k jezeru

// Jak je možné, že hraješ? nezapsal jsi se do poslední čistky, pokud chceš postavu obnovit, měl bys napsat buď mě nebo Sienn ..

// Vianne

Na rozehřívačku jsme to vzali do parku, který není moc daleko a jelikož jsme běželi, byli jsme tam za pár minut. Klusali jsme vedle sebe a protahovali se, připravovali tělo na běh. Vianne se mě zeptala, jak dlouho tu žiji a odkud pocházím. Tedy spíš, jestli pocházím z anglie. Lehce povytáhnu obočí, jelikož nevím, jak na to přišla. Nad odpovědí nemusím přemýšlet, dalo by se říci, že odpovím ihned "žiju tu něco málo přes dva roky a pocházím z USA, tedy z Ameriky, stát Arkansas, hlavní město." Usměji se, nevím, jestli to zná a proto jsem ji to přiblížil, alespoň jsem ji řekl, že jsem američan, nikoli angličan. "A ty? odkud jsi?" zeptám se a pomalu vyklusávám dál. "Jinak až budeš připravena, tak řekni. Poběžíme k jezeru a tam si to rozdáme" zasměji se, ach ty dvojsmysly, ale nijak to neřeší.

// odepisu nějak zitra ..

"ou, promiň, nerozuměl jsem" omluvím se trapas pomyslím si. "Trošičku?" zopakuji a začnu se smát "dobrá, dobrá, beru to" jen se usměji, nemyslela jsem to nějak zle, každý je nějaký.
Když jsme vylezli ven, začala se protahovat, já mezitím zamkl. Také jsem se potom protáhl. "Dobře, vzal bych to do parku a přes park k jezeru" usměji se. Tam je místo na běhání jako vyšité. Tak proč by ne.
Když si myslí, že to mám u ní, usměji se. Ale jako vždy nedávám nic najevo, proč taky.
"Závod bych dal až u jezera, až se trochu rozběháme" usměji se a doprotáhnu se.
"Tak můžeme? poběž za mnou" usměji se a začnu pomalu, ale jistě běžet k parku. Nechám ji běžet vedle sebe. Pokud zrovna nejede auto, nebo nejde nějaká maminka s kočárkem a tak podobně.

// napiš do parku .. :)

Její myšlenky se snažím nevnímat, ale moc mi to nejde, ovšem nic na sobě nedám znát, jako vždy.
Když poví, abych si nechal její slabou stránku pro sebe, že to není ona, jen povytáhnu obočí a lehce zakroutím hlavou. "Promiň, ale nevím, o čem mluvíš" usměji se, aby věděla, že to nijak neberu, že nemám v úmyslu cokoli vyprávět a ikdyž si myslím, že bych mohl, jelikož je to normální setkání, tak proč by, ani nemám komu. A hlavně, všem by to bylo ukradený. Ať si myslí, co chce. Na to, že to není ona, ji nic neřeknu, ale trochu to nechápu, myslela jsme, že se snaží být v pohdoě, ok, upřímná, ale teď to zní, jakoby se přetvařovala. Ale dobrá, nechám to tak být, ovšem musím říci, že to její "tohle nejsem já", si nemyslím, právě naopak.
"Necháš mě vyhrát? víš, že tohle říkají lidi, kteří vědi, že nemají žádnou šanci? co kdyby ses radši přiznala" a nahlas se zasměji, je to pravda, když někdo prohraje nebo ví, že vyhraje, řekne "to by naschvál, nechal jsem tě vyhrátů a podobně, to už má naposlouchané za ten život tolikrát.
Nad její další větou, povytáhnu obočí? "Já? já vůbec nic nedělám, neříkám, o nic se nesnažím, to ty se předvádíš" zasměju se, ano, opravdu mi to tak trochu připadalo, ale nějak jsem to neřešil. Ty její pohledy a podobně, musel bych být blbý, abych si toho nevšiml. Každopádně, jestli na něj bude mít zálusk, tak se ji nic nepovede.
Nad její další myšlenkou se jen usměji, zase nedávám nic najevo.

"Nemáš zač" řeknu upřímně a jasně, proč by taky, proč mi vlastně děkuje, to je samozřejmost.
"Jasně, proč ne, jen mi dej minutku" usměji se nad tím, že bychom šli běhat. Zvednu se a dojdu se do ložnice převléknout. Přišel jsem převlečený. "Takže říkáš, stejné podmínky? žádná upíří rychlost? a stejně si myslíš, že vyhraješ?" trochu povytáhnu obočí, já tomu moc nevěřím, ale dobře, zkusíme a uvidíme. Jen aby pak nebyla zklamaná, že jsem ji v pohodě porazil.
"Času máš na rozmyšlení kolik chceš, až se na to budeš cítit, prostě se tam vydej a uvidíš" usměji se. Nejspíše by ji to prospělo, už jen v tom, že je nejistá, cvičště je dobré pro všechny a na cokoli, jen musí sebrat odvahu a jít tam, alespoň trochu tu magii zkrotit.
Nad její odpovědí povytáhnu obočí a trochu zakroutím hlavou. Tak tohle fakt nechápu, tak proč mi to neřekne, proč si na to mám přijít sám? A hlavně jak? Mysl má prázdnou a nějak se tím nehodlám zabývat. Přišlo mi to vážně divné, ta holka je hezká, ale chováním zvláštní, nevím, co od ní můžu čekat, je nepředvídatelná, pořád se za něco omlouvá a myslí si o sobě, že když něco řekne, zní to hrozně, nebo co to vlastně plácá.
Sedí tu pouze chvíli, ale za tu dobu to řekla už několikrát a vypadá to, že nemá řádné sebevědomí, nebo, že nemá ráda sama sebe, že se chce shodit. No už to neřeším a jdu se obout.
"Tak a kam půjdeme běhat?" optám se, když se obouvám.

"Tak nad tím popřemýšlej, třeba by se ti ulevilo, já sám tedy moc masáže nemusím, je mi to nepříjemné, když mě někdo mačká, to musí něžně." řeknu upřímně k masáži, je to na ní, do ničeho ji nutit přeci nemohu.
"No proč ne, zaběhat jsem si nebyla ni nepamatuji, ale určitě bych s tebou tepmo udržel a možná bych tě i předehnal, nebo spíše určitě, nezapomínej, že jsem upír" zasměji se, ano, je vlkodlak, ale přeci jen, upíří rychlost je upíří rychlost.
"No říkám, zkus to cvičitě, budeš tam sama a nebudeš moci nikomu ublížit a neboj, určitě tvá moc není ještě tak silná, aby nikomu ublížila, do té doby se to naučíš ovládat" usměji se na ni, je to pravda, jestliže do teď svou magii ignorovala a netrénovala, nemůže ji mít vyspělou.
Když se dotkla mé brany, jen jsem oči klonil k jejím konečkům prstům. Potom se mi omluví, lehce zakroutím hlavou, jelikož nevím, co zkoumala a tak se musím prostě zeptat "mám tam něco? jsem špinavý? nebo proč síla zvyku?" vážně jsem ji nechápal, ale byl jsem v klidu a nijak jsem si z toho hlavu nedělal.

Ohledně sluchu už nic neříkám, jen se usměji.
"Přesně tak, víš co se říká "to, že znáš mé jméno, neznamená, že znáš mě", většinu musíš vypozorovat" usměji se. Je to pravda, člověk ti o sobě může říci cokoli, ale to, jaký doopravdy je, poznáš až z jeho chování.
"Měla by sis dojít někam na masáž, pomáhá to" usměji se. Je pravda, že já masáž moc nemusím, ale slyšel jsem, že je to na bolesti účinné, tak proč ji to neporadit. V nemocnici by ji s tím určitě pomohli. Nebo se prostě rozhýbat. Vidím, že je upřímná, což je dobře.
"Tak to jo, s tím bys měla něco dělat, nějak se vybít" usměji s,e přeci jen, vědět, že člověk je plný energie a někde sedí, to není ona, to by chtělo něco dělat, jít si zaběhat, zaplaat, zacvičit, vlastně by se dalo dělat cokoli.
"Není to složité, je sice blbé, že máš na to špatné vzpomínky, negativní, ale když se na svou magii zaměříš, dá se to ovládat, jen na to musíš myslet. Zkus cvičitě, můžeš tam svou magii poznávat více a trénovat ji." Vidím, že ji není příjemné o tom mluvit, proto to více nerozebírám, ale každá magie se dá trénovat.

"V pohodě, jsem zvyklý, jen jsem to nečekal" pousměji se. Nějak to neřeším, tohle se mi hold občas stává. Když dopila čaj, vezmu hrníček a jdu ho odnést do kuchyně, potom se vrátím a sednu si na kanape vedle ni. "Možná máš pravdu, ale jsem toho názoru, že by se mělo začínat u obecnější nebo důležitějších věcech, přeci jen, kdo si hned zapamatuje odpověď? toto člověk zjistí i časem a lépe" usměji se. Ano, kolikrát, když mi někdo řekl, jeho oblíbenou barvu, druhý den jsem to nevěděl, ovšem všiml jsem si, že třeba nosí takové oblečení a časem mi to došlo, ikdyž kdyby se mě zeptal, asi bych neuměl odpověď.
Když se promnula a všiml jsem si, že je trochu nejistá, trochu jsem se od ní odsunul. Přeci nejsi, aby se bála nebo cokoli jiného. Nějak jsem to musela zamaskovat a něco ji na to říci a proto ze mě vypadlo "vypadáš unaveně, nezdržuji tě?" optám se.
"Led, to je pěkné, tak trénuj, určitě to bude super schopnost" usměji se. Proč by ne, z ledu se toho dá udělat mnoho.
Když jsem zaslechl její myšlenky, jen jsem se pousmál, ale nic neříkám, stále neví a vědět ani nebude, že umím číst myšlenky, proč taky.

"je jedno, čím to je, hlavně si to uzivej, štěstí je ojediněle" usmeji se. Kdyz to na me z ničeho nic vyhrkne, trochu se leknu, jelikož automaticky trochu zvýšila hlas a mě uši jsou citlivé. No nic, nedam to nijak najevo."dobře, v pohodě, tak neplas" řeknu ji naprosto v klidu. Možná mi.to její zbrhle chování začína trochu vadit, ale každý je nějaký.
Telefonní číslo jsem.si uložil a prouvonil.
"no já nevim, jen mě to překvapilo, když jsi zavala zrovna barvou' trochu se zasmeji. "A jaký živel, pokud se mohu zeptat?" ano, toho zajímá, toto.město je.obklopeno takovými lidmi, kteří ovládají živel, tedy tak to vidim já.
"nic zajímavého, jsem.automechanik" je to obyčejná práce, ale jeho to baví a i uzivi, vlastnit autodolnu je fajn, ikdyz ji se to možná zdát nemusí.

"To patří k životu, bláznovství, někdy je prostě potřeba být jiný, šílený, pako, je to osvobozující, tak proč být jako ostatní" nějak to ze mě prostě vypadne. moc nepřemýšlím nad tím, co vlastně říkám, ale proč taky, přesně tato věta o tom je.
"Omlouvám se, jestli jsem tě nějak zklamal, nebo tak něco, jen na to nejsem zvyklý, určitě to je normální situace, ne zvláštní, jen na to nejsem zvyklý" usměji se a když s mým nápadem souhlasí, zase se mi oči zbarví do hněda. "Tak mi nadiktuj číslo a já tě prozvoním" usměji se a vytáhnu telefon, abych si mohl napsat její číslo. je to zvláštní, většinou se na číslo neptám, ale proč by ne. Všechno je jedno poprvé a někdy to přijít prostě muselo.
"Chceš se poznávat?" povytáhnu obočí a lehce se uchcehtnu. Mám možnost o ní něco zjistit, ale chci? No na otázku ji odpovím. "Moje oblíbená barva? ani nevím, asi všechny" zasměji se. Ano, nemám oblíbenou barvu. Nakonec to trochu upřesním. "mám rád kombinace s černou" usměji se. Možná by čekala, že se zeptám na její barvu, ale proč? Možná, aby nestála řeč? aby si myslela, že mě to zajímá? Ne, nebudu nic předstírat, barvy jsou pro mě nedůležité, to se raději zeptám na něco důležitejšího. "Ovládáš nějaký živel, nebo magii?" usměji se. Je to vlkodlak, takže počítám, že o magii ví.

"Vždy budeš někam patřit" usměji se. Někteří takový pocit nemají, ale i bezdomovci, který se nemají kam vrátit, někam patří. Mají svou partu stejných lidí, jako jsou ona a to je jejich rodina, tam patří. Zaslechl její myšlenky snad se mě nechce zeptat na vztah v duchu jsem se zasmál.
"Dobře, budu to brát jako plus, ovšem kdyby jsi nechtěla tak mi to přeci neříkáš, možná nebudeš taková, jaká si o sobe myslíš" zapřemýšlím. Ano, myslí si o sobě, že je uzavřená, introvertka, ale možná tomu bude naopak a nebo možná ji změní toto město, přeci jen je mezi svými. Dalo by se říci.
"Pravda, pravda. Já jsem nejspíše hodně náladový" pomyslím si.
Oči má stále stejné, stále je v pohodě.
Když se mě zeptá, jestli bychom spolu někdy někam nevyrazili, povytáhnu obočí a změní se mi barva očí do žluta. "Noo, nevím, známe se sotva pár minut" zapřemýšlím. "Ale když si dáme telefonní čísla, tak se určitě někdy dohodneme. Co ty na to?" usměji se.

Tam, když jsi ztratila ty hvězdičku, ještě jsme z toho neměli rozum .. :D

"Tady nejspíše najde domov hodně osob, ať už to jsou lidí, upíři a nebo vlkodlaci, takové místo pro všechny" usměji se. Když si v myšlenkách zopakuje to, co znamenají mé hnědé oči, pousměji se. Ale nedám nijak najevo, že její myšlenky slyším. "Jsi vlkodlak, vždyť ani pořádné peníze nepotřebuješ, mohla bys bydlet v jeskyni a taky by jsi byla spokojená, ale chápu tě" usměji se. Jen bych nechtěl dělat práci, která mi nic nedává, která mě nebaví. "Já tě k ničemu nepřiměl, to ty sama, asi jsi měla náladu na povídání si" usměji se. Beru to jako lichotku, je to od ní milé. K ničemu jsem ji nemusel nutit. Buď to na mě jen hraje a nebo je po většinu času spíše introvertka a jen dnes extrovertka. "Navíc, neřekla jsi mi skoro vše, to mi neříkej. Nevím o tobě ještě spoustu věcí, dalo by se říci, že tě ještě ani neznám." Je to pravda, jak skoro všechno? vždyť o ni nic nevím. Co oblíbená barva, jídlo, přezdívka, škola a zbytek života? "Proč zajímavé? to je můj přirozený reflex. Ne pokaždé jsem uzavřený. Občas mám taky náladu opačnou." řeknu upřímně. Umím být otevřený, známým či kamarádům. "Otevřenější? ne, jsem pořád stejný, ale upřímnosti si cením, to ano." Přiznám se. Nepřijde mi, že bych měl být nějak otevřenější, nic jsem ji skoro neřekl, od začátku jsem stejný. "No, trochu" zasměji se nad tím, co to plácá. Nejspíše přede mnou chce vypadat jako trubka a shodit se, nebo proč pořád říká,"co to plácám". To trochu nechápu, ale je to její věc.
To, že něco udělala zase jsem samozřejmě slyšel, ale nějak jsem s ek tomu nevyjadřoval. Jen si to zamumlala pro sebe, takže asi nechce, abych vyzvídal a tak to nechám být.