Příspěvky uživatele

Pozvedla jsem oboří a sledovala tě. "Tobě to možná příjde směšné, ale mě ne.
Když mě ldalší poznámku o omdlívání, naštvalo mě to. "Haloo, jestli sis nevšiml, tak jsem ti tam zachránila prdel, co místo toho buzerování raději děkuju?" Už jsem zase byla ta nepříjená a chladná.
"Asi mi to za trest zaštukuješ ty" A založila jsem ruce na hrudi.

"Jen když tu máme hosty." Ušklíbla jsem se a po očku mrkla na transfuzi.
"Tohle množství v oběhu mi na nějakou dobu bude zase stačit." Pak jsem si chytila šátek v místě, kde byl natržený a přitiskla ho k obličeji. "To spraví pár stehů" Bez zájmu.

Udělala jsem na konci hadičky uzel, aby nebyla krev všude.
"Neříkej mi, co mám dělat." Odsekla jsem tě a přešla jsem k zástěně, za kterou jsme zalezla a bylo tam umyvadélko. Stáhla jsem si masku, což jsi mohl ce stínu vidět a oplachovala jsem si obličej. Pak jsem si masku zase natáhla.
"Takže teď jsem jako já tvůj pacient jo?" Mírně jsme se ušklíbla a stála jsem naproti tobě.

Seděla jsem na posteli a mračila se. Neřekla jsem ani děkuju, jen jsem ucukla pohledem. Poté se otec zvedl se slovy "tak já vás nechám" a odešel.
Chvíli mi trvalo, než jsem se přestala tvářit nabroušeně a uraženě. Když jsem se však zhluboka nadechla a vydechla, otočila jsem se k tobě a řekla "děkuju." Bylo to pro mě asi hodně těžké.
Poté jsem si vyrvala hadičku z ruky, i když v transfuzi byla ještě půlka.

Začala jsem se pomalu probírat a maska, v místě kde byla natržená se trochu odlupovala od mé kůže a odkrývala část mé tváře. Pomalu jsem se posadila, ale hadičku s krví jsem z ruky nevyndávala.
Otec mě hned spařil pohledem, "tak ode dneška dostáváš transfuzi pravidelně, mladá dámo.
Chtěla jsem mu zaprotestovat, že bez lidské krve v organismu vydržím i několik let a nějaké transuze nepotřebuju, ale zahlédla jsem tě koutkem oka a všechny slova jsem spokla. Jen sem se na tebe podívala a ukázala. "Co ten tady dělá?" Položila jsme otázku tentokrát matce, ale ta raději odešla do vedlejší místnosti.

Došel jsi zhruba doprostřed náměstí a už se proti tobě řítili Arii rodiče. Otec si jí hned vzal do náruče a tobě pomáhala dojít její matka, jelikož si všimla, že máš bolesti.

Doma mě položili na gauč a starosta, jak bylo vidět, hned věděl co má dělat. Byl mi napojen žilní vstup, hadička a tou hadičkou přitékala rudá tekutina. Během chvilky jsem zamžourala a otevírala oči.

Tobě matka mezitím dala něco na bolest a uvařila čaj.

Strčila jsme do tebe ramenem a ozve se ti žebro.
"Vypadni odsud Alexandře!" A kdybych mohla, vytasím na tebe své tesáky, abych tě zahnala, ale mám šátek.
Poté stojím přede dveřmi baru a ujišťuju se, že za tebou ven nikdo nevyběhne a pokud půjdou okny, tak že se ubráníš.

Ksakru, tohle je fakt zlý. A skousnu si spodní ret. Poté se v baru seběhne nemilá rvačka, kterou tak nějak ustojím, ale cítím, že to je to poslední, co dnes a v dalších nadcházejících hodinách svedu. Rvačku ukončil až výstřel z brokovnice majitele baru, který mě vyhodil. Vzala jsem si bundu, hodila jí přes rameno a vyšla ven.

Mohl jsi mě spatřit pocákanou krví, šátek jsem měla na jedné straně natržený a pod očima se mi rýsovali unavené modré kruhy. Nohy se mi třásli, snažila jsem se to vydržet, ale když jsem k tobě došla, nohy se mi podlomili, začala mě bolet hlava a já pomalu ztratila vědomí.

Jakmile se mě zeptal, jestli už chci jít, neváhala jsem a seskočila z židle. Jenže to se neukázalo jako dobrý tah. Podlomili se mi kolen a do břicha mi vystřelila tupá, ale žíravá bolest. Stihla jsem se jen zachytit o opěradlo barové židle, abych sebou nesekla úplně. Takhle jsem klečela na jednom koleni.
Pohled mi okamžitě padl na návštěvníky baru, kteří se pro sebe začali temné usmívat. Bylo tam až moc lidí, kteří se mě chtěli zbavit.
"Bež," šeptla jsem k tobě, aniž bych se na tebe podívala. "Dělej utíkej." Ale to už jsem stála na nohou před tebou a odrážela první útok upíra, kterého jsem odrazila kopancem do břicha.

Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděla. Jen jsem tam seděla a pevně zatínala ruku v pěst a koukala do prázdna. Pak se sevření povolilo a já se podívala na tebe.
"Tyhle je uzemnit lehké. Obyčejní opilí upíři. S vlkodlakem je to horší, ale jo. Kdo jen trochu dělá humbuk nebo nedej bože poruší pravidla, ucítí můj hněv. Myslela jsem to vážně." A sledovala jsem tě zase tím ledovým pohledem.
Asi se budu muset zpakovat..

Smála jsem se pobaveně.
"No a co by jsi chtěl za jméno? Eragon?" Stále jsem se smála, "nestěžuj si prosim tě".
V okamžiku, kdy jsem však zaslechla ránu a naštvané dva mužské hlasy jsem zpozorněla a podívala se po lokále. Dva chlapy se do sebe zrovna chtěli pustit, když jsem ladně přistála mezi nimi, chytla je za paže a roztočila s nimi tak, že do sebe narazili. Oba dva jsem spražila zlým pohledem a oni hned pochopili. Pak jsem si jen oprášila ruce a došla zpátky k tobě.
Uff, je mi zle..

"To mě velice těší" usmála jsme se a jen tekutinu ve své skleničce přelévala ze strany na stranu. Už to stejně asi pít nebudu.
Se zájem sem však pohlédla zpátky na tebe. "Neobvyklé?" Povytáhla jsem obočí a dívala se ti do očí, "mě to nepřijde neobvyklé."

Pozvedla jsem obočí, když mi potvrdil, to, že krutost někdy vzrušuje.
"Ale ale, ty teda budeš oříšek", řekla jsem spíše zaujatě, než výsměšně. Potí jsem se posadila zase bokem, abych se mohla ořít a ulevit tak zádům. Lidskou krev jsem neměla roky a teď si to začínalo vybírat svou daň, vážně se budu muset stavit pro pytlík..
Směju se, "však uvidíš, jsem vytrvalá. A jen tak mě neodradíš"

Pokrčím rameny, "pokud by své rty smočili v tvé krvi, poznají můj hněv. Ale někoho to třeba vzrušuje a tak rád porušuje zákony. Co já vím."
Stále jsem byla tak klidná, až to bylo zvláštní, když mi před pád chvilkami žhnul v očích plamen naštvanosti a vypadalo to, že tě skoro zabiju. Ještě, že se umím tak dobře ovládat.
"Už jsem říkala, teď jsi můj pacient. Dokud nebudeš mít žebro v pořádku, budeme se vídat každý den" a smála jsem se.

"A proč by nebylo? Myslíš snad, že až odsud budeš chtít odejít, budu se ploužit za tebou a pak tě vysaju?" Smála jsem se pobaveně, velice pobaveně. Stejně jako nějací návštěvníci baru, kteří nás poslouchali.
"Já teda rozhodně ne, ale možná někdo z nich" a pokynula jsem hlavou za sebe, kde seděla skvadra chlapů. Urči byl alespoň jeden z nich upír.
"Aha, to je tady každý, protože chce. Jistě sis tu nevšiml nikoho, kdo nosí okovy na nohách a je tu držen násilím, že?"

"A s upírama špatné zkušenosti máš, chápu to dobře. Proto sis nedal pozor na jazyk.. předtím. A jestli si nedáš ještě někdy, zlomím i něco jiného, než jen žebro." Řekla jsme to tak přesvědčivě, že tomu musel věřit každý.
Chlad, který tě obklopoval najednou zmizel, i když ti stále byla ještě trochu zima. Přeci jenom jsi trochu vymrzl.
"Takže, proč jsi přišel do města?" A pozvedla jsem s touto otázkou obočí, Na tuto otázku jsem se ptala téměř všech, které jsem nově potkala.